Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 320/2007 - 23Rozsudek MSPH ze dne 07.01.2011

Prejudikatura

31 Ca 53/2005 - 33


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 320/2007 - 23-25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: Ekologický právní servis, IČ 65341490, občanského sdružení se sídlem Převrátilská 330, 390 01 Tábor, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13, 602 00 Brno, proti žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, 110 15 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 16. 8. 2007, č. j. 31717/07/01110/01000,

takto:

I. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 16. 8. 2007, č. j. 31717/07/01110/01000, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 640 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou žalobcova zástupce Mgr. Luďka Šikoly, advokáta.

Odůvodnění:

Dne 13. 4. 2007 požádal žalobce žalovaného podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), o poskytnutí itineráře/harmonogramu/programu práce, setkání a akcí jednotlivých ministrů průmyslu a obchodu – Ing. M. U. a Ing. M. Ř. – jak na území ČR, tak v zahraničí, a to od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006. Žalobce žádal, aby mu ohledně jednotlivých akcí bylo sděleno datum a místo konání, cíl a obsah jednání, údaje o hostitelích, pořadatelích a spolupořadatelích a dalších osobách, které se jednání (akce) zúčastnily.

Žalovaný žádost odmítl rozhodnutím ze dne 2. 5. 2007. Veškerá jednání, kterých se ministři v požadovaném období účastnili, se podle něj týkala koncepčních obchodně politických záležitostí. Informace o účastnících a tématech některých jednání byly publikovány v médiích a jsou běžně dostupné; v ostatních případech šlo vesměs o taková jednání, která podléhají v souladu s ustanovením přílohy č. 7, poř. č. 7 nařízení vlády č. 522/2005 Sb. utajení, a informace o nich proto nelze zveřejnit (§ 7 zákona č. 106/1999 Sb.).

Žalobce podal dne 11. 5. 2007 postupem podle § 16a odst. 3 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (kterou i označil právě uvedeným ustanovením zákona) a žádal, aby mu požadované informace byly poskytnuty v plném rozsahu. Uvedl zde, že postup povinného subjektu je nezákonný již z toho důvodu, že rozhodnutí o žádosti o informace bylo vydáno až po marném uplynutí lhůty podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., které nastalo dne 30. 4. 2007; přesto se však žalobce vyjádřil i k věcným důvodům, které vedly žalovaného k odmítnutí žádosti.

Žalovaný dne 16. 7. 2007 žalobci sdělil, že na žádost ze dne 13. 4. 2007 již reagoval poskytnutím veřejně dostupné informace; považuje ji proto za vyřízenou a žalobcovu stížnost za neopodstatněnou.

Dne 9. 8. 2007 požádal žalobce ministra průmyslu a obchodu o uplatnění opatření proti nečinnosti: podle něj totiž dosud nebylo rozhodnuto o jeho stížnosti ze dne 11. 5. 2007.

Ministr průmyslu a obchodu nato žalobci sdělil dne 16. 8. 2007, že při vyřizování stížnosti došlo k neodůvodněným průtahům, za což se omluvil; současně podle § 16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. potvrdil postup žalovaného při vyřizování žádosti o informace a doplnil, že program práce bývalého ministra Ing. U. nemá žalovaný k dispozici poté, co Ing. U. ukončil funkci ministra. Co se týče jeho vlastního programu v roce 2006, sdělil ministr žalobci, že potřebné podklady byly skartovány počátkem roku 2007.

Žalobce napadl dopis ministra ze dne 16. 8. 2007 žalobou, v níž nesouhlasil s tím, že žalovaný jeho žádost odmítl; stalo se tak však až po uplynutí lhůty pro poskytnutí informace, a proto žalobce proti rozhodnutí podal stížnost. Správně měl sice podat odvolání, nicméně podstatné je, že se formálně právně bránil, a pokud své podání označil jako stížnost, žalovaný je měl posuzovat podle jeho skutečného obsahu jako odvolání. Akt vydaný žalovaným sice neobsahuje některé podstatné náležitosti rozhodnutí podle § 68 správního řádu, nicméně materiálně se jedná o rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu. Žalobce nesouhlasil s paušálním zdůvodnění odmítavého rozhodnutí, v němž žalovaný část informací odmítl poskytnout proto, že byly publikovány v médiích a jsou běžně dostupné, zbývající část pak proto, že předmětem jednání byly informace, které podléhají utajení. Podle žalobce měl žalovaný poskytnout přinejmenším seznam těch akcí, na které pouze odkázal jako na běžně dostupný, ale také další informace, které podle žalobcova názoru nemohou podléhat utajení. Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, charakterizuje jako utajované informace takové informace, jejichž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné a které jsou uvedeny v seznamu utajovaných informací. Odepřít zpřístupnění informací je možné jen v nezbytném rozsahu z důvodů uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod; lze přitom pochybovat o tom, že utajování pouhé informace o itineráři/harmonogramu/programu práce, setkání a akcí je opatřením v demokratické společnosti nezbytným pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví či mravnosti. Povinný subjekt nemůže odepřít zpřístupnění informace v celém rozsahu jen proto, že v určité části dokumentu se nachází utajovaná informace; je naopak povinen vyloučit pouze utajované informace a ve zbylé části informaci poskytnout. Navíc žalobce nežádal např. zápisy z jednání, ale pouze informace, které zjevně nebudou samy o sobě způsobilé být považovány za „zásadní obchodně politické koncepční a strategické záměry České republiky“, aby měly důvod být utajovány. Krom toho i v případě odepření informace má povinný subjekt připojit doprovodné informace, které jsou v podstatě zobecněním požadované informace (zda subjekt požadované informace má, jak jsou rozsáhlé, proč je odpíráno jejich poskytnutí, do kdy budou chráněny atd.).

Povinný subjekt ani žalovaný nezdůvodnili, proč byly poskytnutí informací odepřeno; napadené rozhodnutí žalovaného je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Žalovaný podle žalobce zneužil správní uvážení, pokud pod utajované skutečnosti paušálně podřadil všechna jednání ministrů (mimo ta, která byla zveřejněna v médiích) a sdělil to žalobci až po uplynutí zákonné lhůty a pokud jako důvod odmítnutí žádosti označil i to, že o programu bývalého ministra již nemá informace a že podklady vztahující se k programu současného ministra již byly skartovány.

Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí vydané v I. stupni.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že žalobce před podáním žaloby nevyčerpal řádný opravný prostředek (rozklad) proti rozhodnutí povinného subjektu podle § 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Soudní přezkum se podle § 16 odst. 4 zákona týká rozhodnutí o odvolání (rozkladu), nikoli rozhodnutí o stížnosti; ostatně z označení i z obsahu žalobcova podání bylo zřejmé, že jde o stížnost. V době, kdy žalobce požádal o poskytnutí informací, již žalovaný neměl potřebné informace několik měsíců k dispozici; nezbylo mu proto než odkázat žalobce na dostupné informace v médiích, případně z důvodu utajení odmítnout žádost o informace. Žádný právní předpis ani vnitřní úprava neukládají žalovanému vést přehled o všech akcích, kterých se ministr účastnil, a vést takto podrobnou evidenci je z organizačních důvodů nemožné. Žalovaný připouští, že ve věci došlo k průtahům; o stížnosti však nakonec bylo rozhodnuto. Žalovaný navrhl, aby s ohledem na nevyčerpání opravného prostředku byla žaloba odmítnuta.

Žalobce v replice nesouhlasil s tím, že nevyčerpal řádné opravné prostředky. Proti postupu žalovaného se žalobce formálně právně bránil a ve svém podání ze dne 11. 5. 2007 napadl jednoznačně také výrokovou část rozhodnutí žalovaného, kterou byla jeho žádost odmítnuta. Toto podání – navzdory tomu, že bylo označeno jako stížnost – proto mělo být posuzováno podle svého obsahu jako rozklad. Žalobce je nadále přesvědčen, že i kdyby byla část materiálů potřebných k poskytnutí informace skartována, musí mít žalovaný jisté informace stále v držení. Žalobce dále poukázal na nesoulad mezi odůvodněním rozhodnutí vydaného v I. stupni (informace nemohou být poskytnuty coby utajované) a ve II. stupni (informace již nejsou k dispozici).

Žaloba je důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda je žaloba projednatelná, zejména s ohledem na tvrzení žalovaného, že žalobce nevyčerpal řádný opravný prostředek.

Jak je patrné ze shora provedené rekapitulace správního spisu, lhůta pro vydání rozhodnutí o stížnosti uplynula dne 30. 4. 2007. V této lhůtě nebylo rozhodnutí vydáno, ovšem bylo vydáno vzápětí, dne 2. 5. 2007. Žalobce na to dne 11. 5. 2007 reagoval podáním, které označil jako stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace podle § 16a odst. 3 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb.

Zákon č. 106/1999 Sb., ve znění novelizace provedené zákonem č. 61/2006 Sb. k 23. 3. 2006, upravuje – stejně jako v předchozím znění – odvolání, které je i nadále řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Novým institutem je od března 2006 stížnost, která je speciálním prostředkem na ochranu proti nečinnosti v případech blíže popsaných v § 16a odst. 1 zákona. V projednávané věci žalobce postupoval podle § 16a odst. 1 písm. b); podle tohoto ustanovení může stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace podat žadatel, kterému po uplynutí lhůty podle § 14 odst. 5 písm. d) nebo § 14 odst. 7 nebyla poskytnuta informace nebo předložena konečná licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

Žalobce namítal, že podání je třeba posuzovat podle jeho obsahu, a nikoli jen podle jeho označení. Soud má v obecné rovině za to, že tato zásada se v řízení o opravných prostředcích uplatní především u podání, která jsou podle svého označení opravným prostředkem v dané fázi řízení nevhodným nebo nepřípustným (např. „námitky“ místo „odvolání“), případně která v sobě slučují obsahové náležitosti více opravných prostředků. Jednoduše řečeno bude správní orgán postupovat podle této zásady tam, kde je zřejmé, že podatel se chce bránit proti aktu, který právě obdržel, ale není natolik právně vzdělán, aby podaný opravný prostředek dokázal i formálně správně označit.

Žalobcův případ je poněkud netypický: žalobce totiž zjevně disponuje potřebnou právní kvalifikací i dobrou znalostí opravných prostředků a jiných postupů podle zákona č. 106/1999 Sb., a své podání výslovně označil jako stížnost, i s uvedením odkazu na příslušné ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. Podle soudu však nelze klást žalobci k tíži, že současně nepodal odvolání (ačkoli z opatrnosti tak učinit mohl). Ustanovení § 16a odst. 1 písm. b) totiž není zcela jednoznačné; formulaci kterému po uplynutí lhůty podle § 14 odst. 5 písm. d) nebyla poskytnuta informace a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti totiž lze vykládat i tak, že splnění těchto podmínek se hodnotí právě ke dni uplynutí lhůty, tedy k patnáctému dni po podání žádosti – a pokud k tomuto dni nebylo vydáno rozhodnutí (jakkoli mohlo být vydáno později), jsou tu podmínky pro podání stížnosti. Soud nehodnotí, zda je tento výklad správný nebo vhodný; má ale za to, že v tomto konkrétním případě, s ohledem na dvojí možnost výkladu § 16a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., měl žalovaný posuzovat žalobcovo podání ze dne 11. 5. 2007 i jako rozklad – tím spíše, že žalobce ve svém podání zřetelně odlišil část, v níž napadá postup žalovaného (který v 15denní lhůtě neposkytl informace, ani nevydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti), od části, v níž vznáší námitky proti důvodům později vydaného rozhodnutí o odmítnutí žádosti (viz str. 1 zmíněného podání: Přestože poté MPO napadeným rozhodnutím žádost stěžovatele odmítlo, uvedené nic nemění na výše v předchozím odstavci uvedeném faktu nezákonného postupu a opravňuje EPS k podání této stížnosti a obraně jeho ústavně garantovaného práva na svobodný přístup k informacím. Jelikož však MPO v napadeném rozhodnutí uvedlo svou argumentaci k tomu, proč žádost o poskytnutí požadovaných informací odmítá, považuje stěžovatel za nutné vypořádat se s jeho odůvodněním; následují dvě strany argumentace k samotným důvodům pro odmítnutí žádosti. Na poslední straně podání pod bodem 2 se pak žalobce vrací k samotné stížnosti – tj. stížnosti i podle obsahu – když namítá, že odkaz na § 6 zákona č. 106/1999 Sb. je v rozporu se zákonem, protože k němu došlo až po uplynutí sedmidenní lhůty zde stanovené, a žalovaný byl tak povinen tyto informace poskytnout přímo).

Řádný opravný prostředek v této věci byl tedy vyčerpán, a žaloba je tak přípustná.

Zároveň soud shledal, že napadené rozhodnutí (které je vskutku rozhodnutím po materiální stránce, ačkoli nesplňuje formální náležitosti) se řádně nevypořádalo s obsahem podání žalobce ze dne 11. 5. 2007, a je proto nepřezkoumatelné. K tomu soud dodává, že sám ministr průmyslu a obchodu – jakkoli žalovaný ve vyjádření k žalobě tvrdí, že žalobce nevyčerpal řádný opravný prostředek – se ve svém rozhodnutí vyjádřil i k věcným důvodům, které podle jeho názoru vedly žalovaného k odmítnutí žádosti; hodnotil tedy námitky, které podle svého obsahu byly námitkami „rozkladovými“.

K námitce, která i podle svého obsahu byla námitkou „stížnostní“, tedy k tomu, že žalovaný v 15denní lhůtě neposkytl informace, aniž vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti, ministr uvedl, že postup ministerstva při řízení o žádosti potvrzuje, a zároveň se omluvil za neodůvodněné průtahy, které na příslušném pracovišti vznikly. K další „stížnostní“ námitce, uplatněné podle § 16a odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. – totiž že žalovaný již nemohl postupovat podle § 6 odst. 1 zákona (Pokud žádost o poskytnutí informace směřuje k poskytnutí zveřejněné informace, může povinný subjekt co nejdříve, nejpozději však do sedmi dnů, místo poskytnutí informace sdělit žadateli údaje umožňující vyhledání a získání zveřejněné informace), pokud tak neučinil v sedmidenní lhůtě, a že žalobce proto žádá (přímé) poskytnutí požadovaných informací (srov. § 6 odst. 2 zákona: Pokud žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt mu ji poskytne) – se však ministr nevyjádřil vůbec, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Stejně tak ministr ponechal stranou námitky „rozkladové“, mířící proti obsahu rozhodnutí o odmítnutí žádosti, v nichž žalobce popíral paušální závěr o povaze informací, o které žádal, upozorňoval na to, že samotné informace o harmonogramu a programu setkání jistě jako celek nepředstavují zásadní obchodně politické koncepční a strategické záměry České republiky (a není tedy důvod, aby byly utajovány) a že výskyt utajované informace v žádané informaci by měl povinný subjekt řešit jinak (§ 12 zákona) než paušálním odepřením požadovaných informací jako celku. Z napadeného rozhodnutí tak není patrné, jaký je ministrův postoj k těmto žalobcovým argumentům; ministr pouze uvedl, že ostatně program práce ani svůj, ani předchozího ministra již nemá k dispozici. (Ohledně informací, které žalovaný označil za veřejně dostupné, ale tato argumentace neobstojí, protože pokud se jedná o informace již zveřejněné a žadatel trvá na jejich přímém poskytnutí, je povinný subjekt povinen je poskytnout podle § 6 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.; pokud by se pak tato zmínka měla vztahovat na všechny požadované informace, tedy i na ty, které žalovaný označil jako informace utajované, byla by rozhodnutí vydaná v I. a ve II. stupni v rozporu, protože informace nemůže být utajovaná a zároveň již být skartována.) I z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Žalobce tedy se svou žalobou uspěl; městský soud proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) a vypořádá se s námitkami, které v předchozím řízení opomenul.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a žalovaný je tak povinen zaplatit mu náklady řízení o žalobě, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (2000 Kč) a z odměny advokáta za tři úkony právní služby – převzetí zastoupení a dvě písemná podání k soudu (3 x 2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů (3 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 9200 Kč. Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 1440 Kč odpovídající dani, kterou je zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy žalobci náleží 10 640 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 7. ledna 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru