Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 16/2008 - 46Rozsudek MSPH ze dne 08.04.2011

Prejudikatura

9 Ca 38/2004 - 59

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 As 16/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 16/2008 -

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: V. H. N., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 6, 602 00 Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra – Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/S0, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 28. 11. 2007, č. j. SCPP-2786/C-215-2007,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 25. 5. 2007 zrušila Policie České republiky, Oblastní ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, Oddělení cizinecké policie Rumburk, podle § 87l odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) žalobci povolení k trvalému pobytu na území České republiky, neboť žalobce uzavřel manželství s cílem získat povolení k trvalému pobytu.

Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 28. 11. 2007, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Odvolací orgán zde setrval na tom, že manželství žalobce bylo sice uzavřeno řádně, ale od počátku šlo o manželství čistě formální, které nikdy neplnilo ani plnit nemělo funkce podle zákona o rodině. Výpovědi paní P. (manželky) i paní F. (ubytovatelky) pouze potvrdily skutečnosti známé z informačních systémů (tedy že žalobce nikdy nebydlel s manželkou ve společné domácnosti, již od 6. 9. 2004 byl přihlášen k pobytu ve V., zatímco manželka vždy bydlela ve S.).

V žalobě proti rozhodnutí vydanému ve II. stupni žalobce uvedl, že v rozhodnutí nebyl řádně zjištěn skutečný stav věci, správní orgány vzaly za svá především skutková zjištění svědčící v jeho neprospěch. Výpovědi paní P. i paní F. jsou zcela právně bezvýznamné, protože nelze posoudit jejich pravdivost. Správní orgány tvrdily, že tyto výpovědi jen doplnily údaje zřejmé z informačních systémů; tyto systémy jsou však formální, neřeší otázku sdílení společné domácnosti a nemohou vypovídat o účelovosti sňatku. Definice manželství, kterou cituje správní orgán, je zcela vzdálena společenské realitě; ani ona však nepředepisuje, aby manželé sdíleli společnou domácnost. Správnímu orgánu nepřísluší posuzovat funkčnost žalobcova manželství (s ohledem na jeho současné soužití s paní D. T. N.). Není pravda, že zrušení povolení k trvalému pobytu nebude mít nepřiměřený dopad do žalobcova soukromého a rodinného života: bude to totiž mít za následek zamítnutí povolení k trvalému pobytu pro jeho syna N. V. H. Krom toho sám odvolací orgán připouští podstatný kvalitativní rozdíl pobytového režimu na základě povolení k trvalému pobytu a na základě víza k pobytu nad 90 dnů. Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení.

Policie ve vyjádření k žalobě setrvala na závěrech vyslovených v napadeném rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Zákon jistě neukládá povinnost manželů sdílet společnou domácnost (ačkoli je to běžné), existuje tu však povinnost vytvářet trvalé životní společenství, a to u žalobce naplněno nebylo. Žádost o pobytové povolení pro syna, kterou podal žalobce, nemůže uspět; poté ji však může podat matka, která má na území ČR povolen dlouhodobý pobyt.

Žaloba není důvodná.

Podle § 87l odst. 1 písm. b), ve znění do 20. 12. 2007, zruší policie nebo ministerstvo rozhodnutím povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení uzavřel manželství s cílem získat povolení k trvalému pobytu; to neplatí, pokud se z manželství narodilo dítě nebo bylo v době trvání manželství manžely dítě nezrušitelně osvojeno.

Se žalobcem bylo řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu zahájeno poté, co žalobce – jakožto nositel tohoto povolení – požádal o stejné povolení i pro svého syna, který nevzešel z manželství s paní P., ale ze soužití s vietnamskou státní občankou. To vyvolalo oprávněné pochybnosti policie o tom, jak funguje žalobcovo manželství, po jehož uzavření získal povolení k trvalému pobytu, a zda vůbec někdy fungovalo.

Soud nesdílí žalobcovu výtku, že správní orgány nezjistily dostatečně skutkový stav věci a že přihlížely jen k důkazům v jeho neprospěch. Policie si obstarala potřebné záznamy z informačních systémů a provedla výslechy svědků i účastníků, včetně žalobce a jeho družky. Žalobce nenaznačil, jaké další dokazování by policie měla provádět a jakou formou

by se tak mělo dít; soud tu již žádný další prostor pro dokazování nespatřuje. Žalobce postavil svou žalobu na tom, že zpochybňuje závěry, které policie vyvodila ze shromážděných důkazů, a poukazuje na jejich neúplnost či nedostatečnou vypovídací hodnotu; sám však nenabízí žádné protiargumenty či konkrétní tvrzení, která by byla s to vyvrátit závěry policie. Podobnou strategii zvolil žalobce již ve správním řízení. Při účastnické výpovědi měl možnost uvést jakékoli okolnosti s věcí související, které by dokládaly jeho vážný úmysl při vstupu do manželství, jeho faktické soužití s manželkou apod.; to však neudělal, pouze prohlašoval, že přístup policie ke shromažďování důkazů a k jejich hodnocení není správný. S takovým postojem ale žalobce nemůže vyčítat policii, že přihlížela pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch, pokud sám neudělal nic pro to, aby policii předložil i nějaký důkaz ve svůj

prospěch [podle § 52 odst. 1 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) je přitom jeho povinností označit důkazy na podporu svých tvrzení]. Policie přitom vyčerpala veškeré možnosti dokazování, a žádné důkazy svědčící ve prospěch žalobce nenalezla; domníval-li se žalobce, že takové důkazy tu jsou, bylo na něm, aby na to policii upozornil.

Kdyby soud přisvědčil kritice, jaké žalobce podrobil jednotlivé důkazní prostředky, znamenalo by to, že ve správním řízení by nebylo možno prokázat nikdy nic: podle žalobce jsou totiž úřední evidence „čistě formální“, a proto (protože jde o úřední listiny) nemohou prokázat účelovost manželství; výpovědi manželky a ubytovatelky jsou zase „příliš subjektivní“, a proto (protože jde o sdělení osob) je nelze k prokazování účelovosti manželství použít. Těžko tedy říct, z čeho by měl správní orgán vycházet, pokud by k prokazování skutečností neměl používat ani listiny, ani výpovědi svědků a účastníků. Žalobce má pravdu pouze v tom, že úřední evidence sama o sobě ještě neposkytuje dostatečnou informaci o tom, jak, kde a s kým žalobce v dané době žil; pokud jsou však skutečnosti vyplývající z úřední evidence potvrzeny nezávisle na sobě i výpovědí manželky a ubytovatelky (tedy že žalobce nikdy nežil v X s manželkou, a naopak že v rozhodné době skutečně žil v Y, a to sám, resp. bez ženy), nevzbuzuje to již v soudu žádnou pochybnost o správnosti závěrů policie. Výpovědi osob pochopitelně jsou subjektivní, jinak to ani není možné; žalobce však zřejmě dává pojmu „subjektivní“ význam „nepřesný“ či nepravdivý“, aniž by zároveň uvedl, v čem konkrétně spočívá ona nepřesnost, neúplnost či nepravdivost.

Není předmětem tohoto řízení, a nebylo ani předmětem řízení správního, zkoumat, nakolik definice manželství ze zákona o rodině odpovídá společenské realitě. Ani skutečnost, že instituce manželství prochází vývojem a případně i krizí, není důvodem pro to, aby byla zneužívána k získání výhodného pobytového režimu. Žalobce se mýlí, tvrdí-li, že správní orgány neměly právo hodnotit funkčnost jeho manželského svazku: naopak je to jejich povinností, protože uzavření manželství s českým občanem zakládá cizinci možnost domáhat se od státu přiznání určitého veřejného práva (zde konkrétně práva trvale pobývat na území a požívat plnění s tím spojených), kterou by jako osoba svobodná neměl. Je tedy plně na místě v případě pochybností – a ty v žalobcově případě vznikly – zjišťovat, zda manželství není pouze prostředkem k získání těsnějšího vztahu se státním celkem, který žadateli o povolení k trvalému pobytu (a případně i jeho potomkům, o což šlo i v této věci) poskytne podle jeho názoru více výhod a lepší život než stát domovský.

Důvodná není ani námitka, podle níž bude mít rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu nepřiměřený dopad do žalobcova soukromého a rodinného života, neboť trvalý pobyt nebude udělen ani jeho synovi. Jak správně uvedla policie, povolení k trvalému pobytu není jediným aktem, který by žalobci umožňoval legálně dlouhodobě pobývat na území; ostatně žalobcova družka pobývá na území na základě víza k dlouhodobému pobytu nad 90 dnů, a i žalobce má tuto možnost. Míra oprávnění, kterých na území ČR požívá cizinec „trvale pobývající“ a cizinec pouze „dlouhodobě pobývající“, je jistě odlišná; byl-li však žalobce (a s ním i jeho syn) připraven o možnost trvalého pobytu, neznamená to, že by zde nadále nemohli nerušeně vést svůj soukromý a rodinný život, byť na základě pouze přechodného oprávnění k pobytu.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované (právní nástupkyni původní žalované) pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 8. dubna 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru