Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 186/2007 - 34Rozsudek MSPH ze dne 25.08.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 186/2007 - 34-37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce P. S., bytem L. 933/47, S., zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Soudní 1, 568 02 Svitavy, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2007, č. j. 95/550/07-Tro,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2007, č. j. 95/550/07-Tro, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 798 Kč do rukou jeho zástupce JUDr. Rudolfa Skoupého, advokáta, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2007 uložila Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Hradec Králové (dále též „inspekce“), žalobci pokutu ve výši 280 000 Kč za porušení § 18 odst. 1 písm. i) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, kterého se měl žalobce dopustit tím, že při provozování zařízení ke sběru, výkupu a využití odpadů na základě souhlasu Krajského úřadu Pardubického kraje v provozovně P. 933/47, S., nezabezpečil odpady před nežádoucím únikem nebezpečných složek z těchto odpadů do životního prostředí. Následkem úniku nebezpečných složek došlo k znečištění vod, které se následně přes dešťovou kanalizaci dostaly až do přilehlého l. poldru, jehož znečištění bylo nahlášeno dne 26. 3. 2006 na Městskou policii v S.

K žalobcovu odvolání žalovaný změnil napadené rozhodnutí svým rozhodnutím ze dne 4. 4. 2007 tak, že ve výroku doplnil též porušení § 19 odst. 1 písm. d) zákona o odpadech a formulaci „měl se dopustit“ změnil na „dopustil se“; ve zbytku ponechal napadené rozhodnutí nezměněno.

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítl, že řízení nebylo řádně zahájeno, resp. nebylo řádně doručeno oznámení o zahájení řízení a spolu s ním sdělení, podle nějž se žalobce mohl ve lhůtě deseti dnů od doručení seznámit s podklady pro rozhodnutí. Žalobce osobně nepřevzal zásilku obsahující tyto dvě písemnosti, neboť v období od 2. 12. 2006 do 8. 1. 2007 byl služebně v zahraničí; o zahájení řízení se tak nedozvěděl a nemohl se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí. Písemnost převzala žalobcova zaměstnankyně paní Dudová, která nebyla pro nedostatek zmocnění oprávněna písemnost převzít, a především objektivně nebyla schopna předat písemnost žalobci. Dále žalobce nesouhlasil s tím, jak správní orgány posoudily míru jeho zavinění: nepřihlédly totiž k tomu, že v areálu je vedle žalobce ještě další subjekt zabývající se sběrem odpadů – S., s. r. o. Při posouzení míry zavinění na úniku ropných látek vycházely správní orgány ze zprávy společnosti A. s. r. o., která však tuto zprávu vypracovala v rámci svého smluvního vztahu se společností S. a za úplatu od této společnosti. Při odběru vzorků pro účely vypracování zprávy navíc nebyl přítomen žalobce. Tento důkazní prostředek, který inspekce zhodnotila jako nejdůležitější, považuje žalobce za nepřípustný. Neobstojí argument, podle nějž inspekce vycházela i z vlastních šetření, protože inspekce prováděla pouze obhlídku místa, nikoli vlastní měření a odběry vzorků. Ve věci měl být podle žalobce vypracován znalecký posudek, v němž by se znalec vyjádřil k příčině úniku ropných látek a k otázce podílu jednotlivých subjektů na tomto úniku. Žalobce je přesvědčen, že tak velké množství škodlivin nemohlo uniknout z jeho areálu; jelikož nebyl řádně stanoven podíl a míra zavinění jednotlivých subjektů, byla žalobci uložena nepřiměřeně vysoká pokuta.

Žalobce proto navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobci je dlouhodobě doručováno postupem podle § 20 odst. 1 a 2 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) do místa jeho podnikání, kde písemnosti přebírá k tomu zmocněná osoba paní D. D. Pokud tento způsob účastníku v některých případech nevyhovuje, je nutno jej změnit, případně zmocněnou osobu poučit o dalších potřebných krocích. Každopádně žalobce mohl uplatnit zásadní připomínky, které by měnily pohled na projednávaný případ, v odvolacím řízení, což neučinil. Zpráva společnosti A. byla jen jedním z podkladů řízení; inspekce zásadně vycházela z vlastního šetření. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Při jednání konaném dne 25. 8. 2010 setrvaly strany na svém. Žalobce zdůraznil, že nepopírá svůj podíl na havárii, domnívá se však, že byla nesprávně zjištěna míra jeho zavinění na této havárii.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 27. 3. 2006 informovala Městská policie S. Městský úřad S., odbor životního prostředí, o podezření na únik ropných látek do l. poldru z blízkých provozoven kovošrotu. Následujícího dne o tom městský úřad uvědomil Českou inspekci životního prostředí a Krajský úřad Pardubického kraje. Ve spise je založeno sdělení společnosti A. ze dne 28. 3. 2006, která provádí v areálu S. (provozovna S.) sousedícím se žalobcovou provozovnou pravidelný monitoring kvality podzemních a odpadních vod. Dne 27. 3. 2006 byla společnost požádána společností S. o posouzení příčin úniku ropných látek do dešťové kanalizace. Místní šetření spojené s testováním kvality vod bylo podle společnosti provedeno dne 27. 3. 2006 mezi 17,30 a 18,30 hod.; v 18,30 hod. se na místo dostavil zaměstnanec odboru životního prostředí Městského úřadu Svitavy Ing. P. Č. V areálu společnosti S. nebyla zjištěna žádná skutečnost nasvědčující úniku ropných látek; únik ropných látek však byl prokázán v sousedící žalobcově provozovně. Podrcené plasty se zbytky různých cizorodých složek a sudy s olejovými filtry zde byly podle sdělení společnosti uskladněny volně na hromadách, tedy na nezpevněné a nezaizolované ploše. Sníh spadlý na tyto deponie po roztátí vyluhuje ropné látky, které odtékají dešťovou kanalizací do poldru a následně do řeky S. Ze znečištěné vody byly podle sdělení odebrány vzorky.

Podle protokolu z kontroly provedené inspekcí za přítomnosti žalobce dne 30. 3. 2006 byl žalobce seznámen s podklady souvisejícími se zjištěným únikem ropných látek včetně fotografické dokumentace. Při kontrole bylo zjištěno, že v areálu jsou uloženy stovky metrů krychlových odpadů, včetně obalů od olejů, zbytků olejových filtrů a jiných nebezpečných složek. Vpravo od drticí linky bylo uloženo v desítkách metrů krychlových již podrcené množství odpadů – alternativní palivo pro cementárny, k jehož výrobě se používají i odpady kategorie nebezpečné. Veškeré odpady byly uloženy na nezpevněné ploše, která byla v některých místech pouze vysypána hrubým štěrkem; odpady nebyly nijak zabezpečeny proti dešti a sněhu. Vlivem rychlého tání došlo k výplachu nebezpečných látek z odpadů, a vody smíšené s ropnými látkami se následně dostaly do kanalizační vpusti na dešťovou vodu, která se nachází v těsné blízkosti uložených odpadů. Tento únik vod – jak inspekce v protokolu uvedla – byl zdokumentován společností A. dne 27. 3. 2006 za přítomnosti Ing. P. Č. a rovněž byly odebrány vzorky znečištěných vod.

Dne 31. 3. 2006 provedla inspekce kontrolu i u společnosti S.; i zde byla zjištěna některá pochybení. Pracovníci společnosti A. provedli při této kontrole – za přítomnosti zástupců společnosti S., V., spol. s r. o., České inspekce životního prostředí a Městského úřadu S., kteří odsouhlasili místa odběrů – odběr vzorků vod. Podle protokolu mělo být na základě analýz těchto vzorků (prováděných na základě objednávky společnosti S.) svoláno další jednání.

Dne 18. 8. 2006 byl sepsán závěrečný protokol z kontroly. Ten se zmiňuje i o souhrnné zprávě společnosti A. ze dne 28. 4. 2006, která obsahuje i výsledky laboratorních měření vzorků znečištěných vod odebraných dne 27. 3. 2006 a kontrolních vzorků odebraných dne 11. 4. 2006 (měření prováděla akreditovaná laboratoř Zdravotního ústavu v B.). Souhrnná zpráva je založena ve spisu; podle ní byly vzorky vod odebrány dne 27. 3. 2006 jednak na vtoku do kanalizační vpusti u drticí linky při vjezdu do areálu provozovny žalobce, jednak v místě přítoku dešťových vod do suchého poldru u propustku přes železniční trať. Obsah nepolárních extrahovatelných látek (NEL) ve vzorku odpadní dešťové vody odtékající ze severní části provozovny dosáhl podle měření laboratoře 78 mg/l a i jiné hodnoty byly zvýšeny nad normu; na vtoku do poldru byla zjištěna koncentrace NEL 3,9 mg/l. Dne 11. 4. 2006 dosahovala hodnota NEL na vtoku do vpusti (v severní části provozovny) 61 mg/l. Ve spisu je založeno i CD s fotografiemi žalobcovy provozovny (disk je označen datem „27. 3. 2006“; fotografie na něm uložené byly podle elektronických údajů pořízeny buď dne 26. 3. 2006, nebo dne 28. 3. 2006).

Dne 6. 12. 2006 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty za správní delikt podle § 66 odst. 2 písm. b) zákona o odpadech a zároveň mu byla stanovena desetidenní lhůta pro seznámení s podklady. Zásilku doručovanou do místa podnikání převzala jako zmocněnec D. D., stejně jako na to navazující rozhodnutí o pokutě. V něm inspekce uvedla, že podkladem pro zahájení řízení byly skutečnosti zjištěné při místním šetření dne 30. 3. 2006. Dodala, že únik znečištěných vod byl fotograficky zdokumentován společností A., jejíž oprávněný pracovník také za dohledu zástupce odboru životního prostředí Městského úřadu S. provedl odběry odpadních vod v areálu; koncentrace škodlivin v těchto vzorcích mnohonásobně překračovaly normu. Při stanovení výše pokuty přihlédla inspekce k tomu, že žalobce skladoval stovky m odpadů (včetně nebezpečných – výslovně inspekce uvedla čtyři sudy s olejovými filtry) na nezpevněné ploše; s pomocí vzorků odebraných společností A. bylo prokázáno, že největší díl odpovědnosti za únik ropných látek do kanalizace nese právě žalobce. Žalovaný ve svém rozhodnutí odmítl domněnku, podle níž rozhodujícím důkazem byla zpráva společnosti A.: zásadní totiž byla vlastní zjištění inspekce. Zmíněná zpráva pouze kvantitativně vyjádřila složení odpadních vod; není navíc na místě zpochybňovat provedené analýzy, neboť odběru vzorků byl přítomen zástupce Městského úřadu S. a analýzy prováděla akreditovaná laboratoř Zdravotního ústavu v B. Míra zavinění jednotlivých subjektů byla podle žalovaného zhodnocena řádně: v žalobcově provozovně se nacházelo obrovské množství odpadů, z nichž prokazatelně vytékaly kontaminované vody; to prokazuje pořízená fotodokumentace. Za protiprávní jednání byl potrestán jak žalobce, tak společnost S. (ta pokutou 120 000 Kč).

Žaloba je důvodná.

Žalobce namítl, že mu nebylo řádně doručeno oznámení o zahájení řízení a výzva k seznámení s podklady pro rozhodnutí; v této námitce mu soud nepřisvědčil. Jak žalovaný uvedl, ve správním řízení bylo žalobci doručováno podle § 20 správního řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení se fyzické osobě písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Žalobci bylo v souladu s tímto ustanovením doručováno do místa podnikání. Podle § 20 odst. 2 správního řádu pak platí, že písemnost, která se doručuje do vlastních rukou, lze doručit adresátovi, nebo též tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem; úřední ověření není třeba, pokud byla plná moc udělena před doručujícím orgánem. Žalobce nebyl v době doručování zásilky, jíž se mu oznamovalo zahájení správního řízení a stanovila se mu lhůta k seznámení s podklady rozhodnutí, v místě podnikání přítomen; doručovatel proto předal zásilku paní D. D., která ji převzala, opatřila doručenku svým podpisem a svůj vztah k žalobci označila jako „zmocněnec“. Inspekce tak neměla důvod pochybovat o tom, že paní D., která se vyskytovala v žalobcově provozovně a sama vystupovala jako zmocněnec, je oprávněna k přebírání písemností adresovaných žalobci – tím spíše, pokud paní D. takto vystupovala i v předešlých správních řízeních a žalobce proti tomu nic nenamítal. Neobstojí tedy námitka, podle níž paní D. nebyla oprávněna písemnost převzít.

Rovněž tak nemá soud za to, že žalobce byl zkrácen na svých procesních právech, pokud byl vyzván k seznámení s podklady v době, kdy byl dlouhodobě v zahraničí. Jednak, jak zdůraznila inspekce, se žalobce vrátil ze služební cesty ještě krátce předtím, než inspekce vydala rozhodnutí; mohl tedy inspekci upozornit na to, že dosud nemohl svého práva využít, a požádat ji, aby mu to dodatečně umožnila. Především ale v této věci – a tím soud nesnižuje obecný význam práva na seznámení s podklady a na vyjádření k nim – by žalobcovo seznámení s podklady bylo spíše formálním úkonem: žalobce byl totiž ve fázi před zahájením řízení přítomen několika jednáním, na nichž byly formou protokolu podrobně a opakovaně sepisovány dosud zjištěné skutečnosti a při nichž inspekce informovala o dosud shromážděných podkladech. Žalobce byl tedy s těmito zjištěními a podklady seznámen již před zahájením řízení, měl možnost se k nim vyjádřit, a také tak učinil (viz závěrečný protokol z kontroly ze dne 18. 8. 2006).

Důvodná je naproti tomu druhá námitka, podle níž si inspekce neobstarala řádné podklady pro rozhodnutí, neumožnila objektivní zhodnocení situace v celém areálu, a nesprávně tak posoudila míru žalobcova zavinění (s ohledem na to, že subjektů, z jejichž provozoven mohlo vzejít ono znečištění ropnými látkami, bylo v dané lokalitě více). Inspekce i žalovaný trvali na tom, že podstatná zjištění si obstarali vlastní péčí a že podklady vypracované společností A. měly jen doplňkový charakter; s tím však soud nesouhlasí.

V projednávané věci byl žalobce shledán vinným z porušení povinností stanovených v § 18 odst. 1 písm. i) a § 19 odst. 1 písm. d) zákona o odpadech. Podle těchto ustanovení je provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů, resp. k využívání odpadů, povinen zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem. Podle sankčního ustanovení § 66 odst. 2 písm. b) zákona o odpadech, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 314/2006 Sb. k 22. 6. 2006, uloží inspekce nebo příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností pokutu do výše 300 000 Kč fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nezabezpečí odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem. Žalobci byla podle tohoto ustanovení uložena pokuta ve výši 280 000 Kč.

Je nesporné, že znakem skutkových podstat podle § 18 odst. 1 písm. i) a § 19 odst. 1 písm. d) není následek v podobě škody či újmy na životním prostředí: skutková podstata těchto deliktů je naplněna už samotným opomenutím zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem. Pro závěr o vině tedy není podstatné, jestli v důsledku porušení povinnosti zabezpečit odpady byla ohrožena či znečištěna některá ze složek životního prostředí. Svou vinu ovšem žalobce nepopírá: není spokojen pouze s tím, na základě jakých podkladů inspekce dospěla k závěru o míře jeho zavinění, který se též projevil ve výši pokuty (uložené při samé horní hranici zákonného rozmezí).

To, že v žalobcově provozovně bylo na nezabezpečených plochách uloženo velké množství odpadů, zpod nichž vytékala znečištěná voda, bylo možno zjistit i pouhou obhlídkou provozovny; tu inspekce provedla dne 30. 3. 2006 za přítomnosti žalobce a sepsala o tom protokol, který žalobce podepsal. Proti těmto zjištěním žalobce nic nenamítal, resp. ani se k nim výslovně nevyjádřil (výslovně reagoval pouze na zmínku o několika znečištěných sudech od olejů, v nichž byly uloženy i staré olejové filtry). Samotné uložení nezabezpečených odpadů v žalobcově provozovně tedy zpochybněno nebylo, a ani soud o něm proto nepochyboval; přesto je však vhodné podotknout, že ačkoli se inspekce zmiňuje o fotodokumentaci, kterou na místě pořídila, ze správního spisu nic takového není patrné. Obrazová dokumentace, která je ve spisu obsažena, je součástí souhrnné zprávy společnosti A. ze dne 28. 4. 2006, a je tvořena fotografiemi pořízenými touto společností. Ve spise je založeno i CD s dalšími fotografiemi, ty byly ovšem (podle elektronických údajů) pořízeny několik dní před datem 30. 3. 2006, kdy inspekce provedla svou první kontrolu v žalobcově provozovně. Žádné další fotografie součástí spisu nejsou (ať už v elektronické podobě, nebo vytištěné).

Žalobní námitka však nemíří do samotného pochybení při skladování odpadů, ale do závěru, podle nějž bylo znečištění způsobeno převážně žalobcovým zaviněním; tento závěr byl podstatným kritériem pro uložení pokuty při samé horní hranici zákonného rozmezí (srov. § 67 odst. 2 zákona o odpadech, podle nějž se při stanovení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního prostředí, popřípadě k míře jeho poškození). V tomto bodu už inspekce nemohla spoléhat na vizuální posouzení (pouhým zrakem nelze zhodnotit míru znečištění vody vytékající zpod odpadů, ačkoli lze s velkou pravděpodobností usoudit na to, že tak či onak znečištěná je), a vycházela proto z údajů dodaných společností A., která odebrala vzorky znečištěných vod na objednávku společnosti S. Soud se v žádném případě nedomnívá, že samotný soukromoprávní vztah mezi společnostmi S. a A. nutně vypovídá o tom, že vzorky nebyly odebrány řádně, a nepochybuje ani o tom, že akreditovaná laboratoř, která vzorky hodnotila, tak činila zcela objektivně. Formálně však nelze připustit, aby důkazní prostředky rozhodné pro stanovení výše pokuty samostatně obstarával soukromý subjekt, aniž by tento postup byl procesně zachycen a zdokumentován.

První sérii vzorků odebrala společnost A. dne 27. 3. 2006. Žalovaný sice argumentoval tím, že odběru byl přítomen zaměstnanec odboru životního prostředí Městského úřadu Svitavy; z vylíčení samotné společnosti A. je však zřejmé, že vzorky byly odebrány mezi 17,30 a 18,30 hod., kdežto zaměstnanec Ing. P. Č. se na místo dostavil až v 18,30 hod. Kromě toho ani tento na místě přítomný představitel veřejné moci nepořídil o zjištěných skutečnostech žádný záznam.

Poprvé byly tedy vzorky odebrány hned po zjištění havárie. I s ohledem na to, že znečištění poldru vyšlo najevo ve večerních hodinách, bylo celkem pochopitelné, že nemohlo okamžitě proběhnout úřední šetření, a že vzorky tedy nemohla odebrat úřední osoba. Nic však nebránilo tomu, aby další odběr vzorků – poté, co již inspekce byla o věci informována – proběhl již formálně procesním způsobem; pokud již inspekce prováděla šetření na místě, nabízelo se také, aby odběru vzorků případně mohly být přítomny i dotčené (později potrestané) subjekty, tedy žalobce a společnost S. Jak je ovšem patrné ze správního spisu, dne 30. 3. 2006, kdy se inspekce dostavila na šetření do žalobcovy provozovny, žádné vzorky odebrány nebyly. Dne 31. 3. 2006 proběhlo šetření v provozovně S., jemuž nebyl žalobce přítomen; zde byla dohodnuta místa kontrolního odběru vzorků (nacházející se v celém areálu, tj. i v žalobcově provozovně), a odběrem byla opět pověřena společnost A. Ta vzorky odebrala – opět bez úředního dohledu (resp. bez jakéhokoli záznamu o tom, že novému odběru byla přítomna úřední osoba) – dne 11. 4. 2006. V tomto druhém případu měření již není vůbec zřejmé, proč jím inspekce opět pověřila soukromou osobu, která v řízení neměla žádné formalizované postavení, a ani ji při odebírání vzorků nepodrobila úřednímu dohledu: pak by totiž bylo možno o odběru vzorků pořídit záznam, resp. protokol, a napravit tak formální nedostatky, jimiž trpěl první odběr. Inspekce však opět, jakkoli jí již nic nebránilo ve formalizaci dalšího postupu, ponechala zjišťování skutkových okolností v podstatě na soukromé iniciativě společností A. a S. Soud nijak nepodsouvá těmto společnostem, že by snad – nepodrobeny úřednímu dohledu – prováděly odběr vzorků nesprávně nebo dokonce tak, aby společnost S. byla zvýhodněna a žalobce byl znevýhodněn; dává však za pravdu žalobci v tom, že způsob zjišťování obsahu škodlivých látek, resp. způsob odběru vzorků, který v této věci zvolila inspekce, je pro účely správního řízení – a zejména sankčního řízení – nesprávný a procesně nepřípustný. Přesvědčivost napadeného rozhodnutí je dále oslabena tím, že žalobce – jako jediný ze všech zainteresovaných osob – nebyl přítomen šetření konanému dne 31. 3. 2006, na němž se přítomní dohodli na místech kontrolního odběru vzorků. Věc se ho přitom týkala stejnou měrou jako společnosti S., jejíž zástupce přítomen byl.

Ačkoli tedy správní spis spolehlivě vypovídá o tom, že žalobce je vinen správním deliktem podle § 18 odst. 1 písm. i) a § 19 odst. 1 písm. d) zákona o odpadech, napadené rozhodnutí nemůže obstát: při stanovení výše pokuty totiž rozhodující roli hrály analýzy vzorků odebraných společností A. bez přítomnosti správního orgánu (s pomocí těchto analýz ilustrovaly správní orgány intenzitu úniku nebezpečných látek z žalobcovy provozovny a míru kontaminace vody a půdy, která byla hlavním kritériem pro určení výše pokuty). Je na žalovaném, aby zvážil, nakolik je s ohledem na velký časový odstup možné shromáždit další skutková zjištění a nakolik bude nutné přidržet se jen těch zjištění, která si inspekce obstarala vlastní péčí a řádným procesním postupem.

Žalobce tedy se svou žalobou uspěl; městský soud proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a žalovaný je tak povinen zaplatit mu náklady řízení o žalobě, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (2000 Kč), z odměny zástupce za tři úkony právní služby – převzetí zastoupení, podání žaloby a účast při jednání soudu (3 x 2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) včetně náhrady hotových výdajů (3 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, z cestovních výdajů doložených zpáteční jízdenkou Českých drah na trase Česká Třebová – Praha v hodnotě 558 Kč a z náhrady promeškaného času za šest půlhodin ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 4 a § 14 odst. 3 advokátního tarifu), v součtu 10 358 Kč. Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 1440 Kč odpovídající dani, kterou je zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů .Celkem tedy žalobci náleží 11 798 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 25. srpna 2010

JUDr. Eva Pechová, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru