Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Ad 14/2012 - 75Rozsudek MSPH ze dne 21.09.2016


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 8Ad 14/2012 - 75

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Bc. J.O., bytem Z., zastoupen Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Písek, Přátelství 1960, proti žalovanému: Policejní prezídium České republiky, Strojnická 27, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ze dne 26. 6. 2012, č. j. PPR-3195-35/ČJ-2012-99KP,

takto:

I. Rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ze dne 26. 6. 2012, č. j. PPR-3195-

35/ČJ-2012-99KP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12208,- Kč ve lhůtě

30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Václava Strouhala, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ze dne 26. června 2012, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby ve věcech služebního poměru č. 4627/2011 ze dne 1. 12. 2011, kterým mu bylo podle ust. § 155 a § 156 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, přiznáno odchodné ve výši 232 092,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádává s veškerou argumentací účastníka (zejména dostatečně nevysvětluje, proč je názor účastníka nesprávný a pouze opakuje názor služebního funkcionáře) a že rozhodnutí je v rozporu se zákonem. Žalobou napadené rozhodnutí vychází ze skutečností, které nejsou obsahem spisu. Žalobce také namítá, že žalovaná nedodržela příslušné procesní předpisy a nedodržení těchto procesních předpisů mělo podstatný vliv na vydání rozhodnutí. Žalobce dále namítá, že žalovaná nedostatečně zjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a za tím účelem si neopatřila potřebné podklady pro rozhodnutí. Žalovaná úmyslně z úřední povinnosti nezjišťuje veškeré skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci, a to zejména ty, které ona sama zná ze své úřední činnosti, které nejsou v silách žalobce dokázat a které usvědčují žalovanou z nezákonného postupu. Žalobce rovněž namítl, že rozhodnutí žalované je založeno na nesprávném právním názoru žalované ohledně nařizování služby přesčas. Navrhl proto, aby soud zrušil jak rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 26.6.2012, tak předcházející rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 1. 12. 201, a aby věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl všechny žalobní námitky s tím, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí služebního funkcionáře v I. stupni vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Nařizování přesčasových hodin bylo v souladu se zákonem odůvodněno důležitým zájmem služby. Žalobce nebyl v řízení zkrácen na svých procesních právech a jeho požadavek na proplacení 150 přesčasových hodin nemá zákonnou oporu. Prvostupňové rozhodnutí nebylo nicotné, neboť služební funkcionář, který je podepsal, byl k tomu řádně pověřen. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

Žalobce byl příslušníkem Policie České republiky a byl ustanoven na služební místo komisař s hodností poručík u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby. Jeho služební poměr skončil propuštěním ze služebního poměru na žádost žalobce dne 31. 11. 2011. Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 1. 12. 2011 bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 232.092,- Kč. Žalobce doručil příslušnému služebnímu funkcionáři své vyjádření ze dne 29. 11. 2011, v němž uvedl, že pro nařízení služby přesčas nebyly splněny zákonné limity uvedené v ust. § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru (k tomu poukázal zejména na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 10 A 34/2010-28 ze dne 20. 8. 2010). Žalobce v tomto svém vyjádření také namítal, že veškerá služba nařízená dle § 54 odst. 1 zákona postrádá veškeré zákonem stanovené podmínky. Z tohoto důvodu žádal, aby žalovaná zohlednila příjem žalobce za službu přesčas nařízenou v rozporu se zákonem do příjmu rozhodného pro výpočet odchodného. Proti prvostupňovému rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 1. 12. 2011 podal žalobce odvolání a v průběhu odvolacího řízení namítal i nicotnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí vydal příslušník, který neměl potřebnou pravomoc. Žalobce v první řadě poukázal na porušení procesních předpisů, které mohly mít podstatný vliv na řízení. Žalobce spolu se svým podáním a v souladu s vnitřními předpisy žalované požádal o možnost účastnit se jednání senátu poradní komise policejního prezidenta. Žalovanou mu bylo umožněno zúčastnit se jednání senátu poradní komise. Na jednání došlo i k seznámení účastníka se spisovým materiálem a k uplatnění námitky žalobce, že tento spisový materiál je nedostatečný. Z tohoto důvodu žalobce navrhoval vždy doplnění spisového materiálu, neboť žalovaná nebyla schopna sama ze své vlastní iniciativy shromáždit spisový materiál v rozsahu, který by postačoval pro objektivní posouzení věci. Žalovaná spis pravděpodobně částečně doplnila (žalobce nebyl seznámen s pověřením plk. Mgr. K. ze dne 1.12.2011), ovšem namísto toho, aby si opatřovala relevantní skutečnosti přímo ze zdrojů, nechávala si zpracovávat stanoviska s právním hodnocením věci. Žádné shromažďování dokladů a právní posouzení v této věci neprobíhalo a žalovaná vychází ze skutečností, které nemají oporu ve spisu a jsou pravděpodobně v rozporu se skutečností. Žalobce dále namítal, že žalovaná si pro zjišťování skutkového stavu opatřovala písemná stanoviska od odpovědných služebních funkcionářů, aniž by žalobci umožnila položit těmto dotazovaným služebním funkcionářům otázky. Podle názoru žalobce žalovaná neměla požadovat po těchto dotazovaných služebních funkcionářích zpracování „písemného stanoviska", ale měla provést výslechy těchto či dalších osob jako svědků. Žalovaná svým postupem znemožnila žalobci realizovat právo klást svědkovi otázky, konfrontovat ho s jinými skutečnostmi a podílet se na řádném zjištění skutkového stavu; tím ho zkrátila na jeho právech a zatížila řízení neodstranitelnou vadou, která měla podstatný vliv na průběh a výsledek řízení. Žalovaná tím rovněž porušila ustanovení § 180 odst. 1 zákona. S ohledem na to žalobce uvedl, že argumentace ve čtvrtém odstavci na str. 12 napadeného rozhodnutí představuje vrchol arogance moci žalované, když žalovaná si opatřovala sama skutečnosti rozhodné pro věc záměrně tak, aby vyloučila možnost žalobce na rozsah zjišťování a aby mohla odvolání žalobce zamítnout. Dále žalobce uvedl skutečnosti, pro které měl za to, že rozhodnutí Policie České republiky, ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 4662/2011 ze dne 7. 12. 2011 je nicotné. Poukázal přitom na to, že den 30.11.2011 byl posledním dnem. kdy měl tento útvar ředitele, který měl personální pravomoc. Náměstek ředitele útvaru však nikdy tuto personální pravomoc neměl, pouze mohl v době nepřítomnosti ředitele v jeho zastoupení činit úkony. V této době měl útvar dva náměstky ředitele, a to Mgr. K. a JUDr. K., mezi nimiž nebyla vyhraněna personální pravomoc. Žalobce je přesvědčen, že pokud útvar neměl od 1. 12. 2011 ředitele, nemohl ani náměstek tohoto ředitele zastoupit. Náměstek ředitele útvaru tak mohl disponovat personální pravomocí pouze v zastoupení, a toto zastoupení by muselo být zřejmé. To by se podle čl. 44 odst. 7 vnitřního předpisu Policie České republiky – závazného pokynu policejního prezidenta č. 200/2007 muselo projevit ve způsobu podpisu rozhodnutí. Toto rozhodnutí však neobsahuje žádnou doložku a je nutné dojít k závěru, že tento náměstek vydal rozhodnutí jako náměstek, a nikoliv jako zástupce ředitele. Je tedy možné se domnívat, že rozhodnutí bylo vydáno služebním funkcionářem, který neměl personální pravomoc. O tom svědčí i skutečnost, že personální pravomoc byla dne 8. 12. 2011 policejním prezidentem přenesena na náměstka policejního prezidenta Mgr. H. Dalším rozkazem policejního prezidenta ze dne 1. 1. 2012 byla pravomoc rozhodovat ve věcech služebního poměru přenesena na náměstka ředitele útvaru JUDr. K. - teprve tímto rozkazem byla náměstkovi ředitele útvaru svěřena pravomoc rozhodovat ve věcech služebního poměru. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že od 1. 12. 2011 nebyla pravomoc ve věcech služebního poměru svěřena náměstkovi ředitele útvaru, takže plk. Mgr. K. neměl nikdy pravomoc jednat ve věcech služebního poměru. Tvrzení žalované, že od 1. 12. 2011 byl plk. Mgr. K. pověřen personální pravomocí, je zcela nepravdivé, toto údajné „pověření" nebylo do žádného spisu nikdy doloženo a ani o něm nikdy nebyla zmínka. Personální pravomoc navíc nemohl přenést náměstek policejního prezidenta, ale sám policejní prezident. Z citace čl. 44 odst. 7 závazného pokynu policejního prezidenta č. 200/2007 nadto vyplývá, že k pověření dochází pouze u zaměstnanců v pracovním poměru. Plk. Mgr. K. však nebyl zaměstnancem v pracovním poměru, ale byl policistou ve služebním poměru, proto by mu měl být udělen rozkaz. Žádný takový rozkaz ale nebyl vydán. Pokud jde o zjištěný skutkový stav, žalovaná nesprávně a zcela vědomě nezjistila skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, tj. nepostupovala dle § 180 odst. 1 zákona. Podle názoru žalobce žalovaná postupovala v řízení pouze za jediným účelem, tedy zamítnout jeho odvolání, a to bez ohledu na skutkový stav. Zákonnou povinností žalované bylo zabývat se všemi skutečnosti rozhodnými pro vydání rozhodnutí, tedy zjišťovat i důvody nařízení služby přesčas. V tomto případě je však žalovaná, a to i přes argumentaci žalobce a jeho návrhy na dokazování, plány služeb apod.), nezjistila a ani nechtěla zjistit. Návrhy žalobce, které měly prokázat rozpor nařízení služby přesčas se zákonem, žalovaná neprovedla s odkazem, že jsou pro zjištění věci nepodstatné. Jelikož žalovaná nesprávně tvrdí, že nařízení služby přesčas nemusí být odůvodněno, rovnou vylučuje skutečnost, že nařízení služby přesčas bude shledáno v rozporu se zákonem. Ke znalosti žalované v nařizování služby přesčas v rozporu se zákonem žalobce poukázal na to, že žalované jsou známy skutečnosti zakládající nezákonnost nařízení služby přesčas (viz. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 A 34/2010-28, ze dne 20.8.2010). Dále žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaná zcela úmyslně opominula trvalý úkol policejního prezidenta č. 86/K z roku 2007, kterým bylo všem služebním funkcionářům stanoveno, aby zabezpečili cílový stav, dle kterého bude přesčasová práce z 50 % hrazená; v případě žalobce tomu tak nebylo a žalovaná vůči němu postupovala diskriminačně. Žalobce zdůraznil, že žalovaná dlouhodobě plánuje službu přesčas na naprosto běžné a dopředu známé situace a v těchto případech službu přesčas neproplácí. Dále žalobce upozornil na to, že žalovaná jako podklad v řízení použila žádost o výsluhový příspěvek ze dne 23. 11. 2011, tedy dokument použitý v jiném řízení; jak je patrno z této žádosti, příjem a na něj navazující skutečnosti do této žádosti nevyplňuje příslušník, ale zaměstnankyně Útvaru, a žalobce tedy podepisuje celou žádost bez možnosti určit si výši služebního příjmu i se započtením tohoto příjmu za případnou službu přesčas nařízenou v rozporu se zákonem. Žalobce byl proto přesvědčen, že nařízená a odsloužená služba přesčas do limitu 150 hodin mu byla stanovena v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1 zákona. Podle jeho názoru služba přesčas vykonávaná z nedostatečného personálního obsazení útvaru, jakož i dlouhodobý vědomý přístup žalované k řešení personálních otázek, není službou v důležitém zájmu služby (viz odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.8.2010,č.j. 10 A 34/2010, ze dne 5.10.2011, č.j. 10 A 42/2011-34 a ze dne 29.12.2011, č.j. 10 A 75/2011-23). Rovněž měl za to, že při nařizování služby přesčas nebyla splněna podmínka výjimečnosti, když k nařizování služby docházelo z důvodu nedostatečného personálního obsazení. Personální podstav není ani důležitým zájmem služby a ani výjimečným stavem vyplývajícím z důležitého zájmu služby, a ani případná úsporná opatření nejsou důležitým zájmem služby a ani výjimečným opatřením. K podmínce odůvodnění nařízení služby přesčas pak žalobce poukázal na to, že nařízená služba přesčas nebyla ani odůvodněna konkrétními skutečnostmi. Pokud žalovaná poukazovala na ustanovení § 171 písm. h) zákona s tím, že služební funkcionář

nebyl povinen vůbec odůvodňovat nařízení služby přesčas, jedná tak zcela protiprávně a rovněž v rozporu s výše uvedenými vnitřními předpisy policie (viz trvalý úkol č. 45/K z roku 2007). Je tedy zřejmé, že veškerá nařízená a odsloužená služba přesčas byla žalobci nařízena v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1 služebního zákona. Je-li příslušníkovi nařízena služba přesčas v rozporu s tímto ustanovením, je nutné za takovou odslouženou službu přesčas poskytnout náhradu. Takováto náhrada je pak jistě příjmem, který je nezbytný zohlednit v rozhodném příjmu pro výpočet odchodného. Žalovaná též nerespektovala nařízení policejního prezidenta, trvalý úkol, č. 86/K z roku 2007, podle kterého bylo všem služebním funkcionářům nařízeno ,,... zabezpečit dosažení cílového stavu, kdy nařízená přesčasová práce bude z 50 % placená." Žalobci však nebyla proplacena služba přesčas za období 2008-2010, a to ani v tomto 50 % rozsahu.

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Žalobou je napadeno rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 1. 12. 2011, kterým bylo podle ust. § 155 a § 156 odst. 1 a odst. 2 služebního zákona žalobci přiznáno odchodné.

Podle ust. § 156 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, základní výměra odchodného činí 1 měsíční služební příjem a za každý další ukončený rok služebního poměru se zvyšuje o jednu třetinu tohoto příjmu. Nejvyšší výměra odchodného činí šestinásobek měsíčního služebního příjmu.

Podle ust. § 113 služebního zákona služební příjem příslušníka tvoří: a) základní tarif b) příplatek za vedení, c) příplatek za službu v zahraničí, d) zvláštní příplatek,

e) osobní příplatek a f) odměna.

Podle ust. § 125 odst. 1 služebního zákona má příslušník nárok na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní sbor příslušníkovi náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná.

Z citovaných norem vyplývá, že za konkrétních podmínek stanovených služebním zákonem má příslušník Policie České republiky nárok na finanční plnění za nařízenou a vykonanou službu přesčas. Toto finanční plnění je proto součástí jeho služebního příjmu. Jestliže je služební příjem základem pro výměru odchodného, je zřejmé, že odchodné vyměřené žalobci musí zohledňovat i výši služebního příjmu za službu přesčas. Je-li pak mezi žalobcem a služebními funkcionáři Policie ČR spor o oprávněnost nařízení služby přesčas, kterou žalobce vykonal, a o správnou výši služebního příjmu za tuto službu přesčas, nelze o výši odchodného rozhodnout dříve, než je spolehlivě vyřešen právě tento spor o správnou výši služebního příjmu za žalobcovu službu přesčas.

Městskému soudu v Praze je z jeho vlastní služební činnosti známo, že žalobce podal žalobu i proti rozhodnutí služebních funkcionářů, která se týkala právě stanovení výše služebního příjmu za jeho službu přesčas. Tato žaloba byla soudem projednána pod sp. zn. 5 Ad 12/2012 a směřovala proti rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ze dne 2. května 2012, čj. PPR-1297-8/ČJ-2012-99KP. Soudu je známo, že rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 5 Ad 12/2012-62, bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29. 4. 2016.

Soud proto konstatuje, že k dnešnímu dni neexistuje pravomocné rozhodnutí služebního funkcionáře o žalobcově žádosti o doplacení služebního příjmu za službu přesčas. Není-li pravomocně rozhodnuto o výši žalobcova služebního příjmu za službu přesčas, nelze rozhodnout ani o správnosti jemu vyměřeného odchodného. Za tohoto stavu věci proto městskému soudu nezbylo, než žalobou napadené rozhodnutí zrušit, neboť bylo vydáno bez dostatečně určitě zjištěného stavu věci. Soud proto žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního zrušil a věc vrátil podle ust. § 78 odst. 4 soudního řádu správního žalovanému k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu soud výslovně uvádí, že se nezabýval těmi žalobními námitkami, uvedenými na straně 8 až 12 žaloby, jimiž žalobce obsáhle brojil proti správnosti a zákonnosti samotného nařizování služby přesčas. Těmto záležitostem se soud vědomě nevěnoval, neboť o správné výši služebního příjmu žalobce za nařízenou službu přesčas bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím náměstka policejního prezidenta dne 2. května 2012, čj. PPR-1297-8/ČJ-2012-99KP, které však není aktuálně projednávanou žalobou napadeno (jak uvedeno výše, proti tomuto rozhodnutí směřovala samostatná žaloba, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 5 Ad 12/2012-62). Byť i v nyní napadeném rozhodnutí se nacházejí úvahy a závěry náměstka policejního prezidenta o správnosti služebního příjmu za nařízenou službu přesčas, nic to nemění na tom, že vlastním předmětem napadeného rozhodnutí je výslovně výše odchodného podle ust. § 155 a § 156 odst. 1 a 2 služebního zákona, nikoliv příjem za službu přesčas.

Nad rámec těchto úvah a závěrů však soud konstatuje, že se ztotožnil se závěry, k nimiž dospěl pátý správní senát Městského soudu v Praze v rozsudku č. j. 5 Ad 12/2012-62 ohledně pochybností o tom, zda rozhodnutí v I. stupni vydal plk. Mgr. T. K. jako služební funkcionář k tomu oprávněný. Žalovaný se ohledně toho dovolával čl. 11 odst. 1 písm. c) závazného pokynu policejního prezidenta č. 42/2010, o personální pravomoci, podle nějž vykonává personální pravomoc v době nepřítomnosti ředitele útvaru policie s celostátní působností jeho zástupce nebo náměstek s výjimkou věcí, které si ředitel vyhradí. Podle soudu však za „nepřítomnost“ nelze považovat stav, kdy je místo ředitele neobsazeno (tím spíše, že závěr citovaného ustanovení počítá s ředitelem fungujícím, který si některé věci vyhradí). Dále žalovaný poukázal na pověření plk. Mgr. T. K. ze dne 1. prosince 2011; tímto pověřením ve svém závěru argumentoval i senát poradní komise policejního prezidenta, který v žalobcově věci zasedl dne 19. března 2012. Soudu je však z jeho rozhodovací činnosti (viz rozsudek ze dne 12. prosince 2013, čj. 11 Ad 15/2012-53) známo, že senát poradní komise policejního prezidenta, který v právně totožné věci jiného příslušníka zasedl jen o pět dní dříve, o žádném takovém pověření nevěděl, a rozhodnutí v I. stupni tedy podle jeho závěru vydal služební funkcionář, který k tomu nebyl příslušný.

Tyto pochybnosti sice podle názoru soudu nezpůsobují nicotnost nyní napadeného rozhodnutí, avšak je nutno v dalším řízení tyto skutečnosti náležitě objasnit, a vyhodnotit, zda rozhodnutí v I. stupni bylo vydáno k tomu oprávněným funkcionářem.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobce měl ve věci úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3000,- Kč a z odměny advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 2100,- Kč a dvakrát náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, včetně sazby daně z přidané hodnoty, a dále za další úkon právní služby (vyjádření ze dne 14. prosince 2013) za 3100,- Kč a jednou náhrady hotových výdajů za 300,- Kč podle advokátního tarifu. Celkem tedy žalobci náleží náhrada ve výši 12 208,- Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 21. září 2016

JUDr. Slavomír Novák, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru