Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 A 197/2016 - 42Rozsudek MSPH ze dne 01.06.2020

Prejudikatura

6 As 80/2012 - 49

5 A 26/2015 - 81

10 As 328/2017 - 33

10 As 65/2019 - 70

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 235/2020

přidejte vlastní popisek

8 A 197/2016- 42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci

žalobce
A. N.

zastoupený Mgr. Petrem Pařilem,
se sídlem Škárova 809/16, 612 00 Brno,

proti

žalovanému
Ministerstvo životního prostředí,
se sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 10

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2016, č. j. 2591/500/16, 58762/ENV/16,

takto:

I. Žaloba se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Základ sporu

1. Žalobce podal dne 19. 8. 2015 u Magistrátu hlavního města Prahy, odboru ochrany prostředí, (dále jen „magistrát“), žádost o udělení výjimky podle § 25 odst. 8 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ze zákazu obchodních činností stanoveného v čl. 8 odst. nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulování obchodu s nimi (dále jen „nařízení Rady“) pro 3 živé odchované exempláře druhu amazoňan nádherný (Amazona pretrei).

2. Magistrát rozhodnutím ze dne 13. 7. 2016, č. j. MHMP 1165050/2016/OCP-V-775/R-46-Pp, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodl žalobci požadovanou výjimku neudělit. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z konzultace s vědeckým orgánem CITES, kterým je Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen „AOPK“) vyplynul jasný závěr, že by magistrát měl po žalobci požadovat doložení testů parentity (testy DNA), které nevylučují rodičovství žalobcem uváděných rodičovských exemplářů. Předložení toliko registračních listů exemplářů, pro které má být povolena výjimka, AOPK považoval za nedostatečný doklad ve smyslu čl. 54 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (dále jen „nařízení Komise“). S tímto svým předběžným závěrem magistrát žalobce seznámil; ten ovšem testy parentity ve svém vyjádření doručeném magistrátu 8. 4. 2016 doložit odmítl (požadavek na jejich provedení měl za neodůvodněný) s tím, že pokud na jejich doložení magistrát bude trvat, měl by náklady na provedení těchto testů nést sám.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal následně žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 10. 2016, č. j. 2591/500/16, 58762/ENV/16, (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl.

4. Žalobce se s tímto závěrem neztotožnil a proti uvedenému rozhodnutí podal dne 10. 11. 2016 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu podle § 65 s. ř. s.

II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

5. Žalobce proti napadenému rozhodnutí zaprvé namítá, že důvodem pro neudělení výjimky nemůže být ta skutečnost, že AOPK jako konzultovaný vědecký orgán není ubezpečen ve smyslu čl. 54 nařízení Komise o původu exemplářů, pro něž má být výjimka udělena: Naopak, ten kdo má být ubezpečen je správní orgán příslušný k rozhodnutí, tedy magistrát. AOPK doložení testu parentity „požaduje“, nikoliv pouze „doporučuje“, čímž se staví do pozice správního orgánu. Žalobce je tak v nejistotě o tom, kdo o jeho právech a povinnostech vlastně rozhoduje. AOPK nepřísluší určovat, které důkazy jsou či nejsou dostatečné pro udělení výjimky.

6. Zadruhé žalobce namítá, že stanovisko AOPK vyznívá jako „předběžné rozhodnutí ve věci“; žalobce z něj měl dojem, že se jeho vydáním uzavírá prostor pro další dokazování, a to ačkoliv magistrát nerozhodl o koncentraci řízení ve smyslu § 36 odst. 1 správního řádu. Žalobce se na základě dikce stanoviska AOPK a zejména na základě dikce protokolu z 15. 3. 2016, který potvrzuje, že se žalobce seznámil se stanoviskem AOPK, (v něm je řečeno, že „není možné udělit výjimku ze zákazu obchodních činností bez souhlasného stanoviska vědeckého orgánu“) domníval, že vzhledem k tomu, že stanovisko AOPK nebylo souhlasné, tak zde již není prostor pro další dokazování, a tak automaticky není možné požadovanou výjimku udělit. V protokolu byl nadto poučen toliko o právu vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, nikoliv ale o důkazním břemenu (povinnosti tyto podklady doplnit). Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl řádně poučen (vyzván k předložení důkazů), nešlo očekávat, že své důkazní břemeno unese. Tím byla porušena zásada materiální pravdy a rovněž § 4 odst. 2 správního řádu a čl. 50 odst. 2 nařízení Komise. Žalobce v tomto ohledu odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 4 As 79/2013-46, a ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 A 62/2006-97.

7. Zatřetí žalobce namítá, že nepřípustný je poukaz žalovaného na webové stránky AOPK, kde je zveřejněno, v kterých případech se doporučuje provedení testů parentity. Takovýto odkaz na webové stránky (resp. tvrzení, že žalobce si mohl uvedené informace snadno z webových stránek zjistit) je z hlediska zásad správního řízení nepřijatelný. Ne každý žadatel vlastní počítač či má přístup k internetu a taktéž ne každý ví, kde dané informace může nalézt; porušena je tak zásada rovného postavení.

8. Začtvrté žalobce namítá, že stanovisko AOPK požaduje doložení testů DNA bez zdůvodnění skutkových okolností tohoto konkrétního případu, ale pouze na základě odkazu na svou aktuální praxi. Nařízení Komise v čl. 54 a čl. 59 předpokládá konzultaci s vědeckým orgánem, nestanovuje ale, jak by tato konzultace měla vypadat. V ČR je praxe taková, že AOPK vydává odborné stanovisko. Žalobce se domnívá, že obsahem odborného stanoviska by mělo být zhodnocení splnění podmínek podle čl. 48 odst. 1 písm. c) a čl. 54 nařízení Komise. Ve stanovisku by tak mělo být uvedeno, jaká kritéria byla či nebyla splněna a proč tomu tak je; zejména by pak mělo být odůvodněno, proč je požadován test parentity. Nelze přitom akceptovat takové stanovisko, ve kterém AOPK pouze konstatuje, že daný druh je zařazen na tzv. „Risk list“, a dále jen odkazuje na svou vlastní rozhodovací praxi. AOPK tak neprovedl konkrétní zhodnocení případu.

9. Zapáté žalobce namítá, že nebyl naplněn čl. 55 nařízení Komise, neboť plošný požadavek testů parentity neodpovídá jeho smyslu a účelu ani samotné jeho dikci. Takto přísný požadavek by měl být v nařízení jednoznačně vyjádřen (mít závaznou podobu).

10. Zašesté žalobce namítá, že podle něj čl. 55 nařízení Komise nehovoří o tom, kdo má nést náklady na provedení testů parentity, není tak zřejmé, proč by to měl být právě žalobce.

11. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil v podání doručeném městskému soudu dne 7. 2. 2017. K jednotlivým žalobním námitkám uvádí následující:

12. K první žalobní námitce uvedl, že se ze strany žalobce jedná účelové tvrzení. AOPK vydala odborné stanovisko, se kterým se následně správní orgány ztotožnily (a to nikoliv mechanicky, ale s odůvodněním), tedy vzaly ho za svůj. Je tedy zřejmé, že to byl magistrát a následně žalovaný, kdo ve věci rozhodoval a tedy byl v pozici správního orgánu. Žalovaný zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 6 As 80/2012-51.

13. Ke druhé žalobní námitce uvedl, že účastníci řízení májí zásadně možnost (pokud správní orgán nerozhodne o koncentraci ve smyslu § 36 odst. 1 správního řádu) překládat důkazy a činit jiné návrhy až do vydání rozhodnutí, nebylo tudíž nutné o tomto právu žalobce zvláště poučovat. Žalobce svou pochybnost o možnosti předkládat další důkazy nijak nezmiňuje ani ve vyjádření k podkladům shromážděným pro rozhodnutí ze dne 6. 4. 2016. V něm naopak uvádí, že mu přijde nadbytečné testy parentity předkládat. Magistrát nadto žalobce k jejich doplnění vyzval telefonicky a rovněž při nahlížení do spisu dne 15. 3. 2016; žalobce tak byl seznámen s jednoznačným stanoviskem magistrátu, že v případě, že testy parentity nedoloží, nebude moci být jeho žádosti vyhověno.

14. Ke třetí žalobní námitce uvedl, že doporučení testů parentity u prvních odchovaných mláďat rodičovského páru amazoňana nádherného vychází ze zařazení tohoto druhu na seznam „Risk list“ (druhy potenciálně více ohrožené nelegálním obchodem) vedený AOPK na jejích webových stránkách. Jedná se o doporučení vycházející z čl. 55 nařízení Komise (jedná se o mechanismus, který má umožnit žadatelům snížit administrativní a důkazní náročnost řízení). Žalobce je významný a dlouholetý chovatel exotického ptactva, přístup AOPK je mu znám z nesčetných správních řízení; v současné době je již absurdní poukazovat na údajnou nemožnost přístupu k internetu.

15. Ke čtvrté žalobní námitce uvedl, že v daném případě je nutnost testů parentity dána především tím, že nebyl přesvědčivě doložen vztah předmětných tří potomků k jejich uváděným rodičům. Žalobce má pravdu, že nelze testy parentity vyžadovat plošně, v uvedeném případě byl ale test požadován z důvodu dostatečného ubezpečení AOPK.

16. K šesté žalobní námitce uvedl, že povinnost ubezpečit správní orgán o původu exemplářů měl žalobce; vzhledem k tomu, že důkazní břemeno tíží právě žalobce, je zřejmé, že je to právě žalobce, kdo má nést náklady na obstarání takových důkazů.

III.
Relevantní obsah správního spisu

17. Ze správního spisu se podává následující:

18. Žalobce ke své žádosti ze dne 19. 8. 2015 přiložil registrační listy předmětných exemplářů amazoňana nádherného vydaných podle § 23 zákona o obchodování s ohroženými druhy.

19. AOPK vydala ve věci žádosti žalobce dne 29. 10. 2015 nesouhlasné stanovisko k udělení výjimky ze zákazu obchodní činnosti. Své stanovisko odůvodnila tím, že druh amazoňan nádherný je zařazen na seznam „Risk list“ (seznam druhů sestavený ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí obsahující druhy zařazené v přílohách CITES, s nimiž byl v minulosti zaznamenán významnější nelegální obchod nebo druhy, které jsou jen velmi vzácně v zajetí odchovávány); z tohoto důvodu a z důvodu aktuálního přístupu AOPK je u tohoto druhu vyžadován test rodičovství vždy u všech prvních odchovaných mláďat předmětného rodičovského páru. Dále dodává: „Proto vědecký orgán požaduje doložení dokladů o provedení parentitních testů, které nevylučují rodičovství uvedených rodičovských exemplářů. Až do doložení výsledků parentity nepovažuje vědecký orgán CITES předložené doklady a informace za dostatečné, podmínky čl. 54 [nařízení Komise] za splněné a nesouhlasí s udělením výjimek ze zákazu obchodní činnosti […]“

20. Následně dne 1. 3. 2016 magistrát žalobci zaslal oznámení o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, ve kterém se žalobci dostalo poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu.

21. Z protokolu ze dne 15. 3. 2016 vyplývá, že toho dne se žalobce dostavil k nahlédnutí do spisu, seznámil se se stanoviskem AOPK a názorem magistrátu, že „není možné udělit výjimku ze zákazu obchodních činností bez souhlasného stanoviska vědeckého orgánu CITES, které je podmíněno doložením testů parentity žadatelem […].“ Současně byla žalobci stanovena lhůta jeden měsíc (do 15. 4. 2016), ve které se může ke shromážděným podkladům vyjádřit.

22. V následném vyjádření k podkladům ze dne 6. 4. 2016 žalobce uvedl, že požadavek na doložení testů parentity považuje za neúčelný a neefektivní, neboť na všechny tři exempláře bylo vydáno osvědčení o prokázání jejich původu v souladu s § 54 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody. Své vyjádření uzavírá následovně: „S ohledem na výše uvedené konstatujeme, že paternitní testy DNA nejsou v našem případě odůvodněné. A v případě, že bude správní orgán na testech DNA trvat, pak náklady těchto testů ponese sám správní orgán, nikoli žadatel.“ K vyjádření přiložil rovněž čestné prohlášení o původu předmětných exemplářů amazoňana nádherného.

IV.
Posouzení žaloby

23. Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl městský soud bez nařízení jednání, neboť žalobce s takovým postupem vyjádřil souhlas a žalovaný se na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

24. Žaloba není důvodná.

25. Městský soud a Nejvyšší správní soud se již v minulosti zabývaly právně i skutkově velmi podobným případem, a sice ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 5 A 26/2015 (relevantní je v pořadí druhý rozsudek vydaný pod č. j. 5 A 26/2015-81 ze dne 13. 2. 2019). O kasačních stížnostech proti rozsudkům městského soudu rozhodl Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 328/2017-33 (tímto rozsudkem zrušil původní rozsudek městského soudu), a ze dne 12. 9. 2019, č. j. 10 As 65/2019-70 (tímto rozsudkem byla zamítnuta kasační stížnost proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu). Všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz. Městský soud ze závěrů učiněných v těchto rozsudcích vycházel i v nyní posuzované věci.

26. Městský soud se postupně zabýval všemi žalobními námitkami vznesenými žalobcem.

27. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení Rady, [n]ákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A je zakázáno.

28. Podle čl. 8 odst. 3 písm. d) nařízení Rady, [v] souladu s požadavky jiných právních předpisů Společenství o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin může být ze zákazů uvedených v odstavci 1 udělena případ od případu výjimka ve formě příslušného potvrzení vydaného výkonným orgánem členského státu, ve kterém se exempláře nacházejí, pokud se jedná o exempláře živočišných druhů narozené a odchované v zajetí nebo uměle vypěstované exempláře rostlinných druhů, případně pokud jde o části nebo odvozeniny takových exemplářů.

29. Podle čl. 59 odst. 2 nařízení Komise, [v]ýjimka pro exempláře podle čl. 8 odst. 3 písm. d) nařízení (ES) č. 338/97 je udělena pouze tehdy, jestliže žadatel ubezpečil příslušný výkonný orgán, který konzultoval příslušný vědecký orgán, že byly splněny podmínky podle článku 48 tohoto nařízení, a že dané exempláře se narodily a byly odchovány v zajetí nebo byly uměle vypěstovány v souladu s články 54, 55 a 56 tohoto nařízení.

30. Podle čl. 54 odst. 1 nařízení Komise, [a]niž je dotčen článek 55, exemplář živočišného druhu je možné považovat za exemplář narozený a odchovaný v zajetí pouze tehdy, jestliže je příslušný výkonný orgán po konzultaci s příslušným vědeckým orgánem členského státu ubezpečen, že exemplář je potomstvem nebo je odvozen z potomstva narozeného nebo jinak vyprodukovaného v kontrolovaném prostředí.

31. Městský soud nemohl přisvědčit první žalobní námitce. Citovaná ustanovení nařízení Komise stanoví, že správní orgán před vydáním výjimky ze zákazu obchodní činnosti stanoveného čl. 8 odst. 1 nařízení Rady, konzultuje vědecký orgán (tím je v souladu s § 27 zákona o obchodování s ohroženými druhy AOPK; ta se k udělení výjimky vyjadřuje stanoviskem ve smyslu § 27 odst. 2 písm. c) tohoto zákona). Tento postup byl v řízení před správními orgány dodržen.

32. Z formálního hlediska je zřejmé, že ve věci rozhodoval magistrát a následně v odvolacím řízení žalovaný, nikoliv AOPK, která byla v pozici konzultovaného vědeckého orgánu CITES. Byl to právě magistrát, který jako orgán příslušný podle § 25 odst. 1 písm. g) a odst. 8 zákona o obchodování s ohroženými druhy vydal prvostupňové rozhodnutí. O odvolání potom rozhodl žalovaný jako příslušný odvolací orgán. AOPK ve věci vydala odborné stanovisko, ale nikoliv rozhodnutí.

33. Žalobce se ovšem domnívá, že to byla AOPK, kdo de facto rozhodl (její závěr stran požadavku na provedení testů parentity vzal správní orgán za autoritativní a bez dalšího ho převzal). Tento žalobcův „dojem“ ovšem nemá pro posouzení věci větší relevanci. Z právních předpisů i průběhu správního řízení lze jednoznačně seznat, že to byl magistrát a v odvolacím řízení žalovaný, kdo ve věci rozhodoval. Jsou to tedy právě tyto orgány, které nesou odpovědnost za to založit své rozhodnutí na přezkoumatelných a zákonných důvodech (není přitom rozhodující, zda své závěry pouze převzaly od AOPK jakožto konzultovaného vědeckého orgánu; tím, že jeho závěry přijaly, stávají se tyto závěry dále přezkoumatelnými). Skutečnost, že ve svém rozhodnutí budou vycházet z odborného stanoviska AOPK je předpokládána citovanými ustanoveními nařízení Komise i zákonem o obchodování s ohroženými druhy. Je to právě tento orgán, který má ve specifické oblasti regulace obchodu s chráněnými živočichy odbornost, bylo by proto v rozporu s účelem uvedené regulace, pokud by správní orgány stanovisko AOPK ignorovaly.

34. V této souvislosti lze upozornit na závěry, které učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, č. j. 6 As 80/2012-51: „Pro správní řízení o povolení dovozu při obchodování s ohroženými druhy má stanovisko vědeckého orgánu zásadní význam; v případě negativního odborného stanoviska bude na místě takovou žádost zamítnout podle ustanovení § 51 odst. 3 správního řádu. Důležitost odborného stanoviska však ještě neznamená, že by se mělo jednat o výsledek správního řízení a že by se vědecký orgán stal správním orgánem ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se zde pořád jedná o odborné a komplexní posouzení vnější reality, které však samo o sobě nemá žádný dopad na práva a povinnosti účastníků řízení.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud také konstatoval, že odborné stanovisko AOPK nemůže stát zcela mimo soudní kontrolu, když uvedl: „Soudní ochrana proti rozhodnutí správního orgánu opírající se o takovéto stanovisko by totiž pak byla v případech, jaký je tento, kdy je stanovisko jediným odborným podkladem rozhodnutí, v podstatě pouze formalitou, neboť by soud posoudil toliko, zda správní orgán rozhodl podle odborného stanoviska vědeckého orgánu. Tento přístup by však mohl vést k situacím, kdy by soud musel zamítnout žalobu proti rozhodnutí, které by bylo sice samo o sobě v souladu s právními předpisy, ale opíralo by se o zcela neodůvodněné, vnitřně rozporné či nepokrytě arbitrární stanovisko vědeckého orgánu. Takto výhradně formální přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu by podle názoru Nejvyššího správního soudu odporoval smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

35. Městský soud nemohl přisvědčit ani druhé žalobní námitce, podle které žalobce nebyl správním orgánem řádně vyzván k předložení doplňujících důkazů (doložení testů parentity), a tudíž bylo řízení zatíženo podstatnou vadou.

36. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce dostal možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, kterou využil, byl tudíž obeznámen s odborným stanoviskem AOPK, rovněž byl seznámen s procesním stanoviskem magistrátu, že bez doložení testů parentity nebude moci jeho žádosti vyhovět (viz body 20 a 21 shora). Žalobci tudíž muselo být zřejmé, jaká procesní aktivita se od něj dále očekává, jaký by měl být (dle názoru magistrátu) jeho další procesní postup. Žalobce dal nicméně najevo, že se s požadavkem magistrátu neztotožňuje a nehodlá ho splnit (viz bod 22 shora). Za dané situace nebyl magistrát povinen žalobce znovu formálně vyzývat podle § 45 odst. 2 správního řádu k doplnění důkazů. Ke stejnému závěru za obdobné procesní situace dospěl i Nejvyšší správní soud v uváděném rozsudku ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 328/2017-33 (body 26 až 31 rozsudku).

37. Tvrzení žalobce, že z vyjádření magistrátu (a zejména dikce protokolu z 15. 3. 2016) usoudil, že prostor pro dokazování byl vydáním negativního stanoviska AOPK uzavřen, soud hodnotí jako účelové. Žalobce sám se v žalobě dovolává toho, že správní orgán nepřistoupil ke koncentraci ve smyslu § 36 odst. 1 správního řádu, a tudíž mohl navrhovat důkazy a činit jiné návrhy až do vydání prvostupňového rozhodnutí. Pokud si byl žalobce tohoto svého zákonného oprávnění vědom, potom se jeho nynější tvrzení tím spíš jeví jako nevěrohodné. Vedle toho žalobce ve svém vyjádření z 6. 4. 2016 (viz bod 22 shora), jednoznačně uvedl, že doložit testy DNA odmítá a že v případě, že na nich magistrát trvá, tak že by měl nést náklady na jejich pořízení. I tato „pobídka“ správnímu orgánu, aby sám zajistil doplnění důkazů (resp. nesl náklady na pořízení požadovaných podkladů) svědčí o tom, že žalobce v daný okamžik nepovažoval dokazování za uzavřené. Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že žalobce ke svému vyjádření (namísto testů parentity) přiložil jako důkaz čestné prohlášení o původu předmětných exemplářů. Už jen na okraj potom městský soud musí poznamenat, že i pokud by snad dal žalobci v této námitce zapravdu (což nečiní), musel by upozornit na ust. § 82 odst. 4 poslední věta, [n]amítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. Žalobce k odvolání testy parentity nepřipojil.

38. Ke třetí žalobní námitce městský soud ve stručnosti poznamenává, že se jedná o obecnou námitku; žalobce neuvádí, že on sám osobně by neměl k internetu přístup a z toho důvodu by byl nějak konkrétně poškozen na svých právech v daném správním řízení.

39. Podle čl. 50 nařízení Komise, [p]okud pro účely článku 54, čl. 62 odst. 1 nebo čl. 63 odst. 1 považuje příslušný orgán za nezbytné zjistit rodový původ (předky) živočicha pomocí analýzy krve nebo jiné tkáně, zajišťuje se taková analýza nebo nezbytné vzorky způsobem stanoveným tímto orgánem.

40. Podle § 15a odst. 2 písm. a) a b) zákona o obchodování s ohroženými druhy (týká se výjimky ze zákazu obchodní činnosti), [k] žádosti podle odstavce 1 žadatel přiloží doklady o původu exempláře požadované nařízeními v oblasti obchodování s ohroženými druhy a tímto zákonem a pro povinně registrovaný exemplář doklad o registraci (§ 23), není-li současně žádáno o první zaregistrování exempláře.

41. Podle § 23 odst. 3 tohoto zákona, [d]okladem o registraci exempláře je registrační list exempláře, který vydává příslušný krajský úřad (dále jen „registrační úřad“). Registrační list platí pro území České republiky. Pro každý exemplář podléhající registrační povinnosti se vydává samostatný registrační list. Registrační úřad zároveň ukládá kopii registračního listu. Registrační list není úředním potvrzením o zákonném původu exempláře. Vlastník nebo dlouhodobý držitel exempláře je povinen zajistit, aby exemplář byl vždy doprovázen svým registračním listem, případně dalšími doklady podle odstavců 4 a 8; to platí i pro předání exempláře novému vlastníku. Formulář registračního listu pro exemplář stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem.

42. Rovněž čtvrté žalobní námitce nemohl městský soud přisvědčit. Žalobce namítá, že odborné stanovisko AOPK nebylo dostatečně odůvodněno, resp. dostatečně odůvodněn nebyl požadavek v něm vyjádřený, aby žalobce doložil testy parentity.

43. Městský soud s žalobcem souhlasí, že stanovisko AOPK je odůvodněno jen velmi stroze, a to odkazem na tzv. Risk list, který AOPK sama sestavuje (bez bližší konkretizace, na základě jakého klíče a jakých podkladů je tento nezávazný seznam sestavován; a na základě jakých okolností do něj byl zařazen i druh amazoňan nádherný), a potom odkazem na vlastní praxi. Ze stanoviska AOPK tak není bez dalšího zřejmé, proč považuje provedení testů DNA za nezbytné z hlediska prokázání původu předmětných exemplář. Nekonkrétní odkaz na tzv. Risk list není podle názoru soudu dostatečný; odkaz na vlastní praxi je potom zcela irelevantní, neboť vlastní praxe AOPK nemůže být pro žadatele o výjimku ze zákazu obchodní činnosti sama o sobě závazná; to, jak je vědecký orgán „zvyklý“ postupovat, nic nevypovídá o tom, jestli je jeho postup legitimní a opodstatněný z hlediska kritérií, která stanoví zákon o obchodování s ohroženými druhy, nařízení Rady a nařízení Komise.

44. Jak ale městský soud konstatoval výše, tak to není AOPK, která by ve věci vydávala rozhodnutí, nýbrž magistrát (a následně v odvolacím řízení žalovaný). V souladu s tím jak totožnou otázku posoudil v rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 A 26/2015-81, městský soud uvádí, že vada nedostatečného odůvodnění stanoviska AOPK mohla být napravena v napadeném či prvostupňovém rozhodnutí, jejichž zákonnost soud přezkoumává (viz argumentace v bodě 33 shora). Bylo právě zejména na správních orgánech, aby dostatečně odůvodnily požadavek na doložení testů parentity.

45. Magistrát v prvostupňovém rozhodnutí jednoznačně uvedl, že registrační listy, které žalobce předložil jako důkaz, který má prokazovat původ předmětných exemplářů, nejsou v souladu s § 23 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy úředním potvrzením o zákonném původu exempláře, ani snad osvědčením o prokázání jeho původu podle § 54 odst. 4 zákona o ochraně přírody. Žalobce přitom ve správním řízení uváděné osvědčení podle § 54 odst. 4 zákona o ochraně přírody nedodal, ani magistrátu není z jeho úřední činnosti známo, že by takové osvědčení žalobci vůbec bylo vydáno (str. 6 prvostupňového rozhodnutí). Za důkaz, který by mohl nahradit testy parentity magistrát rovněž neuznal předložené čestné prohlášení. Žalovaný k tomu poté doplnil, že registrační listy mají v souladu s § 23 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy pouze evidenční charakter a jejich vydání není prokázáním původu daného jednice podmíněno. Registrační úřad při jejich vydání vychází pouze z podkladů a informací uváděných žadatelem.

46. Byly to tedy správní orgány, které odůvodnění požadavku na doložení testů DNA doplnily. Uvedené odůvodnění tak vyjadřuje zcela jednoznačně, proč se správní orgány nespokojily s předloženými registračními listy, resp. proč se jimi necítily být ubezpečeny o původu předmětných exemplářů ve smyslu čl. 54 odst. 1 nařízení Komise. Že je takové stanovisko opodstatněné a z hlediska citovaných právních předpisů obstojí, potvrdil Nejvyšší správní soud v uváděném rozsudku ze dne 12. 9. 2019, č. j. 10 As 65/2019-70, když uvedl (bod 34 rozsudku; zvýraznění doplnil městský soud): „Stěžovatel tuto skutečnost dokládal registračními listy. NSS je shodně s městským soudem a správními orgány přesvědčen, že registrační listy samy o sobě nemohou původ papoušků prokázat. Na rozdíl od vývozního povolení není nezbytnou podmínkou registrace exempláře předložení důkazů o jeho legálním původu. Registrační list je pouze dokladem o splnění povinnosti zákonné registrace exempláře. To výslovně potvrzuje také § 23 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy, podle kterého [r]egistrační list není úředním potvrzením o zákonném původu exempláře. Důvodová zpráva k novele zákona o obchodování s ohroženými druhy č. 346/2009 Sb. dodává, že [r]egistrace je aktem evidence mimo správní řízení (sněmovní tisk č. 511/0, V. volební období, dostupný na www.psp.cz). NSS nepopírá, že ve spojení s jinými důkazy mohou registrační listy účinně napomáhat při prokazování původu exempláře (srov. rozsudek ze dne 13. 12. 2013, čj. 2 As 61/2013-31). Sám bez spojení s dalšími dokumenty však nesnímá ze stěžovatele odpovědnost za prokázání legálního původu exempláře.

47. Městský soud se tedy i v nynější věci shoduje s žalovaným, že samotné registrační listy nebyly dostatečným důkazem o původu předmětných exemplářů amazoňana nádherného. Ztotožňuje se rovněž s názorem, který již dříve vyslovil v uváděném rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 A 26/2015-81, že z relevantních právních předpisů (citovaných výše) „nevyplývá povinnost žalobce původ vyvážených exemplářů chráněného druhu prokázat testy DNA. Původ může být prokazován i takovými důkazy, ze kterých lze dovodit, že k narození chráněných živočichů došlo v zajetí a že se jedná o jedince odchované a nikoliv získané z volné přírody.

48. Vedle registračních listů, žalobce předložil toliko čestné prohlášení. Městský soud se shoduje s magistrátem, že ani takové prohlášení není způsobilé být dostatečným důkazem ve smyslu čl. 54 odst. 1 nařízení Komise a § 15a odst. 2 písm. a) zákona o obchodování s ohroženými druhy. Jeho vypovídací hodnota je totiž ještě menší než vypovídací hodnota registračních listů, jedná se totiž o prosté tvrzení žadatele, které není podepřeno ničím jiným, než odkazem na jeho čestnost. Kromě něj ale žalobce nepředložil již žádné další důkazy. Závěr, na němž je prvostupňové i napadené rozhodnutí založeno, a sice že správní orgány nebyly předloženými podklady ubezpečeny o původu předmětných exemplářů ve smyslu čl. 59 odst. 2 a čl. 54 odst. 1 nařízení Komise, tudíž obstojí.

49. Městský soud nemohl přisvědčit ani páté žalobní námitce z důvodů, které již rozvedl, když vypořádával předchozí žalobní námitku. Opakuje pouze, že z relevantních právních předpisů skutečně neplyne plošný požadavek na provádění testů DNA, a že provedení těchto testů není teoreticky výlučným prostředkem, jak lze původ exemplářů prokázat. Žalobce nicméně v řízení před správními orgány žádné důkazy, které by měly obdobou průkaznost jako testy DNA, nepředložil.

50. Městský soud nepřisvědčil ani šesté žalobní námitce, kterou žalobce namítal, že to měl být magistrát, kdo měl nést náklady na provedení testů parentity. Soud k tomu uvádí, že náklady na pořízení důkazů zásadně nese ten, koho tíží důkazní břemeno (není-li konkrétně stanoveno jinak). Z čl. 54 odst. 1 nařízení Komise či z § 15a odst. 2 písm. a) zákona o obchodování s ohroženými druhy, vyplývá, že je to žadatel kdo prokazuje původ exemplářů (on má správní orgán o původu exemplářů ubezpečit) a že odpovědnost za prokázání skutečností nezbytných pro vyhovění žádosti leží na něm. Jinými slovy důkazní břemeno tíží právě žadatele, žadatel tedy rovněž nese náklady spojené s tím, aby důkazní břemeno unesl.

V.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

51. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

52. O nákladech řízení městský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož žalobce neměl ve věci úspěch, nepřiznal mu soud náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, potom nevznikly náklady převyšující náklady běžné úřední činnosti. Ani jemu tudíž městský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 1. června 2020

JUDr. Slavomír Novák v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru