Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 90/2008 - 46Rozsudek MSPH ze dne 30.06.2011

Prejudikatura

11 Ca 140/2008 - 40


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 90/2008 - 46-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně EMMA Agency, spol. s r. o., se sídlem Kozí 19/10, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem se sídlem Smetanova 17, 602 00 Brno, proti žalované České obchodní inspekci, se sídlem Štěpánská 15, 120 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky žalované ze dne 5. 2. 2008, č. j. ČOI 7828/2007/2008/0100/3000/2007/2008/Kr/Št,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2007 uložila ředitelka inspektorátu České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského, žalobkyni pokutu ve výši 20 000 Kč za porušení právní povinnosti upravené v § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, kterého se žalobkyně dopustila tím, že před sepsáním cestovní smlouvy na zájezd TOSSA, Hotel Don Juan Tossa***lux neseznámila spotřebitele s cenou zájezdu v souladu s cenovými předpisy. Informace o ceně je neúplná, zejména vzbuzuje zdání, že cena je nižší než ve skutečnosti, neboť v nabídkovém listu „SLEVY – last moment Španělsko letecky z Brna a Ostravy 25. 8. – 5. 9. (11 nocí)“ je uvedena cena zájezdu 14 990 Kč, avšak v dolní části letáku je uvedena další cena za příplatky – letištní taxy a palivový příplatek ve výši 1990 Kč na osobu, bez kterých nelze zájezd zakoupit. Rovněž v nabídkovém katalogu není pro spotřebitele uváděna u jednotlivých zájezdů cena konečná. Spotřebitel tedy musí činit další kroky, aby zjistil konečnou cenu zájezdu.

Ústřední ředitelka České obchodní inspekce svým rozhodnutím ze dne 5. 2. 2008 zamítla odvolání žalobkyně a napadené rozhodnutí potvrdila; ve všem se přitom ztotožnila s rozhodnutím vydaným v I. stupni.

Žalobkyně v žalobě proti rozhodnutí o odvolání namítla, že k porušení povinnosti podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele by mohlo dojít jen tehdy, pokud by nabídkový list vůbec neuváděl cenu za příplatky (letištní taxu a palivové příplatky), resp. pokud by spotřebitel zjistil konečnou cenu zájezdu až po uzavření cestovní smlouvy. Nabídkový list však obsahoval úplnou cenu zájezdu, složenou ze dvou samostatných částek, což odpovídá charakteru poskytované služby (cestovní zájezd je souborem služeb). Informace o ceně tak byla komplexní, jasná, určitá a srozumitelná. Obě částky byly uvedeny na jednom listě – částka příplatků a tax nebyla uvedena ani drobným písmem, ani nebylo odkázáno na její uvedení jinde. To, že spotřebitel musí pro získání představy o celkové ceně zájezdu obě položky sečíst, nepředstavuje podle žalobkyně porušení žádného právního předpisu: takový jednoduchý početní úkon musí ostatně klient provést, i pokud chce k ceně zájezdu uplatnit slevu na dítě, přípatek za pokoj s výhledem na moře apod. Žalobkyně navrhla jako důkaz rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 28. 5. 2007 (připojeno k žalobě), které konstatovalo, že zákon o ochraně spotřebitele nevyžaduje uvedení konečné ceny. Právní úprava týkající se cestovních kanceláří vyžaduje, aby klient byl před uzavřením cestovní smlouvy informován o ceně a dalších podmínkách zájezdu; žádný zákon však neurčuje, v kolika položkách má nebo nemá být cena uvedena, ať už se jedná o katalog, inzerci na internetu či cestovní smlouvu, resp. nepředepisuje, že cena smí být uvedena pouze celkovou částkou. Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě zdůraznila, že žalobkyni byly známy skutečné ceny palivových příplatků, stejně tak letecké společnosti, které dopravu zajišťují, a letiště, ze kterých měly být odlety uskutečněny. Spotřebitel není podle žalované povinen činit žádné početní úkony směřující ke zjištění konečné ceny služby. Žalovaná proto navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně inzerovala svůj zájezd do španělské Tossy v termínu 25. 8. – 5. 9. s ubytováním v hotelu Don Juan Tossa***lux na letáku velikosti A4. V jeho horní části byla u každého ze tří inzerovaných pobytů uvedena menším písmem původní přeškrtnutá cena a vedle toho větším písmem výhodnější nová cena; v tomto případě původní cena 19 490 Kč, nová cena 14 990 Kč. Hned pod informací o zájezdu informuje leták u každého ze tří inzerovaných pobytů o podmínkách pro děti, případně o možnostech stravování; u konkrétního zájezdu do hotelu Don Juan Tossa je tu uvedeno „1. dítě do 12 let a 2. dítě do 7 let na přistýlce platí jen dopravu 4990 Kč + taxy“ (pozn.: žalobkyně sama připojila k žalobě mírně odlišnou podobu letáku, ve které se některým kategoriím dětí dokonce nabízí zájezd zdarma – s výjimkou tax). Ve spodní části letáku, nad údaji o cestovní kanceláři, byla standardním písmem doplněna informace ve znění „Letištní taxy a palivový příplatek: 1990 Kč/os.“. Součástí správního spisu je též žalobkyní předložený právní rozbor vypracovaný advokátní kanceláří Mikš & Suk pro Asociaci cestovních kanceláří ČR dne 8. 8. 2007; v něm zpracovatel zaujal stanovisko, podle nějž pouhá skutečnost, že povinné příplatky jsou v katalogu uváděny odděleně od základní ceny zájezdu, není sama o sobě způsobilá vzbudit v zákazníkovi zdání, že základní cena je cenou finální (tedy nižší, než jaká je ve skutečnosti).

Žaloba není důvodná.

Podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele nesmí informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná anebo chybí, zejména vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti.

Žalobkyně se brání tím, že údaj o letištních taxách a palivových příplatcích byl uveden na stejném listu jako „základní“ cena zájezdu a že nebyl nijak skryt nebo potlačen; podle soudu to však není podstatné pro naplnění znaků správního deliktu spočívajícího v porušení uvedeného ustanovení. Žalobkyně uváděla „základní“ cenu zájezdu a s ní související cenu letištních tax a palivových příplatků odděleně (jakkoli na jednom listu) a tyto položky nesčetla, ačkoli pro vydělování částky obnášející taxy a příplatky nebyl žádný důvod. Cena tax a příplatků byla nutnou součástí ceny zájezdu, kterou musel zaplatit každý cestující (dokonce i děti, pro které byl zájezd jinak zdarma nebo za nižší cenu); nešlo o platbu za nějakou volitelnou položku (jak uvádí žalobkyně – sleva na dítě, příplatek za pokoj s vyhlídkou na moře), jejíž objednání pochopitelně zvyšuje cenu zájezdu, a klient tak musí k „základní“ ceně připočíst i další sumy. To, že žalobkyně uváděla taxy a příplatky odděleně od „základní“ ceny zájezdu (která byla na letáku uvedena o něco větším písmem, ještě více vynikajícím ve srovnání s drobněji uvedenou přeškrtnutou původní vyšší cenou), nemělo žádný důvod kromě marketingového – tedy vzbudit v klientovi prvotní zájem údajem o výhodné ceně bez příplatků a tax. V uvedení celkové ceny zájezdu žalobkyni nic nebránilo, protože výše příplatků a tax jí byla v okamžiku nabídky přesně známa (jakkoli u tohoto typu částek to vždy nebývá pravidlem). Pokud šlo o to, rozlišit výši tax a příplatků pro účely dětí cestujících jinak zdarma (děti měly v některých případech platit jen taxy), bylo možné to v rámci letáku vyřešit i jinak – samostatným údajem o výši tax s poznámkou, že ta již je zahrnuta do ceny zájezdu. To, že zájezd je podle zákonné definice souborem služeb, soud nepopírá; považuje-li to prodávající za účelné a přehlednější, může cenu zájezdu prezentovat potenciálním zákazníkům i strukturovaně podle jednotlivých položek; je však třeba trvat na tom, aby cena byla uvedena i ve svém konečném součtu (k tomu je prodávající povinen, zatímco uvádět ceny jednotlivých služeb tvořících zájezd je jen možnost).

Správní orgány tedy správně uzavřely, že žalobkyně svým letákem vyvolávala u potenciálních klientů dojem, že cena služby je nižší než ve skutečnosti. Je celkem pravděpodobné, že většina klientů si údaje uvedeného na konci letáku posléze všimla a že k celkové ceně dospěla součtem; tomu se však právě zákon snaží předejít. Není povinností průměrného spotřebitele zamýšlet se nad tím, zda je cena uvedená v letáku již konečná, nebo zda je třeba dopočítat cenu o letištní taxy a palivový příplatek, protože spotřebitele nelze nutit, aby si cenu dopočítal sám.

Podle § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Zákon tu má na mysli takové informace, které jsou spotřebiteli přístupné okamžitě bez toho, že by byl nucen činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny zcela konkrétní služby.

Žalobkyně nemůže uspět ani s námitkou, podle níž žádné zákonné ustanovení neukládá prodávajícím povinnost uvádět cenu konečnou. Je pravda, že v době rozhodování správních orgánů nebyla příslušná ustanovení takto formulována; to, že „cenou“ ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele se míní cena konečná, však bylo možné dovodit i z povahy věci a z účelu zákonných pravidel vytvořených právě ve prospěch spotřebitele. Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele odkazuje na cenové předpisy, konkrétně na zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Ten stanovil ve svém znění účinném do 17. 11. 2009 v § 13 odst. 2, že prodávající je při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli povinen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. Po novelizaci tohoto ustanovení provedené zákonem č. 403/2009 Sb. je prodávající povinen při nabídce a prodeji zboží poskytnout informaci spotřebiteli tak, aby měl možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží, pokud tento zákon nestanoví jinak (…) cenou podle tohoto odstavce se u výrobků rozumí konečná nabídková cena, která zahrnuje všechny daně, cla a poplatky. Jak však již konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2010, č. j. 1 As 101/2010-82 (www.nssoud.cz), judikatura i při výkladu úprav před rokem 2009 dovodila ohledně ceny výrobků a služeb stejné požadavky, jaké byly později explicitně vtěleny do zákona o cenách (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 822/2006 Sb. NSS, rozsudek Městského soudu v Praze publikovaný pod č. 898/2006 Sb. NS nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, č. j. 11 Ca 140/2008-40).

Soud se seznámil i s rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje i se stanoviskem advokátní kanceláře, které žalobkyně soudu předložila nebo které byly založeny ve správním spisu; s právním názorem zde vyjádřeným však nesouhlasí z důvodů shora uvedených. Ostatně názor správního úřadu, navíc vyslovený v jiné věci, stěží může být pro správní soud významným hlediskem; úkolem správního soudu je právě samostatně hodnotit skutečnosti jednou již posouzené správním orgánem a jeho závěry případně korigovat. Tím spíše to platí o stanovisku advokátní kanceláře, které může vypovídat pouze o tom, že žalobkyně jednala v dobré víře, což z ní však nemůže sejmout vinu za správní delikt.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozsudku, a to u Městského soudu v Praze. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 30. června 2011

JUDr. Eva Pechová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: J.Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru