Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 94/2008 - 49Rozsudek MSPH ze dne 23.02.2011

Prejudikatura

2 As 78/2006 - 64


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 94/2008 - 50-53

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: R.N., zastoupen opatrovníkem Organizací pro pomoc uprchlíkům, o.s. se sídlem Žižkova 1, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/ 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18.2.2008, č.j. MV-1730/VS-2008

takto:

Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18.2.2008, č.j. MV-1730/VS-2008 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce podal k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31.10.2007, čj. OAM-462-10/TP-2007, jímž byla podle § 75 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu.

Žalobce v žalobě namítl, že došlo k porušení § 2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., podle kterého správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Žádost žalobce byla zamítnuta podle § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle kterého policie nebo ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek či ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie. Podle žalobce však toto ustanovení nemělo být použito, neboť nedopadá na porušení pobytového režimu od 9.11.2002 do 21.2.2003, kdy žalobce na území ČR pobýval nelegálně a od 10.5.2005 do 23.5.2005, kdy žalobce byl žadatelem o azyl. Žalobce má za to, že při aplikaci uvedeného ustanovení zákona musí být bráno v potaz, před jak dlouhou dobou byl přestupek spáchán, jak byl závažný a společensky nebezpečný. Tyto okolnosti však správní orgán nezvážil.

Žalobce uvedl, že v ČR pobýval bez platného víza, ale byl žadatelem o azyl. Bylo mu uděleno správní vyhoštění s dobou platnosti na 1 rok a tato doba platnosti skončila v roce 2006, kdy stále byl žadatelem o azyl. Správní vyhoštění s dobou 1 roku je udělováno v případech lehčího překročení pobytových režimů, v případě žalobce šlo o to, že si neprodloužil vízum o 13 dní. Neudělením trvalého pobytu byl žalobce navíc podruhé potrestán za porušení pobytového režimu v roce 2005, kdy žalobce na území nebyl nelegálně. To je patrné i z odůvodnění napadeného rozhodnutí. V rozhodnutí se uvádí, že správní vyhoštění nebylo možno vykonat z důvodu žalobcovy azylové procedury, k tomu žalobce namítl, že v době, kdy cizinecká policie rozhodovala o správním vyhoštění, musela vědět, že žalobce je žadatelem o azyl, a že rozhodnutí nemůže být vykonatelné. Tento postup a celé řízení je podle žalobce v rozporu se zásadou ne bis in idem, podle které nikdo nemůže být potrestán za týž skutek vícekrát (v případě žalobce na základě sice odlišných právních ustanovení, která však brání týž veřejný zájem). Správní orgán tak podle žalobce porušil zásadu svrchovanosti stanovenou v § 2 odst. 2 správního řádu a zásadu podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Žalobci nelze přičítat k tíži, že byl žadatelem o azyl, což podle zákona o pobytu cizinců odkládá vykonatelnost rozhodnutí. Nemůže mu být přičítáno k tíži ani to, že před podáním žádosti o azyl pobýval v ČR nelegálně, neboť za toto nebyl sankcionován, není tak možné, aby za tento čin byl postižen po téměř 5 letech tím, že mu nebude udělen trvalý pobyt.

Žalobce namítl i porušení § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. To podle žalobce nebylo dodrženo, žalobci je známo, že v obdobných případech byl cizincům trvalý pobyt udělen, ač se v minulosti na území ČR zdržovali nelegálně; konkrétní spisové značky však není schopen doložit.

K žalobě se vyjádřil správní orgán a uvedl, že žádost žalobce o udělení trvalého pobytu byla zamítnuta podle § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Rozhodnutí je přiměřené i z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, který je rozvedený a jehož nezl. děti a ostatní rodinní příslušníci žijí na Ukrajině. Žalobce v době od 9.11.2002 do 21.2.2003 pobýval na území ČR nelegálně, bez platného víza a účelově podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, aby si pobyt legalizoval. Následně zde pobýval na základě víza za účelem řízení o azylu, které mělo platnost do 9.5.2005, v době jeho platnosti žalobce nepožádal o vydání nového víza z důvodu prodloužení pobytu, následně až do dne 23.5.2005 pobýval na území bez platného víza, čímž porušil § 72 odst. 2 zákona o azylu. Žalobce se dopouštěl i přestupků, a to tím, že v průběhu azylové procedury opakovaně svévolně opouštěl pobytové středisko. Daný případ nelze podřadit pod zásadu ne bis in idem. Případy, v nichž správní orgán dle tvrzení žalobce postupoval odlišně, žalobce nespecifikoval. Správní orgán navrhl zamítnutí žaloby.

Z podnětu podané žaloby přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán a vycházel ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak soudu ukládá ust. § 75 odst. 1,2 s.ř.s.

Do správního spisu je založeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31.10.2007, čj. OAM-462-10/TP-2007, jímž byla žalobcova žádost o povolení k trvalému pobytu zamítnuta podle § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. V jeho odůvodnění se uvádí, že žádost byla podána dne 9.10.2007, a to podle § 67 zákona o pobytu cizinců. Z rozhodnutí č.j. SCPP-263-6/UL-I-04-2005 ze dne 23.5.2005 vyplývá, že žadatel před podáním žádosti o mezinárodní ochranu pobýval na území nelegálně v době od 9.11.2002 do 21.2.2003 a dále od 10.5.2005 do 23.5.2005. Dne 23.5.2005 obdržel správní vyhoštění s dobou platnosti na 1 rok. Správní orgán dále zjistil, že žadatel porušoval pobytový zákon tím, že svévolně opouštěl pobytová střediska PoS Červený Újezd a PoS Stráž pod Ralskem, jak vyplývá z výpisu z azylové evidence ze dne 9.10.2007. Vědomě tedy pobýval na území nelegálně a posléze si pobyt legalizoval účelovou žádostí o udělení mezinárodní ochrany, řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo ukončeno dne 8.10.2007, kdy nabylo právní moci usnesení NSS čj. 6 Asz 257/2006-96 z důvodu nepřijatelnosti kasační stížnosti. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti není nepřiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života žadatele a je v souladu s ust. § 2 odst. 4 správního řádu, neboť není ve veřejném zájmu udělit trvalý pobyt žadateli, který v minulosti pobýval na území nelegálně a jemuž bylo uděleno správní vyhoštění, jehož vykonání se vyhnul řízením o udělení mezinárodní ochrany.

Napadeným rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31.10.2007, čj. OAM-462-10/TP-2007. V jeho odůvodnění se uvádí, že žádost žalobce byla zamítnuta proto, že žadatel na území ČR pobýval opakovaně nelegálně a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Vykonání rozhodnutí se žadatel vyhnul vyvoláním účelově vedeného řízení o udělení mezinárodní ochrany. V úvahu bylo vzato i svévolné opuštění pobytových středisek Ministerstva vnitra. Žalovaný zmínil důvody podaného rozkladu, v němž odvolatel poukázal na to, že podle ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců povolení k trvalému pobytu se po 4 letech nepřetržitého pobytu vydá cizinci, který splnil dále uvedené podmínky. Nejedná se tedy o správní uvážení, ale o podmínky, které při jejich splnění umožňují cizinci získat trvalý pobyt. Náležitosti potřebné pro získání povolení k trvalému pobytu stanovené v § 67,70,71 a 72 zákona o pobytu cizinců žadatel splnil. Správní orgán má možnost na základě ust. § 75 zákona zamítnout povolení k trvalému pobytu z důvodů taxativně vymezených. Pro zamítnutí žádosti správní orgán využil ust. § 75 odst. 2 písm. f), podle kterého dojde k zamítnutí žádosti o povolení trvalého pobytu v případě, kdy cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Na svou obhajobu odvolatel poukázal na to, že podle § 155 odst. 2 zákona o pobytu cizinců byl vyřazen z evidence nežádoucích osob a v době od 10.5.2005 do 23.5. 2005 nebyl na území nelegálně, neboť byl žadatelem o mezinárodní ochranu. Žadatelem o mezinárodní ochranu byl od 21.2.2003 do 8.10.2007, v té době si sice včas neprodloužil vízum, avšak jeho status se v této době nezměnil. Nebylo jeho povinností bydlet v pobytových střediscích, mohl je opouštět. Někdy měl problém s propustkou, pokud měl správní orgán za to, že se žalobce dopouštěl porušení pobytového zákona, bylo na něm uvést, které zákonné ustanovení porušil. To však správní orgán neučinil a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Žádost o mezinárodní ochranu nepodal účelově, žadatelem o mezinárodní ochranu byl po dobu 4,5 roku, nějaké důvody tedy jistě byly zkoumány. Tvrzení o účelovosti podání žádosti o azyl ostatně nikterak nesouvisí s ust. § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Závažné narušení veřejného pořádku není definováno, nedopadá však na případ, kdy žadatel obdržel správní vyhoštění na 1 rok z toho důvodu, že si neprodloužil 5 dní vízum. Za závažné narušení veřejného pořádku nelze považovat ani nelegální žalobcův pobyt před žádostí o mezinárodní ochranu, za který ani nebyl sankcionován. Proto má odvolatel za to, že splnil náležitosti pro povolení trvalého pobytu stanovené v § 67 zákona.

K důvodům podaného rozkladu odvolací orgán uvedl, že podle § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců je důvodem pro nevydání, zánik platnosti a zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu (tj. i v případě, že žadatel splňoval podmínky ust. § 67 zákona o pobytu), pokud cizinec závažným způsobem naruší veřejný pořádek, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života. Prvostupňové rozhodnutí uvádí, že je v souladu s ust. § 2 odst. 4 správního řádu, protože není ve veřejném zájmu udělit povolení k trvalému pobytu žadateli, který v minulosti závažným způsobem narušil veřejný pořádek, za což obdržel správní vyhoštění s platností na 1 rok, a který dosud území neopustil. Pokud jde o obsah pojmu závažné narušení veřejného pořádku, odvolací orgán odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze čj. 11 Ca 51/2006, podle kterého je za veřejný pořádek nutno považovat soustavu pravidel chování, která jsou obsažena v právních předpisech, ale i chování, která v právních předpisech obsažena nejsou, jestliže je jejich zachování podle obecného názoru nezbytnou podmínkou pokojného stavu. Veřejný pořádek je stav, kdy pravidla chování jsou dodržována, veřejným nepořádkem je stav, kdy dodržována nejsou. Dosáhne-li určité jednání takové intenzity, že ho lze kvalifikovat jako porušení či obcházení zákona, je nutné takové jednání považovat za porušení veřejného pořádku, a to za porušení veřejného pořádku závažným způsobem, neboť nejen že nerespektuje základní pravidla chování a morálky, ale dosahuje takové intenzity, že porušuje či obchází pravidla chování stanovená v právním předpise.

Odvolací orgán dále konstatoval, že z rozhodnutí o správním vyhoštění č.j. SCPP-263-6/UL-I-04-2005 ze dne 23.5.2005 vyplývá, že žadatel před podáním žádosti o mezinárodní ochranu pobýval na území nelegálně bez platného víza, a to v době od 9.11.2002 do 21.2.2003. Z uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že žadatel pobýval bez víza opravňujícího ho k pobytu od 10.5.2005 do 23.5.2005, tedy nikoli 5, ale 13 dní, přičemž skutečnost, že si nestihl prodloužit vízum, bylo jeho chybou a dopustil se tím porušení § 72 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Odvolací orgán konstatoval, že svévolné jednání žadatele lze považovat za závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu rozsudku 11 Ca 51/2006 a správní orgán prvního stupně věc posoudil správně. Z protokolu ze dne 31.10.2007 přitom vyplývá, že rozhodnutí nemá nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žadatele, neboť jeho příbuzní žijí na Ukrajině. „Pro úplnost“ pak odvolací orgán dodal, že žadatel tím, že svévolně opakovaně opustil pobytové středisko PoS Červený Újezd a Pos Stráž pod Ralskem, se dopouštěl přestupků podle § 93 odst. 2 písm. i) zákona o pobytu cizinců.

Do správního spisu je založen protokol ze dne 31.10.2007, kdy žalobce uvedl, že je rozvedený a jeho děti i jeho rodiče žijí na Ukrajině. Dále je do spisu založeno rozhodnutí o správním vyhoštění č.j. SCPP-263-6/UL-I-04-2005 ze dne 23.5.2005, které bylo žalobci uloženo na dobu 1 roku podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2) zákona o pobytu cizinců, z jehož odůvodnění vyplývá, že žalobce přicestoval na turistické vízum, měl u sebe platný cestovní doklad, který však posléze ztratil a jeho ztrátu nenahlásil. Po skončení platnosti víza, které žalobce opravňovalo k pobytu na území po dobu 15 dnů, neodcestoval ani jiným způsobem svůj pobyt nelegalizoval, dne 21.2.2003 odcestoval do přijímacího střediska a podal žádost o azyl. Po té na území pobýval podle § 72 zákona o azylu na základě víza za účelem řízení o azylu, které jej opravňovalo k pobytu na 90 dnů, poslední platné vízum za účelem řízení o azylu mělo platnost do 9.5.2005. O jeho prodloužení včas nepožádal a v době od 10.5.2005 do 23.5.2005 pobýval na území bez platného víza, čímž porušil § 72 odst. 2 zákona o azylu. Proto bylo cizinci podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění.

Do správního spisu je založena i žádost žalobce o povolení trvalého pobytu, podaná podle § 67 zákona o pobytu cizinců. V žádosti žalobce uvedl, že splňuje podmínku 4 let nepřetržitého pobytu na území v azylové proceduře. Na území ČR pobývá od roku 2002, o azyl požádal dne 21.2.2003, řízení bylo ukončeno dne 27.9.2007, kdy nabylo právní moci rozhodnutí NSS o odmítnutí kasační stížnosti. Ovládá český jazyk, obdržel povolení k zaměstnání od úřadu práce, žádá o nostrifikaci svého středoškolského diplomu, má zajištěno stálé bydlení a nikdy neměl problémy s policií. Do spisu je založeno usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2007, čj. 6 Azs 257/2006-95, které nabylo právní moci dne 27.9.2007, jímž byla odmítnuta kasační stížnost žalobce v jeho azylové věci. Do spisu je založen i výpis z rejstříku trestů a potvrzení o ubytování,

Soud vycházel z těchto podstatných skutečností:

Ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců stanoví podmínky, za nichž se vydá povolení k trvalému pobytu, a to mimo jiné podmínku 4letého nepřetržitého pobytu na území v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, pokud toto řízení, včetně případného řízení o kasační stížnosti, trvalo nejméně dva roky.

Z žádosti o povolení k trvalému pobytu i z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že žalobce žádost podal podle § 67 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán nevytkl žalovanému nesplnění podmínek stanovených v § 67 zákona, žádost zamítl podle § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle kterého policie nebo ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

Žalobní námitka, že neudělením trvalého pobytu byl žalobce potrestán podruhé za porušení pobytového režimu, což je v rozporu se zásadou ne bis in idem, není důvodná. Městský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 94/2005, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že správní vyhoštění nemá trestní charakter ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, ale je svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví. Ústavní soud v usnesení ze dne 4.5.2006, sp. zn. II ÚS 59/06 uvedl, že žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, a je věci suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území... Jak správní vyhoštění, tak vyřízení žádosti o udělení trvalého pobytu, jsou svou povahou specifickými preventivními opatřeními v oblasti kontroly přistěhovalectví, k nimž se neváže žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území České republiky. Nelze proto hovořit o tom, že cizinec byl potrestán za svoje protiprávní jednání neudělením trvalého pobytu a správním vyhoštěním, neboť ani jedno z obou rozhodnutí nemá trestní charakter. Z toho důvodu nemůže být uvažováno o souladu vydaných rozhodnutí s typicky trestněprávní zásadou ne bis in idem, která zde nemá opodstatnění. Pokud správní orgán posoudí nelegální pobyt jako důvod pro správní vyhoštění i pro neudělení trvalého pobytu, učiní tak v mezích svých pravomocí. Napadené rozhodnutí proto neporušuje ust. § 2 odst. 2 správního řádu, čl. 2 odst. 3 Ústavy, ani čl. 2 odst. 2 Listiny, jak žaloba nedůvodně namítá.

Žalobní námitka rozdílného rozhodování správního orgánu v obdobných věcech (§ 2 odst. 4 správního řádu) nemůže být důvodná již proto, že žalobce nikterak nedokládá žádnou konkrétní věc, která by byla obdobná případu žalobce a byla rozhodnuta odlišně.

Pokud jde o výklad pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“, městský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 As 78/2006 ze dne 16. května 2007, v němž Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že veřejný pořádek je možno definovat jako normativní systém, na němž je založeno fungování společnosti v daném místě a čase a jenž v sobě zahrnuje ty normy právní, politické, mravní, morální a v některých společnostech i náboženské, které jsou pro fungování dané společnosti nezbytné. Nadto je možno pod pojmem veřejného pořádku rozumět také faktický stav společnosti, k němuž je dodržování tohoto heterogenního normativního systému zacíleno. Narušení veřejného pořádku je proto zároveň narušením normy a zároveň narušením optimálního stavu společnosti, který je účelem a dispozicí této normy. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se zúžením množiny norem pouze na skutkové podstaty nejzávažnějších trestných činů, zároveň však uvedl, že by nebylo možné označit za porušení veřejného pořádku nesoulad s jakoukoli normou. Poukázal na nález Ústavního soudu IV. ÚS 311/97 a v něm uvedený požadavek přiměřenosti v právu v souvislosti s uvážením intenzity porušení právních předpisů. Při hledání odpovědi na otázku, jaké jednání je porušením veřejného pořádku ve vztahu k danému právnímu předpisu, je proto podle Nejvyššího správního soudu zapotřebí posuzovat souběžně jednak blízkost porušené normy k zájmům chráněným tímto předpisem a jednak intenzitu tohoto porušení. Za porušení veřejného pořádku tak může být označeno jak pouhé nemorální jednání napadající ovšem sám účel zákona, při jehož aplikaci je tato otázka kladena, tak například spáchání závažného trestného činu, který je tomuto účelu vzdálen. Při hledání odpovědi na otázku, zda posuzované jednání může závažným způsobem narušit veřejný pořádek, je tak třeba souběžně zvažovat, jednak do jaké míry je toto jednání obecně závažné ve smyslu společenské nebezpečnosti a jednak do jaké míry narušuje právě zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců, tedy fungování takového režimu pobytu a vstupu cizinců, který bude jak v souladu se zájmy ČR jako celku, tak bude respektovat lidská práva cizince.

Městský soud je obeznámen s usnesením Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 4/2010 ze dne 5. května 2010, jímž byla rozšířenému senátu postoupena otázka výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ s ohledem na nejednotnou judikaturu (zejména odlišné rozsudky Nejvyššího správního soudu 2 As 78/2006 a 5 As 51/2009). Rozhodnutí rozšířeného senátu dosud vydáno nebylo. Městský soud se v předmětné věci přiklonil k závěrům uvedeným v rozsudku 2 As 78/2006, jimž ostatně dává přednost i předkládající senát v usnesení 3 As 4/2010. Městský soud je tak toho názoru, že v předmětné věci bylo zapotřebí vážit především to, do jaké míry jednání, které je žalobci vytýkáno, narušuje zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců.

Prvostupňový správní orgán odůvodnil své zamítavé rozhodnutí tím, že není ve veřejném zájmu udělit trvalý pobyt žadateli, který v minulosti pobýval nelegálně na území České republiky a jemuž bylo uděleno správní vyhoštění, jehož vykonání se cizinec vyhnul řízením o udělení mezinárodní ochrany; toto odůvodnění je však mimo rámec ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle kterého bylo rozhodováno. Odvolací správní orgán pak na základě skutkových zjištění prvostupňového správního orgánu dovodil, že jednání žadatele lze považovat za závažné porušení veřejného pořádku; vycházel z toho, že žalobce v době před podáním žádosti o mezinárodní ochranu, a to od 9.11.2002 do 21.2.2003, pobýval na území ČR nelegálně bez platného víza, a dále po dobu 13 dnů, a to od 10.5.2005 do 23.5.2005 pobýval na území bez víza opravňujícího žalobce k pobytu na území České republiky, neboť si neprodloužil vízum (čímž podle žalovaného porušil § 72 odst. 2 zákona o pobytu cizinců/správně zákona o azylu). Za uvedené jednání bylo žalobci rozhodnutím č.j. SCPP-263-6/UL-I-04-2005 ze dne 23.5.2005, na které žalovaný poukázal, uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2) zákona o pobytu cizinců (podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně s dobou platnosti až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza, ač k tomu není oprávněn).

Dalším jednáním, které je žalobci výslovně vytčeno prvostupňovým rozhodnutím o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu, je skutečnost, že žalobce opakovaně opustil svévolně PoS Červený Újezd a PoS Stráž pod Ralskem. Prvostupňové rozhodnutí zde pouze odkazuje na výpis z azylové evidence ze dne 9.10.2007, avšak neuvádí, ve kterých konkrétních případech a za jakých okolností žalobce pobytová střediska svévolně opustil, které ustanovení zákona porušil a zda případně byl za dané jednání pravomocně postižen (což by svědčilo tomu, že dané jednání lze považovat za prokázané). Žalovaný napadeným rozhodnutím odůvodnění rozhodnutí prvostupňového správního orgánu v tomto směru nedoplnil a v reakci na namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí „pouze pro úplnost“ uvedl, že žalobce se tímto jednáním dopustil přestupků podle § 93 odst. 2 písm. i) zákona o pobytu cizinců (správně zákona o azylu). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom nelze dovodit, že by žalovaný toto žalobcovo jednání (svévolné opouštění pobytových středisek) vyňal ze souhrnu jednání, která hodnotil se závěrem, že jde o závažné narušení veřejného pořádku.

Zatímco nelegální pobyt žalobce na území České republiky před podáním žádosti o mezinárodní ochranu (v době od 9.11.2002 do 21.2.2003) a pobyt žalobce bez víza opravňujícího k pobytu po dobu 13 dnů, kdy žalobce nepožádal o prodloužení víza (v době od 10.5.2005 do 23.5.2005), lze spolehlivě dovodit z obsahu pravomocného rozhodnutí ze dne 23.5.2005, čj. SCPP-263-6/UL-I-04-2005 o uložení správního vyhoštění, které je zmíněno jak v prvostupňovém rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení trvalého pobytu, tak i v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, opakované svévolné opuštění pobytových středisek, které je žalobci rovněž vytýkáno, není ve vydaných rozhodnutích nikterak blíže konkretizováno. Odkaz na výpis z azylové evidence ze dne 9.10.2007, v němž jsou zaznamenány svévolné odchody žalobce z PoS v roce 2004, 2005 a 2006, nelze považovat za postačující; ustanovení § 93 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, které podle žalovaného měl takto žalobce porušit, ostatně až do 12.10.2005 v zákoně o azylu nebylo ani obsaženo.

Soud je toho názoru, že pro závěr, že cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek, je zcela nezbytné především přesně a spolehlivě vymezit jednání, které je správním orgánem posuzováno, a po té toto konkrétně vymezené jednání posoudit komplexně ze všech rozhodných hledisek, tj. zejména z hlediska charakteru porušení zákona, dlouhodobosti, případně opakování jednání, apod. V daném případě však správní orgán ani spolehlivě nevymezil jednání, jímž měl žalobce zákon porušit, ani žalobcovo jednání komplexně z hledisek rozhodných pro daný závěr nehodnotil. V tomto směru lze za důvodnou považovat žalobní námitku, že správní orgán řádně nezvážil všechny okolnosti věci. V daném ohledu soud posoudil žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Proto soud podle § 78 odst. 1,4 s.ř.s. ve spojení s ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. a plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu za soudní poplatek ve výši 2000,- Kč zaplacený žalobcem z podané žaloby.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s., stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 23. února 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru