Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 276/2008 - 37Rozsudek MSPH ze dne 26.10.2011

Prejudikatura

2 As 50/2005


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 276/2008 - 37-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně: Hana Klauzová – taxi, s. r. o., se sídlem Třebsín 295, 257 44 Netvořice, zastoupené JUDr. Pavlem Klauzem, obecným zmocněncem, bytem tamtéž, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 00 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 24. 7. 2008, č. j. 108421/2008/KUSK,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 2. 1. 2008 shledal Městský úřad Benešov, odbor dopravy, silničního hospodářství a dopravně správních agend, žalobkyni jako provozovatelku taxislužby vinnou ze správních deliktů podle § 35 odst. 1 písm. a), b) (nezajistila řádné vedení záznamu o provozu vozidla a záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku), § 35 odst. 2 písm. b) (nezajistila dodržování stanovené doby řízení vozidla, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku při práci řidičů) a § 35 odst. 3 písm. h) (porušila § 21 stanovící pravidla pro provoz taxislužby tím, že neoznámila dopravnímu úřadu určité skutečnosti) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Za to správní orgán uložil žalobkyni pokutu ve výši 10 000 Kč.

Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 7. 2008 a napadené rozhodnutí potvrdil. Zahájení kontroly u dopravce je podle něj možné oznámit i osobě, která se podílí na provozování dopravy. Nelze vycházet ze záznamů žalobkyně o době řízení vozidla a o bezpečnostních přestávkách, neboť jsou vedeny nesprávně. Žalobkyně byla povinna dodržovat zákon i přesto, že řidič pro ni pracoval na základě dohody o provedení práce, nikoli v pracovním poměru. Výše pokuty, která byla žalobkyni uložena za několikeré porušení zákona, je podle žalovaného nízká.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně setrvala na tom, že zahájení kontroly byl správní orgán povinen oznámit kontrolované osobě, což je Hana Klauzová, a nikoli řidiči S. Správní orgány nepředložily během řízení žádný věrohodný důkaz prokazující legálnost kontroly; ta se nemůže opírat jen o domněnky nebo o tendenční výklad zákona. Správní orgány podle žalobkyně řádně nezjistily skutkový stav věci (rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné) a důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch žalobkyně. Řidič S. byl v pracovněprávním vztahu na dohodu o provedení práce, která se uzavírá na 100 hodin ročně. Proto po odpracovaném stu hodin v daném roce přerušil činnost, a nemohl tedy legálně dosáhnout doby řízení 112 hodin. Dobou řízení se ve smyslu prováděcí vyhlášky rozumí nepřetržitá doba řízení se zastavením na dobu deseti minut; převážnou část pracovní doby taxikáře přitom zabere čekání na zákazníka. Žalobkyně zdůraznila, že v oboru podniká řádně, nikdy nebyla postižena za porušení zákonné povinnosti. Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech. Upozornil na to, že podle vyjádření žalobkyně ze dne 13. 6. 2007 měl pan S. vykonat práce v rozsahu 150 hodin (nikoli 100 hodin). Podle časového výpisu z knihy jízd firemního vozidla by pan S. (při započetí práce dne 20. 3. 2007) měl naplnit smluvenou dobu práce 19. nebo 20. 4. 2007 (to by přitom obnášelo 208 hodin práce). I v evidenci pracovní doby je u řidiče za měsíc duben 2007 vykázáno 208 hodin (26 dnů – 8 hodin práce denně) s hodinovými přestávkami od 21 do 22 hodin. I při odečtení času na přestávky by byl překročen smluvený časový limit na 182 hodin. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Při jednání konaném dne 26. 10. 2011 setrvaly strany na svém.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 14. 6. 2007 provedl Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy, kontrolu v rámci výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě. Jako kontrolovaný subjekt je tu označena žalobkyně, jako řidič pan R. S. Spolu s protokolem o kontrole předal magistrát místně příslušnému silničnímu úřadu listiny získané později od žalobkyně. „Kniha jízd firemního vozidla“, v níž každý řádek odpovídá jednomu dni, rubrika „stav tachometru“ uvádí ve sloupci „počáteční“ vždy údaj „17 – 21“, ve sloupci „konečný“ pak údaj „22 – 02“ (tj. je zde uvedena pracovní doba řidiče), ve sloupci „ujeto km služebně“ je pak vždy vyplněn údaj „8“ (tj. počet pracovních hodin v každém dni). Podle „evidence pracovní doby“ pracoval pan S. od 1. do 26. dubna vždy od 17 do 02 hodin, s přestávkou od 21 do 22 hodin. Podle listiny „Skončení dohody sjednané na dobu konání určitých prací“ se strany dohodly považovat dohodu za ukončenou dnem 13. 6. 2007, jelikož řidič již odpracoval sjednaných 150 hodin. Dne 13. 11. 2007 oznámil správní orgán I. stupně žalobkyni zahájení řízení ve věci zde vyjmenovaných porušení zákona o silniční dopravě. Při jednání konaném dne 22. 11. 2007 žalobkyně namítla, že kontrola měla být oznámena jí, nikoli panu S. Pan S. zaznamenával do knihy o řízení a přestávkách údaj 8 hodin denně, jako taxikář však osm hodin denně neřídil (viz definici doby řízení podle § 3 odst. 2 vyhlášky); k tomu žalobkyně doložila výpis z paměťového modulu vozidla (podle něj pan S. ujel celkem 15 – 58 km denně). Kniha jízd má první stránku, kde jsou uvedeny náležitosti požadované zákonem (to žalobkyně doložila). Žalobkyně neodhlašovala řidiče z evidence po skončení dohody, protože s ním počítala na příští rok. Řidič po skončení dohody neodevzdal žalobkyni průkaz, i když k tomu byl vyzýván, víc pro to žalobkyně nemohla udělat.

Žaloba není důvodná. První žalobní námitkou žalobkyně zpochybnila způsob provedení kontroly, zejména to, že kontrolní pracovníci jednali při kontrole s řidičem, nikoli přímo se žalobkyní; podle soudu zde však správní orgán nepochybil.

Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, sice výslovně nestanoví, že kontrolovaná osoba musí být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly, nicméně určuje kontrolním pracovníkům povinnost oznámit této osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly [§ 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole). Podle judikatury má přitom skutečná kontrola smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolované osoby ve všech případech by totiž mohlo vést k tomu, že by prováděná kontrola nesplnila svoji zamýšlenou funkci (srov. č. 719/2005 Sb. NSS). Žalobkyně je právnickou osobou, jejímž hlavním předmětem činnosti je provoz taxislužby, tuto svou činnost vykonává prostřednictvím jednotlivých řidičů vozů taxislužby. Kontroluje-li správní orgán dodržování zákona o silniční dopravě v rámci jednoho konkrétního vozu taxislužby, je kontrolovanou osobou nepochybně žalobkyně, tj. provozovatelka. Svou povinnost podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole splní kontrolní orgán tím, že její zahájení oznámí přítomnému řidiči daného vozu taxislužby, jakožto subjektu, který je za tento vůz odpovědný v daném místě a čase. Jeho prostřednictvím je kontrola oznámena i vůči provozovatelce, tj. kontrolovanému subjektu, resp. tímto způsobem se oznámení o zahájení kontroly nepochybně dostane do sféry kontrolovaného subjektu, což je smyslem zákona. Jiný výklad se nezdá být dost dobře možný, neboť pokud by kontrolní pracovník byl povinen před zahájením kontroly, tj. po 21. hodině v Praze, formálně vyrozumět o zahájení kontroly i statutární orgán žalobkyně, která navíc sídlí mimo Prahu, k samotné kontrole by patrně nikdy nemohlo dojít (srov. č. 1034/2007 Sb. NSS).

Žalobkyně tedy nebyla zkrácena na svých právech tím, že nemohla být kontrole osobně přítomna. Veškerá kontrolní zjištění se následně stala předmětem správního řízení, jehož zahájení bylo oznámeno již přímo žalobkyni (zásilka doručena dne 13. 11. 2007); z oznámení se žalobkyně přesně dozvěděla, porušení jakých ustanovení zákona o silniční dopravě je jí kladeno za vinu, a k tomuto obvinění se také mohla vyjádřit při jednání konaném dne 22. 11. 2007; této možnosti využila.

Neobstojí ani argument o nezákonnosti kontroly plynoucí z toho, že řidič R. S. již pro žalobkyni – podle jejího tvrzení – v den kontroly nepracoval, neboť již odpracoval příslušné množství hodin podle dohody o provedení práce. To totiž nebylo dopravnímu úřadu oznámeno, jak požaduje zákon o silniční dopravě ve svém § 21 odst. 7, takže dopravní úřad právem vycházel z toho, že pan S. pracuje pro žalobkyni. Kontrola byla provedena dne 14. 6. 2007; evidenční číslo pana S. však bylo zrušeno až ke dni 25. 6. 2007, k témuž dni bylo vyřazeno z evidence vozidlo, které řídil. Žalobkyně ostatně nepopřela, že vozidlo, které řídil pan S., evidovala u dopravního úřadu ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o silniční dopravě právě ona. Kdyby soud připustil, že pouhé prohlášení provozovatelky taxislužby o tom, že řidič již pro ni v určitý den nepracoval (ačkoli okolnosti – zejména to, že řidič i v den kontroly jezdil s vozidlem evidovaným žalobkyní a že evidence jeho osoby i vozidla byla zrušena až následně – svědčí o opaku), ji zbavuje odpovědnosti za správní delikt, by bylo absurdní: znamenalo by to, že provozovatelka by mohla provozovat taxislužbu prostřednictvím osob, které s ní nejsou ve formálněprávním vztahu, přičemž by nemusela dbát zákona a nemohla by za to být nijak postižena.

Kromě toho obligatorním předpokladem pro zahájení řízení o správním deliktu není nutně provedená kontrola podle zákona o státní kontrole, resp. její výsledky (srov. č. 1509/2008 Sb. NSS). Správní orgán získal potřebné poznatky svědčící o porušení zákona nejen při kontrole, které byl přítomen řidič R. S., ale také od samotné žalobkyně, která správnímu orgánu předložila požadované dokumenty. Následně pak bylo žalobkyni standardním procesním postupem oznámeno zahájení správního řízení.

Správní orgány nepochybily ani při hodnocení jednotlivých jednání žalobkyně. Podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě je tuzemský dopravce povinen zajistit, aby řidiči dodržovali ustanovení týkající se doby řízení, doby bezpečnostních přestávek a doby odpočinku. Podle § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, zajistí dopravce při organizaci práce řidičů ve vnitrostátní silniční dopravě prováděné vozidly pro přepravu cestujících, která podle druhu své konstrukce a svého vybavení jsou určena pro přepravu nejvýše devíti osob včetně řidiče, dodržování doby řízení vozidla, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku stanovené v odstavcích 2 až 6; konkrétně podle odst. 3 nesmí celková doba řízení překročit 100 hodin v období dvou po sobě následujících týdnů.

Žalobkyně předložila knihu jízd a evidenci pracovní doby, z nichž plyne, že řidič R. S. pracoval během měsíce dubna vždy od 17 hodin do 2 hodin po půlnoci, přičemž přestávku měl vždy pouze od 21 do 22 hodin. Žalobkyně poukázala na to, že podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb. se za dobu řízení považuje doba vlastního řízení včetně přerušení řízení na dobu kratší než deset minut, a předložila výpis z paměťového modulu: z počtu skutečně ujetých kilometrů, jak byly zaznamenány v modulu, je podle ní zřejmé, že pan Sivák nemohl řídit osm hodin denně. Správní orgány nijak nezpochybnily výpis z modulu; tento výpis však poskytuje informace zcela odlišné než „kniha jízd“ – tedy záznam o provozu vozidla, který byla žalobkyně povinna vést ve smyslu § 3 odst. 2 a 3 zákona o silniční dopravě a § 1 odst. 7 vyhlášky č. 478/2000 Sb., a který měl obsahovat zejména údaje o době řízení vozidla, o bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Tyto údaje žalobkyně v rozporu se zákonem neevidovala; z předložené knihy jízd není vůbec zřejmé, kdy tedy řidič skutečně řídil a kdy odpočíval; o zcela nevypovídajícím a nesmyslném způsobu vyplňování knihy jízd svědčí i vyplnění rubriky „ujeto km služebně“, kde je mechanicky v každém dni vyplněn údaj „8“ (který má zřejmě odpovídat počtu pracovních hodin v každém dni). Ačkoli údaje z paměťového modulu nasvědčují tomu, že řidič neřídil celých osm hodin bez přestávky, neprokazují, kolik hodin tedy skutečně věnoval řízení a kdy mezi řízením odpočíval (to nelze z počtu denně ujetých kilometrů dovodit).

Žalobkyně nepředložila žádné další listiny, které by věrohodně vypovídaly o dobách řízení a dobách odpočinku u řidiče R. S.; správní orgán tedy nepochybil, pokud vycházel z „knihy jízd“ a v souladu s údaji zde uvedenými dospěl k závěru, že řidič řídil ve dvou po sobě následujících týdnech více než 100 hodin, protože doby odpočinku tu nejsou nijak vyznačeny. Kniha jízd má sloužit k informaci o tom, kolik jízd řidič v daný den provedl, kdy jízda započala a skončila, přičemž z těchto údajů by bylo i zřejmé, kdy řidič neřídil, a kdy tedy mohl odpočívat; kniha jízd vedená žalobkyní však tyto nutné údaje neposkytovala, proto správní orgán použil jen ty informace, které z nesprávně vedené knihy jízd bylo možno vyčíst.

S tím souvisí i další delikt. Podle § 3 odst. 2, 3 zákona je tuzemský dopravce provozující silniční dopravu vozidly určenými k přepravě osob povinen vést záznam o provozu vozidla a uchovávat jej po dobu pěti let od ukončení přepravy. Dále je povinen zajistit, aby řidič vedl záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, a tento záznam je povinen uchovávat po dobu jednoho roku od ukončení přepravy. Způsob vedení záznamu o provozu vozidla stanoví § 1 odst. 7 vyhlášky č. 478/2000 Sb.; podle písm. a) bodu 7 i podle písm. b) bodu 7 (v závislosti na typu kontrolního záznamového zařízení) musí dopravce zajistit, aby osádka jím provozovaného vozidla uváděla v záznamu také dobu řízení, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku. Tuto povinnost žalobkyně nesplnila, a to ostatně ani nezpochybňuje žádným konkrétním argumentem; nesplnění této povinnosti pak mělo za následek i to, že žalobkyně nebyla schopna doložit splnění povinnosti podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě, jak je o tom řeč výše.

Podle § 21 odst. 7 zákona o silniční dopravě je provozovatel taxislužby povinen do sedmi dnů písemně oznámit příslušnému dopravnímu úřadu veškeré změny údajů uvedených v odstavcích 5 a 6 (mj. i údajů o řidičích, kteří pro provozovatele pracují) a datum případného ukončení provozování taxislužby. Žalobkyně v řízení tvrdila, že pan Sivák ukončil spolupráci s ní již dne 13. 6. 2007; to však oznámila dopravnímu úřadu až dne 4. 7. 2007. Lhůta tak dodržena nebyla. Podle § 21 odst. 11 písm. e) zákona o silniční dopravě je provozovatel taxislužby povinen do 3 dnů písemně oznámit dopravnímu úřadu skutečnost, že mu řidič vozidla taxislužby nepředal průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby, který je dopravce povinen odevzdat podle odstavce 12; podle odst. 12 platí, že provozovatel taxislužby je povinen odevzdat průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby dopravnímu úřadu příslušnému podle odstavce 5 nejpozději do sedmi kalendářních dnů poté, co osoba, na jejíž jméno byl průkaz vydán, přestala vykonávat pro provozovatele taxislužby práci řidiče taxislužby – v tomto případě tedy podle tvrzení žalobkyně začala běžet tato pětidenní lhůta dne 14. 6. 2007 a skončila dne 18. 6. 2007. I pokud by se třídenní lhůta podle § 21 odst. 11 počítala až od tohoto dne, skončila by již dne 21. 6. 2007, a do této doby dopravní úřad neobdržel od žalobkyně žádnou informaci. Je nepodstatné, jaké měla žalobkyně s panem S. další úmysly (tedy zda s ním sjednala dohodu o provedení práce na 100 či 150 hodin – v tom nemá sama žalobkyně jasno – dne 13. 6. ji formálně ukončila, přitom ovšem najisto počítala s tím, že pro ni pan S. bude pracovat i nadále, proto jej u úřadu neodhlašovala): zákon stanoví jednoznačně, že ukončí-li řidič práci pro provozovatele taxislužby, musí to provozovatel oznámit; stejně tak, nevrátí-li řidič provozovateli průkaz řidiče taxislužby. Správní orgány žalobkyni nevytýkaly to, že jim nepředložila průkaz řidiče S. (podle tvrzení žalobkyně jej totiž řidič nebyl ochoten vydat i přes opakované upozornění), ale to, že o nevrácení průkazu neinformovala dopravní úřad.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 26. října 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru