Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 329/2007 - 59Rozsudek MSPH ze dne 17.12.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 329/2007 - 59-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: ČESKÝ OLEJ, a. s., se sídlem Tovární 309, 267 61 Cerhovice, zastoupeného Mgr. Ing. Ivo Halou, advokátem se sídlem Anglická 140/20, 120 00 Praha 2, proti žalované České národní bance, se sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 23. 8. 2007, č. j. 2007/2884/110,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2007 vyslovila Česká národní banka, že žalobce dne 9. 11. 2005 překročil hranici 2/3 a 3/4 podílu na hlasovacích právech spojených s kótovanými akciemi cílové společnosti SETUZA, a. s., a neučinil nabídku převzetí podle § 183b odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.) v zákonné lhůtě 60 dnů od vzniku povinnosti vůči všem vlastníkům účastnických cenných papírů cílové společnosti; tím se dopustil deliktu podle § 9b odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7a odst. 1 písm. a) zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 15/1998 Sb.“), a byla mu za to uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč.

Bankovní rada ČNB svým rozhodnutím ze dne 23. 8. 2007 zamítla žalobcovo odvolání a napadené rozhodnutí potvrdila.

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítl, že žalovaná sice správně zjistila skutkový stav, ovšem nepřihlédla ke všem důkazům a správně je nevyhodnotila; napadené rozhodnutí je rovněž nepřezkoumatelné. Nesplnění povinnosti učinit nabídku převzetí má za následek sistaci hlasovacích práv majoritního akcionáře dle § 183g obchodního zákoníku; nemůže tím tak dojít ke snížení vlivu ostatních akcionářů a k poškození jejich práv a zájmů, ale naopak k jejich výraznému posílení. Žalobci se nepodařilo získat souhlas orgánu dozoru nad kapitálovým trhem s obsahem a uveřejněním nabídky převzetí, ačkoli takovou žádost dvakrát (9. 12. 2005 a 6. 1. 2006) učinil u Komise pro cenné papíry (ta mu přitom navrhla minimální cenu 302 Kč), žalovaná nijak neocenila tuto poctivou snahu. Podle žalobce bylo na místě užít § 9c odst. 1 zákona č. 15/1998 Sb., protože žalobce vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby zabránil porušení právní povinnosti, a za správní delikt tedy neodpovídá. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřuje žalobkyně v tom, že navenek nemohlo být zřejmé, zda na investici do akcií v takovém rozsahu použil žalobce vlastní zdroje, nebo je získal na úvěr od členů koncernu (koncoví akcionáři/CHAPELCO/ČESKÝ OLEJ/SETUZA) či od subjektů stojících mimo koncern; žalovaná se přitom nezabývala tím, který subjekt v rámci koncernu projevil vůli a přijal rozhodnutí k nákupu předmětného balíku akcií, a zda je tedy ekonomicky spravedlivé, aby byl postižen právě žalobce.

Žalovaná pochybila, pokud při zvažování výše pokuty přihlédla i k majetkovým poměrům žalobce, a to na základě hodnoty akcií cílové společnosti v majetku účastníka podle naposledy vyhlášeného kursu Burzy cenných papírů Praha, a. s., ke dni 9. 11. 2005. V době, kdy žalobce tížila povinnost učinit nabídku převzetí, však bylo zahájeno výběrové řízení, ve kterém společnost Podpůrný garanční rolnický a lesnický fond, a. s., nabízela prodej pohledávky za společností SETUZA, a. s., ve výši cca 4 mld. Kč; k této zásadní skutečnosti vypovídající o aktuální hodnotě podniku cílové společnosti žalovaná nepřihlédla. Rozhodnutí vydaná v obou stupních měla vzít v úvahu i následné události z podzimu roku 2006, kdy byl ke Komisi pro cenné papíry podán druhý návrh nabídky převzetí a kdy byla prohlášena exekuce prodejem podniku cílové společnosti a následně bylo pozastaveno obchodování s jejími akciemi. To jednak relativizuje tržní hodnotu akcií, z níž žalovaná v rozhodnutí vychází, a jednak neguje úsudek žalované o škodě, kterou žalobce mohl způsobit menšinovým akcionářům. Za tohoto stavu bylo v podstatě nemožné stanovit znaleckým posudkem hodnotu akcií společnosti SETUZA, a. s., k čemuž měla žalovaná přihlédnout. Žalobcova ekonomická situace byla kromě toho ztížena i povinností zaplatit částku v řádu desítek milionů Kč na základě dohody o narovnání s Podpůrným garančním rolnickým a lesnickým fondem; na základě toho měla být zastavena exekuce a mohl být vypracován objektivní znalecký posudek ohledně cen akcií cílové společnosti. Žalovaná měla přihlédnout k tomu, že žalobce vykonával kroky nezbytné k tomu, aby byla ukončena exekuce a aby bylo možné určit cenu akcií.

Žalobce proto navrhl, aby rozhodnutí vydaná v obou stupních byla zrušena a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě zaujala stejný postoj jako v napadeném rozhodnutí; zdůraznila, že zákon předpokládá uložení pokuty navzdory automatické sistaci hlasovacích práv povinné osoby. Delikt, z nějž byl žalobce shledán vinným, nevyžaduje způsobení škody. Výběrové řízení vyhlášené v květnu 2006, o němž se žalobce zmínil, nemělo vliv na majetkové poměry žalobce v době vydání rozhodnutí v I. stupni. Žalovaná namítla, že ocenění akcií cílové společnosti mohlo být (třeba variantně) provedeno i po prohlášení exekuce; dodala, že sporná pohledávka byla převedena na Podpůrný garanční rolnický a lesnický fond za cenu 465 mil. Kč, přičemž tato cena vycházela ze znaleckého posudku. Žalovaná proto navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

Při jednání konaném dne 17. 12. 2010 setrvaly strany na svých procesních postojích.

Ze správního spisu soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 21. 12. 2005 zamítla Komise pro cenné papíry žalobcovu žádost o udělení souhlasu s obsahem povinné nabídky převzetí podle § 183e odst. 7 obchodního zákoníku (podanou poté, co žalobce dne 9. 11. 2005 získal podíl na základním kapitálu a hlasovacích právech cílové společnosti ve výši 90,7 %) a povinnou nabídku převzetí zakázala: zjistila totiž, že nabídka převzetí nemá potřebné náležitosti a i znalecký posudek trpí nedostatky. Stejným výrokem pak Komise rozhodla i dne 18. 1. 2006. Proti tomuto druhému rozhodnutí podal žalobce rozklad, který prezidium Komise pro cenné papíry zamítlo dne 15. 3. 2006 a napadené rozhodnutí potvrdilo. Dne 4. 9. 2006 pak bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci porušení povinnosti učinit nabídku převzetí.

V rozhodnutí o uložení pokuty žalovaná uvedla, že žalobce předložil Komisi dvakrát žádost o souhlas s obsahem a uveřejněním povinné nabídky převzetí; ani s jednou žádostí však neuspěl, a další již nepodal. Při ukládání sankce žalovaná vycházela z novější úpravy zákona č. 15/1998 Sb., který je pro žalobce výhodnější (horní hranice pokuty 50 mil. Kč oproti dřívějším 100 mil. Kč). Porušení povinnosti bylo podle žalované závažné s ohledem na význam právem chráněných zájmů, kterých se protiprávní jednání týká. Kromě toho, že žalobce získal převážný vliv na řízení společnosti, dochází tu zpravidla i k poklesu likvidity dotčených cenných papírů, a tím i k nebezpečí vzniku škody ostatním akcionářům – v důsledku rozdílu mezi přiměřenou cenou cenného papíru ve smyslu § 183c odst. 3 obchodního zákoníku a cenou, za kterou je možné cenný papír prodat na regulovaném trhu. Tento delikt podstatně oslabuje důvěru účastníků kapitálového trhu v institut ochrany investorů; důvěryhodnost kapitálového trhu je přitom podstatným předpokladem jeho fungování. V konkrétním případě se přitom jedná o zhruba 8900 akcionářů a objem 107 138 ks akcií. Při stanovení výše pokuty brala žalovaná v úvahu i to, zda byla nabídka převzetí učiněna dodatečně, dále podíl, který byl (měl být) předmětem nabídky převzetí, poslední kurs akcií předcházející vzniku povinnosti, a velikost a významnost emise akcií cílové společnosti. Žalovaná neměla k dispozici údaje o žalobcovu hospodaření; při stanovení výše pokuty proto vycházela z hodnoty akcií cílové společnosti na základě naposledy vyhlášeného kurzu.

V rozhodnutí o rozkladu se bankovní rada ČNB ztotožnila s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Postup při posuzování majetkových poměrů žalobce považovala za obvyklý v situaci, kdy žalobce v rozhodné době neuveřejnil žádné údaje o své hospodářské situaci (ač jej k tomu obchodní zákoník zavazuje). Povinnost učinit nabídku převzetí vznikla žalobci bez ohledu na to, kdo rozhodnutí o investici učinil a odkud pocházely prostředky na její financování. To, že žalobce předložil dva návrhy nabídek převzetí, které však nesplňují zákonné požadavky, neznamená, že povinnost předložit nabídku byla splněna. Žalovaná nepochybila při hodnocení kritérií pro stanovení výše pokuty; stejně tak postupovala správně, pokud nepřihlížela k prohlášení exekuce dne 16. 11. 2006.

Žaloba není důvodná.

Žalobce zlehčuje škodlivost deliktu podle § 9b odst. 1 písm. d) zákona č. 15/1998 Sb. poukazem na to, že při nesplnění povinnosti učinit nabídku převzetí jsou akcionáři, který získal rozhodný podíl na hlasovacích právech, automaticky pozastavena hlasovací práva; to podle žalobce znamená, že ostatní menšinoví akcionáři tím vlastně získávají více práv, a jednání většinového akcionáře tedy nelze hodnotit jako závadné. Žalobce netvrdí, že by v jeho konkrétním případě vyvstaly nějaké zvláštní okolnosti, které by jinak závadné jednání zbavovaly škodlivosti; naopak je toho názoru, že nedodržení povinnosti hlasovacích práv nemůže být škodlivé ze své podstaty, neboť ostatním akcionářům se tím zlepšuje postavení při výkonu hlasovacích práv. S touto argumentací nemůže soud souhlasit. Každý správní delikt má svou formální i materiální stránku; potrestán za spáchání správního deliktu může být jen ten, jehož jednání jednak formálně naplnilo znaky skutkové podstaty deliktu uvedené v zákoně, a jehož jednání současně ohrozilo nebo poškodilo zájmy, které jsou chráněny daným zákonem, či obecněji právním řádem. Podle žalobcova pojetí by ale materiální stránka deliktu podle § 9b odst. 1 písm. d) zákona č. 15/1998 Sb. nebyla naplněna nikdy, protože jednání zde popsané pouze prospívá akcionářům a nikomu jinému neškodí. Takové pojetí je zcela mylné a přijmout je by znamenalo zároveň připustit, že povinná nabídka převzetí je zbytečný institut, protože soustřeďováním akcií u co nejmenšího počtu akcionářů mohou zbývající drobní majitelé akcií jen získat. Taková úvaha je ale absurdní a popírá základní principy ochrany akcionářů i ochrany samotného trhu s cennými papíry: Jak na to správně upozorňuje žalovaná, soustředění velkého množství akcií cílové společnosti v jedněch rukou mívá za přirozený následek pokles jejich likvidity; z toho je zřejmé, že zbývajícím akcionářům může vzniknout škoda, nehledě již na to, že v obecné rovině je ohrožena i důvěryhodnost trhu.

Žalobce se dovolává liberačního ustanovení § 9c odst. 1 zákona č. 15/1998 Sb., které mělo být podle něj v jeho případě použito. Podle tohoto ustanovení právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Žalobce poukazuje na to, že dvakrát po sobě předložil tehdejší Komisi pro cenné papíry žádost o souhlas s obsahem povinné nabídky převzetí, neuspěl však; tato okolnost jej podle jeho názoru zprostila odpovědnosti za nedodržení povinnosti učinit nabídku převzetí.

Soud tento žalobcův názor nesdílí. Je nepochybně prokázáno, že se žalobce skutečně dvakrát obrátil na Komisi, a dvakrát se svou žádostí neuspěl; z toho však ještě automaticky není zřejmá míra úsilí, jaké žalobce vyvinul ke splnění své povinnosti. Už vůbec se pak žalobce nepokoušel prokazovat, že takové maximální úsilí požadované zákonem vyvinul: jen konstatoval, že žádost podal dvakrát, a pokaždé neúspěšně (jako by pouhý opakovaný neúspěch byl dokladem o tom, že žalobce již nemůže pro věc učinit více). Žalobce opakovaně obdržel od Komise nesouhlas s obsahem nabídky převzetí, včetně poukazu na konkrétní vady a problémy, které komise v návrhu nabídky spatřovala. První nesouhlasné rozhodnutí žalobce nijak nenapadl, proti druhému pak podal rozklad, který byl ale zamítnut; další procesní prostředky ke zpochybnění těchto rozhodnutí již žalobce neužil. Oběma rozhodnutí o nesouhlasu svědčí presumpce správnosti; žalobce tedy stěží může naznačovat, že všechny své povinnosti splnil, resp. že pro to udělal maximum a víc od něj nelze žádat, pokud pravomocná rozhodnutí Komise vyslovují opak.

Důvodná není ani námitka, podle níž mělo být zkoumáno ekonomické pozadí transakce, při níž žalobce nabyl většinu akcií cílové společnosti. Žalobce nijak nezpochybňuje, že se tak skutečně stalo; z toho pak plyne, že povinnost učinit nabídku převzetí tíží jej samotného a jej samotného pak stíhá i sankce za nedodržení této povinnosti. Pro rozhodnutí o správním deliktu není podstatné, jaké bylo ekonomické pozadí celé záležitosti: významné je jen to, že žalobce se stal většinovým majitelem akcií společnosti Setuza a že vůči zbylým akcionářům neučinil nabídku převzetí.

Žalobce nemůže s úspěchem vytýkat žalované, že při hodnocení jeho hospodářské situace nevzala v úvahu některé důležité skutečnosti: v rozhodné době totiž žalované neposkytl informace o svém hospodaření, z nichž by tyto skutečnosti byly zřejmé. Žalované pak nezbylo než vycházet z údajů veřejně dostupných. Žalobce nijak nereagoval na tvrzení žalované, že i v situaci majetkových změn a exekucí bylo možno vyhotovit znalecký posudek, který by byl použitelný pro účely povinné nabídky převzetí; neuvedl, proč by to nemělo být možné (jak přitom uvedla žalovaná, pro účely převodu pohledávky za cílovou společností na Podpůrný garanční rolnický a lesnický fond byl takový znalecký posudek vyhotoven).

Události, k nimž podle líčení žalobce došlo na podzim 2006 (exekuce prodejem podniku společnosti Setuza), jsou pro posuzování zákonnosti rozhodnutí o pokutě v této věci bezpředmětné. Žalovaná vycházela z hodnoty nabývaných akcií v době jejich nabytí; jinou možnost ani neměla, protože jinými údaji vztahujícími se k hodnotě těchto akcií či k hodnotě celého podniku Setuzy nedisponovala. Stejně tak je pro věc nerozhodné žalobní tvrzení, podle nějž se žalobce v dané době nacházel ve finančně tíživé situaci, která byla důsledkem dohody o narovnání s Podpůrným garančním rolnickým a lesnickým fondem. Povinnost učinit nabídku převzetí má každý, kdo nabude určitý významný podíl cenných papírů; tato povinnost není nijak podmíněna momentální příznivostí či nepříznivostí jeho ekonomické situace.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 17. prosince 2010

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru