Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 A 71/2010 - 34Rozsudek MSPH ze dne 29.08.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 7A 71/2010 - 34-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Aleše Sabola, soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jaromíra Sklenáře ve věci žalobce: Městská část Praha 8, sídlem Praha 8, Zenklova 1/35, zast. Mgr. Pavlem Markem, advokátem, sídlem Praha 1, Na Poříčí 19, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, sídlem Praha 9, Sokolovská 219, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15.3.2010, č.j. 86 766/2009-603,

takto:

I. Rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15.3.2010, č.j. 86 766/2009-603, a usnesení Českého telekomunikačního úřadu ze dne 18.9.2009, č.j. 68 047/2009-635/VI.vyř.-VLA, se ruší.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.760,-Kč do 30 dnů od právní věci rozsudku a to k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen Úřad) uvedeného v záhlaví, kterým bylo změněno usnesení Úřadu ze dne 18.9.2009, č.j. 68 047/2009-635/VI.vyř.-VLA, jímž byl žalobce dle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu ustanoven opatrovníkem J. O.

Žalobce namítá, že bez souhlasu soukromoprávního subjektu jej nelze ustanovit opatrovníkem, žalovaný neprovedl dostatečné šetření za účelem zjištění opatrovaného. Opatrovníkem je nutné ustanovit osobu v určitém vztahu k opatrovanému, tím však není žalobce.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, dle § 32 odst. 4 s.ř. je osoba povinna funkci opatrovníka přijmout, nebrání-li jí v tom závažné důvody. Souhlas osoby s ustanovením do funkce opatrovníka správní řád nevyžaduje ani nepředpokládá. Opatrovník se ustanovuje usnesením jakožto rozhodnutím procesní povahy bez předchozího projednání s účastníky, a proto zjišťování předchozího souhlasu nepřichází v úvahu. Požadavek na provádění vlastního rozsáhlého šetření, hraničícího až s detektivní činností na území celé republiky ze strany správního orgánu je nerealistický a jeho splnění je mimo možnosti žalovaného. Žalobce ačkoli vystupuje jako soukromoprávní subjekt, nemůže popřít vztah mezí obcí a jejími občany.

Soud má za to, že je žaloba je důvodná.

Otázkou, zda je možno ustanovit osobu opatrovníkem proti její vůli, se Ústavní soud zabýval např. v nálezu II. ÚS 27/2000, kde dospěl k následujícím závěrům.

Nelze souhlasit se závěry, že u obcí a měst spadá výkon opatrovnické funkce osobě neznámého pobytu do jejich samosprávné činnosti, jmenovitě podle ustanovení § 13 a § 14 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Nejde nikdy o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místní veřejné správy, nýbrž o výkon funkce vyplývající z toho, že je obec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní. Musí být proto s ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle současného znění o. s. ř. ji nelze pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli. (...)

Občanský soudní řád v § 29 odst. 2 (před novelou) stanoví možnost soudu, aby ustanovil osobě, jejíž pobyt není znám, opatrovníka. Opatrovníkem může být pouze osoba fyzická nebo právnická. Nic tedy nebrání soudu v tom, aby takové osobě jako opatrovníka ustanovil i obec, t. j. právnickou osobu. Ta ovšem musí s takovým ustanovením souhlasit. V případě jejího nesouhlasu, což se projeví v podaném odvolání, nemůže odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvého stupně o jmenování opatrovníka, neboť nemá pro to v žádném zákoně oporu. Listina v čl. 4 odst. 1 stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Takový zákon pro stanovení povinnosti obce proti její vůli však neexistuje a proto soudy nemohou proti vůli obcí jim tuto povinnost ukládat. Výkon funkce opatrovníka ve smyslu § 29 odst. 2 o. s. ř. je funkcí obce soukromoprávní.“

Přestože se citovaný nález zabývá problematikou ustanovení opatrovníka účastníkovi neznámého pobytu v občanském soudním řízení, domnívá se zdejší soud, že citované závěry Ústavního soudu jsou použitelné i pro projednávanou věc, kdy byl opatrovník ustanoven v řízení správním.

Podle ustanovení § 32 odst. 4 s.ř. opatrovníkem správní orgán ustanoví toho, u koho je osoba, jíž se opatrovník ustanovuje, v péči, anebo jinou vhodnou osobu. Tato osoba je povinna funkci opatrovníka přijmout, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Podle § 32 odst. 7 s.ř. nedbá-li opatrovník o ochranu práv nebo zájmů opatrovance nebo lze-li mít důvodně za to, že opatrovník má takový zájem na výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy opatrovance, správní orgán usnesením zruší předchozí ustanovení opatrovníka a ustanoví opatrovníkem někoho jiného.

Jakkoli zákon výslovně neukládá správnímu orgánu povinnost předem zjišťovat, zda osoba se svým ustanovením do funkce souhlasí, pokládá zdejší soud takový postup za nanejvýš vhodný. Je totiž zřejmé, že osoba, která funkci opatrovníka vykonávat nechce, nemůže být pro výkon této funkce vhodnou osobou. U takové osoby je totiž zcela důvodný předpoklad, že nebude dbát o ochranu práv nebo zájmů opatrovance a bude proto třeba její ustanovení opatrovníkem zrušit. Vzhledem k tomu je zřejmé, že odvolání (rozklad) opatrovníka proti usnesení, kterým byl do této funkce ustanoven, bude prakticky vždy důvodné a nebude možno je zamítnout.

Podle § 2 odst. 1, odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, obec je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.

Obec tedy není zřízena k tomu, aby hájila soukromoprávní zájmy svých jednotlivých občanů a vystupovala jako jejich zástupce v jednotlivých správních řízeních, jejichž předmětem jsou vztahy vyplývající ze soukromoprávních úkonů jejích občanů. Pokud zákon hovoří o tom, že obec „pečuje o potřeby svých občanů“, má tím na mysli občany této obce jako celku, tj. vždy se musí jednat o zájem veřejnoprávní a potřeby všech občanů dané obce nebo jejich větší části. Vystupování obce jako opatrovníka občana obce ve správním řízení tedy nepatří k úkolům, k jejichž plnění jsou obce zřízeny. I z tohoto důvodu tak nemohou být vhodnými osobami ve smyslu § 32 odst. 4 správního řádu, pokud se svým ustanovením za opatrovníka nesouhlasí.

Uvedené závěry nemůže zvrátit ani poukaz žalobce na ustanovení § 32 odst. 4 s.ř., z něhož dovozuje, že žalobce je povinen funkci opatrovníka přijmout. Toto ustanovení zní takto: „Opatrovníkem správní orgán ustanoví toho, u koho je osoba, jíž se opatrovník ustanovuje, v péči, anebo jinou vhodnou osobu. Tato osoba je povinna funkci opatrovníka přijmout, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Opatrovníkem nelze ustanovit osobu, o níž lze mít důvodně za to, že má takový zájem na výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy opatrovance.“ Citované ustanovení je proto nutno vykládat tak, že ustanovená osoba je povinna funkci opatrovníka přijmout pouze tehdy, je-li tím, u koho je osoba, jíž se opatrovník ustanovuje v péči, anebo jde-li o „jinou vhodnou osobou“. Ustanoví-li správní orgán osobu, která k tomu není vhodná, není ustanovený opatrovník povinen tuto funkci přijmout. Jinými slovy řečeno opatrovník se může bránit ustanovení do této funkce i tím, že bude tvrdit, že není osobou k výkonu této funkce vhodnou. V takovém případě totiž není povinen funkci přijmout, neboť druhá věta ust. § 32 odst. 4 s.ř. se v takovém případě na něj nevztahuje. Právě tak tomu je v projednávaném případě, a to z důvodů, které byly rozvedeny shora.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil, zároveň dle § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu I.st., neboť trpí shodnou nesprávností. Jelikož dle § 78 odst. 5 s. ř. s. je žalovaný vázán právním názorem soudu a tudíž je pokračování řízení o opatrovnictví vyloučeno, soud upustil od výroku o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve sporu úspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení - 2 úkony po 2.100,-Kč ( § 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu) a 2 x náhradu hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 3 po 300,-Kč, to vše s 20 % DPH a zaplacený soudní poplatek.

Poučení: Proti rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených
v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení
tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu
v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 29.8.2011

Mgr. Aleš Sabol, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru