Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 A 179/2018 - 38Rozsudek MSPH ze dne 07.03.2019


přidejte vlastní popisek

6 A 179/2018 - 38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci

žalobce: xxxxxx

zastoupena: JUDr. Martina Mervartová, Ph.D., advokátka, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 837/11,

proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1634/3,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2018 , č.j. MV-59094-5/SO-2018,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobkyně se podanou žalobou ke zdejšímu soudu domáhala jak zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2018 , č.j. MV-59094-5/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 11. 4. 2018, č.j. OAM-30871-15/DP-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak rozhodnutí prvostupňového. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o tom, že se povolení k dlouhodobému pobytu podle ust. § 46 odst. 3 ve spojení s ust. § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) neuděluje, neboť nejsou splněny podmínky pro jeho vydání.

[2] Žalobkyně v žalobě uvádí, že již v rámci řízení o žádosti předložila doklady, z nichž je zřejmé, že žalobkyně žije ve společné domácnosti spolu se svým manželem, tchánem a tchyní, a to v bytě, jenž je ve společném vlastnictví tchána a tchyně žalobkyně na adrese xxxxx.

[3] Dle ust. § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o životním a existenčním minimu“), se pro účely tohoto zákona společně posuzují osoby, které spolu užívají byt, s výjimkou osob, které prokáží, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že osoby v něm uvedené se posuzují společně, pokud nedoloží opak.

[4] S ohledem na skutečnost, že žalobkyně užívá byt se svým manželem, tchánem a tchyní (s rodiči manžela), přičemž ze strany žádné z těchto osob nedošlo k doložení opaku (tchán žalobkyně dokonce ve svém čestném prohlášení uvedl, že chce být posuzován jako součást rodiny žalobkyně), je nutné tyto soby považovat za společně posuzované ve smyslu zákona o životním a existenčním minimu. Žalobkyně by tudíž v případě, kdy by její manžel a tchán byli

posuzováni společně s žalobkyní jako její rodina, splňovala zákonné podmínky pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny.

[5] Žalovaný však toto neakceptoval s odůvodněním, že k žádosti mělo být předloženo souhlasné čestné prohlášení všech osob, se kterými účastnice řízení hodlá být posuzována, tj. její manžel, tchán, případně tchyně, avšak protože předložené čestné prohlášení ze dne 12. 1. 2018 obsahovalo pouze vyjádření jejího tchána, nebylo možné tento doklad akceptovat.

[6] Z ust. § 4 odst. 6 zákona o životním a existenčním minimu vyplývá, že souhlasné prohlášení by měly předložit osoby, které hodlají být posuzovány společně se žalobkyní, což bylo ze strany tchána žalobkyně splněno. Skutečnost, že žalobkyně nepředložila i souhlasné prohlášení své tchyně, není podle žalobkyně relevantní, jelikož z předložených podkladů prokazující příjmy manžela a tchána žalobkyně a výši úhrad vynaložených v souvislosti s užíváním bytu vyplývá, že žalobkyně by zákonné podmínky pro udělení povolení k dlouhodobému pobytu splňovala i v případě, že by byla společně posuzována pouze se svým manželem a tchánem, nikoliv i se

svou tchyní.

[7] Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, když odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uváděl věcně tytéž závěry, jako v tomto rozhodnutí.

[8] Z předloženého správního spisu soud následně zjistil tyto podstatné skutečnosti.

[9] Dne 10. 10. 2017 podala žalobkyně k Ministerstvu vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny.

[10] Dne 11. 4. 2018 vydalo Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, rozhodnutí, kterým žádost zamítlo a povolení k dlouhodobému pobytu podle ust. § 46 odst. 3 ve spojení s ust. § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců neudělilo, neboť nejsou splněny

podmínky pro jeho vydání.

[11] Odůvodnilo to tak, že účastnice řízení byla několikrát poučena o tom, kdo je členem její rodiny a rovněž výslovně informována o tom, že pokud chce, aby do její rodiny byly zahrnuty i jiné osoby (např. tchán), je nutné doložit souhlasné prohlášení všech těchto osob, a to včetně

účastnice řízení. Přesto účastnice řízení předložila správnímu orgánu toliko jednostranné souhlasné prohlášení svého tchána, to správním orgánem nelze akceptovat jako doklad, na základě kterého by správní orgán tchána účastnice řízení započítal do rodiny účastnice řízení.

[12] Jediným akceptovatelným dokladem prokazujícím výši příjmu rodiny účastnice řízení byla tedy pracovní smlouva manžela účastnice řízení spolu s potvrzením o výši čistého příjmu manžela účastnice řízení, který činí xxxx Kč. Pokud by správní orgán vycházel z částek životního minima a normativních nákladů na bydlení platných v době vydání výzvy, byla by účastnice řízení nucena prokázat výši úhrnného měsíčního příjmu ve výši xxxxx Kč. Jak však bylo uvedeno výše, na základě účastnicí řízení předložených dokladů bylo prokázáno, že skutečně prokázaný úhrnný měsíční příjem rodiny účastnice řízení činí pouze xxxxx Kč. Správní orgán tak při posouzení žádosti zjistil, že prokázaný příjem rodiny účastnice řízení po sloučení neodpovídá požadavkům stanoveným v ust. § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, a tedy nejsou naplněny podmínky pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území.

[13] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání.

[14] Dne 4. 10. 2018 vydala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutí, č.j. MV-59094-5/SO-2018, kterým odvolání žalobkyně zamítla a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č.j. OAM-30871-15/DP-2017 ze dne 11. 4. 2018 potvrdila.

[15] V odůvodnění je mj. uvedeno, že pokud účastnice řízení zamýšlela, aby byla společně posuzována nejen s jejím manželem, ale dále i s jejím tchánem, resp. s její tchyní, tzn. aby spadala do dvou kategorií společně posuzovaných osob (pozn. ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. b) a d) zákona o životním a existenčním minimu) byla povinna s ohledem na ust. § 4 odst. 6 tohoto zákona správnímu orgánu I. stupně předložit souhlasné prohlášení těchto osob. Z jazykového výkladu ust. § 4 odst. 6 zákona o životním a existenčním minimu vyplývá, že v daném případě by se mělo jednat o souhlasné prohlášení všech osob, se kterými účastnice řízení hodlá být společně posuzována, tj. kromě účastnice řízení by měli vyjádřit své souhlasné stanovisko její manžel, tchán, příp. i její tchyně. Jelikož předložené čestné prohlášení ze dne 12. 1. 2018 obsahovalo pouze vyjádření tchána účastnice řízení, nebylo možné tento doklad akceptovat.

[16] Ve věci samé rozhodl Městský soud v Praze bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci vyslovili souhlas (ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soud uvádí, že nedoplňoval dokazování listinami, které navrhovala žalobkyně a které nejsou součástí správního spisu, neboť takto zjištěné skutečnosti by na právním závěru soudu dále uvedeném nemohly nic změnit.

[17] Soud napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (ust. § 75 odst. 2 věta první s.ř.s.), přičemž podle ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. přitom vycházel ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

[18] Podle ust. § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném v rozhodné době: „K žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny je cizinec povinen předložit … (d) doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení nebude nižší než součet 1. částek životních minim členů rodiny a 2. nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení rodiny; na požádání je cizinec povinen předložit též prohlášení o zproštění povinnosti mlčenlivosti finančního úřadu, a to v plném rozsahu údajů, za účelem ověření úhrnného měsíčního příjmu rodiny; pokud cizinec předložil k žádosti doklad o příjmu člena rodiny, je povinen na požádání předložit též jeho prohlášení o zproštění povinnosti mlčenlivosti. Za příjem se považuje příjem

započitatelný podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou jednorázového příjmu, přídavku na dítě, podpory v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci a dávek v systému pomoci v hmotné nouzi; pro účely

výpočtu příjmu se § 8 odst. 2 až 4 zákona o životním a existenčním minimu nepoužije.“.

[19] Podle ust. § 4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu ve znění účinném v rozhodné době: „Společně se pro účely tohoto zákona, není-li dále stanoveno jinak, posuzují (a) rodiče a nezletilé nezaopatřené děti, (b) manželé nebo partneři podle zvláštního právního předpisu; za partnera se pro

účely tohoto zákona považuje také partner, se kterým občan členského státu Evropské unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů jiného členského státu Evropské unie, pokud tyto právní předpisy upravují vzájemnou vyživovací povinnost mezi partnery, (c) rodiče a 1. nezletilé děti, které nejsou nezaopatřené, 2. zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle

písmene b) nebo d), d) jiné osoby, které společně užívají byt, s výjimkou osob, které prokáží, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby.“.

[20] Podle ust. § 4 odst. 6 zákona o životním a existenčním minimu ve znění účinném v rozhodné době: „Pokud společně užívají byt osoby, které lze společně posuzovat v rámci dvou nebo více okruhů společně posuzovaných osob, má přednost společné posuzování rodičů a nezaopatřených dětí; v ostatních případech se okruh společně posuzovaných osob stanoví podle jejich souhlasného prohlášení. Osamělý rodič společně užívající byt se svými rodiči se však posuzuje i s dítětem společně s rodiči.“.

[21] Žalobkyně uváděla, že pokud prokazatelně užívá byt, přičemž ze strany žádné z osob, kteří jej rovněž užívají, nedošlo k doložení opaku, je nutné tyto osoby považovat v souladu s ust. § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu za společně posuzované ve smyslu zákona o životním a existenčním minimu.

[22] Soud uvádí, že s touto argumentací žalobkyně nesouhlasí, neboť něco takového z ust. § 4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu nevyplývá. Z ust. § 4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu vyplývá pouze to, že existují čtyři zákonné okruhy společně posuzovaných osob, přičemž prvním okruhem jsou rodiče a nezletilé nezaopatřené děti, druhým okruhem jsou manželé, třetím okruhem jsou rodiče a zletilé děti užívající společně byt, a čtvrtým okruhem společně posuzovaných osob je navázán automaticky pouze na společné užívání bytu.

[23] Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení pak následně vyplývá, že osoby z prvního a druhého okruhu se posuzují společně vždy bez dalšího. Explicitně je to pak v textu důvodové zprávy vyjádřeno tak, že „zákon proto nově stanoví některé kategorie osob, které se posuzují vždy společně“ s tím, že „jde především o takřka bezvýhradně posuzování rodičů a nezletilých nezaopatřených dětí“, a dále, že se „společně posuzují vždy manželé se stanovenými výjimkami“.

[24] Z výše uvedeného výkladu nelze podle názoru soudu učinit závěr, že pokud žalobkyně prokazatelně užívá byt s dalšími osobami, přičemž ze strany žádné z těchto osob nedošlo k doložení opaku, je nutné tyto osoby považovat v souladu s ust. § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu za společně posuzované ve smyslu zákona o životním a existenčním minimu. Žalobkyni je vždy nutno automaticky zařadit do okruhu posuzovaných

osob podle ust. § 4 odst. 1 písm. b) zákona o životním a existenčním minimu z důvodu jejího manželství, což se v daném případě stalo, z tohoto závěru napadené rozhodnutí vychází.

[25] Automatické posuzování osob žijících v tomtéž bytě je podle názoru soudu možné pouze za předpokladu, že je jedná o okruh posuzovaných osob, které nejsou uvedeny v prvních třech okruzích, tj. v případech takzvaných „jiných osob“ (odlišných od osob rodičů, manželů, či dětí). V případě žalobkyně je situace taková, že tvrdí, že sdílí společnou domácnost v bytě se svým manželem, a též tchyní a tchánem (rodiči manžela). Podle názoru soudu tak musí být manželé posuzování zvlášť podle ust. § 4 odst. 1 písm. b) zákona o životním a existenčním minimu, a otec a matka manžela též zvlášť – spolu. Nejedná se totiž o společné soužití tzv. „jiných osob“, například sourozence.

[26] Jak uvádí důvodová zpráva k tomuto ustanovení, respektive blíže rozebírá okruh společně posuzovaných osob podle písmene d): „Poslední okruh osob je navázán automaticky pouze na společné užívání bytu s tím, že tyto osoby mají možnost prohlásit, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby ve smyslu definice společné domácnosti podle občanského zákoníku, pokud nechtějí být společně

posuzovány. Vychází se z toho, že učinění negativního prohlášení je pro dotčené osoby více zavazujícím faktorem než opačná konstrukce. Přitom automatické společné posuzování osob žijících v tomtéž bytě není též možné, protože mezi nimi neexistuje vzájemná vyživovací povinnost a nemají tak reálnou šanci domoci se hmotné pomoci druhé osoby. Tak je tomu například u sourozenců (ať již v produktivním nebo v důchodovém věku), z nichž jeden je a druhý není dostatečně zabezpečen svými příjmy. Proto tyto osoby musí mít možnost prohlásit, že společně nehospodaří a tím je nelze společně posuzovat. Negativní prohlášení přitom může mít nepříznivé důsledky v jiných systémech, například při přechodu nájemní smlouvy na byt u sourozence, který by v tu chvíli potřeboval prohlásit, že se zemřelým nájemcem bytu společně hospodařil. Těchto negativních důsledků by si měly být osoby, které prohlášení dávají, vědomy“.

[27] Z výše uvedeného vyplývá, že zařadit tzv. „jinou osobu“ do čtvrtého okruhu posuzovaných osob podle ust. § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu lze pouze v případě, že taková osoba nebude mít vůči jiným osobám ve společné domácnosti zákonnou vyživovací povinnost (viz ust. § 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

[28] Zákonná úprava nestanovuje, že přechod mezi jednotlivými okruhy je vyloučený. Naopak - v šestém odstavci příslušného ust. § 4 zákona o životním a existenčním minimu je upravena konkurence jednotlivých okruhů společně posuzovaných osob s tím, že je těmto dotčeným osobám dána možnost vybrat si, v jakém jiném okruhu posuzovaných osob chtějí být posuzováni, a to na základě souhlasného prohlášení.

[29] Protože změna okruhu posuzovaných osob může mít zásadní vliv pro každou osobu, která v těchto dvou a více okruzích posuzovaných osob může být (např. z hlediska vzájemné vyživovací povinnosti), je podle názoru soudu přirozené, že souhlasné prohlášení musí být vícestranným prohlášením všech dotčených osob. Nemůže se tudíž jednat pouze o jednostranné prohlášení pouze jedné z osob náležejících do některého z okruhu posuzovaných osob, protože se může stát, že osoba v jiném okruhu posuzovaných osob, nemusí z nějakého důvodu souhlasit s tím, že osoba z jiného okruhu posuzovaných osob chce být posuzována společně v jeho okruhu.

[30] Ostatně to nepřímo vyplývá z jazykového výkladu k ust. § 4 odst. 6 zákona o životním a existenčním minimu, kde je výslovně uvedeno, že: „Pokud společně užívají byt osoby, které lze společně posuzovat v rámci dvou nebo více okruhů společně posuzovaných osob...“, stanoví se okruh společně posuzovaných osob „podle jejich souhlasného prohlášení“. Slovní spojení „jejich souhlasného prohlášení“ si soud vykládá jako prohlášení všech dotčených osob, které mohou být tímto prohlášením dotčeny. V případě žalobkyně jsou podle názoru soudu těmito dotčenými osobami žalobkyně samotná, její manžel, též tchán a případně tchyně.

[31] Soud se tak ztotožňuje s právní argumentací žalovaného, podle něhož: „v případě, že účastnice řízení zamýšlela, aby byla společně posuzována nejen s jejím manželem, ale dále i s jejím tchánem, resp. s její tchýní, tzn., aby spadala do dvou kategorií společně posuzovaných osob (pozn. ve smyslu ustanovení 4 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 110/2006 Sb.) byla povinna s ohledem na ustanovení 4 odst. 6 zákona

č. 110/2006 Sb. správnímu orgánu I. stupně předložit souhlasné prohlášení těchto osob. Z jazykového výkladu 4 odst. 6 zákona č. 110/2006 Sb. vyplývá, že v daném případě by se mělo jednat o souhlasné prohlášení všech osob, se kterými účastnice řízení hodlá být společně posuzována, tj. kromě účastnice řízení by měli vyjádřit své souhlasné stanovisko její manžel, tchán, příp. i její tchýně. Jelikož předložené čestné prohlášení ze dne 12. 1. 2018 obsahovalo pouze vyjádření tchána účastnice řízení, nebylo možné tento doklad akceptovat“ (viz str. 5 – 6 napadeného rozhodnutí).

[32] Soud dále uvádí, že ve výzvě ze dne 21. 12. 2017 č.j. OAM-30871-10/DP-2017, byla žalobkyně jasně upozorněna na to, že: „Správní orgán upozorňuje na skutečnost, že Váš tchán a tchýně nejsou dle výše popsaných zákonných ustanovení společně s Vámi posuzovanými osobami a proto nelze příjmy, kterých dosahuje Váš tchán akceptovat jako doklad prokazující výši příjmů Vaši rodiny“ s tím, že pokud má žalobkyně „zájem na tom, aby společně s Vámi byly posuzovány i jiné osoby než Váš manžel, je třeba doložit souhlasné čestné prohlášení všech těchto osob, které chtějí být společně posuzovány a sdílí společnou domácnost, včetně Vás“ (viz str. 4 výzvy). Žalobkyně tak byla v řízení konkrétně upozorněna, jak bude její žádost posuzována, a co konkrétně má v řízení ohledně podkladů rozhodnutí doplnit. Žádné její procesní právo tak nebylo v tomto směru upřeno, neboť jí bylo ještě před rozhodnutím jasně a konkrétně sděleno, jak bude její žádost posuzována.

[33] S ohledem na výše uvedené proto soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

[34] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 7. března 2019

JUDr. Ladislav Hejtmánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru