Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 145/2008 - 24Rozsudek MSPH ze dne 10.08.2011

Prejudikatura

5 Afs 15/2009 - 122


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 145/2008 - 24-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného Ing. Pavlem Řádkem, daňovým poradcem se sídlem Křižíkova 1120, 430 02 Chomutov, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, 120 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2008, č. j. 503/08-1100-203537,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2008, č. j. 503/08-1100-203537, a platební výměr na daňové penále, vydaný Finančním úřadem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi dne 4. 9. 2007 pod č. j. 105415/07/057911/4558, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9200 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce Ing. Pavla Řádka, daňového poradce.

Odůvodnění:

Platebním výměrem na penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, vydaným dne 4. 9. 2007, předepsal Finanční úřad v Brandýse nad Labem žalobci penále ve výši 1 230 194 Kč.

Žalobcovo odvolání proti výměru na penále zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 1. 2008. Nesouhlasil s námitkou, podle níž počala běžet šestiletá lhůta pro předepsání penále ode dne původní splatnosti daně, tj. od 31. 3. 2000; naopak lhůta začala podle jeho názoru běžet až ode dne určeného podle náhradní splatnosti daně (ta nastala 28. 7. 2004, lhůta proto běžela až od 1. 1. 2005).

Žalobce s tímto výkladem nesouhlasil; v žalobě setrval na tom, že splatnost penále se nemůže odvíjet od splatnosti rozdílu mezi vyměřenou daní a daní vypočtenou daňovým subjektem v daňovém přiznání. Správce daně provedl úkon směřující k vybrání penále až jeho předepsáním k úhradě, a podle § 79 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), je tak promlčeno jeho právo na vybrání penále vzniklé ve lhůtě šesti let před posledním úkonem směřujícím k jeho vybrání (tj. v rozmezí 31. 3. 2000 – 10. 10. 2001). Žalobce proto navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech a navrhl zamítnutí žaloby.

Soud v této věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemůže obstát; aniž se zabýval žalobními námitkami, zjistil, že je tu dána okolnost, k níž musí přihlédnout z úřední povinnosti (č. 1851/2009 Sb. NSS): daň, k níž se nyní projednávané penále vztahuje, byla totiž vyměřena po lhůtě k vyměření daně podle § 47 odst. 1 daňového řádu. Toto ustanovení nově vyložil Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. Oproti dosavadní judikatuře správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu dovodil Ústavní soud, že tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření nebo doměření daně, stanovená v § 47 odst. 1 daňového řádu, počíná běžet od konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla (tzv. „výklad 3+0“), a nikoliv od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (tzv. „výklad 3+1“). Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené ustanovení je možno interpretovat více způsoby, a v případě pochybností je nutno se přiklonit k takovému výkladu normy, která nejméně zasahuje do ústavně garantovaných práv jedince.

Tento výklad podpořil následně i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu svým usnesením ze dne 12. 1. 2011, č. j. 5 Afs 15/2009-122; již dříve (usnesení ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004-53) rozšířený senát zdůraznil, že pokud Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Předmětný nález Ústavního soudu dopadá tedy i na případy, kdy k vyměření či doměření daně došlo ještě před jeho vyhlášením, tedy přede dnem 2. 12. 2008.

Ze správního spisu soud zjistil, že daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 (a let následujících) byla zahájena dne 22. 4. 2003. Podle výkladu „3+0“ vznikla žalobci daňová povinnost již v roce 1999 (resp. dnem 31. 12. 1999); od tohoto dne tak běžela tříletá lhůta pro vyměření či doměření daně, která skončila dnem 31. 12. 2002. Zahájení daňové kontroly dnem 22. 4. 2003 tak již nemohlo založit běh nové tříleté lhůty k doměření daně podle § 47 odst. 2 daňového řádu, neboť původní lhůta již tou dobou uplynula. Dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, který byl vydán dne 21. 6. 2004, tak byl vydán po uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně.

Nezákonnost spočívající v doměření daně po prekluzivní lhůtě se pak přenášela do každého dalšího rozhodnutí v této věci – a to nejen do rozhodnutí žalovaného o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň, ale i do následného platebního výměru na penále, vydaného finančním úřadem dne 4. 9. 2007 (a pochopitelně i do rozhodnutí o odvolání ve věci penále, které je napadeno žalobou). Penále jakožto příslušenství daně (§ 58 daňového řádu) totiž sdílí její osud; to znamená, že pokud bylo zrušeno rozhodnutí o dani, nemůže obstát ani rozhodnutí o penále na tuto daň; pokud rozhodnutí o dani nenabylo právní moci, nelze ani předepsat k úhradě penále na tuto daň. Znamená to ale také – s ohledem na neústavnost výkladu „3+1“, kterou konstatoval Ústavní soud a která dopadá i na právní vztahy založené v minulosti – že soud nemůže ponechat při životě rozhodnutí o penále, pokud daň, k níž se toto penále vztahuje, byla vyměřena až po uplynutí (nově chápané) prekluzivní lhůty. Rozhodnutí o penále – a na něj navazující rozhodnutí o odvolání – jsou tak nezákonná již jen z právě uvedeného důvodu; soudu proto nezbylo než je zrušit, přitom se pro nadbytečnost nezabýval vznesenými žalobními námitkami.

Současně se zrušením napadeného rozhodnutí vrátil soud věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Zároveň soud zrušil i platební výměr vydaný v I. stupni (§ 78 odst. 3 s. ř. s.): s ohledem na zánik práva vyměřit daň je totiž zřejmé, že již nebude možné předepsat penále opětovně.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“). Žalobce byl v tomto řízení úspěšný, a na nákladech řízení mu tak náleží jednak 2000 Kč za zaplacený soudní poplatek, jednak částka vynaložená na odměnu daňového poradce (viz § 35 odst. 2 s. ř. s.) V řízení o žalobě byly poskytnuty tři úkony právní služby: převzetí zastoupení, podání žaloby a podání repliky podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy žalobci náleží 9200 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 10. srpna 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru