Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 332/2007 - 21Rozsudek MSPH ze dne 10.03.2011

Prejudikatura

7 Afs 1/2003 - 109


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 332/2007 - 21-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce T. P., zastoupeného Ing. Františkem Mejtou, daňovým poradcem se sídlem Zeyerova 2388, 397 01 Písek, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2007, č. j. 12742/07-1100-108363,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Finanční úřad v Praze – Modřanech dodatečně vyměřil žalobci dne 5. 9. 2006 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2003; stalo se tak poté, co finanční úřad v průběhu daňové kontroly vyzval žalobce, aby sdělil, zda částka 2 317 500 Kč, o níž žalobce účtoval jako o osobních vkladech podnikatele, byla předmětem daně z příjmů, byla od daně osvobozena, nebo se jedná o již zdaněný příjem. Žalobce odmítl této výzvě vyhovět, a podle názoru správce daně tak neunesl důkazní břemeno.

Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí dne 17. 8. 2007. Žalovaný souhlasil s tím, že vklad osobních finančních prostředků není příjmem ve smyslu zákona o daních z příjmů; přesto však byl žalobce povinen prokázat, zda částka vložená do podnikání byla zdaněna, neboť o ní účtoval. Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 29/05, jehož se žalobce dovolával, se týkal jiné věci: šlo tu o osobu nepodnikající, která pouze poskytla půjčku obchodní společnosti, takže u ní šlo o výdaj, nikoli o příjem, a správce daně se tu bez náležitého zákonného podkladu domáhal prokazování majetkových poměrů půjčitele.

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítl, že prokázat, co je předmětem daně, je povinností správce daně, nikoli daňového subjektu; výzva k prokázání povahy vložené částky je tak nezákonná. Ze skutečnosti, že někdo disponuje větší peněžní částkou, nelze dovozovat, že dosáhl příjmu. Žalobce považuje za nelogické, že se mu klade povinnost prokázat povahu oné částky jen proto, že o ní účtoval. Ve zprávě o výsledku daňové kontroly se neuvádí, že by žalobce porušil účetně daňové předpisy, a není z ní zřejmé, že by správce daně prokázal vztah mezi výší vložené částky a podnikatelskými výsledky žalobce. Tento „příjem“ nebyl podroben DPH, ačkoli žalobce je plátcem této daně. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasil s tím, že prokazovat skutečnosti tvrzené daňovým subjektem by měl správce daně: naopak tato povinnost – tedy prokazovat úplnost, správnost a pravdivost dokladů rozhodných pro stanovení daňové povinnosti – tíží ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), daňový subjekt. Stejně tak není správce daně povinen prokazovat, že vložená peněžní částka se projevila na podnikatelských výsledcích daňového subjektu. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Žaloba není důvodná. Podle § 31 odst. 9 daňového řádu prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.

Žalobce účtoval o osobním vkladu ve výši 2 317 500 Kč; tím je i prokázáno, že žalobce touto částkou disponoval. Je zřejmé, že danou částku musel žalobce nabýt, je pouze otázkou, zda ve formě příjmu podléhajícímu zdanění, či nikoli. Poté, co žalobce podal daňové přiznání, jej správce daně vyzval k prokázání zdanění této částky; vznikly mu totiž důvodné pochybnosti s ohledem na hospodářský výsledek žalobce, u nějž výnosy podnikání nedosahují ani životního minima, a není tak zřejmý zdroj osobního vkladu. V důsledku těchto pochybností přešlo důkazní břemeno na žalobce ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu. Jelikož žalobce odmítl cokoli věcně tvrdit, a tedy i prokázat, neunesl důkazní břemeno a správce daně oprávněně považoval daný vklad za nezdaněný příjem.

V daňovém řízení žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 29/05, avšak v dané věci daňový subjekt tvrdil, že zdrojem pro poskytnutí půjček jsou jeho úspory, prodej akcií a příjem z restituce získané od rodičů; na správci daně pak v takové situaci bylo, aby prokázal opak. Zároveň Ústavní soud v nálezu rozliši lmezi postavením podnikajícího a nepodnikajícího subjektu: zatímco podnikající osoba je povinna uchovávat informace o své hospodářské činnosti, osobě živící se závislou činnosti zákon neukládá povinnost uchovávat doklady vážící se k jejím ekonomickým aktivitám. Ústavní soud dále zdůraznil, že v daňovém řízení se vztahuje důkazní břemeno pouze k prokázání skutečností tvrzených daňovým subjektem v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se k jeho daňové povinnosti. Žalobce přitom danou skutečnost (vklad částky 2 317 500 Kč) tvrdil, a neprokázal přitom, že by sporná částka byla již zdaněna nebo byla od daně osvobozena.

Žalobce naproti tomu neuvedl nic o původu ani o době získání dané částky; jediným kritériem tak bylo časové určení vkladu a z něj plynoucí domněnka, že příjmu bylo dosaženo v době jeho účtování. Pokud žalobce netvrdil, že částka byla darována nebo jí nabyl děděním, nebyl správce daně povinen takové skutečnosti zjišťovat. Správce daně obecně není povinen zjišťovat skutečný stav věci: rozsah jeho důkazní povinnosti je vymezen v § 31 odst. 8 daňového řádu, zejména pak v jeho písm. c) (Správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem). Pokud by žalobce o dané částce neúčtoval, správce daně by se o ní nejspíš nedozvěděl, avšak žalobce o ní účtoval, takže tuto informaci správci daně sám poskytl. Soud v tom však na rozdíl od žalobce neshledává logický rozpor či absurditu, nýbrž přirozený důsledek konání daňového subjektu. Oproti tomu je logicky rozporné nevyměření DPH z dané částky, je-li žalobce plátcem DPH; takovýto rozpor však nemůže zpochybnit zákonnost postupu žalovaného v řízení o vyměření daně z příjmů. Výsledkem tohoto řízení bylo rozhodnutí o dani z příjmů, jež je v této věci napadeno žalobou; soudu zde nepřísluší zkoumat, zda a s jakým výsledkem proběhlo u žalobce vyměřovací řízení ve věci daně z přidané hodnoty.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 10. března 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru