Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 A 89/2010 - 22Rozsudek MSPH ze dne 24.11.2014

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 236/2014

přidejte vlastní popisek

8A 89/2010 - 22

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobkyně: Obec Adršpach, se sídlem v Horním Adršpachu 128, zastoupena JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 5615/550/09-Hr,99082/ENV/09 ze dne 3. 2. 2010,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 2. 2010, č. j. 5615/550/09-Hr,99082/ENV/09, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7.808 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Špačka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí č. j. 5615/550/09-Hr,99082/ENV/09 ze dne 3. 2. 2010, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti Broumovsko („dále jen „Správa CHKO“) č. j. 02293/BR/2009/AOPK ze dne 30. 10. 2009. Tímto rozhodnutím Správa CHKO uložila žalobkyni pokutu 50.000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, spočívající ve vykonávání činnosti ve zvláště chráněném území, pro kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, bez tohoto souhlasu, jejž se měla žalobkyně dopustit tím, že ve dnech 1. 5. 2009 až 3. 5. 2009 vyhradila místa pro parkování motorových vozidel návštěvníků turistického okruhu na území CHKO bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody, v důsledku čehož došlo k porušení zákazu vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, zakotveného v § 26 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Žalovaný v odvolacím řízení odmítl námitky žalobkyně, že činnost uvedenou v naposled citovaném ustanovení ona sama nevykonávala, a to s odůvodněním, že žalobkyně tuto činnost organizovala a umožnila vykonávat ostatním osobám tím, že prostor pro parkování vyhradila.

Žalobkyně považovala napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť se nedopustila zakázaného jednání kladeného jí za vinu, tedy vjíždění a setrvávání s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, nýbrž toliko vyhradila místa pro parkování motorových vozidel jiným osobám. Takové jednání však zákon nezakazuje, a jestliže platí ústavní zásada, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky), již je třeba nepochybně vztáhnout i na právnickou osobu - obec, nelze žalobkyni za toto jednání trestat.

Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na svém stanovisku, že se žalobkyně svým jednáním dopustila protiprávního jednání ve smyslu § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť umožnila vykonávat ve zvláště chráněném území činnost, pro kterou je třeba souhlasu orgány přírody, bez tohoto souhlasu. Pokud by toho jednání nebylo deliktem, mohli by být postihováni toliko řidiči, kteří byli na vyhrazené místo navedeni obsluhou a koupili si v dobré víře parkovací lístek.

Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Městský soud v Praze nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně soud vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)].

Oba účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání.

Městský soud v Praze (dále jen „soud“) uvážil o věci následovně.

Ze správního spisu soud zjistil, a ani mezi účastníky řízení o tom není sporu, že jednání žalobkyně, za které jí byla uložena pokuta, spočívalo ve vyhrazení parkovacích míst pro návštěvníky turistického okruhu na území CHKO mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, aniž by k tomu dal orgán ochrany přírody souhlas, a v důsledku toho byla vyhrazená parcela využívána ve dnech 1. 5. 2009 až 3. 5. 2009 těmito návštěvníky k parkování jejich motorových vozidel.

Spornou otázkou mezi účastníky je, zda lze popsané jednání kvalifikovat jako správní delikt podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny, kterého se právnická osoba dopustí tím, že „vykonává ve zvláště chráněném území, označeném smluvně chráněném území, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti činnost zakázanou nebo vykonává činnost, pro kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, bez tohoto souhlasu“ (podtrženo soudem), přičemž podle názoru žalovaného se jednalo o činnost zakázanou ustanovením § 26 odst. 1 písm. c) téhož zákona, tedy zákaz „vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě vjezdu a setrvávání vozidel orgánů státní správy, vozidel potřebných pro lesní a zemědělské hospodaření, obranu státu a ochranu státních hranic, požární ochranu a zdravotní a veterinární službu“ (podtrženo soudem).

Veškerá činnost veřejné správy je vázána zásadou zákonnosti, což znamená, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). V oblasti trestání to platí tím spíše, že tak dochází k citelným zásahům do základních práv a svobod osob, ve správním trestání typicky do práva vlastnit majetek. Nehraje přitom žádnou roli, zda je trestána osoba fyzická či právnická (v daném případě obec jako územně samosprávný celek s ústavně zaručenými právy na samosprávu a vlastnit majetek). Vyjádřením zásady zákonnosti v oblasti trestání je zásada nullum crimen, nulla poena sine lege (není zločinu ni trestu bez zákona), jež je výslovně zakotvena v trestním právu (§ 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod), avšak jakožto zásadu vyvěrající ze samé podstaty právního státu ji je třeba podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 611/01 ze dne 13. 6. 2002) ctít i při správním trestání. Z této zásady pak vyplývá mimo jiné požadavek na určité, jasné a přesné vyjádření skutkových podstat deliktů a zákaz analogie v neprospěch odpovědné osoby; není tak přípustné zejména rozšiřování podmínek odpovědnosti za správní delikty nad rámec stanovený příslušnými zákony (srov. Hendrych a kol. Správní právo: Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 418-419).

Žalobkyně v posuzované věci vyhradila místo pro parkování návštěvníků CHKO na pozemku, kam bylo možné vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly toliko se souhlasem orgánu ochrany přírody, aniž by byl tento souhlas udělen, zatímco správní delikt podle § 88 odst. 2 písm. n) ve spojení s § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, za nějž byla potrestána, spočívá v tom, že pachatel vjede či setrvává s motorovým vozidlem na místě, kde je k tomu třeba uvedeného souhlasu, aniž by mu byl tento souhlas udělen. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uznal, že žalobkyně sama činnost zakázanou v § 26 odst. 1 písm. c) nevyvíjela, nýbrž měl za to, že ji organizovala a umožnila. Zákon o ochraně přírody a krajiny ani jiný na danou věc použitelný právní předpis však neupravuje účastenství na správním deliktu, jako to činí trestní zákoník v § 22 a násl., neumožňuje stíhat toho, kdo v něm uvedený správní delikt zorganizoval či umožnil, nýbrž jedině toho, kdo naplnil skutkovou podstatu některého ze stanovených správních deliktů. Žalobkyně však znaky citované skutkové podstaty nenaplnila.

Soud na jedné straně chápe postoj žalovaného, pokud považuje jednání žalobkyně z hlediska zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny za škodlivé, neboť umožnila a fakticky vyvolala hromadné porušování zákazu stanoveného v § 26 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, přičemž osoby tento zákaz porušující mohly být v důsledku činnosti žalobkyně v dobré víře, že tak nečiní, avšak na druhé straně nelze odhlédnout od shora předestřených základních zásad správního trestání a rozšiřovat odpovědnost za správní delikt na osoby, které jej zorganizovaly či umožnily, pokud se pro to v právní úpravě nenachází žádný podklad.

Na podkladě uvedeného soud konstatuje, že žalobní námitka spočívající v tom, že se žalobkyně nedopustila správního deliktu, za nějž byla potrestána, je důvodná. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné, a soud je proto podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4). Právním názorem soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem. Jejich výši soud určil v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni provedení jednotlivých úkonů, tak, že jsou tvořeny podle § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 odměnou za dva úkony právní služby uvedené v § 11 odst. 1 písm. a), d) [převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby] ve výši 2.100 Kč za každý tento úkon a podle § 13 odst. 3 související náhradou hotových výdajů za každý tento úkon ve výši 300 Kč. Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, proto je podle § 57 odst. 2 s. ř. s. součástí nákladů řízení rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z takto vypočtené částky. Náhradu nákladů v celkové výši 7.808 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 24. listopadu 2014

JUDr. Slavomír Novák, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Brabcová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru