Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 129/2008 - 97Rozsudek MSPH ze dne 15.06.2011

Prejudikatura

9 Afs 9/2007


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 129/2008 - 97-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně ALLOD CZ, a. s., se sídlem Pisárecká 269/6, 603 00 Brno – Kohoutovice, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem Žitná 1, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, 112 33 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2008, č. j. 2740/08-1400-801131,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Platebním výměrem na daň z převodu nemovitostí ze dne 22. 11. 2007 stanovil Finanční úřad pro Prahu 1 žalobkyni základ daně ve výši 25 000 000 Kč a vyměřil jí daň ve výši 1 375 000 Kč. Učinil tak poté, co žalobkyně nepodala přiznání k dani z převodu nemovitostí, ačkoli podle prohlášení o vkladu nemovitosti ze dne 12. 8. 2002 vložila svou nemovitost (budovu č. p. 194 a pozemek parc. č. 146, v k. ú. Staré Město, obec Praha) do základního kapitálu společnosti KRAKOWECZ, a. s. (s právními účinky vkladu ke dni 25. 9. 2002). V zakladatelské listině této společnosti je stanovena hodnota vloženého základního kapitálu na 10 000 000 Kč (10 ks kmenových listinných akcií na majitele při jmenovité hodnotě jedné akcie 1 000 000 Kč). Veškeré akcie na celý základní kapitál upsal zakladatel za emisní kurs rovný hodnotě nepeněžitého vkladu; celý emisní kurs byl takto splacen nepeněžitým vkladem, jehož předmětem byly výše uvedené nemovitosti; hodnota těchto nemovitostí ale byla přitom znaleckým posudkem stanovena na 35 000 000 Kč. Z notářského zápisu, jehož předmětem je zakladatelská smlouva, rovněž plyne, že rozdíl mezi jmenovitou hodnotou akcií a hodnotou nepeněžitého vkladu tvoří emisní ážio v částce 25 000 000 Kč.

Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 2. 2008. Daň byla vyměřena ve lhůtě stanovené zákonem: původní tříletá lhůta, která by běžela do 31. 12. 2006, totiž začala běžet znovu v důsledku výzev správce daně k podání daňového přiznání ze dne 14. 4. 2005 a 28. 11. 2005 a skončila by až dne 31. 12. 2008. Žalovaný nesouhlasil se žalobkyní v tom, že by vklad nemovitosti v hodnotě 35 000 000 Kč byl jako celek osvobozen od daně podle § 20 odst. 6 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“). Nemovitosti vložené do základního kapitálu takto osvobozeny jsou; část hodnoty nemovitosti, která tvoří příplatek nad hodnotu základního kapitálu a je zaúčtována jako emisní ážio, rezervní fond či jako vklad do ostatních kapitálových fondů, však nesplňuje jednu ze základních podmínek § 20 odst. 6 (nejde o vklad do základního kapitálu).

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně zdůraznila, že vložila nemovitosti do základního kapitálu společnosti KRAKOWECZ, a. s., v dobré víře, že je tento vklad osvobozen od daně. Žalobkyně se vyjádřila k určování základu daně podle § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.; podle ní nelze použít v tomto případě cenu sjednanou, ale pouze cenu zjištěnou; tou však není cena 35 mil. Kč, kterou znalec Ing. Vladimír Horský ve svém posudku, vypracovaném pro účely vkladu do základního kapitálu, jasně označil jako „obecnou (obvyklou, tržní) cenu“. Správce daně proto nesprávně vycházel z částky 35 mil. Kč, zejména v situaci, kdy znalecký posudek obsahoval i uvedení ceny zjištěné v částce 23 242 270 Kč. Správce daně tím, že vzal část vkladu ve výši 25 000 000 Kč za základ daně, fakticky „rozdělil“ vklad; tento postup, založený na extenzivním výkladu § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. a § 58 a § 59 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.), nemá oporu v zákoně. Na vznik daňové povinnosti nemůže mít podle žalobkyně vliv ani rozdělení vkladu, které proběhlo uvnitř společnosti KRAKOWECZ, a. s., rozhodnutím jejích společníků. Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného i platební výměr jemu předcházející a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že správce daně postupoval v souladu s tehdy uplatňovanou praxí správních orgánů. Za cenu sjednanou proto považoval cenu podle znaleckého posudku Ing. Vladimíra Horského – 35 000 000 Kč (statutárním orgánem společnosti KRAKOWECZ, a. s., byla tatáž osoba jako místopředseda představenstva žalobkyně, a cena nepeněžitého vkladu tedy musela plně vycházet z vůle účastníků). Kromě tohoto znaleckého posudku měl správce daně k dispozici i znalecký posudek zpracovaný společností NOVOTA, a. s., na částku 35 196 730 Kč (vyhotovený pro potřeby daňového řízení ve věci směnné smlouvy uzavřené v r. 2001, na jejímž základě žalobkyně nabyla předmětnou nemovitost), a znalecký posudek správce daně z téhož roku znějící na částku 31 814 650 Kč (pro potřeby ocenění nemovitosti jako kulturní památky). Cena zjištěná obsažená v posudku Ing. V. Horského nebyla vypracována v souladu s oceňovacím předpisem; správný postup byl dodržen pouze v posudku společnosti NOVOTA, a. s. Žalovaný v odvolacím řízení přihlédl k novému právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2007, č. j. 8 Ca 25/2006-39, a protože cena zjištěná podle posudku společnosti NOVOTA, a. s., se v podstatě shoduje s cenou původně stanovenou posudkem Ing. Vladimíra Horského, ztotožnil se žalovaný se základem daně a daní stanovenou správcem daně v I. stupni. Žalovaný setrval (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu) na tom, že osvobození se týká pouze té části hodnoty nemovitosti, která zvyšuje základní jmění. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobkyně v replice ze dne 12. 6. 2008 dodala, že správce daně porušil také § 44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Ten umožňuje správci daně stanovit základ daně a daň podle pomůcek jen v případě, že daňové přiznání nebylo podáno ani po výzvě správce daně. Výzvy ze dne 14. 4. 2005 a 28. 11. 2005 adresované žalobkyni jí však nebyly řádně doručeny. To mělo dále za následek, že nezačala běžet nová lhůta k vyměření daně, a daň tedy byla žalobkyni vyměřena až po uplynutí (původní) lhůty k vyměření daně. V dalším podání ze dne 24. 2. 2009 žalobkyně uvedla, že tvrzení žalovaného, podle nějž měl v daňovém řízení k dispozici další dva znalecké posudky (kromě posudku Ing. Horského), je novou skutečností; v odůvodnění se žalovaný zmínil pouze o listinách předložených mu Krajským soudem v Brně jako soudem rejstříkovým a souvisejících se vznikem společnosti KRAKOWECZ, a. s. Žalovaný se mýlí, pokud cenu zjištěnou posudkem V. Horského ve výši 23 242 270 Kč při ocenění nákladovým způsobem pokládá za rozpornou s oceňovacím předpisem: pronajímány totiž byly pouze nebytové prostory v budově, nikoli stavba jako taková.

Žalovaný k podáním žalobkyně zejména sdělil, že správce daně byl oprávněn obstarat si pro účely stanovení daně veškeré potřebné listiny, v tomto případě tedy i další dříve vyhotovené znalecké posudky. Pokud se žalovaný o dvou starších posudcích zmínil až ve vyjádření k žalobě, učinil tak pouze pro přehlednost. Žalovaný nesouhlasil se správcem daně, že základem daně se měla stát „cena sjednaná“, za niž správce daně považoval cenu 35 000 000 Kč z posudku Ing. Horského (srov. též rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 8 Ca 25/2006); správně měl správce daně použít cenu zjištěnou, kterou ve svém posudku správně stanovila společnost NOVOTA, a. s. Jí stanovená cena zjištěná je o něco vyšší (35 196 730 Kč), žalovaný však přihlédl k výhodám pro daňový subjekt a základ daně nezvýšil. Krom toho žalobkyni bylo známo, že posudek Ing. Horského (z června 2002) vycházel mj. i z posudku zpracovaného společností NOVOTA, a. s. (v říjnu 2001). Při zachování stejného způsobu využití nemovitosti by se jen stěží dal připustit pokles ceny nemovitosti o 1/3 za tak krátké období. Ocenění výnosovým způsobem se přitom užije i v případě, že je pronajata pouze část stavby.

Ve správním spisu je založen znalecký posudek o ceně dotčené nemovitosti vypracovaný společností NOVOTA, a. s., v říjnu 2001; ten stanovil tzv. administrativní cenu na 35 196 730 Kč. Nemovitost v něm byla oceněna výnosovým způsobem, neboť část nebytových prostor v ní byla pronajata. Dále je tu založen znalecký posudek vypracovaný Ing. Vladimírem Horským v červenci 2002; ten stanovil cenu nemovitosti nákladovým způsobem na 23 242 270 Kč, výnosovým způsobem na 52 159 800 Kč a cenu tržní na 35 000 000 Kč. Podle zakladatelské listiny sepsané formou notářského zápisu dne 12. 8. 2002 vydala společnost KRAKOWECZ, a. s., deset kusů akcií ve jmenovité hodnotě jedné akcie 1 000 000 Kč, přičemž celý emisní kurs bude splacen nepeněžitým vkladem – dotčenou nemovitostí, jejíž hodnota byla posudkem Ing. Horského stanovena na 35 000 000 Kč. Rozdíl mezi jmenovitou hodnotou akcií a hodnotou nepeněžitého vkladu tvoří emisní ážio ve výši 25 000 000 Kč.

Žaloba není důvodná.

Soud se nejprve zabýval námitkou, podle níž zanikla pravomoc správce daně vyměřit daň. Ačkoli žalobkyně uplatnila tuto námitku až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby a k uplatnění žalobních bodů podle § 71 odst. 2 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“), přihlíží soud k této tzv. daňové prekluzi z úřední povinnosti. V projednávané věci však měl správce daně právo daň vyměřit. Podle § 22 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. nelze daň vyměřit ani doměřit po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Tato povinnost vznikla žalobkyni v souladu s § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. do 30 dnů ode dne, v němž jí byla doručena smlouva s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Ze správního spisu není zřejmé, kdy byla žalobkyni tato smlouva doručena, nicméně stalo se tak po 23. 4. 2003. Lhůta pro vyměření daně by tedy skončila dnem 31. 12. 2006; ještě než však toto datum nastalo, adresoval správce daně žalobkyni dvě výzvy k podání daňového přiznání (výzvu ze dne 14. 4. 2005, doručenou dne 18. 4. 2005, a výzvu ze dne 28. 11. 2005, doručenou dne 1. 12. 2005). Obě výzvy byly žalobkyni řádně doručeny, na doručence je její razítko a podpis oprávněné osoby (soud nepřihlížel k opožděně uplatněné námitce, podle níž ani jedna ze zásilek nebyla převzata osobou k tomu oprávněnou). Původní tříletá lhůta pro vyměření daně tak byla přerušena ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. (Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl poplatník o tomto úkonu zpraven), začala běžet znovu od konce roku 2005 a skončila by 31. 12. 2008; do té doby však byl vydán platební výměr (listopad 2007) a bylo pravomocně rozhodnuto o odvolání proti němu (únor 2008).

Žalobkyně dále tvrdí, že vklad nemovitosti do základního kapitálu je osvobozen od daně jako celek a že částka 25 000 000 Kč přesahující základní kapitál nemohla být zdaněna. Ani v této námitce soud se žalobkyní nesouhlasí.

Podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném v době vkladu, jsou od daně darovací a daně z převodu nemovitostí osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona do základního kapitálu obchodních společností nebo družstev. Vkladem společníka je podle § 59 odst. 1 obchodního zákoníku souhrn peněžních prostředků nebo jiných penězi ocenitelných hodnot, které se určitá osoba zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí nebo zvýšení účasti ve společnosti; základní kapitál je pak podle definice obchodního zákoníku (§ 58 odst. 1) peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti.

V zakladatelské listině společnosti KRAKOWECZ, a. s., se výslovně stanoví [v souladu s § 109 odst. 3 obchodního zákoníku: Mají-li být poskytnuty nepeněžité vklady na splacení vkladu, musí být ve společenské smlouvě nebo v písemném prohlášení o zvýšení vkladu nebo v prohlášení o převzetí vkladu (§ 143 odst. 6) uveden předmět nepeněžitého vkladu a částka, kterou se započítává na vklad společníka], že nepeněžitý vklad bude použit ke splacení celého emisního kursu ve výši 10 000 000 Kč a že zbývajících 25 000 000 Kč (z celkové hodnoty nemovitosti 35 000 000 Kč) tvoří emisní ážio (v souladu s § 163a odst. 3 obchodního zákoníku: Rozdíl mezi hodnotou nepeněžitého vkladu a jmenovitou hodnotou akcií, které mají být vydány akcionáři jako protiplnění, se považuje za emisní ážio). Základní kapitál zakládané společnosti činil 10 000 000 Kč; nebylo tedy možno vložit do společnosti více než právě 10 000 000 Kč, resp. nebylo možno na vklad společníka započíst více než právě 10 000 000 Kč, ať už byla hodnota vkládané nemovitosti jakkoli vysoká. Ze znění výše citovaného § 163a odst. 3 obchodního zákoníku je patrné, že vkladatel může učinit vklad ve vyšší hodnotě, než je hodnota samotného základního kapitálu; hodnota vkladu, která je nad touto hranicí, však už stojí mimo základní kapitál i v tom smyslu, že nezvyšuje účast společníka na společnosti, tj. nedává mu více hlasovacích práv, resp. vyšší podíl na řízení společnosti, na jejím zisku a likvidačním zůstatku.

Otázkou osvobození od daně z převodu nemovitostí se zabýval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu; ten ve svém rozsudku publikovaném pod č. 2183/2011 Sb. NSS vyložil ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 5. 2001. V tehdy účinném znění zákon stanovil, že od daně darovací a daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev (oproti znění pozdějšímu, které již upravovalo vklady vložené podle zvláštního zákona do základního kapitálu obchodních společností nebo družstev). Rozšířený senát dospěl k závěru, že obchodní zákoník zná nejen (pojmenované) vklady do základního kapitálu, ale i (nepojmenované) vklady, jejichž hodnota se neprojeví v základním kapitálu, případně se tu neprojeví celá. Protože původní znění zákona č. 357/1992 Sb. (do 31. 5 2001) tyto dva případy nerozlišovalo, měly být podle rozšířeného senátu od daně osvobozeny veškeré vklady do obchodních společností, nikoli pouze vklady do základního kapitálu.

S ohledem na rozhodnutí rozšířeného senátu je ale tím spíše zřejmé, že po 31. 5. 2001 takový režim již uplatňován být nemůže. Zákon po tomto datu výslovně stanovil, že osvobození dopadá pouze na vklady do základního kapitálu, a ze zakladatelské listiny společnosti KRAKOWECZ, a. s., je jasné, že do základního kapitálu mohla být vložena jen menší část hodnoty nemovitosti odpovídající maximálně výši základního kapitálu. Není podstatná ani dobrá víra žalobkyně ani to, že jí nebyla známa judikatura k věci. (K tomu soud podotýká, že soudy vykládaly i znění zákona před 31. 5. 2001 zpravidla tak, že osvobozeny jsou jen vklady do základního kapitálu; výklad pro vkladatele příznivější přijal právě až rozšířený senát. Po 31. 5. 2001 již ale znění zákona bylo jednoznačné, a stěží se tu tedy lze dovolávat nejasností ve výkladu.)

Důvodná není ani námitka týkající se znalecky zjištěné ceny nemovitosti, kterou vzaly finanční orgány jako rozhodnou pro stanovení základu daně (k němuž dospěly tak, že od ceny zjištěné znalcem odečetly část hodnoty nemovitosti vstupující do základního kapitálu, tj. 10 000 000 Kč).

Podle § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je základem daně z převodu nemovitostí cena zjištěná podle zvláštního předpisu (pozn.: zde zákon odkazuje na zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku) platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná; rozdíl cen nepodléhá dani darovací. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně cena sjednaná.

Žalobkyně si pro účely vkladu nemovitosti do základního kapitálu obchodní společnosti nechala zpracovat znalecký posudek, ve kterém znalec Ing. Horský použil různé metody (spočetl cenu jak nákladovým, tak výnosovým způsobem) a nakonec odborným odhadem znalce dospěl k obvyklé (tržní) ceně 35 000 000 Kč. Správce daně v I. stupni vycházel z právního názoru, podle nějž je cena stanovená pro účely vkladu cenou sjednanou (protože vkladatel i společnost postupují ve shodě). Protože tato cena sjednaná (obvyklá, tržní) byla vyšší než cena 31 814 650 Kč zjištěná přepočtem znaleckého posudku, který měl správce daně k dispozici z jiného daňového řízení, použil pro výpočet tuto cenu.

Žalovaný tento postup správce daně korigoval s ohledem na novější výklad soudů, podle nichž nelze považovat hodnotu nemovitosti stanovenou pro účely vkladu posudkem znalce podle § 59 odst. 3 obchodního zákoníku za cenu sjednanou ve smyslu § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. (kromě rozsudku zdejšího soudu ve věci sp. zn. 8 Ca 25/2006, kterého se žalovaný dovolává, srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 1228/2007 Sb. NSS), a naopak že se má použít cena zjištěná [k tomu soud dodává, že pro případ vkladu nemovitosti do základního kapitálu obsahuje § 10 zákona č. 357/1992 Sb. od 1. 1. 2004 speciální ustanovení písm. i) (Základem daně z převodu nemovitostí je v případě vkladu nemovitosti do společnosti s ručením omezeným nebo do akciové společnosti hodnota určená posudkem znalce podle obchodního zákoníku)]. Žalovaný přitom zjistil nedostatky ve znaleckém posudku Ing. Horského, pro které nebylo možno použít jím stanovenou cenu zjištěnou, a při určování základu daně použil znalecký posudek společnosti NOVOTA, a. s., která při použití výnosové metody (neboť nemovitost byla částečně pronajata) dospěla k ceně 35 196 730 Kč. Nebyl tedy důvod vytýkat správci daně použití „ceny sjednané“, pokud cena administrativní, která měla být správně použita (jak dovodilo i výše citované rozhodnutí č. 1228/2007 Sb. NSS), byla prakticky totožná s cenou sjednanou (žalovaný přitom ve prospěch žalobkyně odhlédl od oněch 196 730 Kč, o něž byla cena zjištěná vyšší).

Žalovaný při tomto postupu nepochybil; správně uzavřel, že základem daně byla pro období před 1. 1. 2004 cena zjištěná podle zákona o oceňování majetku a že z metod upravených v tomto zákoně nelze použít stanovení ceny nákladovým způsobem, je-li nemovitost alespoň částečně pronajata (žalobní námitky v tomto směru byly uplatněny opožděně), nýbrž je nutno stanovit cenu výnosovým způsobem, tj. podle příjmů z nájemného. Daň byla žalobkyni stanovena podle pomůcek, které jsou součástí správního spisu; za takové situace není vadou rozhodnutí, pokud se žalovaný o všech použitých pomůckách nezmínil v odůvodnění svého rozhodnutí. Žalobkyně namítla proti základu daně jen tolik, že neměla být použita cena sjednaná (to korigoval žalovaný v odvolacím řízení, ovšem i tak dospěl ke stejnému základu daně, jak je vysvětleno výše) a že rozsudek Ing. Horského obsahuje cenu zjištěnou podstatně nižší (zde ovšem šlo o cenu stanovenou nákladovým způsobem, který při daném využití nemovitosti není na místě; námitky proti konkrétní metodě stanovení daně vznesla žalobkyně až po uplynutí zákonné lhůty); tyto námitky nejsou důvodné.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 15. června 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru