Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 51/2008 - 69Rozsudek MSPH ze dne 12.07.2011

Prejudikatura

2 A 1114/2002


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 51/2008 - 69-71

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: Erik Machart, s. r. o., IČ 260 53 047, se sídlem Bělohorská 259/41, 169 00 Praha 6 – Břevnov, zastoupeného JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem Údolní 2997, 390 02 Tábor, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11, 111 20 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 11. 2007, č. j. 14841/06-1701-21/PV13206, č. j. 14841/06-1701-21/PV13205, č. j. 14841/06-1701-21/PV13204, č. j. 14841/06-1701-21/PV13233, č. j. 14841/06-1701-21/PV13231, č. j. 14841/06-1701-21/PV13230, č. j. 14841/06-1701-21/PV13229, č. j. 14841/06-1701-21/PV13228, č. j. 14841/06-1701-21/PV13227 a č. j. 14841/06-1701-21/PV13226

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2007, č. j. 14841/06-1701-21/PV13206, č. j. 14841/06-1701-21/PV13205, č. j. 14841/06-1701-21/PV13204, č. j. 14841/06-1701-21/PV13233, č. j. 14841/06-1701-21/PV13231, č. j. 14841/06-1701-21/PV13230, č. j. 14841/06-1701-21/PV13229, č. j. 14841/06-1701-21/PV13228, č. j. 14841/06-1701-21/PV13227 a č. j. 14841/06-1701-21/PV13226, se zrušují a věci se vracejí žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 10 640 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou žalobcova zástupce JUDr. Pavla Šedivého, advokáta.

Odůvodnění:

Deseti platebními výměry ze dne 18. 7. 2006 vyměřil Celní úřad Praha D8 žalobci spotřební daň z tabákových výrobků „Cézar“ za zdaňovací období leden až prosinec 2004 v celkové výši 96 618 753 Kč postupem podle § 44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), neboť žalobce přes výzvu nepodal daňová přiznání.

Deseti rozhodnutími ze dne 27. 11. 2007 žalovaný zamítl žalobcova odvolání proti těmto platebním výměrům. Ztotožnil se s celním úřadem v tom, že žalobce přijímal v roce 2004 tabákový odpad podle § 101 odst. 3 písm. c) bodu 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, neboť jej bylo možné kouřit a byl zabalen do obalů běžně používaných při prodeji pro konečného spotřebitele. Výraz „použitelný ke kouření“ zahrnuje i tabákové výrobky, které se prodávají pro jiné účely a jsou pro většinu kuřáků z kvalitativního pohledu ke kouření nevhodné. Veškerý tabákový odpad nabízený konečnému spotřebiteli je podle žalovaného předmětem spotřební daně, pokud není upraven tak, že je jeho použitelnost ke kouření vyloučena. Jestliže předmětem daně je pouze ten tabákový odpad, který je upravený pro konečného spotřebitele, pak je zabalení tabákového odpadu do spotřebitelského balení poslední výrobní operací k tomu, aby vybraný výrobek vznikl, tj. byl vyroben v souladu se zákonem o spotřebních daních. Pro stanovení, zda je zboží vybraným výrobkem, přitom není (na rozdíl od minerálních olejů nebo lihu) rozhodující nomenklatura celního sazebníku, ale slovní popis zboží. Zákony o spotřebních daních obsahovaly vymezení pojmu „výroba“ před 1. 1. 2004 a po 1. 7. 2005, žalovaný proto postupoval v souladu s nimi a dovodil, že výrobou je i změna původního výrobku v důsledku vnější úpravy (viz II. ÚS 157/97).

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítl, že podmínkou aplikace § 44 daňového řádu je skutečnost, že činnost daňového subjektu nade vší pochybnost podléhá zákonu o spotřebních daních; v této věci však nebyly provedeny žádné důkazy, které by tuto skutečnost prokazovaly. Celní úřad provedl u žalobce místní šetření, v jehož rámci neviděli pracovníci úřadu nic jiného než písemné podklady. V době místního šetření již žalobce neprováděl žádnou činnost spočívající v „přebalování“ surového tabáku z žoků o váze 80 kg do sáčků o váze 150 g. Krom toho žalobce považuje za nesprávný výklad, podle nějž je výrobou, resp. vznikem tabákového výrobku i jen zabalení nezpracované tabákové suroviny do 150gramového balení: surový tabák, který nepodléhá spotřební dani, totiž pouhou změnou obalu nezměnil svou podstatu. Celní úřad bez dalšího dokazování prohlásil, že produkt nalézající se v sáčcích o váze 150 g je tabákovým odpadem, aniž tyto výrobky fakticky viděl (v době místního šetření již neexistovaly, neboť byly rozprodány zákazníkům). Žalobci proto není známo, jakou pomůcku celní úřad v řízení použil.

Správce daně také pochybil tím, že u žalobce neprovedl daňovou kontrolu, neboť daň nelze vyměřit pouze na základě místního šetření (č. 938/2006 Sb. NSS). Správce daně měl v řízení prokázat, že předmětná tabáková surovina má charakter tabákového odpadu podléhajícího spotřební dani; to neudělal, zejména neprovedl laboratorní zkoušky. Nerespektoval ani vnitřní akt řízení SPČ 1/2000, který upravuje postupy týkající se odběru vzorků, jejich zkoumání apod. Podle žalobce tak nelze souhlasit se závěrem, že výrobek Cézar je tabákem ke kouření podle § 101 odst. 3 písm. c) bodu 2 zákona o spotřebních daních; nejde ani o ostatní tabák podle písm. d), neboť nebyl upraven pro kouření. Žalobce proto navrhl, aby rozhodnutí žalovaného byla zrušena a žalobci byly zaplaceny náklady řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech; dodal, že rozbory provedené celně technickou laboratoří GŘC u žalobcova výrobku Cézar zajištěného u jiných daňových subjektů potvrdily, že se jedná o tabákový výrobek – tabákový odpad, který je způsobilý ke kouření. Jako pomůcky správce daně použil faktury od žalobce, z nichž je zřejmé množství vyrobených vybraných výrobků. V tomto řízení, vedeném podle § 44 daňového řádu, nebyl důvod, aby správce daně postupoval podle vnitřního aktu řízení stanovícího pravidla pro nakládání se vzorky zboží, protože měl k dispozici rozbory totožných výrobků vyrobených stejným výrobcem a zajištěných u jiných subjektů, a odběr vzorků tak nebyl nutný. Žalovaný proto navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Žalobce v replice zejména zdůraznil, že je vyloučeno, aby správce daně v jeho věci použil důkaz provedený v jiném řízení. Každý výrobek je jiný (už jen s ohledem na způsob manipulace, skladování apod.), nehledě k tomu, že se na trhu dlouhodobě objevují výrobky s názvem Cézar, které nemají původ u žalobce, a dokonce může jít skutečně o tabák ke kouření (fermentovaný, navoněný, s příměsmi apod.). To, že lze výrobek Cézar použít k vykuřování skleníků (pomocí např. sirných knotů se na misce zapálí surový tabák), ještě neznamená, že tuto surovinu lze vykouřit jako cigaretu, doutník nebo v dýmce.

Ze správního spisu předloženého žalovaným soud zjistil, že dne 11. 4. 2005 provedl Celní úřad Tábor na základě dožádání Celního úřadu Praha D8 u žalobce místní šetření, dne 14. 4. 2005 pak proběhlo ústní jednání; do spisu celní úřad založil kopie nákupních faktur. Dne 20. 9. 2005 při dalším ústním jednání souvisejícím s místním šetřením žalobce předložil všechny nákupní a prodejní faktury týkající se nákupu a prodeje tabáku v roce 2004, seznam vydaných faktur a skladovou evidenci. Dne 7. 3. 2006 vyzval Celní úřad Praha D8 žalobce k podání daňového přiznání ke spotřební dani za zdaňovací období leden až prosinec 2004 s tím, že za tabák dodávaný žalobcem dosud nebyla přiznána a zaplacena spotřební daň, ačkoli je tato surovina předmětem daně podle § 101 odst. 3 písm. c) bodu 2 zákona o spotřebních daních. Žalobce na to sdělil, že plátcem spotřební daně nebyl a není, proto přiznání podávat nebude. Při ústním jednání dne 27. 7. 2006 žalobce dodatečně předložil dvě faktury.

Žaloba je důvodná.

Podle § 101 odst. 3 písm. c) bodu 2 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ve zdaňovacím období roku 2004, se pro účely tohoto zákona rozumí tabákem ke kouření tabákový odpad upravený pro konečného spotřebitele, který nespadá pod písmena a) a b) a který je použitelný ke kouření.

Soud neshledal důvodnými námitky žaloby, které napadají to, že daň byla stanovena podle pomůcek. Podle § 44 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, platí, že nebylo-li podáno daňové přiznání včas, a to ani po výzvě správce daně, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Ze spisu je zřejmé, že žalobce byl vyzván k podání daňového přiznání, odmítl je však podat, a tedy poskytnout správci daně podklad pro vyměření daně; v takové situaci bylo vyměření daně podle pomůcek plně na místě, protože výši daně nebylo možno stanovit dokazováním. Ze správního spisu je zároveň patrné, jak správce daně postupoval při stanovení daně podle pomůcek: z žalobcova účetnictví si vyžádal vydané faktury vždy za daný měsíc, z nichž zjistil množství prodaného tabáku, a při výpočtu daně použil nejnižší možnou sazbu daně stanovenou zákonem, tedy 660 Kč za kilogram tabáku.

Celním orgánům nelze vytknout ani to, že nebyla provedena daňová kontrola. Daňová kontrola slouží k zjištění nebo prověřování daňového základu tak, jak jej vyčíslil daňový subjekt; v projednávané věci však žalobce přes výzvu správce daně nepodal daňové přiznání, tedy ani nedeklaroval daňový základ, který by pak správce daně mohl prověřovat. Judikát publikovaný pod č. 938/2006 Sb. NSS se tak v této věci neuplatní (v něm šlo o případ, kdy si daňový subjekt sám vypočetl daňovou povinnost, tj. podal daňové přiznání, a pochybnosti o správnosti jím přiznané daně vznikly v souvislosti s místním šetřením u jiného subjektu; v nyní souzené věci však žalobce popíral, že je plátcem daně, a daňové přiznání nepodal).

Nelze také souhlasit se žalobcovým názorem, že mu nevznikla povinnost ke spotřební dani, neboť žádné tabákové výrobky nevyráběl (přebalování tabáku z větších pytlů do malých spotřebitelských balení o 150 g není podle žalobce výrobou). Podle soudu celní orgány nepochybily, pokud vycházely z definicí výroby, jak je obsahoval dřívější zákon o spotřebních daních (č. 587/1992 Sb.) i pozdější znění současného zákona o spotřebních daních (od 1. 7. 2005). Byl-li právní názor celních orgánů založen na tom, že tabák prodávaný žalobcem pod označením „Cézar“ byl upraven pro konečného spotřebitele (právě tím, že byl z velkých pytlů rozdělen do menších dávek a nabízen v malých baleních) a že byl použitelný ke kouření, pak se logicky uplatnilo i to pojetí výroby, podle nějž není výrobou jen zasahování do podstaty výrobku, ale i do jeho vnější úpravy [dřívější zákon o spotřebních daních to takto ve svém § 2 písm. e) formuloval výslovně]. Ostatně v tomto duchu již rozhodl i Nejvyšší správní soud (č. 1050/2007 Sb. NSS).

Důvodná je však námitka, podle níž nebylo v řízení řádně zjištěno, zda se skutečně jedná o vybrané výrobky, které podléhají spotřební dani. Jak je patrné ze správního spisu, správce daně ve výzvě k podání daňového přiznání ze dne 7. 3. 2006 pouze konstatoval, že žalobci vznikla – podle zjištění celních orgánů při kontrolní činnosti – povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období leden až prosinec 2004, neboť dodával tabák použitelný ke kouření, který byl balen ve spotřebitelském balení a nabízen konečnému spotřebiteli ve smyslu § 101 odst. 3 písm. c) bodu 2 zákona o spotřebních daních.

Spis však neobsahuje žádné podklady, které by vypovídaly o tom, jak celní orgán k takovému závěru dospěl, a z jeho obsahu není ani zřejmé, že by takové podklady vůbec existovaly. Žalovaný ve svých rozhodnutích nijak nerozvedl, jakým způsobem dospěl k závěru, že výrobky, které žalobce podle předložených faktur prodával v roce 2004, jsou předmětem spotřební daně podle § 101 odst. 3 písm. c) bodu 2 zákona o spotřebních daních: pouze konstatoval znění tohoto ustanovení a uzavřel, že z toho vyplývá, že výrobek Cézar je předmětem spotřební daně z tabákových výrobků. Až ve vyjádření k žalobě žalovaný upřesnil, že vzorky výrobku Cézar dodávaného na trh žalobcem již byly v minulosti odebírány v jiných řízeních, kde bylo zjištěno, že odpovídají definici tabákového odpadu podle zmíněného ustanovení.

Tato úvaha žalovaného ale není správná. Z toho, že v jiném řízení byl posuzován výrobek stejného názvu, který je uváděn i na fakturách vydaných žalobcem, nelze bez dalšího dovozovat, že podmínky citovaného ustanovení splňují i výrobky, o něž šlo v nyní projednávané věci. Obchodní označení výrobku (zde Cézar) není žádným závazným parametrem, který by zaručoval, že pod stejným názvem se lze kdekoli na trhu u různých prodejců vždy shledat se zcela totožným výrobkem; to platí tím spíše, pokud jde o směs přírodního původu, jejíž (jedinečné) fyzikální vlastnosti jsou rozhodné pro závěr, zda má být výrobek zdaněn či nikoli.

Aby tedy celní orgány mohly učinit závěr o tom, že výrobek, s nímž žalobce v roce 2004 obchodoval, splňuje parametry výrobku podle § 101 odst. 3 písm. c) bodu 2 zákona o spotřebních daních, musely by k tomu provést potřebnou zkoušku: jen tak totiž mohly zjistit, zda je daná směs způsobilá ke kouření. Žádná taková zkouška však provedena nebyla, a podle všeho ani provedena být nemohla, neboť místní šetření bylo prováděno s větším časovým odstupem a u žalobce se již žádné tabákové výrobky nenacházely. Soudu je z úřední činnosti známo, že v obdobných věcech byly vlastnosti tabáku osvědčovány posudkem celně technické laboratoře (a takový posudek by byl dostatečným důkazním prostředkem, srov. č. 1493/2008 Sb.); v této věci však takový posudek nebylo možno obstarat, a nebylo tak možno prokázat, že tabákové výrobky zjištěné u žalobce byly použitelné ke kouření (a že tedy podléhaly spotřební dani).

Žalobce tedy se svou žalobou uspěl; městský soud proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a žalovaný je tak povinen zaplatit mu náklady řízení o žalobě, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (2000 Kč) a z odměny advokáta za tři úkony právní služby – převzetí zastoupení a dvě podání k soudu (žaloba, replika – 2 x 2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 9200 Kč. Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 1440 Kč odpovídající dani, kterou je zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy žalobci náleží 10 640 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 12. července 2011

JUDr. Eva Pechová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru