Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 A 31/2014 - 24Rozsudek MSPH ze dne 26.01.2017

Prejudikatura

2 As 31/2005 - 78

5 As 39/2009 - 81

5 As 51/2007 - 105


přidejte vlastní popisek

6A 31/2014 - 24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobců: a) M. Č., b) A. Č., c) nezl. A. Č., zastoupen otcem M. Č., všichni zastoupeni Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem Jaselská 197/14, Brno - Veveří, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 26. 11. 2013, č.j. MV-104492-5/VS-2013,

takto:

I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 26. 11. 2013, č.j. MV-104492-5/VS-2013 se ruší

a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 17.228,-

Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců

Mgr. Daniela Hrbáče, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 26. 11. 2013, č.j. MV-104492-5/VS-2013 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobců proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik ze dne 28. 5. 2013, č.j. VS-325/53/2-2014 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobce M. Č. z důvodu nesplnění podmínky stanovené v ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1993 Sb.“). Dále bylo prvostupňovým rozhodnutím rozhodnuto o tom, že nezletilí žadatelé (pozn. soudu: žalobkyně A. Č. byla v době rozhodnutí správního orgánu nezletilá) splňují všechny podmínky zákona č. 40/1993 Sb., ale s ohledem na skutečnost, že ani jeden z rodičů nezletilých žadatelů není českým státním občanem, není v tuto chvíli zcela nezbytné, aby nezletilým žadatelům bylo české státní občanství uděleno.

Žalobci v podané žalobě namítli, že obě správní rozhodnutí vycházejí z nesprávného zhodnocení provedených důkazů, spočívají na nesprávných skutkových závěrech a na nesprávném právním posouzení věci. Dále namítli, že správní orgány při rozhodování této věci překročili meze správního uvážení.

Dále namítli, že ministr vnitra v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nereagoval na námitky uvedené v rozkladu, když pouze podrobně rozvedl skutečnost, že na udělení státního občanství není právní nárok.

Žalobci namítli, že závěr žalovaného, že žalobci M. Č. vznikl v roce 2006 nedoplatek na pojistném na zdravotní pojištění v maximální výši 9.799,- Kč, není správný. Žalobce M. Č. nezaplatil zálohu na platbu pojistného na zdravotní pojištění ve výši 1.155,- Kč pouze jednou, a to za měsíc červen 2006. Žalobci uvedli, že se ministr vnitra nezabýval ani otázkou právního hodnocení ani otázkou přiměřenosti. Dále konstatovali, že se domnívají, že výše pohledávky i skutečnost, že se jednalo pouze o jednu neuhrazenou zálohu, je podstatná z hlediska principu proporcionality. Žalobce M. Č. v rozkladu podrobně vysvětlil vznik nedoplatku, když tento vznikl nedopatřením v době, když žalobce měnil zaměstnání. Za další období již žalobce sám tyto zálohy nehradil. Tohoto nedoplatku si žalobce nebylo vědom, o této skutečnosti byl ze strany Veřejné zdravotní pojišťovny (dále jen „VZP“) informován počátkem roku 2007, a proto dne 15. 1. 2007 dlužnou částku uhradil v několikanásobně vyšší hodnotě, aby postačovala i na úhradu případného příslušenství. Maximální nedoplatek žalobce na zálohách na pojistné na zdravotní pojištění tak činil 1.155,- Kč a maximální výše penále částku 210,- Kč. V období od ledna 2007 do května 2007 měl žalobce naopak na pojistném na zdravotní pojištění přeplatek ve výši přesahující částku 6.000,- Kč. Předmětný nedoplatek vznikl navíc pouze na zálohách na platby pojistného na zdravotní pojištění, kdy v dubnu 2007 bylo provedeno vyúčtování za rok 2006, při kterém bylo zjištěno, že žalobce měl za rok 2006 přeplatek na zdravotním pojištění ve výši 1.818,- Kč. Toto pochybení žalobce tak vzniklo pouze v jednom případě za dobu delší deseti let a od tohoto pochybení uplynula doba delší než šesti let (pozn. soudu: v době rozhodování správního orgánu I. stupně). Žalobce uvedl, že příčinou pozdního uhrazení zálohy bylo špatné porozumění předpisům upravujícím veřejné zdravotní pojištění při nástupu do zaměstnání.

Žalobce M. Č. dále namítl, že toto jednorázové neúmyslné opomenutí při hrazení záloh na pojistné na zdravotní pojištění není možno interpretovat tak, že žalobce neplní své povinnosti plynoucí ze zvláštních právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění a tedy jako nesplnění podmínky stanovené v ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb. Z doložených výpisů je dle názoru žalobce patrné, že své povinnosti v oblasti veřejného zdravotního pojištění plní.

Žalobci dále odkázali na rozsudky Nejvyššího správního soudu, sp.zn. 2 As 31/2005 a 5 As 51/2007, z nichž vyplývá, že při posuzování otázky, zda je na straně žadatele splněna podmínka § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb., musí být přihlédnuto k závažnosti porušení a musí být zachován princip přiměřenosti.

Žalobci dále namítli, že zákon č. 40/1993 Sb. v ustanovení § 9 odst. 3 výslovně umožňuje i samostatné udělení státního občanství ČR nezletilému dítěti. Žalovaný dle jejich názoru nepřípustně rozšířil podmínky, které by měli žadatelé o občanství splňovat.

Žalobci rovněž namítli, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu jim občanství nebylo uděleno. Žalovaný svým postupem dle názoru žalobců překročil meze správního uvážení. Napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, když v něm absentuje hodnocení důkazů, uvedení právních závěrů a úvah, kterými se žalovaný při vydání rozhodnutí řídil. V případě žalobce M. Č. není v rozhodnutí uvedeno, proč žalovaný dospěl k závěru, že neuhrazení zálohy je třeba interpretovat tak, že žalobce neplní své povinnosti plynoucí ze zvláštních právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, když absentuje především zhodnocení závažnosti daného porušení. Ve vztahu k nezletilým žalobcům není rozhodnutí odůvodněno vůbec. Z uvedených důvodů je proto napadené rozhodnutí dle názoru žalobců nepřezkoumatelné.

Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí. Vzhledem k tomu, že žalobci žalobou neuplatnili nové skutečnosti a námitky proti těm, které byly uplatněny v rámci správního řízení, žalovaný pouze odkázal na odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí.

Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

Žalobce M. Č. podal dne 17. 5. 2012 na Úřadu městské části Praha 13 žádost o udělení státního občanství. Do této žádosti zahrnul své nezletilé děti – A. Č. a A. Č.

Usnesením ze dne 1. 10. 2012, č.j. VS-325/53/2-2004 byl žalobce informován o zahájení správního řízení, byl poučen o možnosti, aby před vydáním rozhodnutí nahlédl do spisu a vyjádřil se k podkladům pro vydání rozhodnutí a případně navrhl jejich doplnění. Zároveň bylo řízení přerušeno a žalobce byl vyzván k doložení vyjmenovaných dokladů za účelem zjištění úplného a přesného skutkového stavu věci. Současně byl žalobce předvolán na ústní jednání.

Dne 6. 11. 2012 proběhlo ústní jednání, během kterého žalobce předložil vyúčtování plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění za období od 1. 3. 2001 do 15. 10. 2012. Z vyúčtování bylo patrné, že v roce 2006 vznikly žalobci nedoplatky na zdravotním pojištění, a proto správní orgán žalobce upozornil na to, že tato skutečnost bude shledána jako nesplnění podmínky stanovené v ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb. Žalobce na to požádal o prominutí této podmínky na základě ustanovení § 11 odst. 4 téhož zákona. Dále uvedl, že od porušení této povinnosti již uplynula doba delší než 5 let, že své závazky řádně uhradil a že pokud mu v minulosti vznikly nedoplatky na pojistném, nikdy se tak nestalo úmyslně.

Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2013, č.j. VS-325/53/2-2004 správní orgán I. stupně rozhodl o žádosti žalobce tak, že jí nevyhověl. V odůvodnění správní orgán konstatoval, že žalobce M. Č. splňuje podmínky pro udělení státního občanství České republiky ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 40/1993 Sb. Nezletilé děti žalobce splňují podmínku ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1993 Sb. a vzhledem ke svému věku neprokazují podmínky podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona. Žalobce a nezletilé děti s přiznaným postavením uprchlíka (azylanta) nepředložily doklad o pozbytí dosavadního státního občanství, splnili tak podmínku ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1993 Sb.

Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobce M. Č. nesplňuje podmínku ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb., když neplnil povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění. Žalobce v období od července 2006 do ledna 2007 jako osoba samostatně výdělečně činná řádně neodváděl pojistné na veřejné zdravotní pojištění, čímž mu vznikl dluh v maximální výši 9 799 Kč. Žalobce tak opětovně řádně neplnil povinnost hradit příslušné zdravotní pojišťovně pojistné, jak je stanoveno v ustanovení § 12 písm. c) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), resp. povinnost pravidelně provádět úhrady záloh na pojistném jako osoba samostatně výdělečně činná podle ustanovení § 7 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“). Zároveň správní orgán žalobci splnění této podmínky neprominul.

Z hlediska principu jednotného občanství v rodině a s ohledem na to, že žádný z rodičů není českým státním občanem, dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že není nezbytné udělit české státní občanství nezletilým dětem.

Dne 18. 6. 2013 podali žalobci proti tomuto rozhodnutí rozklad, ve kterém uváděli obdobné námitky a tvrzení jako v podané žalobě.

Rozhodnutím ze dne 26. 11. 2013, č.j. MV-104492-5/VS-2013 ministr vnitra rozklad zamítl. V odůvodnění k námitce ohledně nesplnění podmínky podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb. ve spojení se zvláštními předpisy na úseku veřejného zdravotního pojištění uvedl, že na straně 3 prvostupňového rozhodnutí v posledním odstavci a na straně 4 v prvním odstavci je jednoznačně vymezen skutkový stav vzniku a evidence dluhu na pojistném na veřejném zdravotním pojištění včetně vyměřeného penále. Pokud na straně 5 došlo nedopatřením k uvedení nesprávné výše vzniklého dluhu, nelze v tomto spatřovat důvod pro změnu hodnocení splnění či nesplnění dotčené podmínky a konstatovat tak její splnění, popř. její splnění prominout.

Dále ministr vnitra s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2000, sp.zn. IV.ÚS 586/99, uvedl, že na udělení státního občanství není právní nárok, a to ani v případě, že osoba žádající o udělení státního občanství splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 40/1993 Sb.

Závěrem ministr vnitra konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, správní řízení bylo vedeno v souladu s právními předpisy a bez zbytečných průtahů.

Ve správním spise je založeno potvrzení VZP, že ke dni 20. 4. 2012 vůči ní žalobce neměl žádné finanční závazky na pojistném ani na penále.

Z vyúčtování plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění za období od 1. 3. 2001 do 15. 10. 2012 vyplývá, že v červenci 2007 vznikl žalobci nedoplatek ve výši 1.155,- Kč. Dne 15. 1. 2007 žalobce uhradil částku 6.280,- Kč a rovněž penále ve výši 203,- Kč.

Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

Žalovaný správní orgán s rozhodnutím o věci samé bez jednání souhlasil, žalovaný žalobci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Soud tedy postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci samé bez jednání.

Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. lze státní občanství České republiky na žádost udělit fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky: a) má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje, b) prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky,

c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, d) prokáže znalost českého jazyka a

e) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky.

Tyto povinnosti pro žalobce M. Č. vyplývaly z následujících ustanovení:

Podle ustanovení § 11 odst. 4 téhož zákona může ministerstvo dále v případech hodných zvláštního zřetele prominout i podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. d) a e).

Podle ustanovení § 5 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., je pojištěnec plátcem pojistného, pokud je osobou samostatně výdělečně činnou.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) téhož zákona se pojistné platí zdravotní pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn. Povinnost platit pojistné vzniká pojištěnci dnem zahájení samostatné výdělečné činnosti.

Podle ustanovení § 12 písm. c) téhož zákona je pojištěnec povinen hradit příslušné zdravotní pojišťovně pojistné, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 592/1992 Sb. (1) Osoby samostatně výdělečně činné platí pojistné formou záloh na pojistné a doplatku pojistného, pokud se dále nestanoví jinak. Kde se v dalších ustanoveních hovoří o pojistném, rozumí se tím též zálohy na pojistné a doplatek pojistného. (2) Osoba samostatně výdělečně činná platí zálohy na pojistné na účet příslušné zdravotní pojišťovny za celý kalendářní měsíc. Záloha na pojistné je splatná od prvního dne kalendářního měsíce, na který se platí, do osmého dne následujícího kalendářního měsíce. Zálohy na pojistné se neplatí za kalendářní měsíce, v nichž byla osoba samostatně výdělečně činná uznána po celý kalendářní měsíc neschopnou práce, nebo jí byla nařízena karanténa podle zvláštních právních předpisů.

Soud dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí nebyla dostatečně posouzena podmínka stanovená v ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb.

Soud se zcela ztotožnil s názorem, který vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 4. 5. 2006, č.j. 2 As 31/2005-78, a ze dne 20. 8. 2009, č.j. 5 As 39/2009-81 (dostupné na: www.nssoud.cz). Porušení povinnosti uhradit včas pojistné na veřejné zdravotní pojištění je, dle názoru soudu, nepochybně porušením právního předpisu, které však samo o sobě nemusí zakládat nesplnění zmíněné zákonné podmínky pro udělené státního občanství ČR. Toto porušení povinnosti však musí být hodnoceno z hlediska proporcionality a v rozhodnutí musí správní orgán dostatečně přihlédnout k závažnosti případného porušení zvláštního právního předpisu a k okolnostem podstatným pro zhodnocení jeho závažnosti. Pokud by toto porušení povinnosti předmětného zákona nesplnění podmínky pro udělení státního občanství zakládalo, i tak je žalovaný povinen provést správní úvahu dle ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb., neboť je zřejmé, že žalobcem uváděné okolnosti, by v případě tohoto protiprávního jednání mohly představovat důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo možno nesplnění podmínky dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb. prominout. Tato judikatura tak reaguje na to, že se musí v každém jednotlivém případě posoudit veškeré rozhodné skutečnosti.

Jakkoliv soud tedy na jedné straně souhlasí s názorem žalovaného, že na udělení státního občanství není právní nárok, je nutné současně konstatovat, že rozhodování správních orgánů musí být dostatečně a v potřebném rozsahu odůvodněné. Rubem oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, která zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí.

Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. I když správní orgán rozhoduje na základě volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování.

Jak již judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 3. 2008, č.j. 5 As 51/2007-105 (dostupný na: www.nssoud.cz), je třeba odmítnout formalistický výklad, že se ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství vztahuje pouze na chování cizince v době podání žádosti, a nikoliv již na jeho předchozí působení na území České republiky, neboť taková interpretace se příčí smyslu a účelu uvedené normy. Zmíněné ustanovení však, jak bylo uvedeno výše, předpokládá určitou intenzitu, tedy závažnost daného porušení zvláštního právního předpisu.

Soud opětovně zdůrazňuje, že na udělení státního občanství České republiky není právní nárok, přičemž rozhodnutí o udělení či neudělení občanství je pouze na úvaze Ministerstva vnitra. Záleží tedy jen na rozhodnutí Ministerstva vnitra a soud do jeho úvahy nemůže zasahovat.

Dle principu proporcionality má soud za to, že žalovaný nezhodnotil smysl a účel podmínky dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství ve vztahu k charakteru a závažnosti uvedeného porušení, jakož i k pozdějšímu chování žalobce. Smyslem a účelem podmínky pro udělení státního občanství dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb., je vyloučit z možnosti nabytí státního občanství České republiky žadatele, který po dobu svého dosavadního pobytu na území České republiky porušoval právní předpisy, neboť je důvodné reálné nebezpečí, že by takový cizinec pokračoval v závažném porušování právních povinností i jako občan České republiky.

V daném případě však dle názoru soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí prvostupňového, které tvoří s rozhodnutím druhého stupně jeden celek, absentoval přesný rozbor předmětu sporu, tj. splnění povinnosti žalobce platit pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve vztahu k jím uváděným důvodům neplacení tohoto pojistného a ve vztahu k výše uvedené judikatuře Nejvyššího správního soudu.

Nadto žalobci v podaném rozkladu uváděli konkrétní skutečnosti a odkazy na konkrétní judikaturu, žalovaný však v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí tyto skutečnosti pominul a nijak podrobně se jimi nezabýval, čímž zatížil své rozhodnutí vadou, která způsobuje jeho nezákonnost.

Soud tak z uvedených důvodů shledal žalobu důvodnou a žalobou napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobci, kteří měli ve věci úspěch, mají právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložili, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náhrada nákladů řízení představuje žalobci zaplacený soudní poplatek ve výši 9.000 Kč a dále odměna právního zástupce žalobců a jeho hotové výdaje. Mimosmluvní odměna náleží za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby) po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění. Mimosmluvní odměna tak celkově činí 6.200 Kč. Dále žalobcům přísluší náhrada hotových výdajů jejich právního zástupce ve výši 600 Kč za 2 úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože právní zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je tento povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.), ve výši 21 %. Celková výše nákladů řízení žalobců tedy činí 17.228,- Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 26. ledna 2017

JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Z. L.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru