Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 253/2007 - 24Rozsudek MSPH ze dne 18.08.2010


přidejte vlastní popisek

5 Ca 253/2007-24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce R. Š., bytem R. 60, Z., zastoupeného JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou se sídlem Kolárova 3, 669 02 Znojmo, proti žalovanému generálnímu řediteli Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2007, č. j. 2007/2336/30,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2007, č. j. 2007/2336/30, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6800 Kč do rukou jeho zástupkyně JUDr. Evy Frélichové, advokátky.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2007 vyslovilo Celní ředitelství Brno k žalobcově žádosti souhlas s tím, aby žalobce používal jiné než služební silniční osobní motorové vozidlo k cestě z místa trvalého bydliště do místa služebního působiště a zpět a aby mu byly hrazeny výdaje ve výši odpovídající ceně nejlevnější jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy, kterým je možno dopravit se z místa trvalého bydliště do místa služebního působiště a zpět. Žalobci bylo uloženo, aby před podpisem cestovního příkazu příslušným služebním funkcionářem předložil osvědčení o školení řidičů, technický průkaz vozidla, doklad o tom, že je vozidlo pojištěno pro případ havárie a doklad o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.

Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 3. 7. 2007 a napadené rozhodnutí potvrdil. Zdůraznil, že podle § 136 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“, případně „nový služební zákon“), je právem služebního funkcionáře stanovit podmínky pro přiznání cestovních náhrad. Takovou podmínkou může být i povinnost předložit doklad o havarijním pojištění vozidla při cestách, z nichž příslušníkovi vzniká nárok na cestovní náhrady.

V žalobě proti rozhodnutím žalovaného žalobce uvedl, že k 31. 7. 2004 byl přeřazen na služební místo v Jihlavě, ačkoli jeho bydlištěm je Z.; je proto oprávněn pobírat náhradu nákladů za dopravu z místa svého bydliště do místa pracoviště. Žalobci bylo povoleno užívat pro tuto dopravu soukromého vozidla; zároveň však bylo stanoveno, aby žalobce doložil havarijní pojištění tohoto vozidla. S tím žalobce nesouhlasil, protože vozidlo je řádně pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem (tzv. povinné ručení); není přitom možné domáhat se na zaměstnavateli náhrady škody na soukromém vozidle způsobené při cestě do místa práce a zpět. Výklad, podle nějž může služební funkcionář určit jakékoli podmínky pro přiznání cestovních náhrad podle § 136 odst. 2 služebního zákona, je absurdní: služební funkcionář by tak například mohl stanovit, že cestovní náhrada bude vyplacena jen tehdy, bude-li k cestě použit pouze automobil značky Mercedes, bílé barvy, model kabriolet 2007. Podmínka, která byla žalobci uložena, neplyne ze zákona ani ze služebního předpisu, který by byl vydán v mezích zákona. To je v rozporu s ústavní zásadou, podle níž nikdo není povinen k tomu, co zákon neukládá. (Stejně tak není možno po žalobci požadovat, aby měl pro cesty do práce a zpět platné osvědčení o školení řidičů z povolání; to však není předmětem této žaloby.)

Žalobce krom toho vytýká napadenému rozhodnutí, že bylo vydáno podle § 138 odst. 2 až 5 služebního zákona, neboť mělo být vydáno podle § 149 odst. 2 ve spojení s § 138 odst. 6 služebního zákona: vozidlo totiž nebude používáno pro služební cesty, nýbrž bude používáno při cestě do práce a zpět namísto hromadného dopravního prostředku v návaznosti na uloženou změnu služebního poměru (přeložení z rozhodnutí nadřízeného funkcionáře). Pokud tedy vozidlo nebude používáno při služebních cestách, nemůže být žalobci poskytnuta ani žádná náhrada škody v souvislosti s jeho poškozením podle § 98 odst. 1 služebního zákona. Žalobce proto navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a rozhodnutí celního ředitelství vydané v I. stupni bylo změněno tak, že se ve výroku o vyhovění žádosti vypouští povinnost předložit doklad o havarijním pojištění.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě upřesnil, že žalobci vznikl před účinností služebního zákona nárok na poskytování náhrad cestovních výdajů jako při služební cestě z titulu přeložení do jiného místa služebního působiště. Na poskytování náhrady cestovních výdajů podle § 138 odst. 6 služebního zákona, jakož ani na tam zmíněné použití jiného než služebního vozidla při služební cestě, však není právní nárok a služební funkcionář je v případě souhlasu oprávněn stanovit bližší podmínky. Pokud s nimi žalobce nesouhlasí, nepozbývá tím nároku na náhradu cestovních výdajů –pouze možnosti čerpat náhradu při užívání soukromého vozidla. Rozhodnutí bylo podle žalovaného vydáno podle správného ustanovení služebního zákona; použití § 149 odst. 2 služebního zákona nepřipadalo v úvahu, protože rozhodnutí nepřiznávalo žalobci náhradu cestovních výdajů z důvodů tam uvedených. Konečně žalovaný poznamenal, že petit směřující ke změně správního rozhodnutí není přípustný (nejde tu o rozhodnutí o správním deliktu).

Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobce ve svém podání ze dne 15. 2. 2008 opravil petit žaloby tak, aby rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí vydané v I. stupni bylo zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení.

Ze správního spisu soud zjistil, že rozhodnutím ředitele Celního ředitelství Brno ze dne 26. 5. 2004 byl žalobce ke dni 31. 7. 2004 odvolán z funkce referent kontrol dle jiných práv. předpisů v 9. platové třídě s místem služebního působiště Znojmo a ke dni 1. 8. 2004 přeložen do místa služebního působiště Jihlava. Jako důvod odvolání služební funkcionář uvedl, že dosavadní žalobcova funkce byla zrušena v důsledku organizačních změn, žalobce není možno převést na jinou funkci v místě jeho dosavadního služebního působiště a existuje tu důležitý zájem služby na tom, aby bylo obsazeno volné systemizované místo na Celním úřadu Jihlava. Služební funkcionář stanovil, že podle § 38 odst. 1 vyhlášky Ministerstva financí č. 259/1997 Sb. náleží žalobci cestovní náhrady jako při služební cestě; podrobnosti o poskytování náhrad budou stanoveny dalším rozhodnutím.

Rozhodnutím ze dne 4. 8. 2004 byl žalobce ustanoven do funkce referent daňové kontroly, CÚ Jihlava a bylo stanoveno, že mu náleží cestovní náhrady podle vyhlášky č. 259/1197 Sb., mj. náklady na dopravu ve výši jízdného hromadnou dopravou – vlakem v ceně zákaznického jízdného.

Dne 5. 2. 2007 požádal žalobce ředitele Celního ředitelství Brno o povolení k používání soukromého silničního motorového vozidla při cestě do zaměstnání. Této žádosti služební funkcionář vyhověl rozhodnutím ze dne 6. 3. 2007 s odkazem na § 138 odst. 6 služebního zákona; přitom vyslovil podmínku, podle níž by toto soukromé vozidlo mělo být pojištěno pro případ havárie. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí pak bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím a rozhodnutí vydané v I. stupni bylo potvrzeno. V předkládací zprávě služební funkcionář uvedl, že stanovení sporné podmínky bylo motivováno obavou o případnou odpovědnost služebního sboru za škodu na žalobcově vozidle, která by vznikla při služební cestě; § 100 odst. 2 služebního zákona podle ředitele celního ředitelství tyto obavy nevyvrací.

Žaloba je důvodná.

Žalobci vznikl nárok na cestovní náhrady podle § 58 odst. 1 a 2 již zrušeného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve spojení s § 38 odst. 1 již zrušené vyhlášky Ministerstva financí č. 259/1997 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru celníků, jelikož byl přeložen v důležitém zájmu služby [§ 38 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky], a tento nárok nezanikl ani po účinnosti nového služebního zákona (srov. přechodné ustanovení jeho § 223, podle nějž tento nárok ke dni 31. prosince 2005 zaniká jen příslušníkům, jimž byla náhrada cestovních výdajů přiznána při vzniku služebního poměru nebo při přeložení na žádost příslušníka). To znamená, že i nadále (po 1. 1. 2007) měl žalobce při dojíždění do místa služebního působiště nárok na náhradu cestovních výdajů jako při služební cestě a nově na něj dopadala ustanovení hlavy II části desáté služebního zákona – Náhrady cestovních výdajů při služební cestě (§ 137 – § 142).

Na žalobce se naopak nezačala – jak tvrdí – vztahovat pravidla stanovená v hlavě IV této části – Náhrady cestovních výdajů v ostatních případech – konkrétně pravidlo v § 149 odst. 1 písm. a) nazvaném Náhrada cestovních výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru, podle nějž má příslušník, který je převeden na jiné služební místo z důvodů uvedených v § 25 odst. 1 až 3 a § 26 odst. 1 a 4, nárok na náhrady cestovních výdajů za podmínek a ve výši jako při služební cestě. Ustanovení § 25 odst. 1 písm. a), na nějž právě citované ustanovení také odkazuje, se týká příslušníků převedených na jiné služební místo poté, co byli odvoláni z dosavadního služebního místa, zrušeného v důsledku organizačních změn; tito příslušníci mají podle § 149 odst. 1 písm. a) služebního zákona nárok na náhrady cestovních výdajů za podmínek a ve výši jako při služební cestě. Zde však jde jen o příslušníky, kteří byli převedeni po účinnosti nového služebního zákona, a i nárok na cestovní náhrady jim tedy nově vznikl po účinnosti nového služebního zákona. To není žalobcův případ. Rozdíl mezi příslušníky, kteří byli přeloženi podle dřívějšího předpisu (a k nimž patří i žalobce), a příslušníky převedenými podle nového služebního zákona však není v žalobcově věci nijak významný: obě skupiny příslušníků totiž mají nárok na náhradu cestovních výdajů jako při služební cestě. Žalobcova námitka, podle níž mělo být v jeho věci správně rozhodováno podle § 149 služebního zákona, tedy není důvodná; kromě toho není zřejmé, na jakou nezákonnost poukazuje, pokud příslušníkům přeloženým (postaru) a převedeným (ponovu) na jiné služební místo přísluší nároky na náhradu cestovních výdajů za stejných podmínek (tj. jako při služební cestě). Tvrzení, podle nějž měl být použit § 149 odst. 2 služebního zákona, už pak

vůbec není jasné, protože toto ustanovení se týká nároků příslušníka, který žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště; nic takového není zřejmé ani ze žalobcovy žádosti, ani z dalšího obsahu správního spisu.

Důvodná je však námitka, podle níž služební funkcionář pochybil, pokud souhlas s používáním soukromého vozidla podmínil tím, že toto vozidlo bude havarijně pojištěno. Jak už bylo řečeno, žalobce coby příslušník, který byl přeložen do jiného služebního působiště, má nárok na náhradu cestovních výdajů jako při služební cestě. Od účinnosti nového služebního zákona na něj tedy dopadají ustanovení hlavy I (Obecná ustanovení) a II (Náhrady cestovních výdajů při služební cestě) části desáté tohoto zákona (§ 136 – § 142). Podle § 136 odst. 2 služebního zákona služební funkcionář určuje písemně podmínky pro přiznání cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu cesty a ukončení cesty, místo plnění služebních úkolů, způsob dopravy a způsob ubytování; přitom přihlíží k oprávněným zájmům příslušníka. Podle § 138 odst. 1 má příslušník nárok na náhradu jízdních výdajů za použití veřejných dopravních prostředků, jež vynaložil v souladu s podmínkami služební cesty, a to ve výši, kterou prokáže služebnímu funkcionáři. Podle § 138 odst. 2 platí, že použije-li příslušník se souhlasem služebního funkcionáře při služební cestě jiné než služební silniční motorové vozidlo, náleží mu za každý 1 km jízdy sazba základní náhrady a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši stanovené zvláštním právním předpisem pro zaměstnance v pracovním poměru. Konečně použije-li příslušník podle § 138 odst. 6 služebního zákona se souhlasem služebního funkcionáře při služební cestě jiné než služební silniční motorové vozidlo, lze s ním předem dohodnout též poskytnutí náhrady výdajů za použití silničního motorového vozidla ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy.

Z citovaných ustanovení plyne, že nárok na náhradu jízdních výdajů za použití veřejných dopravních prostředků plyne příslušníkovi přeloženému na jiné služební působiště přímo ze zákona; pokud však příslušník hodlá cestu absolvovat v soukromém vozidle a zachovat si přitom nárok na náhradu jízdních výdajů, potřebuje k tomu souhlas služebního funkcionáře. Je-li příslušníku takový souhlas udělen, odvíjí se prvotní způsob určení výše cestovních nákladů od sazby základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši stanovené zvláštním právním předpisem pro zaměstnance v pracovním poměru (§ 138 odst. 2 služebního zákona). Dalším způsobem – který předpokládá předchozí dohodu služebního funkcionáře a příslušníka – pak je vyplácet příslušníku náhradu ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy (§ 138 odst. 6 služebního zákona). Žalobce přímo ve své žádosti uvedl, že ji podává podle § 138 odst. 6 služebního zákona; lze tedy mít za to, že tu byla dohoda mezi žalobcem a služebním funkcionářem o tom, že pro případ souhlasu s používáním soukromého vozidla bude náhrada poskytována právě podle tohoto ustanovení.

I na tento případ dopadá obecné ustanovení § 136 odst. 2, které opravňuje služebního funkcionáře stanovit další podmínky pro přiznání cestovních náhrad. Žalovaný má pravdu v tom, že tyto podmínky jsou tu vypočteny pouze demonstrativně (srov. slovo „zejména“); to však neznamená, že jako podmínku přiznání cestovních náhrad lze stanovit cokoli. I demonstrativní výčet má svůj význam v tom, že je z něj patrné, v jakém zhruba rámci by se měl služební funkcionář pohybovat při formulaci podmínek. V situaci, v jaké se nachází žalobce – tedy v situaci příslušníka, který svým soukromým vozidlem dojíždí do nového místa služebního působiště – je zřejmé, že řada podmínek, které jsou tu demonstrativně uvedeny, nebude připadat v úvahu z povahy věci – i tyto příkladmo stanovené podmínky jsou totiž formulovány především pro potřeby služebních cest, které část desátá služebního zákona upravuje především. Tak například nebude příliš účelné, aby služební funkcionář v případě, jako je žalobcův, určoval dobu a místo nástupu cesty a ukončení cesty: to bude totiž dáno žalobcovým bydlištěm, jeho působištěm a předem stanovenou dobou služby. Totéž platí pro podmínky místo plnění služebních úkolů a způsob dopravy: místem plnění služebních úkolů je žalobcovo služební působiště, způsob dopravy pak plyne z toho, že byl žalobci udělen souhlas k používání soukromého vozidla. Podmínka způsobu ubytování pak už vůbec nepřichází v úvahu.

I obecněji lze ale říci – ostatně žalobce to tak formuluje v žalobě – že obsahem podmínky podle § 136 odst. 2 služebního zákona nemůže být cokoli. Z demonstrativního výčtu je patrné, že zde jde spíše o jakási upřesnění „technického“ charakteru (doba a místo nástupu cesty a ukončení cesty, místo plnění služebních úkolů), resp. o výběr z několika možností (způsob dopravy, způsob ubytování). Požadavek, aby žalobcovo soukromé vozidlo bylo pro účely cest do služebního působiště havarijně pojištěno, je kvalitativně zcela odlišný: žalobci se tu ukládá povinnost vynaložit peněžní částku pro případ, že jeho (soukromé) vozidlo bude při cestě do služby poškozeno. Tato podmínka sice není tak křiklavě absurdní jako příklad uváděný žalobcem (tedy souhlas podmíněný tím, že použité soukromé vozidlo bude určitého typu a určité barvy), přesto se ale otázka pojištění soukromého vozidla a vůbec otázka škody na soukromém vozidle příslušníka vymyká z rozhodovací pravomoci služebního funkcionáře, jakkoli je toto vozidlo používáno při cestě do služby.

Jak plyne z § 98 odst. 1 služebního zákona, bezpečnostní sbor odpovídá za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Podle § 100 odst. 2 služebního zákona se za úkon v přímé souvislosti s výkonem služby považuje úkon, který je k výkonu služby potřebný nebo který je během služby obvyklý anebo nutný, je konaný před počátkem služby nebo po jejím skončení a v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu bezpečnostního sboru. Za takový úkon se mj. nepovažuje cesta do služby a zpět.

Z toho je zřejmé, že cesta do služby – konkrétněji cesta do služebního působiště, které bylo stanoveno rozhodnutím služebního funkcionáře o přeložení příslušníka – nemůže založit služebnímu sboru odpovědnost za škodu, ať se na ní příslušníkovi či jeho soukromému vozidlu přihodí cokoli, protože cesta do služby a zpět není podle výslovného znění zákona úkonem v přímé souvislosti s výkonem služby. Ustanovení § 100 odst. 2, které definuje úkon v přímé souvislosti s výkonem služby, je sice systematicky zařazeno do dílu 2 hlavy III části sedmé služebního zákona, nazvaného Odpovědnost za škodu při služebním úrazu nebo nemoci z povolání, přičemž požadavek služebního funkcionáře na havarijní pojištění mířil ke škodě na věci – soukromém vozidle, která by se řídila pravidly stanovenými v dílu 1 hlavy III části sedmé služebního zákona (Obecná a zvláštní odpovědnost); obsah pojmu úkon v přímé souvislosti s výkonem služby je však bez jakýchkoli rozumných pochybností stejný v obou těchto případech (a i v případech dalších ustanovení – srov. § 90 odst. 1, § 95 odst. 1), resp. definice obsažená v § 100 odst. 2 se použije i při výkladu dalších zmíněných ustanovení o odpovědnosti za škodu. Obavy služebního funkcionáře vyjádřené v předkládací zprávě k žalobcovu odvolání pak považuje soud za liché: to, že příslušníku při přeložení či převedení náleží (podle dřívější i podle současné právní úpravy) náhrada výdajů jako při služební cestě, neznamená, že cesty příslušníka do služby a zpět se stávají služebními cestami a zakládají bezpečnostnímu sboru odpovědnost za škodu vzniklou během těchto cest na příslušníkově soukromém vozidle. Požadavek služebního funkcionáře, podle nějž by žalobcovo soukromé vozidlo mělo být pro tyto cesty havarijně pojištěno, proto nemůže obstát.

Zároveň je třeba přisvědčit žalovanému v tom, že zákonný nárok na náhradu cestovních výdajů má přeložený příslušník jen tehdy, používá-li k cestě do služby prostředků veřejné hromadné dopravy. Souhlas k používání soukromého vozidla příslušníku může, ale také nemusí být udělen, přičemž nadřízený služební funkcionář není při udělování souhlasu vázán žádnými v zákoně vyjádřenými kritérii. Pokud se již služební funkcionář rozhodne souhlas udělit, nemůže v něm stanovit podmínky, které překračují rámec § 136 odst. 2 služebního zákona. Stejně tak dobře se však může rozhodnout, že souhlas neudělí, neboť není povinen při splnění určitých podmínek souhlas vyslovit.

Žalobce se svými námitkami tedy uspěl. Městský soud proto zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost [§ 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“] a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.); v něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce měl ve věci úspěch, a žalovaný je tak povinen zaplatit mu ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s. náklady řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (2000 Kč) a z odměny advokátky za dva úkony právní služby – převzetí zastoupení a podání žaloby (2 x 2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7, § 9 odst. 3 písm. f), včetně náhrady hotových výdajů (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Celkem tedy žalobci náleží 6800 Kč.

Žalobcova advokátka požadovala pro případ úspěchu ve věci odměnu za tři úkony právní služby; třetím úkonem přitom mělo být její podání ze dne 15. 2. 2008, jímž advokátka vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání a v reakci na vyjádření žalovaného také opravila petit žaloby. V původním petitu advokátka navrhovala, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a aby zároveň bylo změněno rozhodnutí vydané v I. stupni tak, že z jeho výroku bude vypuštěna povinnost žalobce předložit doklad o tom, že vozidlo použité pro cesty do místa výkonu služby a zpět je pojištěno pro případ havárie; v novém petitu pak navrhla, aby rozhodnutí vydaná v obou stupních byla zrušena a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Úkonem právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (zákon č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) není sdělení žalobce o tom, že trvá či netrvá na nařízení jednání; stejně tak nelze za úkon právní služby považovat ani opravu nesprávně formulovaného petitu, a to zejména s ohledem na omezené možnosti výroků, které může vyslovit soud ve správním soudnictví v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Podle § 78 odst. 1 s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí, je-li žaloba důvodná, a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. současně vysloví, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení; podle § 78 odst. 2 s. ř. s. může soud upustit od trestu za správní delikt nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši; podle § 78 odst. 7 s. ř. s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Jiné možnosti soud v tomto typu řízení nemá. Navrhovala-li tedy advokátka v původním petitu, aby soud změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně o žalobcově žádosti, navrhovala nemožné. Podání ze dne 15. 2. 2008 je tak pouhou opravou původního petitu, který byl formulován nesprávně, v rozporu se zněním zákona (o původním petitu v části žádající změnu rozhodnutí vydaného v I. stupni by proto soud nemohl rozhodovat ani v případě, že by petit opraven nebyl).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 18.8.2010

JUDr. Eva Pechová, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru