Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 A 376/2011 - 19Rozsudek MSPH ze dne 16.12.2011

Prejudikatura

1 As 119/2011 - 39


přidejte vlastní popisek

8A 376/2011 - 19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: M. A., st. přísl. Lybie, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Křižíkova 12, Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.10.2011, č.j.: KRPA-48486/ČJ-2011-000022,

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 25.10.2011 č.j. : KRPA-48486/ČJ-2011-000022 sezrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou prostřednictvím žalovaného správního orgánu se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, stanovené rozhodnutím žalovaného ze dne 3.8.2011, č. j. KRPA-48486/ČJ-2011-000022, o 90 dnů.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dne 3.8.2011 bylo vydáno rozhodnutí o zajištění žalobce podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., kterým byla stanovena doba zajištění na 90 dnů od omezení osobní svobody, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména s ohledem na zajištění náležitostí, které jsou nezbytné k realizaci vyhoštění a s ohledem na vedené řízení o správním vyhoštění.

Vzhledem k tomu, že se v době, po kterou byl žalobce do současné doby zajištěn i přes přihlédnutí k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, nepodařilo vyhoštění realizovat, přistoupil žalovaný k prodloužení doby zajištění. Žalovaný dále uvedl, že realizace správního vyhoštění nemůže být doposud vykonána a to z důvodu objektivní překážky vyhoštění. Jedná se o skutečnost, že dosud nebylo ukončeno řízení o mezinárodní ochraně. Vykonatelné rozhodnutí příslušného správního orgánu ve věci azylového řízení je pro správní orgán závazný. V období, kdy je na cizince pohlíženo jako na žadatele o mezinárodní ochranu, nevztahuje se na tohoto cizince dle § 2 zákona č. 326/1999 Sb. působnost tohoto zákona, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Žalovaný také uvedl, že správní orgán není oprávněn realizovat správní vyhoštění z území České republiky, neboť je povinen postupovat analogicky s ohledem na ust. § 119 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., které v případě žádosti o mezinárodní ochranu, jež podal žalobce, staví výkon správního vyhoštění. Řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno dne 23.8.2011 a dosud nebylo v prvním stupni ukončeno. Žalovaný konstatoval, že tato překážka vzešla z jednání žalobce, jež bylo učiněno s úmyslem legalizace neoprávněného pobytu, tedy v době, kdy již bylo vedeno řízení o správním vyhoštění. Předchozí lhůta zajištění nebyla pro realizaci dostatečná, proto žalovaný v zájmu ochrany chráněných zájmů společnosti přistupuje k jejímu prodloužení. Žalovaný při přezkumu podmínek zajištění se nemůže ztotožnit s případným propuštěním žalobce ze zajištění, neboť z předchozího jednání žalobce je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí skrývání a pokračující protiprávní činnosti. Tento závěr podle žalovaného pak koresponduje s odůvodněním v rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. ze dne 3.8.2011, se kterým byl žalobce prokazatelně seznámen. Žalovaný pak na předchozí jednání žalobce pohlíží jako na jednání, které hrubým způsobem narušuje chráněné zájmy České republiky, proto nebylo přistoupeno k uložení mírnějších opatření, neboť žalovaný ve své činnosti je povinen předcházet trestné činnosti nebo činnosti, která není v souladu se zákonem. Ze spisového materiálu je podle žalovaného patrné, že nebezpečí skrývání žalobce je opodstatněné a v průběhu zajištění žalobce nenastaly nové skutečnosti, které by pozměnily poměry natolik, aby došlo k aplikaci ust. § 123b zákona č. 326/1999 Sb.

Na základě uvedeného dospěl žalovaný k závěru, že podle § 124 odst. 3 citovaného zákona prodlužuje dobu zajištění a že vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění o 90 dnů, je zcela přiměřené uvedeným důvodům zajištění.

Podle žalobce by mělo být žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost zrušeno. V žalobě namítá porušení § 2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., neboť správní orgán překročil svou pravomoc ve spojení s § 124 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., neboť bylo aplikováno v rozporu se zákonem; § 123b zákona č. 326/1999 Sb., neboť žalovaný dostatečně nezvážil jeho aplikaci; § 179 zákona č. 326/1999 Sb., neboť zde existují důvody znemožňující vycestování; § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., neboť žalovaný své závěry dostatečně neodůvodnil a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod.

Žalobce je přesvědčen, že žalovaný měl aplikovaná ustanovení právního řádu vykládat euro-konformně. Zejména v souladu s čl. 15 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16.12.2008. Podle žalobce je vyhoštění v dohledné době, resp. do konce celkové doby zajištění nerealizovatelné, když doposud nebylo ukončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany v prvním stupni. Právě realizovatelnost zajištění je pak podle názoru žalobce stěžejní otázkou, kterou se žalovaný obzvláště při prodlužování doby zajištění musí zabývat. Současně žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.8.2011 č.j. 3 A 168/2011-19.

Žalobce má také zato, že jeho vycestováním by mohlo dojít také k porušení ust. § 179 odst. 1 a 2 písm. c), neboť by byl vystaven vážnému ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalovaný se pak podle žalobce zkoumáním toho, zda zde existují důvody znemožňující vycestování, doposud nezabýval. I tento fakt podle žalobce potvrzuje jeho názor, že úkony směřující k vyhoštění v případě žalobce skutečně činěny nejsou.

Žalobce také namítá, že napadené rozhodnutí neobsahuje uvedení důvodů výroků, podkladů pro jejich vydání, úvah, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení. Dle názoru žalobce je nemožné usuzovat na pokračující protiprávní činnost jen na základě skutečností, že žalobce v úkrytu překročil hranice a nedisponuje cestovním dokladem.

Žalobce namítá i to, že je schopen splnit podmínky, které pro uložení zvláštních opatření za účelem vycestování vyžaduje ust. § 123b odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Žalovaný však i přes svůj závěr uvedený v napadeném rozhodnutí změnu okolností, které by aplikaci § 123b umožnily, nijak nezkoumal.

Dle názoru žalobce zajištění neplní svůj zákonný účel a tudíž je nutné jej považovat za nezákonné, resp. odporující čl. 5 Úmluvy. Za situace, kdy je žalobce aktuálně nevyhostitelný, nelze trvat na jeho zajištění. Neudržitelný je pak podle žalobce i závěr žalovaného o prodloužení stanovené délky doby zajištění o dalších 90 dní. Žalovaný se totiž v napadeném rozhodnutí nevyjadřuje k tomu, jak je dle jeho názoru v této době možné správní vyhoštění za stávající situace provést a tedy dosáhnout účelu zajištění.

Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaný odkázal na ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. a uvedl, že shledal podmínku daného ustanovení, neboť prodloužení doby zajištění bylo ve věci realizace správního vyhoštění nezbytné. Poukázal na skutečnost, že v současné době nebylo doposud rozhodnuto o žalobě, kterou žalobce podal proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný nesouhlasí s formálním konstatováním žalobce, že nedochází ze strany správního orgánu k úkonům směřujícím k realizaci správního vyhoštění. Uvedl, že správní orgán činí veškeré kroky směřující k realizaci vyhoštění, avšak doposud vzniklé objektivní překážky výkonu rozhodnutí nebyly odstraněny. Žalovaná především poukazuje na nedokončené ověřování totožnosti zajištěného cizince, jež je stěžejní pro realizaci správního vyhoštění. Udaná identita účastníka je minimálně zmatečná, resp. nevěrohodná. Cizinec nejprve uváděl státní příslušnost egyptskou a až v průběhu řízení pozměnil své sdělení. Žalovaný rovněž mimo jiné upozornil na to, že podaná žádost o mezinárodní ochranu samočinně nezakládá nárok na území České republiky pobývat, zejména v případě, kdy tato žádost je podávána účelově, z důvodu, aby byl výkon rozhodnutí prozatímně pozastaven. Tato domněnka vychází ze samotného jednání žalobce, neboť se sám nedostavil k příslušnému orgánu, ale byl z moci úřední zajištěn, resp. policisty vypátrán. Podle žalovaného pak institut mezinárodní ochrany má sloužit cizím státním příslušníkům, pro něž je ochrana nezbytná a ne těm, jež ho využívají, resp. zneužívají. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tím, že jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno. Navrhl žalobu zamítnout.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť jak žalobce, tak i žalovaný výslovně vyjádřili, že souhlasí s takovým projednáním věci (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Žalobce byl rozhodnutím žalovaného ze dne 3.8.2011 zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., podle něhož je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Doba zajištění nesmí překročit 180 dní a počítá se od okamžiku omezení svobody (§ 125 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.).

Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 2.11.2011 č.j. 1 As 119/2011-39 (dostupný na www.nssoud.cz) „zajištění musí být vždy chápáno jako ryze krajní řešení; důvody jeho trvání musí najít odraz v probíhajícím řízení o správním vyhoštění, kdy z procesního postupu správního orgánu bude patrné, že existují racionální argumenty pro prodloužení doby zajištění a že zajištění směřuje k předpokládanému cíli, jímž je správní vyhoštění.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „institut zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců (až na 180 dní, resp. 90 dní v případě cizince mladšího 18 let) představuje mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, publikovaný pod č. 2129/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou a Listinou a v neposlední řadě s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/08, z e d ne 1 2. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), http://nalus.usoud.cz].

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli (rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii, stížnost č. 13229/03, bod 79, http://echr.coe.int). Jedná se o jedno z kritérií, jímž se posuzuje soulad zbavení osobní svobody s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79, www.nssoud.cz).

Podle Evropského soudu pro lidská práva lze zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy ospravedlnit pouze probíhajícím vyhošťovacím nebo vydávacím řízením. Pokud takové řízení není vedeno s náležitou pečlivostí, zajištění přestává být v souladu s tímto ustanovením. Je tedy nutné posuzovat, zda délka řízení o vyhoštění nebyla nepřiměřeně dlouhá (rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996 ve věci Chahal proti Spojenému království, stížnost č. 22414/93, bod 113, http://echr.coe.int). Správní orgány jsou povinny při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění aktivně a svědomitě postupovat v řízení o správním vyhoštění, aby důvody trvajícího zajištění byly ospravedlnitelné. Pokud však tento řádný postup směřující k vyhoštění cizince nepřetrvává po celou dobu zajištění bez rozumného důvodu, zajištění cizince přestává být oprávněné (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci M. a ostatní proti Bulharsku, stížnost č. 41416/08, body 71 – 75, http://echr.coe.int).

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tedy vyplývá, že harmonogram konkrétních kroků, které správní orgán v řízení o správním vyhoštění cizince činí, je sice na úvaze správního orgánu, nicméně řízení o vyhoštění musí být vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě, aby zajištění cizince bylo oprávněné. Výkon správního uvážení při rozhodování o prodloužení doby zajištění musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 - 92, publikovaný pod č. 430/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79. Také z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní orgány musí při rozhodování o zajištění sledovat účel, pro který bylo omezení osobní svobody v podobě zajištění cizinců přijato; tím je především zabránění maření výkonu správního vyhoštění. Je tedy třeba trvat na tom, aby správní orgány při rozhodování o zajištění cizince zvážily, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61, publikovaný pod č. 1850/2009 Sb. NSS). Tyto závěry bezpochyby platí i při rozhodování o prodloužení doby zajištění.“

V daném případě ze správního spisu vyplývá, že dne 3.8.2011 bylo žalovaným pod č.j.: KRPA-48486/ČJ-2011-000022 vydáno rozhodnutí, jímž byl žalobce podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění cizince pak byla stanovena podle § 125 odst. 1 cit. zákona na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Téhož dne pak rovněž bylo se žalobcem zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb. a současně byly zaslány Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Oddělení pobytového režimu cizinců žádost o zjištění totožnosti žalobce a hlášení o zajištění cizince. V úředních záznamech ze dne 12.8.2011 č.j.: KRPA-48486/ČJ-2011-000022 a ze dne 26.8.2011 č.j.: KRPA-48486/ČJ-2011-000022 bylo žalovaným uvedeno, že bylo v souladu s ust. § 126 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. provedeno zkoumání, zda trvají důvody zajištění žalobce s tím, že z provedeného šetření (lustrací v informačních systémech, vlastního šetření, sdělení Zařízení pro zajištění cizinců, OAMP a nevládních organizací apod.) nevyplynuly nové skutečnosti, které by vedly k ukončení zajištění cizince. Správní orgán konstatoval, že cizinec zajištěn bez CD, totožnost neověřena a žalobce učinil dne 6.8.2011 prohlášení o mezinárodní ochraně. Současně bylo správním orgánem uvedeno, že žalobce tvrdil, že je z Egyptu, toto tvrzení změnil na Libyi s tím, že v Egyptě se měl narodit. Správnímu orgánu do 12.8.2011 nebyla doručena žádná informace k realizaci správního vyhoštění z území České republiky. Dne 1.9.2011 byl žalovanému doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2011 č.j. 5 A 262/2011-17 o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí o zajištění ze dne 3.8.2011. Z úředního záznamu ze dne 8.9.2011 č.j. KRPA-48486/ČJ-2011-000022 vyplývá, že bylo v souladu s ust. § 126 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. provedeno zkoumání, zda trvají důvody zajištění žalobce s tím, že z provedeného šetření (lustrací v informačních systémech, vlastního šetření, sdělení Zařízení pro zajištění cizinců, OAMP a nevládních organizací apod.) nevyplynuly nové skutečnosti, které by vedly k ukončení zajištění cizince. Správní orgán konstatoval, že cizinec zajištěn bez CD, totožnost neověřena a žalobce učinil dne 6.8.2011 prohlášení o mezinárodní ochraně. O azylu nebylo rozhodnuto, totožnost cizince nebyla do dnešního dne zastupitelským úřadem ověřena, nebyla žalovanému ani doručena informace o realizaci SV. Z úředních záznamů ze dne 29.9.2011, ze dne 11.10.2011, ze dne 24.10.2011 všechny vedené pod č.j.: KRPA-48486/ČJ-2011-000022 vyplývá, že bylo v souladu s ust. § 126 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. provedeno zkoumání, zda trvají důvody zajištění žalobce s tím, že z provedeného šetření (lustrací v informačních systémech, vlastního šetření, sdělení Zařízení pro zajištění cizinců, OAMP a nevládních organizací apod.) nevyplynuly nové skutečnosti, které by vedly k ukončení zajištění cizince. Správní orgán konstatoval, že cizinec zajištěn bez CD, totožnost neověřena a žalobce učinil dne 6.8.2011 prohlášení o mezinárodní ochraně. Současně bylo správním orgánem uvedeno, že žalobce tvrdil, že je z Egyptu, toto tvrzení změnil na Libyi s tím, že v Egyptě se měl narodit. Opět je zde uvedeno, že žalovaný neobdržel žádnou informaci k realizaci správního vyhoštění z území České republiky. Ve správním spise se pak rovněž nacházejí a to u jednotlivých úředních záznamů jak podrobné lustrace, prohlížení záznamu (CIS-Totožnost), detail záznamu-karta žadatele (CIS-azyl-karta žadatele), ale i detail záznamu (CIS-záchyt).

Městský soud v Praze je toho názoru, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného není seznatelné, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný. Jak již zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 3.8.2011 č.j. 3 A 168/2011-19, na který rovněž odkázal ve své žalobě žalobce, samotný fakt, že se v původně stanovené době zajištění nepodařilo správní vyhoštění vykonat, signalizuje problematičnost výkonu správního vyhoštění a nastoluje otázku vlastní realizovatelnosti správního vyhoštění. I v předmětném případě žalobce učinil dne 6.8.2011 prohlášení o mezinárodní ochraně. Správní vyhoštění nelze vykonat do nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se mezinárodní ochrana neuděluje nebo jímž se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná nebo jímž se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje, jestliže zároveň uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nebo jestliže podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nemá odkladný účinek /§ 119 odst. 6 písm. a) až c) zákona č. 326/1999 Sb./ . Ve světle výše uvedených judikátů i v rozhodnutí správního orgánu o prodloužení doby zajištění úvaha o realizovatelnosti správního vyhoštění nesmí chybět.

Rovněž pak nepřezkoumatelným má soud závěr žalovaného ohledně existence nebezpečí skrývání a pokračující protiprávní činnosti, který není v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí řádně zargumentován. Dle názoru soudu nestačí poukázat bez dalšího pouze na to, že závěr koresponduje s odůvodněním v rozhodnutí o zajištění ze dne 3.8.2011. Také pak konstatování žalovaného, že nenastaly nové skutečnosti, které by pozměnily poměry natolik, aby došlo k aplikaci ust. § 123b zákona č 326/1999 Sb. je velmi strohé.

V neposlední řadě je třeba ještě poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.10.2011, č.j. 1 As 93/2011-79 (dostupný na www.nssoud.cz)‚ kde Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán „musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem.“

Na základě shora uvedeného nezbylo Městskému soudu v Praze nic jiného než postupovat ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a dle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, avšak žádné náklady mu v souvislosti s řízením u soudu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 16. prosince 2011

JUDr. Slavomír Novák, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kotlanová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru