Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 264/2008 - 32Rozsudek MSPH ze dne 20.10.2011

Prejudikatura

22 Ca 334/2008 - 38


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 264/2008 - 32-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně METAL, a. s., IČ 00478326, se sídlem Hlavanova 81/4, 326 00 Plzeň, zastoupené JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem Modřínová 2, 326 00 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2008, č. j. 520/312/08,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2008, č. j. 520/312/08, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 6800 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou její zástupkyně JUDr. Ivany Čadkové, advokátky.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 18. 4. 2008 shledala Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Plzeň, žalobkyni vinnou správními delikty podle 1) § 66 odst. 3 písm. a) (jako původce odpadů nezařadila odpady podle druhů a kategorií), 2) § 66 odst. 2 písm. a) (jako původce odpadů nevedla ve stanoveném rozsahu evidenci odpadů), 3) § 66 odst. 5 (neshromažďovala odpady utříděně podle jednotlivých druhů a kategorií) a 4) § 66 odst. 3 písm. b) (nezajistila odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Za to uložila žalobkyni pokutu ve výši 1) 60 000 Kč, 2) 10 000 Kč, 3) 40 000 Kč a 4) 30 000 Kč, celkem 140 000 Kč. Toto rozhodnutí vydala inspekce poté, co bylo zrušeno její předchozí rozhodnutí ze dne 16. 12. 2007 [podle něj se žalobkyně dopustila deliktů sub 1, 2 a 3 shora, a dále deliktu podle § 66 odst. 2 písm. b), neboť nezabezpečila odpady před nežádoucím znehodnocením].

K odvolání žalobkyně změnil žalovaný napadené rozhodnutí ze dne 18. 4. 2008 svým rozhodnutím ze dne 16. 6. 2008 tak, že vypustil bod 4 výroku rozhodnutí (týkající se deliktu spočívajícího v nezajištění odpadů před nežádoucím znehodnocením) a celkovou pokutu snížil na 110 000 Kč.

Žalobkyně v žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítla, že text rozhodnutí vzbuzuje pochyby o tom, že rozhodnutí bylo skutečně vydáno správním orgánem (není tu uvedeno sídlo, nelze posoudit, zda je rozhodující orgán k věci příslušný). Žalovaný opomněl rozhodnout o celém výroku napadeného rozhodnutí; kromě toho není v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) „vypuštění“ části výroku; žalovaný měl spíše na mysli zrušení části výroku, a v tom případě měl postupovat podle § 90 odst. 1 písm. a) nebo b) (výrok zrušit a řízení o tomto dílčím předmětu zastavit, nebo výrok zrušit a věc vrátit k novému projednání). Z odůvodnění (ani z textu na str. 3 pod bodem 8) není jasné, proč byl vypuštěn (zrušen) výrok č. 4. Žalovaný pochybil, pokud ve věci rozhodl dříve, než zástupkyni žalobkyně uplynula lhůta pro podání odvolání. Žalovaný podle žalobkyně bagatelizoval vady řízení, kterých se dopustila inspekce v I. stupni, a setrval i na jejích nesprávných závěrech.

Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 18. 4. 2008 zrušil usnesení ze dne 19. 3. 2008, kterým inspekce omezila právo žalobkyně vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, ovšem hned téhož dne vydala inspekce rozhodnutí o pokutě, takže žalobkyně svá práva nemohla uplatnit. Žalobkyně setrvala na tom, že konstrukce výroku o uložení pokuty je chybná (pokuty byly stanoveny za jednotlivé delikty a následně sečteny). Inspekce vzala v úvahu jen závěry kontroly nekvalitně zachycené v protokolu ze dne 12. 10. 2007 a nepřihlédla k dalším vyjádřením žalobkyně. Správní orgány neprokázaly žalobkyni pochybení, jejich závěry jsou neodůvodněné (stěží lze žalobkyni vytýkat, že shromažďuje stavební odpad, když není stavební firmou; inspekce označila za odpad i materiál používaný v provozu) a není zdůvodněna ani výše pokuty (nebyly zkoumány okolnosti porušení, zejména to, že žalobkyně svými neúmyslnými chybami nezpůsobila újmu žádné osobě ani životnímu prostředí; nebyla hodnocena solventnost žalobkyně). Žalobkyně proto navrhla, aby Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu neukládá správnímu orgánu, aby současně se změnou rozhodoval o ostatních částech výroku přezkoumávaného rozhodnutí; změna je z výroku rozhodnutí žalovaného natolik zřetelná, že si ji nelze vyložit jinak, než jak žalovaný zamýšlel. Žalobkyně podle žalovaného ani v žalobě nenapadá nezměněné části výroku rozhodnutí vydaného v I. stupni. Zrušit rozhodnutí a současně zastavit řízení lze pouze tehdy, pokud napadené rozhodnutí vůbec nemělo být vydáno. Rozhodnutí I. stupně však nevykazuje vady, které by nebylo možno napravit v odvolacím řízení, což žalovaný učinil. Některé žalobní námitky považuje žalovaný za obstrukční (údajná nedostatečná identifikace odvolacího správního orgánu v rozhodnutí; vydání rozhodnutí o odvolání před samotným doručením odvolání; chybějící zdůvodnění toho, proč byl vypuštěn výrok 4). Odvolání proti usnesení inspekce ze dne 19. 3. 2008 nemělo odkladný účinek; inspekce tedy nepochybila, pokud ve věci rozhodla dříve, než bylo o tomto odvolání rozhodnuto. Žalobkyně pak nebyla nijak omezena ve svém právu navrhovat důkazy a činit jiné návrhy. Žalovaný rekapituloval průběh řízení od 7. 11. 2007 (zahájení řízení) do 18. 4. 2008 (vydání druhého rozhodnutí ve věci) a uzavřel, že žalobkyně nebyla zkrácena na svých procesních právech. Výtky, podle nichž inspekce hodnotila věc jednostranně a překrucovala fakta, jsou jen pouhými nedoloženými tvrzeními. Odpovědnost žalobkyně za správní delikty je objektivní, porušení zákona bylo prokázáno a zabývat se zaviněním není na místě. Je zřejmé, že žalobkyně je původcem odpadů, a inspekce označila za odpad jen ty věci, u kterých bylo nepochybné, že se jich žalobkyně zbavuje nebo má úmysl se jich zbavit. Žalovaný proto navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 12. 10. 2007 provedla inspekce kontrolu nakládání s odpady ve dvou provozovnách žalobkyně; o kontrolních zjištěních byl sepsán protokol a byla pořízena fotodokumentace; za žalobkyni při kontrole jednal předseda představenstva Ing. Petr Mráz, který protokol po sepsání přečetl a připojil svůj podpis. Žalobkyně předložila zejména průběžnou evidenci odpadů za rok 2003 – 2007, hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2005 a 2006, evidenční listy pro přepravu nebezpečných odpadů, doklady o předání odpadů k odstranění, smlouvu se stavební firmou na stavební práce a smlouvu na vyvážení velkoobjemového kontejneru. Dne 7. 11. 2007 bylo se žalobkyní zahájeno správní řízení ve věci čtyř správních deliktů – tj. deliktů sub 1, 2 a 3 shora a deliktu spočívajícího v nezabezpečení odpadů před nežádoucím znehodnocením. Žalobkyně se k zahájení řízení vyjádřila dne 21. 11. 2007; svou vinu ve všech případech popřela (stavební odpady a plechovky od barev nalezené při kontrole podle ní vznikly jednorázově, takže nebylo na místě je zařazovat podle druhů a kategorií a vést jejich evidenci; obaly znečištěné nebezpečnými látkami byly omylem shromážděny v místě určeném pro shromažďování železa a oceli, ale k jejich úniku nemohlo dojít, protože zbytky barev byly v pevném stavu; olejový filtr byl připraven k uložení na příslušné místo, znečištěná textilie není odpadem). Inspekce vydala rozhodnutí ze dne 6. 12. 2007, kterým shledala žalobkyni vinnou čtyřmi správními delikty a uložila jí čtyři pokuty v celkové výši 140 000 Kč. K odvolání žalobkyně zrušil žalovaný toto rozhodnutí dne 21. 1. 2008 a vrátil věc inspekci k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 19. 3. 2008 inspekce stanovila žalobkyni lhůtu 15 dnů k tomu, aby se vyjádřila k podkladům rozhodnutí (jejich soupis byl přiložen); současně byla žalobkyni oznámena změna předmětu řízení. Ve vyjádření ze dne 3. 4. 2008 žalobkyně namítla, že v řízení nebylo prokázáno, kdo je původcem odpadů, ani kdy a v jakém množství odpady vznikly. Ve věci by měly být vyslechnuty osoby, které se v rozhodné době pohybovaly v areálu žalobkyně; kromě zaměstnanců společnosti (kteří mohou být zaujatí) by mělo jít o pracovníky stavebních firem činných v areálu. Žalobkyně nepopřela drobné nedostatky na úseku odpadového hospodářství, ovšem zdůraznila, že dosud nikdy vážně neohrozila životní prostředí a nemá dost peněz na zaplacení pokuty. K odvolání žalobkyně zrušil žalovaný usnesení inspekce ze dne 19. 3. 2008 svým rozhodnutím ze dne 18. 4. 2008 s tím, že je na inspekci, aby zvážila, zda je nutno určit novou lhůtu. Inspekce téhož dne vydala nové rozhodnutí ve věci.

Žaloba je důvodná.

Nezákonnost rozhodnutí nepůsobí skutečnost, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé sídlo orgánu, který je vydal. Bývá sice běžné, že v úvodu, resp. v záhlaví rozhodnutí se objevuje označení správního orgánu včetně jeho sídla (případně tu bývá označeno i dekoncentrované pracoviště příslušného správního orgánu, které rozhodnutí vydalo), nicméně nejde o zákonný požadavek. Podle § 69 odst. 1 správního řádu musí rozhodnutí správního orgánu obsahovat označení „rozhodnutí“, označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Všechny tyto náležitosti napadené rozhodnutí má; žalobkyně přitom nebyla nijak zkrácena na svých právech tím, že z rozhodnutí nezískala informaci o sídle správního orgánu. Odvolání se ostatně podává prostřednictvím správního orgánu I. stupně, jehož identifikační údaje byly žalobkyni známy, takže případná neznalost o sídle žalovaného nemohla žalobkyni přivodit žádné procesní komplikace; v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu pak postačí označit žalovaného jeho názvem (nikoli sídlem; pro účely soudního řízení ani není podstatné, které dekoncentrované pracoviště případně vydalo napadené rozhodnutí).

Žalovaný pochybil, pokud ve věci rozhodl dříve, než zástupkyni žalobkyně uplynula lhůta pro podání odvolání. Obě strany se shodují na tom – a je to patrné i ze správního spisu – že rozhodnutí vydané v I. stupni bylo nejprve nesprávně doručeno přímo žalobkyni (dne 21. 4. 2008), ačkoli žalobkyně byla v řízení zastoupena. Žalobkyně z opatrnosti podala dne 2. 5. 2008 odvolání, v němž zdůraznila, že rozhodnutí nebylo dosud doručeno její zástupkyni. Žalovaný uložil inspekci dne 29. 5. 2008, aby doručila své rozhodnutí zástupkyni žalobkyně; zdůraznil, že do té doby lze považovat citované rozhodnutí za nedoručené. Zásilka obsahující rozhodnutí inspekce byla uložena na poště dne 3. 6. 2008 a zástupkyně žalobkyně si ji vyzvedla dne 9. 6. 2008. Dne 18. 6. 2008 podala žalobkyně znovu odvolání totožného obsahu (resp. k nové pasáži uvozující toto odvolání připojila text původního odvolání). Již dne 16. 6. 2008 však žalovaný vydal rozhodnutí o odvolání (vypraveno dne 20. 6. 2008, zástupkyni žalobkyně doručeno dne 25. 6. 2008), aniž vyčkal, až žalobkyni uplyne lhůta pro podání odvolání. Na nesprávnosti postupu žalovaného nic nemění ani skutečnost, že obě verze odvolání (jak odvolání „předčasné“, tak odvolání reagující na řádné doručení) jsou totožné: to totiž žalovaný při vydávání rozhodnutí vůbec nemohl předjímat, protože s textem „řádného“ odvolání ještě nebyl seznámen. Je jen věcí náhody, že pochybení žalovaného nemělo v tomto případě vliv na zákonnost rozhodnutí (žalovaný se totiž vyjádřil ke všem odvolacím námitkám obsaženým v odvolání ze dne 18. 6. 2008, i když formálně se vyjadřoval nikoli k tomuto řádnému odvolání, nýbrž k předčasnému odvolání ze dne 2. 5. 2008).

Důvodná není námitka, podle níž byla žalobkyně zkrácena na svém právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Usnesením ze dne 19. 3. 2008 byla žalobkyni stanovena lhůta 15 dnů, v níž se měla vyjádřit k podkladům rozhodnutí, aniž by dostala možnost navrhovat důkazy a činit jiné návrhy ve smyslu § 36 odst. 1 správního řádu; žalovaný proto dne 18. 4. 2008 toto usnesení zrušil a věc vrátil inspekci, aby s ohledem na probíhající fázi řízení uvážila, zda je zapotřebí učinit výzvu novou, inspekce však právě již dne 18. 4. 2008 vydala rozhodnutí ve věci. Odvolání proti usnesení sice opravdu nemá odkladný účinek, jak žalovaný uvedl (srov. § 76 odst. 5 správního řádu): to znamená, že bez ohledu na podané odvolání může správní orgán I. stupně dále pokračovat v řízení a činit procesní úkony. Nemůže to ovšem mít ten následek, že případně zjištěná nezákonnost usnesení bude zjištěním toliko akademickým. Pokud odvolací orgán konstatoval, že orgán I. stupně pochybil, musí být toto pochybení v řízení napraveno; jinak rozhodnutí ve věci samé, které bude v takovém řízení vydáno, nemůže obstát.

Potud má žalobkyně pravdu; neobstojí naopak argumentace žalovaného, který v podstatě tvrdí, že je-li vyloučen odkladný účinek odvolání proti usnesení a usnesení je v odvolacím řízení zrušeno příliš pozdě na to, aby správní orgán I. stupně mohl zopakovat vadný procesní úkon či jinak napravit pochybení, nedá se nic dělat (tj. odvolání proti usnesení nebylo fakticky k ničemu). Konkrétně v této věci ale soud neshledal, že by žalobkyně nemohla navrhovat důkazy a vyjádřit se k podkladu rozhodnutí. Žalobkyně totiž kromě toho, že podala odvolání proti usnesení ze dne 19. 3. 2008, také na toto usnesení reagovala, a to dne 3. 4. 2008 (obsah tohoto vyjádření viz výše v rekapitulaci správního spisu). Již předtím, dne 31. 3. 2008, se žalobkyně dostavila do sídla inspekce a seznámila se s podklady pro rozhodnutí; ve svém sdělení ze dne 3. 4. 2008 se tak jednak vyjádřila k podkladům rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu), jednak navrhla důkazy (§ 36 odst. 1 správního řádu); svých procesních práv tak plně využila. Kromě toho – jak sama žalobkyně v tomto vyjádření konstatovala – inspekce vycházela v řízení pouze z protokolu o kontrole a dále z podkladů, které jí poskytla sama žalobkyně; nelze tedy mít ani nejmenší pochybnost o tom, že žalobkyně byla dobře obeznámena s podklady pro rozhodnutí.

Neobstojí rovněž námitka, podle níž nebylo přihlédnuto k vyjádření podanému k protokolu z kontroly. V tomto vyjádření ze dne 30. 10. 2007 žalobkyně jen sdělila, že neroztříděné odpady budou druhově roztříděny a teprve pak předány k odstranění; pak se po zahájení řízení vyjádřila dne 21. 11. 2007 (obsah tohoto vyjádření viz výše v rekapitulaci správního spisu), námitkami zde obsaženými se inspekce zabývala ve svém rozhodnutí.

Ani k věcnému hodnocení nakládání s odpady, jak je zpochybňuje žaloba, nemá soud výhrady. Žalobkyně namítla, že u ní nemohl vznikat stavební odpad; nesprávné nakládání s odpady (nezařazování podle druhů, nesprávné uložení, nedostatečné nebo žádné třídění) se však u žalobkyně netýkalo pouze odpadů stavebních, ale i jiných (odpad komunálního typu). Kromě toho z podkladů, které dodala sama žalobkyně, bylo zjištěno, že žalobkyni v letech 2005 – 2007 vznikaly stavební odpady v souvislosti s výstavbou skladové haly a přístavbou prodejny. Ohledně námitky, podle níž inspekce označila za odpad i materiál používaný v provozu, se soud rovněž ztotožňuje se správními orgány. Je možné, že některé plechovky s barvami nalezené v areálu se stále používaly při stavebních pracích; další však již byly prokazatelně spotřebovány, a staly se tak odpadem [§ 3 odst. 3 písm. b) zákona o odpadech], přesto o nich žalobkyně nevedla evidenci a neshromažďovala je odděleně v prostředku k tomu určeném. Stejně to platí o znečištěných rukavicích a textiliích, případně o dalších věcech znečištěných ropnými produkty. Žalobkyně nepopřela, že jakožto provozovatelce stáčírny a čerpací stanice, a subjektu, který provozuje vysokozdvižný vozík, jí nutně vznikal tento typ odpadů; evidence však o něm vedena nebyla.

Důvodná je ovšem námitka, jíž žalobkyně napadá konstrukci výroku rozhodnutí žalovaného. Nelze tak zcela říci, že žalovaný nerozhodl o celém výroku rozhodnutí vydaného v I. stupni; v podstatě tak v rámci své logiky učinil (v odůvodnění se vyjádřil ke všem čtyřem deliktům, které byly ve správním řízení posuzovány), nicméně procesně nesprávným způsobem.

Jak žalobkyně správně uvedla, správní řád ve svém § 90 dává odvolacímu orgánu možnost

− zrušit napadené rozhodnutí a zastavit řízení,

− zrušit napadené rozhodnutí a vrátit je k novému projednání,

− změnit napadené rozhodnutí.

První postup přichází v úvahu tehdy, jestliže řízení o určité věci nemělo být vůbec vedeno, resp. již zahájené řízení nemůže skončit rozhodnutím ve věci. V případě správního trestání půjde o situace, kdy se delikt nestal, nebo jeho spáchání nebylo prokázáno a další dokazování by bylo neúčelné či nemožné. Druhý postup je určen pro situace, kdy správní orgán I. stupně pochybil a ve věci je třeba vést další řízení, provádět dokazování… Třetí postup se pak uplatní tehdy, jestliže správní orgán pochybil spíše s menší intenzitou a jeho procesní chybu či nesprávnou hmotněprávní úvahu může odvolací orgán napravit sám, bez dalších významných procesních úkonů. Žalovaný však „změnil“ napadené rozhodnutí tak, že „vypustil“ výrok č. 4 rozhodnutí inspekce. Tím chtěl zřejmě říct – jak plyne z odůvodnění pod bodem 8 – že skutek popsaný ve výroku č. 4 rozhodnutí inspekce nebyl prokázán, a další dokazování není na místě. V takovém případě ale měl zrušit rozhodnutí inspekce ve výroku č. 4 a řízení o onom skutku zastavit; pokud ohledně tří dalších správních deliktů (výroky 1 – 3 rozhodnutí inspekce) souhlasil se závěry inspekce (a s nimi souhlasí i soud), měl v této části ponechat rozhodnutí beze změny, resp. je v této části potvrdit a odvolání zamítnout.

Soudu je na rozdíl od žalobkyně jasné, proč byl „vypuštěn“ výrok č. 4 rozhodnutí inspekce (viz bod 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného); to však nemění nic na tom, že rozhodnutí žalovaného trpí právě popsanou vadou. Tu je třeba v dalším řízení napravit.

Stejně tak dal soud žalobkyni za pravdu v námitce týkající se konstrukce výroku o uložení pokuty. Použití absorpční zásady při ukládání sankcí výslovně řeší pouze zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (srov. jeho § 12 odst. 2); u jiných správních deliktů takové obecné ustanovení chybí (protože tyto delikty nemají obecnou úpravu), a tuto zásadu výslovně neobsahují ani jednotlivé zákony upravující následky porušení předpisů na určitém úseku veřejné správy; zákon o odpadech není v tomto směru výjimkou. V posledních letech však judikatura a správní praxe stále více tíhnou k tomu, aby se veškeré správní trestání (bez ohledu na to, zda jde o přestupky, nebo jiné správní delikty) řídilo jednotnými zásadami převzatými z trestního práva – tedy z oblasti soudního trestání (srov. k tomu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2009, č. j. 9 Ca 389/2008-109; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005, č. j. 6 As 57/2004-54, publikovaný pod č. 772/2006 Sb. NSS; ze starší judikatury pak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997, č. j. 6 A 226/95-22, publikovaný pod č. 835/2001 Soudní judikatury ve věcech správních). V případě vícečinného souběhu, k němuž došlo v této věci, je takový postup tím spíše na místě, pokud bylo společné řízení vedeno o skutcích, které vyšly najevo zároveň, při výkonu téže kontroly.

S ohledem na chybnou konstrukci výroku o uložení pokuty se soud v této fázi řízení nemůže zabývat námitkou, podle níž nebyla řádně zdůvodněna výše pokuty, která je příliš vysoká a má likvidační charakter. Pro účely dalšího řízení soud upozorňuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS. Zde soud vyslovil názor, že správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele (analogicky to platí i pro právnické osoby) tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon neuvádí osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty. Povinnost přihlížet k těmto poměrům nemá správní orgán podle rozhodnutí rozšířeného senátu kdykoli, když ukládá pokutu, ale pouze tehdy, je-li zřejmé, že pokuta by mohla mít likvidační charakter.

Některé námitky žalobkyně shledal městský soud důvodnými; zrušil proto napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.); v něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobkyně byla v tomto řízení úspěšná, a podle § 60 odst. 1 s. ř. s. jí proto náleží náhrada nákladů řízení. Ty jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2000 Kč a odměnou advokátky za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve výši 2 x 2100 Kč, včetně paušálních výdajů spojených s těmito úkony ve výši 2 x 300 Kč (odměna advokátky tedy činí 4800 Kč). Celkem žalobkyni na nákladech řízení náleží 6800 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozsudku, a to u Městského soudu v Praze. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 20. října 2011

JUDr. Eva Pechová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru