Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 204/2007 - 48Rozsudek MSPH ze dne 10.09.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 204/2007 - 48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně ALCIBIADE a. s., se sídlem U Družstva Ideál 1287/1, 140 00 Praha 4 – Nusle, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Dlouhá 141, 261 01 Příbram II, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, 120 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 4. 2007, č. j. 2873/07-1300-204189,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2007, č. j. 2873/07-1300-204189, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 640 Kč do rukou jejího zástupce Mgr. Tomáše Ference, advokáta, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Dodatečným platebním výměrem ze dne 24. 4. 2006 stanovil Finanční úřad v Říčanech žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2002 ve výši 21 183 464 Kč.

Odvolání žalobkyně proti tomuto výměru zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 4. 2007. Žalobkyně podle něj neprokázala, že ceny zlatnického zboží uvedené na faktuře vystavené společností G., a. s. (osobou personálně propojenou se žalobkyní) jsou cenami obvyklými ve smyslu § 14 odst. 7 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a v dalších případech (prodej vybavení zlatnických prodejen a okrasných rostlin v květináčích) ani to, že přijala zdanitelné plnění od společnosti G., a. s. (navíc převáděné zboží nebylo ani ve vlastnictví dodavatele). I z dalších okolností případu (komisionářská smlouva žalobkyně s dodavatelem; nájemní smlouva, podle níž měla společnost G., a. s., užívat právě prodané vybavení) žalovaný dovodil, že se nejednalo o standardní prodej zboží, ale o spekulativní jednání, jehož cílem bylo neoprávněně získat nadměrný odpočet DPH.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně zpochybnila procesní postup finančních orgánů. Na základě jejího přiznání k DPH za měsíc prosinec 2002 zahájil správce daně vytýkací řízení, po jehož ukončení byl žalobkyni vyměřen nadměrný odpočet ve výši 15 018 798 Kč; požadavek žalobkyně na odpočet co do částky 21 183 464 Kč byl tedy shledán neoprávněným. K odvolání žalobkyně byl výměr změněn tak, že byl žalobkyni přiznán nárok na odpočet v původně uplatněné výši 36 202 262 Kč. Neprodleně po právní moci rozhodnutí o odvolání byl vůči žalobkyni vydán zajišťovací příkaz, jehož předmětem bylo zajištění daně v částce 21 183 464 Kč. Současně byla u žalobkyně zahájena daňová kontrola DPH; při ní správce daně zjistil, že žalobkyně neoprávněně uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 21 183 464 Kč (toto zjištění bylo přitom zdůvodněno stejně jako závěr předešlého vytýkacího řízení), a vzápětí vyměřil žalobkyni daň v této výši. Žalobkyně považuje oprávnění správce daně vyměřit dodatečně daň podle 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), za výjimečné; je na místě použít je pouze tam, kde správce daně zjistí existenci nových skutečností, které mu nebyly známy v době vydání původního platebního výměru (srov. judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu). To však není případ žalobkyně, protože správce daně zde podruhé hodnotil již známé okolnosti, ovšem zcela jinak. V tom žalobkyně spatřuje zneužití § 46 odst. 7 daňového řádu a porušení zásady zákonnosti daňového řízení. Krom toho žalobkyně byla poškozena dvakrát: nejenže jí nebyl přiznán a vyplacen nadměrný odpočet ve výši 21 183 464 Kč, ale navíc má ještě tuto částku zaplatit ve formě daně. Konečně § 46 odst. 7 daňového řádu nelze použít u nadměrného odpočtu, neboť zde nejde o nesprávně nižší daňovou povinnost, nýbrž o nárok daňového subjektu na výplatu nadměrného odpočtu.

Při hmotněprávním posouzení správce daně podle žalobkyně pochybil tím, že jako obvyklou cenu zlatnického zboží určil jeho účetní cenu, která ovšem není cenou obvyklou (tržní) ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku, a navíc nebyla aktuální. Správce daně měl ustanovit znalce, který by určil obvyklou cenu tohoto zboží ke dni 31. 12. 2002. Totéž platí i v případě tří elektrických pecí. Správce daně při úvaze, podle níž dodavatel zboží nebyl vlastníkem převáděných věcí, přehlédl, že pro žalobkyni jako odběratelku bylo téměř nemožné zjistit, zda je její dodavatel vlastníkem převáděných movitých věcí; žalobkyně proto vycházela ze sdělení dodavatele a z jeho prohlášení v kupní smlouvě. Tato smlouva se řídí ustanovením § 446 obchodního zákoníku, které umožňuje nabytí věci i od nevlastníka. Žalobkyně neměla pochybnosti o tom, že dodavatel je vlastníkem převáděného zboží; sama zboží přijala okamžikem, kdy jí bylo umožněno s ním nakládat ve smyslu § 412 odst. 2 obchodního zákoníku. Kdyby žalobkyni nebylo zboží předáno, nemohla by s ním disponovat v komisionářské smlouvě, která byla následně uzavřena. Nezbytnou podmínkou přijetí zdanitelného plnění není faktická přeprava a předání zboží: záměrem žalobkyně bylo od počátku využívat předmětné zařízení tam, kde bylo při koupi umístěno.

Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil rozhodnutí vydaná v obou stupních.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že právní moc původního platebního výměru ze dne 28. 11. 2003 není překážkou pro dodatečné vyměření daně; zákon přitom nevylučuje, aby správce daně při daňové kontrole využíval poznatků z předchozího vytýkacího řízení. Nešlo zde přitom o opakovanou daňovou kontrolu, a kontrola následující po provedeném vytýkacím řízení není v rozporu se zákonem (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Afs 31/2003). Daň tak byla vyměřena po právu (v předchozím řízení o odvolání bylo žalobkyni vyhověno z procesních důvodů).

Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Při jednání konaném dne 10. 9. 2010 strany setrvaly na svém.

Ze správního spisu soud zjistil, že výzvou správce daně ze dne 12. 2. 2003 bylo u žalobkyně zahájeno vytýkací řízení ve věci daně zpřidané hodnoty za prosinec 2002; stalo se tak poté, co žalobkyně podala daňové přiznání k této dani a uplatnila nárok na nadměrný odpočet ve výši 36 202 262 Kč. V průběhu vytýkacího řízení žalobkyně předložila mj. faktury, které jí byly vystaveny společností G., a. s., nájemní smlouvu ze dne 2. 1. 2003 mezi žalobkyní jako pronajímatelem a společností G., a. s., jako nájemcem, jejímž předmětem bylo vybavení provozoven žalobkyně, a komisionářskou smlouvu z téhož dne mezi společností G., a. s., jako komisionářem a žalobkyní jako komitentem na prodej zlatnického a klenotnického zboží, které před tím žalobkyně od komisionáře koupila. Dožádaný Finanční úřad pro Prahu 6 zjistil, že část majetku převedeného na žalobkyni nebyla evidována v účetnictví společnosti G., a. s. Vytýkací řízení bylo uzavřeno dne 26. 11. 2003 a platebním výměrem ze dne 28. 11. 2003 byl žalobkyni vyměřen nadměrný odpočet ve výši 15 018 798 Kč. Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2004 změnil žalovaný k odvolání žalobkyně tento platební výměr tak, že se vyměřený nadměrný odpočet zvyšuje o částku 21 183 464 Kč, tj. na částku 36 202 262 Kč; v odůvodnění uvedl, že odvolání bylo vyhověno z procesních důvodů.

Dne 29. 11. 2004 byla u žalobkyně zahájena daňová kontrola daně z přidané hodnoty za období listopad 2002 – květen 2003, dne 30. 11. 2004 pak byla zajišťovacím příkazem žalobkyni uložena povinnost složit u správce daně jistotu ve výši 21 183 464 Kč. Podle zprávy o daňové kontrole projednané dne 18. 4. 2006 byly žalobkyně a společnost G., a. s., společnostmi personálně propojenými. Inventurní soupisy, které žalobkyně předložila, byly nedostatečné, žalobkyně nepředložila požadované skladové výdejky ani dokumenty prokazující řádné plnění podmínek komisionářské smlouvy. Ohledně faktury č. 9 správce daně dovodil, že zboží bylo prodáno za cenu vyšší, než byla cena zjištěná podle zvláštního předpisu, a za základ daně proto musí být vzata cena zjištěná. Ohledně faktur č. 10, 11, 12 a 13 dospěl správce daně k závěru, že dodavatel neevidoval zboží v účetnictví, nebylo prokázáno, že je vlastnil, že o něm účtoval a že uskutečnil zdanitelné plnění; žalobkyně pak neprokázala přijetí zdanitelného plnění. Ohledně faktury č. 14 správce daně dílem dovodil (elektrické pece), že vysoká cena byla stanovena účelově, a proto ji stanovil podle zvláštního zákona; dílem platí totéž, co u faktur č. 10 – 13. Poté správce daně vydal dodatečný platební výměr ze dne 24. 4. 2006; odvolání proti němu bylo zamítnuto nyní přezkoumávaným rozhodnutím.

Žaloba je důvodná.

Žalobkyni nelze přisvědčit v tom, že po již proběhlém vytýkacím řízení nemohl správce daně provést daňovou kontrolu. Vytýkací řízení a daňová kontrola jsou dva odlišné instituty, které mají i odlišný cíl: zatímco vytýkací řízení slouží k odstranění pochybností o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených a probíhá před vyměřením daně (§ 43 daňového řádu), smyslem daňové kontroly (§ 16 daňového řádu) je zjistit nebo prověřit daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně (daňovou kontrolu provádí správce daně zpravidla poté, co již daň byla stanovena). Může se stát, že při

použití každého z těchto institutů bude správce daně zkoumat podobný okruh skutkových okolností: to ale není na závadu zákonnosti jeho rozhodnutí, které na základě takového zkoumání případně vydá. Nic správci daně nebrání v tom, aby po vytýkacím řízení, které skončilo vydáním platebního výměru na daň lišící se od daně přiznané, zahájil daňovou kontrolu: to bude na místě zejména tehdy, je-li třeba rozsáhlejšího a zdlouhavějšího zjišťování skutkového stavu a dokazování (podle stabilní správní praxe jsou lhůty pro uzavření vytýkacího řízení omezeny, kdežto při provádění daňové kontroly tu takové omezení není; nepohodlí, které daňový subjekt zakouší v rámci leckdy i několikaletých daňových kontrol, je vyváženo širší škálou procesních práv, kterých při daňové kontrole požívá). Úvaha žalobkyně, podle níž není možné opakovaně zkoumat účetnictví daňového subjektu a jeho obchodní případy a na základě toho opakovaně vyměřovat (doměřovat) daň, se vztahuje na případy opakované daňové kontroly (srov. č. 868/2006 Sb. NSS).

Není pravda, že by žalobkyně byla poškozena dvakrát – tedy tím, že jí nejprve nebyl přiznán odpočet ve výši 21 183 464 Kč a poté jí byla uložena povinnost platit daň v téže výši. Po proběhlém vytýkacím řízení sice vydal správce daně platební výměr znějící na daňovou povinnost ve výši 21 183 464 Kč, ale vzápětí byl v odvolacím řízení tento výměr zrušen (jak správce daně uvedl v odůvodnění, stalo se tak z procesních důvodů) a žalobkyni byl přiznán nadměrný odpočet ve výši uvedené v daňovém přiznání. Poté, co toto rozhodnutí nabylo právní moci, zahájil správce daně daňovou kontrolu, vydal zajišťovací příkaz na částku 21 183 464 Kč a po proběhlé daňové kontrole vyměřil žalobkyni opět daňovou povinnost ve výši 21 183 464 Kč. Výsledek je tedy takový, že v prvé fázi daňového řízení byl žalobkyni přiznán nadměrný odpočet ve výši, v jaké o něj žádala (viz rozhodnutí ze dne 21. 10. 2004); v další fázi správce daně shledal, že nárok na odpočet je oprávněný jen co do výše 15 018 798 Kč, a naopak částku 21 183 464 Kč by žalobkyně měla odvést do státního rozpočtu. O žádnou zdvojenou povinnost tu tedy nejde.

Stejně tak je nesprávná argumentace týkající se užití § 46 odst. 7 daňového řádu při doměřování daně z přidané hodnoty. Toto ustanovení hovoří obecně o vyšší či nižší „daňové povinnosti“ a konkrétně se nezmiňuje o pojmu „nadměrného odpočtu“, s nímž pracuje zákon o dani z přidané hodnoty; je však jasné, že jde o párové pojmy, a snížení nároku na nadměrný odpočet je totéž jako zvýšení daňové povinnosti. Žalobkyně se snaží vytvořit dojem, jako by se § 46 odst. 7 vůbec neměl uplatňovat ve vztahu k dani z přidané hodnoty. Tato daň je sice specifická jak svou konstrukcí a způsobem fungování, tak zákonnou terminologií, která se k ní váže; stejně jako pro ostatní daně pro ni ale platí, že ji lze doměřit, jakkoli terminologicky tu nejde o „zvýšení daňové povinnosti“, ale o „snížení nadměrného odpočtu“.

Důvodná je ovšem námitka týkající se faktury č. 9 a dílem i faktury č. 14 (v části týkající se tří elektrických pecí), podle níž správce daně postupoval nesprávně při stanovení obvyklé ceny zboží, které si mezi sebou podle předložených účetních dokladů převedly společnost GAB jako prodávající a žalobkyně jako kupující.

Žalobkyně nezpochybnila, že ve smyslu § 14 odst. 7 zákona č. 588/1992 Sb. byla ona a prodávající společnostmi personálně propojenými; správce daně tedy nepochybil, pokud cenu převedeného zboží zjišťoval podle zákona o oceňování majetku. Nesprávnost jeho postupu ovšem spočívala ve volbě metody oceňování. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona se majetek a služba oceňují „obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby“. Odstavec 3 tohoto ustanovení pak vypočítává ony „jiné způsoby oceňování“; jimi jsou – ve stručnosti – a) nákladový způsob, b) výnosový způsob, c) porovnávací způsob, d) oceňování podle jmenovité hodnoty, e) oceňování podle účetní hodnoty, f) oceňování podle kurzové hodnoty, g) oceňování sjednanou cenou. Konstrukce zmíněného § 2 je tedy taková, že jako základní způsob ocenění upravuje ocenění obvyklou cenou; ta má být vypočtena vždy tehdy, pokud zákon nestanoví jiný způsob. Zákon tak činí v následujících ustanoveních ve vztahu k jednotlivým skupinám majetku či majetkových práv (nemovitosti, majetková práva, cenné papíry, ostatní majetek, podnik), ovšem nestanoví nic speciálního ohledně movitých věcí, které byly předmětem obchodu mezi společností G. a žalobkyní. Správce daně si tedy z výčtu v § 2 odst. 3 zákona o oceňování majetku nemohl libovolně vybrat nějakou ze zde zmíněných metod [v projednávané věci si „vybral“ oceňování podle účetní hodnoty podle písm. e)], ale měl postupovat metodou oceňování cenou obvyklou – tj. nikoli vzít pro výpočet ceny transakce, a tím i výše daňové povinnosti, částky uvedené v účetnictví prodávající osoby, ale zkoumat, jaká obvykle byla cena obdobného zboží ve stejném čase a za podobných skutkových okolností.

Důvodné již nejsou ostatní námitky vztahující se k fakturám č. 10 – 13 a částečně k faktuře č. 14 (ohledně zbylého zboží, odlišného od tří elektrických pecí, o nichž byla zmínka již výše), jimiž žalobkyně zpochybňuje závěry správce daně ohledně průběhu a účelu transakcí mezi ní a společností G.. Soud nemůže souhlasit s námitkou, podle níž obchodní zákoník – v jehož režimu byla smlouva uzavřena – umožňuje nabyvateli, aby nabyl vlastnické právo ke zboží i od nevlastníka, a právě toto pravidlo žalobkyni prospívá, neboť nemohla vědět, že prodávající není vlastníkem. Jak je totiž patrné ze správního spisu, za obě strany smlouvy jednal vždy předseda představenstva, což byla v obou případech totožná osoba – pan N. G. Nejen že se tedy – v obecné rovině – jednalo o společnosti personálně propojené, ale v tomto konkrétním případě vystupovala jménem obou společností i tatáž osoba. V takové situaci není možné s úspěchem namítat dobrou víru, resp. to, že kupující nemohla vědět o vlastnických poměrech na straně prodávající. Krom toho neúplná evidence zboží se nevyskytovala jen u společnosti G., ale i u žalobkyně; soud proto nemůže uvěřit žalobkyni, jež sebe samu prezentuje jako subjekt, který byl patrně uveden v omyl jednáním prodávajícího, ač sám řádně a důsledně dodržuje zákonná pravidla pro vedení povinných evidencí i pravidla řádného obchodního styku.

Neobstojí též námitka, podle níž je zřejmé, že žalobkyni bylo zboží předáno, protože jinak by s ním nemohla disponovat v komisionářské smlouvě. Ze spisu je patrné, že formálně byla uzavřena smlouva o prodeji zboží, stejně jako byla formálně uzavřena komisionářská smlouva; to však ještě nic nevypovídá o tom, zda strany podle těchto smluv i ve skutečnosti postupovaly. Faktické plnění ze smluv nijak prokázáno nebylo; soud se shoduje s finančními orgány v tom, že celá transakce neměla jiný smysl než formálně doložit uskutečnění zdanitelných plnění a domáhat se vrácení nadměrného odpočtu.

Beze smyslu je tvrzení žalobkyně, podle nějž od počátku měla v úmyslu využívat vybavení prodejny (převedené na základě faktury č. 10 – 14; to se opět netýká tří elektrických pecí) tam, kde bylo při koupi umístěno; proto prý nemohla dokázat, že zboží případně převezla a převzala ve své vlastní provozovně. O takovém úmyslu totiž nesvědčí to, že žalobkyně dané zboží ihned po koupi pronajala společnosti G., tedy prodávajícímu.

Celkově tedy soud hodnotí sporné obchodní případy uskutečněné na základě faktur č. 10 – 13 a částečně též faktury č. 14 (s výjimkou tří elektrických pecí) stejně jako žalovaný. Žalobkyně neprokázala, že zboží skutečně bylo převedeno a že je převzala; k formálním vadám evidencí jak na straně žalobkyně, tak na straně prodávající společnosti G. dále přistupuje nejasný smysl tvrzených transakcí, z nichž nelze vysledovat žádný rozumný ekonomický účel.

Žalobkyně tedy se svou žalobou uspěla; městský soud proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, a žalovaný je tak povinen zaplatit jí náklady řízení o žalobě, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (2000 Kč), z odměny zástupce za tři úkony právní služby – převzetí zastoupení, podání žaloby a účast při jednání soudu (3 x 2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) včetně náhrady hotových výdajů (3 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 1440 Kč odpovídající dani, kterou je zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy žalobkyni náleží 10 640 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po jeho doručení. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 10. září 2010

JUDr. Eva Pechová,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Krejčová B.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru