Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 64/2008 - 42Rozsudek MSPH ze dne 14.06.2011

Prejudikatura

5 A 1/2001

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 65/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 64/2008 - 42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Ministerstvo zdravotnictví, Palackého nám. 4, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů Pplk. Sochora 27, Praha 7, zastoupenému JUDr. Martinem Vlčkem, advokátem, Praha 2, Anglická 4, o žalobě proti rozhodnutí Předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 4.1.2008, čj. PRÁV-3908/07-8, UOOUX000WB3Z

takto:

Rozhodnutí Předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 4.1.2008, čj. PRÁV-3908/07-8, UOOUX000WB3Z se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2000,- Kč, do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce podal k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 30.8.2007 (Zn.: INSP2-2678/07-29), o uložení pokuty ve výši 50 000,- Kč za správní delikty podle § 45 odst. 1 písm. c), písm. h), zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, za porušení § 5 odst. l písm. f) tohoto zákona, tj. za porušení povinnosti zpracovávat údaje pouze v souladu se zákonem, a za porušení povinnosti podle § 13 odst. 1 tohoto zákona, tj. za porušení povinnosti přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jejich jinému zneužití.

Předseda Úřadu (odvolací orgán) v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že správní řízení pro podezření ze spáchání uvedených správních deliktů v souvislosti s neoprávněným předáním osobních údajů celkem 16673 zdravotnických pracovníků zapsaných ke dni 11.10.2005 v Registru podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních – v rozsahu jméno, příjmení, adresa a datum odeslání – dalšímu subjektu, bylo zahájeno z moci úřední oznámením Úřadu doručeným žalobci dne 27.4.2007. Podkladem zahájeného správního řízení byl písemný materiál shromážděný v rámci kontroly společnosti Galén, s.r.o. provedené ve dnech 28.7.2006 – 22.2.2007, podnět ze dne 9.3.2006 a skutečnosti uvedené ve zjištěních Úřadu. Žadatelé o vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu podle zákona č. 96/2004 Sb. zasílají svou žádost na detašované pracoviště Ministerstva zdravotnictví (MZ) Oddělení uznávání kvalifikace VZV/3 (detašované pracoviště MZ), přijaté žádosti se evidují a jsou předávány k posouzení do Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů (NCO NZO). V případě kladného vyřízení je žádost s osvědčením předána zpět z NCO NZO ke konečnému posouzení detašovanému pracovišti MZ, které osvědčení odesílá žadateli a zdravotnický pracovník, který získal osvědčení, je automaticky zapsán do Registru MZ. Dne 9.3.2006 Úřad obdržel podnět k prošetření úniku osobních údajů z NCO NZO po té, co byl stěžovatel, registrovaný zdravotnický pracovník, osloven nabídkou časopisu Florence nakladatelství Galén, s.r.o. Do záznamu z ústního jednání ze dne 17.10.2006 na detašovaném pracovišti MZ vedoucí tohoto pracoviště Ing. K. P. uvedla, že v říjnu 2005 byla svou tehdejší nadřízenou PhDr. I. K. informována o možnosti nabízet časopis Florence všem registrovaným zdravotnickým pracovníkům a od ředitelky NCO NZO PhDr. K. P. obdržela kontakt na společnost Galén, s.r.o., s níž po té jednala o možnosti předání osobních údajů zdravotnických pracovníků vedených v Registru za účelem rozesílání uvedeného časopisu. Byl pak schválen zaváděcí režim distribuce časopisu, a to na redakční radě tohoto periodika, jejímiž členy byli mj. jiné i PhDr. P. a PhDr. K. Ing. P. připravila podle písemného pokynu PhDr. P. adresy všech registrovaných pracovníků ke dni 11.10.2005 pro řiditele nakladatelství Galén a odeslala je správci sítě NCO NZO, který je uložil na CD a toto CD předal PhDr. P. Ta pak CD s osobními údaji celkem 16673 pracovníků v rozsahu jméno, příjmení, adresa a datum odeslání, předala jednateli společnosti Galén. Prostřednictvím České pošty byl časopis odeslán jako ukázka s možností objednání předplatného blíže neurčenému počtu zdravotnických pracovníků vedených v Registru. Kompletní soubor údajů obdržela od společnosti Galén i Česká pošta.

Odvolací orgán konstatoval, že žalobce se k předmětu řízení vyjádřil dne 30.5.2007 a namítl, že odpovědnost za správní delikt zanikla podle § 46 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, neboť správní orgán prvního stupně o něm nezahájil řízení v subjektivní lhůtě jednoho roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, k čemuž došlo dne 9.3.2007, kdy bylo správnímu orgánu 1. stupně doručeno oznámení o porušení zákona. S odkazem na judikáty Vrchního soudu v Praze (7 A 167/1994, 6A 106/1994 a 7A 147/1994) argumentoval tak, že „dozvědění se“ o správním deliktu neznamená, že již v tom okamžiku musí být na jisto postaveno, že k porušení zákona došlo; zda se delikt stal a kdo je za něj odpovědný, je předmětem daného řízení. Provedení kontroly může znamenat počátek běhu subjektivní lhůty pouze pokud správní orgán neměl již dříve o možném porušení zákona informace. Podnět ze dne 9.3.2006 byl dostatečně konkrétní a věrohodný a svým obsahem zakládal vědomost správního orgánu 1. stupně a tedy i počátek běhu subjektivní lhůty. Správní orgán l. stupně však věc posoudil tak, že z podnětu ze dne 9.3.2006 vyplývalo podezření z porušení zákona, nikoliv však informace o rozhodných skutečnostech pro posouzení, zda jednání je či není správním deliktem a především kdo je za něj odpovědný. Úřad se tedy nedozvěděl o všech podstatných skutečnostech, které získal až na základě kontroly u společnosti Galén, která předcházela správnímu řízení s žalobcem. Teprve při kontrole a po vyhodnocení shromážděných podkladů vyšlo najevo, že se zřejmě bude jednat o porušení zákona ze strany žalobce. Zahájení řízení musí předcházet informace, z níž plyne podezření, která však musí mít nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti. Samotný podnět nemůže být bez dalšího považován za dostatečně věrohodný, úvahy žalobce směřují proti smyslu a opodstatnění kontrolní činnosti a znamenaly by, že se Úřad dostává k rozhodným skutečnostem po obdržení jakéhokoli podnětu bez jeho prověření; při takovém výkladu by bylo možné dovodit, že kontrola není potřebná a že po obdržení jakéhokoli podnětu by mělo být okamžitě zahájeno správní řízení. Tak tomu ovšem není, samotný podnět není pro zahájení řízení dostatečný a rozhodné skutečnosti musí být zjištěny kontrolou. Kvalifikované vědomosti umožňující předběžné právní posouzení zda a jaký správní delikt se stal a kdo za něj odpovídá, Úřad získal až na základě kontroly a ani v kontrolním protokolu nejsou skutečnosti týkající se odpovědnosti žalobce postaveny najisto. O tom, že kontrolní protokol je pouze jedním z důkazů ve správním řízení, svědčí i rozsudek Vrchního soudu v Praze 7A 59/99, podle něhož mohou být výsledky kontroly podkladem pro zahájení správního řízení a jedním z důkazů, nenahrazují však dokazování provedené postupem dle správního řádu v rámci následně vedeného správního řízení. Podle Úřadu se počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty dle § 46 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů stanoví v případě žalobce nikoli od data získání první informace (podnětu), ale nejdříve od ústního jednání proběhlého dne 24.8.2006 na NCO NZO, z něhož vyplynuly informace podstatné pro určení subjektu odpovědného za neoprávněný přenos osobních údajů, neboť teprve zde byl zjištěn konkrétní subjekt, s nímž má být řízení vedeno. Kvalifikované vědomosti umožňující předběžné právní posouzení, zda a jaký správní delikt byl spáchán a kdo je za něj odpovědný, získal správní orgán až na základě materiálu shromážděného v průběhu kontroly společnosti Galén a subjektivní lhůta tak byla zachována.

Odvolací orgán dále zmínil námitky uplatněné v rozkladu podaném proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí (které jsou ve sporné otázce obdobné námitkám později uplatněným v žalobě) a k nim uvedl, se ztotožňuje s názorem prvostupňového správního orgánu, že z obsahu podnětu ze dne 9.3.2006 vyplývalo pouze podezření z porušení zákona. Z podnětu je zřejmé, že osobní údaje stěžovatele byly neoprávněně zpracovány společností Galén. Stěžovatel vyslovil domněnku, že údaje byly společnosti Galén předány NCO NZO. Na výzvu Úřadu nebyl stěžovatel schopen svou domněnku doložit. Kontrola tak logicky byly zahájena u společnosti Galén, tj. u subjektu, který jako poslední údaje stěžovatele zpracovával. Zjištění, jakým způsobem společnost Galén osobní údaje získala, bylo učiněno až v průběhu této kontroly. Skutečnosti podstatné pro zahájení správního řízení s žalobcem byly získány až na základě kontroly u společnosti Galén, která správnímu řízení s žalobcem předcházela, teprve při této kontrola a po vyhodnocení shromážděných podkladů vyšlo najevo, že se bude zřejmě jednat o porušení zákona ze strany žalobce. Časový okamžik, kdy se správní orgán prvního stupně dozvěděl o konkrétním subjektu, s nímž má být řízení vedeno, nastal v rámci kontroly prováděné u společnosti Galén, počátek subjektivní lhůty nemohl nastat přijetím podnětu adresně a věcně neztotožnitelného s žalobcem, a mohl nastat jen okamžikem, kdy došlo k důvodnému podezření, že to byl právě žalobce, kdo svým jednáním porušil zákon. O tomto podezření se správní orgán dozvěděl až při ústním jednání dne 24.8.2006 v rámci kontroly společnosti Galén. Odvolací orgán souhlasí s odvolatelem, že podle judikatury nemusí být postaveno na jisto, že k porušení povinnosti nesporně došlo, v daném případě však správní orgán kvalifikovanou vědomost umožňující předběžné posouzení (tedy ještě nikoli jistotu) o tom, zda a jaký správní delikt byl spáchán a kdo za něj odpovídá, získal až na základě materiálu shromážděného v průběhu kontroly u společnosti Galén. Správní orgán prvního stupně tak podle odvolacího orgánu správně poukázal na rozsudek Vrchního soudu 7A 59/99, podle něhož mohou být výsledky kontroly podkladem pro zahájení řízení, nenahrazují však dokazování provedené v následně vedeném správním řízení. Informace vedoucí k zahájení řízení musí mít nezbytnou míru věrohodnosti a určitosti, samotný podnět nemusí být považován za dostatečně věrohodný, podle odvolacího orgánu je na Úřadu posoudit, který z podnětů obsahuje informace dostatečně určité a věrohodné, opravňující k okamžitému zahájení správního řízení a který z podnětů vyžaduje ověření skutečností v něm uvedených a další zjišťování. Odvolací orgán se tak ztotožnil s názorem Úřadu, že počátek běhu jednoleté subjektivní lhůty podle § 46 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů se stanoví nikoli od data získání první informace (podnětu), ale nejdříve od ústního jednání, které proběhlo dne 24.8.2006, z něhož vyplynuly informace podstatné pro určení subjektu odpovědného za porušení zákona; subjektivní lhůta tak byla podle odvolacího orgánu zachována. Odvolací orgán se dále zabýval rovněž i námitkou, že žalobce za správní delikt neodpovídá podle § 46 odst. 1 zákona, tj. zabýval se tvrzením žalobce, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby k porušení zákona nedošlo. Tuto námitku, která ve správní žalobě již uplatněna není, s podrobnou argumentací neuznal za důvodnou.

Žalobce v žalobě popsal průběh jednání a námitky jím vznesené v průběhu správního řízení. Uvedl, že jeho základní výhradou byl poukaz na překročení lhůty podle § 46 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů a pouze tuto námitku uplatnil i ve správní žalobě. Konstatoval, že správní řízení o uložení sankce za správní delikt je procesem tzv. správního trestání, které jeví významnou míru podobnosti se soudním trestáním a řídí se stejnými zásadami, které slouží jako nepřekročitelné meze normotvorby, výkladu a aplikace příslušných norem trestního práva soudního i správního. Výklad těchto norem se nemůže dostat do rozporu se základními zásadami správního či soudního trestání, chybným procesem aplikace konkrétní právní normy by podle současné judikatury došlo k zásahu do základních práv účastníků řízení, zejména do práva na spravedlivý proces (judikatura Evropského soudu pro lidská práva- Kadubec proti Slovensku, 1998, Lauko proti Slovensku, 1998). S uvedeným právním názorem se ztotožnil i Ústavní soud v nálezu II. ÚS 788/02 a řídí se jím i Nejvyšší správní soud, který v rozhodnutí sp. zn. SJS A 126/2002 seznal, že i trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat i všechny právní záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Zásady trestního práva jsou projevem dvou základních ústavních zásad - zásady spravedlivého procesu a zásady právní jistoty. Dodržení zásady právní jistoty, tedy předvídatelnosti práva a postupu orgánu veřejné moci, je pro oblast trestání veřejnou mocí klíčové. Výklad právní normy, kterým dochází k oslabení naplnění zásady právní jistoty, nesmí být upřednostněn před výkladem, kterým by došlo k úplnému naplnění této zásady.

Žalobce uvedl, že dne 9.3.2006 byl Úřadu doručen podnět, jímž mu bylo oznámeno porušení zákona o ochraně osobních údajů. Následně byly Úřadem prováděny inspekce a byly vyslýchány osoby, řízení ve věci však byla zahájeno až dne 27.4.2007, tedy téměř po 14 měsících po obdržení podnětu. Po opakovaných průtazích bylo řízení ukončeno doručením prvostupňového rozhodnutí dne 31.8.2007, resp. po podání rozkladu rozhodnutím o rozkladu ze dne 4.1.2008. Řízení bylo zatíženo neúměrnými průtahy, které však nezavinil žalobce, který např. ve vyjádření ze dne 18.7.2007 navrhl výslech svědků na již nařízené jednání konané dne 23.7.2007, avšak správní orgán svědky vyslechl až dne 2.8.2007. Základním pochybením však bylo porušení ustanovení § 46 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z konstantní judikatury, která potvrzuje, že při správním trestání je třeba dodržet zásady soudního trestání, musí být dodržen princip právní jistoty a předvídatelnosti působení právních norem a činnosti správních orgánů, právní normy nemohou být vykládány v neprospěch účastníků řízení. Soudní judikatura je konstantní, jde zejména o rozsudky Vrchního soudu v Praze 7 A 147/94, 7 A 167/1994, nález Ústavního soudu IV. ÚS 302/02 či rozsudek NSS 5 A 1/2001. Posledně uvedený rozsudek NSS je shrnutím dosavadní judikatury ve věcech lhůt se subjektivně určeným počátkem. Dle tohoto rozhodnutí „dozvědět se o porušení povinnosti“ neznamená, že již v tomto okamžiku musí být postaveno na jisto, že k porušení povinnosti nesporně došlo, nýbrž postačí, že vzniklo důvodné podezření, že se tak stalo. Prokázání porušení povinnosti a určení toho, kde je za ně odpovědný, je předmětem řízení. Jde o vědomost o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní jejich předběžné právní posouzení. Zákon nepředpokládá, že by muselo jíž o informaci zvlášť kvalifikovanou nebo přicházející z určitého zdroje, musí však mít určitou míru věrohodnosti a určitosti. Začátek běhu subjektivní lhůty nemůže být dán samotným vědomím pracovníků správního orgánu o porušení právních předpisů, nemůže být odvislý od právně zcela neuchopitelných postojů pracovníků...ani od personálního obsazení určitého úřadu. Vědomí státního orgánu je nutno založit na objektivní skutečnosti, tj. na datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, datu kontroly apod., nikoli na subjektivním postoji pracovníků k určitým zjištěním. Opačný výklad je neudržitelný a to již proto, že v konečném důsledku popírá smysl správního řízení, jehož účelem je spolehlivé zjištění přesného a úplného skutkového stavu. Na tomto místě rozsudek NSS odkazuje na zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, kdy dle § 87 odst. 2 tohoto zákona bylo možno pokutu uložit do jednoho roku ode dne, kde se Komise dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro její uložení. Žalobce poukázal na to, že v jednoroční lhůtě tak muselo být pravomocně rozhodnuto, zatímco v předmětné věci zákon č. 101/2000 Sb. dává správnímu orgánu jeden rok na pouhé zahájení správního řízení. Dále žalobce uvedl, že citovaný rozsudek NSS pokračuje konstatováním, že jiná interpretace dané právní normy by znamenala libovůli správního orgánu, který by sám seznal, zda již má k dispozici všechny relevantní skutečnosti či nikoliv a účastníku řízení by tak vznikal stav značné právní nejistoty, neslučitelný s ústavními principy demokratického právního státu.

Oznámení o spáchání správního deliktu, které bylo Úřadu doručeno dne 9.3.2006 obsahovalo podle žalobce : - určitý popis právního děje (adresné oslovení nabídkou periodika ze strany Galén s.r.o., na jehož vydávání spolupracovalo také NCO NZO a v časopisu je to také zdůrazňováno; fakt, že v předešlém roce oznamovatel předal své osobní údaje NCO NZO k provedení registrace, a to bez souhlasu k jejich jinému užití; fakt, že osloveni byli také jiní zdravotničtí pracovníci, kteří se registrovali u NCO NZO),

- obsahovalo určení osob, které se měly skutku dopustit i s adresami - bylo řádně podepsáno a autora podnětu bylo možno zpětně oslovit a získat další údaje - fakt, že oznámení bylo postoupeno také Ministerstvu zdravotnictví;

naplňuje tak kritéria určitosti a důvěryhodnosti a tedy založilo běh subjektivní lhůty jednoho roku k samotnému zahájení správního řízení.

K argumentaci prvostupňového správního rozhodnutí žalobce namítl, že tvrzení prvostupňového správního orgánu, že z podnětu neobdržel informace o rozhodných skutečnostech k posouzení, zda jednání je či není správním deliktem a především, kdo za něj odpovídá, je v rozporu s rozsudkem NSS 5 A 1/2001, podle něhož postačí důvodné podezření, že k porušení zákona došlo a určení toho, kdo je za porušení odpovědný, je předmětem následného řízení. K tvrzení prvostupňového rozhodnutí, že úvahy žalobce směřují proti opodstatnění kontrolní činnosti, žalobce namítl, že nikdy netvrdil, že jakýkoli podnět by měl zakládat dostatek informací pro okamžité zahájení správního řízení, nýbrž tvrdil, že dostatečně věrohodný podnět zakládá běh jednoroční lhůty k zahájení správního řízení, neboť dává správnímu orgánu celý jeden rok na provedení kontrol a inspekci, lhůta je tedy dostatečně dlouhá, přesto orgán prvního stupně ani v takové lhůtě, která v českém právním řádu patří k nejdelším, nedokázal postupovat v souladu se zákonnými lhůtami. K tvrzení prvostupňového rozhodnutí, že počátek běhu lhůty se stanoví nejdříve od ústního jednání dne 24.8.2006, z něhož vyplynuly informace podstatné pro určení subjektu odpovědného za porušení zákona, přičemž kvalifikované vědomosti umožňující předběžné právní posouzení zda a jaký správní delikt se stal a kdo za něj odpovídá, správní orgán získal až na základě materiálu shromážděného v průběhu kontroly společnosti Galén, žalobce namítl, že podle zmíněného rozsudku NSS začátek běhu subjektivní lhůty nemůže být dán samotným vědomím pracovníků správního orgánu o porušení právních předpisů, nemůže být odvislý od právně neuchopitelných postojů pracovníků. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se tak podle žalobce dostává do rozporu s judikaturou, podle prvostupňového rozhodnutí by počátek běhu subjektivní lhůty byl závislý na nepředvídatelné okolnosti, totiž na tom, kdy bude provedena určitá kontrola či šetření. Taková skutečnost je závislá na vnitřních poměrech správního orgánu. Dle této úvahy, pokud by kontrola byla provedena až po několika letech od obdržení podnětu, byl by běh lhůty zahájen až po těchto několika letech. V daném případě byla kontrola provedena po více jak 5 měsících po doručení podnětu ze dne 9.3.2006 (kontrola byla provedena dne 24.8.2006). Kromě toho nelze určit, zda pracovníci správního orgánu k vědomí o spáchání správního deliktu dospějí při první či některé další kontrole, subjektivní závěry správního orgánu žalobce neměl možnost předvídat. Činnost správního orgánu musí však být vedena tak, aby nedocházelo k narušování principu právní jistoty, tedy jistoty působení právních norem a jistoty způsobu činnosti správního orgánu, tj. trestajícího orgánu státní (veřejné) moci. Správní orgán obdržel oznámení určité skutečnosti. Toto oznámení obdržel i žalobce a obratem provedl vlastní kontrolní a nápravné akce. Sám správní orgán následně provedl určité šetření a zjišťování, přičemž žalobce nevěděl, k jakým právním závěrům tato šetření dospěla. Dne 9.3.2007 (rok po obdržení podnětu a více než čtyři měsíce po poslední kontrolní akci orgánu prvního stupně) nabyl žalobce oprávněné přesvědčení, že jeho odpovědnost za správní delikt zanikla. Po té, dne 27.4.2007, však žalobci bylo oznámeno zahájení správního řízení. Teprve z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu se pak žalobce dozvěděl, které datum Úřad považoval za rozhodné pro počátek běhu subjektivní lhůty.

Žalobce konstatoval, že argumentaci obsaženou v žalobě uplatnil i v rozkladu podaném proti prvostupňovému rozhodnutí. Odvolací orgán se však nevypořádal s tvrzeními a námitkami uplatněnými v rozkladu a fakticky (jinými slovy) opakoval rozhodnutí v prvním stupni. Uvádí-li odvolací orgán, že skutečnosti podstatné pro zahájení správního řízení byly získány až na základě kontroly vedené ve společnosti Galén, kdy teprve vyšlo najevo, že se zřejmě bude jednat o porušení zákona ze strany žalobce, a časový okamžik, kdy se správní orgán dozvěděl o skutečnostech rozhodných pro zahájení řízení, zejména o konkrétním subjektu, s nímž má být řízení vedeno, nastal v rámci kontroly společnosti Galén zahájené na základě podnětu ze dne 9.3.2006, pak je podle žalobce zřejmé, že podle odvolacího orgánu měla lhůta k zahájení správního řízení počít běžet až tehdy, kdy se Úřad dozvěděl, se kterým konkrétním subjektem má být řízení vedeno. To se Úřad dozvěděl na základě svého subjektivního vyhodnocení jedné z vedených kontrol, která byla naplánována dle časových a dalších možností Úřadu, a to dokonce v souvislosti s jinou kontrolou v jiném subjektu a v návaznosti na zjištění z této jiné kontroly. Kontroly byly prováděny na podkladě předchozího podnětu a byly reakcí na tento podnět, byly však naplánovány podle časových a personálních možností Úřadu, což by mělo jít na vrub žalobce. Žalobce uvedl, že pokud by jednoroční lhůta k zahájení správního řízení počala běžet až v okamžiku, kdy trestající správní orgán ví, kdo konkrétně za předpokládané porušení zákona odpovídá a k jakým skutkovým jednáním došlo, pak by byla zbytečná.

Žalobce namítl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 7 A 59/99, jímž argumentoval jak prvostupňový správní orgán, tak orgán odvolací, se nedotýká lhůty k zahájení správního řízení, neboť řeší pouze otázku relevance kontrolních protokolů v průběhu dokazování ve správním řízení. Žalobce je toho názoru, že argumentace obsažená v rozhodnutí odvolacího orgánu je snahou zakrýt, že počátek běhu lhůty k zahájení správního řízení byl stanoven tak, aby mohla být uložena pokuta. Protože rozhodnutí se nevypořádává s argumenty rozkladu, jeví podle žalobce rysy nepřezkoumatelnosti. V rozsudku NSS 5 A 1/2001 soud uvedl, že pokud by jednoroční subjektivní lhůta byla založena na subjektivním posouzení určitých skutečností trestajícím orgánem a pokud by měla začít běžet až tehdy, kdy se správní orgán dozví, k jakému porušení zákona došlo a kdo za něj odpovídá, došlo by ke ztrátě praktického významu této lhůty, protože posouzení počátku by záviselo na libovůli správního orgánu a účastníku řízení by vznikal stav značné právní nejistoty, neslučitelný s ústavními principy demokratického právního státu. Podle judikatury Ústavního soudu znamená zásah trestajícího správního orgánu do právní jistoty trestané osoby chybným určením počátku běhu subjektivní lhůty k učinění určitého úkonu zásah do práva na spravedlivý proces. Dle Nálezu II. ÚS 192/05 znamená nesprávné posouzení subjektivní lhůty pro trestaný subjekt ztrátu jistoty, že může být veřejnou mocí sankcionován jen v limitovaném časovém prostoru, který je stanoven právním předpisem, a tedy ztrátu jistoty ve spravedlivý proces, čím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních ústavních práv garantovaných ústavním pořádkem ČR a zásah do tohoto základního práva je zásahem do veřejného subjektivního práva ve smyslu § 2 s.ř.s. Žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobce v žalobě uplatnil pouze jeden argument, a to, že správní orgán nezahájil správní řízení v subjektivní lhůtě dle § 46 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, která podle žalobce začala plynout dnem doručení podnětu, tj. dnem 9.3.2006. Nenapadl však skutková zjištění žalovaného, tj. že ke skutku došlo a že žalobce neučinil vše, aby úniku osobních údajů třetích osob zabránil. Žalovaný trval na svém právním názoru, že počátek běhu subjektivní lhůty nemůže být dán dnem, kdy je, třebaže s dílčími konkrétními údaji, doručeno či jinak sděleno podezření ze spáchání správního deliktu bez určité míry věrohodnosti, ale až dnem, kdy jsou údaje prověřeny a jsou tu najisto postaveny rozhodné skutečnosti opravňující a umožňující uložení správní sankce; pouhé podezření nestačí a kontrolní činnost žalovaného směřuje k tomu, aby podezření hodnověrně prověřila natolik, aby bylo možné prokázat porušení povinnosti a určení toho, kdo je za ně odpovědný. Žalobce zastává vlastně názor, že již samotné sdělení podezření v březnu roku 2006 bylo dostatečným a možným základem pro uložení správní sankce, žalovaný naopak tvrdí, že až po vlastní kontrole tu byly doloženy podstatné skutečnosti pro zahájení správního řízení. Rozhodující ve věci je tedy to, zda podnět ze dne 9.3.2006 naplňuje potřebné znaky věrohodnosti a určitosti z hlediska správního řádu. Žalovaný se domnívá, že nikoliv, protože z podnětu nevyplývalo, s kým má být řízení vedeno, a zda a k jakému porušení zákona došlo. V dalším žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí a navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Z podnětu podané žaloby soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak soudu ukládá ust. § 75 odst. 1,2 s.ř.s. V souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. soud rozhodl rozsudkem bez jednání.

Soud vycházel z těchto podstatných skutečností:

Podle § 46 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále zákon) ve zněn í od 1.1.2005, odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.

Ve věci je spornou otázkou, zda správní řízení s žalobcem bylo v předmětné věci zahájeno až po uplynutí lhůty dle § 46 odst. 3 zákona, jak tvrdí žalobce, či zda tato lhůta byla zachována, jak tvrdí žalovaný správní orgán.

Do správního spisu je založen podnět ze dne 9.3.2006, jímž zdravotník registrovaný u Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů (NCO NZO), žádá Úřad na ochranu osobních údajů o prošetření úniku osobních údajů z NCO NZO, s tím, že v minulém roce se u NCO NZO registroval a registrační údaje neobsahovaly žádné svolení k poskytnutí jeho adresy třetí osobě. Přesto byl, jako ostatní registrovaní zdravotníci z jeho okolí, osloven nabídkou časopisu Florence nakladatelství Galén spol. s.r.o. Poskytnutí databáze registrovaných pracovníků soukromé firmě ze státem zřízené instituce je podle stěžovatele nepřípustné a protiprávní. Podnět je podepsán, obsahuje adresu NCO NZO a adresu nakladatelství Galén, včetně telefonického spojení.

Do správního spisu je založena návazná korespondence ze dne 28.3.2006 mezi inspektorem Úřadu na ochranu osobních údajů a oznamovatelem, z níž je patrné, že Úřad oznamovatele požádal o sdělení proč se domnívá, že jeho osobní údaje byly nakladatelství Galén poskytnuty ze strany NCO NZO; Úřad oznamovatele upozornil na to, že NCO NZO není oprávněno zpracovávat data registrovaných pracovníků, s tím, že toto je ze zákona svěřeno Ministerstvu zdravotnictví. Oznamovatel Úřadu odpověděl, že se domnívá, že k úniku jeho osobních dat došlo z registru zdravotníků proto, že se jedná o jedinou databázi, která obsahuje oznamovatelovu aktuální adresu (v nedávné době se přestěhoval) v kombinaci s jeho zaměstnáním.

Podáním Úřadu ze dne 28.července 2006 bylo společnosti Galén s.r.o. sděleno zahájení kontroly u této společnosti s tím, že úvodní kontrolní šetření se uskuteční 17.8.2006. Ze záznamu z ústního jednání a místního šetření provedeného u společnosti Galén dne 17.8.2006 vyplývá, že kontrola u této společnosti byla zahájena na základě shora uvedeného podnětu ze dne 9.3.2006. Zástupce společnosti Galén do protokolu uvedl, že společnost realizuje projekt časopisu Florence, který byl v zaváděcím režimu rozeslán registrovaným zdravotnickým pracovníkům. Společnost uzavřela smlouvu o vzájemné spolupráci s NCO NZO, na základě které byl společnosti dne 12.5.2005 předán nosič CD obsahující vyjmenované osobní údaje registrovaných zdravotnických pracovníků. Do správního spisu je dále založen záznam z ústního jednání provedeného dne 24.8.2006 v rámci kontroly společnosti Galén v sídle NCO NZO. Podle obsahu záznamu vedoucí NCO NZO odmítla, že by databáze na CD pocházela z NCO NZO, a uvedla, že by však mohla pocházet z evidence spisové služby Ministerstva zdravotnictví. Podle záznamu z ústního jednání a místního šetření ze dne 17.10.2006 provedeném na Detašovaném pracovišti Ministerstva zdravotnictví, Oddělení uznávání kvalifikace VZV/3, uvedla vedoucí tohoto pracoviště k záležitosti týkající se CD obsahujícího databázi registrovaných pracovníků, že dostala pokyn od bývalé ředitelky NCO NZO, aby s nakladatelstvím Galén dohodla předání databáze s údaji registrovaných zdravotníků; to se později realizovalo předáním CD. Do spisu je založen kontrolní protokol ze dne 2.3.2007 o kontrole u společnosti Galén provedené ve dnech 28.7.2006-22.2.2007, v němž jsou shrnuta zjištění kontrolního orgánu.

Správní řízení s žalobcem bylo zahájeno Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 24.4. 2007, které bylo žalobci doručeno dne 27.4.2007. Řízení bylo zahájeno pro podezření ze spáchání správního deliktu podle § 45 odst. 1 písm. h) zákona v souvislosti s neoprávněným předáním CD nosiče, který obsahoval údaje 16 673 zdravotnických pracovníků registrovaných v Registru; toto CD bylo vytvořeno na detašovaném pracovišti Ministerstva zdravotnictví, Oddělení uznávání kvalifikace VZV/3, následně předáno vedení NCO NZO a dále předáno společnosti Galén, která osobní údaje využila za účelem nabídky obchodu a služeb. V Oznámení o zahájení řízení se uvádí, že podkladem řízení je materiál shromážděný v rámci kontroly společnosti Galén.

Počátek běhu roční subjektivní lhůty pro zahájení řízení stanovené v § 46 odst. 3 zákona je odvozen od časového okamžiku, kdy se správní orgán dozvěděl o správním deliktu. Nejvyšší správní soud v rozsudku 5 A 1/2001, v němž posuzoval počátek běhu subjektivní lhůty jednoho roku pro vydání rozhodnutí dle § 87 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb. o cenných papírech (ve znění : pokuty podle § 86 lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy se Komise dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro jejich uložení, nejpozději však do deseti let, kdy k těmto skutečnostem došlo), uvedl, že dozvědět se o skutečnostech rozhodných pro uložení pokuty neznamená, že již v tom okamžiku musí být najisto postaveno, že k porušení povinnosti nesporně došlo, nýbrž postačí, že vzniklo důvodné podezření, že se tak stalo. Prokázání porušení povinností a kdo je za ně odpovědný, je předmětem řízení. Zahájení řízení musí předcházet určitá skutečnost, z níž důvodnost podezření plyne. Den, kdy je tato skutečnost oznámena správnímu orgánu nebo zjištěna při plnění jeho pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi jeho pracovníky, je den, kdy se správní orgán o porušení povinnosti dozvěděl, tj. seznal, že došlo k jednání, jež zákon při splnění dalších podmínek definuje jako správní delikt. Jde o vědomost o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní i jejich předběžné právní posouzení. Zákon nepředpokládá, že by muselo jít o informaci zvlášť kvalifikovanou nebo přicházející z určitého zdroje; musí však mít nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti, aby na druhou stranu nedošlo k zahájení řízení naprosto nedůvodného. Začátek běhu subjektivní lhůty nemůže být dán samotným vědomím pracovníků státního orgánu o porušení právních předpisů, nemůže být odvislý od zcela právně neuchopitelných postojů pracovníků, např. jejich odbornosti, znalosti práva, pracovitosti, pohotovosti, ani od personálního obsazení určitého úřadu a pod. Byť jde o subjektivní lhůtu, je nutno „vědomí“ státního orgánu založit na objektivní skutečnosti, tj. datu, kdy došlo oznámení určitého a věrohodného obsahu, datu kontroly a pod., nikoli na subjektivním postoji pracovníků k těmto zjištěním. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že správní orgán se o relevantních skutečnostech dozvěděl ze stížností (jejichž obsahem podle předchozí části rozsudku bylo oznámení obsahující informaci, že firma vykupuje pro sebe na základě mandátní smlouvy akcie, přičemž využívá svých znalostí nikoliv k ochraně a ve prospěch klienta, za což bere provizi, nýbrž k vytvoření nadměrného zisku, a to nezákonně) a ztotožnil se s názorem, že subjektivní lhůta pro uložení pokuty uplynula již dne 6.5.2000 (l rok ode dne, kdy správní orgán dne 6.5.1999 obdržel první ze stížností). Nejvyšší správní soud odmítl argumentaci, že je nutno dozvědět se o všech rozhodných skutečnostech, a že teprve od tohoto okamžiku začíná běžet lhůta pro uložení pokuty. Uvedl, že tento způsob interpretace je neudržitelný, protože ve svých důsledcích popírá smysl správního řízení, jehož účelem je právě spolehlivé zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci za respektování práv účastníků řízení a za jejich součinnosti............zmíněná interpretace by ve svých důsledcích vedla k popření jakéhokoli praktického smyslu lhůty pro uložení pokuty, neboť posouzení jejího počátku by záviselo toliko od nepřezkoumatelné libovůle správního orgánu, který by sám seznal, zda již má ve své dispozici všechny relevantní skutečnosti či nikoliv, a účastníkům by tak vznikl stav značné právní nejistoty neslučitelný s ústavními principy demokratického právního státu.

Městský soud v Praze má za to, že shora závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku 5 A 1/2001 lze vztáhnout i na věc projednávanou městským soudem, a to přes skutečnost, že ustanovení § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech stanovilo, že pokuty lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy se Komise dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro jejich uložení, zatímco městským soudem aplikované ustanovení § 46 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů stanoví, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl. Při posouzení, zda termíny „dozvědět se o skutečnostech rozhodných pro uložení pokuty“a„dozvědět se o správním deliktu“ lze vykládat shodně, Městský soud vycházel z Nálezu Ústavního soudu II. ÚS 192/05 ze dne 11.7.2007, v němž Ústavní soud takto posuzoval termíny „zjištění porušení povinnosti“ a „dozvědění se o porušení povinnosti“ se závěrem, že byť z hlediska výlučně jazykového významu „zjištění“ může představovat kvalifikovanější formu posouzení než „dozvědění se“, byl by takový přístup nepřiměřeně zasahující do právní jistoty stěžovatelky. Ústavní soud odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu 5 A 1/2001 a dále uvedl, že lhůta (zde lhůta stanovená v § 14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb. o ochraně hospodářské soutěže v dříve platném znění, podle kterého bylo možno uložit pokutu ve lhůtě do jednoho roku od zjištění porušení povinnosti) byla zákonodárcem do právního předpisu zakotvena jako prostředek ochrany účastníka správního řízení proti postupu orgánů veřejné moci. Tomu podle Ústavního soudu je třeba přizpůsobit i interpretaci příslušných ustanovení a vyvarovat se takové, která by smysl lhůty zcela míjela. Právní nauka k problematice určení počátku běhu lhůty uvádí, že ...za rozumný a udržitelný lze v této otázce považovat takový výklad, podle něhož počátek subjektivní lhůty je dán okamžikem, kdy Úřadu dojde podnět či Úřad z vlastní činnosti zajistí informaci o možném protizákonném jednání, lze-li jej alespoň prima facie vyhodnotit jako důvodný a je-li bezprostředním důvodem pro zahájení předběžného šetření, které posléze vyústí v zahájení správního řízení podle příslušných ustanovení zákona, na jehož konci je účastníku uložena pokuta.

Městský soud v Praze po posouzení obsahu podnětu ze dne 9.3.2006 dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně na základě tohoto podnětu obdržel informaci o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožnil jejich předběžné právní posouzení. Z podnětu je zřejmé, že oznamovatel byl osloven nabídkou periodika ze strany soukromého subjektu, a to společnosti Galén, s.r.o., podnět uvádí, že oznamovatel v minulosti předal své osobní údaje Národnímu centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů (NCO NZO) k provedení registrace, a to bez souhlasu k jejich jinému využití, k úniku osobních údajů došlo podle oznamovatele z Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, jehož adresa je v podnětu uvedena; svou domněnku, že k úniku došlo právě z NCO NZO, oznamovatel opřel o konstatování, že šlo o jedinou databázi, v níž se nachází kombinace jeho zaměstnání s jeho aktuální adresou.

Je zřejmé, že Úřad tento podnět vyhodnotil jako možné porušení zákona, neboť podnět byl bezprostředním důvodem pro následné šetření, které Úřad ve věci provedl. Po obdržení podnětu Úřad provedl šetření u obchodní společnosti Galén, v níž provedl kontrolu (v době od 28.7.2006 do 22.2.2007) a šetření u odpovědných osob z detašovaného pracoviště Ministerstva zdravotnictví Oddělení uznávání kvalifikace VZV/3 (Ing. P. dne 17.10.2006) a z Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnický oborů -NCO NZO (dne 24.8.2006). Podnět ze dne 9.3.2006 tedy byl bezprostředním důvodem pro šetření Úřadu, které později vyústilo v zahájení správního řízení s žalobcem. Správní řízení s žalobcem však Úřad zahájil teprve dne 24.4.2007, resp. dne 27.4.2007, kdy žalobci doručil Oznámení o zahájení správního řízení; je zřejmé, že těžiště zjišťování stavu věci správní orgán přenesl před samotné zahájení správního řízení.

Argumentace správního orgánu, že subjektivní lhůta pro zahájení správního řízení počíná běžet teprve od okamžiku, kdy se správní orgán dozvěděl o všech podstatných skutečnostech, z nichž vyplývá, že k porušení zákona (ke správnímu deliktu) došlo a na základě kterých lze usoudit, kdo je za porušení zákona odpovědný, popírá smysl subjektivní lhůty stanovené zákonem proto, aby v této lhůtě (a nikoli později) správní orgán shromáždil podklady dostatečné pro to, aby mohlo být zahájeno správní řízení s konkrétním subjektem a pro konkrétní porušení zákona. Nelze přijmout tvrzení správního orgánu prvního stupně a žalovaného, že subjektivní lhůta počala běžet nejdříve od jednání v NCO NZO, které proběhlo dne 24.8.2006, kdy se správní orgán dozvěděl o skutečnostech rozhodných pro zahájení správního řízení, a to především o konkrétním subjektu, s nímž má být správní řízení vedeno. Ustanovení § 46 odst. 3 zákona pro běh prekluzívní lhůty nezohledňuje to, zda je zřejmé, kdo se správního deliktu dopustil. Znění tohoto ustanovení nevyžaduje, že by se mělo jednat o „dozvědění se o správním deliktu“ ve vztahu k určitému subjektu. Smyslem a účelem uvedené jednoroční prekluzívní lhůty je přimět správní orgán k aktivní činnosti, včetně zjišťování a prokazování, kdo je za porušení zákona odpovědný, bezprostředně od okamžiku, kdy se dozví o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového; to platí s ohledem na ústavní princip právní jistoty a na povinnost správního orgánu rozhodnout bez zbytečných průtahů. Tomu je třeba přizpůsobit i interpretaci ustanovení § 46 odst. 3 zákona a vyvarovat se takového výkladu, který by smysl zde stanovené lhůty opomíjel. Výklad, který má za následek, že prekluzívní subjektivní jednoroční lhůta nezapočne běžet od získání vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona, nýbrž až od okamžiku získání vědomosti správního orgánu o porušení zákona ze strany určitého konkrétního subjektu, umožňuje správnímu orgánu nečinnost v podobě absence či neadekvátního zjišťování a prokazování, kdo je odpovědný za porušení zákona, i po dobu dlouhé řady měsíců (dokud by neuplynulo objektivní prekluzívní lhůta). Takový výklad by dal prostor pro libovolné posouvání doby samotného zahájení správního řízení na úkor účastníka řízení. Předmětná lhůta je, jak na to poukázal i žalobce, i prostředkem ochrany účastníka správního řízení, jemuž dává právní jistotu ohledně doby, v níž musí být správní řízení zahájeno. Popření praktického smyslu této lhůty vytváří stav právní nejistoty, neslučitelný s ústavními principy právního státu (srovnej Nález Ústavního soudu I. ÚS 1898/09).

Soud nesouhlasí s názorem správního orgánu vyjádřeným v odůvodnění vydaných rozhodnutí, podle kterého lhůta pro zahájení správního řízení s žalobcem nemohla začít běžet od obdržení podnětu ze dne 9.3.2006, protože z tohoto podnětu vyplývalo pouze podezření z porušení zákona, ale počala běžet až od okamžiku, kdy byly získány skutečnosti podstatné pro zahájení správního řízení, především kdy vyšlo najevo, že porušení zákona se zřejmě dopustil žalobce. Ve vyjádření k žalobě žalovaný dokonce uvedl, že počátek běhu subjektivní lhůty k zahájení správního řízení je dán teprve okamžikem, kdy byly údaje uvedené v podnětu prověřeny a byly postaveny najisto rozhodné skutečnosti opravňující a umožňující uložení správní sankce. Soud je naopak toho názoru, že lhůta dle § 43 odst. 6 zákona začíná běžet po obdržení po informace věrohodné a konkrétní natolik, že zakládá důvodné podezření, že došlo k porušení zákona. Od data, kdy správní orgán takovou informaci obdrží, běží subjektivní jednoroční lhůta, v níž je na správním orgánu informaci prověřit a zjistit, zda zákon byl porušen a který subjekt je za porušení zákona odpovědný; s konkrétním subjektem a pro konkrétní porušení zákona pak ještě před uplynutím uvedené lhůty zahájit správní řízení. Z obsahu podnětu ze dne 9.3.2006 podle mínění soudu vyplývalo důvodné podezření o porušení zákona. K prověření tohoto podnětu a ke zjištění, zda k porušení zákona skutečně došlo a který konkrétní subjekt zákon porušil (tj. ke zjištění skutečností opravňujících a umožňujících zahájení správního řízení) zákon správnímu orgánu poskytoval lhůtu 1 roku, ve které jedině mohlo být správní řízení s žalobcem zahájeno. Teprve po zahájení správního řízení měl žalobce prostor pro obranu proti vznesenému „obvinění“. Na správním orgánu bylo se s obranou žalobce řádně vypořádat a postavit na jisto, zda jsou dány zákonné podmínky pro samotné uložení správní sankce.

Soud v daném případě dospěl k závěru, že správní řízení, které bylo s žalobcem zahájeno dne 27.4.2007, bylo zahájeno až po uplynutí jednoroční prekluzívní lhůty dle § 46 odst. 3 zákona, která počala plynout ode dne 9.3.2006, kdy správní orgán obdržel podnět, na základě kterého získal vědomost o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožnil jejich předběžné právní posouzení, tj. podnět, z jehož obsahu vyplývalo důvodné podezření, že došlo k porušení zákona.

Podaná žaloba je tak podle soudu důvodná a soud proto žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1, odst. 4 s.ř.s. zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. a plně úspěšnému žalobci, který v řízení o správní žalobě nebyl zastoupen advokátem, přiznal náhradu nákladů ve výši 2000,- Kč vynaložených na soudní poplatek za žalobu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s., stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 14. června 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru