Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

6 A 12/2015 - 55Rozsudek MSPH ze dne 09.02.2017

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 As 54/2017

přidejte vlastní popisek

6A 12/2015 - 55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: VÍTKOVICE STEEL, a.s., se sídlem Českobratská 3321/46, Ostrava, IČ: 27801454, zastoupeného Mgr. Robertem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 4, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 10.11.2014 č.j.: 5212/M/14, 76460/ENV/14, spis zn.: R/3086,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

[1] Žalobce podanou žalobou napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým ministr zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného (dále také v textu uváděný jako „ministerstvo“) ze dne 23.7.2014, čj. CZ-0102-13/Aa/2. Ve správním řízení byly žalobci přiděleny bezplatné povolenky na jednotlivé roky obchodovacího období od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2020 ve výši konkrétně uvedené v rozhodnutí, a to podle ust. § 10 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (dále také jen „zákon č. 383/2012 Sb., nebo zákon“ podle kontextu).

[2] Pro snazší přehlednost odůvodnění soud uvádí, že při citaci právních norem nebo rozhodnutí respektuje označení, které jim v procesních úkonech přiřadili účastníci řízení, příslušná ustanovení unijních předpisů pak cituje ve zkráceném znění, které však není na úkor jejich identifikaci.

[3] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu, domáhaje se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítl, že ministerstvo mu nedalo možnost se před vydáním rozhodnutí k věci samé vyjádřit, stejně jako k podkladům pro rozhodnutí. Uvedl, že po zrušení prvého správního rozhodnutí byla žalobci dána možnost vyjádřit se k podkladům, což žalobce využil a nahlédl do spisu, o čemž byl sepsán protokol dne 2.7.2014. Po prostudování spisu žalobce zjistil, že jeden z dokumentů odkazuje na stanovisko advokátní kanceláře Brož, Sedlatý s.r.o. ze dne 23.9.2013, jehož existence nebyla žalobci známa, a který nebyl součástí spisu, žalobce se tak k němu nemohl vyjádřit. Následně žalovaný vydal výčet patnácti dokumentů, které tvoří podklady pro vydání rozhodnutí, tento výčet obsahoval i toto stanovisko, což žalobce výslovně uvedl v rozkladu. Nesouhlasí s hodnocením ministra, že se jednalo o dílčí pochybení drobný nedostatek, který nemohl mít vliv na správnost rozhodnutí, což považuje za nesouladné s judikaturou, konkrétně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 58/2000 a II. ÚS 329/04, a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp .zn. 6 A 175/94. Soulad příslušného napadeného rozhodnutí podle ust. § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je souladem i s procesními předpisy včetně zásad spravedlivého procesu. Žalobce dále uvedl, že ministr popřel zásady dvojinstančnosti řízení, když sám vysvětloval obsah jednotlivých dokumentů, které nebyly součástí spisu, ačkoliv byly v příslušném výčtu podkladů uvedeny. Ve své analýze podle názoru žalobce bagatelizuje jejich význam, kdy žalobce se s nimi nemohl seznámit, proto na ně nemůže reagovat. Úvahy o významu těchto dokumentů pak měly být uvedeny již v prvostupňovém správním rozhodnutí, nikoliv až v napadeném rozhodnutí, komentář ke stanovisku advokátní kanceláře Brož, Sedlatý s.r.o. pak žalobce považuje za nesrozumitelnou nebo nepřesvědčivou. O některých dalších dokumentech pak ministr uvádí, že byly žalobci známy, což je podle něho irelevantní argument, neboť i kdyby žalobce měl faktické povědomí o obsahu těchto dokumentů, pak za situace, kdy nebyly součástí spisu, měl žalobce důvodně za to, že z nich nebude ministerstvo vycházet a žalobce se k nim nevyjadřoval. Ministr dále uvedl, že s výjimkou jednoho dokumentu, tyto nebyly součástí správního spisu, což odporuje povinnostem správního orgánu zakládat veškeré podklady do spisu (žalobce cituje z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 62 Af 103/2012), a přitom je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník využil možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, byl správní spis následně doplňován či nikoliv a zda měl účastník možnost se s tímto doplněním seznámit (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 21/2009). Ministr v napadeném rozhodnutí potvrdil relevanci výčtu podkladů, když uvedl, že ministerstvo shromáždilo veškeré dostupné podklady, ale do spisu zahrnulo jenom některé, žalobce se opětovně v argumentaci vrací k tomu, že měl možnost se vyjádřit jenom k některým (tedy k těm, které byly součástí správního spisu). Žalobce dále uvedl, že mu není jasné, jakým způsobem se ministr seznámil s obsahem těchto podkladů, když ty nebyly součástí správního spisu, neboť je nepřípustné, aby si je správní orgán opatřoval mimoprocesní cestou. Všechny tyto skutečnosti podle názoru žalobce svědčí tomu, že skutkový stav, který vzal ministr za základ svého rozhodnutí, nemá oporu ve správním spise, a žalobce se k takovým podkladům, které ve správním spise nejsou, nemohl vyjádřit, čímž byla porušena jeho procesní práva.

[4] V dalším žalobním bodu žalobce uvedl, že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, když argumentace je mnohdy vnitřně rozporná, přičemž nejprve naprosto nekonkrétně odkázal na důvody, které uváděl v rozkladu. Konkrétněji uvedl, že není patrné, co ministerstvo chápe pod pojmem smysl a účel Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/87/ES (dále také jen „směrnice“), a že nesprávně považuje procesy probíhající v části zařízení „Válcovna“ za procesy zahrnuté v referenční úrovni „tekutý kov“, což vyvolává pochybnosti, na základě jakých úvah byly povolenky přiděleny. Z názoru, uvedeného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobce nemotivuje ke snižování emisí, což je hlavním cílem směrnice, množství vydaných povolenek, žalobce uvádí, že není jasné, jak je tento závěr využit. Dále uvádí, že z názoru, že žalobce nevyrábí produkt tekutý kov, nýbrž jej pouze dováží a dále zpracovává, kdy jde o atypickou situaci, kdy jedno zařízení má dva provozovatele, vyplývá, že jde o zařízení dvě, a to zařízení společnosti AMO, ve kterém probíhá výroba surového železa, a zařízení žalobce, ve kterém probíhá výroba oceli. V jiné části odůvodnění ministr uvádí, že zařízení žalobce je zařízením ve smyslu čl. 3 písm. e) směrnice, což podle názoru žalobce způsobuje nedostatečnost odůvodnění. Dále žalobce poukazuje na odůvodnění rozhodnutí, kde ministr uvádí, že povinností provozovatelů a členských států EU je zajistit, aby se dílčí zařízení mez sebou nepřekrývala a nedocházelo ke dvojímu započtení, rozhodnutí Komise č. 2013/448/EU (dále také jen „Rozhodnutí Komise 2013/448 nebo rozhodnutí komise“) však v bodě 14 preambule výslovně uvádí, že zařízení žalobce není odpovídající dílčí zařízení pro referenční úroveň, což podle názoru žalobce znamená, že podle názoru Komise zde žádná překrývající se zařízení neexistují. Dále uvádí, že v odůvodnění je poukázáno na to, aby ministerstvo dvojímu započtení zabránilo, rozdělilo příděl povolenek na referenční úroveň pro tekutý kov mezi zařízení ArcelorMittal Ostrava a zařízení Ocelárna I., ministerstvo tak tímto způsobem podle názoru žalobce uznává, že problematika dvojího započtení byla vyřešena již v původním návrhu ministerstva životního prostředí na přidělení bezplatných povolenek předloženém Komisí dne 7.3.2012 a doplněném dne 27.5.2013. Je nepochopitelné, jak může ministr povinnost členských států zabránit dvojímu započtení zároveň používat jako argument odůvodňující výrok, kterým bylo žalobci přiděleno pouze zhruba poloviční množství povolenek. Ke stanovisku advokátní kanceláře Brož, Sedlatý ministr uvedl, že obsahem stanoviska byla pouze analýza rozhodnutí 2013/448 a možné důsledky jeho nerespektování, proto musí mít vliv na zákonnost a správnost prvostupňového správního rozhodnutí. Nesrozumitelným dále shledává vysvětlení důvodů, proč bylo prvostupňové správní rozhodnutí společnosti OTE, a.s., ač ta nebyla účastníkem řízení.

[5] V dalším žalobním bodě žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť nebyly vypořádány námitky žalobce a až na výjimky nebyly uvedeny úvahy, kterými se správní orgány řídily. Nedostatkům odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, které tvrdil žalobce v rozkladu, věnoval ministr v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí tři odstavce, což považuje za nedostatečné, neboť se nevypořádal s námitkami uvedenými v bodech 1.3 až 1.7 a 1.9 až 1.10 podaného rozkladu. Za nepřezkoumatelné považuje konstatování, že z odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí je seznatelné, proč ministerstvo považuje námitky žalobce jako liché, tímto způsobem se nelze vypořádat s novými námitkami uvedenými v rozkladu uvedené v bodu 1 tohoto rozkladu (blíže není v žalobě rozvedeno, o jaké konkrétní námitky se mělo jednat). Nesouhlasí se závěrem ministra, že odůvodnění dostatečně popsalo úvahy, z nichž vycházelo, když podle jeho názoru chybí závěr, jaké úvahy k tomu ministra vedly, resp. ty jsou uvedeny až v napadeném správním rozhodnutí, nikoliv v prvostupňovém správním rozhodnutí, a nejsou zde uvedeny úvahy týkající se souladu právní úpravy se základními zásadami primárního práva EU. Argumentace se v této části žaloby značně opakuje a je velmi obecná bez vztahu ke konkrétním skutečnostem. Žalobce opětovně uvádí, že nesouhlasí s tím, že by ministerstvo shromáždilo veškeré dostupné podklady, znovu uvádí, že neměl možnost se k některým z nich vyjádřit a že nebyly obsaženy ve správním spise, dále že spis obsahuje podklady, které v odůvodnění uvedeny nejsou, což ministr nijak nevysvětlil. Opětovně uvádí, že ministr považuje stanovisko legislativního odboru za podklad pro rozhodnutí, ač ten v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí uveden nebyl, což podle názoru žalobce vznáší nejistotu, na základě jakých podkladů bylo rozhodnuto. Znovu opakuje, že toto stanovisko mělo být součástí spisu a ministr se s jeho závěry měl vypořádat. Dále vytýká, že ministr se nevypořádal s námitkou žalobce vysvětlující, proč je analogie, kterou se ministerstvo snaží dovodit mezi situací existující ohledně bezplatného přidělování povolenek žalobci a společnosti AMO a pravidly, která se v tomto ohledu uplatní pro spotřebitele a výrobce tepla, nepřiléhavá a zavádějící. Žalobce dále uvedl, že nikdy netvrdil, že rozhodnutí 2013/448 pouze vyjadřuje názor Komise, kterým ministerstvo není vázáno; v rozkladu uváděla pravý opak. Dále žalobce uvedl, že se žalovaný a ministr vyjádřil pouze k vybraným podkladům, k jiným bez vysvětlení nikoliv, čím porušilo ust. § 68 odst. 3 správního řádu.

[6] V dalším žalobním bodě žalobce namítá, že jak napadené, tak i prvostupňové správní rozhodnutí je nezákonné, neboť bylo nesprávně aplikováno rozhodnutí Komise 2013/448, kdy podle názoru žalobce toto rozhodnutí mu dává dostatečný právní základ pro přidělení povolenek v souladu s jeho návrhem. V reakci na dopis ministerstva žalobci ze dne 9.8.2013 a k němu připojené vyjádření komisařky pro otázky klimatu ze dne 16.7.2013 pověřil žalobce advokátní kancelář Allen & Overy o vypracování právního stanoviska (týkající se na emise z procesů spadajících pod referenční úroveň „tekutý kov“ mezi žalobcem a společností AMO), kde pod bodem 4. tohoto stanovisko je uvedeno, proč je tento závěr komisařky nesprávný, tyto skutečnosti žalobce uvedl v bodě 3 svého rozkladu proti původně vydanému prvostupňovému správnímu rozhodnutí. V odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí sice ministerstvo vyslovuje kategorický závěr, že čl. 10 odst. 8 Rozhodnutí 2011/278 nepředstavuje dostatečný právní základ pro odebrání určitého množství povolenek zařízení, které má nárok je získat na základě příslušné referenční úrovně produktu (provozovatel ArcelorMittal Ostrava a.s.) a přidělení tohoto množství povolenek jinému zařízení (tj. zařízení Ocelárna I), nikde však nevysvětluje, na jakém jiném právním základě tak ministerstvo samo předtím učinilo. V napadeném správním rozhodnutí pak ministr takový závěr odmítá, když uvádí, že právní úprava obsažená v rozhodnutí 2011/278 zcela nevylučuje ani právní názor, ze kterého vycházela Česká republika v původním návrhu, čímž podle názoru žalobce ministr potvrzuje právní základ pro přidělení povolenek, které učinil žalobce, přičemž původní návrh ministerstva je plně v souladu s rozhodnutím 2011/278.

[7] Žalobce dále namítá nesprávnou aplikaci rozhodnutí 2013/448, když toto rozhodnutí je opatřením vydaným podle čl. 10a Směrnice, kterým byla na Komisi přenesena toliko pravomoc změnit jiné než podstatné prvky Směrnice jejím doplněním. Pokud tato nová alokační pravidla v souladu s výkladem ministerstva žalobci zcela odebírají Směrnicí přiznané právo na bezplatné přidělení emisních povolenek na emise (v tomto případě z výroby oceli), překročila Komise při jejich přijímání rozsah své pravomoci, neboť změnila podstatné prvky Směrnice. V souladu se zásadnou loajální spolupráce mělo ministerstvo ve svém rozhodnutí implementovat Rozhodnutí 2013/448 způsobem, jenž řádně zohledňuje požadavky Směrnice, nezužuje rozsah její působnosti a sleduje její smysl a účel; podle názoru žalobce cílem Rozhodnutí 2013/448 nebylo nepřidělit žalobci ohledně emisí vzniklých při výrobě oceli povolenky žádné, nýbrž pouze zajistit, aby při přidělování těchto povolenek nedocházelo ke dvojímu započítání. Skutečnost, že u konvertorů vzniká emisí méně, však neznamená, že nevznikají žádné, ani to, že by se tento typ emisí nekvalifikoval pro bezplatné přidělení povolenek, Komise výslovně uvádí, že referenční hodnoty by, ohledně referenční úrovně „tekutého kovu“, by referenční hodnoty měly pokrýt všechny přímé emise spojené s výrobou. Rozhodnutí 2013/448 reaguje na specifickou situaci žalobce, která tekutý kov sama nevyrábí, nýbrž dováží jako meziprodukt a dále ho zpracovává. Podle Komise v takovém případě existuje zvýšené riziko dvojího započítání a rozhodnutí 2013/448 ukládá ministerstvu zajistit, aby k takovému dvojímu započítání nemohlo dojít, řešením však nemůže být nepřidělení povolenek. Situace, kdy výrobní procesy zahrnuté do systémových hranic jedné referenční úrovně probíhají ve dvou různých zařízeních provozovaných dvěma provozovateli, by měla být řešena analogicky jako v případě rozdělení zařízení podle ust. § 14 zákona č. 383/2012 Sb., tedy rozdělením přidělených povolenek mezi oba provozovatele.

[8] Dále žalobce uvádí, že podstata celého problému spočívá v tom, že v Příloze I. Rozhodnutí 2011/277 je produkt „tekutý kov“ definován jako „tekuté železo nasycené uhlíkem za účelem dalšího zpracování“, takovým produktem je surové tekuté železo produkované v zařízení společnosti AMO, do systémových hranic referenční úrovně „tekutý kov“ však zároveň spadají i následné zušlechťovací procesy, při kterých se ze surového železa vyrábí ocel a které probíhají v zařízení žalobce. I při výrobě oceli vznikají emise, jak připouští i Rozhodnutí 2013/448, na které se vztahuje Směrnice, a proto by měly být i k tomuto procesu přiděleny povolenky. Tyto povolenky však nebyly přiděleny žalobci, který příslušné emise skutečně vytváří, ale společnosti AMO, která je nevytváří, jelikož vyrábí pouze surové železo. Povolenky tak byly podle názoru žalobce přiděleny společnosti AMO na jeho úkor, která je může prodat či s nimi obchodovat, nebo je může využít pro vlastní výrobu vytvářející další skleníkové plyny, a tato společnost není motivována ke snížení emisí. Podle názoru žalobce rozhodnutí 2011/278 dává dostatečný právní základ pro přidělení povolenek v souladu s jeho návrhem, z tohoto rozhodnutí vyplývá, že evropský zákonodárce podobné situace předjímá (např. v článku 10 odst. 8); ministerstvo samo uvedlo, že zamezení dvojího započtení bylo zajištěno již v jeho původním návrhu na přidělení bezplatných povolenek předložených Komisi dne 7.3.2013 a doplněném dne 27.5.2013. Ministerstvo dospělo k závěru, že jediným způsobem, jak zajistit, aby jeho rozhodnutí bylo v souladu s požadavky Rozhodnutí 2013/448 je nepřidělit žalobci žádné povolenky vztahující se k emisím vznikajícím při výrobě oceli, jiným možným výkladem se však nezabývali. Nevyjádřili se k otázce, co je smyslem a účelem Směrnice, který spatřuje žalobce v tom, že je jím snížení celkové emise skleníkových plynů do roku 2020 o nejméně 20% pod úroveň roku 1990, tohoto cíle má být dosaženo za celkového respektování dalších dílčích cílů, kdy systém má být efektivní z hlediska nákladů a ekonomicky účinný, dále zachování hospodářského rozvoje a zaměstnanosti, integrity vnitřního trhu a konkurenčního prostředí, a na zlepšení energetické účinnosti. Rozhodnutí ministerstva nutí žalobce nakupovat pro účely výroby oceli v jejím zařízení veškeré povoleny, které podle jeho názoru měl obdržet bezplatně, přičemž obdobným způsobem byly povolenky přiděleny společnosti AMO bezplatně. Tím dochází k situaci, že celkový počet povolenek drženy těmito dvěma provozovateli je vyšší, než kdyby byly příslušné povolenky oběma rozděleny, takový stav nemůže přispívat ke snížení celkových emisí skleníkových plynů v Unii. Pokud žalobce nemá výrobu oceli, při níž vzniká poměrně málo emisí skleníkových plynů, zastavit, musí povolenky nakoupit za tržní cenu, společnosti AMO však ty byly bezplatně přiděleny v nadbytečném množství (podle názoru žalobce), čímž je výroba této společnosti zvýhodňována. Pro výrobu oceli žalobce to může mít likvidační důsledky spojené s hromadným propouštěním, kdy žalobce bude nucen ve svých zařízeních používat nikoliv vlastní ocel, ale ocelové polotovary dovážené ze zemí, které těmto omezením nepodléhají. Rozhodnutí je tak v rozporu se základními zásadami stanovených primárním právem EU, jakými jsou fungování jednotného vnitřního trhu a s tím související ochrana hospodářské soutěže. I pokud by ministerstvo dospělo k závěru, že výklad, který přijalo, je jediný možný, měla Česká republika podat žalobu k soudnímu dvoru Evropské unie, jelikož legislativním aktem Komise by ministerstvo bylo nuceno vydat protiprávní rozhodnutí.

[9] V poslední části žaloby žalobce případně soudu navrhl, aby požádal Soudní dvůr Evropské Unie o odpověď na otázku, zda je Rozhodnutí 2013/448 platné, či zda je možný jeho výklad způsobem, který by přidělení emisních povolenek žalobci umožňoval.

[10] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na důvody, které uvedl v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí a dodal, že žalobu nepovažuje za důvodnou, když výklad, který přijal, je jediným možným, aby Česká republika splnila své závazky týkající se unijního právního rámce.

[11] Z obsahu předloženého správního spisu jsou patrné tyto pro posouzení důvodnosti podané žaloby podstatné skutečnosti.

[12] V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je mj. uvedeno, že předchozí prvostupňové správní rozhodnutí ministerstva ze dne 21.1.2014 bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, v novém projednání ministerstvo pokračovalo a vydalo rozhodnutí dne 7.8.2014. Ministr se ztotožnil se skutkovým a právním závěrem ministerstva, který se opíral zejména o rozhodnutí Komise č. 2013/448 a článku 11 odst. 3 Směrnice. K námitkám, které uváděl žalobce v rozkladu, je v odůvodnění uvedeno, že ohledně nedostatků spisu ministr připustil, že došlo k určitým pochybením, ta však neměla vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Podklady, které nebyly ve správním spise, nejsou pro posouzení věci podstatné (dále jsou konkrétně uvedeny v hodnotící části odůvodnění tohoto rozsudku). K další námitce je uvedeno, že ministerstvo dostatečně vymezilo právní předpisy i předpisy EU, podle nichž rozhodovalo. Alokace pro zařízení Ocelárna I na rok 2013 činí 145 098 povolenek, ověřené emise tohoto zařízení činily v roce 2013 celkem 133 441 tun CO2, situace, kdy žalobce dostává dlouhodobě vyšší podíl povolenek, než potřebuje vyřadit za své emise, jej nemotivuje ke snižování emisí, což je hlavní cíl Směrnice, podle prvostupňového správního rozhodnutí tak množství povolenek každým rokem klesá. Ohledně možnosti zrušení rozhodnutí Komise č. 2013/448 je uvedeno, že rozhodnutí je pro členské státy EU závazné, právní názor Komise vyjádřila s ohledem na čl. 3 písm. e) Směrnice. Vlastní výroba tekutého kovu v daném zařízení podle Komise nedochází, proto nemohou být tomuto zařízení bezplatně přiděleny povolenky. Povolenky nemohou být započítány dvakrát, proto byly přiděleny subjektu, který definici pro referenční hodnoty pro tekutý kov splňuje. Přidělení povolenek jinému subjektu není diskriminační, neboť je v souladu se shora uvedeným rozhodnutím Komise. Společnost OTE a.s. je operátorem trhu podle zákona č. 458/2000 Sb., a je národním správcem rejstříku obchodování s povolenkami, proto jí bylo příslušné rozhodnutí doručováno.

[13] Pro úplnost soud uvádí, že v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí je mj. taxativně uveden výčet podkladů pro vydání rozhodnutí.

[14] Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.

[15] Před samotnou citací příslušných právních norem soud uvádí, že unijní předpisy pro lepší přehlednost cituje zjednodušeným způsobem, tedy uvedením jejich názvu vžitému v českém překladu (tedy směrnice, rozhodnutí apod.), a číselným označením, které je identifikuje a podle nichž jsou vyhledatelná v příslušných právních zdrojích (tedy ve webové aplikaci EurLex), příslušné orgány EU pak nazývá zjednodušeným označením, které je v češtině vžité (Komise, Soudní dvůr). Soud tak neuvádí pro přehlednost čísla těchto předpisů podle klasifikace CELEX.

[16] Nejprve se soud vyjádří k návrhu žalobce, aby položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající platnosti Rozhodnutí 2013/448 a výkladu týkajícímu se emisních povolenek. Soudnímu dvoru bylo předloženo několik předběžných otázek různými národními soudy. Soudní dvůr v průběhu roku 2016 vydal několik rozhodnutí, v nichž mj. setrvale rozhodoval tak, že článek 4 a příloha II. rozhodnutí Komise 2013/448 zrušil a určil časové účinky prohlášení neplatnosti těchto článků na uplynutí deseti měsíců od data vydání rozsudku (rozsudek ze dne 28.4.2016 ve spojených věcech C-191/14, C- 192/14, C-295/14, C-389/14, C-391/14 až C-393/14, rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Předběžnou otázku nejpodobnější tomuto soudnímu řízení podle názoru soudu položil švédský senát pro záležitosti nemovitostí a životního prostředí soudu prvního stupně v Nacka, kdy soud o ní rozhodl rozsudkem ze dne 8.9.2016, sp. zn. C-180/15, rovněž dostupný na www.curia.europa.eu. Ve výroku tohoto rozsudku mj. Soudní dvůr uvedl, že „1) Přezkum první, druhé a třinácté otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost čl. 15 odst. 3 rozhodnutí Komise 2011/278/EU ze dne 27. dubna 2011, kterým se stanoví přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek na emise platná v celé Unii podle článku 10a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES.

2) Přezkum páté otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost přílohy I rozhodnutí 2011/278.

3) Článek 4 a příloha II rozhodnutí Komise 2013/448/EU ze dne 5. září 2013 o vnitrostátních prováděcích opatřeních pro přechodné bezplatné přidělování povolenek na emise skleníkových plynů v souladu s čl. 11 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES jsou neplatné.

4) Časové účinky prohlášení neplatnosti článku 4 a přílohy II rozhodnutí 2013/448 se omezují tak, aby toto prohlášení nabylo účinnosti až po uplynutí deseti měsíců od data vyhlášení rozsudku ze dne 28. dubna 2016, Borealis Polyolefine a další (C-191/14, C-192/14, C-295/14, C-389/14 a C-391/14 až C-393/14, EU:C:2016:311), a Komise tak mohla přijmout nezbytná opatření, a aby opatření přijatá do té doby na základě zrušených ustanovení nemohla být zpochybněna.

5) Článek 10a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/29/ES ze dne 23. dubna 2009, a čl. 10 odst. 1 až 3 a 8 rozhodnutí 2011/278 musejí být vykládány v tom smyslu, že za účelem zamezení dvojímu přidělení umožňují nepřidělit povolenky na emise skleníkových plynů dílčímu zařízení pro referenční úroveň tepla, pokud toto zařízení dodává do soukromých domácností teplo, které získává z dílčího zařízení pro referenční úroveň paliva.

6) Článek 10 odst. 8 rozhodnutí 2011/278 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby se bezplatné povolenky na emise skleníkových plynů přidělovaly provozovateli na spotřebu tepla, které bylo zohledněno v rámci dílčího zařízení pro referenční úroveň paliva, v dílčím zařízení pro referenční úroveň tepla.

7) Článek 7 a příloha IV rozhodnutí 2011/278 musí být vykládány v tom smyslu, že umožňují členskému státu, aby při shromažďování údajů, na které tato ustanovení dopadají, za účelem zamezení dvojímu započtení nezohlednil celkové emise z produkce tepla dodávaného dílčím zařízením pro referenční úroveň tepla do soukromých domácností.

8) Článek 10a odst. 1 a 4 směrnice 2003/78, ve znění směrnice 2009/29, a čl. 10 odst. 3 rozhodnutí 2011/278 musí být vykládány v tom smyslu, že umožňují nepřidělit dodatečné bezplatné povolenky na emise skleníkových plynů související s produkcí měřitelného tepla spalováním odpadních plynů, které vznikly v zařízení pro referenční úroveň tekutého kovu, pokud je počet povolenek stanovený na základě referenční úrovně tepla nižší než střední hodnota historických emisí souvisejících s výrobou tohoto tepla.

9) Článek 7 a příloha IV rozhodnutí 2011/278 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát při shromažďování údajů, na které tato ustanovení dopadají, upravoval číselné údaje, které získal, tak aby emise skleníkových plynů pocházející ze spalování odpadních plynů v dílčím zařízení pro referenční úroveň tepla byly rovnocenné emisím, které pocházejí ze spalování zemního plynu, pokud referenční úroveň produktu zohledňuje emise související s produkcí odpadních plynů. 10) Článek 3 písm. c) rozhodnutí 2011/278 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „dílčí zařízení pro referenční úroveň tepla“ zahrnuje činnost spočívající v dodávání měřitelného tepla pocházejícího ze zařízení spadajícího do systému obchodování s povolenkami do parovodní sítě, pokud ji lze kvalifikovat jako „zařízení nebo jiný subjekt, na který se nevztahuje systém Unie“.

[17] Otázky, které jsou ve shora uvedeném rozsudku zmiňovány, byly položeny ve znění: „ 1) Je při výpočtu jednotného opravného koeficientu pro dané odvětví slučitelné s čl. 10a odst. 1 a 4 směrnice 2003/87, spadají-li všechny emise ze spalování odpadních plynů určeného k výrobě elektřiny pod režim dražby, a nikoli pod strop pro dané odvětví, a to přesto, že emise vznikající z odpadních plynů zakládají podle čl. 10a odst. 1 této směrnice nárok na přidělení bezplatných povolenek?

2) Je při výpočtu jednotného opravného koeficientu pro dané odvětví slučitelné s čl. 10a odst. 1 a 4 směrnice 2003/87, spadají-li v případě výroby tepla v zařízeních pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny určeného k dalšímu dodání do zařízení[, na něž se vztahuje unijní systém obchodování s povolenkami], všechny emise pod režim dražby, a nikoli pod strop pro dané odvětví, a to přesto, že emise pocházející z výroby tepla zakládají podle čl. 10a odst. 4 této směrnice nárok na přidělení bezplatných povolenek?

3) Je-li odpověď na první nebo druhou otázku záporná, je správný výpočet podílu daného odvětví (stanovený na 34,78 %) na celkových emisích v referenčním období? 4) Je rozhodnutí 2013/448 neplatné a neslučitelné s čl. 10a odst. 5 druhým pododstavcem směrnice 2003/87 v rozsahu, v němž musí Komise při výpočtu stropu pro dotčené odvětví použít opravný koeficient, který se musí uplatnit na všechny případy, a nikoli jen ,případně‘?

5) Byla referenční úroveň produktu u tekutého kovu stanovena v souladu s čl. 10a odst. 2 směrnice 2003/87, jestliže východiskem pro vymezení zásad, jak předem určit stanovené referenční hodnoty, musí být průměrný výkon 10 % nejúčinnějších zařízení v daném odvětví?

6) Je při přidělování bezplatných povolenek pro dodávky tepla do soukromých domácností slučitelné s čl. 10a odst. 4 směrnice 2003/87, nejsou-li přidělovány bezplatné povolenky pro teplo dodávané do soukromých domácností?

7) Je v souvislosti s žádostmi o přidělení bezplatných povolenek slučitelné s přílohou IV rozhodnutí 2011/278, nejsou-li oznámeny údaje o všech emisích skleníkových plynů souvisejících s výrobou tepla dodávaného do soukromých domácností, jako tomu bylo u Agentury pro ochranu životního prostředí?

8) Je při přidělování bezplatných povolenek na dodávání tepla do soukromých domácností slučitelné s čl. 10a odst. 1 až 4 směrnice 2003/87 a čl. 10 odst. 3 rozhodnutí 2011/278, nejsou-li přiděleny dodatečné bezplatné povolenky na emise z fosilních paliv, které převyšují příděl povolenek pro teplo dodávané do soukromých domácností?

9) Je v souvislosti s žádostmi o přidělení bezplatných povolenek slučitelné s přílohou IV rozhodnutí 2011/278, jsou-li číselné údaje obsažené v žádosti upraveny tak, že emise skleníkových plynů pocházející ze spalování odpadních plynů jsou shodné jako při spalování zemního plynu, jak učinila Agentura pro ochranu životního prostředí?

10) Znamená čl. 10 odst. 8 rozhodnutí 2011/278, že hospodářskému subjektu nelze přidělit bezplatné povolenky pro spotřebu tepla v dílčím zařízení s referenční úrovní tepla, je-li teplo vyrobeno v dílčím zařízení s referenční úrovní paliva?

11) Je-li odpověď na desátou otázku kladná, je čl. 10 odst. 8 rozhodnutí 2011/278 v rozporu s čl. 10a odst. 1 směrnice 2003/87?

12) Je při přidělování bezplatných povolenek pro spotřebu tepla slučitelné se směrnicí 2003/87 a pokyny č. 2 a 6, je-li při posuzování zohledněn zdroj, z něhož spotřebovávané teplo pochází?

13) Je rozhodnutí 2013/448 neplatné a neslučitelné s článkem 290 SFEU i čl. 10a odst. 1 a 5 směrnice 2003/87, je-li známo, že se jím mění způsob výpočtu stanovený v čl. 10a odst. 5 [prvním] pododstavci [initio a] písm. a) a b) této směrnice tak, že ze základu výpočtu jsou vyloučeny emise pocházející ze spalování odpadních plynů a kombinované výroby tepla a elektřiny, a to přesto, že tyto činnosti zakládají podle čl. 10a odst. 1 a 4 uvedené směrnice a rozhodnutí 2011/278 nárok na bezplatné přidělení?

14) Je třeba měřitelné teplo ve formě páry pocházející ze zařízení[, na něž se vztahuje unijní systém obchodování s povolenkami], a dodávané do parovodní sítě, ke které je připojeno více odběratelů páry, z nichž alespoň jeden není zařízením[, na něž se vztahuje unijní systém obchodování s povolenkami], považovat za dílčí zařízení pro referenční úroveň tepla podle čl. 3 písm. c) rozhodnutí 2011/278?

15) Je pro zodpovězení čtrnácté otázky relevantní,

a) zda je parovodní síť ve vlastnictví největšího odběratele páry v síti
a je-li tento odběratel zařízením[, na něž se vztahuje unijní systém
obchodování s povolenkami],

b) jaký podíl na celkových dodávkách tepla do parovodní sítě
spotřebovává největší odběratel, c) kolik je v parovodní síti dodavatelů a odběratelů páry, d) zda existuje nějaká nejistota ohledně toho, kdo vyrobil měřitelné
teplo, které využívá ten či onen odběratel páry, a e) zda se dělba spotřeby páry v rámci sítě může měnit v tom, že se může
připojit více odběratelů páry, kteří jsou zařízeními mimo [unijní
systém obchodování s povolenkami], nebo že spotřeba stávajících
zařízení mimo [unijní systém obchodování s povolenkami] vzroste? 16) Závisí-li odpověď na čtrnáctou otázku na okolnostech projednávaného případu, jaké okolnosti je třeba zohlednit?“.

[18] Podle názoru soudu tak v době mezi podáním žaloby a rozhodnutím soudu o této žalobě došlo k vyřešení výkladového problému příslušného unijního právního rámce v jiné věci (shora uvedené), které je aplikovatelné na tuto žalobu, a soud tak již předběžnou otázku nepokládal. Žalobce se domáhal položení otázky, zda je Rozhodnutí 2013/448 platné, tuto otázku Soudní dvůr ve shora uvedených rozsudcích vyřešil kladně až na zrušení části rozhodnutí, která se přímo napadeného rozhodnutí a jeho rozhodovacího důvodu netýká. Další otázkou, které se domáhal žalobce k předložení, bylo zjištění, zda je možný výklad tohoto rozhodnutí, který by umožňoval přidělení emisních povolenek žalobci. Tato otázka je podle názoru soudu však rovněž vyřešena, neboť příslušné rozhodnutí Komise je jednoznačné a žádnou výkladovou pochybnost nebudí. Není tak prostor pro položení předběžné otázky národním soudem podle článku 267 SFEU, neboť platnost rozhodnutí již byla Soudním dvorem vyřešena, a výklad příslušného aktu je podle názoru soudu jasný. Pokud se žalobce cítí být takovým aktem Komise dotčen, musí se domáhat svých práv podle článku 263 SFEU.

[19] Právní rámec, v němž se při posouzení důvodnosti podané žaloby, soud musí pohybovat, tvoří tyto národní a unijní právní normy.

[20] Podle ust. § 10 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb.: „Ministerstvo rozhodne o přidělení bezplatných povolenek provozovatelům zařízení a provozovatelům letadla na jednotlivé roky obchodovacího období od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2020 postupem a v množství vypočítaném na základě referenčních hodnot stanovených předpisy Evropské unie6), 14). Provozovateli zařízení se bezplatné povolenky nepřidělí na výrobu elektřiny; tím není dotčen § 12. Bezplatné povolenky se nepřidělí úložišti oxidu uhličitého provozovanému podle jiného právního předpisu13). Bezplatné povolenky na období od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2016 se nepřidělí provozovateli letadla na lety na letiště nebo z letišť v zemích mimo Evropský hospodářský prostor a na lety mezi letištěm, které se nachází v některém z nejvzdálenějších regionů podle čl. 349 Smlouvy o fungování Evropské unie, a letištěm nacházejícím se v jiném regionu Evropského hospodářského prostoru.“.

[21] Článek 10a směrnice 2003/87, nadepsaný „Přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek platná v celém Společenství“, zní takto: „1. Do 31. prosince 2010 přijme Komise prováděcí opatření k harmonizovanému přidělování povolenek uvedená v odstavcích 4, 5, 7 a 12, včetně veškerých opatření nutných pro harmonizované uplatňování odstavce 19.

[...]

Opatření uvedená v prvním pododstavci v možném rozsahu určí předem stanovené referenční hodnoty pro celé Společenství, aby se přidělování uskutečňovalo způsobem, který motivuje ke snižování emisí skleníkových plynů a k energeticky účinným technikám, přičemž tam, kde jsou příslušná zařízení k dispozici, se zohlední nejúčinnější techniky, náhražky, alternativní výrobní procesy, vysoce účinná kombinovaná výroba tepla a elektřiny, účinné způsoby využívání energie z odpadních plynů, využívání biomasy a zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Žádné bezplatné povolenky se nepřidělují na výrobu elektřiny, s výjimkou případů, na které se vztahuje článek 10c, a elektřiny vyráběné z odpadních plynů.

Aby se při výrobním procesu v daném odvětví nebo pododvětví dosáhlo maximálního snížení emisí skleníkových plynů a maximální energetické účinnosti, vychází se při výpočtu referenční hodnoty v každém odvětví a pododvětví v zásadě z produktů, a nikoli ze vstupů.

Komise při stanovení zásad pro určování předem stanovených referenčních hodnot v jednotlivých odvětvích a pododvětvích konzultuje příslušné zúčastněné subjekty, včetně dotčených odvětví a pododvětví.

[...]

2. Při stanovení zásad pro určování předem stanovených referenčních hodnot v jednotlivých odvětvích nebo pododvětvích je výchozím bodem průměrný výkon, kterého v daném odvětví nebo pododvětví dosáhlo 10 % nejúčinnějších zařízení Společenství v letech 2007 a 2008. Komise konzultuje příslušné zúčastněné subjekty, včetně dotčených odvětví a pododvětví.

Nařízení podle článků 14 a 15 stanoví za účelem určení předem stanovených referenčních hodnot harmonizovaná pravidla monitorování, vykazování a ověřování emisí skleníkových plynů vzniklých v souvislosti s výrobou.

3. S výhradou odstavců 4 a 8 a bez ohledu na článek 10c se bezplatné povolenky nepřidělují výrobcům elektřiny, zařízením na zachytávání CO, přepravnímu potrubí 2

pro CO ani úložištím CO. 2
2

4. Bezplatné povolenky se přidělují na dálkové vytápění a vysoce účinnou kombinovanou výrobu tepla a elektřiny ve smyslu směrnice 2004/8/ES v případě hospodářsky odůvodněných žádostí, pokud jde o vytápění či chlazení. V každém roce následujícím po roce 2013 se celkové množství povolenek přidělených těmto zařízením a týkajících se tohoto tepla upraví o lineární faktor uvedený v článku 9.

5. Maximální roční počet povolenek, jenž je základem pro výpočet povolenek pro zařízení, na která se nevztahuje odstavec 3 a která nejsou novými účastníky na trhu, nepřesáhne součet

a) ročního celkového množství pro celé Společenství, jak je určeno
podle článku 9, vynásobeného podílem emisí ze zařízení, na něž se
nevztahuje odstavec 3, na celkovém průměrném množství ověřených
emisí vyprodukovaném v období 2005–2007 zařízeními, na něž se
vztahoval systém Společenství v období 2008–2012, a

b) celkového průměrného ročního množství ověřených emisí
vyprodukovaných v období 2005–2007 zařízeními, jež budou do
systému Společenství zařazena až od roku 2013 a na něž se
nevztahuje odstavec 3, po úpravě o lineární faktor uvedený v článku
9.

V případě nutnosti se použije opravný koeficient, který je jednotný pro všechna odvětví.“. (soud cituje z odůvodnění rozsudku Soudního dvora ve věci C-180/15).

[22] Rozhodnutí Komise č. 2011/278: „Podle bodu 18 odůvodnění rozhodnutí 2011/278: „S cílem zamezit narušení hospodářské soutěže a zajistit řádné fungování trhu s uhlíkem by členské státy měly zajistit, aby při určování množství povolenek přidělených jednotlivým zařízením nedocházelo k dvojímu započtení ani k dvojímu přidělení. […]“.

[23] Rozhodnutí Komise č. 2011/278: „Článek 10 i. Přidělování povolenek na úrovni zařízení
1. Na základě údajů shromážděných v souladu s článkem 7
členské státy pro každý rok vypočítají množství povolenek
na emise bezplatně přidělených od roku 2013 každému
stávajícímu zařízení na jejich území podle odstavců 2 až
8.

2. Pro účely tohoto výpočtu členské státy nejprve pro každé
dílčí zařízení zvlášť stanoví předběžné roční množství
bezplatně přidělených povolenek na emise, a to tímto
způsobem:

u každého dílčího zařízení pro referenční úroveň produktu odpovídá předběžné roční množství bezplatně přidělených povolenek na emise za daný rok hodnotě této referenční úrovně produktu, jak je uvedeno v příloze I, která se vynásobí příslušnou historickou úrovní činnosti týkající se produktů;

u

dílčího zařízení pro referenční úroveň tepla odpovídá předběžné roční množství bezplatně přidělených povolenek na emise za daný rok hodnotě referenční úrovně produktu pro měřitelné teplo, jak je uvedeno v příloze I, která se vynásobí příslušnou historickou úrovní činnosti týkající se tepla za spotřebu měřitelného tepla,

ii. ii) dílčího zařízení pro referenční úroveň paliva odpovídá předběžné
roční množství bezplatně přidělených povolenek na emise za daný rok
hodnotě referenční úrovně paliva, jak je uvedeno v příloze I, která se
vynásobí příslušnou historickou úrovní činnosti týkající se paliva za
spotřebované palivo,

iii. iii) dílčího zařízení pro emise z procesů odpovídá předběžné roční
množství bezplatně přidělených povolenek na emise za daný rok
historické úrovni činnosti týkající se procesů vynásobené hodnotou
0,9700.

3. Je-li měřitelné teplo vyváženo do soukromých domácností a předběžné roční množství povolenek na emise určené v souladu s odst. 2 písm. b) bodem i) na rok 2013 je nižší než střední hodnota ročních historických emisí spojená s výrobou měřitelného tepla vyvezeného daným dílčím zařízením do soukromých domácností v období od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2008, předběžné roční množství povolenek na emise na rok 2013 se upraví o příslušný rozdíl. V jednotlivých letech období 2014-2020 se předběžné roční množství povolenek na emise určené v souladu s odst. 2 písm. b) bodem i) upraví za předpokladu, že předběžné roční množství povolenek na emise na daný rok je nižší než procentní podíl výše uvedené střední hodnoty ročních historických emisí. Uvedený procentní podíl činí 90 % v roce 2014 a každý následující rok se sníží o 10 procentních bodů

4. Pro účely provedení čl. 10a odst. 11 směrnice 2003/87/ES se koeficienty uvedené v příloze VI použijí na předběžné roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených jednotlivým dílčím zařízením podle odstavce 2 tohoto článku za daný rok v případě, že procesy v těchto dílčích zařízeních spadají do odvětví a pododvětví, u nichž se nemá za to, že jim hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí 2010/2/EU.

V případě, že procesy v těchto dílčích zařízeních spadají do odvětví a pododvětví, u nichž se má za to, že jim hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí 2010/2/EU, koeficientem, který se použije pro roky 2013 a 2014, je hodnota 1. Odvětví či pododvětví, u nichž je koeficientem pro roky 2015 až 2020 hodnota 1, se určí podle čl. 10a odst. 13 směrnice 2003/87/ES.

5. V případě, že alespoň 95 % historické úrovně činnosti dílčího zařízení pro referenční úroveň tepla, dílčího zařízení pro referenční úroveň paliva nebo dílčího zařízení pro emise z procesů spadá do odvětví a pododvětví, u nichž se má za to, že jim hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí 2010/2/EU, má se za to, že značné riziko úniku uhlíku hrozí dílčímu zařízení jako celku.

V případě, že alespoň 95 % historické úrovně činnosti dílčího zařízení pro referenční úroveň tepla, dílčího zařízení pro referenční úroveň paliva nebo dílčího zařízení pro emise z procesů spadá do odvětví a pododvětví, u nichž se nemá za to, že jim hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí 2010/2/EU, má se za to, že značné riziko úniku uhlíku nehrozí dílčímu zařízení jako celku.6. Předběžné roční množství povolenek na emise bezplatně přidělené dílčím zařízením, která získala měřitelné teplo od dílčích zařízení vyrábějících produkty, na které se vztahují referenční úrovně kyseliny dusičné uvedené v příloze I, se sníží o roční historickou spotřebu tohoto tepla během základního období uvedeného v čl. 9 odst. 1, která se vynásobí hodnotou referenční úrovně tepla pro toto měřitelné teplo, jak je uvedeno v příloze I.7. Předběžným celkovým ročním množstvím povolenek na emise bezplatně přidělených jednotlivým zařízením je souhrn předběžného ročního množství bezplatně přidělených povolenek na emise všech dílčích zařízení, které se vypočítá podle odstavců 2, 3, 4, 5 a 6. V případě, že zařízení zahrnuje dílčí zařízení vyrábějící buničinu (sulfátovou krátkovláknitou buničinu, sulfátovou dlouhovláknitou buničinu, termomechanickou a mechanickou buničinu, sulfitovou buničinu nebo další druhy buničiny, na které se nevztahuje referenční úroveň produktu), která vyvážejí měřitelné teplo do jiných technicky propojených dílčích zařízení, v předběžném celkovém ročním množství bezplatně přidělených povolenek na emise se zohlední - aniž je tím dotčeno předběžné roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených jiným dílčím zařízením dotčeného zařízení - předběžné roční množství bezplatně přidělených povolenek na emise, pouze pokud jsou produkty z buničiny vyrobené tímto dílčím zařízením uvedeny na trh a nejsou v tomtéž zařízení ani v jiných technicky propojených zařízeních zpracovávány na papír. 8. Při stanovování předběžného celkového ročního množství povolenek na emise bezplatně přidělených jednotlivým zařízením členské státy zajistí, aby emise nebyly započteny dvakrát a aby množství přidělených povolenek nebylo záporné. Emise se nezapočítávají dvakrát zejména v případě, že zařízení dováží meziprodukt, na nějž se vztahuje referenční úroveň produktu podle definice příslušných systémových hranic stanovené v příloze I, při stanovování předběžného celkového ročního množství bezplatných povolenek na emise přidělených oběma dotčeným zařízením. 9. Konečným celkovým ročním množstvím povolenek na emise bezplatně přidělených jednotlivým stávajícím zařízením je s výjimkou zařízení, na něž se vztahuje čl. 10a odst. 3 směrnice 2003/87/ES, předběžné celkové roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených jednotlivým zařízením určené v souladu s odstavcem 7, jež se vynásobí opravným koeficientem, který je jednotný pro všechna odvětví a stanoví se v souladu s čl. 15 odst. 3.U zařízení, na něž se vztahuje čl. 10a odst. 3 směrnice 2003/87/ES a která jsou způsobilá pro přidělování bezplatných povolenek na emise, odpovídá konečné celkové roční množství bezplatně přidělených povolenek na emise předběžnému celkovému ročnímu množství povolenek na emise bezplatně přidělených jednotlivým zařízením určenému v souladu s odstavcem 7, které se každoročně upraví o lineární koeficient uvedený v čl. 10a odst. 4 směrnice 2003/87/ES, přičemž referenčním množstvím je předběžné celkové roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených dotčenému zařízení na rok 2013.

[…]

Článek 15 Vnitrostátní prováděcí opatření
1. V souladu s čl. 11 odst. 1 směrnice 2003/87/ES předloží
členské státy Komisi do 30. září 2011 seznam zařízení na
svém území, na která se vztahuje směrnice 2003/87/ES,
včetně zařízení vymezených podle článku 5, pomocí
elektronické šablony, kterou Komise poskytne.

2. Seznam uvedený v odstavci 1 obsahuje k jednotlivým
stávajícím zařízením zejména tyto informace:

identifikaci zařízení a jeho hranic pomocí identifikačního kódu zařízení uvedeného v CITL;

identifikaci každého dílčího zařízení v rámci zařízení; u každého dílčího zařízení pro referenční úroveň produktu počáteční instalovanou kapacitu spolu s ročními objemy výroby dotčeného produktu v období od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2008;

u každého zařízení a dílčího zařízení informace o tom, zda spadá do odvětví či pododvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí 2010/2/EU;

u každého dílčího zařízení předběžné roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených na období 2013-2020 stanovené v souladu s čl. 10 odst. 2;

kromě informací uvedených v písmenu d) se u dílčích zařízení, která nespadají do odvětví či pododvětví, u nichž se má za to, že jim hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí 2010/2/EU, předběžné roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených na období 2013-2020, které se snižuje o stejné množství z 80 % v roce 2013 na 30 % v roce 2020, stanovené v souladu s čl. 10 odst. 4;

u každého dílčího zařízení předběžné celkové roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených na období 2013-2020 stanovené v souladu s čl. 10 odst. 6.V seznamu se rovněž uvedou všichni výrobci elektřiny produkující teplo a malá zařízení, která mohou být vyloučena ze systému Unie na základě článku 27 směrnice 2003/87/ES.

3. Poté, co Komise obdrží seznam uvedený v odstavci 1 tohoto článku, posoudí zahrnutí jednotlivých zařízení do seznamu a příslušné předběžné celkové roční množství bezplatně přidělených povolenek na emise. Poté, co všechny členské státy oznámí předběžné celkové roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených na období 2013-2020, stanoví Komise opravný koeficient, který je jednotný pro všechna odvětví a který je uveden v čl. 10a odst. 5 směrnice 2003/87/ES. Tento opravný koeficient se stanoví srovnáním souhrnu předběžného celkového ročního množství povolenek na emise bezplatně přidělených zařízením, která nejsou výrobcem elektřiny, na každý rok období 2013-2020, aniž se použijí koeficienty uvedené v příloze VI, s ročním množstvím povolenek, které se vypočítá v souladu s čl. 10a odst. 5 směrnice 2003/87/ES pro zařízení, jež nejsou výrobcem elektřiny ani novými účastníky na trhu, přičemž se zohlední příslušný podíl celkového ročního množství povolenek pro celou Unii stanoveného podle článku 9 uvedené směrnice a příslušné množství emisí, které je zahrnuto do systému Unie až od roku 2013.

4. Pokud Komise nezamítne zapsání zařízení na tento seznam, včetně příslušného předběžného celkového ročního množství povolenek na emise bezplatně přidělených tomuto zařízení, dotčený členský stát následně stanoví konečné roční množství povolenek na emise bezplatně přidělených na každý rok období 2013-2020 v souladu s čl. 10 odst. 9 tohoto rozhodnutí.

5. Poté, co členské státy určí konečné roční množství povolenek pro všechna stávající zařízení na svém území, předloží Komisi seznam konečných ročních množství bezplatně přidělených povolenek na emise na období 2013-2020, stanovených v souladu s čl. 10 odst. 9.“.

[24] Rozhodnutí Komise č. 2013/448: „(14) Pokud jde o používání referenčních úrovní pro tekutý kov ve vnitrostátních prováděcích opatřeních navržených Českou republikou, Komise zjistila, že příděly povolenek zařízením s identifikátorem CZ-existing-CZ-73-CZ-0134-11/M uvedeným v bodě C neodpovídají hodnotám referenčních úrovní pro tekutý kov vynásobeným příslušnou historickou úrovní činnosti týkající se produktů, které byly předloženy ve vnitrostátních prováděcích opatřeních, a neodpovídají proto čl. 10 odst. 2 písm. a) rozhodnutí 2011/278/EU. Komise proto nesouhlasí s přídělem povolenek tomuto zařízení, dokud nebude chyba odstraněna. Komise navíc zjistila, že příděl pro zařízení uvedené v bodě C s identifikátorem CZ-existing-CZ-52-CZ-0102-05 započítává procesy zahrnuté do systémových hranic referenční úrovně tekutého kovu. Zařízení však tekutý kov nevyrábí, ale dováží. Vzhledem k tomu, že v zařízení s identifikátorem CZ-existing-CZ-52-CZ-0102-05 k výrobě tekutého kovu nedochází, a není v něm tedy ani odpovídající dílčí zařízení pro referenční úroveň, podle kterého by se dal určit příděl povolenek podle článku 10 rozhodnutí 2011/278/EU, navržené množství povolenek neodpovídá pravidlům pro přidělování a mohlo by dojít k dvojímu započítání. Komise proto nesouhlasí s příděly zařízením uvedeným v bodě C přílohy I tohoto rozhodnutí.“.

[25] Článek I., odst. 2 třetí odstavec rozhodnutí Komise č. 2013/448 uvádí, že „není námitek proti tomu, aby členský stát změnil předběžné celkové roční množství povolenek na emise k bezplatnému přidělení zařízením na jeho území zařazeným do seznamu podle odstavce 1 a uvedeným v bodě C přílohy I tohoto rozhodnutí předtím, než stanoví konečné celkové roční množství pro každý rok období 2013 2020 podle čl. 10 odst. 9 rozhodnutí 2011/278/EU, pokud bude přidělení povolenek v souladu s čl. 10 odst. 2 písm. a) rozhodnutí 2011/278/EU a vyloučí se jakékoli příděly procesům, na které se vztahují systémové hranice referenční úrovně produktu pro tekutý kov stanovené v příloze I rozhodnutí 2011/278/EU pro zařízení, která surové tekuté kovy nevyrábějí, ale dovážejí, které by jinak vedlo ke dvojímu započítání.“.

[26] K samotnému odůvodnění této značně rozsáhlé věci soud uvádí, že nejprve se zaměří na věcnou problematiku, která byla v žalobě uplatněna až v posledním žalobním bodu, a podle jejího posouzení pak zhodnotí další žalobní body, které směřovaly do tvrzeného porušení procesních práv žalobce.

[27] V posuzované věci je nutné vycházet z toho, že Komise ve svém rozhodnutí č. 2013/448 v odst. 14 přímo posoudila sporný výklad unijních předpisů a rozhodla v tom smyslu, že činnost, kterou žalobce v příslušném provoze vykonává, nenaplňuje znaky činnosti, která může být předmětem vydáním emisních povolenek (tedy referenční úrovně pro tekutý kov – k tomu srov. výklad tohoto pojmu např. v rozhodnutí Komise č. 2011//278, a to konkrétně článek 10 odst. 2 písm. a), když vymezení pojmu tekutý kov je provedeno v tomto rozhodnutí v příloze I, článek 1, kde je jednoznačně určeno, že tekutým kovem je tekuté železo nasycené uhlíkem za účelem dalšího zpracování). Tak bylo určeno, že činnost žalobce této kategorii neodpovídá, a proto ji takto nelze posuzovat. Podle názoru soudu je tak příslušné rozhodnutí Komise dostatečně jasné a přehledné a je z něj tak patrno, že žalovaný jako příslušný národní úřad nemohl postupovat v rozporu s takovým rozhodnutím.

[28] Pokud by žalovaný postupoval tak, jak navrhoval žalobce, byl by takový postup v rozporu se shora uvedeným jasným názorem Komise, v rozporu s unijním právem a tím i v rozporu s ust. § 10 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb. Skutečnost, že žalovaný takto postupoval dříve (před vydáním rozhodnutí Komise 2013/448) byla právě předmětem kritiky Komise a takový postup byl České republice tímto rozhodnutím zakázán. Podle názoru soudu tak správní úřady v podstatě neměly žádný možný prostor, aby příslušné emisní povolenky na část procesu při výrobě oceli přidělily žalobci, neboť takový postup byl rozhodnutím Komise přímo zakázán (z rozhodnutí Komise plyne, že ta považuje celý proces výroby oceli pro potřeby výpočtu povolenek za ukončený výrobou tekutého kovu, nikoliv již jeho následné další zušlechtění). Toto rozhodnutí sice může být jistě předmětem debat či politického vyjednávání, je však jasné a správní úřady, které příslušné emisní povolenky vydávají, jej musí respektovat, aniž by jej jednostranně mohly nějak měnit či dokonce nerespektovat.

[29] Shora uvedená judikatura Soudního dvora pak podle názoru tento právní názor rovněž podporuje. Je sice pravda, že přímo na konkrétní část rozhodnutí Komise nebyla zdejším soudem podána tzv. předběžná otázka Soudnímu dvoru, ta by však podle názoru soudu nic nemohla vyřešit – jak je patrné, Soudní dvůr shledal příslušné rozhodnutí Komise za platné, zrušil s časovým odstupem její část, toto zrušení však podle názoru soudu pro tuto věc nemůže být podstatné – soud přezkoumává napadené rozhodnutí ke skutkovému a právnímu stavu, který tu byl v době rozhodování veřejné správy (ust. § 75 s.ř.s.), proto k tomuto zrušujícímu rozhodnutí Soudního dvora při přezkumu nelze přihlížet (nicméně, podle názoru soudu, pokud se změní příslušné koeficienty, což v době vydání tohoto rozsudku není ještě zřejmé, jak se tak stane, bude nutné přistoupit k vydání případně nového rozhodnutí o množství přidělených povolenek, pokud to bude mít vliv na provozy, které provozuje žalobce, a které se nebudou týkat této otázky, tedy výroby oceli v příslušném zařízení). Soudní dvůr ve svých rozhodnutích mj. uvedl, že je přípustné a možné, aby určité podniky žádné emisní povolenky pro své provozy nedostaly, pokud se jedná o dílčí zařízení, které příslušné podmínky nesplňuje – srov. výrok 5 – 6 rozsudku ze dne 8.9.2016, sp. zn. C-180/15. Soud tak i z tohoto právního názoru v této věci při hodnocení věci vychází, když je patrné, že z tohoto názoru vycházel i žalovaný a ministr, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

[30] Při obecném hodnocení postupu veřejné správy tak soud dospěl k závěru, že veřejná správa vycházela ze shora uvedených předpokladů, s čímž soud souhlasí, přičemž částečně byl tento právní závěr podpořen i shora uvedenou judikaturou Soudního dvora.

[31] Ke konkrétním žalobním bodům je pak nutné uvést, že ani ty soud nepovažuje za důvodné, když ty zpochybňují zejména jednotlivé procesní postupy před vydáním rozhodnutí a úplnost a řádnost odůvodnění správního aktu.

[32] K otázce úplnosti skutkových zjištění soud uvádí, že ty podle jeho názoru byly dostatečně shromážděny z podkladů, z nichž správní úřady vycházely, přičemž podklady, které konkrétně žalobce uvádí v podané žalobě, jsou pouze dílčími podklady, které samy o sobě podle názoru soudu podstatná skutková zjištění nemohou relativizovat či změnit, neboť se jedná buď o názory soukromých osob (právní posudky advokátních kanceláří), které nemohou mít vliv na skutkový stav věci, nebo o podklady, které pouze dokreslují celkový stav věci. Podstatným je, jak příslušná skutková zjištění správní úřady právně hodnotily, což je jejich povinnost a nemůže být takové právní hodnocení nahrazováno nebo modifikováno právními názory jiných subjektů. Odpovědnost za právní hodnocení leží tak na správním úřadě, který se sice může ztotožnit s právním názorem uvedeným jinou osobou (např. v právním rozboru), musí však přezkoumatelně uvést, proč a s čím se ztotožňuje, přičemž takový závěr je nutné brát za právní závěr správního úřadu.

[33] V daném případě v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí žalovaný přímo uvedl jmenovitě (taxativně) podklady, z nichž při skutkovém zjišťování vycházel. Pokud mezi těmito podklady chybí stanovisko advokátní kanceláře Brož, Sedlatý s.r.o., jedná se o podklad, který podle názoru soudu pro zjištění skutkového stavu i právní posouzení není podstatný – v daném případě se rozhodnutí musí jak ve skutkovém, tak i v právním hodnocení řídit příslušných rozhodnutím Komise č. 2013/448, které příslušnou otázku jednoznačně zodpovědělo. Pokud tedy tento dokument nebyl žalobci jako účastníku řízení zpřístupněn, k žádnému porušení jeho práva, které by mělo vliv na zákonnost rozhodnutí jako takového, nedošlo, neboť tento dokument pro posouzení celé věci není významný. Totéž lze uvést i o dalších podkladech, které nebyly součástí správního spisu (které žalobce konkrétně neoznačuje v podané žalobě) a soud se tak ztotožňuje se závěrem ministra uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že se jedná o procesní nedostatek (pokud byly tyto podklady uvedeny v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, měly být součástí správního spisu a žalobce měl mít možnost se s nimi seznámit), který nedosahuje takové intenzity, aby mohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí jako takového. Tento názor vychází přímo ze znění příslušné právní normy (ust. § 89 odst. 2 správního řádu) a pokud je zdůvodněno, proč příslušné porušení procesních práv a povinností příslušné intenzity nedosáhlo, jedná se o přezkoumatelný a zákonem předvídaný postup. V tomto případě v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl ministr, proč příslušné podklady nepovažuje při posouzení věci za klíčové, s čímž se soud ztotožňuje (dopis náměstka ministra životního prostředí ze dne 7.3.2012, jímž byl předložen pouze seznam Komisi zařízení, na které se vztahuje Směrnice, a návrh množství bezplatných povolenek, dopis generálního ředitele Generálního ředitelství ze dne 8.5.2013 byl nesprávně označen, ač se jedná o dopis ze dne 30.5.2013, který ve spise obsažen je, dopis náměstka životního prostředí ze dne 27.5.2013 ve spise není, ministerstvo jím předložilo svůj návrh na množství bezplatných povolenek, dopis ministra životního prostředí ze dne 16.10.2013 pouze oznámil Komisi, jakým způsobem bude napravena vada vytýkaná v rozhodnutí Komise 2013/448, stanovisko advokátní kanceláře Brož, Sedlatý je pouze analýzou Rozhodnutí Komise 2013/448). Soud souhlasí s ministrem, že se jedná o skutečnosti, které pro samotný rozhodovací důvod nejsou podstatné, ani napadené, ani prvostupňové správní rozhodnutí je nepoužívá jako podklad pro své rozhodnutí, a proto toto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost a správnost rozhodnutí v prvém stupni (v tomto směru se v odůvodnění prvostupňového správního aktu jedná o určitou neobratnost, kdy to výslovně uvádí, že se jedná o podklady rozhodnutí, ty však jako podklady rozhodnutí užity nejsou, což plyne z další části odůvodnění i výroku správního aktu). Žalobce v podané žalobě poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která však podle názoru na tento případ použitelná nejsou – nález Ústavního soudu ze dne 12.10.2000, sp. zn. III. ÚS 58/2000, se týkal návrhu důkazu, který se přímo týkal posouzení právně významné skutečnosti, k čemuž v tomto případě nedošlo, nález Ústavního soudu ze dne 3.3.2005, sp. zn. II. ÚS 329/04, se týkal rovněž skutkového zjištění, které bylo podstatné pro příslušné právní posouzení věci, stejně tak i rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 175/94. Lze tak uzavřít, že ministr ust. § 89 odst. 2 podle názoru soudu aplikoval v souladu s jeho znění, vyložil, proč shledal porušení procesních práv žalobce za nedosahující příslušné intenzity, přičemž soud se s takovým hodnocením ztotožňuje.

[34] Žalobce dále uvedl, že pokud ministr popsal v napadeném správním rozhodnutí obsah jednotlivých dokumentů, porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti soud uvádí, že tato zásada není nijak obecně přijímána jako zásada bezvýjimečně uplatnitelná pro správní řízení a rozhodnutí podle správního řádu; naopak správní soudy setrvale rozhodují v tom smyslu, že správní rozhodnutí prvého stupně i případné odvolací správní rozhodnutí (resp. rozhodnutí o rozkladu) spolu tvoří jeden logický celek, kdy určité nedostatky odůvodnění může zhojit jak rozhodnutí odvolací (o rozkladu), ale i naopak (v případě příliš obecného rozhodnutí o odvolání či rozkladu lze vyjít i z odůvodnění prvostupňového) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.10.2014, čj. 6 As 161/2013-25, dostupný na www.nssoud.cz). Soud tak uzavírá, že podle jeho názoru žalobcem uvedená zásada je pro správní řízení v obecné rovině neaplikovatelná a žalobní bod v tomto směru, jak byl obecně vymezen, nemůže být důvodný.

[35] Žalobce dále uvádí, že ministr shora uvedené dokumenty bagatelizuje; nic takového z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí neplyne, přičemž soud pouze opětovně odkazuje na předchozí odstavce, kde tento postup přezkoumal a uvedl, proč se nejedná o podklady, které by pro rozhodnutí samotné byly podstatné. Žalobce v této části opakuje, že neměl možnost se s těmito dokumenty seznámit – z toho však odůvodnění napadeného rozhodnutí samo vychází a hodnotí je tak v tom smyslu, že k porušení procesních pravidel sice došlo, toto porušení však nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí jako takového, když se nejednalo o podklady, které byly podstatné pro rozhodnutí. Pokud tedy žalobce uvádí, že se jednalo o porušení jeho procesních práv, pak o tom není sporu – z toho přímo odůvodnění napadeného rozhodnutí vychází. Pokud žalobce uvádí, že mu není jasné, jak se ministr se zněním těchto dokumentů seznámil, pak soud uvádí, že to nepovažuje již za podstatné – ministr reagoval na námitky, které uváděl žalobce v rozkladu. Pokud tyto námitky uvedl, musel na ně ministr reagovat, a to konkrétním rozborem, co je obsahem těchto dokumentů. Není tak příliš zřejmé, proč by takový postup měl být v rozporu se zákonem – ministr reagoval na to, co žalobce v rozkladu namítal, proto musel konkrétně uvést úvahy, co je obsahem těchto dokumentů.

[36] K této části žaloby tak soud uzavírá, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud zjistil vady řízení, ty však nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, proto je vyhodnotil způsobem podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu, a prvostupňové správní rozhodnutí proto nezrušil, když zároveň námitky, které žalobce proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, konkrétně posoudil a rozebral.

[37] V další části žaloby žalobce uvádí, že považuje napadené i prvostupňové správní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, odůvodnění vnitřně rozporné, nesprávně charakterizující procesy probíhající v části zařízení žalobce „Válcovna“ za procesy zahrnuté v referenční úrovni „tekutý kov“.

[38] Soud uvádí, že podle jeho názoru z odůvodnění nikde nevyplývá, že by ministr považoval napadené rozhodnutí za rozporné s rozhodnutím Komise 2013/448. Z odůvodnění je patrné, že ministr cituje příslušné shora několikrát uvedené rozhodnutí Komise 2013/448, které celou záležitost posoudilo a právě uvedlo, že žalobce nesplňuje kategorii výrobce tekutého kovu. To je rozhodovací důvod, a podle tohoto důvodu a na jeho základě byly žalobci příslušné povolenky v konkrétním množství určeny; pokud je v odůvodnění uvedeno, že příslušné zařízení má dva provozovatele, pak se jedná o pouze rozvedení toho, co uvedla Komise v rozhodnutí 2013/448 v odst. 14. O žádná protichůdná tvrzení zde tak podle názoru soudu nejde – rozhodováno bylo nikoliv na základě toho, že by zařízení mělo dva provozovatele, ale na základě názoru Komise, že žalobce tekutý kov nevyrábí. Rovněž nebylo rozhodovacím důvodem skutečnost, že by ministerstvo množství povolenek rozdělilo mezi žalobce a společnost ArcelorMittal – právě tato skutečnost byla Komisí shledána za nepřípustnou, neboť umožňuje dvojí započtení příslušných povolenek, a mj. i proto Komise dospěla k závěru, že žalobce nesplňuje důvody pro uznání dílčího zařízení pro referenční úroveň, neboť tekutý kov nevyrábí. To je podle názoru soudu z odůvodnění jak napadeného, tak i prvostupňového rozhodnutí jasné a patrné, a to byl důvod, proč bylo příslušným způsobem rozhodnuto.

[39] Žalobce opětovně uvádí, že tentýž názor je obsažen i v právní analýze advokátní kanceláře Brož, Sedlatý, a proto měl být tento dokument (podklad) obsažen ve správním spise a žalobce se k němu měl mít možnost vyjádřit. Soud uvádí, že tento argument se opětovně opakuje a již na něj soud reagoval v předchozí části odůvodnění – odpovědnost za právní názor a příslušné rozhodnutí nese vždy příslušný správní úřad, nikoliv stanovisko osoby soukromého práva. Pokud správní úřad zastává týž právní názor, jako stanovisko jiné, neznamená to, že by se jednalo o podklad, který by byl pro vydání příslušného správního rozhodnutí podstatný, resp. nezbytný. Právní názor k řešení příslušné věci má vždy příslušný správní úřad jako vykonavatel veřejné správy; skutečnost, že týž právní názor je uveden i jinde, je pak pro samotný právní názor na řešení věci již nepodstatný.

[40] Pokud pak žalobce dále uvádí, že není patrné, proč rozhodnutí bylo doručováno společnosti OTE, a.s., ač ta nebyla účastníkem řízení, pak soud uvádí, že tento žalobní bod podle něj nemůže být důvodný – skutečnost, komu bylo příslušné správní rozhodnutí doručováno, nemá žádný vztah k rozhodnutí jako takovému a jeho důvodům, resp. k oznámení příslušného rozhodnutí žalobci, který se může u správního soudu domáhat pouze ochrany svých subjektivních veřejných práv. Poukaz na to, že rozhodnutí bylo doručováno jinému subjektu, takovou povahu nemá, proto jej soud ani nijak nehodnotí (když žalobce dále neupřesňuje, v čem by toto doručení mělo porušit jeho veřejná subjektivní práva).

[41] V další části žaloby žalobce uvádí, že podle jeho názoru je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro vady řízení (tato argumentace se do značné míry stále opakuje, soud se tak zaměří pouze na konkrétně vymezené žalobní body, když obecně se k důvodům rozhodnutím vyjádřil shora). Nejprve žalobce uvádí, že ministr v napadeném rozhodnutí věnoval námitkám žalobce v podaném rozkladu pouze tři odstavce, čímž měl porušit ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Podle názoru soudu nic takového z odůvodnění neplyne, byly posouzeny ty námitky, které jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci, a k ostatním námitkám se ministr vyjádřil. Žalobce tento žalobní bod nejprve konstruuje ve velmi obecné rovině, kdy uvádí, že se ministr k nějakým důvodům rozkladu nevyjádřil, neuvádí však konkrétně, ke kterým a proč považuje takový postup za nedostatečný – obecný odkaz na údajnou nepřezkoumatelnost či nedostatek důvodů rozhodnutí v tomto případě neobstojí, když soud obecně rozhodnutí považuje za dostatečně zdůvodněné, jak je uvedeno výše. V této souvislosti je nutné poznamenat, že soudní přezkum správního rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, je vybudováno na dispoziční zásadě v tom smyslu, že soud přezkoumává pouze konkrétně uplatněné žalobní body (ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.), které musí splňovat dostatečně konkrétně vyjádřený nesouhlas s rozhodnutím či konkrétně vymezené porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Pokud jsou žalobní body formulovány toliko obecně, soud k nim nemůže konkrétnější stanovisko uvádět, neboť by překročil svou pravomoc a sám by svoje rozhodnutí zatížil procesní vadou.

[42] V této věci žalobce uvádí, že nesouhlasí s tím, že by prvostupňové správní rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněné, přičemž uvádí, že ministr v napadeném rozhodnutí tyto nedostatky odůvodnění nenapravil, neuvádí v prvních odstavcích těchto žalobních bodů nic konkrétního, v čemž by jím tvrzené vady měly spočívat. Soud se tak k takto obecně vymezeným žalobním bodům ze shora uvedeným důvodů nemůže vyjadřovat.

[43] V konkrétnější části tohoto žalobního bodu pak žalobce opětovně opakuje své námitky, uplatněné již v předchozí části žaloby, a na něž již soud reagoval tak, že je neshledal důvodnými, proto na ně odkazuje. To se týká námitky, že žalobce neměl možnost se vyjádřit ke všem podkladům pro rozhodnutí (tato skutečnost nebyla sporná, ministr ji vyhodnotil tak, že tyto podklady neměly přímo vztah k věci a porušením tohoto práva nedosáhlo intenzity, aby bylo samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí), pokud je v odůvodnění odkazováno na stanovisko legislativního odboru, nejedná se o skutkové zjištění, ale o právní názor jednoho z odborů ministerstva, který ministr použil pro svou argumentaci a přijal za svůj, odkaz na další konkrétně nespecifikované podklady je naprosto nekonkrétní. Ke všem těmto žalobním bodům se již soud vyjadřoval, proto na ně odkazuje.

[44] Pokud žalobce uvádí, že není pravda, že by v průběhu řízení tvrdil, že rozhodnutí Komise č. 2013/448 není právně závazné, soud uvádí, že považuje takový žalobní bod za nepodstatný pro posouzení věci samé – žalovaný ani ministr z takového právního názoru nevycházejí a není to žádná skutečnost, která by byla žalobci kladena k tíži a na jejímž základě by bylo rozhodnuto.

[45] Ze všech shora uvedených důvodů soud k této části žalobních bodů uzavírá, že je neshledal důvodnými.

[46] V další části žalobních bodů žalobce namítá nesprávnou aplikaci rozhodnutí Komise č. 2013/448, soud však s tímto věcným posouzením nesouhlasí. Jak bylo shora uvedeno, Komise vyslovila ve svém rozhodnutí přímý závěr ohledně možnosti vydání emisních povolenek pro žalobce, který je logicky zdůvodněný (žalobce sám nevyrábí tekutý kov tak, jak je tento pojem definován v dalších předpisech), a proto nemůže jako subjekt na tomto základě emisní povolenky získat. Tento závěr je jednoznačný a Česká republika jej musí respektovat. Pokud žalobce uvádí, že Česká republika měla tento závěr napadnout právními prostředky, pak soud uvádí, že vznášení takového žalobního bodu žalobci nepřísluší – pokud právní řád dává toto právo jinému subjektu, je na jeho uvážení, zda jej využije či nikoliv. Soud nemůže zasahovat do této úvahy v tom smyslu, že by mohl nařizovat České republice takové právo využít, neboť k tomu nemá žádnou pravomoc, nehledě na to, že soud stěží může mít povědomost o všech aspektech příslušného postupu (týkajících se vyjednávání na evropské úrovni, politické síle jednotlivých subjektů, hospodářských a sociálních aspektech takového vyjednávání s ohledem na širší zájmy ostatních subjektů a veřejný zájem apod.).

[47] Pokud žalobce polemizuje s oprávněním Komise vydat příslušné rozhodnutí s ohledem na tvrzenou neslučitelnost s článkem 10a směrnice, pak podle názoru soudu tuto polemiku dostatečně ve svých předchozích rozsudcích rozhodl Soudní dvůr, na jehož shora konkrétně uvedenou judikaturu soud odkazuje; skutečnosti tvrzené žalobcem Soudní dvůr v jiných (skutkově i právně srovnatelných řízeních) neshledal důvodné.

[48] Podle názoru soudu v daném případě Komise jednoznačně rozhodla, že žalobce tekutý kov neprodukuje, proto nesplňuje podmínky pro příslušné přidělení povolenek. Není tak již žádný prostor pro úvahy v tom smyslu, které činí žalobce v žalobě, že by byl stanoven pro Českou republiku pouze zákaz užití tzv. dvojího započtení, a kdy by měly být příslušné povolenky rozděleny mezi žalobce a společnost ArcelorMittal (což podporuje právním názorem advokátní kanceláře Allen & Overy), neboť takový postup je v rozporu s názorem Komise, neboť Komise zřetelně uvedla, že žalobce nesplňuje podmínky pro jejich přidělení („neodpovídají hodnotám referenčních úrovní pro tekutý kov“ – odst. 14 rozhodnutí Komise č. 2013/448). Soud tak stejně jako žalovaný vychází z toho, že Komise rozhodla v tom smyslu, že žalobce tyto podmínky nesplňuje a proto mu z tohoto důvodu povolenky nemohou být přiděleny, jinak by se jednalo o tzv. dvojí započtení povolenek na jeden provoz pro více subjektů, a tím k navýšení množství příslušných povolenek. Žalobci tak na základě rozhodnutí Komise nemohou být žádné povolenky týkající se hodnot referenčních úrovní pro tekutý kov přiděleny, neboť by tím Česká republika porušila unijní pravidla pro přidělení těchto povolenek.

[49] Pokud žalobce poukazoval na skutečnost, že emisní povolenky obdrží pouze společnost Arcelor Mittal, a nikoliv on, pak se jedná o logický následek shora uvedeného názoru a rozhodnutí. Je podle názoru nepodstatná polemika, jak bude společnost Arcelor Mittal s těmito povolenkami nakládat, či ekonomický poukaz žalobce na to, že sám musí tyto povolenky nakupovat na trhu. Všechny tyto následky jsou logickým následkem shora uvedeného názoru, poukaz na ně nemůže být dostatečným proto, aby soud shledal nezákonnost napadeného rozhodnutí.

[50] V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

[51] Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování, když podstatné důkazy pro rozhodnutí byly součástí správního spisu a jiné dokazování tak nebylo nutné (ačkoliv žalobce v žalobě důkazní návrhy uváděl, vždy se jedná o obsah správního spisu, tedy nikoliv důkazy) (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.).

[52] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 9. února 2017

JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Zuzana Lazecká

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru