Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 A 11/2011 - 51Rozsudek MSPH ze dne 25.02.2013


přidejte vlastní popisek

7A 11/2011-51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobců: a) nezl. U. A1. b) nezl. U. A2., oba zast. zákonným zástupcem G. U., oba právně zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem Příkop 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutím Policei České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 12. 2010 čj. CPR-8148-1/ČJ-2010-9CPR-C216 a ze dne 6. 12. 2010 čj. CPR-8149-1/ČJ-2010-9CPR-C216

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se společně podanou žalobou domáhají přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedených v záhlaví, kterými byla zamítnuta jejich odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2010 č.j. CPUL-02727/CI-2010-044063 a ze dne 23. 4. 2000 č.j. CPUL-02726/CI-2010-044063. Těmito rozhodnutími správní orgán prvého stupně podle ust. § 169 odst. 7 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) zastavil řízení o žádostech žalobců o prodloužení doby platnosti povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky.

Žalobci v žalobě uvádějí, že podstatou sporu je posouzení otázky, zda existovaly v době podání zmíněných žádostí okolnosti na vůli žalobců nezávislé, které by bránily v podání těchto žádostí včas ve lhůtě předpokládané ust. § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žádosti mohly být v souladu s příslušným ustanovením podány nejpozději do 22. 3. 2010, což se nestalo a ani není ze strany žalobců tvrzeno něco jiného.

Správní orgán však podle názoru žalobců nesprávně posoudil otázku existence překážky na jejich vůli nezávislé bránící žalobcům v podání předmětné žádosti. Oba žalobci jsou nezletilí, zastoupeni zákonným zástupcem a nejsou tedy ve smyslu § 8 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku způsobilí vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, přičemž dle § 34 občanského zákoníku je pak zřejmé, že tyto osoby samy nejsou schopny projevu vůle, který by byl ve smyslu zákona relevantní, aby zakládal vznik práv a povinností. V dané věci pak s ohledem na složitost řízení nepřichází v úvahu výjimka vyjádřená v ust. § 9 občanského zákoníku.

Pokud jsou v ust. § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zmiňovány „důvody na vůli cizince nezávislé“, lze uzavřít, že nezletilý cizinec v právním slova smyslu nemá vůli, kterou by mohl projevit, a pro případ, že jeho zákonný zástupce nepodal žádost o prodloužení doby povolení k dlouhodobému pobytu včas, logicky to nezávisí na vůli samotného nezletilého cizince. Tento způsob výkladu má své opodstatnění s ohledem na obecnou zásadu zvýšené právní ochrany nezletilých. Nelze proto odepřít nezletilému dítěti vydání daného druhu povolení k pobytu, protože ji nepodal, respektive zákonní zástupci, včas.

Dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem účastníka řízení předním hlediskem činnosti správního orgánu. Ryze formální přístup k věci, kdy účastník řízení v podstatě nemůže realizovat svůj pobyt na území České republiky v rámci dosavadního dlouhodobého pobytu jen proto, že objektivně z důvodů na jeho vůli nezávislých nepodal žádost o prodloužení platnosti povolení dlouhodobého pobytu ve lhůtě dle § 42 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců, je nepochybně v neprospěch účastníka řízení a tím v rozporu s tímto mezinárodním závazkem České republiky.

Formální výklad práva, který podal žalovaný, je v tomto případě nesprávný, neboť se jeví jako logické a přiléhavější, že do doby zletilosti cizince nelze vůbec uvažovat o možnosti aplikace ust. § 169 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců a zamítnout žádost o prodloužení pobytu z důvodu jejího pozdního podání

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že odkazuje na skutková zjištění i právní kvalifikaci v předcházejících rozhodnutích správních orgánů obou stupňů. Ve smyslu ust. § 2 odst. 4 správního řádu má být přijaté řešení v souladu s veřejným zájmem. Lze připomenout, že orgány cizinecké policie a Ministerstvo vnitra jsou mimo jiné povolány hájit veřejný zájem v této oblasti, tzn. v daném případě v zájmu důsledného dodržování pobytového režimu cizinců v rámci platného českého práva. Žaloba nepřináší žádnou novou argumentaci, proto žalovaný navrhuje, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 7. 4. 2010 byly správnímu orgánu prvého stupně doručeny žádosti obou žalobců o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu. Dne 14. 4. 2010 byly správnímu stupně doručeny žádosti obou žalobců o prominutí zmeškání úkonu. V této žádosti uvádějí, že v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 správního řádu žádají jako zákonní zástupci svých dětí o prominutí zmeškání lhůty ve věci podání žádosti o prodloužení doby platnosti povolení dlouhodobého pobytu. Uvádějí, že v podání žádosti v zákonem stanovené lhůtě žadatelům zabránily závažné důvody, které nastaly bez zavinění dětí. Žadatelé vzhledem ke svému věku nemají ve správním řízení procesní způsobilost a jsou tak závislí na svých zákonných zástupcích. Rodiče jako zákonní zástupci se domnívali, že platnost povolení dlouhodobého pobytu skončí dne 24. 4. 2010, až pozdě zjistili, že platnost uplynula již na počátku dubna. V případě, že platnost povolení nebude jejich dceři a synovi prodloužena, postaví to celou rodinu do těžko řešitelné situace. Oba rodiče jsou na území České republiky zaměstnáni. Je pro ně těžko představitelné, že by museli se svými dětmi odcestovat do Mongolska a znovu tam žádat o vízum. V Mongolsku nemají ani žádné příbuzné, kteří by se mohli o děti postarat. Oba v České republice navštěvují základní školu a změna prostředí by měla negativní dopad na jejich psychiku.

Správní orgán prvého stupně rozhodnutími ze dne 23. 4. 2010 č.j. CPUL-02726/CI-2010-044063 a ze dne 20. 4. 2010 č.j. CPUL-02727/CI-2010-044063 řízení o žádostech zastavil podle ust. § 169 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

V odůvodnění těchto rozhodnutí správní orgán prvého stupně shodně uvedl, že platnost povolení k dlouhodobému pobytu žadatelům skončila shodně dne 5. 4. 2010. Žádost o prodloužení doby jeho platnosti byla podána až 14. 4. 2010. Žádost o povolení dlouhodobého pobytu byla doplněna žádostí o prominutí zmeškání úkonu. Správní orgán je však přesvědčen, že žadatelé neprokázali, že by překážkou pro podání této žádosti byly závažné důvody a proto jim zmeškání úkonu neprominul. Tím bylo naplněno ust. § 169 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců, a proto bylo rozhodnuto, jak bylo výše uvedeno.

Žalobci podali proti těmto rozhodnutím odvolání, ve kterých shodně uvedli, že jsou nezletilými osobami, které nemají způsobilost k právním úkonům. Nebylo možné, aby žalobci podání učinili osobně u správního orgánu, případně cestou držitele poštovní licence. To je nepochybně důvodem, který žadatelům zabránil učinit podání, přičemž byli odkázáni na to, zda tak učiní jejich zákonní zástupci či nikoliv. Do doby, než bylo podání učiněno zákonným zástupcem, bránili žadatelům v podání důvody na jejich vůli nezávislé, a to nečinnost jejich zákonných zástupců. Podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem účastníka řízení předním hlediskem činnosti správního orgánu. Ryze formální přístup k věci je proto nepochybně v neprospěch účastníka řízení a tím v rozporu s tímto mezinárodním závazkem ČR.

O odvoláních bylo rozhodnuto rozhodnutími napadenými žalobou tak, že odvolání byla zamítnuta a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzena. V odůvodnění obou rozhodnutí žalovaný shodně uvedl, že lhůta pro podání žádosti skončila dne 22. 3. 2010. Vzhledem k tomu, že žádost nebyla podána v této lhůtě, bylo řízení zastaveno dle ust. § 169 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců. K námitce nezletilosti žadatelů odvolací orgán konstatoval, že podání žádosti je povinností zákonného zástupce, tedy zákonní zástupci žadatelů měli konat podle § 32 odst. 1 správního řádu a dále dle § 31 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o rodině. Tato námitka žadatelů se jeví odvolacímu správnímu orgánu jako účelová, aby bylo odůvodněno vlastní porušení ustanovení zákona o pobytu cizinců zákonnými zástupci.

Důvody, které vedly správní orgán prvého stupně k zastavení správního řízení ve věci žádosti o prodloužení platnosti povolení dlouhodobého pobytu, jsou zcela přesvědčivé. Podle názoru žalovaného je dostatečně prokázáno, že správní orgán prvého stupně rozhodl ve věci žádosti v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Žádosti nesplňovaly podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců, neboť nedodržením zákonem stanovené lhůty zaniklo jejich oprávnění podat žádost o prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu. Lhůta pro podání žádosti stanovena je zákonem a je povinností cizince či jeho zákonného zástupce ve stanovené lhůtě žádost podat.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné.

Podle § 169 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců usnesením se také zastaví řízení, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn.

Mezi účastníky řízení není v daném případě sporu o tom, že žádost byla podána mimo lhůtu uvedenou v ust. § 47 odst. 1 správního řádu, žalobci však tvrdí, že jim v podání žádosti v této lhůtě zabránily důvody na jejich vůli nezávislé, totiž nečinnost jejich zákonných zástupců, a že tedy nebylo možno řízení o jejich žádosti zastavit.

Podle § 22 odst. 1 občanského zákoníku zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

Podle § 23 občanského zákoníku zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.

Podle § 27 odst. 1 občanského zákoníku kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině.

Podle § 36 odst. 1 zákona o rodině rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé.

Soud nemohl konstrukci žalobců akceptovat a ztotožnil se s názorem žalovaného. Žalobci jako nezletilé děti skutečně nejsou způsobilí k právním úkonům a nemohou v řízení před orgány cizinecké policie (resp. dnes ministerstva vnitra) samostatně vystupovat a projevovat tak plně svoji vůli. Žalobci svoji vůli projevují prostřednictvím svých zákonných zástupců (rodičů) a úkony, které jejich zákonní zástupci učiní, jsou plně přičitatelné přímo žalobcům. Podobně jako by museli žalobci sami nést právní důsledky např. toho, že by jejich zákonní zástupci v řízení o podané žádosti se správním orgánem nespolupracovali a např. by žádost potřebným způsobem nedoplnili a způsobili tím zastavení řízení, je přičitatelné žalobcům i to, že jejich zákonní zástupci nepodali potřebnou žádost ve stanovené lhůtě. Žalobci proto musí nést podle § 22 odst. 1 občanského zákoníku i důsledky spojené s pozdním podáním žádosti, ačkoli je způsobili jejich právní zástupci.

Soudu se jeví jako neudržitelná argumentace žalobců, že ust. § 169 odst. 7 písm. d) nelze použít v případě nezletilých cizinců, neboť takový záměr zákonodárce ze znění zákona o pobytu cizinců nelze dovodit. Pro porovnání je možno poukázat např. na ust. § 124 týkající se zajištění cizince, kde se výslovně stanoví, že toto ustanovení lze aplikovat jedině na cizince staršího patnácti let. Protože v ust. § 169 odst. 7 písm. d) žádná věková hranice uvedena není, nelze si ji „domyslet“ výkladem. Takový výklad by navíc v podstatě znamenal v případě nezletilých cizinců popření povinnosti zdržovat se na území jen s platným povolením k pobytu – vzhledem k existenci „permanentní“ překážky k podání žádosti z důvodu na vůli nezletilého cizince nezávislých by se dosavadní povolení k pobytu považovalo za platné v podstatě až do doby zletilosti takového cizince. Jde o výklad zjevně absurdní, a proto je nutno ho odmítnout.

Nečinnost zákonného zástupce by snad bylo možno pokládat za překážku k podání žádosti jedině v případě, kdy by se jednalo o cizince, který se ocitl bez péče svých zákonných zástupců (ti jsou např. neznámého pobytu, ve výkonu trestu apod.), či v případě, kdy by důvody na jeho vůli nezávislé zabránily v podání žádosti přímo zákonnému zástupci cizince. V projednávaném případě však ke zmeškání lhůty pro podání žádosti došlo jen prostým přehlédnutím ze strany zákonných zástupců žalobců a jde tedy o důvod, který je snad z lidského hlediska pochopitelný, avšak z hlediska zákona jde každopádně o důvod, který není možno považovat za omluvitelný.

Neudržitelnost výkladu zvoleného žalobci nelze zvrátit ani poukazem na Úmluvu o právech dítěte. Ta pochopitelně projednávanou situaci výslovně neřeší a lze ji použít nanejvýš jako interpretační vodítko v případě nejasnosti zákona. Ten je ovšem v tomto případě dle názoru soudu zcela jasný a zvolený výklad pro nezletilé cizince neznamená a priori žádné překážky pro jejich setrvání v České republice, toliko vyžaduje od jejich zákonných zástupců běžnou pečlivost při správě záležitostí jejich dětí. Takový požadavek není a nemůže být přemrštěný.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 25. února 2013

Mgr. Jana Brothánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru