Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Ca 122/2009 - 36Rozsudek MSPH ze dne 15.02.2012

Prejudikatura

4 As 3/2008 - 78


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 7Ca 122/2009 - 36-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: PEIKKO CZECH REPUBLIC, s. r. o., se sídlem Saveljevova 18, Praha 4, IČ 27419444, zast. RNDr. Josefem Novákem, CSc., daňovým poradcem, adresa pro doručování P. O. Box 45, Praha 517, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2009 čj. FŘ 3040/09-1500-108439,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 (dále jen finanční úřad) č.j. 391873/08/004512108962 ze dne 8. 12. 2008, ve znění rozhodnutí ze dne 22.1. 2009 č.j. 17045/09/004512108962. Tímto rozhodnutím finanční úřad na základě odvolání žalobce změnil platební výměr ze dne 31.10. 2008 čj. 362860/08/004512/8962 na úrok z prodlení na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2007 tak, že celkovou částku úroku z prodlení snížil z původní částky 48.223,- Kč na částku 47.387,- Kč.

Žalobce v žalobě uvádí, že v odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu uvedl důvody, se kterými se odvolací orgán podle názoru žalobce ve svém rozhodnutí dostatečně nebo vůbec nevypořádal.

Žalobce je přesvědčen, že zaplacením částky 2,357.131,- Kč dne 20.7. 2007 byla povinnost žalobce uhradit skutečně vzniklou daňovou povinnost splněna. Skutečný obsah právního úkonu uhradit vzniklou povinnost tak byl naplněn. V souladu s § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků proto nelze částku 2,304.577,- Kč, která odpovídá rozdílu mezi skutečně zaplacenou a vykázanou daňovou povinností, považovat za přeplatek daně z přidané hodnoty, ale výhradně za úhradu daňové povinnosti vzniklé za 2. čtvrtletí roku 2007.

Dodatečným přiznáním k dani z přidané hodnoty ze dne 23.7. 2008 proto nedošlo fakticky ke zvýšení daňové povinnosti, ale pouze k nápravě formálně administrativního pochybení ze strany daňového subjektu, díky kterému vznikl rozdíl mezi skutečnou řádně zaplacenou daňovou povinností a daňovou povinností původně vykázanou v přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 26.7. 2007. Skutečná daňová povinnost za 2. čtvrtletí 2007 tak byla uhrazena včas a nemohlo proto dojít k žádnému prodlení s její úhradou.

Správce daně tyto skutečnosti nevzal do úvahy a ani je relevantním způsobem nevyvrátil. Poukázal přitom na ustanovení § 59 odst. 5, § 63 odst. 1, § 63 odst. 2, § 63 odst. 3, § 63 odst. 7, čímž však nijak nezpochybnil body č. 1 a č. 2 žaloby a nevyvrátil skutečnost, že žalobce uhradil skutečnou daňovou povinnost za 2. čtvrtletí 2007 bez prodlení v řádném termínu v souladu s ustanovením § 101 odst. 1 zákona o DPH. Naopak některá výše uvedená ustanovení, zejména ustanovení § 59 odst. 5 mají charakter formálně zákonného zastření skutečného právního úkonu, tj. že zaplacením částky 2,357.131,- Kč dne 20.7. 2007 byla povinnost žalobce uhradit vzniklou daňovou povinnost splněna. To mimo jiné vyplývá ze skutečnosti, kdy takzvané zvýšení daňové povinnosti uvedené v dodatečném přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 23.7. 2008 odpovídá úhradě daňové povinnosti ze dne 20.7. 2007. Skutečným obsahem právního úkonu tedy nade vší pochybnost byla úhrada daňové povinnosti za 2. čtvrtletí 2007.

Žalobce se dále domnívá, že shora uvedené skutečnosti jsou v souladu s § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Pokud by se správce daně řídil tímto ustanovením, nemohl by dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2007 podané dne 23.7. 2008 považovat za zvýšení daňové povinnosti, ale za nápravu poplatníkova pochybení, které bylo způsobeno podáním chybně vyplněného přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2007 ve výši 52.582,- Kč. Nemohl by rovněž částku 2,304.577,- Kč považovat za přeplatek, ale za úhradu daňové povinnosti bez prodlení v řádném termínu. Aplikace výše uvedených ustanovení § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a ustanovení § 63 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 7 zákona o správě daní a poplatků tak ztratila jakýkoliv věcný důvod. Správcem daně provedené převody přeplatku daně z přidané hodnoty na úhrady jím uváděných daňových povinností žalobce na jiných daních a zachycené ve správním spise vykazují faktické a početní chyby a jsou tedy nepřezkoumatelné.

Správce daně relevantním odůvodněním nezpochybnil skutečnost, že žalobce uhradil skutečnou daňovou povinnost v řádném termínu. Přesto v rozhodnutí o odvolání ze dne 8.12. 2008 uvedl, že ze strany žalobce došlo k simulaci právních úkonů a že žalobce fakta představuje odlišně od skutečnosti. Žalobce neměl v žádném případě v úmyslu krátit svou daňovou povinnost, což zcela zjevně dokládá skutečnost, že svou skutečnou daňovou povinnost za 2. čtvrtletí 2007 uhradil v řádném termínu. Z tohoto důvodu k simulaci právního úkonu nemohlo dojít a dodatečným daňovým přiznáním napravil svou chybu, které se dopustil podáním chybně vyplněného přiznání k dani z přidané hodnoty. Vzhledem k tomu je naprosto zřejmé, že podáním nesprávného přiznání neměl v úmyslu se vyhnout nebo úmyslně snížit svou daňovou povinnost. Podáním dodatečného přiznání žalobce prokázal, že svou skutečnou daňovou povinnost nezastíral a že platba daně ze dne 20.7. 2007 byla zcela v souladu s jeho skutečnou daňovou povinností.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 10.9. 2009, uvedl, že trvá na svém stanovisku uvedeném v žalobou napadeném rozhodnutí. Daňové řízení ohledně daně z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2007 je dokončeno, vyměřená daňová povinnost ve výši 2,357.159,- Kč byla splatná dne 25.7. 2007. Ve lhůtě splatnosti nebyla z této částky uhrazena částka 264.186,50 Kč a proto dle ustanovení § 63 zákona o správě daní a poplatků vznikl za každý den prodlení úrok, který byl předepsán na osobním daňovém účtu žalobce. Tvrzení žalobce, že dle daňového přiznání podaného dne 24.7. 2007 měla být vyměřena daň ve výši 2,357.159,- Kč, neboť řádné daňové přiznání bylo vyplněno pouze administrativním pochybením nesprávně, nelze akceptovat. Daňové přiznání bylo podepsáno osobou k tomu oprávněnou a bylo vyplněno úplně a správně, takže podle tohoto přiznání byla v souladu s ustanovením § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků vyměřena daňová povinnost ve výši 52.582,- Kč. Proto také postup správce daně, kdy převedl dne 26.6. 2008 přeplatek na dani z přidané hodnoty v částce 213.346,- Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmů právnických osob, je v souladu s ustanovením § 64 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně je povinen používat úhrady daně na úhradu daňových povinností v pořadí dle ustanovení § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Pro pořadí je určující náhradní lhůta splatnosti, nikoliv původní lhůta splatnosti. Délka prodlení se naproti tomu vypočte od původní lhůty splatnosti. Datum náhradní lhůty splatnosti pro částku daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2007 ve výši 2,304.577,- Kč podle dodatečného daňového přiznání byla v souladu s ustanovením § 41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků až dne 1.9. 2008. Až do data 1.9. 2008 byly platby na účtu daně z přidané hodnoty používány na úhradu jiných daňových povinností na téže nebo jiné dani. Po doručení rozhodnutí č.j. 245854/08/004512/8962 ze dne 26.6. 2008, kterým byl převeden přeplatek na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na dani z příjmů z příjmů právnických osob, žalobce nereagoval ani podáním opravného prostředku ani podáním dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty.

Správce daně nemohl na podání doručené dne 24.7. 2007 pohlížet jinak než jako na řádné daňové přiznání a daňová povinnost byla zcela správně shodně s ním vyměřena ve výši 52.582,- Kč ke dni 25.7. 2007, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 27.8. 2007. Úhrada ve výši 2,357.131,- Kč provedená dne 20.7. 2007 na právní moci rozhodnutí nic nemění. Tvrzení žalobce, že dodatečným daňovým přiznáním nedošlo ke zvýšení daňové povinnosti, ale pouze k nápravě formálně administrativního pochybení, odporuje ustanovení § 41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého se dodatečné daňové přiznání podává právě při nápravě pochybení u nesprávně vypočtené výše daňové povinnosti. Podání doručené dne 23.7. 2008 tedy nelze posoudit jinak než jako dodatečné daňové přiznání.

Podle názoru žalovaného z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně plyne, dle jakých zákonných ustanovení správce daně postupoval, ale také to, jakým způsobem správce daně na základě jednotlivých úhrad na daň a předpisů jednotlivých daňových povinností aplikoval tato ustanovení. Správce daně se rovněž opíral o ustanovení § 41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, které vymezuje to, co je ve skutečnosti dodatečným daňovým přiznáním a kdy se podává. Určuje-li ustanovení § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků pořadí, ve kterém se úhrada daně použije na úhradu jednotlivých daňových povinností, pak je správce daně povinen se tímto ustanovením řídit, přičemž je zřejmé, že odlišný postup by byl libovůlí.

Postupoval-li správce daně způsobem uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemohl postupovat v rozporu s ustanovením § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, neboť danou problematiku posuzoval právě tak, jak ji zákonodárce upravil. Posoudil-li správce daně například dodatečné daňové přiznání opravdu jako dodatečné daňové přiznání, pak pouze zohlednil skutečný stav věci a postupoval zákonným způsobem.

K námitce žalobce, že správcem daně prováděné převody z daně z přidané hodnoty na jiné daně vykazují faktické a početní chyby, žalovaný uvádí, že o reklamaci proti rozhodnutí o přeplatku ze dne 31.10. 2008, kterým správce daně převedl přeplatek na dani z příjmů právnických osob v částce 214.600,- Kč na úhradu nedoplatku daně z přidané hodnoty, rozhodl správce daně dne 27.11. 2008 tak, že reklamaci zamítl. Toto rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné a nelze proto proti němu brojit v rámci žaloby proti rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru na úrok z prodlení. Žalovaný žádné faktické ani početní chyby v těchto rozhodnutích neshledal, stavy uváděných přeplatků a nedoplatků souhlasí se stavy osobních daňových účtů a uvedená rozhodnutí o přeplatku obsahují náležitosti dané ustanovením § 32 zákona o správě daní a poplatků.

Žalovaný závěrem opakuje, že je shodně se správcem daně přesvědčen, že ke zvýšení daňové povinnosti došlo a že dodatečné daňové přiznání je toho důkazem. Žalovaný je toho názoru, že se dostatečně vypořádal se všemi námitkami žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí srozumitelné, přezkoumatelné a obsahuje všechny formální náležitosti stanovené ustanovením § 32 odst. 2 a § 50 odst. 6, odst. 7 a odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Početní nesrovnalosti žalovaný neshledal a konkrétní pochybení žalobce neuvádí.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 24.7. 2007 bylo finančnímu úřadu doručeno přiznání žalobce k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2007, v němž přiznal vlastní daňovou povinnost ve výši 52.582,- Kč. Finanční úřad přiznanou daň vyměřil podle § 46 zákona o správě daní a poplatků dne 31.7. 2007, a to ke dni 25.7. 2007. Z kopie výpisu bankovního účtu žalobce vyplývá, že dne 20.7. 2007 uhradil na dani z přidané hodnoty částku 2,357.131,- Kč.

Dne 26.6. 2008 vydal správce daně rozhodnutí o přeplatku č.j. 245854/08/004512/8962, kterým podle ustanovení § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků převedl z úřední povinnosti přeplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 25.6. 2008 ve výši 2,306.778,50 Kč na úhradu nedoplatku daně z příjmu právnických osob vykázaného ke dni 25.6. 2008 ve výši 215.600,- Kč, a to částkou 213.346,- Kč se dnem úhrady 21.7. 2007. Zbývající část nedoplatku daně z příjmů právnických osob byla uhrazena převedením přeplatku na dani z příjmu fyzických osob vybíraných srážkou dle zvláštní sazby.

Žalobce následně dne 23.7. 2008 podal dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2007, v němž uvedl změnu daňové povinnosti ve výši 2,304.577,- Kč. Jako den zjištění důvodu pro podání dodatečného daňového přiznání uvedl datum 7.7. 2008. Správce daně daň dodatečně vyměřil podle § 46 zákona o správě daní a poplatků dne 1.9. 2008 ke dni 1.9. 2008.

Dne 31.10. 2008 vydal finanční úřad platební výměr č.j. 362860/08/004512/8962 na úrok z prodlení, kterým žalobce podle § 63 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vyrozuměl o předpisu úroku z prodlení na dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2007 v celkové výši 48.223,- Kč. Dále je ve spise založen protokol o ústním jednání ze dne 19.11. 2008. Z něj vyplývá, že žalobce se tohoto dne dostavil ke správci daně a uvedl, že svoji daňovou povinnost za 2. čtvrtletí 2007 uhradil v plné výši v řádném termínu, což doložil kopií výpisu z účtu, který byl citován výše. Vzhledem k tomu, že žalobci žádný dluh nevznikl, nesouhlasí s úrokem z prodlení.

O odvolání žalobce proti platebnímu výměru na úrok z prodlení ze dne 31.10. 2008 č.j. 362860/08/004512/8962 rozhodl správce daně rozhodnutím ze dne 8.12. 2008 č.j. 391873/08/004512108962 tak, že výši sděleného úroku z prodlení snížil z částky 48.223,- Kč na částku 47.387,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správce daně uvedl, že žalobce dne 20.7. 2007 uhradil na dani z přidané hodnoty částku 2,357.131,- Kč. Tato úhrada byla použita v částce 1.341,50 Kč na úhradu úroku z prodlení za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2006, který byl předepsán ke dni 29.5. 2007, a dále v částce 52.582,- Kč na úhradu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2007, takže ke dni 25.7. 2007 činil přeplatek 2,303.207,50 Kč. Následně správce daně uvádí, že žalobce ke dni 25.2. 2008 neuhradil daň z přidané hodnoty za leden 2008, kterou uhradil až dne 12.3. 2008 a dále dne 16.4. 2008, že žalobce ke dni 16.6. 2008 neuhradil zálohu na daň z příjmu právnických osob. Správce daně v odůvodnění rozhodnutí podrobně popsal, jak se v důsledku jednotlivých plateb na daňové povinnosti žalobce a jejich použití na úhrady jeho jednotlivých daňových povinností měnila výše přeplatku. Ke dni 26.6. 2008 podle takto provedeného výpočtu činil přeplatek na dani z přidané hodnoty částku 2,093.432,50 Kč. Dne 23.7. 2008 podal žalobce dodatečné přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém uvedl dodatečnou daň ve výši 2,304.277,- Kč. Na úhradu této daňové povinnosti byly použity částky přeplatku vykázaného ke dni 26.6. 2008 v celkové výši 2,093.432,50 Kč, takže ke dni splatnosti dodatečné daně, tj. ke dni 1.9. 2008 vznikl nedoplatek ve výši 211.144,50 Kč. Následně popsal správce daně, jak se v důsledku jednotlivých úhrad daňových povinností provedených žalobcem použily tyto úhrady na úhradu jeho daňových povinností, což mělo vliv na vypočtenou výši úroků z prodlení.

Správce daně uvedl, že žalobce podal dne 24.7. 2007 přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém uvedl daň ve výši 52.582,- Kč. Toto přiznání bylo vyměřeno ke dni 25.7. 2007 podle ustanovení § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Dne 7.7. 2008 pak žalobce zjistil, že jeho daňová povinnost má být vyšší, takže dne 23.7. 2008 podal dodatečné daňové přiznání, ve kterém uvedl dodatečnou daň ve výši 2,304.577,- Kč. Toto dodatečné přiznání bylo v souladu s ustanovením § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků vyměřeno ke dni 1.9. 2008 a rozhodnutí o dodatečném vyměření daně nabylo právní moci dne 3.10. 2008. Je přitom zřejmé, že úhrada 2,357.131,- Kč provedená dne 20.7. 2007 na právní moci těchto rozhodnutí nic nemění.

Tvrzení žalobce, že dodatečným přiznáním nedošlo ke zvýšení daňové povinnosti, ale pouze k nápravě formálně administrativního pochybení, odporuje ustanovení § 41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého se dodatečné přiznání podává právě při nápravě pochybení u nesprávně vypočtené výše daňové povinnosti. Názor žalobce je o to nepochopitelnější, že v dodatečném přiznání sám vypočetl změnu (zvýšení) daňové povinnosti o 2,304.577,- Kč.

Následně dne 22.1. 2009 vydal správce daně rozhodnutí č.j. 17045/09/004512108962, kterým podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků opravil zřejmé omyly a nesprávnosti ve vyhotovení tohoto rozhodnutí o odvolání, které se týkaly chybně uvedených dat v odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Žalobce podal proti rozhodnutí o odvolání další odvolání, ve kterém uvedl shodně jako v žalobě, že zaplacením částky 2,357.131,- Kč dne 20.7. 2007 byla povinnost žalobce uhradit daňovou povinnost nad veškerou pochybnost splněna, skutečný obsah právního úkonu uhradit vzniklou daňovou povinnost byl naplněn, a to přesto, že skutečná daňová povinnost byla zastřena formálně administrativní chybou způsobenou žalobcem, který podal chybné daňové přiznání za 2. čtvrtletí roku 2007. Nelze proto částku 2,304.577,- Kč, která odpovídá rozdílu mezi skutečnou a vykázanou daňovou povinností za 2. čtvrtletí roku 2007, považovat za přeplatek daně z přidané hodnoty, ale výhradně za úhradu daňové povinnosti vzniklé za 2. čtvrtletí roku 2007.

O tomto odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 26.2. 2009 č.j. 3040/09-1500-108439 tak, že odvolání zamítl.

Žalovaný popsal v odůvodnění tohoto rozhodnutí průběh daňového řízení a obsah jednotlivých vydaných rozhodnutí a shrnul námitky uplatněné žalobcem v odvolání. Uvedl, že tvrzení žalobce, že dle daňového přiznání podaného dne 24.7. 2007 mu měla být vyměřena daň ve výši 2,357.159,- Kč, neboť řádné daňové přiznání bylo vyplněno pouze administrativním pochybením špatně, nelze akceptovat. Toto daňové přiznání bylo podepsáno oprávněnou osobou a bylo vyplněno úplně a správně, takže správce daně neměl pochybnosti o správnosti a úplnosti údajů tam uvedených. Podle tohoto přiznání proto byla v souladu s ustanovením § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků vyměřena daňová povinnost ve výši 52.582,- Kč. Proto byl správný také postup správce daně, když převedl dne 26.6. 2008 rozhodnutím č.j. 245854/08/004512/8962 přeplatek v částce 213.346,- Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmu právnických osob. Správce daně je povinen používat úhrady daně na úhradu daňových povinností v pořadí stanoveném v ustanovení § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tj. v pořadí: náklady řízení, pokuty a penále, zvýšení daně, nejstarší nedoplatky na dani, běžné platby daní a úrok. Platba se použije v den jejího připsání na úhradu v ten okamžik na účtu evidovaných daňových povinností. Který nedoplatek je nejstarší, se posuzuje podle náhradní lhůty splatnosti, nikoliv podle původní lhůty splatnosti. Datum náhradní lhůty splatnosti pro částku daňové povinnosti za 2. čtvrtletí 2007 ve výši 2,304.577,- Kč dle dodatečného daňového přiznání byl až dne 1.9. 2008. Až do tohoto data proto byly platby na účtu daně z přidané hodnoty používány na úhradu jiných daňových povinností na téže nebo jiné dani. Žalovaný uvádí, že po doručení rozhodnutí správce daně ze dne 26.6. 2008 č.j. 245854/08/004512/8962, kterým byl převeden přeplatek na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na dani z příjmu právnických osob žalobce nereagoval ani podáním opravného prostředku ani podáním dodatečného daňového přiznání.

Zásada derogace účinnosti simulovaných právních úkonů obsažená v ustanovení § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků upřednostňuje skutkový stav před stavem formálně právním, což znamená, že správce daně při zjišťování skutečností rozhodných pro stanovení či vybrání daně nepřihlíží k zastřeným právním úkonům, které jsou formálně upraveny tak, že se fakta představují odlišně od skutečnosti. Tato zásada nebyla porušena, neboť správce daně nemohl na podání doručené dne 24.7. 2007 pohlížet jinak než jako na řádné daňové přiznání a daňová povinnost byla zcela správně shodně s tímto přiznáním vyměřena ve výši 52.582,- Kč. Úhrada ve výši 2,357.131,- Kč provedená 20.7. 2007 na právní moci rozhodnutí o vyměření daně nic nemění. Tvrzení žalobce, že dodatečným přiznáním nedošlo ke zvýšení daňové povinnosti, ale pouze k nápravě formálně administrativního pochybení, odporuje ustanovení § 41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého se dodatečné přiznání podává právě při nápravě pochybení u nesprávně vypočtené výše daňové povinnosti. Podání doručené dne 23.7. 2008 tedy nelze posoudit jinak než jako dodatečné daňové přiznání.

Žalovaný uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně plyne nejen to, dle jakých zákonných ustanovení správce daně nepostupoval, ale také to, jakým způsobem správce daně na základě jednotlivých úhrad na daň a předpisů jednotlivých daňových povinností aplikoval tato ustanovení. Určuje-li ustanovení § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků pořadí, ve kterém se úhrada daně použije na úhradu jednotlivých daňových povinností, pak je správce daně povinen se tímto ustanovením řídit.

Žalovaný rovněž uvedl, že není povinností správce daně daňový subjekt informovat o rozdílech mezi částkami, které přiznal na daňovém přiznání a částkami uhrazenými. Podle ustanovení § 59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je správce daně povinen přijmout každou platbu. Pokud by vznikl nedoplatek, správce daně je povinen postupovat tak, aby daň vybral. Naopak daňový subjekt je dle ustanovení § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků oprávněn požádat o výsledek vyměření i v případě, kdy je daň vyměřena podle ustanovení § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tj. shodně s daňovým přiznáním. Správce daně neměl povinnost zkoumat důvody, proč po vyměření daně vykazoval osobní daňový účet žalobce přeplatek, zvláště když nebyly shledány pochybnosti o údajích uvedených v přiznání za předmětné zdaňovací období.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Žalobní námitky vycházejí z požadavku žalobce, aby na jeho případ bylo aplikováno ust. § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Podle tohoto ustanovení při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že citované ustanovení se může aplikovat toliko ve vztahu k úkonům daňového subjektu a nemůže se vztahovat k rozhodnutím správce daně. Rozhodnutí vydaná správními orgány (netrpí-li vadami způsobujícími jejich nicotnost) poté, co nabudou právní moci, se stávají závaznými jak pro správce daně, tak i pro daňový subjekt a působí svými právními účinky, dokud nejsou předepsanými postupy zrušena.

Dále je zapotřebí předeslat, že na počátku celého případu stojí pochybení žalobce, který daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2007 vyplnil a správci daně podal chybně. Toto své pochybení žalobce nepopírá. Je proto nutné, aby žalobce nesl také právní důsledky, které jsou s jeho pochybením spojeny.

Jak již bylo shora uvedeno, žalobci byla ke dni 25. 7. 2007 vyměřena konkludentním rozhodnutím správce daně daňová povinnost ve výši 52.582,- Kč, a to v souladu s jeho daňovým přiznáním. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce neodvolal a rozhodnutí tak nabylo právní moci.

Poukázal-li žalobce na úhradu své daňové povinnosti částku vyšší, než byla jeho daňová povinnost vyměřená mu rozhodnutím správce daně, vznikl mu přeplatek na dani (§ 64 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Tento přeplatek byl používán správcem daně na úhradu dalších daňových povinností žalobce (§ 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků), jak je podrobně popsáno v odůvodnění rozhodnutí finančního úřadu ze dne 8. 12. 2008.

Teprve dnem 1. 9. 2008 se stala splatnou dodatečně doměřená daň za 2. čtvrtletí roku 2007 ve výši 2,304.577,- Kč (a to opět plně v souladu s dodatečným daňovým přiznáním, které žalobce podal). K tomuto dni se však přeplatek na dani z přidané hodnoty původně vykázaný na daňovém účtu žalobce v důsledku částečného použití tohoto přeplatku na úhradu jiných daňových povinností žalobce snížil na částku 2,093.432,50 Kč. K úhradě dodatečně doměřené daně proto vykázaný přeplatek nepostačoval, takže žalobci vznikl na jeho daňovém účtu nedoplatek ve výši 211.144,50 Kč. Z tohoto nedoplatku mu tedy vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 63 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků).

Tvrzení žalobce, že skutečným obsahem úkonu, který spočíval v uhrazení částky 2,357.131 Kč dne 20. 7. 2007, bylo zaplatit jeho skutečnou daňovou povinnost za 2. čtvrtletí 2007, nelze přijmout, neboť v této době žalobci dosud nebyla daň z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2007 vyměřena a nebyla dosud splatná. Žalobci byla „skutečná daň“ vyměřena až dne 1. 9. 2008 na základě jím podaného dodatečného daňového přiznání poté, co svůj omyl při vyplnění řádného daňového přiznání odhalil. Teprve dne 1. 9. 2008 se přitom stala „celá skutečná daň“ splatnou. Mezitím však byla částka uhrazená žalobcem dne 20. 7. 2007 částečně použita na úhradu jiných daňových povinností žalobce, a to plně v souladu s ust. § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.

Pokud žalobce v žalobě dále namítal, že „správcem daně provedené převody přeplatku daně z přidané hodnoty na úhrady jím uváděných daňových povinností daňového subjektu na jiných daních a zachycené ve správním spise vykazují faktické a početní chyby a jsou tedy nepřezkoumatelné“, jedná se o žalobní tvrzení velmi obecné. Soud se může proto k této námitce vyjádřit opět jen velmi obecně. Jak již bylo shora uvedeno, správce daně v rozhodnutí ze dne 8. 12. 2008 podrobně popsal, jak se měnila v období od 20. 7. 2007 do 1. 9. 2008 výše přeplatku na daňovém účtu žalobce, a uváděl při tom konkrétní částky konkrétních daňových povinností. Podle názoru soudu je tak z odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela zřejmé, jak došel správce daně k finálnímu výsledku, tj. že ke dni 1. 9. 2008 vznikl žalobci nedoplatek ve výši 211.144,50 Kč. Žalobce nijak nespecifikoval, v čem spatřuje nesrozumitelnost popsaného postupu a jaké „faktické a početní chyby“ toto rozhodnutí obsahuje, a soud se proto nemůže blíže k této námitce vyjádřit.

Tvrzení žalobce v žalobě, že dodatečné přiznání podané dne 23. 7. 2008 nelze „považovat za zvýšení daňové povinnosti, ale za nápravu poplatníkova pochybení, které bylo způsobeno podáním chybně vyplněného přiznání k dani…“, je v přímém rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků. Podle § 41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, se dodatečné daňové přiznání podává tehdy, zjistí-li daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší než jeho poslední známá daňová povinnost.

Byla-li žalobci za 2. čtvrtletí 2007 nejprve vyměřena rozhodnutím správce daně ze dne 31. 7. 2007 daňová povinnost ve výši 52.582,- Kč a poté rozhodnutím ze dne 1. 9. 2008 mu byla doměřena daň ve výši 2,304.577 Kč, je zřejmé, že se daňová povinnost žalobce po podání dodatečného daňového přiznání zvýšila.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 15. února 2012

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru