Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 346/2007 - 32Rozsudek MSPH ze dne 07.01.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 346/2007 - 32-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně: H. D., státní příslušnice Čínské lidové republiky, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Olšanská 2, poštovní schránka 78, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2007, č. j. SCPP-3787/C-2221-2007,

takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2007 udělila Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, Odbor pátrání kontroly a pobytu podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), žalobkyni správní vyhoštění; dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území, stanovila na jeden rok, a vyslovila, že se na žalobkyni nevztahuje důvod znemožňující vycestování.

Odvolání žalobkyně zamítl žalovaný rozhodnutím ze 6. 11. 2007 a rozhodnutí vydané v I. stupni potvrdil.

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně namítla, že správní orgán nepřiznal jejímu manželovi, panu L Z. Z., postavení účastníka řízení, ačkoli je nepochybné, že případné vyhoštění žalobkyně by se dotklo i práv jejího manžela; tím byl manžel zkrácen na svých procesních právech. S ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který každému zaručuje mj. právo na respektování soukromého a rodinného života, nelze souhlasit s tím, že práva manžela žalobkyně by mohla být dotčena až sekundárně. Na toto ustanovení Úmluvy odkázala žalobkyně i v druhé námitce, podle níž žalovaný porušil § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.: podle něj totiž nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Ve věci žalobkyně jde o právě takový nepřiměřený zásah: žalobkyně má na území ČR veškeré citové, rodinné i finanční vazby. Její manžel tu má povolen trvalý pobyt, zletilý syn pak dlouhodobý pobyt. Zásah do rodinného života je vždy třeba hodnotit individuálně; významné je např. to, že cizinec vede skutečný rodinný život na území a se státem jeho státní příslušnosti jej nic nespojuje. Respektování rodinného života musí někdy převážit nad požadavkem ochrany veřejného pořádku.

Žalobkyně již projevila snahu zlegalizovat svůj pobyt a dne 30. 5. 2007 si podala žádost o dlouhodobý pobyt na území ČR k Velvyslanectví ČR v Bratislavě; podle zákona se přitom rozhodnutí o vydání povolení k dlouhodobému pobytu vydá ve lhůtě 270 dnů ode dne podání žádosti, pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně. Ve věci žalobkyně však bezodkladnému vydání rozhodnutí nic nebrání; příslušný správní úřad již tedy měl ve věci vydat kladné rozhodnutí a žalobkyně již měla mít na území povolen dlouhodobý pobyt.

Žalobkyně proto navrhla, aby rozhodnutí vydaná v obou stupních byla zrušena a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých názorech vyjádřených v rozhodnutí. S ohledem na § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., podle nějž jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se cizinec před zahájením řízení o vyhoštění zdržoval na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně, navrhl žalovaný, aby soud žalobu odmítl.

Ze správního spisu soud zjistil, že řízení o správním vyhoštění bylo se žalobkyní zahájeno již dne 28. 5. 2007, kdy správní orgán zjistil, že žalobkyně pobývá na území bez povolení k pobytu od 17. 4. 2003. Po výpovědi žalobkyně a jejího manžela však správní orgán téhož dne řízení zastavil; dospěl totiž k závěru, že žalobkyně na území ČR žije rodinným životem, neboť tu má manžela a syna, kteří zde mají povolen dlouhodobý či trvalý pobyt, projevila upřímnou lítost a podnikla kroky k legalizaci svého pobytu (žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny podaná dne 30. 5. 2007). Následně byl žalobkyni vydán výjezdní příkaz, který ji opravňoval k pobytu a vycestování z území do 26. 7. 2007. Jelikož žádost nebyla do tohoto dne vyřízena, byl žalobkyni opět udělen výjezdní příkaz s platností do 24. 8. 2007 s upozorněním, že příště již bude uloženo správní vyhoštění. Ani do dne 28. 8. 2007 však žalobkyně nevycestovala z území; proto správní orgán rozhodl o vyhoštění.

Ačkoli v tomto rozhodnutí správní orgán konstatoval, že předchozí řízení o vyhoštění bylo zastaveno právě z důvodu nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, stejně tak uvedl, že již před udělením druhého výjezdního příkazu – k němuž došlo jen z dobré vůle správního orgánu – byla žalobkyně poučena o tom, že příště jí bude uděleno správní vyhoštění. Žalobkyně porušila svou povinnost pobývat na území jen s platným cestovním dokladem a vízem; zároveň bylo zjištěno, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana Evropské unie či státního občana ČR, a ani s občanem Evropské unie nesdílí společnou domácnost. Rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu jednoho roku je podle správního orgánu adekvátní, neboť žalobkyně pobývala na území neoprávněně a opakovaně nerespektovala udělené výjezdní příkazy. Důsledek tohoto rozhodnutí je s ohledem na dosavadní protiprávní jednání žalobkyně přiměřený z hlediska zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Jelikož má však žalobkyně na území rodinné příslušníky s povoleným dlouhodobým a trvalým pobytem, stanovil správní orgán délku správního vyhoštění jen na jeden rok.

Žalovaný v rozhodnutí o odvolání popřel, že by manžel žalobkyně měl být účastníkem řízení ve věci jejího správního vyhoštění; jeho práva jsou totiž napadeným rozhodnutím dotčena jen nepřímo. Žalovaný dále uvedl, že podání žádosti o dlouhodobý pobyt nezakládá právo pobývat na území. Co se týče zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, uvedl žalovaný, že manžel žalobkyně je cizinec, a stejně tak syn, který je již zletilý a plně odpovědný za svůj budoucí život. Po zhodnocení všech souvislostí se tak žalovanému jeví správní vyhoštění na dobu jednoho roku jako přiměřené opatření.

Žaloba není důvodná.

Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb. vydá Policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza, ač k tomu není oprávněn. Podle § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

Nejprve je třeba uvést, že ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. bylo s účinností k 13. 2. 2009 zrušeno pro neústavnost (nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 47/2009 Sb.). Na takové ustanovení je nutno hledět jako na neústavní od samého počátku, a není tedy podstatné, že žaloba byla podána v době, kdy ještě ustanovení platilo. V době rozhodování soudu již byla neústavnost ustanovení autoritativně deklarována, a žaloba je tak projednatelná.

Soud nespatřuje pochybení v tom, že správní orgán nepřibral za účastníka řízení manžela žalobkyně; shodně se žalovaným má soud za to, že rozhodováním o správním vyhoštění žalobkyně nemohla být přímo dotčena práva jejího manžela. Ostatně žalobkyně ani neuvádí, o jaká práva by mělo jít (a také – v duchu žalobní argumentace – proč by měl být subjektem těchto blíže neoznačených práv právě manžel, a nikoli také syn). Není pochyb o tom, že manžel je osobou blízkou, jíž by se vyhoštění negativně citově dotklo; toto citové dotčení však nemá zákon na mysli. Domáhá-li se žalobkyně pro manžela procesních práv, poukazuje soud na to, že manžel měl právo se k věci vyjádřit, a učinil tak dne 28. 5. 2007 v rámci prvého řízení o správním vyhoštění. Uvedl zde, že vyhoštěním manželky by byl citově dotčen a pociťoval by to jako svou újmu; on sám i syn jsou na manželce citově závislí. Je pravda, že správní orgán I. stupně si neudělal jasno v tom, jaké procesní postavení má manžel žalobkyně v tomto řízení: protokol sepsaný s manželem žalobkyně je nadepsán jako Protokol o vyjádření účastníka správního řízení, ovšem jako důvod sepsání protokolu je tu uvedena Svědecká výpověď ve věci správního vyhoštění (…) paní D H. Toto zmatení pojmů však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí vydaných v projednávané věci; faktem zůstává, že správní orgán se s názorem manžela seznámil a i formálně to zachytil. Tím spíše je tato žalobní námitka nedůvodná.

Stejně tak soud nepřisvědčil námitce, podle níž bylo žalobkyni uděleno správní vyhoštění neprávem, protože jí způsobilo nepřiměřený zásah do soukromého života. Žalobkyně argumentuje tím, že správní orgán musí v řízení o správním vyhoštění vždy zvažovat veřejný zájem na straně jedné a právo na respektování soukromého a rodinného života na straně druhé, přičemž i veřejný zájem musí ustoupit prokazatelnému rodinnému životu intenzivně vedenému na území daného cizího státu; přitom však žalobkyně přehlíží konkrétní okolnosti, za jakých jí bylo správní vyhoštění uděleno. Nestalo se totiž to, že by správní orgán od počátku přehlížel skutečnost, že žalobkyně na území ČR žije již několik let s manželem a synem, kteří tu mají povolen dlouhodobý a trvalý pobyt; naopak poté, co tato skutečnost vyšla najevo, bylo první zahájené řízení o správním vyhoštění žalobkyně zastaveno – právě s ohledem na její rodinný život. Faktem ale zůstávalo, že žalobkyně na území ČR i v okamžiku zastavení řízení pobývala bez platného povolení k pobytu (to nebylo možné zhojit ani tím, že žalobkyně dva dny po zastavení řízení požádala o udělení povolení k dlouhodobému pobytu); správní orgán jí proto udělil výjezdní příkaz, aby její pobyt na území alespoň dočasně legalizoval. Výjezdní příkaz má ovšem omezené trvání a jeho součástí je i povinnost vycestovat k určitému datu. Na rozdíl od vycestování na základě rozhodnutí o správním vyhoštění, jehož součástí je i zákaz vstupu na území po stanovenou dobu, však nezpůsobuje vycestování na základě výjezdního příkazu následnou nemožnost vstupu na území.

Žalobkyně tedy dostala možnost – právě s ohledem na její soukromý a rodinný život – bez dalších negativních dopadů ukončit svůj neoprávněný pobyt na území, a poté na území vstoupit již s potřebnými zákonnými náležitostmi; tuto možnost však nevyužila, a to dokonce dvakrát po sobě. Nelze tak vyčítat správnímu orgánu, že nerespektoval právo žalobkyně na soukromý a rodinný život: naopak se snažil žalobkyni vyjít vstříc tak, aby její rodinný život byl co možná nejméně dotčen, případně aby po vycestování žalobkyně mohl být co nejdříve obnoven. Poté, co ale žalobkyně dvakrát porušila svou povinnost vycestovat, nezbylo správnímu orgánu nic jiného než ukončit nelegální pobyt žalobkyně rozhodnutím o správním vyhoštění (i při tom byl žalobkyni stanoven zákaz pobytu jen na dobu jednoho roku z možných tří let). Přijmout argumentaci žalobkyně o tom, že osobu žijící rodinným životem na území ČR nelze vyhostit za žádných okolností, by znamenalo připustit, že rodinní příslušníci cizince legálně pobývajícího na území mohou do země přicházet nelegálně a mohou tu v podstatě trvale žít bez potřebných povolení a bez jakýchkoli obav z vyhoštěni. Takový výklad je nepřijatelný.

Konečně na zákonnost napadeného rozhodnutí nemá žádný vliv ani tvrzení žalobkyně o tom, že ve věci její žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, podané dne 30. 5. 2007, docházelo k průtahům, které byly vlastní příčinou následných potíží žalobkyně, a kdyby těchto průtahů nebylo, mohla by již žalobkyně pobývat na území legálně. To, že o této žádosti mohlo být rozhodnuto bezodkladně, je jen subjektivním přesvědčením žalobkyně; stejně tak nemůže mít žalobkyně dopředu jistotu, že by o její žádosti muselo být nutně rozhodnuto s kladným výsledkem (což žalobkyně naznačuje). Žalobkyně podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu až v nouzi nejvyšší, tedy až poté, co byl zjištěn její čtyřletý nelegální pobyt na území ČR a co jí bylo uděleno správní vyhoštění. Jak správně uvádí žalovaný, samotným podáním žádosti nevznikl žalobkyni žádný titul, na jehož základě by mohla oprávněně setrvat na území ČR. Krom toho je s podivem, jaké důsledky žalobkyně vyvozuje z toho, že správní orgán rozhodující o její žádosti ve věci povolení k dlouhodobému pobytu nerozhodl bezodkladně, když sama žalobkyně své povinnosti neplnila po dobu čtyř let a k legalizaci pobytu se odhodlala až pod hrozbou správního vyhoštění. Pokud žalobkyně dlouhodobě zanedbávala své vlastní povinnosti vůči správním orgánům, stěží může uspět s tvrzením, že správní orgány ji poškodily, pokud o její chvatně podané žádosti nerozhodly bezodkladně.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 7. ledna 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru