Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 149/2007 - 87Rozsudek MSPH ze dne 27.10.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 149/2007 - 87-93

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Hnutí na obranu majitelů realit (HOMR), IČ: 26629631, Praha 2, Vinohradská 32, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, Vinohradská 32, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, Praha 7, Pplk. Sochora 27, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 14.3.2007, č.j. PRÁV-0066/06-27

takto:

Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 14.3.2007, č.j. PRÁV-

0066/06-27, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 10.640,- Kč do 30 dnů od právní

moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Stanislava Němce, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále Úřad) ze dne 7.4.2005, CJ00458/05UOOU o uložení pokuty ve výši 550 000,- Kč podle § 45 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů (správně má být podle § 46 odst. 1) za porušení § 5 odst. 1 písm. d), § 5 odst. 1 písm. h), § 11 odst. l a § 16 odst. 1 a 2 uvedeného zákona.

Žalobce v podané žalobě namítl, že ve věci rozhodovali vyloučení pracovníci správního orgánu. Mgr. Vanda V., ředitelka odboru správních činností žalovaného, je osobou, která využívá výhod regulovaného nájemného, podle zjištění žalobce bydlí v domě v Dejvicích, který náleží dvěma soukromým vlastníkům, přitom sama vlastní byt, který získala převodem od družstva, ten však pronajímá za tržní nájemné. Pravdivost tvrzení této zaměstnankyně, že na adrese nebydlí, ale je zde pouze evidenčně hlášena, nebyla v řízení nijak zkoumána. I v takovém případě by však podle žalobce šlo o osobu zneužívající regulované nájemné, neboť je známo, že příbuzní nájemců zůstávají v bytě hlášeni vzhledem na možné zachování si výhody regulovaného nájemného pro případ přechodu nájemního práva. Předseda Úřadu, který rozhodl o rozkladu, je podle žalobce rovněž nájemcem bytu s regulovaným nájemným, podle informací žalobce však uvedený byt v době rozhodování dlouhodobě neužíval. Poměr k věci je u obou osob zřejmý. Aktivita žalobce, kterou se snaží poukázat na zneužívání regulovaného nájemného ze stran osob, které tuto výhodu nepotřebují, a to zejména proti těm z nich, které jsou současně ve vyšších a vrcholných funkcích v orgánech veřejné správy, směřuje proti jejich zájmům. Z podjatosti uvedených pracovníků vyplývají podle žalobce tyto závěry pro věc samu:

Jde o důkaz, že žalobce nevytvářel ucelenou databázi bohatých regulovaných nájemců, neboť uvedení pracovníci Úřadu se na seznamu žalobce nenacházeli.

Aktivita žalobce směřovala proti postoji, že deregulace nájemného je problémem „starých babiček“, přičemž se ukazuje, že výhod regulace využívají i lidé, kteří regulaci nájemného nepotřebují a sami rozhodují o celém systému regulovaného nájemného.

Uvedené dokládá, že systém regulace je asociální. Umožňuje, aby zmíněná pracovnice žila v bytě s regulovaným nájmem, svůj byt pronajímala osobě v horším postavení než ona a výhod regulovaného nájemného využívala dvakrát. Jednou v podobě nízkého nájmu nepostačujícího ani na reprodukci nemovitosti a jednou v podobě tržního nájemného, deformovaného regulací, které vybírá v bytě ve svém vlastnictví. Ředitel Úřadu sice nájemní byt nikomu nepronajímá, drží si ho však z důvodu nízkého regulovaného nájemného, tedy blokuje prázdný byt a snižuje nabídku volných bytů na trhu.

Podle žalobce je třeba chránit práva zakotvená v čl. 17 a 20 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 a 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i v konfrontaci s ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb. a jimi chráněného práva na soukromí, a to především ve vztahu k osobám nadaným tzv. vrchnostenskou pravomocí, které nevystupují jako soukromé subjekty, ale jejichž prostřednictvím je vykonávána státní moc; bez přístupu k informacím by účastník ani nemohl uplatnit své právo zaručené v § 9 správního řádu, tedy právo na to, aby ve věci nerozhodovaly osoby, které na výsledku rozhodování mají zájem. Pracovníci sami o svém vyloučení neinformovali, neučinil–li by to žalobce, nikdo by se o porušení § 11 správního řádu nedozvěděl. Přitom v průběhu kontroly bylo využívání regulovaného nájemného inspektorkou Dr. B. uznáno jako důvod pro její vyloučení z rozhodování ve věci, uvedená inspektorka však na rozdíl od Mgr. V. na důvod svého vyloučení sama upozornila.

Žalobce namítl, že uložená pokuta je s ohledem na její výši pro žalobce likvidační, podle žalobce jasně směřuje k přerušení žalobcovy aktivity vedoucí ke změně postojů veřejnosti k otázce regulovaného nájemného. Ustanovení § 9 odst. 1 správního řádu hovoří o poměru k věci, nikoli o poměru k předmětu řízení. Přes to žalovaný vysvětloval svůj závěr o nepodjatosti svých pracovníků tím, že předmětem řízení je porušení zákona č. 101/2000 Sb., nikoli regulace nájemného. Podle žalobce se v průběhu nového řízení navíc ukázalo, že podjatý je i nový předseda Úřadu, Ing. Igor N., neboť po vydání zrušujícího rozhodnutí uvedl, že pokuta zrušena nebyla a po odstranění formálních nedostatků bude rozhodnuto stejně. Předjímal tedy závěr řízení a uváděl nepravdivé údaje o tom, že pokuta nebyla zrušena, ač mu muselo být zřejmé, že zrušením druhoinstančního rozhodnutí pozbylo rozhodnutí právní moci.

Dále žalobce namítl, že pokuta byla uložena v rozporu s § 46 odst.6 zákona o ochraně osobních údajů, podle kterého pokutu lze uložit do 1 roku ode dne, kdy příslušný orgán porušení povinnosti zjistil. Prvoinstanční rozhodnutí je ze dne 7.4.2005 a žalobci bylo doručeno dne 13.4.2005, právní moci však nabylo až doručením rozhodnutí odvolacího orgánu. O možném porušení zákona navíc žalovaný věděl již z podnětů, které byly podkladem pro kontrolu probíhající ve dnech 15.3.2004 – 12.7.2004. Uložení pokuty po uplynutí jednoroční lhůty má za následek zánik případné odpovědnosti.

Dále žalobce uplatnil tyto námitky, které, jak v žalobě uvedl, vznesl již v předchozím řízení a v řízení o kontrole:

Podle žalobce byla jeho aktivita vyloučena z působnosti zákona o ochraně osobních údajů ustanovením § 3 odst. 4 zákona, neboť shromažďování osobních údajů bylo činností nahodilou nikoli systematickou ve smyslu § 4 písm. f) zákona. K naplnění kritéria systematičnosti nemůže dojít již zřízením webové stránky, jak tvrdí žalovaný, neboť tato je pouze médiem umožňujícím prezentaci informací; porušením zákona by tak muselo být i pořízení počítače nebo založení periodika, jejichž prostřednictvím rovněž lze shromažďovat případně rozšiřovat informace. Žalobcem založená internetová doména obsahovala mimo údajů o bohatých regulovaných nájemcích i informace o činnosti žalobce, aktuality týkající se bydlení, dokumenty z této oblasti a diskusi návštěvníků stránek. Společný zájem, s nímž byla založena, není zveřejnění bohatého regulovaného nájemníka, ale činnost ve prospěch vlastníků domů směřující v souladu s cíly sdružení uvedenými ve stanovách ke zrušení regulace nájemného. Zveřejnění předmětných údajů bylo jedním z prostředků k dosažení tohoto cíle.

Tvrzení, že třetí osoby mohly aktivně utvářet obsah stránek a že rozsah shromážděných údajů směřoval k úplnosti vytvořeného seznamu, nejsou správná a neopírají se o žádná konkrétní zjištění učiněná ve správním řízení. Třetí osoby mohly do systému zadat dalšího nájemce, avšak na obsahu stránek se aktivně a přímo nepodílely, jejich údaje sloužily žalobci pouze jako podnět k tomu, zda osobu zveřejní či nikoliv. Technické provedení stránek neumožňovalo, aby se údaje od třetích osob automaticky objevily mezi zveřejněnými údaji. Počet zveřejněných osob hovoří pouze o tom, že osob zneužívajících výhod regulovaného nájemného je velké množství, nemůže však vést k závěru, že cílem bylo vytvořit úplný seznam. Pokud by žalobce chtěl vytvořit úplný seznam, musel by stanovit kritéria soupisu, tj. především od jaké výše majetku lze nájemce považovat za „bohatého“ a z jakých údajů se toto bude zjišťovat (zda pouze z nemovitého či i movitého majetku). To však žalobce neučinil a tvrzení žalovaného o snaze vytvořit úplný seznam je pouhou spekulací neopírající se o žádná zjištění.

Ustanovení § 3 odst. 4 zákona podle žalobce dopadá na případy, kdy osoba sice sbírá a zveřejňuje informace obsahující osobní údaje, avšak sběr osobních údajů není primárním cílem, nýbrž pouze vedlejším produktem a důsledkem oprávněné činnosti subjektu. Právě v tom podle žalobce spočívá nahodilost shromažďování. Toto ustanovení umožňuje z ochrany zákona vyloučit případy, kdy by taková ochrana zakládala rozpor s právem na informace a svobodu projevu. V případě žalobce nešlo o to, že by sbíral a shromažďoval osobní údaje osob zneužívajících regulované nájemné s úmyslem, aby je dále využíval. Činil tak proto, aby v souladu s cíly hnutí stanovenými ve stanovách podnítil veřejnou diskuzi o daném problému a dosáhl jeho řešení. Pokud chtěl upozornit na to, že zejména politikové, kteří staví problém do roviny sociální, sami výhod využívají, nemohl než zveřejnit údaje, které o tom svědčí. Ustanovení § 3 odst. 4 zákona slouží k tomu, aby ochrana zákona, která směřuje především proti shromažďování osobních údajů sloužícímu ke komerčním aktivitám nebo proti nedůvodnému obtěžování občanů sbíráním nepotřebných údajů státními orgány, nebyla uplatňována tam, kde sice jde o soukromí, ale účel zveřejnění je jiný (např. politický).

Tvrzení žalovaného, že žalobce mohl cíle své činnosti dosáhnout jinak, a že nejde o činnost nezbytnou pro dosažení cílů žalobce ve smyslu § 5 odst. 2 písm. f) zákona, není žádným způsobem odůvodněno. Ani příkladmo žalovaný neuvedl další prostředky, které žalobce mohl zvolit k dosažení svých cílů. Konstatování žalovaného, že „v situaci, kdy je možno pro stanovený účel využít různé zákonné prostředky, jako v předmětné věci, je nezbytné zvolit ten způsob, který do práv subjektů zasahuje v co nejmenší míře“ ostatně připouští, že prostředky použité žalobcem jsou zákonné. Je-li aktivita žalobce zákonná, je jen na žalobci volit z více možností.

Podle žalobce žalovaný rovněž překročil své kompetence, neboť podle § 2 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů Úřad plní kompetence pro oblast ochrany osobních údajů, a to pouze v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Přesto žalovaný žalobce sankcionoval za údajný správní delikt spočívající ve zveřejnění údajů z katastru nemovitostí v rozporu se zákonem č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí. Tento zákon však obsahuje vlastní úpravu, případné užití údajů katastru k jiným účelům než stanoveným v katastrálním zákoně je správním deliktem podle § 23 písm. i) katastrálního zákona. Působnost žalovaného se může uplatnit jen tehdy, pokud zákon ochraně osobních údajů či jiný zákon nesvěřuje působnost jinému orgánu. Za nepřípustný přesah do pravomoci svěřené jiným orgánům považuje žalobce i odkaz žalovaného na ust. § 11 občanského zákoníku a konstatování žalovaného, že žalobce porušil právo na soukromí garantované ústavním pořádkem; o zásazích do těchto práv přísluší rozhodovat pouze soudu. Rozhodnutí o uložení pokuty se tak zakládá na porušení právních předpisů, o kterém nebyl žalovaný oprávněn rozhodovat.

Žalobce dále namítl zásah do svých práv chráněných čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy, jakož i do práv členů žalobce dle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Uvedl, že v rámci dosažení svého legitimního cíle získal informace prokazující nepravdivost tvrzení, že regulace nájemného je odůvodněna sociální situací nájemců. Tyto informace zpřístupnil, aby upozornil, že regulaci zneužívají osoby, které takovou ochranu nepotřebují a těží z ní i lidé, kteří o ní rozhodují. Žalobce tak realizoval své právo na informace a svobodu projevu zaručené čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Současně tak činil za účelem ochrany majetkových práv svých členů zakotvených v čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. S ústavní rovinou se žalovaný vypořádává v napadeném rozhodnutí způsobem pomíjejícím ústavní práva žalobce a preferujícím práva na ochranu soukromí zveřejněných osob a zkreslujícím judikaturu obecných soudů, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaný cituje nález IV. ÚS 54/97, podle něhož při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je třeba vzhledem k okolnostem každého případu vážit, zda jednomu nebyla dána bezdůvodně přednost. Závěry tohoto nálezu však žalovaný sám popírá, když uvádí, že při zvážení kolidujících práv je třeba přihlédnout ke zvláštnímu zájmu, který je v právním státě přikládán ochraně soukromí. Žalovaný tedy popírá rovnocennost uvedených práv a neodůvodněně preferuje jedno z nich. Na věc dopadá i žalovaným zmíněný nález III. ÚS 359/96, avšak žalovaný zkresluje jeho podstatu, neboť šlo o zveřejnění nepravdivého údaje majícího navíc povahu obvinění ze spáchání trestného činu. Žalobce však zveřejnil údaje pravdivé a nikoho nekriminalizoval. Ani rozsudek Nejvyššího soudu 30Cdo 923/2004 neobsahuje výklad, který by odůvodňoval potrestání žalobce, pouze konstatuje, že neoprávněný zásah proti některé ze složek osobnosti postihuje osobnost jako celek.

Judikatura Ústavního soudu rozlišuje skutková zjištění a hodnotové soudy. Pod ochranou čl. 17 Listiny se nacházejí i hodnotové soudy, které nemají pozitivní nebo neutrální charakter, ale také ty, které urážejí, šokují apod. (nález IV. ÚS 606/03). Hodnotící soudy žalobce však nebyly předmětem správního trestání. Žalovaný citací judikátů týkajících se hodnotících soudů a porušení ust. čl. 11 případně čl. 10 Listiny přesahuje do oblasti ochrany osobnosti vyhrazené toliko soudům. U skutkových tvrzení, které byly předmětem správního řízení, lze zkoumat pouze jejich pravdivost. Přitom platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, nebo není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti (IV. ÚS 146/04). Omezení svobody projevu je přitom výjimkou, kterou je nutno vykládat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (I. ÚS 367/03). Kromě toho platí, že u veřejných osob jsou mantinely pro uvážení rovnováhy mezi právem na informace a svobodou projevu s právem na ochranu soukromí širší, než u jiných osob. Žalovaný správně uvádí, že je třeba rozlišovat, zda uveřejňování údajů může podnítit veřejnou diskuzi o otázkách veřejného zájmu a zda se tyto údaje dotýkají výkonu funkce osob (I. ÚS 367/03, III. ÚS 11/04, IV. ÚS 146/04). Všechna tato kritéria však byla v dané věci splněna.

Žalobce namítl i porušení zásady rovnosti všech subjektů v právech (čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny). Obdobný seznam jako žalobce uveřejnily i deníky Blesk a Lidové noviny. Toto zveřejnění mělo větší účinnost a šlo o větší rozsah údajů, než jak byly zveřejněny žalobcem, správní řízení však v těchto případech, na které žalobce opakované upozorňoval, zahájeno nebylo. Nebylo zahájeno ani v případě údajů zveřejněných o majetku bývalého premiéra a jeho rodiny, kdy novináři museli mít údaje z katastru nemovitostí, které sdružili s údaji ostatními, jako je např. příjem těchto osob a dokonce vyvodili i hodnotící soud, že z takového příjmu nelze tyto nemovitosti pořídit; k jejich potrestání však nedošlo. Ve vztahu k těmto subjektům se žalobce ocitl v nerovném postavení, navíc žalobci uložená pokuta byla nejvyšší pokutou uloženou v daném roce, jejíž výši považuje žalobce za nepřiměřenou tvrzenému porušení zákona. Žalobce je toho názoru, že žalovaný rozhodující prostřednictvím podjatých orgánů vydal rozhodnutí nesměřující k ochraně práva, ale k likvidaci žalobce.

Žalobce navrhl, aby soud vyslechl Mgr. Vandu V., RNDr. Karla N. a Ing. Igora N.. Žádal, aby soud vydaná rozhodnutí zrušil, věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že námitka, že ve věci rozhodovali vyloučení pracovníci Úřadu, je účelovým pokusem ze strany žalobce namítat vše, co zákon umožňuje, ač vydané rozhodnutí splňuje podmínky zákona. Podle žalovaného u uvedených osob chybí přímý právní zájem na projednávané věci, žalobce si pojem „poměr k věci“ vykládá svévolně a extenzivně a zapomíná, že má jít o poměr ke konkrétní projednávané věci, nikoliv o jakoukoli otázku vztaženou k osobě pracovníka. V institutu podjatosti tak nejde např. o to, jakého věku a vzdělání pracovník dosáhl, jaké jsou jeho majetkové poměry, jakého je pohlaví, kde bydlí a jak bydlí; s touto logikou by byli např. z projednávání přestupků v dopravě vyloučeni všichni pracovníci správního orgánu vlastnící auta a řidičské průkazy. Uvedené osoby v řízení řešily otázku, zda došlo či nedošlo k porušení zákona na ochranu osobních údajů, nikoli otázku, zda regulace nájemného je či není v jejich zájmu; ani takový zájem, pokud by existoval, by podle žalovaného nemohl mít vliv na výsledky kontroly a na rozhodnutí o porušení zákona. Podjatost správního orgánu nebo vedoucího správního orgánu nepřichází podle judikatury v úvahu, neboť správní orgán jako celek není úřední osobou a jeho vedoucí není pracovníkem správního orgánu (srovnej komentáře ke správnímu řádu); ani nový správní řád nepředpokládá možnost podjatosti vedoucího správního úřadu a jeho vyloučení z rozhodování. Oznámení žalobce nebylo vyhověno rozhodnutím ze dne 29.1.2007. K podjatosti současného předsedy Úřadu, nově namítané v podané žalobě, žalovaný odkázal na svou argumentaci shora.

K žalobní námitce uložení pokuty po stanovené lhůtě žalovaný uvedl, že ustanovení § 46 odst. 6 zákona obsahuje lhůtu subjektivní i objektivní, žalobce podle žalovaného záměrně manipuluje s daty patrnými ze spisu. Pokuta byla uložena rozhodnutím ze dne 7.4.2005 na základě kontroly ukončené dne 12.7.2004. Zjištění o porušení povinnosti nelze dedukovat z podnětů osob, ani ze zahájení řízení (oznámení ze dne 9.2.2005); najisto bylo porušení zákona zjištěno až ukončením kontroly ze strany žalovaného. Úvaha žalobce o právní moci rozhodnutí je matoucí, podle žalovaného byla lhůta jednoho roku zachována.

K žalobnímu tvrzení o nahodilosti činnosti žalobce žalovaný uvedl, že žalobce vyzval občany ke zveřejnění těch, kteří si žijí nad poměry, ale bydlí lacině. Taková výzva by při plném úspěchu vedla k vytvoření kompletního souboru, žalobcova výzva takový záměr sledovala. Že se takový soubor žalobci nezdařilo vytvořit, ani četnost získaných a zveřejněných údajů, není pro porušení zákona relevantní. Obrana žalobce, že sběr údajů nebyl primárním cílem, ale vedlejším produktem, není relevantní, dochází-li při této činnosti k porušení zákona. Výzva sama neměla povahu nahodilosti a účel shromáždění údajů stanovila přesně. Nahodilost či systematičnost nelze vázat na rozsah údajů a jejich úplnost či neúplnost. Systematičnost spatřuje žalovaný ve zřízení webové stránky s vymezeným účelem a ve snaze údaje shromažďovat, doplňovat o údaje z katastru nemovitostí a zveřejňovat je, tedy zvoleným způsobem je uspořádávat, zařazovat a třídit do konkrétního souboru. Nelze souhlasit s tvrzením, že žalobce chtěl jen upozornit na zneužívání regulace nájemného, jeho postup (rozsah a počet získaných údajů, jejich doplňování z katastru nemovitostí, kdy žalobce na webových stránkách umístil u jednotlivých jmen hyperlinkové odkazy k elektronickým dokumentům katastru) dokládá skutečný záměr zpracovat údaje v rozsahu větším než nezbytném, a to bez souhlasu subjektů, bez oznámení Úřadu. Na činnost žalobce proto nelze nahlížet jinak, než jako na systematické shromažďování a zpracovávání osobních údajů. Na tom nic nemění, že tato část webových stránek již není po kontrole doplňována. Údaje z katastru nemovitostí jsou součástí veřejného seznamu, jehož účel je vymezen v § 1 odst. 3 katastrálního zákona. Užít údaje z katastru nemovitostí lze pouze k účelům v zákoně uvedeným, který byl činností žalobce překročen. Žalovaný nepřekročil ve vztahu ke katastrálnímu zákonu své kompetence, z konstatování napadeného rozhodnutí, že se nejednalo o zpracování osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů ani o zpracování v souladu s katastrálním zákonem nevyplývá, že by pokutu uložil podle katastrálního zákona. Citace ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku v rozhodnutí neznamená, že podle tohoto ustanovení žalovaný rozhodoval. Popsaná činnost žalobce není činností nezbytnou v rámci jeho poslání ve smyslu § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, ochrana majitelů realit nemůže být opřena o zveřejnění osobních údajů vybrané skupiny nájemců a o pokus o jejich veřejnou diskreditaci. Vyvracet konkrétní, třeba nepravdivá tvrzení, nelze činit porušováním zákona. Nejde ani o realizaci práva na informaci a svobodu projevu, jak žalobce namítá. Žalovaný upozornil, že žalobce neuplatňuje věcné námitky proti kontrolním zjištěním, resp. nesprávnost těchto zjištění a sám přiznává, že to, co bylo předmětem kontroly, konal; má jen rozdílné právní hodnocení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

U ústního jednání před soudem žalobce trval na podané žalobě a v ní uvedených důvodech. Vysvětlil, že svědkové, jejichž výslech žalobce požaduje, by měli potvrdit pravdivost tvrzení žalobce ohledně okolností, na jejichž základě žalobce dovozuje podjatost pracovnice žalovaného paní V., bývalého předsedy pana N. a současného předsedy Úřadu. Uvedl, že v následně prováděné kontrole bylo rozhodnutím ze dne 19.2.2007 vyhověno námitce žalobce o podjatosti Ing. Miloše S., kontrolora Úřadu, který prováděl i kontrolu, na základě které bylo vydáno předmětné žalobou napadené rozhodnutí. Namítl, že o výši pokuty nebylo žalobou napadeným rozhodnutím uváženo správně, neboť správní orgán vycházel i z toho, že nebyla splněna opatření uložená v rámci kontroly, která však byla provedena kontrolorem, který následně byl z dalšího řízení vyloučen pro podjatost. Kontrolor byl z kontroly odvolán a Úřad v kontrole nepokračuje. Uložená pokuta je nejvyšší v historii Úřadu, jedním z kritérií pro její uložení bylo nesplnění nápravného opatření v kontrolním protokolu, který však byl následně zrušen. V řízení byla porušena procesní práva žalobce, neboť rozhodovaly osoby, u nichž jsou splněny podmínky podjatosti. Dále uvedl, že cílem žalobce nebylo vytvořit ucelený seznam, neboť žalobce nestanovil kritéria bohatství. Cílem žalobcovy činnosti bylo upozornit na nečinnost státu v oblasti regulace nájemného a na nepravdivá tvrzení státu o ochraně chudých nájemců. Motivace a důvody zveřejnění seznamu jsou zřejmé. Zatímco žalobci byla uložena pokuta, jiným subjektům, zejména tisku, za zveřejňování ještě podrobnějších údajů sankce ukládány nebyly. Obdobně jako v žalobě zástupce žalobce namítl prekluzi pro uložení pokuty a rovněž skutečnost, že správní orgán překročil své kompetence, neboť se nemůže dovolávat ustanovení § 11 občanského zákoníku, či případného porušení katastrálního zákona, za které může být uložen postih Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním, který však k uložení sankce žalobci nepřistoupil a žalobci navíc ani neodepřel dálkový přístup do katastru nemovitostí, který má žalobce zajištěn. Na danou věc je třeba pohlížet tak, že před ochranou osobních údajů jednotlivých osob má přednost právo na informace. Zástupce žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Zástupce žalovaného u jednání před soudem odkázal na vyjádření žalovaného k žalobě a dále zejména uvedl, že podjatost pracovníků úřadu nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že obývali nájemní byty. Námitka prekluze dle jeho mínění není na místě, neboť se jednalo o trvající správní delikt. Ze strany žalobce nešlo o nahodilou činnost, ale o systematické zpracování. Rovněž zpracování údajů z katastru nemovitosti bylo hodnoceno z hlediska § 5 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů, nikoli jako nakládání s údaji podle katastrálního zákona. Žalovaný nezpochybňuje právo na svobodu projevu žalobce v otázce regulovaného nájemného, toto právo však musí respektovat ochranu práv jiných, tedy i ochranu osobních údajů, což vyplývá z čl. 10 odst. 3 Listiny. Pro posouzení dané věci není rozhodné, zda databáze obsahuje pravdivé nebo nepravdivé údaje, neboť i údaje pravdivé, tvoří-li databázi osobních údajů, které podléhají ochraně, požívá ochrany zákona a nemůže být libovolně zveřejňována. Žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Z podnětu podané žaloby přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak soudu ukládá ustanovení § 75 odst. 1,2 s.ř.s. Soud vycházel z obsahu správního spisu předloženého žalovaným.

Do správního spisu je založeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále je Úřad) ze dne 7.4.2005, č.j. 6/05/SŘ-OSČ cj00458/05UOOU, jímž byla žalobci uložena pokuta podle § 46 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen zákon) ve výši 550 000,- Kč , a to za porušení povinnosti stanovené v § 5 odst. 1 písm. d) zákona, v § 5 odst. 1 písm. h) zákona, v § 11 odst. 1 zákona a v § 16 odst. 1 zákona, jejichž porušení se žalobce podle výroku rozhodnutí dopustil tím, že za účelem upozornit na problematiku tzv. regulovaného nájemného z bytů prostřednictvím zveřejnění konkrétních nájemníků bytů, kteří dle názoru účastníka řízení nepotřebují ochranu tzv. regulovaného nájemného z bytů, vyhledával, shromažďoval, kontroloval, doplňoval, ukládal na nosič informací a uchovával osobní údaje 55 osob v rozsahu příjmení, jméno, adresa bydliště, funkce, politická příslušnost, rodné číslo, informace o jejich nemovitém majetku (skládající se z přehledů vlastnictví a výpisů z katastru nemovitostí, ve kterých byly uvedeny také osobní údaje spoluvlastníků nemovitostí nebo jiných osob oprávněných z práv, která se zapisují do katastru nemovitostí, v rozsahu jméno, příjmení, rodné číslo, adresa bydliště a vlastnický podíl k uvedenému nemovitému majetku). Tyto osobní údaje neodpovídaly stanovenému účelu ani nebyly v rozsahu nezbytném pro naplnění stanoveného účelu. Uvedené osobní údaje, které byly zpracovávány k rozdílným účelům, sdružil a ukládal v období od 30. ledna do 22. května 2004 na internetovou doménu homr.cz, které je držitelem, do rubriky s názvem „sociální nájemníci“, a prostřednictvím této volně přístupné internetové domény je zveřejnil, a to od 30. ledna 2004 nejméně do doby vydání tohoto rozhodnutí, aniž by informoval subjekty údajů o tom, v jakém rozsahu a pro jaký účel budou osobní údaje zpracovány, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat a komu mohou být osobní údaje zpřístupněny či komu jsou určeny, a aniž by před započetím zpracování osobních údajů oznámil tuto skutečnost Úřadu pro ochranu osobních údajů.

V odůvodnění rozhodnutí Úřad uvedl, že správní řízení ve věci bylo zahájeno oznámením doručeným účastníkovi dne 11.2.2005, jeho podkladem byl materiál shromážděný v rámci kontroly provedené ve dnech 15.3. až 12.7.2004. S poukazem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod Úřad uvedl, že věc byla posuzována podle zákona ve znění účinném v době posuzovaného jednání, tj. do 25.7.2004, protože posouzení podle zákona ve znění účinném v době zahájení řízení se nejeví pro účastníka jako příznivější, a to vzhledem k důvodnému podezření, že svým jednáním - neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života - ohrozil větší počet osob a naplnil tak kvalifikovanou skutkovou podstatu správního deliktu podle § 45 odst. 2 písm. a) novelizovaného zákona.

Dále správní orgán uvedl, že účastník údaje získával jak vlastní činností, tak od třetích osob, zejména vlastníků nemovitostí např. prostřednictvím internetové domény homr.cz, kde v rubrice „sociální nájemníci“ je umístěna výzva „přidejte dalšího sociálního nájemníka“, kde je možno elektronicky zadat osobní údaje do předem vytvořeného dotazníku. Získané osobní údaje pak účastník shora popsaným způsobem zpracovával. Osobní údaje o nemovitém majetku mající původ v katastru nemovitostí byly sdruženy s ostatními osobními údaji nájemníků a zveřejněny v rozporu se zákonem o katastru nemovitostí jako výpisy z katastru nemovitostí a přehledy vlastnictví, které navíc obsahují také osobní údaje spoluvlastníků nebo jiných osob oprávněných z práv zapisovaných do katastru. Katastrální zákon stanovuje účel užití údajů katastru nemovitostí a dále stanovuje, že šířit údaje lze pouze se souhlasem Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního za podmínek stanovených vyhl. č. 162/2001 Sb. Účastník podle svého vyjádření používá údaje z katastru nemovitostí získané od třetích osob, které však nemají souhlas Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního k jejich šíření, a porovnává je s údaji získanými společností INTERDOMUS, a.s. Nejedná se tedy o zpracování oprávněně zveřejněných osobních údajů ve smyslu § 5 odst. 2 písm. d) zákona, ani o zpracování v souladu s katastrálním zákonem. Účastník je podle § 4 písm. j) zákona správcem předmětných osobních údajů, neboť stanovil účel, k němuž měly být údaje zpracovávány, prostředky a způsob jejich zpracování, toto zpracování systematicky prováděl a odpovídal za něj. Zveřejněné osobní údaje v uvedeném rozsahu, navíc neoprávněně sdružené s výpisy z katastru nemovitostí a osobními údaji spoluvlastníků nebo jiných osob oprávněných z práv, která se zapisují do katastru, neodpovídaly stanovenému účelu a rozsahu nezbytnému pro naplnění tohoto účelu. Žádný zvláštní zákon neumožňuje správci takto sdružit a následně zveřejnit osobní údaje. Povinnost stanovenou v § 5 odst. 1 písm. d) zákona účastník porušil tím, že shromažďoval osobní údaje neodpovídající stanovenému účelu a v rozsahu nikoliv nezbytném pro naplnění stanoveného účelu, ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona porušil tím, že sdružoval osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům, ustanovení § 11 odst. 1 zákona porušil tím, že neinformoval subjekty údajů o tom, v jakém rozsahu a pro jaký účel budou osobní údaje zpracovány, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat a komu mohou být zpřístupněny či komu jsou určeny, ustanovení § 16 odst. 1 zákona účastník porušil tím, že před započetím zpracování osobních údajů neoznámil tuto skutečnost Úřadu.

Zveřejnění osobních údajů je podle názoru Úřadu rovněž porušením práva zakotveného v čl. 10 odst. 3 Listiny, tj. práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužívání údajů o své osobě, kdy takové zveřejnění může vést k poškození jména dotčených subjektů údajů. Úřad jako okolnost zvyšující závažnost jednání zhodnotil dobu zveřejnění osobních údajů přesahující l rok, velký rozsah zveřejněných údajů a počet dotčených subjektů a při stanovení výše pokuty vzal v úvahu i to, že došlo k nepřípustnému zásahu do soukromí osob, mohlo dojít k poškození dobrého jména postižených osob. Dále uvedl, že v situaci, kdy je možno pro stanovený účel využít různé zákonné prostředky, jako v předmětné věci, je nezbytné zvolit ten způsob, který do práv subjektů zasahuje v co nejmenší míře. Při stanovení výše sankce správní orgán zhodnotil i to, že účastník nesplnil ve stanovené lhůtě nápravné opatření, které mu bylo uloženo k odstranění nedostatků kontrolním protokolem čj. 50/13/04/INSP-6 ze dne 12.7.2004.

Uvedené prvostupňové rozhodnutí je podepsáno Vandou V., ředitelkou odboru správních činností.

Rozklad podaný proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut a rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu RNDr. Karla N. č.j. CJ03792/05UOOU ze dne 24. 6.2005, které však bylo zrušeno a věc žalovanému vrácena k dalšímu řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27.10.2006, čj. 7 Ca 207/2005-50. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že se žalovaný nevypořádal s důvody uvedenými v odůvodnění rozkladu, které bylo správnímu orgánu doručeno dne 24.6.2005, tedy v den vydání rozhodnutí o rozkladu. V odůvodnění rozkladu byla vznesena i námitka podjatosti týkající se pracovnice správního orgánu prvního stupně a rovněž předsedy žalovaného správního orgánu, o níž podle zrušovacího rozsudku mělo být rozhodnuto formou správního rozhodnutí, které mělo předcházet rozhodnutí ve věci samé.

Do správního spisu je založeno rozhodnutí předsedy Úřadu RNDr. Igora N. ze dne 29.1.2007, jímž podle § 12 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. nebylo vyhověno oznámení účastníka, doručenému Úřadu dne 24. června 2005, o skutečnostech, které podle účastníka svědčí o podjatosti ředitelky odboru správních činností Mgr. Vandy V. a předsedy Úřadu RNDr. Karla N. V odůvodnění je zmíněno vyjádření Mgr. V. k namítané podjatosti, v němž uvedla, že výhod regulovaného nájemného nevyužívá, v domě zmíněném účastníkem nežila, byla zde pouze hlášena k trvalému pobytu, byt je v nájmu rodičů, ona již nakolik let bydlí jinde. Pokud jde o RNDr. Karla N., rozhodnutí uvádí, že ministr nebo jiný vedoucí ústředního orgánu podle zákona nemůže být vyloučen z rozhodování, neboť zákon nevytváří právní režim pro případ jeho vyloučení z řízení. Předmětem řízení podle Úřadu ostatně nebyla regulace nájemného, ale porušení zákona o ochraně osobních údajů, nelze tak dovozovat vztah uvedených osob k předmětu řízení. K poukazu účastníka na vyloučení inspektorky B. se v rozhodnutí uvádí, že tato byla vyloučena z provádění kontroly nikoli z důvodu využívání regulovaného nájemného, ale pro svůj osobní vztah k předsedovi účastníka. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 9.2.2007.

Po té bylo dne 14.3.2007 vydáno žalobou napadené rozhodnutí, jímž byl rozklad podaný proti rozhodnutí o uložení pokuty ze dne 7.4.2005 zamítnut a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. K námitkám uplatněným v rozkladu, které byly obdobné jako později v žalobě, žalovaný zejména uvedl, že odvolatel provádí zpracování osobních údajů nikoli nahodile, ale ve smyslu § 4 písm. e) zákona. K naplnění požadavku systematičnosti dochází již zřízením webové stránky s vymezeným společným zájmem, jímž je zveřejnění „bohatého regulovaného nájemníka“ a možností aktivní účasti třetích osob. Postup odvolatele a rozsah shromážděných údajů směřoval k úplnosti vytvořeného souboru. Množství informací a snaha doplňovat informace z dalších evidencí, nesvědčí o užití informací k nahodilému účelu. Jedná se o zpracování osobních údajů ve smyslu § 4 písm. e) zákona, aplikovatelnost § 3 odst. 4 zákona tedy není možná, a to i z důvodu, že shromážděné informace jsou dále automaticky zpracovány. To potvrzuje rozsudek Soudního dvora ES ze dne 6.11.2003 ve věci C-101/1, v němž se konstatuje, že umístění informací na internetovou stránku zahrnuje při běžných technických a počítačových postupech operaci ukládání této stránky na server a operace nezbytné k vytvoření této stránky přístupné osobám, které jsou připojeny k internetu. Takové operace jsou prováděny zcela nebo částečně automatizovaně. Uvádění osob na internetové stránce a jejich identifikace jménem nebo jiným způsobem, např. uvedením jejich telefonního čísla nebo informace o jejich pracovních poměrech a zájmech, tvoří zpracování osobních údajů zcela nebo částečně automatizovanými způsoby. Výzva občanům, aby zveřejnili ty, kteří si žijí nad poměry, ale bydlí lacině, by při plném úspěchu vedla k vytvoření komplexního, úplného souboru takových osob, výzva takový záměr sledovala se snahou o získání co nejvíce údajů osob podle stanovených kritérií. Nahodilost nebo systematičnost zpracování nelze vázat na rozsah údajů v souborech ani na jejich úplnost či neúplnost. Systematičnost jako opak nahodilosti spatřuje odvolací orgán jak ve vlastním zřízení webové stránky s přesně vymezeným účelem, tak ve snaze tyto údaje shromažďovat, doplňovat o údaje z katastru nemovitostí a zveřejňovat, tedy je uspořádávat, zařazovat a třídit do konkrétního souboru. Tvrzení účastníka, že tím chtěl jen upozornit na zneužívání regulace nájemného, nelze přisvědčit, rozsah a počet získaných údajů a jejich doplňování údaji z katastru nemovitostí (na webových stránkách jsou u jednotlivých jmen odkazy k elektronickým dokumentům katastru) podle odvolacího orgánu dokládají záměr zpracovávat osobní údaje v rozsahu větším než nezbytném, a to bez souhlasu, bez oznámení Úřadu, a to sdružováním těchto údajů včetně údajů o osobách blízkých. Na takovou činnost nelze nahlížet jinak, než jako na systematické shromažďování a zpracování osobních údajů. Zpracovávané osobní údaje byly sice z větší části získány z veřejných registrů, jejich sdružením však vznikla nová kvalita informací, jež nejsou veřejnými registry poskytovány, a to navíc s informacemi o formě bydlení, které nejsou obecně přístupné vůbec. Takovýmto sdružením informací dochází k zásahu do soukromí osob. Zákon o ochraně osobních údajů se proto na věc vztahuje, ke zneužití institutu ochrany osobních údajů tedy nedošlo, nedošlo ani k potlačení svobody spolčovací či práva na svobodný přístup k informacím.

Odvolací orgán se neztotožnil s tvrzením, že souhlasu subjektů osobních údajů nebylo zapotřebí, protože jde o zpracování nezbytné pro výkon oprávněné činnosti občanského sdružení a naplňování cílů stanov. Uvedl, že z dikce § 5 odst. 2 písm. f) zákona je patrný limit nezbytnosti zpracování v rámci výkonu oprávněné činnosti. Oprávněnost lze dovozovat z cíle činnosti určeného ve stanovách subjektu. S poukazem na č. II bod 2 a 3 stanov odvolatele odvolací orgán uvedl, že činnost, která byla předmětem kontroly, není pro dosažení cílů odvolatele nezbytná, ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona tedy použít nelze.

Žalovaný dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy III. ÚS 359/96 a I. ÚS 156/99) a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 25.3.1993, serie A č. 247-c ve věci Costello-Roberts proti Spojenému království), upravující omezení svobody projevu a práva na informace a povinnost chránit soukromý život jednotlivců. Uvedl, že hranice práva na ochranu soukromí a práva na informace upravují §§ 11 – 13 občanského zákoníku, a poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2004 čj. 30 Cdo 923/2004 týkající se právní ochrany osobnostní sféry. Hranice práva na informace jsou dány i § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a §§ 1 a 10 zákona o ochraně osobních údajů, a to ve prospěch soukromého a osobního života subjektů údajů a ve prospěch zachování lidské důstojnosti; zákon o ochraně osobních údajů ostatně podrobněji upravuje právo na ochranu soukromí garantované čl. 10 odst. 3 Listiny. Ústavní soud na základě judikatury Evropského soudu konstatoval v nálezu IV. ÚS 154/97, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práva stojících na stejné úrovni, je věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla dána bezdůvodně přednost. Tento názor odvolací orgán v dané věci aplikoval. Shodně s odvolatelem má odvolací orgán za to, že osobní údaje veřejně činných osob jsou či mohou být veřejně přístupné, např. členství v politické straně a další údaje zveřejňované v seznamu poslanců nebo zastupitelů. Hranice zveřejňování osobních údajů jsou u politiků širší než u soukromé osoby, jak ostatně konstatoval i Ústavní soud, který však zároveň konstatoval, že ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, a to i tehdy, když nekonají jako soukromé osoby. Ve zpracování odvolatele se však ocitli nejen politici, ale i lidé, kteří status veřejně činné osoby nemají, přesto se ocitli mezi „bohatými regulovanými nájemníky“. Evropský soud dne 24.9.2004 ve věci Caroline von Hannover rozhodl, že každý, i když je veřejně známou osobou, má právo na oprávněné očekávání, že jeho soukromí bude chráněno; v případech kolize ochrany soukromého života a svobody projevu je vodítkem úvaha, zda publikování přispívá k veřejné diskuzi o otázkách obecného zájmu; je třeba rozlišovat mezi informováním o skutečnostech, které jsou příspěvkem v diskuzi a týkají se osobností politického života, a informováním o jednotlivostech soukromého života osoby.

K argumentaci, že odvolatel není komerčním subjektem, ale jeho aktivita je politická s cílem upozornit na sociální problém společnosti, poukázal žalovaný na § 3 odst. 1 zákona, podle kterého se zákon vztahuje na osobní údaje, které zpracovávají státní orgány, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci, jakož i fyzické a právnické osoby. Zákon se tedy vztahuje na všechny, kdo zpracovávají osobní údaje-lhostejno za jakým účelem, aniž činí rozdíl mezi „komerčními“ subjekty a „politickými“ subjekty. Předmětem správního řízení nebyla regulace nájemného, jak tvrdí účastník, ale porušení zákona o ochraně osobních údajů zveřejněním osobních údajů na webové stránce spravované účastníkem. Proto žalovaný odmítl argumentaci, že skutečnosti, na které odvolatel upozornil, jsou pravdivé a systém regulace nájemného je hluboce asociální.

K poukazu rozkladu na informace zveřejněné o předsedovi vlády a jeho rodině žalovaný uvedl, že jejich zveřejněním nedošlo k porušení zákona o ochraně osobních údajů, neboť uveřejnění článku v tisku není systematickou operací ve smyslu § 4 písm. e) zákona.

K námitce, že z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, jaké údaje byly sdruženy s jinými, žalovaný uvedl, že rozhodnutí na dvou místech uvádí výčet zpracovávaných osobních údajů, některé z nich byly získány vlastní činností odvolatele, jiné např. z katastru nemovitostí, v němž jsou však zveřejněny za účelem ověření vlastnických práv k nemovitostem, nikoli za účelem jejich sdružení s údaji pocházejícími z jiného zdroje a jejich dalšího zveřejnění na webových stránkách jiného subjektu.

K námitce, že není uvedeno, v čem spočívá překročení nezbytného rozsahu zpracování osobních údajů a jaké konkrétní údaje tento rozsah překračují, žalovaný uvedl, že cílem sdružení, tedy i cílem předmětného zpracování osobních údajů, je upozornit na regulované nájemné a chránit tak vlastnická práva členů a příznivců HOMR. Zvolený způsob zpracování osobních údajů osob jiných než členů sdružení přesáhl tento účel, když zveřejnění osobních údajů- a to navíc bez souhlasu – nejen tzv. bohatých nájemníků, ale i třetích osob, které sami v bytě s regulovaným nájemným ani bydlet nemusejí, je zcela zjevně nepřiměřené stanoveného účelu. Podle žalovaného jsou danému účelu nadbytečné všechny osobní údaje zveřejněné na webových stránkách HOMR, neboť stanovených cílů lze dosáhnout i jiným způsobem nenarušujícím právo na ochranu osobních údajů a právo na ochranu soukromí.

Žalovaný uzavřel, že má za prokázáno, že odvolatel porušil povinnost stanovenou v § 5 odst. 1 písm. d) § 5 odst. 1 písm. h), § 11 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Porušil též právo na soukromí garantované ústavním pořádkem ČR, a to zejména právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě garantované čl. 10 odst. 3 Listiny. K výši pokuty uvedl, že je uložena při samé spodní hranici sazby a její výše je dostatečně zdůvodněna.

Soud po posouzení věci shledal důvodnou žalobní námitku, že pokuta byla uložena v rozporu s § 46 odst. 6 zákona.

Podle § 46 odst.1 zákona ve znění do 31.12.2004 pokutou do výše 10.000.000,- Kč bude potrestán správce nebo zpracovatel, který poruší povinnost stanovenou tímto zákonem při zpracování osobních údajů. Podle § 46 odst. 6 zákona ve znění do 31.12.2004 pokutu lze uložit do 1 roku ode dne, kdy příslušný orgán porušení povinnosti zjistil, nejdéle však do 3 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Zákon o ochraně osobních údajů byl s účinností od 1.1.2005 novelizován zákonem č. 439/2004 Sb., po provedené novelizaci stanoví ustanovení § 46 odst. 3 zákona, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne, kdy byl spáchán.

Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Pro vymezení jednání, jímž se žalobce dopustil vytýkaného porušení zákona a pro jeho právní kvalifikaci, je rozhodný výrok rozhodnutí ze dne 7.4.2005, podle kterého žalobce předmětné údaje sdružil a ukládal na internetovou doménu homr.cz, a to v období od 30. ledna do 22. května 2004, a prostřednictvím této internetové domény je zveřejnil, a to od 30. ledna 2004 nejméně do doby vydání rozhodnutí (tedy do 7.4.2005).

Jednání podrobně popsané ve výroku rozhodnutí je kvalifikováno jako porušení: - § 5 odst. 1 písm. d) zákona, podle kterého je správce povinen shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanoveného účelu. Shromažďováním osobních údajů se při tom podle § 4 písm. f) zákona rozumí systematický postup nebo soubor postupů, jehož cílem je získávání osobních údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich okamžité nebo pozdější zpracování.

- § 5 odst. 1 písm. h) zákona, podle kterého (ve znění do 25.7.2004) je správce povinen nesdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, podle pozdějšího znění nesdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům.

- § 11 odst. 1 zákona, podle kterého správce je před zahájením zpracování osobních údajů (podle pozdějšího znění účinného od 26.7.2004 při shromažďování osobních údajů) povinen subjekt údajů informovat o tom, v jakém rozsahu a pro jaký účel budou osobní údaje zpracovány, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat a komu mohou být osobní údaje zpřístupněny či komu jsou určeny, nejsou–li subjektu údajů tyto informace známy (podle pozdějšího znění zákona musí správce subjekt údajů dále informovat o jeho právu přístupu k osobním údajům, právu na opravu osobních údajů a o dalších právech stanovených v § 21)

-§ 16 odst. 1 zákona, podle kterého (ve znění do 25.7.2004) ten, kdo hodlá zpracovávat osobní údaje, je povinen tuto skutečnost oznámit Úřadu před započetím zpracovávání osobních údajů/podle pozdějšího znění před zpracováním osobních údajů.

S ohledem na obsah zákonných povinností, které žalobce podle rozhodnutí porušil, je podle mínění soudu třeba dojít k závěru, že k vytýkanému porušení povinností podle výroku prvostupňového rozhodnutí došlo (ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny „čin byl spáchán“) v době od 30. ledna do 22. května 2004, tj. v době, kdy podle výroku rozhodnutí žalobce předmětné údaje sdružil a ukládal, tedy za účinnosti § 46 odst. 6 zákona ve znění do 31.12.2004. Skutečnost, že žalobce podle výroku prvostupňového rozhodnutí uvedené osobní údaje zveřejnil v době nejméně do vydání rozhodnutí, tj. do 7.4.2005, na uvedeném podle mínění soudu nic nemění. Samotné zveřejnění od 30.1.2004 do doby vydání rozhodnutí není ve výroku rozhodnutí specifikováno povinností stanovenou správcům či zpracovatelům osobních údajů. Porušení povinností stanovených v § 11 a § 16 zákona se vztahuje k období před před zahájením/započetím zpracování, resp. před zpracováním. Zpracování údajů začíná jejich sdružením a uložením, teprve údaje sdružené a uložené mohly být zveřejněny. Povinnosti, které je třeba splnit před zahájením zpracování, tedy nemohly být porušeny později, než v době, po kterou údaje byly sdružovány a ukládány. K vytýkanému porušení povinností stanovených v § 5 odst. 1 písm. d), § 5 odst. 1 písm. h), v § 11 odst. 1 a v § 16 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů tak podle soudu došlo za účinnosti tohoto zákona ve znění do 31.12.2004.

Soud poukazuje na to, že i sám správní orgán prvního stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (str. 2 a 3) jako dobu posuzovaného jednání uvedl rok 2004. Žalovaný pak ve vyjádření k žalobě vycházel ze lhůty pro uložení pokuty stanovené § v 46 odst. 6 zákona. Soud je z důvodů shora uvedených shodně s žalovaným toho názoru, že lhůta pro uložení pokuty je dána ustanovením § 46 odst. 6 zákona ve znění do 31.12.2004, neboť zákon pozdější, tj. ustanovení § 46 odst. 3 zákona, které bylo účinné v době rozhodování správního orgánu (které stanoví, že odpovědnost za správní delikt zaniká, nezahájí-li o něm správní orgán řízení do 1 roku od dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne, kdy byl spáchán), není pro účastníka příznivější.

Podle § 46 odst. 6 zákona ve znění do 31.12.2004 lze pokutu uložit do jednoho roku ode dne, kdy příslušný orgán porušení povinnosti zjistil, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Okamžikem, kdy správní orgán porušení povinnosti zjistil, je třeba rozumět okamžik vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení. Nelze dovozovat, že by taková míra informace musela být zvláště kvalifikovaná, musí však mít nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečuje, že řízení nebude zahájeno a vedeno na podkladě informací neověřených, nejasných či zjevně nevěrohodných. V daném případě příslušný orgán zjistil porušení povinnosti nejpozději v době ukončení kontroly provedené u žalobce, tj. nejpozději dne 12. 7. 2004. Podle kontrolního protokolu čj. 50/13/04/INSP-6 byla kontrola u žalobce provedena od 15.3. do 12.7.2004 a „kontrolujícím“ byl Úřad pro ochranu osobních údajů. Podle § 30 zákona jsou zaměstnanci Úřadu předseda, inspektoři a další zaměstnanci, kontrolní činnost Úřadu provádějí inspektoři a pověření zaměstnanci (dále jen „kontrolující“). Zjištění „kontrolujícího“ je tedy zjištěním „příslušného orgánu“ ve smyslu § 46 odst. 6 zákona. Na okamžik zjištění porušení povinnosti nemělo v daném případě vliv ani podání námitek proti kontrolnímu protokolu (o nichž bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne 18.8.2004, čj. 50/16/04/INSP-6 ve spojení s rozhodnutím ze dne 16.12.2004, čj. 3581/1356/04-RKP/1081/04-OLP), neboť správní orgán po doplnění dokladů setrval na zjištění a posouzení kontrolujícího. Lhůta pro uložení pokuty stanovená v § 46 odst. 6 zákona ve znění do 31.12.2004 tak začala běžet nejpozději ode dne 12.7.2004.

Ve lhůtě jednoho roku stanovené v § 46 odst. 6 zákona, tj. ve lhůtě od 12.7.2004 do 12.7.2005, bylo vydáno prvostupňové správní rozhodnutí ze dne 7.4.2005, a rovněž i rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 24.6.2005, č.j. CJ03792/05UOOU (doručené zástupci žalobce dne 8.7.2005), které však bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27.10.2006, čj. 7 Ca 207/2005-50. Uložením pokuty ve smyslu § 46 odst. 6 zákona je při tom třeba rozumět uložení pokuty rozhodnutím, které nabylo právní moci. Prvostupňové rozhodnutí ze dne 7.4.2005 však nabylo právní moci teprve dne 30.3.2007, kdy bylo zástupci žalobce doručeno žalobou napadené rozhodnutí, tj. rozhodnutí ze dne 14.3.2007, čj. PRÁV-0066/06-27.

Podle § 41 s.ř.s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. Ve smyslu citovaného ustanovení lhůta pro zánik odpovědnosti neběží ode dne podání správní žaloby k soudu do právní moci rozsudku vydaného o žalobě správním soudem. K přerušení běhu lhůty ve smyslu § 41 s.ř.s. však v dané věci nedošlo, neboť žaloba proti dřívějšímu rozhodnutí ze dne 24.6.2005, č.j. CJ03792/05UOOU byla ke správnímu soudu podána teprve dne 29.8.2005, zatímco lhůta pro uložení pokuty fakticky skončila již dne 12.7.2005, tj. ještě před podáním této žaloby vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 Ca 207/2005.

Předmětným žalobou napadeným rozhodnutím byla pokuta uložena (prvostupňové rozhodnutí o uložení pokuty nabylo právní moci) po uplynutí lhůty jednoho roku ode dne, kdy správní orgán zjistil porušení povinnosti. Skutečnost, že pokuta byla uložena po uplynutí zákonné lhůty stanovené k jejímu uložení, je sama o sobě důvodem, pro který soudu nezbývá, než rozhodnutí zrušit.

Podle soudu je však důvodná i související žalobní námitka, která se vztahuje k výši uložené pokuty. Žalobce namítl uložení pokuty v likvidační výši, která směřuje k přerušení žalobcovy aktivity. Dovozoval, že jemu udělená pokuta je nejvyšší pokutou uloženou Úřadem v daném roce, výše pokuty je podle žalobce nepřiměřená tvrzenému porušení zákona; v žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě žalobce uváděl, že je nevýdělečným subjektem, jehož činnost je financována výlučně z dobrovolných příspěvků. U jednání před soudem pak poukázal i na to, že jedním z kritérii pro výši uložené pokuty bylo nesplnění nápravných opatření uložených v kontrolním protokolu, který však byl následně zrušen.

Správní orgán v prvoinstančním rozhodnutí s odkazem na čl. 40 odst. 6 Listiny uvedl, že věc byla posuzována podle zákona č. 101/2000 Sb., ve znění účinném v době posuzovaného jednání, tj. do 25.7.2004, protože posouzení podle uvedeného zákona ve znění účinném v době zahájení správního řízení se pro účastníka nejeví příznivější vhledem k důvodnému podezření, že svým jednáním ohrozil větší počet osob neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života a naplnil tak kvalifikovanou skutkovou podstatu správního deliktu podle § 45 odst. 2 písm. a) novelizovaného zákona č. 101/2000 Sb.

Podle § 46 odst. 1 zákona ve znění do 31.12.2004 bude pokutou do výše 10.000.000 Kč potrestán správce nebo zpracovatel, který poruší povinnost stanovenou tímto zákonem při zpracování osobních údajů. Po novelizaci provedené s účinností od 1.1.2005 zákonem č. 439/2004 Sb. stanovil § 45 odst. 1 zákona, že právnická nebo fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů se jako správce nebo zpracovatel dopustí správního deliktu tím, že při zpracování osobních údajů: písm. c) shromažďuje nebo zpracovává osobní údaje v rozsahu nebo způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu (§ 5 odst. 1 písm. d/, f/ až h/); písm. f) neposkytne subjektu údajů informace v rozsahu nebo zákonem stanoveným způsobem (§ 11); písm. i) nesplní oznamovací povinnost podle tohoto zákona (§ 16 a 27). Podle § 45 odst. 2 písm. a) novelizovaného zákona se právnická osoba jako správce nebo zpracovatel dopustí správního deliktu tím, že při zpracování osobních údajů některým ze způsobů podle odstavce 1 ohrozí větší počet osob svým neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života. Podle § 45 odst. 3 novelizovaného zákona se za správní delikt podle odstavce 1 uloží pokuta do výše 5.000.000,- Kč; podle § 45 odst. 4 tohoto zákona se za správní delikt podle odstavce 2 se uloží pokuta do výše 10.000.000,- Kč.

Použití zákona pozdějšího, tj. zákona v novelizovaném znění, který byl účinný v době rozhodování správního orgánu, by pro žalobce bylo příznivější tehdy, pokud svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 45 odst. 1 pozdějšího zákona, neboť v takovém případě by pokuta byla uložena v sazbě do 5.000.000,- Kč podle § 45 odst. 3 tohoto zákona. Pokud by žalobcovo jednání naplnilo kvalifikovanou skutkovou podstatu § 45 odst. 2 písm. a) pozdějšího zákona, pak by použití pozdějšího zákona bylo stejně příznivé, tedy nikoli příznivější než použití zákona dřívějšího; pokuta by v takovém případě byla správně uložena podle zákona dřívějšího. Pro závěr správního orgánu o tom, že nová právní úprava není pro žalobce příznivější, nepostačilo „důvodné podezření“ o možném naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 45 odst. 2 písm. a) zákona v novelizovaném znění, ale bylo zapotřebí, aby správní orgán uvedenou otázku řádně posoudil a rozhodl, zda žalobce svým jednáním kvalifikovanou skutkovou podstatu pozdějšího zákona fakticky naplnil či nikoliv. To však správní orgán neučinil a jeho postup, kdy pokutu přesto uložil podle zákona dřívějšího, byl proto nesprávný a nutně vede ke zrušení rozhodnutí.

Pro úplnost soud poukazuje na to, že pokud by k porušení zákona docházelo (čin byl spáchán) až do doby vydání prvostupňového rozhodnutí (7.4.2005), pak by zákonem účinným v době, kdy byl čin spáchán (čl. 40 odst. 6 Listiny), byl zákon ve znění od 1.1.2005, tedy zákon v novelizovaném znění. Pokuta by v takovém případě nemohla být uložena podle § 46 odst. 1 zákona ve znění do 31.12.2004, ale musela by být uložena za správní delikt podle § 45 odst. 1, případně odst. 2 novelizovaného znění zákona, ve výši podle odst. 3 nebo odst. 4 tohoto ustanovení, a to v návaznosti na řádné posouzení, zda žalobce naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu daného správního deliktu či nikoliv.

Další pochybení správního orgánu při ukládání pokuty shledal soud ve skutečnosti, že žalovaný se přes námitku podaného rozkladu, že výše uložené pokuty je pro žalobce likvidační, nikterak nezabýval výší pokuty z hlediska majetkových poměrů žalobce. Městský soud zde poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2010, čj. 1 As 9/2008-133, podle kterého správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. V daném případě, kdy účastník správního řízení je občanským sdružením, tedy nepodnikajícím subjektem, bylo názoru městského soudu vzhledem k možné výši pokuty (sazba do 10.000.000,- Kč, resp. do 5.000.000,- Kč) na místě posouzení majetkových poměrů a možných důsledků uložené sankce pro budoucí činnost právnické osoby, i když zákon (§ 46 odst. 5 dřívějšího znění, resp. § 46 odst. 2 pozdějšího znění) majetkové poměry pachatele v demonstrativním výčtu kritérií rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Soud zde poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozhodnutí ve vztahu k právnickým osobám uvedl, že výjimky ze zákazu likvidačního charakteru pokut ukládaných za jiné správní delikty právnickým osobám, lze připustit pouze ojediněle a za mimořádných okolností. Ve vztahu k výši uložené pokuty rovněž nelze přehlédnout, že nápravné opatření, které bylo žalobci uloženo k odstranění zjištěných nedostatků pod bodem V. kontrolního protokolu čj. 50/13/04/INSP-6 ze dne 12.7.2004, a jehož nesplnění bylo prvostupňovým správním orgánem vzato v úvahu při stanovení výše pokuty, bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 74/2009 ze dne 1.3.2010 zhodnoceno jako nesrozumitelné a zcela neurčité, neboť vymezení uložené povinnosti (povinnost uvést zpracování osobních údajů v rámci internetové domény HOMR.CZ do souladu se zákonem o ochraně osobních údajů, a to ve lhůtě do 1 měsíce ode dne seznámení s obsahem kontrolního protokolu) bylo podle Nejvyššího správního soudu provedeno natolik obecně, že nelze dovodit, jaké konkrétní opatření k nápravě má žalobce učinit, což má za následek jeho materiální nevykonatelnost. V předmětné věci tedy prvostupňový správní orgán stanovil výši pokuty i s přihlédnutím k tomu, že žalobce ve stanovené lhůtě nesplnil nápravné opatření, které však bylo pro svou nesrozumitelnost a neurčitost nevykonatelné, a které tedy žalobce splnit nemohl.

Soud tedy shledal důvodnou žalobní námitku, že k uložení pokuty došlo po uplynutí lhůty podle § 46 odst. 6 zákona a rovněž žalobní námitky vztahující se k výši uložené pokuty. Protože každé z pochybení, která soud shledal, již samo o sobě nutně vede ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, soud se s ohledem na procesní ekonomii nezabýval zbylými žalobními námitkami, tedy ani neprovedl žalobcem navržené doplnění dokazování, a podle § 78 odst. 1 a 4 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. a plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2000,- Kč a náhradu za právní zastoupení žalobce advokátem ve výši 8.640,- Kč (tj. za 3 úkony právní služby po 2100,- Kč, a to převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání před soudem, a za 3 související paušální poplatky po 300,- Kč, podle §§ 7, 9 odst. 3 písm. f/ a 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., po zvýšení o 20% DPH). Náklady řízení celkem činí částku 10.640,- Kč, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s., stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 27. října 2010

JUDr. Karla Cháberová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru