Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 131/2009 - 47Rozsudek MSPH ze dne 30.11.2012


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 131/2009 - 47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně M-recycling, s. r. o., IČ 28281314, se sídlem Soškova 595, 592 31 Nové Město na Moravě, zastoupené JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem V Lískách 1065/31, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2009, č. j. 5267/560/2009, 43229/ENV/09, sp. zn. OH/25/2009,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2009 shledala Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Havlíčkův Brod, žalobkyni vinnou správním deliktem spočívajícím v porušení § 18 odst. 1 písm. e) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (povinnost provozovat zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů v souladu se schváleným provozním řádem). Toho se žalobkyně dopustila tím, že při provozu zařízení využívala (překládáním odpadu na nákladní vozidla) dne 13. 10. 2008 i pozemek parc. č. 3536/45 v k. ú. Nové Město na Moravě, ačkoli na tomto pozemku jí nebyl provoz zařízení schválen. Za to jí byla uložena pokuta podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech ve výši 50 000 Kč.

Odvolání žalobkyně zamítl žalovaný svým rozhodnutím ze dne 17. 6. 2009 a napadené rozhodnutí potvrdil. Neuvěřil argumentaci žalobkyně, podle níž na inkriminovaném pozemku neprobíhá její běžná činnost, ale s odpadem se tam manipulovalo záměrně jen kvůli kontrolnímu měření hluku: pozemek je totiž nejvzdálenější od zástavby rodinných domků (jejichž obyvatelé si dříve na hluk stěžovali), a tak nemělo smysl tam vytvářet hluk. Není ani na místě zpochybňovat svědeckou výpověď Ing. Š. V., pracovníka Zdravotního ústavu Jihlava: lze předpokládat, že žalobkyně musela před měřením hluku seznámit příslušné pracovníky s pozemky, na kterých podnikatelskou činnost provozuje.

Žalobkyně v žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítla, že na pozemku parc. č. 3536/45, který je ve vlastnictví Ing. Z. M. (bratra jednatele žalobkyně), nebylo provozováno zařízení; pouze na hranicích tohoto pozemku s pozemkem parc. č. 3536/43 byl překládán kovový odpad z jednoho auta na druhé a bylo s ním manipulováno s cílem vytvářet maximální hluk za účelem jeho měření. Správním orgánům je dobře známo, že nejméně od r. 2007 probíhá řízení ve věci povolení provozovat zařízení ke sběru a výkupu kovového odpadu na pozemku parc. č. 3536/43 a na bezprostředně navazujícím pozemku parc. č. 3536/45. Bez studie o měření hluku by přitom povolení nemohlo být vydáno. Za celým problémem stojí podle žalobkyně paní J. K. (předsedkyně občanského sdružení „Za nádražím“), jejíž rodinný dům stojí v sousedství a jež veškeré své úkony směřuje k likvidaci žalobkyně (denně sleduje činnost, pořizuje zápisy a fotodokumentaci, činí zkreslená podání správním orgánům); jiné osoby neměly nikdy k činnosti žalobkyně žádné připomínky. Pro dokreslení žalobkyně uvedla, že manželovi paní K. bylo uloženo napomenutí a posléze i peněžitá pokuta za slovní napadání jednatele žalobkyně. Žalobkyně trvá na tom, že svou činnost provozuje v souladu s provozním řádem pouze na čtyřech pozemcích uvedených v rozhodnutí. Hranice pozemků nejsou v areálu vyznačeny, stejně tak ani hranice pozemků parc. č. 3536/43 a 3536/45, které jsou ve vlastnictví jednatele společnosti a jeho bratra (ploty mezi těmito pozemky slouží k jinému účelu). Ing. Š. V. přitom označil hranice pozemků podle plotů; jde tu tedy o nesprávnou domněnku svědka. Žalobkyně proto navrhla, aby Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že nakládáním s odpady je i manipulace směřující k přepravě odpadu (nakládání na auto). Není proto rozhodující, za jakým účelem žalobkyně s odpady nakládala, ale že tak vůbec činila. Krom toho svědek Ing. V. uvedl, že návěs po naložení odpadu odjel; nešlo tedy jen o překládání z auta na auto. Žalobkyně sama nepopírá, že nakládala na inkriminovaném pozemku s odpadem – byť se tak dělo kvůli měření hluku a pro potřeby řízení o povolení činnosti na pozemcích parc. č. 3536/43 a 3536/45. Není podstatné, že podnět k řízení podalo občanské sdružení: inspekce zahájila řízení až v okamžiku, kdy na základě podnětu pojala důvodné podezření o spáchání správního deliktu. Stejně tak nemá pro věc význam ani to, že jednotlivé pozemky nejsou v terénu označeny, pokud sama žalobkyně připouští, že s kovovým odpadem manipulovala na hranicích uvedených pozemků, resp. že sama několikrát využila manipulační plochu (parc. č. 3536/45) k překládání odpadu z auta na auto. Žalovaný proto navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Žalobkyně dne 2. 2. 2010 předložila soudu nový provozní řád provozovny ze dne 24. 9. 2009. Mezi pozemky, na kterých je provozovna povolena, je uveden mj. i pozemek parc. č. 3536/43 a 3536/45 s okamžitou kapacitou max. 500 t. Žalobkyně též předložila listiny, ze kterých je patrné, že o toto rozhodnutí usilovala již delší dobu; také měření hluku provedené dne 13. 10. 2008 bylo pro tento účel nezbytné.

Žalovaný na to reagoval dne 18. 2. 2010 sdělením, že nově předložené listiny jsou pro rozhodnutí o správním deliktu, k němuž došlo v roce 2008, irelevantní.

Ze správního spisu soud zjistil, že podle provozního řádu žalobkyně, schváleného rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 24. 4. 2008, má žalobkyně vykonávat svou činnost na pozemcích parc. č. parc. č. 3538/5, 3538/6, 3538/7 a 3538/8. V reakci na oznámení o zahájení řízení ze dne 8. 1. 2009 žalobkyně sdělila, že již několikrát použila pozemek bratra svého jednatele parc. č. 3536/45 jako manipulační plochu k překládání materiálu z jednoho auta na druhé. To není v rozporu se zákonem, překládat materiál lze na jakémkoli prostranství. Ing. K. K., zaměstnanec Zdravotního ústavu v Jihlavě, který prováděl u žalobkyně dne 13. 10. 2008 měření hluku, ve své svědecké výpovědi dne 12. 2. 2009 uvedl, že předmětem měření byly i činnosti, které se v provozovně neprovádějí denně, jako pálení autogenem, shrnování železa, naložení kovového odpadu a následné vysypání. Nebyl si jist, na které parcele probíhala nakládka železného odpadu – jednalo se o horní parcelu, ale svědek tam při měření neviděl. Ing. Š. V., zaměstnanec Krajské hygienické stanice Jihlava, pobočka Žďár nad Sázavou, ve své svědecké výpovědi dne 12. 2. 2009 popsal události ze dne 13. 10. 2008 tak, že na horní plochu přijely dva nákladní automobily, poté byl překládán železný šrot z kontejnerů na návěs, který po naložení odjel. Kontejnery byly umístěny na pozemku parc. č. 3536/45, tam byl nakládán odpad na návěs a také tam byl doložen železný šrot na nákladní automobil s přívěsem. Hlavní nakládání železného šrotu probíhalo na pozemku parc. č. 3538/7 (konkrétní pozemky svědek určil za pomoci katastrální mapy).

Žaloba není důvodná.

Podle § 18 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech je provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů povinen provozovat zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů v souladu s jeho schváleným provozním řádem. Podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech uloží inspekce pokutu do výše 10 000 000 Kč fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním nebo provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů v rozporu se schváleným provozním řádem zařízení.

Žalobkyně v žalobě připustila, že v průběhu měření hluku dne 13. 10. 2008 manipulovala s odpadem i na pozemku parc. č. 3536/45; domnívá se však, že za to nemůže být trestána, neboť s odpadem tam nakládala právě jen v tento den, aby vytvořila maximální možnou hladinu hluku, a aby tak prováděné měření bylo průkazné.

S touto argumentací soud nemůže souhlasit. Provozní řád, který byl žalobkyni schválen, má pro ni obecnou platnost a nelze z něj činit výjimky jen na základě jejího subjektivního uvážení či vnitřní pohnutky. Stanovil-li provozní řád, že zařízení lze provozovat pouze na pozemcích zde vyjmenovaných, vztahuje se toto omezení na všechny činnosti, k nimž je žalobkyně coby provozovatelka zařízení oprávněna a které se obvykle vyskytují při nakládání s odpady. I vykládání odpadů z kontejnerů nebo jejich překládání z jednoho vozidla na druhé se tedy musí odehrávat jen na plochách, které byly zahrnuty do provozního řádu, byť se tu nejedná o činnosti „specializované“, jimiž se fyzicky působí na samotný odpad (lisování, pálení autogenem apod.). Žalobkyně již v odvolání zlehčovala své jednání tvrzením, že nakládat a vykládat materiál lze na jakékoli ploše, třeba i na veřejném prostranství; zde však právě nejde o jakýkoli „materiál“, ale o odpad – tedy o zvláštní kategorii materiálu, s níž může nakládat pouze oprávněná osoba, a to jen na místech a za podmínek určených provozním řádem. Tento požadavek není samoúčelný, neboť při vydávání provozního řádu je třeba zkoumat, zda jsou jednotlivé pozemky k nakládání s odpady vhodné – tj. musejí mít určitým způsobem upraven povrch (na konkrétních čtyřech pozemcích, které sloužily v dané době žalobkyni, byla provedena izolace proti ropným látkám, betonová podlaha, zřízena bezodtoká jímka, případně byla plocha pozemku svedena do odlučovače ropných látek) a stanoví se také jejich nosnost. U pozemku, který nebyl zahrnut do provozního řádu, není jasné, zda tyto požadavky byly splněny.

Žalobkyni tedy nemůže zprostit odpovědnosti to, že podle vlastních slov manipulovala dne 13. 10. 2008 na pozemku parc. č. 3536/45 s odpadem jen jednorázově a zcela záměrně. Jak vypověděl svědek Ing. Veleba, příslušní pracovníci od žalobkyně při měření hluku nevyžadovali, aby působila hluk i na pozemcích, které do provozovny nenáležejí a na nichž žalobkyně není oprávněna nakládat s odpadem. Žalobkyně poukázala na výpověď Ing. K.; ten potvrdil její tvrzení, podle nějž pro účely měření hluku probíhaly v provozovně dne 13. 10. 2008 i činnosti, které se jinak neodehrávají každodenně. S tím není nutno polemizovat, nevypovídá to však nic o tom, kde byly tyto činnosti prováděny. Soud stejně jako žalovaný považuje za věrohodnou výpověď svědka Ing. V., který přesně popsal, že hlavní nakládání odpadu probíhalo na jednom z pozemků schválených pro činnost provozovny, ovšem nakládání železného odpadu z kontejnerů na návěs se odehrávalo na pozemku odlišném, který do provozovny nepatří. (Dále i svědek Ing. K. v obecné rovině uvedl, že nakládka železného odpadu probíhala i na „horní parcele“.) Žalobkyně poznamenala, že tvrzení Ing. V. nemusí být zcela přesné, protože podle ní probíhalo překládání odpadu „na hranici“ pozemků parc. č. 3536/45 a 3536/43; tím samým je ale řečeno, že činnost skutečně probíhala na pozemcích, z nichž ani jeden k tomu není určen (a které byly pro provozovnu schváleny až novým provozním řádem ze dne 24. 9. 2009). I z přiložené katastrální mapy je zřejmé, že čtyři pozemky zahrnuté do provozního řádu na straně jedné, a pozemky parc. č. 3536/45 a 3536/43 na straně druhé tvoří logické celky, podle všeho i v terénu rozeznatelné (oba svědci se zmínili o „horní parcele“). Krom toho sama žalobkyně, když se vyjadřovala k zahájení řízení o správním deliktu, sdělila, že inkriminovanou manipulační plochu využívala již v minulosti a že na tom nespatřuje nic závadného. Tím se zpochybňuje její tvrzení v žalobě, podle nějž manipulace s odpadem dne 13. 10. 2008 byla jednorázová a „účelová“ kvůli měření hluku.

Poukaz žalobkyně na to, že správní řízení je důsledkem činnosti paní K., která se snaží všemožně komplikovat podnikání žalobkyně a má s vlastníky pozemků spory i v soukromé rovině, nemůže obstát. Je možné, že bez podnětů od „informátora“ by se správní orgán nedozvěděl o porušování provozního řádu a správní řízení by nezahájil; to však nic nemění na tom, že byl povinen ve věci konat, jakmile pojal podezření, že byl porušen zákon. I kdyby sousedé žalobkyně byli sebenepřejícnější, nemohli by přivodit potrestání žalobkyně za správní delikt, pokud by žalobkyně takový delikt skutečně nespáchala.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.; kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 30. listopadu 2012

JUDr. Eva Pechová

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru