Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 A 64/2015 - 48Rozsudek MSPH ze dne 23.01.2017

Prejudikatura

2 Aps 1/2005

7 Aps 3/2013 - 34


přidejte vlastní popisek

6A 64/2015 - 48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: Q&Q Estates s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, IČ: 242 20 639, zastoupen společností Accace s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, IČ: 279 23 690, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že žalovaný nepřipsal na osobní daňový účet žalobce úrok ve výši stanovené v ustanovení § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) ode dne 1. 7. 2014 do dne 12. 1. 2015.

Žalobce v žalobě uvedl, že výzvou ze dne 19. 5. 2014, č.j. 3541736/14/2004-24904-109385 byl u něj zahájen postup k odstranění pochybností, jehož cílem bylo ověření nároku na uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2014, který byl vykázán v přiznání k dani z přidané hodnoty ve výši 363.692 Kč. Postup k odstranění pochybností byl ukončen 6. 1. 2015. Žalobce uvedl, že v průběhu tohoto postupu upozorňoval žalovaného, že některé jím volené důkazní prostředky nemají viv lna výši nadměrného odpočtu a jsou nadbytečné, např. mezinárodní dožádání.

Dále uvedl, že dle platebního výměru ze dne 6. 1. 2015 se vyměřovaná daň z přidané hodnoty neodchylovala od daně tvrzené žalobcem. Nadměrný odpočet byl tedy žalovaným přiznán po uplynutí více než 9 měsíců od konce zdaňovacího období. Tímto postupem byl žalobce zkrácen na svých právech, když mu byl zadržován nadměrný odpočet po neúměrně dlouhou dobu.

Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č.j. 7 Aps 3/2013-34, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2014, č.j. 7 Aps 3/2013-47, ze kterého vyplývá, že počátkem 4. kalendářního měsíce od konce zdaňovacího období, které bylo předmětem postupu k odstranění pochybnosti, vzniká nárok na úrok dle ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu. Jelikož žalobce zjistil, že úrok nebyl na jeho osobní daňový účet přiznán, podal u Odvolacího finančního ředitelství podnět dle ustanovení § 38 daňového řádu, aby byla zjednána náprava tohoto stavu. Tento podnět byl odložen.

Uvedl, že postup k odstranění pochybností byl žalovaným účelově prodlužován s cílem co nejdéle zadržovat finanční prostředky, přičemž žalobce dále popsal jednotlivá pochybení žalovaného správního orgánu (nerespektování zásady rychlosti a hospodárnosti, neumožnění žalobci nahlédnout do spisu v části týkající se mezinárodního dožádání).

K citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu žalobce dále doplnil, že Nejvyšší správní soud pouze vyplnil mezeru v zákoně. Jiný postup by opravňoval správní orgán ke svévoli. Pokud by lhůta pro ukončení postupu k odstranění pochybností byla jednoznačně stanovena zákona, nikdo by nezpochybňoval, že žalobci náleží příslušný úrok po jejím uplynutí. Pokud však lhůta zákonem není, neznamená to dle názoru žalobce, že žádná lhůta neexistuje.

Ohledně zmatečnosti, kterou namítalo Odvolací finanční ředitelství v odpovědi na podnět žalobce dle ustanovení § 38 daňového řádu, žalobce uvedl, že pokud by Odvolací finanční ředitelství mělo za to, že žalobce měl využít jiný prostředek ochrany, tak by podání žalobce takto posoudilo a vyřídilo, popř. postoupilo k vyřízení jinému orgánu. Tím, že podnět odložilo, samo Odvolací finanční ředitelství uznalo, že podání považuje za podnět dle § 38 daňového řádu.

Z výše uvedeného je dle názoru žalobce patrné, že zadržování nadměrného odpočtu ze strany žalovaného bylo nezákonné a žalobci tak náleží úrok dle ustanovení § 155 daňového řádu. Z toho důvodu žalobce požadoval, aby soud uložil žalovanému povinnost odstranit důsledky tohoto nezákonného zásahu.

Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí.

Uvedl, že pokud jde o námitky žalobce týkající se nepřiznání úroku dle ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu ve smyslu uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, přiklání se žalovaný k argumentaci Odvolacího finančního ředitelství obsažené ve vyrozumění o odložení podnětu žalobce ze dne 18. 2. 2015, č.j. 5116/15/5200-20447-711681.

Žalovaný uvedl, že ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu upravuje nárok daňového subjektu na úrok z vratitelného přeplatku, který mu byl vrácen po zákonné lhůtě. Pojem vratitelný přeplatek je navázán na pojem přeplatek uvedený v ustanovení § 154 odst. 1 daňového řádu. Tento je definován jako částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu. Vratitelným se přeplatek stává až ve chvíli, kdy dle ustanovení § 154 odst. 2

daňového řádu není nedoplatku, na který by bylo možné přeévst přeplatek dle pravidel uvedených v tomto ustanovení. Vrácení nadměrného odpočtu upravuje ustanovení § 105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) tak, že je podmíněno tím, že se nejprve musí stát vratitelným přeplatkem podle daňového řádu.

Žalovaný dále uvedl, že nárok na odpočet a nadměrný odpočet jsou zcela odlišné právní pojmy vycházející z komunitárního práva. Nárok na odpočet vzniká v teoretické rovině, je právem plátcem daně uplatnit DPH, kterou zaplatil v hodnotě přijatých plnění, a vzniká ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Jestliže daňovému subjektu vznikne nárok na odpočet, automaticky to neznamená, že mu bude přiznán, neboť zákon spojuje s existencí nároku další podmínky, které musí být daňovým subjektem splněny. Nadměrný odpočet je výsledkem početního úkonu správce daně, který odpovídá rozdílu mezi daní na výstupu a odpočtem daně za zdaňovací období v případě, že daň na výstupu je nižší než odpočet daně, a vzniká jeho vyměřením.

Uvedl, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ignoroval při uchopení těchto dvou institutů dílčí řízení daňového řízení, které odlišuje nalézací část řízení a řízení při placení daní, kam spadá vrácení přeplatku vzniklého v důsledku vyměření daňového odpočtu. V okamžiku podání daňového přiznání má daňový subjekt právo v něm uplatnit nárok na odpočet z přijatých plnění, která využil pro svoji ekonomickou činnost. Po podání daňového přiznání je daň vyměřena buď konkludentně a nadměrný odpočet vzniká až tímto vyměřením, nebo v případě pochybností správce daně o plněních uvedených na podaném daňovém přiznání, kde je oprávněn k zahájení postupu k odstranění pochybností, dojde k vyměření nadměrného odpočtu až po ukončení postupu k odstranění pochybností vydáním platebního výměru. Tento názor žalovaný podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, č.j. 7 Afs 10/2006.

Z výše uvedeného žalovaný dovodil, že nadměrný odpočet vzniká až po jeho vyměření, kdy je vyměřen konkludentně, nebo vydáním platebního výměru, kterým je ukončeno nalézací řízení. Zjistí-li následně správce daně, že po vyměření nadměrného odpočtu vznikl daňovému subjektu vratitelný přeplatek, bez žádosti mu jej do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu vrátí. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku dle žalovaného pochybil, když uvedl, že nadměrný odpočet vznikl již k datu podání daňového přiznání, nikoliv až k datu jeho vyměření. Bez jakékoliv návaznosti na zákonnou úpravu tak byla stanovena lhůta, po jejímž uplynutí má daňový subjekt nárok na úrok za zadržování nadměrného odpočtu, ačkoli správce daně nemohl nadměrný odpočet zadržovat, neboť ten v rozhodné době neexistoval. Výklad Nejvyššího správního soudu nemá dle názoru žalovaného ani žádnou oporu v komunitárním právu, jelikož rozsudky, ze kterých Nejvyšší správní soud vycházel, se týkají existujícího nadměrného odpočtu a nijak se nezabývají prověřováním nároku na odpočet. Nejvyšší správní soud nevzal v potaz specifika české právní úpravy, když nijak nerozlišoval mezi nárokem na odpočet a nadměrným odpočtem a tyto dva pojmy směšoval.

Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že od 1. 1. 2015 je účinná novela daňového řádu, která v ustanovení § 254a stanovuje úrok z daňového odpočtu a dopadá na problematiku předmětného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Daňový řád zde stanovuje nárok daňového subjektu na úrok z přiznaného nadměrného odpočtu v případě, že postup k odstranění pochybností trvá déle než 5 měsíců. Tento úrok mu náleží od 1. dne šestého měsíce, a to v aktuální výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 1 procentní bod, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Dle názoru žalovaného nelze na postupu k odstranění pochybností aplikovat odlišná pravidla, než jaká v současné době stanovuje zákon. Přechodné ustanovení čl. VII odst. 6 zákona č. 267/2014 Sb., kterým byl novelizován daňový řád, připouští uplatnění úroku dle ustanovení § 254a daňového řádu i pro postupy k odstranění pochybností zahájené před 1. 1. 2015. V daném případě ale stanovená 5 měsíční lhůta počne běžet až od 1. 1. 2015. Z toho je dle žalovaného zřejmé, že úmyslem zákonodárce je jakékoli přiznání úroku dle ustanovení § 254a daňového řádu zamýšleno nejdříve od 1. 6. 2015. Z toho dle žalovaného vyplývá, že předmětný rozsudek Nejvyššího správního soudu je v rozporu se zákonem platným v posuzované době.

Dále uvedl, že závěr Nejvyššího správního soudu o vzniku úroku ze zadržovaného daňového odpočtu za dobu od uplynutí tříměsíční lhůty počínající běžet dnem následujícím po posledním dni příslušného zdaňovacího období, prodloužené případně o dobu odpovídají době mezi uplynutím lhůty k podání daňového přiznání za příslušné zdaňovací období a dnem jeho podání, bylo-li podáno opožděně, do dne uhrazení nadměrného odpočtu správcem daně, s odkazem na ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu, platí pro správce daně pouze při rozhodování v rámci správy daní u jedné konkrétní věci, které se týkal předmětný rozsudek. Žalovaný uvedl, že nepovažuje právní názor vyjádřený v předmětném rozsudku za odraz konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, přičemž dále uvedl, že i nadále jako správce daně vychází ze znění ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu, které stanovuje nárok daňového subjektu na úrok v případě, kdy mu byl vrácen vratitelný přeplatek po zákonem stanovené době. Úrok podle ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu je dle názoru žalovaného určitou speciální sankcí za „nečinnost“ správce daně při vrácení částky, která náleží daňovému subjektu a která je zároveň v daném okamžiku evidována na osobním daňovém účtu již jako vratitelný přeplatek.

Závěrem žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že v případě žalobce došlo k vyměření nadměrného odpočtu dne 7. 1. 2015 platebním výměrem. Vzniklý přeplatek byl v částce 7.455,- Kč převeden na úhradu nedoplatku daně silniční, zbývající část přeplatku 356.237,- Kč byla dne 26. 1. 2015 vrácena na účet žalobce. Zákonná lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu byla dle žalovaného v daném případě splněna, a proto žalobci nárok na úrok z vratitelného přeplatku nenáleží.

K vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, ve které uvedl, že argumentace Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku je obecná a neváže se na nutnost prvně nárok přiznat zčásti a pak jej přiznat plně. Z toho důvodu jsou závěry tohoto rozsudku aplikovatelné i na případ žalobce.

Dále žalobce uvedl, že vzhledem k symbolické výši úroku považuje svůj nárok v určitě rovině za morální zadostiučinění. Z toho důvodu žalobce nežaloval nezákonnost postupu jako takového, ale nárokoval si pouze úrok za nepřiměřeně dlouhý a nezákonný postup k odstranění pochybností. Dle názoru žalobce by pro přiznání úroku postačovalo již překročení tříměsíční lhůty ve smyslu uvedeného rozsudku. Ostatní argumentaci žalobce uvedl pouze pro zvýšení nároku na tento úrok, který navíc dle jeho názoru vznikl kvůli nezákonnému postupu správce daně.

Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

Dne 25. 4. 2015 podal žalobce přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2014, ve kterém vykázal nadměrný odpočet ve výši 363.692,- Kč.

Dne 19. 5. 2014 vydal žalovaný pod č.j. 3541736/14/2004-24904-109385 výzvu k odstranění pochybností, kterou byl zahájen postup k odstranění pochybností. Výzva byla doručena zástupci žalobce dne 22. 5. 2014.

Ve správním spise je založen úřední záznam ze dne 17. 12. 2014, č.j. 6998691/14/2004-60564-109367, ve kterém správce daně po vyhodnocení důkazních prostředků konstatoval, že žalobce odstranil pochybnosti uvedené ve výše zmíněné výzvě, tj. prokázal, že nárok na odpočet daně je uplatňován v souladu s ustanovením § 72 a násl. zákona o DPH.

Dne 6. 1. 2015 vydal žalovaný platební výměr na daň z přidané hodnoty, ve kterém žalobci vyměřil nadměrný odpočet ve výši 363.692,- Kč. Platební výměr byl žalobci doručen dne 7. 1. 2015.

Nadměrný odpočet byl žalobci po odečtení nedoplatku na úhradu daně silniční vrácen dne 26. 1. 2015.

Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

Žalobce s rozhodnutím o věci samé bez jednání souhlasil, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tedy postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci samé bez jednání.

Řízení o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu je upraveno v ustanovení § 82 - 87 s.ř.s.

Podle § 82 s.ř.s. se každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Z ustanovení § 82 s.ř.s. vyplývá, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem může být důvodná tehdy, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky: žalobce musí být přímo (první podmínka) zkrácen na svých právech (druhá podmínka) nezákonným (třetí podmínka) zásahem správního orgánu, které není rozhodnutím (čtvrtá podmínka) a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (pátá podmínka). Není-li splněna jedna z uvedených podmínek, nelze ochranu podle § 82 a násl. s.ř.s. poskytnout.

Soud se zabýval otázkou, zda nepředepsání úroku na osobní daňový účet žalobce ve výši stanovené v ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu, je nezákonným zásahem.

Soud se nejprve zabýval otázkou právní úpravy, rozhodné v předmětném období. S účinností od 1. 1. 2015 byl daňový řád novelizován zákonem č. 267/2014 Sb. Tato novela vnesla do daňového řádu zcela nové ustanovení § 254a upravující úrk zo daňového odpočtu. Tato úprava reagovala na mezeru v daňovém řádu, kterou se ostatně zabýval iNejvyšší správní soud v několikrát zmiňovaném rozsudku ze dne 5. 11. 2014, č.j. 7 Aps 3/2013-47.

Podle ustanovení § 254a odst. 1 v případě, že postup k odstranění pochybností vztahující se k řádnému daňovému tvrzení nebo dodatečnému daňovému tvrzení, ze kterého vyplývá, že daňovému subjektu má vzniknout daňový odpočet, trvá déle než 5 měsíců, náleží daňovému subjektu úrok z daňového odpočtu stanoveného správce daně.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení úrok z daňového odpočtu daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po uplynutí 5 měsíců ode dne zahájení postupu k odstranění pochybností, který trvá déle než 5 měsíců, do dne vrácení daňového odpočtu nebo jeho použití na úhradu nedoplatku, nejpozději však do uplynutí lhůty pro jeho vrácení.

Podle odst. 3 úrok z daňového odpočtu odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 1 procentní bod, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

Podle odst. 4 správce daně předepíše úrok z daňového odpočtu na osobní daňový účet do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o stanovení daňového odpočtu. Vznikne-li tak vratitelný přeplatek, vrátí jej současně s vrácením daňového odpočtu.

Podle odst. 5 proti postupu správce daně podle odstavců 1 až 4 je daňový subjekt oprávněn uplatnit námitku podle § 159; proti rozhodnutí o této námitce se lze odvolat.

Podle odst. 6 úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně.

Daňový řád tedy od 1. 1. 2015 stanovuje nárok daňového subjektu na úrok z přiznaného nadměrného odpočtu v případě, že postup k odstranění pochybností trvá déle než 5 měsíců.

Podle přechodného ustanovení čl. VII odst. 6 zákona č. 267/2014 Sb. byl-li postup k odstranění pochybností zahájen před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, považuje se takový postup pro účely §254a zákona č. 280/2009 Sb. za zahájený dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

V daném případě byl postup odstranění pochybností zahájen výzvou správce daně ze dne 19. 5. 2014. Jelikož tento postup nebyl ke dni účinnosti zákona č. 267/2014 Sb. ukončen, resp. byl před jeho účinností zahájen, s ohledem na výše citované přechodné ustanovení, považuje se tento postup za zahájený dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 1. 1. 2015.

Žalovaný následně dne 6. 1. 2015 vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty, ve kterém žalobci vyměřil nadměrný odpočet ve výši 363.692,- Kč. Platební výměr byl žalobci doručen dne 7. 1. 2015. Nadměrný odpočet byl žalobci po odečtení nedoplatku na úhradu daně silniční vrácen dne 26. 1. 2015. Z uvedeného vyplývá, že postup k odstranění pochybností byl ukončen dne 7. 1. 2015.

Předmětný postup k odstranění pochybností byl považován za zahájený ke dni 1. 1. 2015 a skončil 7. 1. 2015. Netrval tak potřebných více než 5 měsíců, aby mohlo být postupováno podle ustanovení § 254a daňového řádu.

Žalobce v podané žalobě argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č.j. 7 Aps 3/2013-47, ze kterého dovozoval povinnost žalovaného připsat žalobci na jeho osobní daňový účet úrok z vratitelného přeplatku daně. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu reagoval na situaci, kdy česká právní úprava nepamatovala na případy připsání úroku za situace, kdy správce daně po delší dobu zadržuje daňovému subjektu daňový odpočet. To se vše změnilo od 1. 1. 2015, kdy nabyla účinnosti výše zmíněná novela daňového řádu.

Žalobce v žalobě požadoval, aby soud určil, že se žalovaný dopustil nezákonného zásahu do práv žalobce tím, že nepřipsal na jeho osobní daňový účet úrok ve výši stanovené v ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu, a dále požadoval, aby soud uložil žalovanému povinnost odstranit důsledky tohoto nezákonného zásahu, tj. povinnost připsat úrok na osobní daňový účet žalobce. Vzhledem k tomu, že soud při řízení o žalobě na ochraně před nezákonným, pokynem nebo donucením správního orgánu rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, vyplývá z dikce tohoto ustanovení, že v takovém případě rozhoduje na základě právního stavu, který tu byl v době zásahu. Z toho důvodu nemohl soud k žalobcem citovanému judikátu přihlédnout, když tento judikát vyplňoval mezeru v právu, která byla ustanovením §254a daňového řádu „zacelena“. Ustanovení §254a daňového řádu se na případ žalobce vztahovalo a správce daně tak postupoval oprávněně, když úrok nepřiznal.

Jelikož žalobce nenapadal celý postup k odstranění pochybností, ale nárokoval pouze úrok, který mu nebyl připsán, tak se soud nezabýval tím, zda postup k odstranění pochybností byl nezákonný.

Ze shora uvedených důvodů proto soud žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 23. ledna 2017

JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Z. L.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru