Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 A 308/2011 - 20Rozsudek MSPH ze dne 22.11.2011

Prejudikatura

1 As 72/2011 - 75


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 7A 308/2011 - 20-24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jaromíra Sklenáře v právní věci žalobce: H.M., proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie letiště Praha- Ruzyně, se sídlem Aviatická 1050/16 – POB 30, 160 08 Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.10.2011, č.j. CPR-2272-42/PŘ-2011-004112,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 16.10. 2011, č.j. CPR-2272-42/PŘ-2011-004112, jímž byla dle § 124 odst. 3 zák.č. 326/1999 Sb. prodloužena doba zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění stanovená v rozhodnutí žalovaného ze dne 21.7. 2011 na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, a to o dalších 90 dnů.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel žalovaný správní orgán ze zjištění, že žalobce byl zajištěn rozhodnutím žalovaného ze dne 21.7. 2011 podle ust. § 124 odst. 1 písm. b), e) zák.č. 326/1999 Sb. z důvodu, že nedisponoval cestovním dokladem a z obavy maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. O žalobci bylo zjištěno, že v r. 2006 v průběhu zajištění byl v zařízení pro zajištění cizinců Frýdek-Místek hospitalizován ze zdravotních důvodů v nemocnici a přesto nemocnici úmyslně opustil. Následně z území ČR vycestoval bez cestovního dokladu a víza a neoprávněně vstoupil na území Spolkové republiky Německo, odkud pokračoval na území Nizozemského království. V Nizozemském království byl zajištěn a repatriován na území ČR. Za toto nelegální jednání mu bylo uloženo správní vyhoštění a stanovena doba tří let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území ČR. Dalšího protiprávního jednání se dopustil v roce 2011, kdy poté, kdy mu byla doplněna doplňková ochrana, vycestoval z území ČR bez cestovního dokladu a víza a opět neoprávněně vstoupil na území SRN a poté pokračoval na území Nizozemského království. Zde byl zajištěn a repatriován zpět na území České republiky a za toto nelegální jednání mu bylo uloženo další správní vyhoštění a stanovena doba na 7 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky.

Z uvedeného chování žalovaný dovodil, že žalobce činil a hodlá činit úkony, které by zabránily jeho navrácení na území vlasti, a proto je dána obava, že bude stěžovat výkon rozhodnutí. Zhodnotil, že pokud v minulosti zabránil návratu do vlasti, přičemž tento návrat přirozeně nikdy nebyl jeho cílem, potom lze důvodně očekávat, že takto učiní opět, budou-li mu poskytnuty tytéž podmínky. Zajištění žalobce tedy bylo přiměřené účelu a cíli vyhoštění a zajištění samotného. Tyto skutečnosti byly dostatečné pro přijetí závěrů o důvodné obavě z maření výkonu vyhoštění, a proto je žalobce také evidován v evidenci nežádoucích osob a v informačním systému smluvních států EU. Z prokázaného jednání žalovaný také dovodil, že mírnější donucovací opatření by v případě žalobce nebyla účinná , uložení zvláštních opatření dle § 123 písm. b) zákona je z hlediska jednání žalobce nedostačující a není záruka, že by žalobce z území ČR vycestoval. Rovněž nebylo zjištěno, že by během doby zajištění žalobce nastaly změny, které by odůvodnily zmírnění opatření dopadajícího na jeho osobu. Vzhledem k tomu, že pro složitost přípravy výkonu rozhodnutí se nepodařilo správní vyhoštění realizovat, a to z důvodu probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany, rozhodl žalovaný tak, že dobu zajištění žalobce prodloužil.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobce v podané žalobě vytkl, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ust. § 68 odst. 3 zák.č. 500/2004 Sb. správního řádu ve spojení s ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, čl. 15 odst. 1 a 4, tzv. návratové směrnice (směrnice) Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16.12. 2008.

Žalobce spatřoval porušení uvedených ustanovení v tom, že z napadeného rozhodnutí nelze seznat, zda a proč se žalovaný domnívá, že veškeré podmínky pro další trvání jeho zajištění zůstávají i nadále splněny. Připomněl, že dne 24.12. 2010 uplynula lhůta pro transpozici návratové směrnice do právního řádu České republiky. Proto od tohoto dne je nutné interpretovat příslušná zákonná ustanovení eurokonformním způsobem tak, aby byly dodrženy závazky, které vyplývají pro ČR z členství v EU. To se týká i výkladu ustanovení § 124 odst. 1 a 3 zákona, tj. podmínek, za něž může být cizinec omezen na svobodě. Žalovaný poukázal na to, že podle čl. 15, odst. 1 citované směrnice jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. Uvedl, že podle článku 15, odst. 4 citované směrnice ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal existovat, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna. Evropský soud pro lidská práva pak vyslovil, že tam, kde jsou si orgány státu vědomy, že příkaz k vyhoštění nemůže být vykonán, zajištění nemůže být nadále považováno za zajištění osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění a zajištění se pak stává neslučitelným s čl. 5, odst. 1 Evropské úmluvy. Žalobce z toho shrnuje, že trvání zajištění lze tolerovat pouze v případě, že existuje reálný předpoklad, že cizinec může být do své země skutečně vyhoštěn a orgány státu činí všechny kroky nezbytné k tomu, aby jeho vyhoštění bylo realizováno. Tomu však v případě žalobce není. Vyhoštění žalobce není možné realizovat z důvodu probíhajícího řízení o mezinárodní ochraně. Toto řízení pak nemůže jako důvod pro prodloužení zajištění žalobce obstát. Na toto řízení je nutné nahlížet jako na součást řízení o vyhoštění v širším smyslu a v napadeném rozhodnutí také není uveden jediný údaj, ze kterého by bylo možné usuzovat, že řízení o mezinárodní ochraně je s požadovanou pečlivostí skutečně vedené. Není zde zmínka o tom, v jakém stádiu se řízení nachází a proč v této věci nebylo ještě možné rozhodnutí vydat a jaké úkony hodlá ministerstvo učinit. Údaje o plánovaných úkonech je přitom nezbytné z hlediska zkoumání, zda existuje reálný předpoklad pro žalobcovo vyhoštění. Není totiž zřejmé, že řízení o mezinárodní ochraně se nepodaří ukončit dříve než uplyne maximální 180-ti denní doba zajištění, přestává být předpoklad vyhoštění cizince reálný a je třeba jej propustit. V napadeném rozhodnutí tak absentuje zjištění, zda řízení o mezinárodní ochraně je vedeno s náležitou pečlivostí a jaké úkony je ještě nutné v rámci tohoto řízení uskutečnit a zda může být řízení ukončeno před uplynutím doby, po kterou lze žalobce maximálně zajistit. V tomto směru žalobce poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze pod sp.zn. 3A 168/2011, kde soud shledal nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí v absenci úvahy o tom, zda správní vyhoštění, za jehož účelem byl žalobce zajištěn, bude vůbec realizovatelné. Nejvyšší správní soud pak ve svém rozsudku pod č.j. 1 As 12/2009-61 uvedl požadavek na zjistitelnost možného provedení správního vyhoštění. Když tento soud posuzoval, že dle § 119 odst. 6 písm. a) – c) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že správní vyhoštění nelze vykonat v den nabytí právní moci rozhodnutí o mezinárodní ochraně.

Žalobce dále žalovanému vytkl absenci úvahy, proč v daném případě nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Žalobce namítal, že ze zákona o pobytu cizinců nevyplývá, že by povinnost žalovaného zkoumat naplnění podmínek pro zajištění by byla dána pouze v případě prvního rozhodnutí o zajištění. Naopak podle § 126 písm. a) zákona je policie povinna zkoumat, zda důvody zajištění trvají po celou dobu pobytu cizince v zařízení. Otázka možné aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování tak musí být zkoumána také nejen při prvním rozhodování o zajištění cizince, ale po celou dobu pobytu cizince v zajištění. Toto napadené rozhodnutí neobsahuje, a proto je nepřezkoumatelné.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že v době, po kterou byl žalobce zajištěn, i přes přihlédnutí k předpokládané složitosti přípravy výkonu jeho rozhodnutí o správním vyhoštění, se nepodařilo toto vyhoštění realizovat z důvodu probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ve fázi, kdy správní orgán rozhoduje o prodloužení doby zajištění, jsou úvahy o možnosti správního vyhoštění cizince na místě jen v tom smyslu, zda pro vyhoštění není dána zjevná překážka trvalejší povahy, která bude bránit vyhoštění. Toto však není případ žalobce. S ním je pouze vedeno řízení ve věci mezinárodní ochrany a překážka vyhoštění je pouze dočasné a procesní povahy. Žalobce učinil dne 26.7.2011 prohlášení o azylu a během tohoto řízení je rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců nevykonatelné. Protože o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany rozhoduje jiný příslušný správní orgán a lze předpokládat i rozhodnutí věcně příslušných správních soudů, nelze na správním orgánu požadovat, aby v této fázi činil kroky k realizaci vyhoštění a aby těmito kroky zdůvodňoval prodloužení lhůty zajištění. I když Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. 1As 12/2009-61 konstatoval, že správní orgány při rozhodování o zajištění cizince mají zvažovat, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potencionálně možný, současně však také ve svém rozsudku pod č.j. 1As 72/2011-75 vyslovil, že v této fázi nelze postavit na jisto, že vyhoštění cizince bude skutečně provedeno. Výsledek řízení o mezinárodní ochraně nelze předjímat a stejně tak vodítkem pro další postup správního orgánu je i to, že žalobce v uplynulých letech již řízení o mezinárodní ochraně absolvoval a neuspěl.

Žalovaný považuje za nedůvodnou námitku žalobce o nedostatku úvah o uložení zvláštních opatření. Žalovaný popsal skutkové okolnosti případu žalobce a uvedl, že u nich v průběhu zajištění nenastaly změny, které by odůvodnily zmírnění opatření dopadajícího na žalobce v souvislosti s uložením správního vyhoštění. Přitom zvláštními opatřeními se žalovanými zabýval již při vydání rozhodnutí o zajištění žalobce, při němž bylo zjištěno, že žalobce nemá v ČR žádné příbuzné v pokolení přímém, nemá žádné pobytové povolení, nemá na území zajištěno žádné ubytování, nedisponuje cestovním dokladem ani finančními prostředky pro vycestování z území. Mírnější donucovací opatření by tak v případě prokázaného jednání žalobce ani nebyla účinná. U žalobce je uložení zvláštních opatření nedostačující a není záruka, že by žalobce z území ČR vycestoval. Nadto správní orgán v průběhu zajištění zjistil, že důvody zajištění trvají. Žalovaný měl povědomost o stavu řízení ve věci žádosti o mezinárodní ochranu a skutečnost, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany není samo důvodem pro ukončení zajištění. Žalovaný zopakoval skutková jednání žalobce, z nichž dovozuje důvodné obavy, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, což vyplývá z dosavadního chování žalobce, který nehodlá dobrovolně území ČR opustit.

Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zák.č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

V daném případě není mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalobce byl rozhodnutím žalovaného ze dne 21.7. 2011, č.j. CPR-2272-15/PŘ-2011-004112 zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) a e) zák.č. 326/1999 Sb. za účelem správního vyhoštění, neboť mu téhož dne v průběhu let v pořadí již 3. rozhodnutím bylo uloženo správní vyhoštění. Z odvolacího rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8.8.2011 ve věci správního vyhoštění žalobce vyplývá, že toto správní vyhoštění mu již bylo uloženo jako třetí v pořadí od r. 2006. Nejprve bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce rozhodnutím ze dne 5.10.2006 se stanovením doby, po kterou mu nelze umožnit pobyt na území 3 let, podruhé rozhodnutím ze dne 13.10.2009 na dobu 7 let a po třetí rozhodnutím ze dne 21.7.2011 se stanovením doby 7 let. Na základě opakovaného protiprávního jednání žalobceZ důvodů, které vedly k vyhoštění byl žalobce také evidován v informačním systému smluvních států a v evidenci nežádoucích osob. Na základě opakovaných porušení mu také byla vydána správní vyhoštění, nejprve z doby s určením lhůty 3 let, po které mu nelze umožnit vstup na území České republiky (správní vyhoštění ze dne 5.10. 2006) a poté se stanovením doby 7 let (rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 21.7. 2011). Žalobce se totiž několikrát a opakovaně dopouštěl protiprávního jednání, neboť pobýval na území ČR bez platného dokladu a víza, opakovaně vycestoval z území ČR, neoprávněně vstoupil na území SRN a pokračoval na území Nizozemského království. Následně byl repatriován zpět na území České republiky. Uvedenými skutkovými zjištěními se zabýval Městský soud v Praze pod sp.zn. 10 A 268/2011, který přezkoumával zákonnost rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 21.7. 2011 a ve svém rozsudku ze dne 1.9. 2011 dospěl k závěru, že zajištění žalobce bylo provedeno v souladu se zákonem. Tento soud posoudil, vzhledem k individualizaci jednání žalobce je dána reálná obava, že jej nebude možné vyhostit do země původu, jelikož se již dvakrát návratu do země jeho původu vyhnul a z jeho výpovědi vyplynulo, že je odhodlán opět vycestovat do Nizozemského království, nikoli do své vlasti. V souvislosti s uložením druhého správního vyhoštění žalobce dne 3.11. 2009 v zařízení pro zajištění cizinců projevil úmysl požádat o udělení mezinárodní ochrany a toto řízení bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 24.3. 2010, jímž nebyl azyl žalobci udělen. Byla mu však udělena doplňková ochrana na dobu 12 měsíců.. Soud také konstatoval, že skutečnost, že žalobce učinil po svém zajištění prohlášení o mezinárodní ochraně, a proto dle § 119 odst. 6 písm. a) - c) zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění v době rozhodnutí o zajištění vykonat, není důvodem pro odlišný postup, totiž pro propuštění žalobce ze zajištění, neboť v průběhu zajištění s největší pravděpodobností o žádosti bude pravomocně rozhodnuto, navíc je zde možnost prodloužit dobu zajištění. Soud také nedospěl k závěru, že by žalovaný pochybil ve své úvaze o použití mírnějších donucovacích opatření, a to uložení zvláštních opatření podle § 123 písm. b) zákona.

Na základě výše uvedených skutečností soud považuje za pravomocně vyřešenou otázku zákonnosti zajištění žalobce omezením jeho osobní svobody v zařízení pro cizince, aniž by v době jeho zajištění byla dána možnost aplikovat ustanovení o zvláštních opatřeních jako mírnějších donucovacích prostředků. Proto soud v tomto řízení, jehož předmětem je přezkoumání zákonnosti o prodloužení doby zajištění, posuzoval pouze, zda jsou dány důvody pro prodloužení doby zajištění a zda se změnila osobní situace žalobce a žalobce prokázal, že mu v mezidobí vznikly důvody pro uložení zvláštních opatření.

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Napadené rozhodnutí bylo žalobci vydáno podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., které umožňuje prodloužení doby zajištění, je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Výkon správního vyhoštění je možný pouze při splnění právního předpokladu, že je vydáno pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a toto rozhodnutí je vykonatelné. Žalobce ani žalovaný v dané věci nezpochybňují, že rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nelze prozatím vykonat dle ust. § 119 odst. 6 písm. a) až c), když žalobce učinil po svém zajištění prohlášení o mezinárodní ochraně. Jádrem sporu tak je pouze otázka, zda tato překážka vykonatelnosti je natolik opodstatněnou, materiálně významnou překážkou, pro kterou nelze nadále žalobce držet v zajištění , a tedy dobu zajištění nelze prodloužit.

Vedení řízení o mezinárodní ochraně je řízením, v němž se má rozhodnout ochraně žalobce poskytnutím zvláštního povolení k pobytu na území ČR, jímž je dle zákona č. 325/1999 Sb. právo mezinárodní ochrany ( azylu). Jedině toto rozhodnutí může zvrátit provádění úkonů vedoucích k výkonu rozhodnutí o vyhoštění žalobce. Toto řízení vede příslušný správní orgán odlišný od žalovaného a žalovaný v rámci své příslušnosti prozatím nemůže činit úkony směřující k výkonu vyhoštění. Žalobci proto nelze přisvědčit v jeho žalobní námitce opírající se o Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, neboť postuláty v této směrnici jsou aplikovatelné na situace, kdy nejsou náležitě činěny úkony k vyhoštění cizince a jde o tak o „zbytečné“ prodlužování doby zajištění cizince. Uvedená směrnice také v čl. 15 odst. 4 stanové, že zajištění ztrácí odůvodnění v případě , kdy z právních nebo jiných důvodů přestal reálný předpoklad vyhoštění existovat. V tomto směru v situaci nedokončeného řízení o mezinárodní ochraně nepřestal reálný důvod k zajištění žalobce vyslovený v rozhodnutí o zajištění existovat. Nezákonnost prodloužení doby zajištění nelze u žalobce shledat ani ve smyslu čl. 15 odst. 6, který žalobce opomněl. Tento článek výslovně stanoví, že členské státy nesmějí prodloužit dobu uvedenou v čl.15 odst. 5 směrnice ( 6 měsíců), s výjimkou prodloužení o omezenou dobu nepřesahující dalších 12 měsíců v souladu s vnitrostátnímprávem v případech, kdy je praděpodobné, že doba potřebná pro úkony směřující k vyhoštění bude přes jejich řádné úsilí delší z důvodu:

a) nedostatečné spolupráce dotčeného státního příslušníka třetí země nebo b) zpoždění při získávání nezbytných dokladů z třetích zemí.

Situace neumožňující prodloužení nebo prodloužení nad rámec doby stanovené vnitrostátním právem i uvedenou směrnicí u žalobce nenastala, protože správní orgány nemohou činit žádné úkony směřující k vyhoštění a ze své vůle tak nemohou vyvíjet žádné ve směrnici zmíněné a požadované úsilí k vyhoštění a dopouštět se tak průtahů v zajištění žalobce, neboť je tu jiná, na jejich vůli nezávislá překážka procesního charakteru, vzniklá z podnětu žalobce – totiž řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Toto řízení si může vyžádat různě dlouhou dobu projednání žádosti i vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany je přípustný přezkum správními soudy , a to jak na úrovni krajského soudu, tak i Nejvyššího správního soudu. Proto důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí nemůže být námitka žalobce poukazující na nedostatek odůvodnění, zda v řízení o mezinárodní ochraně jsou vedeny úkony s pečlivostí požadovanou v čl. 15 odst. 1 písm. b) cit. směrnice, tato úprava nedopadá na úkony činěné v řízení o mezinárodní ochraně, nýbrž na vlastní úkony směřující k vyhoštění, což je již vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno zcela logické. Předně citovaná směrnice i § 125 zákona stanoví, k čemu má směřovat úsilí členských států a k čemu vedou úkony činěné jejich orgány s náležitou pečlivostí – totiž k realizaci vyhoštění. Řízení o mezinárodní ochraně, jeho průběh, lhůty, úkony v něm činěné, procesní prostředky i prostředky nápravy dané opravnými prostředky, správní žalobou i kasační stížností upravuje zákon č. 325/1999 Sb. a soudní řád správní a na toto řízení direktivy návratové směrnice v otázce prodloužení doby zajištění nedopadají. Úkolem žalovaného v tomto řízení o prodloužení lhůty proto nebylo hodnotit průběh řízení o mezinárodní ochraně a působit k jeho skončení a i při vědomosti stavu řízení by pro žalovaného nebylo možné ( právě s ohledem na možnost využití všech prostředků přezkumu rozhodnutí) v napadeném rozhodnutí stanovit předpoklad skončení řízení o mezinárodní ochraně. Vzhledem k tomu, že možná doba zajištění cizince nesmí přesáhnout 180 dnů a napadené rozhodnutí prodlužuje dobu zajištění o 90 dnů, je zřejmé, že neskončí-li projednání žádosti žalobce o mezinárodní ochranu do 90 dnů, skončí zajištění žalobce. Uvedená lhůta prodloužení zajištění, proto není tak nepřiměřenou lhůtou vzhledem k možným úkonům a rozhodnutím při doprojednání žádosti žalobce o mezinárodní ochranu , že by měla být vnímána jako zabraňující dalšímu prodloužení zajištění, zváště, jsou-li u žalobce dány tak závažné individuální důvody opakovaného protiprávního jednání, kterého se v minulosti oproti právnímu pořádku ČR dopouštěl. Co je však podstatné je to, že řízení o mezinárodní ochraně nejenže neumožňuje žalovaným správním orgánům činit úkony směřující k vyhoštění ve smyslu , ale zejména nemění nic na materiálních důvodech zajištění, které byly shledány správním soudem jako prokázané v souladu se zákonem. Skutečnost, že žalobce je v postavení žadatele o mezinárodní ochranu nemůže automaticky znamenat, že má právo na propuštění ze zajištění, zvláště, není-li úkolem žalovaného zasahovat do tohoto řízení a nemůže předvídat, jak toto řízení bude probíhat, zda skončí na úrovni rozhodnutí správních orgánů či bude předmětem přezkumu i v instančním postupu správních soudů. Tato nepředvídatelnost skončení řízení o mezinárodní ochraně sice má vliv na stávající a trvající nevykonatelnost správního vyhoštění ( není stále zřejmé, kdy toto rozhodnutí ve smyslu § 119 odst. 6 písm. a) až c) zákona nabyde vykonatelnosti), nemůže však být impulsem pro skončení důvodného zajištění, neboť dle znění čl. 15 odst. 4 nelze dovozovat, že toto řízení procesního a dočasného charakteru je právním či jiným důvodem ukazujícím, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal existovat. Reálný předpoklad vyhoštění je dán pravomocným rozhodnutím o vyhoštění žalobce pro hrubé a opakované porušení práva a pouze skutečnost, že řízení o mezinárodní ochraně v době rozhodování žalovaného nebylo skončeno, nedovoluje závěr, že reálný předpoklad vyhoštění zanikl. Z uvedeného důvodu není oprávněná námitka žalobce, že z důvodu neukončeného řízení o mezinárodní ochraně neexistuje reálný předpoklad pro vyhoštění žalobce. Takový předpoklad totiž stále existuje, neboť zcela reálně lze předpokládat, že nebude-li vyhověno žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, bude vyhoštěn, a to na základě legitimního právního titulu – rozhodnutí o vyhoštění. Tento předpoklad je umocněn i zjištěním a úvahou žalovaného že ani v minulosti nebyl žalobci azyl udělen a žalobce se také choval jinak, než jak by se měl chovat žadatel o azyl, totoiž nehodlal na území ČR vůbec setrvávat.. Žalovaný v tomto smyslu napadené rozhodnutí odůvodnil, když zmínil právě překážku řízení o mezinárodní ochraně, která způsobila nemožnost realizovat přípravu výkonu rozhodnutí o vyhoštění žalobce.

Námitka, že žalovaný správní orgán měl před prodloužením doby zajištění zvažovat uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a teprve, pokud by tato opatření nepostačovala, přistoupit k prodloužení zajištění vyhošťované osoby, tedy až po selhání těchto jiných opatření, by mohla být důvodná jen, pokud by u žalobce došlo ke změnám odůvodňujícím uložení zvláštních opatření.

Nezbytnost úvahy správního orgánu, zda lze cizinci uložit zvláštní opatření za účelem vycestování je sice v ust. § 124 odst. 1 zákona spojena se zajištěním cizince, nikoliv s prodloužením doby zajištění cizince, nicméně jde o podmínku, která je ve spojení s definicí zvláštního opatření obsažené v ust. § 123b odst. 1 zákona garancí, že cizinec bude k dispozici pro realizaci správního vyhoštění.

Z ust. z ustanovení § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že zvláštními opatřeními za účelem vycestování cizince z území je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan ČR nebo cizinec s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem na území.

Městský soud v Praze již judikoval, že i v řízení o prodloužení doby zajištění cizince dle § 124 odst. 3 cit. zákona jde o další zajištění ( prodloužení zajištění), pak i v okamžiku rozhodování o prodloužení doby zajištění není vyloučeno posouzení, zda dle poměrů cizince přichází v úvahu uložení zvláštního opatření, zejména, zda by takové opatření bylo postačující. Takový postup správního orgánu však nemůže být formálně a automaticky praktikován u každého prodloužení zajištění, nýbrž tam, kde může vycházet z konkrétních okolností případu ( cizinec tvrdí určité skutečnosti ohledně místa pobytu i ohledně jeho finančních možností či tyto okolnosti, změna poměrů jsou patrny ze spisu). Při posuzování toho, zda u žalobce v okamžiku rozhodování o prodloužení doby zajištění bylo možné vzít v úvahu uložení některého ze zákonem stanovených zvláštních opatření, bylo dle názoru soudu relevantní, zda žalobce uplatňoval změnu poměrů oproti poměrům při vydání rozhodnutí o jeho zajištění dne 21.7.2011 či zda taková změna poměrů či jeho chování byla správnímu orgánu známa a mohla mít vliv na novou úvahu o uložení některého ze zvláštních opatření.

V dané věci vzhledem k poměrům žalobce a při posouzení individualizace jeho jednání i vzhledem k tomu, že v době od zajištění žalobce do vydání napadeného rozhodnutí ( necelé 3 měsíce) nebyly žalovanému známy žádné nové poměry žalobce a žalobce ani v podané žalobě netvrdí, že má v současné době možnost složení peněžních prostředků ve výši předpokládaných nákladů správního vyhoštění a neuvádí ani nic ke stálosti místa svého pobytu na území ČR, lze jeho námitku vzít za spíše za formální opírající se o požadavek zákona než za reálnou, vycházející z opravdových poměrů žalobce. Proto žalovanému nelze vytýkat, že se poměry žalobce znovu přin prodloužení doby zajištění nezabýval a tyto poměry v řízení o prodloužení zajištění neprověřoval.

Na základě výše uvedených důvodů Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Soud v dané věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s ust. § 51 s.ř.s., neboť žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, ostatně mu žádné náklady v souvislosti s podanou žalobou nevznikly. Rovněž žalovaný právní orgán, který měl ve věci úspěch, žádné náklady řízení neúčtoval.

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 22. listopadu 2011
JUDr. Naděžda Řeháková

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru