Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 194/2007 - 47Rozsudek MSPH ze dne 08.09.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 194/2007 – 47-54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: JUDr. A. R., zast. JUDr. Josefem Monsportem, advokátem, Praha 1, Vladislavova 16, proti žalovanému: Česká advokátní komora, Národní 16, Praha 1, zast: JUDr. Janem Sykou, advokátem, Školská 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory, sp. zn. K 231/99 ze dne 8.1.2007

takto:

Rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 8.1.2007, čj. K 231/99 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce, JUDr. Josefa Monsporta, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce podal k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž odvolací kárný senát České advokátní komory (ČAK) podle § 32 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., (advokátní kárný řád) zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 7.5.2004, sp. zn. K 231/99, jímž byla žalobci podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii uložena pokuta ve výši 300 000,- Kč za porušení povinnosti advokáta dle § 19 odst. 1 písm. a) a c) tohoto zákona a podle § 33a odst. 2 téhož zákona povinnost zaplatit ČAK náklady kárného řízení ve výši 3000,- Kč.

V žalobě žalobce uvedl, že rozhodnutím ze dne 7.5.2004 byl uznán vinným, že přestože v letech 1998-1999 poskytoval právní služby klientovi ČNTS spol. s.r.o., (dále jen ČNTS) začal poskytovat právní služby i společnosti CET 21, spol. s.r.o. (dále jen CET 21),, jejíž zájmy byly v rozporu se zájmy ČNTS a ačkoliv měl informace o bývalém klientovi ČNTS, přičemž tyto informace byly způsobilé neoprávněně zvýhodnit klienta CET 21, v zastoupení CET 21 podal žaloby proti bývalému klientovi ČNTS; tedy a) neodmítl poskytnout právní služby, přestože ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádal, b) neodmítl poskytnout právní služby, přestože informace, které měl o svém jiném klientovi, mohly toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádal, neoprávněně zvýhodnit. Za popsané jednání, v němž správní orgán shledal porušení povinnosti advokáta dle § 19 odst. 1 písm. a) a c) zákona o advokacii, byla žalobci uložena pokuta 300 000,- Kč.

Žalobce se žalobou domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí z těchto důvodů:

Dle § 35e odst. 2 zákona o advokacii se v kárném řízení, nestanoví-li tento zákon či kárný řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí přiměřeně ustanovení trestního řádu. Podle § 177 písm. c) trestního řádu musí být v žalobním návrhu skutek tak přesně označen, aby nemohl být zaměněn s jiným. Podle § 24 odst. 1 advokátního kárného řádu a rovněž podle § 220 odst. 1 trestního řádu lze vinu uznat jen pro skutek, který je žalován.

Žalobce namítl, že uvedená pravidla nebyla naplněna. Z kárné žaloby ze dne 12.10.1999 a zejména z její právní věty a z jejího odůvodnění plyne, že žalobci bylo vytýkáno, že neodmítl poskytnout právní služby, přestože ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy žadatele, konkrétně zpracoval s datem 19.10.1998 na žádost ČNTS právní rozbor smlouvy o spolupráci ze dne 21.5.1997 uzavřené mezi ČNTS a CET 21, přičemž následně dne 31.5.1999 za CET 21 podal žalobu proti ČNTS o neplatnost zmíněné smlouvy. Rozhodnutím kárného senátu kárné komise ČAK vydaným již dne 8.3.2002 byl však žalobce uznán vinným jiným kárným proviněním, a to kárným proviněním spočívajícím v tom, že neodmítl poskytnout právní služby přestože informace, které měl o svém jiném klientovi, mohly toho, kdo o poskytnutí právních služeb

žádal, neoprávněně zvýhodnit. To, co bylo fakticky kárně žalováno (tedy poskytování právních služeb v téže či související věci v souvislosti s tzv. servisní smlouvou dvěma subjektům s rozpornými zájmy), bylo „vypuštěno“, neboť kárný senát nedospěl k jistému závěru o tom, že právní rozbor žalobce zpracoval pro ČNTS (strana 6, 2. odstavec). Rozhodnutím ze dne 8.3.2002 byl tedy žalobce uznán vinným skutkově i právně odlišným kárným proviněním, než které bylo kárnou žalobou žalováno, neboť kárná žaloba ani ve svém výroku, ani ve své právní větě či ve svém odůvodnění netvrdila nic o dispozici žalobce s informacemi způsobilými zvýhodnit jednoho klienta na úkor jiného.

Po zrušení prvého kárného rozhodnutí rozhodnutím odvolacího senátu ČAK ze dne 9.9.2003 vydal kárný senát dne 7.5.2004 předmětné prvostupňové rozhodnutí. V jeho výroku o vině v popisu skutku nad rámec prvého rozhodnutí doplnil podle výrokové části kárné žaloby konstatování o rozporu zájmů obou jmenovaných společností a při jinak v další části nezměněném popisu skutku uznal žalobce vinným kárným proviněním jak podle § 19 odst. 1 písm. a/ (kárně žalováno), tak podle § 19 odst. 1 písm. c/ (původně kárně odsouzeno) zákona o advokacii. Uznání viny pro jiný skutek, než pro který byla podána kárná žaloba, je však v rozporu s výše konkretizovanými právními předpisy. Samotný popis skutku v kárné žalobě považuje žalobce za natolik obecný, že se dostává do rozporu se zákonem, neboť umožnil následné uznávání na vinu rozdílnými proviněními, ač se co do skutkové podstaty jedná o odlišná a samostatná jednání. Za tohoto stavu věci je podle žalobce žalobou napadené rozhodnutí vadné.

Dále žalobce namítl porušení zásady zákazu reformace in peius. Předchozí prvostupňové rozhodnutí bylo zrušeno na základě odvolání podaného pouze žalobcem (údaj uvedený v hlavičce odvolacího rozhodnutí ze dne 9.9.2003, že bylo rozhodováno o odvolání kárného žalobce, je mylný). Kárný senát přesto (rozhodnutím ze dne 7.5.2004) uznal žalobce vinným i kárným proviněním dle § 19 odst. 1 písm. a/ zákona o advokacii, pro které prvým rozhodnutím ze dne 8.3.2002 uznán vinným nebyl. Podle § 33 odst. 2 advokátního kárného řádu, bylo-li rozhodnutí kárného senátu zrušeno na základě odvolání, které podal pouze kárně obviněný, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Žalobce poukázal na to, že z přiměřeně použitelných ustanovení § 264 odst. 2 a § 259 odst. 4 trestního řádu a vysvětlivek k nim podaných v komentáři k trestnímu řádu (vydavatelství C.H.BECK, 4. vydání z r. 2002) vyplývá, že zásada zákazu reformace in peius znamená, že soud prvního stupně po projednání věci v rozsahu pokynů odvolacího soudu nesmí změnit rozhodnutí v neprospěch obžalovaného s výjimkou případu, kdy rozsudek byl zrušen též v důsledku odvolání podaného v jeho neprospěch. Novelou trestního řádu zákonem č. 292/1993 Sb., pak byl zákaz změny k horšímu rozšířen oproti dosavadnímu zákazu týkajícímu se pouze výroku o trestu, na všechny výroky napadeného rozsudku a úprava byla dána do souladu pro odvolací soud i soud prvního stupně. V neprospěch obžalovaného je rozsudek změněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se obžalovaného přímo dotýká, směrem k horšímu postavení obžalovaného. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, použité právní kvalifikaci, druhu a výměře trestu, ochranném opatření i náhradě škody.

Kárný senát kárné komise ČAK oproti prvému rozhodnutí zhoršil svým druhým rozhodnutím žalobcovo postavení tím, že ho uznal vinným dalším kárným proviněním dle § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii, ač prvé rozhodnutí bylo zrušeno pouze z důvodu žalobcova odvolání. Tím došlo k porušení výše uvedených ustanovení kárného a trestního řádu, na což žalobou napadené rozhodnutí nikterak nereagovalo.

Žalobce dále uvedl, že ačkoli s ohledem na již uvedené by se již nemusel zabývat skutkovou a důkazní stránkou věci, má ještě tyto věcné připomínky: Kárný senát při porušení zásady zákazu reformace in peius rozhodl o tom, že žalobce se dopustil dalšího kárného provinění s tím, že bylo provedeno doplnění dokazování za použití dalších listin z korespondence mezi žalobcem a PhDr. Ž. a JUDr. H. Nahlédnutím do kárného spisu však bylo zjištěno, že v mezidobí od prvního do druhého rozhodnutí kárný senát žádné nové listinné důkazy nevyžadoval. Jedná se tedy o listiny, které musely kárnému senátu být známy před vydáním prvního rozhodnutí, přesto tehdy žalobcova vina v tomto směru zjištěna nebyla. S poukazem na možnost přiměřeného užití trestního řádu má žalobce za to, že lze užít i judikaturu Ústavního soudu, která některá ustanoven í trestního řádu rozvádí tak, aby bylo učiněno za dost právu na spravedlivý proces. Odkazuje proto na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 148/99, v němž je konstatováno, že mezi zásadní principy konkretizující spravedlivý proces patří i zákaz deformace provedeného důkazu, nutnost reagování soudu na uplatněné námitky a vysvětlení jejich případného odmítnutí. Žalobce namítl, že žalobou napadené rozhodnutí se zásadou nutnosti reagování na vznesené námitky neřídilo. Nereagovalo na žádnou z konkrétních námitek, které žalobce uplatnil v odvolání a jeho doplnění ze dne 23.7.2004 pod bodem 2. Poslední odstavec strany 2 žalobou napadeného rozhodnutí a prvá část strany 3 pouze obecně konstatuje, že orgán 1. stupně učinil správná skutková zjištění a vyvodil z nich odpovídající právní závěry. Žalobou napadené rozhodnutí nereagovalo ani na doplnění odvolání podáním ze dne 14.10.2004 s přílohami, ve kterých sama ČNTS, která kárné řízení vyvolala, uvedla, že žalobce podle jejich poznatků advokátní předpisy neporušil, jeho konáním nevznikla ČNTS škoda a uzavřela, že jejich původní kroky vůči žalobci byly činěny především v kontextu emotivních postojů sporných stran.

Žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že výroková část kárné žaloby vytýká kárně obviněnému porušení § 19 odst. 1 zákona o advokacii v platném znění, protože za stavu, kdy v letech 1998-9 poskytoval právní služby jednomu klientovi, začal poskytovat právní služby i klientovi, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvého, což se projevilo podáním žaloby proti prvému klientovi. Pro toto kolizní jednání byl žalobce uznán vinným rozhodnutím z 8.3.2002, přičemž na základě dokazování je ve výrokové části uvedeno i to, že v rámci zmíněných vztahů byla dispozice s informacemi způsobilými neoprávněně zvýhodnit pozdějšího klienta. V rozhodnutí ze dne 7.5.2004 je výrok o skutkových zjištěních zopakován a skutek je právně kvalifikován jako porušení § 19 odst. 1 písm. a) a písm. c). Tvrzení žalobce, že rozhodnutím z dne 8.3.2002 byl žalobce uznán reálně vinným jiným kárným proviněním, než které bylo kárně žalováno, vynechává podstatnou část výroku kárného rozhodnutí ze dne 8.3.2002, v němž se konstatuje, že kárně obviněný začal poskytovat – což je další fáze po neodmítnutí- správní služby a mimo jiné podal v zastoupení druhého klienta žaloby proti bývalému klientovi, což nepochybně znamená rozpor zájmů mezi oběma subjekty, které žalobce zastupoval.

V kárném rozhodnutí ze dne 7.5.2004 je tento rozpor, stejně jako v kárné žalobě, konstatován výslovně. Předmětem přezkumného řízení je kárné odvolací rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno kárné rozhodnutí ze dne 7.5.2004, nikoli kárné rozhodnutí ze dne 8.3.2002.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasil s námitkou žaloby, že popis skutku v kárné žalobě a v kárných rozhodnutích je obecný. Uvedl, že ve výrocích jsou označeni konkrétní klienti, rozpor jejich zájmů, zastupování obou a podání žaloby druhého na prvého. Dle žalovaného jde o konkrétní označení podstatných náležitostí, které postačuje k učiněné právní kvalifikaci porušení povinností. Rozpor zájmů mezi zmíněnými subjekty byl všeobecně známý a odehrával se před milióny televizních diváků. Poukázal dále na judikaturu zdejšího soudu ve věcech 11 Ca 98/03 a 6 Ca 274/03, kde městský soud vylovil,

že ust. § 19 zákona o advokacii stanoví jednoznačnou povinnost odepřít poskytování právní služby tam, kde by kolizní využití informací mohlo nastat; toto ustanovení nedává advokátovi možnost výběru a posouzení, zda může v takovém případě klienta zastupovat či nikoliv, a zda objektivně existují a advokátovi jsou známy informace, jimiž by mohl klienta neoprávněně zvýhodnit. Porušení § 19 nastává již převzetím zastoupení kolizních klientů, i bez dalšího úkonu. Proto žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že napadené rozhodnutí je vadné.

K námitce porušení zákazu reformace in peius, k němuž dle žalobce mělo dojít tím, že v rozhodnutí ze dne 7.5.2004 byl žalobce uznán vinným dalším kárným proviněním (dle § 19 odst. 1 písm. a/ zákona o advokacii), žalovaný uvedl, že žalobce přehlíží, že ve výrokové části rozhodnutí ze dne 8.3.2002 je jak poskytování právních služeb v letech 1998-9 prvému klientovi, tak poskytování právních služeb druhému klientovi a v rámci tohoto zastoupení podání žalob proti bývalému klientovi, což je skutková podstata kvalifikovatelná podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii. Toto skutkové konstatování bylo převzato do výrokové části rozhodnutí ze dne 7.5.2004 aniž by bylo nějak rozšířeno, proto ke zhoršení postavení kárně obviněného nedošlo. Toto nezhoršení se projevilo rovněž tím, že uložené kárné opatření zůstalo beze změny ve svém druhu i výměře.

Žalovaný nepovažuje za důvodné ani žalobní námitky týkající se dokazování, neboť, jak uvedl, z povahy věci vyplývá, že kárný senát se z podnětu zrušovacího rozhodnutí zabýval dokazováním opakovaně a důkladněji.

Dále žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že reakce na odvolací námitky je obsažena v odůvodnění napadeného rozhodnutí (odvolacího kárného rozhodnutí). Vyjádření původního stěžovatele na odvolací rozhodnutí nemohlo mít vliv, stěžovatel není účastníkem řízení, jeho názor o neporušení advokátních předpisů je neodborný, vznik škody není součástí skutkové podstaty dle § 19 zákona o advokacii, mohl by eventuálně být přitěžující okolností, motivace k podání stížnosti dokládá rozpor mezi oběma klienty a jinak je nerozhodná. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.

U ústního jednání před soudem zástupce žalobce namítl, že již v okamžiku podání kárné žaloby bylo postupováno vadně. Skutková věta v kárné žalobě neobsahuje popsání a vylíčení skutku. Je třeba přiměřeně aplikovat zásady trestního řízení, tudíž i náležitosti skutkové věty, které musí být naplněny podle trestního řádu. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 60/2003, 7 Tz 125/2001 a na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99, která se zabývají náležitostmi popisu skutku. Popis skutku byl v daném případě obsažen pouze v odůvodnění kárné žaloby a neobsahoval nic, co by bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu kárného deliktu. Ust. § 19 odst. 1 zákona o advokacii obsahuje 5 skutkových podstat kárného deliktu podle jednotlivých písmen, konstatování, že se kárně obviněný dopustil jednání podle § 19 odst. 1 bez bližšího vymezení je vadné. Kárný senát v době vydání prvního, později zrušeného rozhodnutí, rozšířil skutkovou větu o něco, co nebylo v kárné žalobě a neuznal žalobce vinným za jednání, které bylo žalováno. Nad rámec žaloby rozšířil skutkový popis, ve skutkové větě však neuvedl konkrétní skutková tvrzení a nahradil je převzetím právní věty. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo podáno pouze kárně obviněným. Zákaz reformace in peius se v takovém případě týká nejen trestu, ale vztahuje se i na kvalifikaci, neboť obviněný by se neměl ocitnout v horším postavení. Postavení žalobce však bylo zhoršeno, neboť následně byl uznán vinným porušením nejen ust. § 19 odst. l písm. c), ale i písm. a); přitom byly použity důkazy, které byly známy již při vydání prvního rozhodnutí. Mezi vydáním obou rozhodnutí si žalovaný vyžadoval upřesňující stanovisko od ČNTS, které se týkalo právě skutečnosti, zda žalobce poskytoval právní pomoc v souvislosti s předmětnou servisní smlouvou. S tímto důkazem se však rozhodnutí nevypořádalo a neučinil to ani odvolací orgán, a to přes námitku uplatněnou v odvolání. Kárné řízení bylo vedeno od počátku vadně a vydané rozhodnutí nemůže obstát.

Zástupce žalobce předal soudu kopii vyjádření ČNTS ze dne 27.8.2004 a uvedl, že ji pořídil ze správního spisu v sídle žalovaného. Tento dokument, který byl u jednání soudem konstatován, kromě toho, že odkazuje na již dříve podané vyjádření ze dne 17.2.2004 a potvrzuje stanovisko v něm uvedené a konstatuje, že jednáním žalobce nevznikla ČNTS žádná škoda, dále uvádí zejména i to, že žalobce s ČNTS spolupracoval na právních kauzách souvisejících především s ochranou osobnosti, nikoli se spornými smlouvami o spolupráci; původní kroky proti žalobci byly činěny především v kontextu emotivních postojů sporných stran.

Zástupce žalobce uvedl, že ať má žalovaný na tento dokument jakýkoli názor, bylo jeho povinností se s ním v rozhodnutí vypořádat. Žádal, aby soud žalobě vyhověl, žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení za soudní poplatek a uvedl, že náhrady za právní pomoc se žalobce výslovně vzdává.

Zástupce žalovaného u jednání před soudem uvedl, že přezkoumávat lze pouze existující rozhodnutí, nikoli rozhodnutí, které bylo zrušeno. Ve spise jsou listiny prokazující, že žalobce poskytl právní služby prvému subjektu ve věci servisní smlouvy a ve věci téže servisní smlouvy podal za druhý subjekt žaloby. Žalovaný je toho názoru, že skutková podstata ust. § 19 odst. 1 zákona o advokacii je, že advokát neodmítne poskytnutí služeb. Vše další uvedené pod jednotlivými písmeny se týká popisu situací, za jakých k tomuto neodmítnutí došlo. Pokud byl zpočátku uváděn celý odst. 1, byl míněn celý tento odstavec, tedy všechny možnosti uvedené v jednotlivých písmenech, které byly v průběhu řízení zúženy na písm. a) a c). Z obsahu vyjádření žalobce ke stížnosti podané advokátní komoře je zřejmé, že žalobce věděl, k čemu se má vyjádřit. Podstatné je to, že žalobce provedl rozbor servisní smlouvy i z hlediska její platnosti pro společnost ČNTS a výsledky pak použil při žalobě proti této společnosti, kterou podal za spol. CET 21. Je-li ve skutkové větě napsáno, že začal poskytovat právní služby, je zde pojmově obsaženo, že neodmítl poskytnutí. Není podstatné, že všechny informace měl nový klient žalobce, podstatné je, že informace měl žalobce jako advokát, tj. kvalifikovaná osoba, která je může relevantně použít. Ke stanovisku ČNTS ze dne 27.8.2004 žalovaný uvedl, že jde o vyjádření stěžovatele podané 5 let po proběhlých událostech, které nemá pro věc význam a nemění nic na tom, že žalobce učinil právní rozbor předmětné servisní smlouvy tak, jak je mu kladeno za vinu. Žádal zamítnutí žaloby s tím, že náklady řízení žalovaný neuplatňuje.

Z podnětu podané žaloby přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů, jak soudu ukládá § 75 odst. 1,2 s.ř.s. V přezkumném řízení soud vycházel z obsahu správního spisu předloženého soudu žalovaným.

Do správního spisu je založena kárná žaloba ze dne 12.10.1999, jíž je žalobci kladeno za vinu, že přestože v letech 1998-1999 poskytoval právní služby klientovi ČNTS spol. s.r.o., začal poskytovat právní služby i společnosti CET 21, spol. s.r.o., jejíž zájmy byly v rozporu se zájmy ČNTS, přičemž podal žalobu v zastoupení CET 21 proti bývalému klientovi ČNTS; tedy neodmítl poskytnout právní služby, přestože ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy žadatele; tím porušil ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Z odůvodnění kárné žaloby plyne, že jednatelem ČNTS byla na žalobce podána stížnost vytýkající žalobci mimo jiné i to, že zastupoval ČNTS, kde byl i členem dozorčí rady a na tohoto bývalého klienta podal dne 31.5.1999 žalobu na určení neplatnosti právního vztahu a návrh na předběžné opatření. Dle odůvodnění kárné žaloby uvedl žalobce ve vyjádření ke stížnosti, že z funkce člena dozorčí rady byl ke dni 7.6.1999 odvolán, je sice pravdou, že je zástupcem CET 21, ale nezastupuje a neposkytuje právní pomoc v téže věci, kolize zájmů proto nehrozí; ČNTS poskytoval právní pomoc pouze v určitých případech, odlišných od věcí, které jsou nyní předmětem sporu mezi ČNTS a CET 21. Tomuto žalobcovu vyjádření kárný žalobce nepřisvědčil s argumentací, že z přehledu úhrady faktur je zřejmé, že žalobce účtoval stěžovateli za právní služby ještě v období leden-březen 1999. Dne 19.10.1998 žalobce vypracoval na žádost ČNTS právní rozbor smlouvy ze dne 21.5.1999 uzavřené mezi ČNTS a CET 21. V rozboru smlouvu rozebral z hlediska platnosti, výhodnosti a závaznosti pro ČNTS, v rozboru nabízel i varianty dalšího postupu společnosti CET 21. V téže věci, tj. ve věci platnosti či neplatnosti smlouvy ze dne 21.5.1997, pak žalobce dne 31.5.1999 podal žalobu za CET 21 na ČNTS a rovněž návrh na předběžné opatření. Není tedy pravdou, že by žalobce ČNTS poskytoval právní pomoc v jiných věcech. Je naopak nepochybné, že přestože zastupoval ČNTS i pokud jde o náležitosti týkající se smlouvy ze dne 21.5.1997, v téže věci podal dne 31.5.1999 žalobu za CET 21 proti svému bývalému klientovi; jde tedy o naprosto zřejmý konflikt zájmů.

Podle zápisu o jednání kárného senátu ze dne 8.3.2002 uvedl zástupce žalobce v závěrečné řeči, že si není jist, zda předmětem jednání není i jednání nad rámec podané kárné žaloby; pokud by předmětem kárného řízení měly být i jiné okolnosti než poskytnutí právních služeb při zpracování právního rozboru, pak tyto předmět kárné žaloby nečiní a z tohoto pohledu nebyla ani připravena obhajoba; ani právní věta kárné žaloby neobsahuje nic o zneužití informací kárně obviněným ve smyslu § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii. Samotný skutek není prokázán, kárná žaloba je postavena pouze na tom, že právní rozbor byl adresován gen. řediteli ČNTS, proti tomu však stojí listinné důkazy předložené u jednání, které zástupce do protokolu vyjmenoval.

Rozhodnutím kárného senátu kárné komise ze dne 8.3.2002 byl žalobce uznán vinným tím, že přestože v letech 1998-1999 poskytoval právní služby klientovi ČNTS spol. s.r.o., začal poskytovat právní služby i společnosti CET 21, spol. s.r.o., ačkoliv měl informace o bývalém klientovi ČNTS, přičemž tyto informace byly způsobilé neoprávněně zvýhodnit klienta společnost CET 21, spol. s.r.o., a v zastoupení společnosti CET 21, spol. s.r.o., podal žaloby proti bývalému klientovi ČNTS spol. s.r.o., tedy neodmítl poskytnout právní služby, přestože informace, které měl o svém jiném klientovi mohly toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádal, neoprávněně zvýhodnit, čímž porušil povinnosti advokáta uloženou mu ust. § 19 odst. 1 písm. c) zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii. Za toto porušení byla žalobci uložena pokuta ve výši 300 000,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že kárný senát dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná a v souladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi upravil skutkovou větu, jelikož vzal za prokázané, že se kárně obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku rozhodnutí; částečně upravené skutkové větě podléhá i právní úsudek o kvalifikaci jednání kárně obviněného jako porušení § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii.

Proti rozhodnutí ze dne 8.3.2002 podal odvolání pouze kárně obviněný. V odvolání kromě věcných námitek dále namítl, že přestože je kárná žaloba v popisu jednání obecná a nepřesná (podle odvolatele v rozporu s přiměřeně použitelným ust. § 177 trestního řádu) plyne z jejího výroku a z její právní věty a zejména z jejího odůvodnění, že žalobci je kladeno za vinu, že v související věci postupně poskytoval právní služby oběma stranám (nejprve pro ČNTS vypracoval právní rozbor smlouvy ze dne 21.5.1997 a následně za CET 21 podal proti ČNTS žalobu na určení neplatnosti právního vztahu z této smlouvy). Oproti tomu kárné rozhodnutí přebralo sice z kárné žaloby obecné tvrzení, že žalobce poskytoval právní služby oběma subjektům (což samo o sobě kárné provinění neznamená), nevyslovilo však vinu za poskytnutí služby v konkrétní související věci uvedeným subjektům s odporujícími si zájmy (z čehož byl viněn žalobou), ale uznalo odvolatele vinným z toho, že při poskytování právní pomoci CET 21 disponoval informacemi o ČNTS, které mohly CET

21 zvýhodnit. Klade tedy odvolateli za vinu, že měl mít informace způsobilé zvýhodnit jednoho klienta na úkor druhého. Mezi skutkem v kárné žalobě a v kárném rozhodnutí není zachována totožnost, jednání jsou odlišně právně kvalifikována, kárná provinění podle § 19 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona skutkově předpokládají odlišná jednání. Obhajoba byla zaměřena na vyvrácení tvrzení kárné žaloby a z kárného rozhodnutí je zřejmé, že byla úspěšná. Ve věci kárného provinění podle § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii došlo ke zkrácení práva na obhajobu zakotveného v § 33 odst. 5 zákona o advokacii.

K odvolání se vyjádřil kárný žalobce a uvedl, že kárný senát rozhodl o totožném skutku, ke změně právní kvalifikace byl oprávněn, v kárné žalobě ostatně není jednání kvalifikováno podle § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii, jak je tvrzeno v odvolání, ale pouze podle § 19 odst. 1 zákona, ke zkrácení práva na obhajobu tedy dojít nemohlo.

Rozhodnutím odvolacího senátu České advokátní komory ze dne 9.9.2003 bylo rozhodnutí ze dne 8.3.2002 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, a to podle § 31 písm. d) a e) advokátního kárného řádu, s odůvodněním, že ač odvolací kárný senát nemá pochybnosti o tom, že skutkový stav byl zjištěn, kárně obviněnému je třeba dát prostor, aby se vyjádřil ke skutečnostem, které uvedl teprve v odvolání. Kárnému senátu bylo dále uloženo zjistit podle § 24 odst. 2 advokátního kárného řádu osobní poměry kárně obviněného jako jedno z hledisek uložení sankce.

Ze zápisu o jednání kárného senátu dne 7.5.2004 vyplývá, že žalobce se k věci vyjádřil a byly zjišťovány jeho majetkové poměry.

Rozhodnutím kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 7.5.2004, čj. K 231/99 byl žalobce uznán vinným, že přestože v letech 1998-1999 poskytoval právní služby klientovi ČNTS spol. s.r.o., začal poskytovat právní služby i společnosti CET 21, spol. s.r.o. , jejíž zájmy byly v rozporu se zájmy ČNTS a ačkoliv měl informace o bývalém klientovi ČNTS, přičemž tyto informace byly způsobilé neoprávněně zvýhodnit klienta CET 21, v zastoupení CET 21 podal žaloby proti bývalému klientovi ČNTS; tedy a) neodmítl poskytnout právní služby, přestože ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádal, b) neodmítl poskytnout právní služby, přestože informace, které měl o svém jiném klientovi, mohly toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádal, neoprávněně zvýhodnit. Za popsané jednání, v němž správní orgán shledal porušení povinnosti advokáta dle § 19 odst. 1 písm. a) a c) zákona o advokacii, byla žalobci uložena pokuta 300 000,- Kč.

V odůvodnění zmíněného prvostupňového rozhodnutí popsal správní orgán dosavadní průběh kárného řízení, zejména uvedl, že kárná žaloba spatřovala porušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona o advokacii v tom, že žalobce neodmítl poskytnout právní služby, přestože ve věci související poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy žadatele. Zmínil obhajobu žalobce spočívající v tvrzení, že ČNTS poskytoval právní služby v jiných případech, odlišných od těch, které jsou předmětem sporu, v dané době zájmy ČNTS a CET 21 ani nebyly v jakémkoli rozporu, právní rozbor ze dne 19.10.1998 zpracoval na žádost CET 21, nikoli pro ČNTS, rozbor zaslal Dr. Železnému jako jednateli CET 21 na adresu ČNTS, protože na ní byl přítomen. Službu vyúčtoval CET 21 a tímto subjektem mu byla uhrazena. Zastupoval tedy sice CET 21 i ČNTS, ke konfliktu zájmů však nemohlo dojít. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí vyjmenoval důkazy, z nichž vycházel v řízení. Uvedl dále, že po zrušení prvoinstatnčního rozhodnutí odvolacím senátem kárný senát doplnil dokazování o další výpověď obviněného a další listinné důkazy, které jmenovitě uvedl. Kárný senát pak vzal za prokázané, že kárně obviněný poskytoval služby oběma klientům, tj. ČNTS minimálně od dubna 1998 do března 1999 i CET 21 nejméně od května 1999. Sám obviněný toto nepopíral a správní orgán vycházel i z vyúčtování právních služeb společnosti ČNTS, výpisu ze saldokonta kárně obviněného o úhradě právních služeb od ČNTS, z žaloby a návrhu na předběžné opatření podaných kárně obviněným dne 31.5.1999 za CET 21 proti ČNTS, a rovněž z žaloby ze dne 16.9.1999 jím podané za CET 21 na neplatnost valné hromady ČNTS. Kárný senát vzal dále za prokázané, že obviněný figuroval jako člen dozorčí rady ČNTS do 7.6.1999, kdy byl odvolán, dne 4.5.1999 pak vykonával funkci předsedy valné hromady CET 21 a touto valnou hromadou byl zvolen jednatelem CET 21. Rozbor smlouvy ze dne 21.5.1997, který obviněný vypracoval 19.10.1998, je analýzou adresovanou dr. Železnému jako generálnímu ředitele ČNTS, jsou v něm hodnoceny vztahy mezi ČNTS a CET 21, právní stav těchto vztahů, možnosti jejich změn a s tím související dopady. Proti tvrzení obviněného, že uvedený rozbor zasílal dr. Želenému jako jednateli CET 21, stojí skutečnost, že z obsahu rozboru toto nevyplývá, označení adresáta naopak signalizuje, že rozbor byl zasílán dr. Želenému jako generálnímu řediteli ČNTS. K důkazům, jimiž obviněný své tvrzení dokládal, tj. ke vzájemné korespondenci mezi obviněným a dr. Železným a k dokladům o platbě právních služeb, kárný senát uvedl, že přípis obhájce obviněného ze dne 4.3.2002 obsahuje informace o skutečnostech, na které má dotazovaný odpovědět, identicky s nimi je koncipována odpověď dr. Železného ze dne 6.3.2002. Z dokladů, které měly prokazovat objednatele rozboru, dle kárného senátu pouze vyplývá, že 8.3.1999 byla obviněnému uhrazena ze strany CET 21 částka 155 400,- Kč; doklad o tom, komu, jak a v jakém rozsahu obviněný právní služby účtoval, obviněný nepředložil. Kárný senát uvedl, že těmto důkazům, které považuje za účelové, nemohl přisoudil adekvátní věrohodnost. Účelovost obhajoby kárný senát dovodil, jak dále uvedl, i z doplněného dokazování listinnými důkazy, a to z dopisu obviněného ze dne 2.11.1998 adresovaného dr. Železnému jako generálnímu řediteli ČNTS ve věci zaslání vyúčtování za právní služby a vyúčtování právních služeb ze dne 29.10.1998, které tvoří součást vyjádření obviněného ke kárné žalobě adresované dr. Havlové jako pracovnici ČNTS. U těchto listin je transparentní, že korespondují svým označením adresáta s označením, které obviněný použil při doručování právního rozboru ze dne 19.10.1998. Lze tedy dle kárného senátu postavit na jisto, že ani tento právní rozbor nebyl určen pro doručení CET 21.

Kárný senát uvedl, že po doplnění dokazování nabyl rozdílně od svého prvního rozhodnutí přesvědčení, že jednáním popsaným ve výroku obviněný porušil i ust. § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii; kárný senát má za nepochybně prokázané, že obviněný právní rozbor ze dne 19.10.1998 zpracoval pro ČNTS a právě v této souvislosti neodmítl poskytnout právní služby CET 21, jejíž zájmy byly v rozporu se zájmy ČNTS a v zastoupení CET 21 podal zmíněné žaloby. Mimo výše uvedených okolností je třeba vidět i to, že obviněný v letech 1998 – 1999 měl přístup a disponoval informacemi o obou klientech. Obstát nemůže ani námitka, že (ohledně ČNTS) nedisponoval jinými informacemi, než které již měl jeho klient CET 21, který byl a dosud je společníkem ČNTS. Na poskytování právních služeb je

třeba nahlížet v širších souvislostech. Z § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii plyne, že advokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud by informace, kterou má o jiném klientovi či bývalém klientovi, mohla toho, kdo o právní služby žádá, neoprávně zvýhodnit. Jde o informace nejen skutkové, ale i právní. Že takovými informacemi obviněný disponoval, vyplývá i z právního rozboru z 19.10.1998, který obviněný dle přesvědčení kárného senátu zpracoval pro ČNTS. Při poskytnutí právě takových právních služeb se obviněný mohl seznámit s informacemi právní povahy, či je vyvodit v podobě vlastních právních úsudků ve spojení s erudovaností advokáta, což mu umožnilo následně volit příslušná právní řešení a použít právní mechanismy v podobě žalob, které posléze v zastoupení CET 21 podal proti ČNTS. Je jisté, že právě na takové informace dopadá § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii. Obsahová návaznost podaných žalob na právní rozbor z 19.10.1998 je zjevná. Informace kvalifikovaného druhu měl obviněný i z pozice člena dozorčí rady ČNTS a z pozice jednatele CET 21. Stav je o to transparentnější, že oběma společnostem obviněný poskytoval právní služby prostřednictvím jedné osoby, a to dr. Železného. Závěr, že dané informace měly způsobilost dle § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii, kárný senát opřel o protichůdné zájmy obou klientů, o jejich konfliktní vztah a kolizní postavení. Způsobilost neoprávněného zvýhodnění jednoho klienta na úkor druhého prokazuje i charakter jimi vedených soudních sporů.

Kárný senát dovodil, že žaloba je plně důvodná i pokud jde o porušení povinnosti dle § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii. Uvedl, že v souladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi kárný senát při zachování identity skutku upravil skutkovou větu. Dále uvedl, že částečně upravené skutkové větě podléhá i věta právní i právní úsudek o kvalifikaci jednání jako porušení ustanovení § 19 odst. 1 písm. a), c) zákona o advokacii. Kárný senát pak odůvodnil i výši kárného opatření, k níž mimo jiné uvedl, že oproti stavu v původním zrušeném prvoinstančním rozhodnutí přitížila kárně obviněnému skutečnost, že byl navíc nově uznán vinným porušením i ust. písm. a) odst. 1 § 19 zákona o advokacii. Za tohoto stavu by přicházelo v úvahu uložení přísnějšího kárného opatření, než tomu bylo v prvním rozhodnutí. Je však na místě zohlednit fakt, že první rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu odvolání podaného pouze kárně obviněným. Je tedy třeba aplikovat zásahu zákazu reformace in peius; proto kárný senát přísnější kárné opatření neuložil.

V odvolání, které žalobce proti rozhodnutí podal, zejména namítl, že ani odvolací senát ve zrušovacím odvolacím rozhodnutí ani kárný senát v novém kárném rozhodnutí neřeší námitku vznesenou v odvolání proti prvnímu kárnému rozhodnutí, a to námitku, že bylo rozhodnuto o porušení § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii, přestože kárná žaloba shledávala porušení § 19 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona; kárný žalobce obsahovým vymezením označil pravidlo uvedené v § 19 odst. 1 písm. a) zákona, jeho záměna s písm. c) není možná. Na tom nic nemění umožnění práva na obhajobu podle § 33odst. 5 zákona o advokacii. K této otázce odvolatel dále odkázal na své odvolání, které podal proti rozhodnutí ze dne 8.3.2002 a uplatnil další, a to věcné námitky. V doplnění odvolání ze dne 23.7.2004 pak namítl, že v kárné žalobě v rozporu s § 177 písm. c) trestního řádu nebyl skutek popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, proto žalobce byl postupně uznáván vinným různými kárnými proviněními o samostatných skutkových podstatách. Rovněž došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius, neboť v novém projednání po zrušení dřívějšího rozhodnutí pouze z důvodu odvolání podaného odvolatelem, byl odvolatel uznán vinným dalším proviněním, jímž rozhodnutím ze dne 8.3.2002 uznán vinným nebyl, přičemž kárný senát uvedenou zásadu redukoval pouze na nemožnost uložení přísnějšího postihu, což je v rozporu s úpravou trestního řádu po novelizaci provedené zákonem č. 292/1993 Sb.

Žalobce v průběhu odvolacího řízení zaslal kárné komisi i podání ze dne 14.10.2004, v němž žádal, aby bylo vyhledáno a do spisu zařazeno vyjádření ČNTS, které, přestože podle informací žalobce mělo být k věci podáno, není do spisu založeno.

K odvolání se vyjádřil kárný žalobce a zejména uvedl, že pro kárné řízení nelze bez dalšího aplikovat ustanovení trestního řádu o totožnosti skutku, neboť náležitosti kárné žaloby jsou upraveny v § 7 odst. 2 kárného řádu, a to tak, že kárná žaloba musí obsahovat zejména popis skutku, v němž je spatřováno kárné provinění a teprve v odůvodnění je třeba uvést právní povinnost, jejíž porušení je kárným žalobcem vytýkáno. Proto podle kárného žalobce není rozhodující, že kárná žaloba spatřovala v jednání porušení § 19 odst. 1 zákona, zatímco kárné rozhodnutí vymezilo porušení povinnosti na § 19 odst. 1 písm. a) a c) zákona, tedy kvalifikaci zpřesnilo a zúžilo. Ani trestní řád nechápe totožnost skutku jako naprostou shodu mezi okolnostmi vylíčenými v obžalobě a v rozhodnutí. Dovoluje přihlédnout i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednání věci před soudem, a to bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují či zhoršují. Soud nebo kárný orgán se tedy mohou odchýlit od vylíčení skutkového děje, pouze se nesmí změnit podstata skutku; totožnost je zachována i tehdy, doplní-li se skutečnosti uvedené v žalobě o další nebo nahradí-li se jinými, pokud podstata jednání zůstane nedotčena. Skutková podstata vylíčená v žalobě spočívá v tom, že kárně obviněný poskytl v souvisejících věcech právní služby dvěma subjektům přesto, že jejich zájmy byly v rozporu. Výrok pod bodem a) rozhodnutí ze dne 7.5.2004 je zcela totožný s kárnou žalobou. Pod bodem b) rozhodnutí jde o rozšiřující zjištění, že kárně obviněný měl přístup k informacím o bývalém nebo jiném klientovi, které mohly nového klienta neoprávněně zvýhodnit. Podstatou skutku je tedy střet zájmů dvou klientů a skutečnosti pod bodem b) jen rozšiřujícím způsobem dokumentují okolnosti, pro které měl advokát povinnost právní služby odmítnout. Kárný žalobce dále mimo jiné uvedl, že se lze ztotožnit se závěrem rozhodnutí, že právní rozbor z 19.10.1998 byl kárně obviněným přinejmenším vypracován pro oba subjekty.

Odvolání podané proti rozhodnutí ze dne 7.5.2004 bylo zamítnuto a rozhodnutí bylo potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím. Odvolací senát k podanému odvolání toliko uvedl, že kárné řízení proběhlo bez procesních závad. Kárný senát učinil správní skutková zjištění a dovodil z nich správné právní závěry. Popsaný skutek byl obviněnému prokázán, obhajoba byla zcela vyvrácena. Obviněný se dopustil porušení jednoho ze základních pravidel upravujících povinnosti advokáta. Žalovaný uvedl, že v tomto směru je třeba plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je výstižné a pregnantní. Dále uvedl, že přisvědčil stanovisku kárného žalobce, obsaženému ve vyjádření k podanému odvolání, odvolací senát má rovněž za to, že skutkový stav byl zjištěn náležitě a kárný senát nepochybil ani v právním hodnocení popsaného skutku. Obsah stanoviska kárného žalobce a jeho závěry, jímž odvolací senát přisvědčil, však v odůvodnění rozhodnutí nezmínil.

Soud vycházel z těchto podstatných skutečností:

Podle § 32 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 85/1996 o advokacii ve znění od 5.10.1999 (dřívější znění zákona účinné v době tvrzeného porušení povinnosti je obsahově totožné) je kárným proviněním závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto zákonem nebo stavovským předpisem; advokátovi lze za kárné provinění uložit pokutu až do výše stonásobku minimální měsíční mzdy stanovené zvláštním právním předpisem.

Podle § 19 odst. 1 uvedeného zákona je advokát povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže písm. a) v téže věci nebo ve věci souvisejíc íjiž poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, písm. c) by informace, kterou má o jiném klientovi nebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit.

Zákonnými znaky skutkové podstaty kárného provinění podle písm. a) je poskytnutí právních služeb (tedy jejich neodmítnutí) v téže nebo v související věci jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, zákonným znakem skutkové podstaty kárného provinění podle písm. c) je poskytnutí právních služeb (tedy jejich neodmítnutí), ač advokát disponuje informacemi o jiném či bývalém klientovi, které jsou způsobilé žadatele o právní službu neoprávněně zvýhodnit. Společným znakem obou kárných provinění je poskytování právních služeb (tedy jejich neodmítnutí). Dalším zákonným znakem skutkové podstaty pod písm. a) je poskytnutí právní služby v téže nebo související věci při střetu zájmů mezi zastupovanými (aniž by nutně zástupce musel mít informace způsobilé zvýhodnit jednoho z klientů), oproti tomu dalším zákonným znakem skutkové podstaty pod písm. c) je dispozice zástupce s informacemi způsobilými neoprávněně zvýhodnit jednoho z klientů (aniž by nutně muselo jít o zastupování v téže či v související věci). Soud je toho názoru, že jde o samostatné skutkové podstaty dvou kárných provinění, které obsahují kromě společného zákonného znaku (neodmítnutí právní služby) další odlišné a na sobě nezávislé zákonné znaky. Soud se neztotožňuje s názorem žalovaného vyjádřeným u ústního jednání před soudem, že jde o (jedinou) skutkovou podstatu, která spočívá v neodmítnutí poskytnutí služeb a pod jednotlivými písmeny jsou uvedeny pouze okolnosti, za jakých k tomuto neodmítnutí došlo.

Podle § 35e zákona č. 85/1996 Sb., nestanoví-li tento zákon nebo kárný řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu. Kárný advokátní řád (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb.) v § 24 odst. 1 stanoví, že kárně obviněný se dopustil kárného provinění, jestliže bylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla podána kárná žaloba, že tento skutek je kárným proviněním a že jej spáchal kárně obviněný. Rovněž podle § 220 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu; podle odst. 3 právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán.

V dané věci je nesporné, že kárný senát mohl uznat žalobce vinným jen pro skutek, pro který byla podána kárná žaloba; samotným právním posouzením skutku v kárné žalobě není kárný senát vázán. Skutek vymezený v kárné žalobě může být kárným senátem posouzen jako dvě kárná provinění pouze tehdy, pokud vymezení skutku v kárné žalobě obsahuje všechny zákonné znaky skutkových podstat obou kárných provinění.

Žalobce v odvolání podaném proti rozhodnutí ze dne 7.5.2004 odkázal na odvolací důvod uplatněný již v odvolání proti rozhodnutí ze dne 8.3.2002, tj. na námitku, že mezi skutkem v kárné žalobě a kárným rozhodnutím není zachována totožnost skutku, neboť kárná provinění podle § 19 odst. 1 písm. a) a písm. c) jsou nejen odlišně právně kvalifikována, ale předpokládají i skutkově odlišná jednání. V podané žalobě pak žalobce namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí na námitky odvolání nereagoval. Tato žalobní námitka je důvodná, neboť žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí (které k těmto žalobcovým námitkám uvedlo toliko to, že kárný senát při zachování identity skutku upravil skutkovou větu, čemuž podléhá i věta právní a právní kvalifikace jednání).

Podle § 7 odst. 2 kárného advokátního řádu musí kárná žaloba obsahovat popis skutku, v němž je spatřováno kárné provinění, odůvodnění a návrh na provedení důkazů v kárném řízení; v odůvodnění kárné žaloby je třeba uvést právní povinnost, jejíž porušení je kárným žalobcem vytýkáno. Podle § 177 písm. c) trestního řádu (který je podle § 35e odst. 2 zákona o advokacii přiměřeně použitelný nestanoví-li tento zákon či advokátní kárný řád něco jiného) musí být skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Skutečnost, že vytýkané porušení právní povinnosti má být podle § 7 odst. 2 kárného advokátního řádu uvedeno až v odůvodnění kárné žaloby, nemění nic na tom, že vinu lze uznat jen pro ten skutek, který je vymezen v kárné žalobě a nic nemění ani na tom, že skutek musí být v kárné žalobě vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.

Výrok kárné žaloby popisuje skutek, který je žalobci kladen za vinu takto: přestože v letech 1998-1999 poskytoval právní služby klientovi ČNTS spol. s.r.o., začal poskytovat právní služby i společnosti CET 21, spol. s.r.o., jejíž zájmy byly v rozporu se zájmy ČNTS, přičemž podal žalobu v zastoupení CET 21 proti bývalému klientovi ČNTS; podle právní věty kárné žaloby tedy neodmítl poskytnout právní služby, přestože ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy žadatele. Právní povinnost, kterou žalobce měl uvedeným jednáním porušit, je kárnou žalobou označena jako porušení § 19 odst. 1 zákona o advokacii bez uvedení příslušného písmene tohoto odstavce; lze však konstatovat, že použité právní větě odpovídá právní kvalifikace podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona.

V případě předmětné kárné žaloby teprve z její právní věty, tedy nikoli z věty skutkové, vyplývá, že k jednání popsanému ve větě skutkové mělo dojít při zastupování v téže či v související věci, přičemž teprve z odůvodnění kárné žaloby lze dovodit, že totožnou, případně související věcí má kárná žaloba na mysli, že žalobce dne 19.10.1998 vypracoval pro ČNTS rozbor smlouvy ze dne 21.5.1997, a přesto dne 31.5.1997 podal za CET 21 proti ČNTS žalobu ve věci platnosti uvedené smlouvy. Jaké konkrétní jednání je kárnou žalobou žalobci kladeno za vinu tak lze seznat teprve po přihlédnutí k větě právní a k odůvodnění kárné žaloby.

Protože rozhodnutí ze dne 8.3.2002 bylo odvolacím orgánem zrušeno, nezabýval se soud námitkami, které žalobce v žalobě uplatnil ve vztahu k tomuto rozhodnutí.

Pro posouzení totožnosti skutku je podstatné vymezení skutku kárnou žalobou a výrokem kárného rozhodnutí, nikoli užitá právní kvalifikace. Kárná žaloba žalobci neklade za vinu, že měl k dispozici informace o jiném klientovi nebo bývalém klientovi, které byly způsobilé toho, kdo o právní službu žádá, neoprávněně zvýhodnit. Ve skutkové větě kárné žaloby, ale ani v její právní větě a v jejím odůvodnění, není žádné takové jednání žalobce popsáno a žalobci kladeno za vinu.

Rozhodnutím ze dne 7.5.2004 byl žalobce uznán vinným, že přestože v letech 1998-1999 poskytoval právní služby klientovi ČNTS spol. s.r.o., začal poskytovat právní služby i společnosti CET 21, spol. s.r.o., jejíž zájmy byly v rozporu se zájmy ČNTS a ačkoliv měl informace o bývalém klientovi ČNTS, přičemž tyto informace byly způsobilé neoprávněně zvýhodnit klienta CET 21, v zastoupení CET 21 podal žaloby proti bývalému klientovi ČNTS; toto jednání bylo kvalifikováno jako porušení povinnosti advokáta dle § 19 odst. 1 písm. a) i písm. c). Protože vymezení skutku kárnou žalobou neobsahovalo zákonný znak skutkové podstaty § 19 odst. 1 písm. c) zákona spočívající v dispozici obviněného s informacemi o bývalém klientovi ČNTS, které jsou způsobilé neoprávněně zvýhodnit klienta CET 21, nešlo podle soudu o rozšíření skutkových zjištění při zachování identity skutku, jak se uvádí v odůvodnění rozhodnutí ze dne 7.5.2004, ale o rozšíření jednání vytýkaného kárnou žalobou o jednání další, které samo o sobě naplňuje samostatnou skutkovou podstatu jiného kárného provinění, než pro které byla žaloba podána. Skutečnost, že žalobce byl uznán vinným i jiným jednáním, než pro které byla podána kárná žaloba, nutně vede ke zrušení rozhodnutí.

Jako důvodnou soud posoudil i námitku, že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius.

Podle § 33 odst. 2 advokátního kárného řádu, bylo-li rozhodnutí kárného senátu zrušeno odvolacím senátem z důvodů uvedených v § 31 písm. c), d) nebo e) na základě odvolání, které podal pouze kárně obviněný, nemůže v novém řízení před kárným senátem dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Žalobce v žalobě správně poukazuje na to, že zásada zákazu reformace in peius v trestním řízení (§ 264 a 259 trestního řádu po novelizaci provedené zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.1994), znamená zákaz změny směrem k horšímu v postavení obžalovaného v kterémkoli výroku rozhodnutí.

Podle § 264 odst. 2 trestního řádu ve znění do 31.12.1993 byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže být obžalovanému v novém řízení uložen přísnější trest, než jaký mu byl uložen zrušeným rozsudkem. Podle § 264 odst. 2 trestního řádu po novelizaci záklonem č. 292/1993 Sb., byl-li rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Městský soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tz 57/98, podle kterého tzv. zákaz reformationis in peius podle § 260 a 264 odst. 2 trestního řádu platí po novelizaci provedené zákonem č. 292/1993 Sb., nejen pro možnost uložení přísnějšího trestu, ale byl rozšířen na zákaz změny jakéhokoli rozhodnutí v neprospěch obviněného v případech, kdy má dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí ve prospěch obviněného; za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je třeba považovat jakoukoli změnu v jakémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se jej dotýká; změnou v neprospěch je i nové rozhodnutí, jímž byl obviněný na základě jiných skutkových zjištění uznán vinným z většího rozsahu jím spáchané trestné činnosti oproti stávajícímu rozhodnutí, a to i v případech, že tato změna nemá vliv na právní kvalifikaci trestného činu, není spojena s jejím zpřísněním ani s hrozbou uložení přísnějšího trestu.

Soud má za nepochybné, že shora ustanovení § 33 odst. 2 advokátního kárného řádu, zakazující (stejně jako § 264 odst. 2 trestního řádu po provedené novelizaci), změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného, je třeba vykládat ve smyslu shora uvedeného výkladu a judikatury vztahující se k trestnímu řízení.

Rozhodnutí kárného senátu ze dne 7.5.2004 bylo vydáno po té, co původní rozhodnutí kárného senátu ze dne 8.3.2002 bylo rozhodnutím odvolacího senátu ze dne 9.9.2003 zrušeno podle § 31 písm. d) a e) advokátního kárného řádu (tedy z důvodů, které požaduje ustanovení § 33 odst. 2 advokátního kárného řádu), a to na základě odvolání podaného pouze kárně obviněným. Pro aplikaci zásady zákazu reformace in peius tedy byly naplněny všechny podmínky stanovené citovaným ust. § 33 odst. 2 kárného advokátního řádu. Protože rozhodnutím kárného senátu ze dne 8.3.2002 byl žalobce uznán vinným pouze kárným proviněním podle § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii, je uznání jeho viny kárným proviněním podle § 19 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona rozhodnutím ze dne 7.5.2004 v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius. Pokud kárný senát, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí ze dne 7.5.2004, aplikoval zásadu zákazu reformace in peius pouze ve vztahu k přísnějšímu trestu (s odůvodněním, že oproti stavu v původním rozhodnutí přitížila kárně obviněnému skutečnost, že nově byl navíc uznán vinným i porušením ust. písm. a), za tohoto stavu by přicházelo v úvahu uložení přísnějšího kárného opatření, kárný senát však aplikoval zásadu zákazu reformace in peius a proto přísnější kárné opatření neukládal), postupoval v rozporu s § 33 odst. 2 advokátního kárného řádu.

V odvolání proti rozhodnutí ze dne 7.5.2004, resp. jeho doplnění ze dne 23.7.2004 pod bodem 1, žalobce s obdobnou argumentací jako později v žalobě, namítl i porušení zásady zákazu reformace in peius. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí k této námitce odvolání nikterak nevyjádřil, čímž porušil povinnost odvolacího orgánu vypořádat se s námitkami odvolání, která, ač není přímo upravena advokátním kárným řádem, pro vedení spravedlivého procesu platí obecně. Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nereagoval na žádnou z konkrétních námitek, které žalobce uplatnil v odvolání a jeho doplnění ze dne 23.7.2004; výslovně odkázal na bod 2 tohoto doplnění odvolání (kde bylo zejména namítáno, že odvolatel neměl a nemohl mít o ČNTS jiné informace, nežli měla samotná CET 21 z té pozice, že byla společníkem ČNTS, při poskytování právní pomoci žádné informace způsobilé neoprávněně zvýhodnit CET 21 nezískal, není mu ani známo, co by mělo být jejich předmětem, ani kárný senát v žádném svém rozhodnutí takové informace nekonkretizoval), a dále odkázal na doplnění odvolání ze dne 14.10.2004 (v němž žalobce požadoval, aby byla dohledána a do spisu založena opakovaná vyjádření ČNTS, která byla ve věci podána na základě požadavku kontrolní rady ČAK).

K této žalobní námitce soud uvádí, že vypořádáním se s důvody podaného odvolání není, pokud odvolací orgán, jako tomu je v případě žalobou napadeného rozhodnutí, zkonstatuje, že prvostupňový orgán postupoval a rozhodl správně, odkáže na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a uvede, že se s ním ztotožňuje; případně teprve ve vyjádření k žalobě, které není součástí odůvodnění rozhodnutí, vyjádří svůj názor ve vztahu k doplnění odvolání ze dne 14.10.2004, tj. zhodnotí vyjádření původního stěžovatele, resp. tu jeho část, v níž ČNTS uvádí, že jí nevznikla škoda. Žalobní námitka, že se žalovaný řádně nevypořádal s důvody podaného odvolání, je tedy rovněž důvodná. Pro úplnost soud uvádí, že vyjádření ČNTS ze dne 27.8.2004, jehož kopii žalobce předložil soudu u ústního jednání, ani dřívější vyjádření uvedené společnosti ze dne 17.2.2004, nejsou do správního spisu založena.

Protože soud posoudil žalobu jako důvodnou, napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1,4 s.ř.s. zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. a plně úspěšnému žalobci přiznal jejich náhradu pouze za zaplacený soudní poplatek ve výši 2000,- Kč, neboť nákladů řízení za právní pomoc se žalobce výslovně vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s., stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 8. září 2010

JUDr. Eva Pechová,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Krejčová B.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru