Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 A 155/2010 - 97Rozsudek MSPH ze dne 28.12.2010

Prejudikatura
1 As 40/2007 - 103

přidejte vlastní popisek

7 A 155/2010-98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců Mgr. Jaromíra Sklenáře a JUDr. Marcely Rouskové ve věci žalobce žalobce: SK Slavia Praha, se sídlem Vladivostocká 1460/2, Praha 10, IČ: 00548693, zast. JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem v Praze 2, Anglická 28, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.10.2007, č.j. ZKI-O-62/333/2007/Ho,

takto:

I. Rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze č.j. ZKI-O-62/333/2007/Ho ze dne 23.10.2007 a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne ze dne 22.1.2007, čj. OR-1263/2006-101/47, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.760,- Kč a to k rukám zástupce žalobce JUDr. Vladimíra Krejčíka, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23.10.2007, č.j. ZKI-O-62/333/2007/Ho. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce a zároveň potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, ze dne 22.1.2007, č.j. OR-1263/2006-101/47. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že: I. se nejedná o chybu ve smyslu ust. § 8 odst. 1 katastrálního zákona a v katastru nemovitostí České republiky, v katastrálním území Vršovice, obec Praha a II. po nabytí právní moci zůstane zaevidováno a) u pozemků p.č. 1854/38 a 1854/39 vlastnické právo pro Českou republiku na základě seznamu č. III. jmění veřejného, s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ministerstvo financí, Letenská 1525/15, Praha 1, IČ: 00006947, na základě ohlášení o příslušnosti hospodařit s majetkem státu č.j. 44/965-113/2/E/2004, založeného ve sbírce listin katastrálního úřadu pod č.j. Z-29129/2005-101 a b) u budovy bez čp/če na pozemku číslo parcelní 1854/39 jako nabývací titul kolaudační rozhodnutí č.j. 2495/1992 Vrš d. 1460, včetně doplnění SÚ1581/97/Šk-d. 1460, Vrš; založeného ve sbírce listin katastrálního úřadu pod položkou výkaz změn 133/97.

V odůvodnění rozhodnutí žalovaný zrekapituloval, že žalobce požádal dne 18.10.2005 o provedení změny zápisu vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům s poukazem na ust. § 879c občanského zákoníku. Na základě tohoto podání katastrální úřad (dále jen „KÚ“) vyznačil pro žalobce vlastnické právo. KÚ později zjistil, že žalobce nedoložil v souladu s ust. § 36 odst. 5 vyhl. 190/1996 Sb. souhlasné prohlášení, na základě kterého by mohlo být vyznačeno vlastnické právo k dotčeným pozemkům v jeho prospěch a dále, že u dotčené budovy je chybně evidován nabývací titul. Proto chybné údaje katastru nemovitostí opravil. Následně žalobce dne 25.10.2006 obdržel nesouhlas s provedenou opravou. K věci samé v odůvodnění žalovaný uvedl, že podle ust. § 879c občanského zákoníku, bylo nabytí vlastnického práva vázáno na dvě skutečnosti, a to na podání žádosti k příslušnému státnímu orgánu a na uplynutí příslušné lhůty, a to lhůty jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. od 1.7.2000. Ke splnění druhé podmínky však nemohlo dojít, neboť s účinností dnem 30.6.2001 bylo mimo jiné zák. č. 229/2001 Sb. zrušeno i výše uvedené ustanovení. Část zákona, která citované ust. zrušila však byla nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb., k datu 31.12.2004 zrušena, a tímto byl od 1.1.2005 obnoven i právní stav vyplývající ze zrušeného ust. § 879c občanského zákoníku. Žalovaný je však toho názoru, že výše uvedená skutečnost nestačí k opětnému zápisu předmětných pozemků do vlastnictví žalobce, neboť pokud je vznik, změna nebo zánik práva vázán na existenci určité právní skutečnosti, ale v právním předpisu není stanoveno, jaká listina má být přílohou ohlášení pro záznam této skutečnosti do katastru nemovitostí, je touto listinou v souladu s ust. § 36 odst. 5 vyhl. č. 190/1996 Sb. souhlasné prohlášení o vzniku, změně nebo zániku práva. V daném případě by se jednalo o souhlasné prohlášení žalobce a osoby na řízení zúčastněné. Tuto listinu nedoložil žalobce ani v průběhu odvolacího řízení.

V žalobě žalobce namítl, že žalovaný vyžaduje doložení souhlasného prohlášení k prokázání vlastnického práva, i když to je prokázáno jinými listinami v souladu s občanským zákoníkem, které osvědčují splnění všech požadovaných podmínek a váže existenci práva žalobce na splnění povinnosti, která mu není uložena zákonem ani na základě zákona a překračuje tím hranice v nichž se může správní orgán pohybovat. Žalobce namítl, že žalovaný postupoval nesprávně, když chybně dovozuje žalobcovu povinnost doložit souhlasné prohlášení dle ust. § 36 odst. 5 vyhl. č. 190/1996 Sb., když je třeba postupovat podle odst. 2 citovaného ustanovení, neboť dle něho se listinou, která podle zvláštních právních předpisů potvrzuje právní vztahy, rozumí také jiné opatření, kterým se na základě zvláštního právního předpisu zřizuje, převádí, mění nebo ruší právo k nemovitosti. Takovou listinou je doložená žádost o změnu práva trvalého užívání na vlastnické právo ze dne 17.10.2000, podaná v zákonem stanovené lhůtě, v souladu s ust. § 879c obč. zákoníku.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout, přičemž setrval na skutkových a právních závěrech uvedených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Zamítnutí žaloby navrhla i osoba zúčastněná na řízení.

Soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 29.1.2010, čj. 7 Ca 321/2007-33. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6.8.201, čj. 7 As 42/2010-74.

Nejvyšší správní soud v rozsudku uvedl: „K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (§ 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Do katastru se zapisují i další práva, pokud tak stanoví zvláštní zákon, kterým je v tomto případě zákon o katastru nemovitostí (§ 1 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Zápisem se pak rozumí vklad, záznam, poznámka nebo jejich výmaz (§ 1 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.). Zápisy mají právní a evidenční účinky podle tohoto zákona (§ 1 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb.). Práva uvedená v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují do katastru záznamem (dále jen "záznam") údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy. Práva, která se do katastru zapisují podle § 1 odst. 2 na základě zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Katastrální úřad (na návrh nebo z moci úřední) opraví chybné údaje katastru, které vznikly buď zřejmým omylem při vedení a obnově katastru (§ 8 odst. 1 písm. a/ katastrálního zákona), anebo nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem (§ 8 odst. 1 písm. b/ katastrálního zákona). Oznámení o provedené opravě nebo o tom, že opravu na návrh neprovedl, protože se nejedná o chybu, doručí katastrální úřad vlastníkovi a jinému oprávněnému (§ 8 odst. 4 cit. zákona). Sdělí-li do 30 dnů od doručení oznámení vlastník nebo jiný oprávněný katastrálnímu úřadu, ž e s provedenou opravou nebo s tím, že se nejedná o chybu, nesouhlasí, vydá katastrální úřad rozhodnutí ve věci. Proti rozhodnutí je možno podat odvolání k zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu, v jehož obvodu je dotčená nemovitost (§ 8 odst. 5 uvedeného zákona) .

Nejvyšší správní soud především musí poukázat na to, že předmětem přezkumu vt éto věci je rozsudek městského soudu, kterým bylo v soudním řízení správním přezkoumáno správní rozhodnutí vydané v řízení o opravě údajů v katastru nemovitostí (srov. rozhodnutí katastrálníhoúř adu ze dne 22. 1. 2007, jež bylo vydáno podle ustanovení § 8 odst. 5 katastrálního zákona). Institut opravy chyb v katastrálním operátu (§ 8 zákona o katastru nemovitostí) tedy slouží toliko k uvedení údajů do souladu s listinami založenými ve sbírce listin; není tudíž prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného práva k nemovitostem a opravou chyb se tak nemění právní vztahy k nemovitostem. Oprava chyb v katastrálním operátu má pouze určitý dopad na procesní postavení v případném soudním sporu o určení vlastnictví, neboť žalobcem může být vt akovém sporu ten, kdo v katastru jako vlastník zapsán není, zatímco žalovaným bude zpravidla ten, kdo v katastru jako vlastník zapsán je. Spor o vlastnictví nemůže být řešen a ani vyřešen katastrálním úřadem v řízení, v němž katastrální úřad rozhoduje o návrhu na provedení opravy dle ustanovení § 8 katastrálního zákona. (…) Nejvyšší správní soud má za to, že městský soud nevěnoval potřebnou pozornost problematice obživnutí zákonného ustanovení dříve zrušeného, resp. jeho účinnosti, doběhnutí jednoleté transformační lhůty obsažené v ustanovení § 879c občanského zákoníku a obnovení stavu založeného právě citovaným ustanovením občanského zákoníku, která je podstatná pro závěr, zda se žalobce stal či nestal vlastníkem předmětných nemovitostí a tedy i pro posouzení zákonnosti napadeného rozsudku městského soudu a žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného odvolacího správního orgánu. Kasační soud musí především upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl ÚS 21/01 in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 25, str. 109 - 110; č. 95/2002 Sb.), v němž Ústavní soud mimo jiné vyslovil zásadní závěr, že: „Ústavní soud … zastává právní názor, podle něhož zrušením napadeného protiústavního ustanovení zákona neožívá ustanovení dřívější, které bylo protiústavním ustanovením zrušeno či změněno. Ústavní soud totiž v řízení o kontrole norem vystupuje jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho „vyřazení“ z právního řádu České republiky a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou „ožívání“ předpisu již dříve zrušeného. Opačný názor by podle přesvědčení Ústavního soudu mohl vést ke vzniku značné právní nejistoty a k překračování ústavně vymezených kompetencí Ústavního soudu. Proto lze uzavřít, že k „ožívání“ dříve zrušeného či změněného právního předpisu v důsledku nálezu Ústavního soudu v uvedeném smyslu by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by to ústavní předpisy přímo umožňovaly (viz např. čl. 140 odst. 6 Ústavy Rakouska)“. Tento názor je dále potvrzen např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (tamtéž, sv. 28; č. 4/2003 Sb.). Z těchto nálezů jednoznačně plyne, že bez výslovné zákonné, resp. dokonce zřejmě ústavní, úpravy (viz uváděný příklad Rakouska) nelze dospět k závěru, že zrušením zákona může bez dalšího znovu nabýt platnosti a účinnosti právní předpis, tímto zákonem dříve derogovaný. Obdobně se vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2009č . j. 2 Afs 53/2009 – 122, dostupný na www.nssoud.cz, v němž konstatoval, že „výsledkem legislativního procesu totiž má být - nejobecněji vyjádřeno - schválené pravidlo chování (norma), které jejím adresátům transparentně sděluje, jakým způsobem se mají chovat, resp. jaký způsob chování je zapovězen. Toto pravidlo nesmí zásadně působit zpětně a musí z něj být zcela zřejmé, k jakému chování zavazuje. Úkolem zákonodárce je proto mimo jiné i zcela srozumitelně sdělit, jakým způsobem se mají adresáti právních norem chovat. Podstata zákonodárné moci tak spočívá v „dávání“ zákonů, tj. v přijímání nových pravidel, kterými samozřejmě mohou být i rušena, modifikována či zcela měněna pravidla dosavadní. Podle způsobu této změny či rušení pak lze rozlišovat přímou a nepřímou derogaci právních předpisů. Do tohoto pojetí zákonodárné moci však určitě nemůže spadat situace, kterou popisuje stěžovatel: vznik nových práv a povinností vyvolaný pouhou derogací derogačního ustanovení, tj. „obživnutí“ zákonného ustanovení již dříve zrušeného. Takovýto postup je myslitelný toliko v případě tzv. derogace nepřímé, kdy původní právní předpis je i nadále formálně platnou součástí našeho právního řádu, nicméně je neaplikovatelný z důvodu pozdější rozporné úpravy, příp. úpravy provedené právním předpisem vyšší právní síly anebo úpravy speciální. Pouze v tomto případě totiž může dojít k tomu, že po odstranění rozporné úpravy nic nebrání jeho opětovné aplikaci. Jinak řečeno, v případě tzv. nepřímé derogace právní předpis není formálně rušen, případně není ukončena jeho platnost (viz bod 41), nýbrž je pouze neaplikován z důvodu existence jiného právního předpisu (novějšího, speciálního, vyšší právní síly), a poté, co je tato překážka odstraněna, v zásadě jeho aplikovatelnosti nic nebrání. Tzv. derogace nepřímá a derogace přímá tak označují dvě kvalitativně zcela odlišné normativní situace. Za situace přímé derogace je však totiž původní předpis zrušen a tedy přestal být součástí právního řádu. Je proto nutno trvat na tom, že k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla může dojít pouze jeho výslovným opětovným přijetím, případně výslovným obnovením. V opačném případě by totiž reálně hrozilo, že zákonodárný proces povede k porušení všech základních požadavků, na něj kladených (viz bod 39) a role zákonodárce by byla zcela degradována. Jinak řečeno: pokud spočívá podstata legislativního procesu ve stanovení určitého pravidla chování a jestliže zákonodárce toto pravidlo zrušil, nic mu samozřejmě principielně nebrání v tom, aby v budoucnu stejné či podobné pravidlo opětovně zavedl, resp. výslovně obnovil. Ke stejnému výsledku však nesmí dospět tak, že pouze zruší původní derogaci. Argumentovat je možno též poukazem na některé historické příklady, z nichž plyne, že obnovit platnost již zrušeného právního předpisu lze pouze výslovným přijetím právního předpisu nového a nepostačuje tedy zrušení derogačních ustanovení, jak se stalo v nyní projednávané věci. Jen v tomto případě je totiž z rozhodnutí učiněného zákonodárcem dostatečně seznatelná jeho vůle, který právní předpis, v jakém rozsahu a v jaké podobě bude nově součástí našeho právního řádu, byť i v textové podobě identické, jako tomu bylo v minulosti“. Nejvyšší správní soud se v projednávané věci neodchyluje od vyslovených závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, že bez výslovné zákonné úpravy nelze dospět k závěru, že zrušením zákona může bez dalšího znovu nabýt platnosti a účinnosti právní předpis, tímto zákonem dříve derogovaný. Městský soud však ve svých úvahách citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a právní závěry z nich vyplývající nebral v potaz. Závěry městského soudu v uvedených otázkách jsou proto neúplné a neopírají se o ustálenou judikaturu přijatou k uvedené problematice, zejména v oblasti ústavního práva, kde má základ. Z tohoto důvodu potom nemohou být spolehlivé ani závěry tohoto soudu ve vztahu ke změně zápisu vlastnického práva k pozemkům parc. č. 1854/38 a 1854/39 v k. ú. Vršovice, a to s poukazem na podmínky uvedené v ustanovení § 879c občanského zákoníku. Stěžovatel v kasační stížnosti vyslovil námitku, že ve skutečnosti je mezi účastníky spornou otázkou, zda k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí - nabytého podle ustanovení § 879c občanského zákoníku - postačí, aby žalobce nabytí vlastnického práva katastrálnímu úřadu toliko oznámil, či zda tato skutečnost nepostačuje pro provedení zápisu změny vlastnického práva na žalobce a je proto nutno předložit souhlasné prohlášení podle § 36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb. Správní orgány ve svých rozhodnutích zaujaly stanovisko, že sama tato skutečnost není postačující pro provedení zápisu změny vlastnického práva na žalobce. V daném případě bylo nezbytné doložit k provedení zápisu změny vlastníka u nemovitostí uvedených ve výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí v souladu s ustanovením § 36 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i souhlasné prohlášení žalobce a České republiky - Ministerstva financí, které však předloženo nebylo. Městský soud v napadeném rozsudku má naopak za to, že tomu tak není a že se žalobce stal vlastníkem předmětných nemovitostí ze zákona. Souhlasné prohlášení je v tomto případě nadbytečné, neboť přichází v úvahu jen tam, kde ohlašovatel nedisponuje listinou, ze které by se právo k nemovitosti podávalo. Nejvyšší správní soud má za to, že v daném případě bylo nezbytné doložit k provedení zápisu změny vlastníka i souhlasné prohlášení žalobce a České republiky-Ministerstva financí ve smyslu ustanovení § 36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Je tomu tak proto, že z dikce vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou se v době od 10. 7. 1996 do 1. 3. 2007 prováděly zákony č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky a č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, vyplývá, že záznamem se do katastru nemovitostí zapisují právní vztahy k nemovitostem na základě listin, které tyto právní vztahy podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují, přičemž pokud vznik, změna nebo zánik práva je vázán na existenci určité skutečnosti (v daném případě skutečnosti vyplývající z aplikace ustanovení § 879c občanského zákoníku), ale „v právním předpise není stanoveno, jaká listina má být přílohou ohlášení pro záznam do katastru, a ohlašovatel nemůže nabytí práva doložit listinou, lze provést zápis do katastru na základě ohlášení doloženého souhlasným prohlášením o vzniku, změně nebo zániku práva učiněného osobou, jejíž právo zapsané dosud v katastru zaniká nebo se omezuje, a osobou, jejíž právo vzniká nebo se rozšiřuje“. Je totiž třeba rozlišovat vznik vlastnického práva a zápis vlastnického práva, resp. provedení změny zápisu vlastnického práva. Z dikce katastrálního zákona vyplývá, že katastrální úřad provede záznam údajů o právních vztazích do katastru do 30 dnů po doručení rozhodnutí státního orgánu nebo jiné listiny potvrzující nebo osvědčující právní vztahy (§ 5 odst. 3 písm. b/ katastrálního zákona). Z dikce zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona … se zapisují do katastru záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují či osvědčují tyto právní vztahy (§ 7 tohoto zákona). Z uvedeného tedy vyplývá, že pro zápis vlastnického práva, resp. provedení změny zápisu tohoto práva je třeba listina. Není-li pak stanoveno, jaká listina má být přílohou ohlášení pro záznam do katastru, a ohlašovatel nemůže nabytí práva doložit listinou, lze provést zápis do katastru na základě ohlášení doloženého souhlasným prohlášením. Toto prohlášení je pak právě onou listinou potřebnou jako přílohu ohlášení pro záznam do katastru (právě tak tomu mělo být v projednávaném případě). Skutečnosti vyplývající ze splnění podmínek ustanovení § 879c občanského zákoníku, tj. přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, je proto možné zapsat do katastru nemovitostí pouze na základě ohlášení doplněného souhlasným prohlášením zúčastněných stran. (…) Nejvyšší správní soud dodává, že v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu jde o rozhodování, jehož účelem je zajištění pořádku ve veřejné evidenci, nikoli o rozhodování, kterým by bylo jakkoli zasahováno do vlastnických či jiných věcných práv k nemovitostem. Institut opravy chyb v katastrálním operátu (§ 8 zákona o katastru nemovitostí) tedy slouží toliko k uvedení údajů do souladu s listinami založenými ve sbírce listin; není tudíž prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného práva k nemovitostem a opravou chyb se tak nemění právní vztahy k nemovitostem. Zákon opravu katastrálního operátu spojuje se „zřejmým omylem“ při vedení a obnově katastru (§ 8 ods.t 1 písm. a/ zákona o katastru nemovitostí). Zákon tedy implicite vylučuje možnost zabývat se vadami, které mají jiný původ, než bylo uvedeno. Výkladem pojmu „zřejmý omyl“ se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 103, dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že „neurčitý pojem „zřejmý omyl“ obsažený v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 334/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), je třeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti - zejména případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený), tak omyl právní (error iuris - např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). Omyl je přitom charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem (např. změnu právní úpravy zápisů do katastru, či zničení katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně: zde nelze rozpor se skutečným stavem napravit opravou zřejmého omylu, nýbrž cestou revize či obnovy katastrálního operátu)“. V projednávaném případě žalobce požádal dne 18. 10. 2005 o provedení změny zápisu vlastnického práva s poukazem na ustanovení § 879c občanského zákoníku a katastrální úřad na základě tohoto podání vyznačil pro žalobce vlastnické právo. Jelikož však zjistil, že žalobce nedoložil souhlasné prohlášení, na základě kterého by mu mohlo být vyznačeno vlastnické právo a že u návrhu dotčené budovy byl chybně evidován nabývací titul, chybné údaje katastru nemovitostí opravil (vyznačení vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch České republiky). Dne 25. 10. 2006 však obdržel katastrální úřad od žalobce nesouhlas sprovedenou opravou. Katastrální úřad jako prvostupňový správní orgán, který rozhodoval podle ustanovení § 8 odst. 5 katastrálního zákona, tedy v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu, rozhodl tak, že 1. Nejedná se o chybu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 katastrálního zákona. 2. V katastru nemovitostí České republiky, v katastrálním území Vršovice, obec Praha, zůstane po právní moci tohoto rozhodnutí evidováno 2.1 u pozemků parc. č. 1854/38 a 1854/39 vlastnické právo pro Českou republiku na základě seznamu číslo III Jmění veřejného s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ministerstvo financí, 2.2 u budovy bez čp/če na pozemku parc. č. 1854/39 jako nabývací titul Kolaudační rozhodnutí č. j. 2495/1992 Vrš. D. 1460, včetně doplnění SÚ 1581/97/Šk-d 1460 Vrš. Rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 23. 10. 2007, č. j. ZKI-O-62/333/2007/Ho, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha ze dne 22. 1. 2007, č. j. OR-1263/2006-101/47 a současně bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z odůvodnění správních rozhodnutí nejsou patrny důvody rozhodnutí obsaženého ve výroku „Nejedná se o chybu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 katastrálního zákona“ přestože jde o řízení o opravě chyb v katastrálním operátu a vlastnické právo bylo na základě opravy vyznačeno ve prospěch České republiky. Chybí také vyhodnocení provedené opravy z hlediska toho, že zákon opravu katastrálního operátu spojuje se „zřejmým omylem“ při vedení a obnově katastru (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona o katastru nemovitostí) a implicite tedy vylučuje možnost zabývat se vadami, které mají jiný původ, než bylo uvedeno (především není patrno, o jaký druh „zřejmého omylu“ jde). Odpověď na tyto otázky však nelzen alézt ani v napadeném rozsudku městského soudu, který se touto problematikou nezabýval, ale ani v rozhodnutích správních orgánů. Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek městského soudu (§ 103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), a věc m u vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1, věta před středníkem s. ř. s.). Tento postup je nutný z toho důvodu, že městský soud, byť zrušil žalobou napadené rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tak učinil z jiných důvodů než z těch, jejich objasnění a vyhodnocení považuje za rozhodující a zásadní kasační soud. Navíc je třeba, aby tento úkol plnil nejprve správní soud, který se musí vyslovit k zásadním otázkám a zabývat se znovu celou věcí ve svém komplexu, a teprve poté případně i správní orgány.“

V souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem městský soud konstatuje, že z odůvodnění správních rozhodnutí nejsou patrny důvody rozhodnutí obsaženého ve výroku „Nejedná se o chybu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 katastrálního zákona“, přestože jde o řízení o opravě chyb v katastrálním operátu a vlastnické právo bylo na základě opravy vyznačeno ve prospěch České republiky. Žalobce požádal dne 18. 10. 2005 o provedení změny zápisu vlastnického práva s poukazem na ustanovení § 879c občanského zákoníku a katastrální úřad na základě tohoto podání vyznačil pro žalobce vlastnické právo. Jelikož žalobce nedoložil souhlasné prohlášení, na základě kterého by mu mohlo být vyznačeno vlastnické právo a u návrhu dotčené budovy byl chybně evidován nabývací titul, katastrální úřad chybné údaje katastru nemovitostí opravil tak, že vyznačil vlastnické právo k předmětným pozemkům ve prospěch České republiky. Katastrální úřad tak prostřednictvím institutu opravy chyb v katastrálním operátu odstranil důsledky zapříčiněné jeho předchozím (dle názoru katastrálního úřadu nesprávným) postupem. Pokud však na základě nesouhlasu s provedenou opravou katastrální úřad rozhodl tak, že se o chybu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 katastrálního zákona nejedná, popřel tímto rozhodnutím svůj předchozí postup. Deklarace, že se nejedná o chybu, je vázána na oznámení o tom, že oprava na návrh nebyla provedena, v daném případě však žalobce provedení opravy nenavrhoval. Tato vada spočívající v logickém rozporu mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním (a předchozím postupem správního orgánu) stíhá i žalované rozhodnutí, které rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdilo. Rozhodnutí napadené žalobou je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti. Jelikož vada stíhá obě rozhodnutí, soud je zrušil postupem podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. za použití ust. § 78 odst. 3 s.ř.s. Pokud v dalším řízení bude katastrální úřad nastalou situaci řešit opravou chyb v katastrálním operátu, vyhodnotí možnost provedení opravy také z hlediska toho, že zákon opravu katastrálního operátu spojuje se „zřejmým omylem“ při vedení a obnově katastru (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona o katastru nemovitostí), a uvede, v čem zřejmý omyl spočívá. Pokud jde o nutnost předložení souhlasného prohlášení je soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným shora. V tomto směru však lze odkázat také na usnesení Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 4988/2008 ze dne 4.2.2009. K otázce "oživení“ ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem č. 229/2001 Sb. Městský soud v Praze odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, a to například na rozhodnutí ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, nebo ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006. Z uvedených rozhodnutí plyne, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení § 879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení § 879c ObčZ.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst.1 s.ř.s. Jelikož žalobce byl ve věci zcela úspěšný, přiznal mu soud náhradu nákladů řízení ve výši 7.760,- Kč, a to 2.000,-Kč za zaplacený soudní poplatek z žaloby, 2x 2.100,- za 2 úkony právní služby a 2x 300,- Kč režijní paušál podle ust. § 9, § 11 a § 13 vyhl. č. 117/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Výše odměny za zastupování byla zvýšena o 20% daň z přidané hodnoty, neboť advokát soudu prokázal, že je plátcem této daně. Platební místo soud určil k rukám advokáta (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 64 s.ř.s).

Osobě zúčastněné na řízení žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem nevznikly, soud proto podle ust. § 60 odst. 5 a contrario rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených

v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 28. prosince 2010


Mgr. Aleš Sabol

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru