Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 314/2007 - 30Rozsudek MSPH ze dne 19.11.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 314/2007 - 30-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Mgr. H. U., zast. JUDr. Michalem Čelechovským, advokátem, Osek u Rokycan 47, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 936/3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13.8.2007, č.j. VS-101/RK/3-2007

takto:

Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13.8.2007, č.j. VS-101/RK/3-2007 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 7.760,- Kč, do 30 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně, JUDr. Michala Čelechovského, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně podala k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž bylo k podanému rozkladu zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22.2.2007, čj. AS-357/Ř-2007 a zastaveno správní řízení. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 22.2.2007, čj. AS-357/Ř-2007 bylo rozhodnuto, že archiválie (zápis, jímž byla žalobkyně dne 20.června 1989 zaevidována v materiálech Státní bezpečnosti jako kandidát tajné spolupráce a dne 1. listopadu 1989 jako agent s krycím jménem Nováková) nelze vyřadit z evidence Národního archivního dědictví.

Žalobkyně v žalobě uvedla, že nikdy se Státní bezpečností nespolupracovala a zápis její osoby do evidence kandidátů tajné spolupráce a evidence agentů byl nepravdivý a podvodný. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 65/2003 ze dne 30. října 2003, který nabyl právní moci dne 19.12.2003, bylo určeno že byla jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) z.č. 451/1991 Sb. v materiálech Státní bezpečnosti evidována neoprávněně. Návrhem ze dne 16.1.2006 adresovaným žalovanému se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí ve správním řízení podle § 17 odst. 2 písm. a) a § 44 písm. h) zákona o archivnictví, jímž bude přehodnocen význam dotčené archiválie, podle které spolupracovala se Státní bezpečností, a tato bude vyřazena z Národního archivního dědictví. Dopisem ze dne 21.2.2006 však byla odborem žalovaného zpravena, že ministerstvo vnitra není oprávněné k provádění jakýchkoli zásahů do obsahu registračních protokolů a podané žádosti proto vyhověno nebude. Dne 10.4.2006 žalobkyně podala ministru vnitra návrh na přezkoumání postupu odboru archivní a spisové služby a ministr návrh postoupil zpět uvedenému odboru. Dopisem ze dne 10. května 2007 pak bylo žalobkyni sděleno, že archiv není povinen ověřovat pravdivost či přesnost uložených údajů a podané žádosti nebude vyhověno. Žalobou ze dne 19.2.2007 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci zahájené návrhem ze dne 16.1.2006. Dne 26.2.2007 pak žalobkyně obdržela rozhodnutí žalovaného čj. AS-357/Ř-2007 ze dne 22.2.2007, jímž žalovaný rozhodl tak, že předmětné archiválie z evidence Národního archivního dědictví vyřadit nelze; podanou správní žalobu žalobkyně vzala zpět. Proti rozhodnutí ze dne 22.2.2007 podala rozklad, o kterém bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím.

Žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí je odůvodněno v podstatě tím, že v případě vyřazování archiválií se nejedná o správní řízení ve smyslu § 9 správního řádu a na podanou žádost měl žalovaný reagovat pouze vysvětlujícím dopisem. Podle žalobkyně tedy jde o to, zda vyřazování archiválií provádí archivní služba na základě svého uvážení, aniž by o tom vydávala rozhodnutí ve správním řízení, či zda je nutno postupovat podle správního řádu a o vyřazení archiválií vydat přezkoumatelné správní rozhodnutí.

Žalobkyně poukázala na ustanovení § 2 písm. e) zákona o archivnictví, které definuje archiválii jako takový záznam, který byl vybrán ve veřejném zájmu k trvalému uchování a byl vzat do evidence archiválií. Dále odkázala na ustanovení § 17 odst. 2 písm. a) a § 44 písm. h) uvedeného zákona, podle nichž se rozhodnutím ministerstva vnitra vyřazují archiválie (kromě jiných také) z důvodu přehodnocení jejich významu. Podle § 44 písm. c) tohoto zákona ministerstvo vnitra přezkoumává rozhodnutí Národního archivu a státních oblastních archivů vydaná ve správním řízení. Z ust. § 77 odst. l zákona pak vyplývá, že správní řád se nevztahuje na rozhodování podle § 14 odst. 1, § 38 odst. 1 a § 40 odst. 2. A contrario na ostatní případy rozhodování se správní řád a správní řízení vztahuje.

Podle žalobkyně je tak zřejmé, že o vyřazení archiválie z důvodu přehodnocení jejího významu musí být vedeno správní řízení, aby mohlo být vydáno rozhodnutí; právní posouzení věci žalovaným je tak nesprávné.

Žalobkyně uvedla, že nemá jinou možnost, jak dosáhnout nediskriminačního stavu v rovném přístupu k povolání, než se domáhat přehodnocení významu zápisu do registru svazků Státní bezpečnosti jako agenta a vyřazení tohoto zápisu z Národního archivu; v opačném případě žalobkyni bude vždy vydáno osvědčení, podle kterého je evidována v materiálech Státní bezpečnosti jako agent (§ 2 odst. 1 písm. b) a § 4 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb.), což vylučuje, aby se mohla ucházet o některá zaměstnání, neboť prokazování bezúhonnosti se provádí právě tímto osvědčením. Rozsudek, jímž bylo určeno, že nebyla agentkou Státní bezpečnosti, je žalobkyni pro účely získání zaměstnání podmíněného prokázáním bezúhonnosti k ničemu. Žalobkyně navrhla, aby soud vydaná rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se nikterak nepodílí na tvrzeném diskriminačním jednání, které má omezovat svobodnou volbu povolání žalobkyně; ani případná diskriminace nesouvisí s rozhodnutím žalovaného a není důvodem, který by legitimizoval žalobkyni k podání žaloby ve smyslu § 65 s.ř.s. Žalobkyně v žalobě neuvádí, zda považuje napadené rozhodnutí za nezákonné či nicotné a neuvádí ani to, zda byla rozhodnutím zkrácena na svých právech, či zda její práva byla zkrácena v důsledku porušení jejích práv v předcházejícím řízení. Uvádí pouze to, že právní posouzení věci žalovaným ohledně vyloučení aplikace správního řádu je nesprávné. Žalovaný je toho názoru, že samotná nesprávnost právního posouzení nevede nutně k nezákonnosti či nicotnosti rozhodnutí. Žalovaný tak má za to, že žalobu nelze projednat pro překážku spočívající v nedostatku uvedení žalobních bodů, dle nichž má být napadené rozhodnutí nezákonné či nicotné. Podle žalovaného je napadené rozhodnutí věcně správné i zákonné a žalobkyně jím nebyla zkrácena na svých právech. Žádost žalobkyně o přehodnocení významu archiválií a jejich vyřazení z Národního archivního dědictví je podle žalovaného zjevně nepřípustnou žádostí ve smyslu § 45 odst. 3 správního řádu a žalovanému nezbylo, než správní řízení o žádosti zastavit podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Aktivně legitimováni k podání návrhu na vyřazení archiválií z evidencí Národního archivního dědictví ve smyslu § 17 odst. 2 zákona č. 499/2004 Sb. jsou pouze ty subjekty, které podle § 16 uvedeného zákona vedou evidence Národního archivního dědictví. Rozhodnutí o vyřazení archiválií z evidencí může mít ve smyslu § 9 správního řádu dopad do subjektivních práv a povinností subjektů vedoucích evidence, případně vlastníků či držitelů archiválií. Pouze tyto subjekty mohou být účastníky správního řízení o vyřazení archiválií z evidencí Národního archivního dědictví. Osoba, které se obsah předmětné archiválie týká, není a nemůže být účastníkem řízení o vyřazení archiválie z evidence, neboť případné rozhodnutí o vyřazení či nevyřazení archiválie z evidence do jejích práv a povinností nezasahuje. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. nebo aby žalobu, shledá-li ji projednatelnou, zamítl.

Soud předně řešil otázku, zda jsou splněny podmínky pro to, aby žalobou napadené rozhodnutí mohlo být přezkoumáno soudem. Soud neshledal důvod pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pro překážku spočívající v nedostatku žalobních bodů, dle nichž má být žalobou napadené rozhodnutí nezákonné či nicotné, uváděný žalovaným ve vyjádření k žalobě. Žalobou napadené rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 22.2.2007, a jímž bylo zastaveno správní řízení o žádosti žalobkyně, je rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s. Žalobkyně v podané žalobě namítá nesprávné právní posouzení žalovaného, který své rozhodnutí odůvodnil pouze tím, že v případě vyřazování archiválií se nevede správní řízení; proto podle žalovaného mělo být na žádost žalobkyně reagováno pouze vysvětlujícím dopisem. Podle argumentace žalobkyně uvedené v žalobě však má být o vyřazení archiválie z důvodu přehodnocení jejího významu vedeno správní řízení (a vydáno přezkoumatelné rozhodnutí). Vzhledem k důvodům, jimiž žalovaný zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení správního řízení odůvodnil, posoudil soud žalobní body uplatněné v podané žalobě jako plně postačující pro soudní přezkum napadeného rozhodnutí. Zda je právní posouzení žalovaného správné či nikoliv a zda případná nesprávnost právního posouzení vede k nezákonnosti rozhodnutí, je věcí posouzení provedeného soudem v rámci přezkumného řízení. Uvedenou otázku tedy soud neřeší v rámci úvahy o přípustnosti žaloby.

Z podnětu podané žaloby přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak soudu ukládá ust. § 75 odst. 1,2 s.ř.s. V přezkumném řízení soud vycházel z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem. V souladu s § 51 odst. 1,2 s.ř.s. soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně podala návrh na přehodnocení významu zápisu navrhovatelky v materiálech bývalé Státní bezpečnosti a vyřazení tohoto zápisu z Národního archivního dědictví. V návrhu uvedla, že se Státní bezpečností nikdy nespolupracovala, a tuto skutečnost doložila rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30.10.2003, čj. 34 C 65/2003. S poukazem na ust. § 2 písm. e) a § 17 odst. 2 písm. a) zákona o archivnictví uvedla, že trvalé uchování záznamu, který není pravdivý, nemá žádnou historickou hodnotu a porušuje lidská práva zakotvená v ústavním pořádku, zejména čl. 1 Ústavy a čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1,2 Listiny, není ve veřejném zájmu. Dopisem ze dne 21.2.2006 Ministerstvo vnitra, odbor archivní a spisové služby, žalobkyni sdělilo, že předmětný zápis je nedílnou součástí úředních knih (tzv. registračních protokolů), jež jsou jako archiválie s historickou hodnotou, které mj. dokumentují činnost bývalé komunistické Státní bezpečnosti, nedílnou součástí Národního archivního dědictví. Ministerstvo vnitra, resp. odbor archivní a spisové služby, jako správce těchto archivních materiálů není oprávněn k provádění jakýchkoli zásahů týkajících se obsahu těchto úředních knih. Žalobkyně podala k rukám ministra vnitra stížnost na tento postup Odboru archivní a spisové služby MV ČR, v níž mimo jiné uvedla, že tvrzení, že tento odbor není oprávněn k provádění jakýchkoli zásahů do úředních knih je nepravdivé, neboť ustanovení § 17 odst. 2 písm. a) zákona o archivnictví umožňuje rozhodnutím ministerstva vnitra vyřadit archiválie z důvodu přehodnocení jejich významu. Dále uvedla, že skutečnost, že je soudem potvrzena nepravdivost zápisu, který navíc znemožňuje výkon určitých povolání osobě, o které je pořízen a společensky tuto osobu diskriminuje, je závažným důvodem pro přehodnocení významu archiválie. Dalším dopisem ze dne 10.5.2006 sdělilo Ministerstvo vnitra, odbor archivní správy, žalobkyni, že výběrem archiválií, tj. posouzením hodnoty dokumentů a rozhodnutím o jejich vybrání za archiválie a zařazení do evidence archiválií, zákon pověřil výhradně příslušný archiv (§ 3 odst. 3), nikoliv jednotlivé občany. Příslušným archivem je v tomto případě Archiv MV. Z definice archiválie (§ 2 písm. e/) je patrné, že kritérium pravdivosti údajů není rozhodující pro výběr archiválií ani pro jejich vyřazení z evidence Národního archivního dědictví podle § 17 odst. 2 písm. a) zákona. Ustanovení § 78 odst. 3 zákona naopak uvádí, že archiv není povinen ověřovat, zda údaje obsažené v archiváliích u něho uložených jsou přesné či pravdivé. Podané žádosti tak nemůže být vyhověno.

Do správního spisu je dále založeno usnesení Městského soudu v Praze čj. 9 Ca 72/2007, jímž soud pro zpětvzetí zastavil řízení o žalobě žalobkyně Mgr. H. U. na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (Ministerstva vnitra) ve věci vyřazení zápisu z Národního archivního dědictví.

Do správního spisu je dále založeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru archivní a spisové služby ze dne 22.2.2007, čj. AS-357/Ř-2007, jímž bylo podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 499/2004 Sb., o archívnictví a spisové službě, rozhodnuto, že předmětné archiválie nelze vyřadit z evidence Národního archivního dědictví. V jeho odůvodnění správní orgán zejména uvedl, že hodnocení významu dokumentů provádějí příslušné archivy v rámci výběru archiválií podle § 6 zákona o archivnictví. V případě dokumentů vzniklých z činnosti bývalé Státní bezpečnosti byl dříve příslušným archivem Archiv Ministerstva vnitra v rámci odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra a v současnosti je tímto archivem jeho nástupce - odbor archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra. Bývalý Archiv Ministerstva vnitra vybral všechny dokumenty vzniklé z činnosti bývalé Státní bezpečnosti jako archiválie především s ohledem na § 5 odst. 3 zákona o archivnictví, podle kterého se za archiválie vybírají dokumenty, které mají trvalou hodnotu vzhledem k významu, funkci anebo postavení jejich původce, a vzal je do evidence Národního archivního dědictví. Současný odbor archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra nemíní na tomto postupu cokoli měnit. Tento postup se opíral o názor vědecké i široké občanské veřejnosti a je podložen Zprávou Mezinárodní archivní rady o archivech bezpečnostních služeb bývalých represivních režimů z roku 1998, v níž se mimo jiné praví: Záznamy, které vytvořily a nahromadily bývalé represivní útvary, se při nejbližší vhodné příležitosti musí dát pod správu nových demokratických úřadů a tyto úřady musí podrobně evidovat jejich držbu...Dokumenty bývalých represivních útvarů se musí uchovávat v archivních fondech národního systému archivů nebo se dají k dispozici institucím, které identifikují bývalé činitele (úředníky) nebo se zabývají odškodňováním obětí represe nebo zabezpečováním kolektivních a individuálních práv....Pokud existují předpisy, které se týkají ochrany dokumentárního dědictví v archivních institucích, je třeba tyto dokumenty přesunout pod jejich správu, kde budou zabezpečeny jako kulturní dědictví. V každém případě je však potřebné, aby tyto dokumenty byly zřetelně deklarované jako kulturní dědictví. Protože odbor archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra nevidí důvod pro přehodnocení významu těchto archiválií, není možné je rozhodnutím Ministerstva vnitra vyřadit z evidence Národního archivního dědictví. Na posouzení významu archiválií vzniklých z činnosti bývalé Státní bezpečnosti nemají vliv ani rozsudky soudů , v případě navrhovatelky rozsudek Městského soudu v Praze čj. 34 C 65/2003, jímž bylo určeno, že navrhovatelka byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) z.č. 451/1991 Sb. v materiálech Státní bezpečnosti. Skutečnost, že některé osoby byly neoprávněně evidovány v materiálech Státní bezpečnosti, není důvodem k tomu, aby se tyto materiály v archivu pozměňovaly nebo vyřazovaly, jak již bylo uvedeno ve stanovisku odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra ze dne 21.2.2006. Takový postup by byl v rozporu s obecným zájmem uchovat tyto materiály jako důkazní prostředek a jako historický pramen. Ani technicky není vyřazení zápisu nebo několika zápisů proveditelné, neboť v případě navrhovatelky se jedná o registrační protokoly, které mají formu úřední knihy, z níž nelze jednotlivé zápisy vyřazovat. Význam těchto úředních knih jakožto archiválií také není dán jednotlivými zápisy, ale jejich celkem. I proto není důvod přehodnocovat význam registračních protokolů jakožto archiválií.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí rozklad, v němž namítla nepřezkoumatelnost výrokové věty hovořící o předmětných archiváliích bez jejich bližšího vymezení, dále nepřezkoumatelnost závěru, že správní orgán nevidí důvod pro přehodnocení významu archiválií, a proto není možné je rozhodnutím správního orgánu je vyřadit z evidence Národního archivního dědictví, neboť nelze shledat, jakými úvahami se správní orgán řídil a jaké důkazy hodnotil. Podle žalobkyně nelze připustit, aby společenský zájem na „historické pravdě“ převážil nad právy jednotlivců zaručenými ústavou; dojde-li ke střetu, musí převážit ochrana individuálních oprávněných zájmů, tj. v daném případě ochrana práva na ochranu osobnosti a na rovný přístup k zaměstnání. Nemůže být pravdivá argumentace, že zápisy vyřadit není možné ani technicky, u informace, kterou nelze oddělit od ostatního materiálu postačí poznámka, že byla vyřazena a nebude jako obsah archivního dědictví napříště sdělována. Technická vyřaditelnost je záležitostí správního orgánu, nesmí sloužit jako záminka pro uchování informace, je na správním orgánu, aby k naplnění zákona našel cestu.

O podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím tak, že podle § 152 odst. 5 písm. a) a § 152 odst. 4 ve spojení s § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu prvostupňové rozhodnutí zrušil a správní řízení zastavil. V odůvodnění zmínil obsah rozkladem napadeného rozhodnutí a důvody uvedené v rozkladu. Dále uvedl, že dospěl k závěru, že v případě vyřazování archiválií se nejedná o správní řízení ve smyslu § 9 správního řádu a na žádost mělo být reagováno pouze vysvětlujícím dopisem. Protože o žádosti žalobkyně nemělo být vedeno správní řízení, rozhodl ministr o zrušení rozkladem napadeného rozhodnutí a o zastavení nesprávně vedeného správního řízení.

Ministr vnitra se pro úplnost vyjádřil i k jednotlivým námitkám rozkladu. Poukázal na to, že předmětné archiválie byly vymezeny v návětě výroku rozhodnutí, což je postačující. Uvedl, že věta „ministerstvo nevidí důvod pro přehodnocení významu archiválií, a proto není možné vyřadit je z evidence Národního archivního dědictví“ vysvětluje, proč ani z procedurálních důvodů nemůže Ministerstva vnitra navrhované rozhodnutí vydat. Odbor archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra provedl výběr archiválií z dokumentů bývalé Státní bezpečnosti a vzal je do evidence Národního archivního dědictví. Jestliže tento odbor trvá na tom, že předmětné archiválie mají zůstat archiváliemi a nevidí důvod pro přehodnocení jejich významu, nemůže Ministerstvo vnitra rozhodnout o jejich vyřazení. Hodnocení dokumentů a výběr archiválií z nich je podle § 3 odst. 3 a § 6 zákona o archivnictví svěřen archivům. Pokud archiv, který dokumenty vybral jako archiválie a vzal je do evidence Národního archivního dědictví, nedospěje k přehodnocení jejich významu a nepodá Ministerstvu vnitra návrh na jejich vyřazení z evidence Národního archivního dědictví, nemůže Ministerstvo vnitra o vyřazení rozhodnout. Dále uvedl, že obecný zájem na uchování archiválií je deklarován v definici archiválií v § 2 písm. e) zákona, podle kterého je archiválií záznam, který byl vybrán ve veřejném zájmu k trvalému uchování. Význam posuzovaných archiválií je, jak uvádí odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí, dán jejich celkem, nikoli jednotlivými zápisy. Veřejným neboli obecným zájmem je uchování tohoto neporušeného celku. V odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí je dále použit výraz „historický pramen“, a to jako jedna z forem využití archiválií. Dále se tyto archiválie využívají jako důkazní prostředek při soudních jednáních. Archivy nezkoumají pravdivost údajů obsažených v archiváliích (§ 78 odst. 3 zákona o archivnictví). Registrační protokoly bývalé Státní bezpečnosti jsou dokladem o tom, koho Státní bezpečnost evidovala, nevypovídají však o tom, které osoby byly evidovány se svým souhlasem a které nikoli; jsou dokladem o praxi bývalé Státní bezpečnosti, nikoli dokladem o postoji občanů v nich uvedených. Nelze se ztotožnit s námitkou o zásahu do základních lidských práv. Výběr dokumentu za archiválii a vzetí archiválie do evidence je ve vztahu k právu na ochranu osobnosti neutrální. Došlo-li k porušení práva na ochranu osobnosti, dopustil se ho původce dokumentu vybraného za archiválii, ale nedopouští se ho archiv, který dokument za archiválii vybral a archiválii vzal do evidence. Výběr dokumentu za archiválii a její vzetí do evidence neovlivňuje právo na rovný přístup k zaměstnání. Pro uplatnění tohoto práva je rozhodující rozsudek Městského soudu v Praze 34 C 65/2003, kterým bylo určeno, že Mgr. H. U. byla evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) z.č. 451/1991 Sb. neoprávněně. Vyřazením archiválií by byly odstraněny důkazní prostředky pro případnou obnovu řízení. Ministr odmítl i zpochybnění technické nemožnosti vyřazení předmětných zápisů z Národního archivního dědictví. Uvedl, že by se muselo jednat o vyřazení celého registračního protokolu a tím by se vyřadily všechny ostatní zápisy z tohoto registračního protokolu, které s případem Mgr. U. nijak nesouvisejí. V evidenci se neevidují jednotlivé záznamy, nýbrž celé archivní soubory a jejich evidenční jednotky definované v příloze č. 1 prováděcí vyhl. č. 645/2004 Sb. Ministr uzavřel, že předmětné archiválie z evidence Národního archivního dědictví vyřadit nelze.

Soud vycházel z těchto podstatných skutečností:

Podle § 9 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.

Citované ustanovení § 9 správního řádu je jediným zákonným ustanovením uvedeným v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, o které jsou opřeny tyto závěry ministra vnitra: 1. - v případě vyřazování archiválií se nejedná o správní řízení

2. -o žádosti žalobkyně nemělo být vedeno správní řízení

3. - na žádost žalobkyně tak mělo Ministerstvo vnitra reagovat jen vysvětlujícím dopisem.

Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí při tom vyplývá, že pouze na základě těchto závěrů ministr vnitra zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22.2.2007 a zastavil řízení o žádosti žalobkyně.

Žalobkyně v žalobě reagovala pouze na tyto závěry ministra vnitra a již se nezabývala zbylou částí odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Proti tomu nelze ničeho namítat, neboť ostatní skutečnosti, které ministr v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil k jednotlivým námitkám uvedeným v rozkladu, takto uvedl pro úplnost a neodůvodňoval jimi skutečnost, že zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22.2.2007 a zastavil správní řízení.

Žalobkyně v žalobě poukazuje na ust. § 17 odst. 2 písm. a) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví, podle kterého z evidencí Národního archivního dědictví se rozhodnutím ministerstva vyřazují archiválie z důvodů přehodnocení významu, dále na ust. § 44 písm. h) uvedeného zákona, podle kterého ministerstvo na úseku archivnictví a výkonu spisové služby rozhoduje o přehodnocení významu archiválií a o jejich vyřazení z Národního archivního dědictví. Dále poukazuje na ustanovení § 77 odst. 1 uvedeného zákona, které stanoví, že na rozhodování podle § 14 odst. 1, podle § 38 odst. 1 a podle § 40 odst. 2 se správní řád nevztahuje.

Soud se ztotožňuje s námitkou žalobkyně, že z citovaných ustanovení vyplývá, že na řízení o vyřazení archiválií z důvodu přehodnocení jejich významu, tedy na řízení vedené podle § 17 odst. 2 písm. a) a § 44 písm. h) zákona, se správní řád vztahuje. Jeden ze závěrů, o které ministr vnitra opřel své rozhodnutí, a to závěr, že v případě vyřazování archiválií se nejedná o správní řízení, je proto nesprávný.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě (nikoli však rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí) uvedl, že žádost žalobkyně o přehodnocení významu archiválií a jejich vyřazení z Národního archivního dědictví je zjevně nepřípustnou žádostí ve smyslu § 45 odst. 3 správního řádu. K tomu uvedl, že aktivně legitimováni k podání návrhu na vyřazení archiválií z evidencí Národního archivního dědictví ve smyslu § 17 odst. 2 zákona jsou podle žalovaného pouze ty subjekty, které podle § 16 vedou evidence Národního archivního dědictví, a dále uvedl, že rozhodnutí o vyřazení archiválií z evidencí může mít ve smyslu § 9 správního řádu dopad do práv a povinností subjektů vedoucích evidence, popřípadě vlastníků či držitelů archiválií, nemůže však mít dopad do práv a povinností osob, jichž se obsah archiválie týká. Osoba, které se obsah archiválie týká, proto podle žalovaného nemůže být účastníkem řízení o vyřazení archiválie z evidence. Odůvodnění napadeného rozhodnutí zmíněnou argumentaci neobsahuje, žalobkyně tak proti této argumentaci nemohla v podané žalobě brojit. Vyjádření k žalobě není součástí odůvodnění napadeného rozhodnutí a nedostatky odůvodnění nemůže zhojit. Soudu tak nezbývá, než konstatovat, že další ze závěrů, o které ministr vnitra opřel své rozhodnutí, a to závěr, že o žádosti žalobkyně nemělo být vedeno správní řízení, je nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá, na základě jakých skutečností a podle jakých právních ustanovení ministr vnitra k tomuto závěru dospěl. Odůvodnění uvedené až ve vyjádření k žalobě nelze přijmout jako odůvodnění samotného rozhodnutí. Nadto se soud domnívá, že tvrzení žalovaného ve vyjádření k žalobě je rozporné, pokud žalovaný na jedné straně uvádí, že rozhodnutí o vyřazení archiválií z evidencí může mít dopad do subjektivních práv a povinností subjektů vedoucích evidence (§ 16), popřípadě vlastníků či držitelů archiválií, na straně druhé však aktivní legitimaci k podání návrhu na vyřazení archiválií z evidencí přisuzuje pouze subjektům, které podle § 16 zákona vedou evidence Národního archivního dědictví (nikoli rovněž vlastníkům či držitelům archiválií).

Podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná. Pokud by žádost žalobkyně o přehodnocení významu a o vyřazení předmětných archiválií z Národního archivního dědictví byla zjevně nepřípustná, jak žalovaný uvádí ve vyjádření k žalobě, pak bylo na Ministerstvu vnitra, aby podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu vydalo usnesení a řízení o žádosti zastavilo. Uvádí-li ministr vnitra v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že na žádost mělo Ministerstvo vnitra reagovat jen vysvětlujícím dopisem, pak tento závěr není v souladu se stanoviskem žalovaného ve vyjádření k žalobě..

Soud posoudil odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proto podle § 78 odst. 1,4 s.ř.s. za použití § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. a plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu za soudní poplatek ve výši 2000,- Kč a za právní zastoupení advokátem ve výši 5760,- Kč (tj. za dva úkony právní služby – převzetí zastoupení a sepsání žaloby, po 2100,- Kč a dva související paušální poplatky po 300,- Kč, podle §§ 7, 9 odst. 3 písm. f) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., po zvýšení o 20% DPH). Náklady řízení celkem jsou ve výši 7.760,- Kč, jak je ve výroku rozsudku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s., stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 19. listopadu 2010

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru