Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 13/2008 - 28Rozsudek MSPH ze dne 18.02.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 13/2008 - 28-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce Podařil – Voráček, s. r. o., se sídlem Pod Svahem 788/9, 140 00 Praha 4 – Braník, zastoupeného JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem Štefánikova 29, 150 00 Praha 5, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10, s kontaktní adresou Podskalská 19, 128 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2007, č. j. 500/1088/502 21/07,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2007 uložila Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha (dále jen „inspekce“), žalobci pokutu ve výši 350 000 Kč za porušení provozního řádu zařízení k odstraňování odpadů. Porušení zákona spatřovala inspekce v tom, že žalobce při provozu zařízení s názvem „Technická rekultivace skládky komunálního odpadu Modřany“ v průběhu roku 2005 dostatečně neprokazoval kvalitu odpadů přijímaných do zařízení; tím porušil provozní řád [§ 20 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech].

Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 7. 11. 2007 zamítl žalobcovo odvolání proti napadenému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil.

Žalobce v žalobě proti rozhodnutí žalovaného zdůraznil, že sám zákon o odpadech rozlišuje mezi zařízeními k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů (§ 14 odst. 1) a zařízeními, která nejsou určena k nakládání s odpady (§ 14 odst. 2). Jde-li o zařízení tohoto druhého typu, není provozovatel povinen řídit se schváleným provozním řádem; musí pouze

dbát na to, aby využívané odpady splňovaly požadavky stanovené pro vstupní suroviny a aby při nakládání s nimi nebyly porušeny právní předpisy. Zákon tedy připouští, že vstupní surovinou může být i odpad; přitom odpad ze stavebního materiálu může být považován za stavební materiál, může-li být k tomuto účelu využit či je-li drcen, tříděn nebo jinak upraven. Je-li takový odpad použit ke svému původnímu účelu – provádění prací ve smyslu stavebních předpisů – nelze již tento materiál považovat za odpad, ale za stavební materiál. To platí i pro naváženou zeminu. Žalobce tedy při zabezpečovacích pracích (povinnost provádět je mu vznikla ze zákona, nikoli až na základě rozhodnutí stavebního úřadu) nenakládal s odpady; nebyl proto povinen řídit se provozním řádem.

Žalobce dále popřel, že by roční lhůta pro zahájení řízení o uložení pokuty podle § 67 odst. 1 zákona o odpadech, začala běžet až dne 14. 4. 2006. Žalovaný bez dalšího převzal tvrzení, podle nějž se inspekce dozvěděla o porušení provozního řádu až tohoto dne, aniž se vypořádal s tím, že informace a podklady svědčící o žalobcově činnosti (zejména stavební deník a žalobcův dopis doručený inspekci dne 20. 1. 2006) byly inspekci poskytovány již před tímto datem. Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí vydaná v obou stupních a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na tom, že zařízení provozované žalobcem je svým charakterem zařízením určeným k nakládání s odpady. Odpady přivážené do zařízení nevstupovaly do žádného technologického procesu jako surovina, pouze zde byly ukládány za účelem rekultivace skládky. Žalovaný nepochybuje o tom, že beton a zemina přivážené do žalobcova zařízení jsou odpadem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona. Žalobcovo subjektivní přesvědčení o tom, že beton a zemina jsou stavební materiál, protože je takto používal, není podstatné; stavební odpad sice může být použit jako výrobek – stavební materiál, musí ovšem splňovat podmínky podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky; to v této věci splněno nebylo. Pro posouzení věci tak není klíčové, zda šlo o zabezpečovací práce a zda tyto práce byly konány před jejich nařízením ze strany stavebního úřadu, nebo až posléze: podstatné je, jaký materiál byl při této činnosti využit. Podle žalovaného se jednalo o odpad (byť třeba využitý při stavebních pracích), a zároveň byly práce prováděny za platnosti a účinnosti provozního řádu. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 16. 11. 2005 zahájila inspekce u žalobce kontrolu nakládání s odpady; při ní vyslovila podezření, že žalobce porušuje některá ustanovení provozního řádu. Žalobce dne 2. 12. 2005 sdělil, že zabezpečovací práce nejsou od 30. 9. 2005 prováděny podle provozního řádu, ale v souladu s § 14 odst. 2 zákona o odpadech. Inspekce dne 4. 1. 2006 vznesla opakovaný požadavek na poskytnutí dokladů o nakládání s odpady; žalobce setrval na tom, že veškeré potřebné podklady již poskytl; ve věci proto bylo dne 7. 2. 2006 zahájeno správní řízení ve věci porušení § 19 odst. 1 písm. e) a f) zákona o odpadech, dne 12. 3. 2007 pak bylo zahájeno správní řízení ve věci porušení § 20 písm. c) zákona o odpadech,

V rozhodnutí o uložení pokuty inspekce zdůraznila, že ačkoli rekultivační práce na skládce byly dne 25. 2. 2005 zastaveny, byly do zařízení přijímány odpady i po tomto datu, a to ne vždy v souladu s požadavky stanovenými provozním řádem zařízení. Po 30. 9. 2005 bylo v zařízení s odpady nakládáno v souladu s rozhodnutím Úřadu městské části Praha 4, kterým byly nařízeny neodkladné zabezpečovací práce na tělese rekultivované skládky. Krom toho s odpadními zeminami nakládal žalobce i před 30. 9. 2005 (viz stavební deník). Žalobce inspekci předložil všechny analytické rozbory odpadů, které měl k dispozici; ty však nevypovídaly o veškerých odpadech, které byly v průběhu roku 2005 navezeny do zařízení, konkrétně o odpadu kat. č. 17 01 01 beton v množství 1508,4 t. Dále žalobce zamlčel přijetí odpadní zeminy v celkovém množství 16 333 m. Žalobce provozoval zařízení podle § 14 odst. 1, nikoli odst. 2 zákona o odpadech: požadavkům § 14 odst. 2 totiž vyhovují pouze zařízení, která nejsou určena k nakládání s odpady. O porušení provozního řádu se inspekce dozvěděla až z hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2005, jehož kopii obdržela od úřadu městské části až dne 14. 4. 2006.

Žaloba není důvodná.

Podle § 20 písm. c) zákona o odpadech, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, je provozovatel zařízení k odstraňování odpadů povinen provozovat zařízení k odstraňování odpadů v souladu s jeho schváleným provozním řádem.

Žalobce nepopírá, že mu byl dne 9. 2. 2003 vydán provozní řád rekultivace skládky Modřany – zařízení k odstraňování odpadů – a že součástí podmínek stanovených v provozním řádu byla povinnost prokazovat kvalitu odpadů přijímaných do zařízení; tvrdí však, že tuto povinnost neměl od 25. 2. 2005, kdy byly rekultivační práce na skládce zastaveny, a už vůbec ne po 30. 9. 2005, kdy jen prováděl nařízené zabezpečovací práce na tělese skládky. V tom však se žalobcem nelze souhlasit.

Zařízení, které žalobce provozoval, je svou povahou skládkou odpadů, resp. bývalou skládkou. V provozním řádu schváleném Magistrátem hlavního města Prahy se výslovně uvádí, že předmětem činnosti bude ukládání odpadů na skládku; konkrétně mělo jít o odpady typu odpadní štěrk a kamenivo, odpadní písek a jíl, beton, cihly, taška a keramika, vytěžená hlušina, zemina a kamení apod., které měly být naváženy na stávající těleso skládky a průběžně hutněny. Jednalo se tedy o způsob odstraňování odpadů ve smyslu kódu D1 přílohy č. 4 zákona o odpadech (ukládání v úrovni nebo pod úrovní terénu – např. skládkování apod.).

Žalobce vyslovil domněnku, že po 25. 2. 2005 již neprovozoval zařízení k odstranění odpadů, ale pouze využíval odpady ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o odpadech [V zařízeních, která nejsou podle tohoto zákona určena k nakládání s odpady, je možné využívat pouze odpady, které splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny (…) K provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1]; tato domněnka však není správná. Jak je zřejmé ze stavebního deníku, který žalobce poskytl správním orgánům, do zařízení byly i po 25. 2. 2005 přijímány typově stejné odpady jako předtím a byly ukládány na těleso skládky stejně jako dříve, ve smyslu kódu D1 přílohy č. 4 zákona o odpadech, která stanoví způsoby odstraňování odpadů. Naproti tomu způsoby využívání odpadů jsou upraveny v příloze č. 3 zákona o odpadech, a není zřejmé, jaký z těchto způsobů se žalobce domníval provozovat (podle soudu nelze žalobcovu činnost přiřadit k žádné z činností vyjmenovaných v příloze č. 3). Žalovaný správně uvádí, že „využíváním“ jsou postupy, při kterých se odpad využívá jako vstupní surovina, která se dále zpracovává; žalobce však nedělal nic jiného, než že – stejně jako předtím – ukládal přivážené odpady na povrchu terénu, resp. na tělese skládky.

Z toho, že ke dni 25. 2. 2005 byly oficiálně zastaveny rekultivační práce na skládce, nelze dovozovat, že zařízení přestalo sloužit k odstraňování odpadů a že se tím samým změnila povaha materiálu, který byl na skládce (jak plyne ze stavebního deníku) nadále přijímán – tedy že tento materiál přestal být odpadem. Žalobce především ve svém zařízení odpady nevyužíval, ale odstraňoval; nemůže tedy uspět se svým poukazem na „využívání vstupní suroviny“, protože přivážený odpad (beton, zeminu apod.) nijak dále nezpracovával, jen jej umísťoval na těleso skládky. Dále, jak na to upozorňuje žalovaný, z odpadu se nemůže stát stavební materiál „jen tak“; stavební materiál je výrobkem, a jako takový by musel mít příslušný certifikát podle zákona č. 22/1997 Sb.

Povinnost prokazovat kvalitu přijímaných odpadů tak u žalobce trvala po celý rok 2005. Žalobní tvrzení je ostatně neúplné v tom směru, že se zabývá jen činností žalobce po 25. 2. 2005; správní orgány ale kontrolovaly žalobcovu činnost za celý rok 2005 a vytýkaly mu, že důsledně neprokazoval kvalitu odpadů přijímaných do zařízení po dobu celého roku,

nikoli jen v určitém období. Při kontrole dne 20. 10. 2005 vyžadovala inspekce od žalobce projektovou dokumentaci k provádění rekultivace skládky – tedy k činnosti, jíž se žalobce věnoval pouze do 25. 2. 2005 – průběžnou evidenci o odpadech z let 2003, 2004 a 2005, provozní deník zařízení za období od 1. 8. 2004 do současnosti, analytické rozbory navážených odpadů, včetně protokolů o odběru vzorků za období roku 2003, 2004 a 2005, a provozní řád zařízení k odstraňování odpadů. Žalobce předložil ve stanoveném termínu jen některé z těchto dokladů (kopie stavebních deníků, doklady o výluhových zkouškách a provozní řád zařízení); při kontrole dne 16. 11. 2005 jej proto inspekce opětovně vyzvala k předložení veškerých analýz o vlastnostech přijímaných odpadů od jednotlivých původců za dobu provozu zařízení, výpisu umístění jednotlivých navážek odpadů do konkrétních sektorů rekultivace, výpisu celkového množství přijatých a uložených odpadů za rok 2005 do dnešního data, dle jednotlivých druhů odpadů, podepsaného statutárním orgánem žalobce. Tyto doklady žalobce nepředložil, a byl k tomu opětovně vyzván dne 4. 1. 2006; současně byl vyzván k předložení dokladů osvědčujících splnění podmínek 5 a 6 rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 1. 2003 (jimi byla žalobci uložena povinnost provádět s pomocí akreditované laboratoře analytické rozbory ukládaných odpadů ve smyslu § 11 odst. 16 vyhlášky č. 383/2001 Sb. a zasílat výsledky těchto rozborů jednou měsíčně příslušnému orgánu, a předkládat tomuto orgánu každé tři měsíce doklady o skutečném množství a skladbě uložených odpadů). Žalobce již žádné další doklady nepředložil a ve svých přípisech jen opakovaně poukazoval na to, že od 25. 2. 2005 již neprovozuje zařízení podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech a provádí pouze zabezpečovací práce. K tomu, proč nepředložil vyžadované doklady za předcházející období, se ale nijak nevyjadřoval ani v průběhu správního řízení, ani v žalobě.

Inspekce tak měla od žalobce k dispozici dílčí doklady související s provozem v zařízení již od října či listopadu 2005; k tomu, aby mohla posoudit, zda veškeré přijaté a evidované odpady (resp. vzorky všech těchto odpadů) byly také podrobeny laboratorním zkouškám, však potřebovala porovnat různé doklady a evidence vedené žalobcem. To mohla učinit až dne 14. 4. 2006, kdy od Úřadu městské části Praha 12 získala hlášení o produkci a nakládání s odpady za rok 2005, srovnala informace plynoucí z tohoto hlášení s informacemi získanými především ze stavebního deníku a zjistila nesrovnalosti (ne všechny přijaté odpady byly podrobeny zkouškám, resp. žalobce nepředložil listiny, které by o tom svědčily). Lhůta pro zahájení řízení o pokutě ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o odpadech tak počala běžet právě až dnem 15. 4. 2006 a skončila by až dnem 14. 4. 2007; již v březnu 2007 však bylo ve věci správního deliktu zahájeno řízení, takže lhůta neuplynula marně. Žalobní námitka, podle které bylo řízení zahájeno až po uplynutí roční lhůty, tak není důvodná. To, že se správní orgán „dozvěděl o porušení povinnosti“, jak stanoví § 67 odst. 1 zákona o odpadech, není možno vykládat jako jakoukoli informaci, kterou správní orgán o případném porušení zákona získal: musí se jednat o informaci kvalifikovanou, která správnímu orgánu umožní učinit si předběžný úsudek ve věci. Ostatně taková úprava je i ve prospěch samotných subjektů– řízení pak s nimi není zahajováno hned při prvním podezření na porušení zákona.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 18. února 2011

JUDr. Eva Pechová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru