Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 23/2008 - 44Rozsudek MSPH ze dne 25.03.2011

Prejudikatura

3 Ads 87/2010 - 43


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 23/2008 - 44-51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: V.H., proti žalovanému: Policie České republiky, Policejní prezidium, Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí Policejního prezidenta ze dne 21.11.2007, č. 1848

takto:

Žaloba se zamítá .

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce podal k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie ČR správy Severomoravského kraje ve věcech služebního poměru, č. RŘSMK-1303/2007 ze dne 2.5.2007, jímž bylo podle § 155 a 156 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále zákon) žalobci přiznáno odchodné ve výši 290 448,- Kč.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil důvody podaného odvolání a konstatoval, že odvolatel dne 13.2.2007 požádal o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona a jeho žádosti bylo vyhověno rozhodnutím ze dne 21.2.2007 a služební poměr skončil dnem 30.4.2007. Na základě toho bylo odvolateli přiznáno podle § 155 a § 156 odst. 1, 2 zákona odchodné ve výši 290 448,- Kč, za výkon služby v trvání 35 roků, pro účely zvýšení základní výše odchodného bylo započteno 29 roků. Odchodné bylo vypočteno z měsíčního služebního příjmu za předchozí kalendářní rok, tj. za rok 2006, který činil 48 408,- Kč Odchodné odvolatele činí šestinásobek měsíčního služebního příjmu. Částka počítaného odchodného přesáhla 6-ti násobek měsíčního služebního příjmu, odchodné bylo přiznáno v této nejvyšší zákonné výměře. Služební poměr odvolatele trval od 1.10.1971 do 30.4.2007. Částka odchodného byla vypočtena podle věty první ustanovení § 166 odst. 1 zákona, tedy z průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu poskytovaného odvolateli za předchozí kalendářní rok. K námitce uplatněné v odvolání, že odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá náležitosti v podobě „úvah“, které vedly k rozhodnutí, odvolací orgán uvedl, že odchodné je nárokovou, tedy obligatorní peněžní částkou, kdy příslušný služební funkcionář nemá možnost úvahy zda a v jaké výši výsluhový nárok přizná. Výše odchodného je stanovena na základě aritmetických výpočtů, jejichž podkladem jsou materiály z personálního spisu odvolatele a výstupy ze mzdové účtárny. Odvolací orgán konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo řádně odůvodněno a je přezkoumatelné. Odvolatel splnil podmínku stanovenou v § 155 zákona, tj. služební poměr trval alespoň šest let; vzhledem k tomu, že odvolatel byl ve služebním poměru 35 roků, za 29 roků mu náleží za každý rok zvýšení o 1/3. Průměrný hrubý měsíční služební příjem za předchozí kalendářní rok činí 48 408,- Kč. Naproti tomu průměrný hrubý měsíční příjem za předchozí tři roky činí pouze 46 482,- Kč, jde tedy o částku nižší, která je pro odvolatele nevýhodná. Pro stanovení odchodného byla proto správně vzata částka 48 408,- Kč, jejíž šestinásobek činí 290 448,- Kč. Odvolatelům služební poměr netrval po dobu kratší než jeden rok, proto průměrný hrubý měsíční služební příjem nebyl zjišťován z celé doby trvání služebního poměru podle věty třetí § 166 odst. 1 zákona, jak odvolatel požadoval v podaném odvolání. S účinností zákona od 1.1.2007 sice vzniká nové právní prostředí pro služební poměry, které však neanulovalo předchozí odsloužené roky (§ 224 zákona). Odvolací orgán nesouhlasí s tvrzením odvolatele, že jeho služební příjem pro účely stanovení výsluhových nároků měl být zjištěn podle věty třetí ust. § 166 odst. 1 zákona, tj. vypočten za období od 1.1.2007 do 30.4.2007, neboť podle odvolatele jeho služební poměr podle zákona vznikl až 1.1.2007 a trval tak po dobu kratší než jeden rok. Odvolací orgán však konstatuje, že (ke dni 1.1.2007) nenastal žádný z důvodů pro ukončení služebního poměru uvedených v § 103 zákona č. 186/1992 Sb., ani nebylo rozhodnuto o vzniku nového služebního poměru podle zákona. Odvolatel byl v souvislosti s nabytím účinnosti zákona dnem 1.1.2007 podle § 215 odst. 1 zákona ustanoven na služební místo ředitele správy a jmenován do služební hodnosti rada. Z dikce ustanovení § 215 zákona je zřejmé, že podle něho mohli být ke dni účinnosti zákona ustanoveni na služební místo a jmenováni do služebních hodností pouze příslušníci bezpečnostních sborů, kteří byli ustanoveni do funkce podle dosavadních právních předpisů a jejichž služební poměr trval. Nebylo proto možné pro výpočet odchodného použít hrubý měsíční služební příjem za období leden až duben 2007, ale v souladu s ust. § 166 odst. 1 zákona byl použit průměrný hrubý služební příjem za předchozí kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru.

Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný nesprávně ztotožňuje pojmy „služební poměr“ jímž nelze rozumět jiný než pouze služební poměr podle zákona č. 361/2003 Sb. (služební zákon) se služebním poměrem podle jiných zákonů. Rozdíl mezi nimi vyplývá podle žalobce z ustanovení § 165 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 2 služebního zákona. Doba trvání služebních poměrů podle zvláštních předpisů (mezi něž patří i zákon č. 186/1992 Sb.) je pouze dobou započtenou pro výsluhové nároky, vedle doby trvání samotného služebního poměru. Mezi služebním poměrem podle služebního zákona a podle zákona č. 186/1992 Sb. případně podle zákona č. 153/1994 Sb., trvajícími do 31.12.2006, neexistuje zákonem založená právní kontinuita, která by tu mohla být jen za situace totožnosti těchto služebních poměrů. Dosavadní služební poměry podle žalobce zanikly 31.12.2006 ve 24:00 hod a od 1.1.2007 00:00 hod vznikly služební poměry nové, a to podle služebního zákona. K jejich vzniku nedošlo automaticky zákonem, ale na základě předpokladů stanovených přechodnými ustanoveními tím, že služební funkcionář vydal rozhodnutí, jímž dosavadního příslušníka jmenoval do příslušné služební hodnosti a ustanovil na příslušné služební místo. Pokud by takové rozhodnutí nevydal, příslušník dosavadního bezpečnostního sboru by se příslušníkem podle služebního zákona nestal. To se také dělo v případě příslušníků, kteří podali žádost o uvolnění ze služebního poměru a výpovědní lhůta zasahovala do doby účinnosti služebního zákona. Služební zákon neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by deklarovalo kontinuitu, jako tomu bylo např. v zákoně č. 186/1992 Sb., kde ustanovení § 157 odst. 1 výslovně uvádělo, že podle tohoto zákona se posuzují též služební poměry vzniklé před jeho účinností, pokud tento zákon nestanoví jinak. Přechodné ustanovení služebního zákona namísto toho v § 215 stanoví, že 1) Příslušník ustanovený do funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu podle § 1 odst. 4, bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání a jmenován do služební hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo. Splnění požadavku oboru nebo zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro služební místo se nevyžaduje. 2) Příslušníkovi ustanovenému do funkce podle dosavadních předpisů, který nevykonává službu podle § 1 odst. 4 a jehož nelze ustanovit na služební místo podle odstavce 1, skončí služební poměr uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Tato ustanovení stanoví předpoklady, které musí příslušník ve služebním poměru podle dosavadních předpisů splnit, aby se stal příslušníkem podle služebního zákona a stanoví i obsah rozhodnutí, které k tomu musí být vydáno, jinak se dosavadní příslušník příslušníkem podle služebního zákona nestal. Významná je i dikce § 1 odst. 3 služebního zákona, podle které jsou příslušníci ve služebním poměru k České republice, na rozdíl od předchozí úpravy, kdy byli ve služebním poměru k jednotlivému sboru. Rozdílnost dosavadních služebních poměrů a služebního poměru podle služebního zákona sám služební zákon demonstruje v ust. § 165 odst. 1, podle kterého dobou rozhodnou pro výsluhové nároky je doba trvání služebního poměru a doby započtené ke dni účinnosti tohoto zákona nebo při přijetí do služebního poměru podle § 224. Ustanovení § 224 odst. 2 služebního zákona pak stanoví, že do doby rozhodné pro výsluhové nároky se započtou doby, po které trval služební poměr podle zvláštních právních předpisů na území ČR včetně trvání služebních poměrů na území československého státu do 31.prosince 1992, do nabytí účinnosti tohoto zákona; odkaz pod čarou pak sděluje, že služebními poměry podle zvl. zákonů je např. i služební poměr podle zákona č. 186/1992 Sb. Žalobci proto služební poměr podle služebního zákona vznikl ke dni 1.1.2007 a byl mu ukončen rozhodnutím o propuštění k datu 31.3.2007. Proto výpočet měsíčního služebního příjmu pro stanovení odchodného podle § 155 zákona o služebním poměru měl být proveden podle § 116 odst. 1 věta třetí tohoto zákona.

Podle žalobce bylo záměrem zákonodárce, aby výsluhové nároky příslušníků, kteří služební poměr ukončí v průběhu prvého roku po nabytí účinnosti zákona o služebním poměru byly vypočteny z výše služebních příjmů poskytovaných podle tohoto zákona. Tento záměr zákonodárce vyjádřil nejen zněním § 166 odst. l věta třetí, ale zdůraznil jej i v § 224 odst. 6, podle kterého při výpočtu měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr trval před nabytím účinnost tohoto zákona a skončí do 31.12.2005, se postupuje jako při výpočtu měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr vznikl ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a to za podmínek stanovených v § 166 odst. 1. Tímto ustanovením byl podle žalobce sledován antidiskriminační charakter normy, která vylučovala, aby příslušníci, kteří služební poměr ukončí v průběhu prvního roku účinnosti zákona, nebyli znevýhodněni proti těm, kteří služební poměr ukončí 31.12. prvního roku a později, a kterým bude automaticky vypočtena výše měsíčního služebního příjmu z celé doby předcházejícího kalendářního roku podle věty první a druhé § 166 odst. 1; žalobce upozornil na to, že nový zákon měl mimo jiné přinést i výrazné zvýšení příjmů proti předchozímu stavu.

Podle žalobce je nesprávná argumentace žalovaného založena na průběhu a výsledku legislativního procesu při tvorbě a přijímání novely vydané pod č. 530/2005 Sb., která podle důvodové zprávy sledovala snížení výdajů ze státního rozpočtu. Změněno mělo být i ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru, kde doba 1 kalendářního roku pro výpočet průměrného služebního příjmu podle věty první a druhé měla být nahrazena dobou 3 kalendářních let; důvodová zpráva uváděla, že zákon prodlužuje základní rozhodné období, ze kterého bude zjišťován měsíční služební příjem pro stanovení výše výsluhových nároků. V souvislosti s tím bylo navrženo i zrušení ust. § 224 odst. 6 služebního zákona, k čemuž důvodová zpráva uváděla, že ustanovení § 224 odst. 6 zákona je po úpravě ustanovení § 166 odst. 1 a odst. 2 zákona nadbytečné. Návrh na změnu ust. § 166 přijat nebyl, změna spočívající ve vypuštění § 224 odst. 6 však schválena byla. Absenci ust. § 224 odst. 6 si nyní žalovaný v rozporu s vůlí zákonodárce a pozitivní právní úpravou vykládá tak, že na příslušníky, kteří ukončí služební poměr v průběhu roku 2007, se ustanovení věty třetí § 166 odst. 1 zákona nevztahuje. Takový výklad i při vypuštění § 224 odst. 6 zákona znamená diskriminaci žalobce a jeho znevýhodnění oproti těm příslušníkům, kteří služební poměr ukončí 31.12.2007 nebo později.

Podle žalobce tak je pro stanovení výše jeho výsluhových nároků rozhodující ustanovení § 166 odst. 1 věta třetí s odvoláním na ust. § 165 odst. 1 a ust. § 224 odst. 2 zákona o služebním poměru. Ustanovení § 224 odst. 6 představovalo pouze explicitní vyjádření postupu při aplikaci ust. § 166 odst. 1 služebního zákona po přechodnou dobu prvního roku účinnosti služebního zákona, k němuž by jinak bylo nutné dojít výkladem zákona, jak to nyní činí žalobce. Skutečnost, že ustanovení § 224 odst. 6 bylo zrušeno, nic nemění na povaze ustanovení na ust. § 165 odst. 1 a ust. § 224 odst. 2 zákona.

Žalobce žádal, aby soud vydaná rozhodnutí zrušil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě s argumentací obdobou jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhl zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.

Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti:

Rozhodnutím ředitele Policie ČR správy Severomoravského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 2.5.2007, č. RŘSMK-1303/2007 bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 290 448,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že odchodné se přiznává za výkon služby v trvání 35 roků ve služebním poměru. Pro účely zvýšení základní výše odchodného podle § 156 odst. 1 zákona bylo započteno 29 roků. Odchodné bylo vypočteno z měsíčního služebního příjmu podle § 166 odst. 1 zákona (průměrný hrubý služební příjem za předchozí kalendářní rok, tj. rok 2006), který činí 48 408,- Kč a činí 6 násobek měsíčního příjmu.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím.

Městský soud v Praze vycházel z těchto podstatných skutečností:

Podle § 165 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen zákon) je dobou rozhodnou pro výsluhové nároky doba trvání služebního poměru a doby započtené ke dni účinnosti tohoto zákona nebo při přijetí do služebního poměru podle § 224. Podle § 224 odst. 2 zákona do doby rozhodné pro výsluhové nároky se započtou doby, po které trval služební poměr podle zvláštních právních předpisů; tj. podle odkazu pod čarou i podle zákona č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.

Podle § 166 odst. 1 zákona se za měsíční služební příjem pro účely stanovení výše výsluhových nároků považuje průměrný hrubý služební příjem poskytovaný za předchozí kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru příslušníka. Jestliže služební poměr skončil posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se průměrný hrubý měsíční služební příjem z tohoto kalendářního roku. Trval-li služební poměr po dobu kratší než 1 rok, zjišťuje se průměrný hrubý měsíční služební příjem z celé doby trvání služebního poměru. Je-li to pro příslušníka výhodnější, zjišťuje se průměrný hrubý služební příjem za předchozí 3 kalendářní roky.

Podle § 155 odst. 1 zákona příslušník, jehož služební poměr skončil (dále jen "bývalý příslušník") a který vykonával službu alespoň po dobu 6 let, má nárok na odchodné, s výjimkami, které na danou věc nedopadají.

Podle § 156 odst. 1 zákona základní výměra odchodného činí 1 měsíční služební příjem a za každý další ukončený rok služebního poměru se zvyšuje o jednu třetinu tohoto příjmu. Nejvyšší výměra odchodného činí šestinásobek měsíčního služebního příjmu.

Podle napadeného rozhodnutí trval služební poměr žalobce od 1.10.1971 do 30.4. 2007, kdy žalobce ze služebního poměru propuštěn. Skutečnost, že žalobce byl ve služebním poměru i v době před nabytím účinnosti zákona (zákona č. 361/2003 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2007) je mezi účastníky řízení nesporná. Služební poměr žalobce se do 31.12.2006 řídil zákonem č. 186/1992 Sb.

Při výpočtu odchodného bylo vycházeno z průměrného hrubého měsíčního příjmu žalobce za rok 2006, tedy bylo postupováno podle věty první ust. § 166 odst. 1 zákona. Názor žalobce, že jeho služební poměr vznikl teprve dnem 1.1.2007, tedy trval po dobu kratší než 1 rok, a proto mělo být postupováno podle věty třetí § 166 odst. 1 zákona, přijmout nelze.

Zákon nestanoví, že pod pojmem „služební poměr“ je třeba rozumět pouze služební poměr podle tohoto zákona. Takový závěr nelze dovodit ani z ustanovení tohoto zákona, na která žalobce poukazuje, a na jejichž základě tento závěr činí.

Podle § 215 odst. 1 zákona příslušník ustanovený do funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu podle § 1 odst. 4, bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání a jmenován do služební hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo; splnění požadavku oboru nebo zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro toto služební místo se nevyžaduje. Skutečnost, že přechodná ustanovení zákona upravují přechod stávajících příslušníků do služebního poměru podle zákona o služebním poměru a stanovují podmínky tohoto přechodu, znamená návaznost na předchozí právní úpravu a v případě splnění stanovených podmínek kontinuitu služebního poměru, který se nadále řídí novým zákonem. Právě na základě ust. § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru žalobcův služební poměr trval od 1.10.1971 nepřetržitě až do jeho skončení dne 30.4.2007. Nenastal tedy stav dovozovaný žalobcem, tzn. stav, kdy by dne 31.12.2006 skončil služební poměr žalobce jako takový a dne 1.1.2007 vznikl služební poměr nový, který by na předchozí žalobcův služební poměr upravený dříve platným zákonem č. 186/1992 Sb., nenavazoval.

Samotné ustanovení § 215 zákona o služebním poměru, na které žalobce odkazuje, ostatně ve svém odst. 2 stanoví, že v případech pod písm. a) a b) /tj. v případě příslušníka, který nevykonává službu podle § 1 odst. 4 a jehož nelze ustanovit na služební místo podle odst. l, a v případě příslušníka, který dosáhl věku 65 let před nabytím účinnosti tohoto zákona/ skončí služební poměr uplynutím 3 kalendářních měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona; nepředpokládá tedy ukončení dosavadního služebního poměru k okamžiku zrušení dříve platného zákona. Ustanovení § 224 odst. 6 zákona o služebním poměru, na které žalobce rovněž odkazuje (s účinností od 1.1.2006 zrušené po novelizaci zákonem č. 530/2005 Sb.), stanovilo, že při výpočtu měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr trval před nabytím účinnosti tohoto zákona a skončí do 31. prosince 2006 (resp. do 31.12.2005 podle znění účinného do 31.12.2004), se postupuje jako při výpočtu měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr vznikl ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a to za podmínek stanovených v § 166 odst. 1. I toto ustanovení tedy bylo založeno na kontinuitě služebního poměru. Pokud ustanovení § 224 odst. 6 stanovilo, že výpočet měsíčního služebního příjmu má být proveden za podmínek § 166 odst. l zákona, pak pro tento výpočet mělo být použito celé ustanovení § 166 odst. 1, tedy včetně jeho věty první v případě trvání služebního poměru po dobu delší než jeden kalendářní rok. Uvedené nesvědčí pro závěr žalobce, že úmyslem zákonodárce bylo, aby výsluhové náležitosti příslušníků, kteří ukončí služební poměr v průběhu prvého roku po nabytí účinnosti nového zákona, byly vypočteny z výše služebních příjmů poskytovaných jim podle tohoto nového zákona. Zákon v § 166 odst. 1 stanoví dobu trvání služebního poměru, ze které se zjišťuje průměrný služební příjem, bez návaznosti na to, ve kterém roce od nabytí účinnosti nového zákona služební poměr skončil.

Městský soud v Praze poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu 3 Ads 153/2010 ze dne 23.2.2011, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 5 Ca 257/2007-23 ze dne 14.9.2010 vydaného v obdobné věci a se stejnou argumentací jako shora. Nejvyšší správní soud posoudil argumentaci městského soudu jako správnou a za neúnosný označil právní názor stěžovatele, že novou právní úpravou zákona o služebním poměru byla vytvořena diskontinuita s právními vztahy (služebními poměry) existujícími před 1.1.2007, a že ke dni 1.1.2007 příslušníkům bezpečnostních sborů vznikl nově služební poměr. Uvedl, že takové účinky nové právní úpravy zákona o služebním poměru, které předestírá stěžovatel, by vedly k extrémnímu narušení právní jistoty a umožnily by nepřípustnou libovůli služebních funkcionářů při (novém) ustanovování příslušníků na služební místa. Konstatoval, že zásada kontinuity trvání služebních poměrů podle předchozí a současné právní úpravy je vyjádřena právě v ustanovení § 215 zákona o služebním poměru, který společně s dalšími přechodnými ustanoveními zajišťuje přizpůsobení se koncepčním změnám a přechod na novou právní úpravu. Poznamenal, že zachování kontinuity dříve vzniklých služebních poměrů dokládá i ustanovení § 224 odst. 6 zákona před svým zrušením.

Protože žalobcův služební poměr trval po dobu delší než 1 kalendářní rok, nebylo možné postupovat podle věty třetí ustanovení § 166 odst. 1 zákona. Bylo postupováno podle věty první tohoto ustanovení, tedy byl zohledněn služební příjem žalobce za předchozí kalendářní rok (rok 2006) přede dnem skončení žalobcova služebního poměru; výhodnější postup dle věty čtvrté namítán není.

Protože soud žalobu posoudil jako nedůvodnou, zamítl ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., úspěšnému žalovanému náklady řízení před soudem nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s., stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 25. března 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru