Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 12/2008 - 57Rozsudek MSPH ze dne 14.03.2011

Prejudikatura

9 Afs 79/2008 - 101

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 32/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 12/2008 - 57-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně C. A. T. GROUP, s. r. o., se sídlem Karlínské náměstí 3/170, 180 00 Praha 8, zastoupené JUDr.Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8, proti žalovanému Magistrátu hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1, s adresou pro doručování Jungmannova 29/35, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2007, č. j. S-MHMP 446973/2007/DPC-1,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 24. 8. 2007 nevyhověl Úřad městské části Prahy 12 žádosti žalobkyně o vydání povolení k provozování dvou výherních hracích přístrojů v provozovně „Desperado – Jasná“ v Praze 4 na ulici Zdislavická 963 na období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007: zjistil totiž, že ve vzdálenosti 78 m od provozovny se nachází zdravotní středisko. Takové umístění hracích přístrojů by bylo v rozporu s § 17 odst. 11 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích, který zakazuje sousedství hracích přístrojů a mj. zdravotnických zařízení; pojem „sousedství“ je třeba v souladu s judikaturou vykládat jako okruh 100 m od provozovny, a do tohoto okruhu spadá i předmětná provozovna; to platí zejména s ohledem na místní poměry a na to, že ke zdravotnímu středisku se občané dostávají právě komunikací, která vede podél provozovny žalobkyně.

Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 12. 2007 a napadené rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí nemá vliv na jeho zákonnost, že pro posouzení přípustnosti umístění hracích přístrojů není rozhodná vzdálenost, kterou člověk ujde po chodníku od vchodu zdravotního střediska ke vchodu do provozovny, ale vzdálenost přímá. Není podstatné, že provozovna má nenápadný zevnějšek, že od ní není vidět zdravotní středisko a že objekty jsou stavebně i funkčně odděleny. Žalobkyni nevznikl „nárok“ na vyhovění žádosti jen proto, že v minulosti jí vyhovováno bylo; v tomto řízení totiž byla nově zjištěna blízkost zdravotního střediska.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně nesouhlasila s tím, že správní orgán přebral hodnocení pojmu „sousedství“ z judikátu Krajského soudu v Ostravě (SJS 595/2000) a současně tento pojem sám zkoumal a hodnotil v rámci správního uvážení a odkazoval na další podmínky, které byly zjištěny při místním šetření. Správní orgán pochybil i tím, že do mapy nezanesl výsledky místního šetření, kterého se žalobkyně účastnila. „Sousedství“ není tvořeno neměnným okruhem 100 m od provozovny a správní orgán musí vymezení tohoto pojmu zkoumat v každém jednotlivém případě; této povinnosti by jej zbavila pouze existence vyhlášky, ve které by byl stanoven okruh do 100 m. V dané věci byla důležitá vzdálenost, kterou musí chodec ujít od provozovny ke zdravotnímu středisku, i to, že z jednoho objektu není vidět na druhý; správní orgán rovněž nedoložil, že dochází k vzájemnému kontaktu osob navštěvujících oba objekty. Ostatně kdokoli, kdo jde ze zdravotního střediska kolem provozovny žalobkyně, musí projít kolem Herny Kamýk, která je mnohem výrazněji označena, a je tedy větším pokušením pro kolemjdoucí. Správní orgány konečně porušily zásadu legitimního očekávání, neboť v minulosti žalobkyni vyhovovaly, a konkrétní okolnosti případu se nezměnily tak, aby skutkově téměř shodný stav byl nyní posouzen jako neodpovídající zákonu. Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na tom, že jeho rozhodnutí je v souladu se zákonem. V rozhodnutí je důkladně popsáno, jak konkrétně žalovaný vyložil pojem sousedství [upozornil přitom i na někdejší ustanovení § 139 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, které zrušil Ústavní soud]; s ohledem na prostorovou blízkost obou objektů nelze vyloučit vzájemný kontakt osob navštěvujících obě místa. Krom toho podle zákona se v sousedství vybraných budov nesmí povolit provozování hracích přístrojů, aniž by přitom zákon vázal povolování přístrojů na případné kontakty návštěvníků vymezených veřejných institucí a návštěvníků provozoven s přístroji. To, že nebyla k otázce vzdálenosti vydána vyhláška, nemůže ovlivnit postup při rozhodování. Pokud správní orgán v minulosti vyhovoval žádostem žalobkyně, stalo se to proto, že uvěřil neúplnému tvrzení žalobkyně o tom, že „provozovna se nenachází v blízkosti škol, církevních a státních budov“; teprve v roce 2006 přeměřil rozhodnou vzdálenost od zdravotnického zařízení. Zásada legitimního očekávání nedává adresátům veřejné správy nárok na to, aby správní orgán rozhodl vždy určitým způsobem, či dokonce vždy v jejich prospěch, nýbrž na to, aby své rozhodnutí vždy řádně zdůvodnil racionálními argumenty. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobkyně v replice setrvala na svém a přiložila fotografii, na níž je zřejmé umístění její provozovny i Herny Kamýk.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 30. 7. 2007 bylo provedeno místní šetření. Z protokolu o něm plyne, že byla měřena vzdálenost od vchodu do provozovny ke vchodu do zdravotního střediska pomocí pásma a bylo naměřeno asi 136 m; od vchodu do provozovny

není vidět na vchod do zdravotního střediska. Provozovna je označena světelnými tabulemi Herna a Ruleta a fóliemi Herna – Bar – Ruleta. K rozhodnutí vydanému v I. stupni je připojen situační plánek, z nějž je patrné, že vzdálenost (vzdušnou čarou) od zdravotního střediska k provozovně Desperado – Jasná činí 78 m, kdežto Herna Kamýk je vzdálena 117 m.

Žaloba není důvodná. To, že správní orgán použil při rozhodování výklad pojmu sousedství provedený Krajským soudem v Ostravě a pak tento pojem sám dále hodnotil s přihlédnutím k místním poměrům, nepovažuje soud samo o sobě za závadné. Výklady prováděné soudy nejsou žádným dogmatem, s nimiž by správní praxe musela pracovat buď tak, že je přijme zcela a do důsledků, a žádný vlastní názor k věci nevysloví, nebo si jich ani nepovšimne a svou úvahu provede čistě jen s použitím textu zákona.

V dané věci byl sporný výklad § 17 odst. 11 zákona o loteriích; podle něj nesmí být povoleno provozování výherních hracích přístrojů ve školách, školských zařízeních, v zařízeních sociální a zdravotní péče, v budovách státních orgánů a církví, jakož i v sousedství uvedených budov. Okruh vzdálenosti do 100 m od těchto budov může stanovit obec vyhláškou.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně při úvaze o tom, zda provozovna, v níž mají být výherní hrací přístroje umístěny, se nachází v sousedství zdravotního střediska či nikoli, vycházely ze zmíněného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který vyjádřil názor, že pojem „sousedství“ podle § 17 odst. 11 zákona o loteriích je svým obsahem širším pojmem než pojem „sousední“ a zahrnuje místa až do vzdálenosti 100 m od budov v tomto ustanovení uvedených. Žalovaný tento právní názor převzal a dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že zkoumal naplnění pojmu sousedství, přičemž vycházel z toho, že zdravotní středisko je od dané provozovny vzdáleno 78 m, je navštěvováno obyvateli z okolních rodinných domů a vilek, k příchodu a odchodu ze zdravotního střediska je používán chodník, který vede před předmětnou provozovnou a že v komplexu budov, ve kterém je provozovna umístěna, je taktéž umístěna provozovna „Albert“ a další prodejny různého sortimentu. I do těchto prodejen chodí návštěvníci zdravotního střediska, přičemž opět využívají komunikaci vedoucí před provozovnou.

Zákon o loteriích nedefinuje pojem „sousedství“; jde tak o pojem obecný, neurčitý, který je nutno vyložit. Lze souhlasit s tím, že pojem „sousedství“ je svým obsahem pojmem širším než pojem „sousední“; ani pojem „soused“ či „sousední“ přitom nelze omezit pouze na vlastníky nemovitostí či na nemovitosti, které bezprostředně souvisí s posuzovaným objektem a mají společnou hranici [srovnej nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 96/2000 Sb. o zrušení ustanovení § 139 písm. c) zák. č. 50/1976 Sb., ve znění účinném do 20. 4. 2000]. Objekt nacházející se v sousedství pak nemusí být v úzké blízkosti s posuzovaným objektem

Podle názoru Městského soudu v Praze z věty druhé ustanovení § 17 odst. 11 zákona o loteriích vyplývá, že obec může stanovit vyhláškou okruh vzdálenosti do 100 m od budov uvedených ve větě první tohoto ustanovení s tím, že v tomto vymezeném okruhu nelze provozování výherních hracích přístrojů povolit, aniž by bylo nutno zkoumat, zda jsou splněny podmínky sousedství posuzovaných objektů. Není-li takové vyhlášky, je nutno vycházet z ustanovení § 17 odst. 11 věty první a je nutno posuzovat, zda jsou splněny podmínky pojmu „sousedství“ posuzovaných objektů; vzájemná vzdálenost těchto objektů přitom nemusí být jediným možným kritériem. V podstatě shodně se žalobkyní má Městský soud v Praze za to, že pojem „sousedství“ nelze vykládat tak, že jde o okruh maximálně 100 m. Lze si jistě představit situaci, kdy vzájemná vzdálenost posuzovaných objektů je větší, a přesto jsou naplněny podmínky pro závěr o tom, že se nacházejí v sousedství ve smyslu tohoto pojmu podle § 17 odst. 11 zákona o loteriích, např. v případech, kdy se jiné objekty než objekty posuzované v lokalitě nenacházejí a k – například – zdravotnímu středisku není jiná přístupová cesta než ta, která vede kolem posuzované provozovny. Výklad omezující pojem „sousedství“ na místa do maximální vzdálenosti 100 m je tak výkladem zužujícím (srov. k tomu též č. 1895/2009 Sb. NSS). Správní orgány v této věci sice vycházely z uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a argumentovaly vzdáleností posuzovaných objektů, i přesto však odůvodnění jejich rozhodnutí obsahují i úvahu o tom, zda a proč byl v daném případě naplněn pojem sousedství (byla hodnocena nejen vzájemná vzdálenost posuzovaných objektů, ale i přístup do zdravotního střediska, komunikační propojení celé lokality a účel regulace provozování hracích přístrojů).

Ačkoli tedy městský soud nesdílí zcela právní názor vyjádřený v napadeném rozhodnutí, resp. vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který správní orgány při svém rozhodování použily, má za to, že podmínky pro nepovolení provozování výherních hracích přístrojů v předmětné provozovně byly splněny.

Stejně tak nevyvolává nezákonnost napadeného rozhodnutí skutečnost, že správní orgán I. stupně nevyznačil v náčrtu připojeném k rozhodnutí pěší trasu, která vede od provozovny ke zdravotnímu středisku a která měří asi 136 m. Pro rozhodování správního orgánu bylo totiž lhostejné, jak dlouhá je tato pěší trasa (a nepovažoval tak za potřebné tuto trasu vyznačovat do plánku), protože ve svém rozhodování vycházel z kritéria „přímé vzdálenosti“ (tedy vzdálenosti měřené vzdušnou čarou, jak to vykládá i Nejvyšší správní soud ve shora citovaném č. 1895/2009 Sb. NSS) a s ohledem na svůj právní názor nepotřeboval informaci o délce pěší trasy. To, že pěší trasa a její délka není v plánku vyznačena, je však v souladu i s vlastním názorem zdejšího soudu, který (viz výše) poněkud korigoval kritéria, z nichž správní orgány vycházely. V této věci nebylo sporu o to, že hlavní město Praha nevydalo do doby rozhodování správních orgánů vyhlášku, která by stanovila okruh vzdálenosti do 100 m ve smyslu § 17 odst. 11 věty druhé zákona o loteriích; bylo tedy na místě hodnotit, zda byl v tomto konkrétním případě materiálně naplněn pojem sousedství. To správní orgány udělaly (ačkoli zároveň trvaly i na oné maximální přímé vzdálenosti do 100 m, což ale v této věci nevyvolalo žádnou nelogičnost, protože ona vzdálenost činila 78 m a oba objekty byly přirozeně komunikačně propojeny); při tomto materiálním hodnocení nebylo ani tak důležité, jde-li tu o vzdálenost o něco menší nebo o něco větší, ale o to, zda je tu naplněn pojem „sousedství“. Pro úvahu v tomto duchu nebylo podstatné, kolik metrů dělí jeden vstup od druhého, pokud bylo v rozhodnutí doloženo, že oba objekty jsou součástí jedné lokality a že kolem provozovny Desperado – Jasná běžně procházejí návštěvníci zdravotního střediska.

To souvisí s další námitkou, podle níž správní orgány neprokázaly, že dochází ke kontaktům návštěvníků provozovny Desperado – Jasná a návštěvníků zdravotního střediska. Podle soudu tu žalobkyně napadá spíše nepříliš vhodnou formulaci správního orgánu než jeho nepodložený závěr. Není úkolem správního orgánu prokazovat, že k takovým kontaktům dochází; při hodnocení, zda se posuzované objekty nacházejí v sousedství, je významné i to, nakolik jsou objekty komunikačně propojeny; vede-li běžně používaný chodník ke zdravotnímu středisku okolo provozovny, je nasnadě, že kontakt obou skupin osob je poměrně pravděpodobný, resp. jej nelze vyloučit. Takováto formulace by byla spíše na místě; neobratnost, jaké se dopustily správní orgány, však není důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Konečně zákonnost napadeného rozhodnutí nemůže zpochybnit ani poukaz žalobkyně na provoz Herny Kamýk. Správní orgány se v této věci zabývaly tím, zda je možno vyhovět žádosti žalobkyně o povolení provozu hracích přístrojů v herně Desperado – Jasná, hodnotily tento konkrétní případ a dospěly k závěru, který je podle zjištění soudu v souladu se zákonem. Soudu pak v této věci přísluší posuzovat jen zákonnost konkrétního napadeného rozhodnutí, nikoli to, jak správní orgán rozhoduje v jiných případech.

Soud neshledal důvodnou ani námitku, podle níž byla porušena zásada legitimního očekávání. Ta je založena na tom, že rozhodl-li správní orgán určitou věc za určitých podmínek určitým způsobem, měl by všechny další obdobné případy, které nastanou v budoucnu, rozhodovat způsobem obdobným. Zásadu legitimního očekávání však nelze vnímat jako zásadu absolutní, neboť to by znamenalo, že správní orgán by v dalších obdobných případech nemohl posuzovat specifické okolnosti toho kterého případu a musel by mechanicky rozhodnout tak, jak rozhodl v obdobném předcházejícím případě.

V dané věci nebylo žádosti o vydání povolení vyhověno, ačkoliv v předcházejících obdobích bylo o žádostech žalobkyně ve stejné provozovně rozhodováno kladně. Z obsahu správního spisu je však zřejmé, že v době podání této žádosti již bylo správnímu orgánu I. stupně z jeho úřední činnosti známo, že ve vzdálenosti menší než 100 m od provozovny se nachází zdravotní středisko. Správní orgán se tak v této věci nespokojil s tvrzením žalobkyně o tom, že provozovna se nenachází v blízkosti škol, církevních ani státních budov, neboť si již dříve ověřil, že se tu nachází zdravotní středisko (o němž se žalobkyně ve svých předchozích žádostech nezmínila), a situace v dané lokalitě je tedy jiná; proto se rozhodl žádost zamítnout. Samotná skutečnost, že v předcházejících řízeních správní orgán žádosti vyhověl, nevylučuje, aby v dalším řízení zjistil konkrétní skutkové okolnosti; pokud pak tyto okolnosti odůvodňují vydání rozhodnutí, jež je odlišné od rozhodnutí předcházejícího, nelze setrvat na názoru vyjádřeném v dřívějším rozhodnutí pouze s odkazem na zásadu předvídatelnosti. To platí zejména v případech, jako je tento, kdy je zřejmé, že předcházející rozhodnutí byla vydána na základě neúplně zjištěného stavu věci, Absolutní respektování zásady předvídatelnosti rozhodnutí by znamenalo, že v případě, kdy je v předcházejícím řízení vydáno rozhodnutí, které neodpovídá zákonu, by bylo vyloučeno, aby správní orgán v následném řízení své předchozí pochybení napravil a rozhodl v souladu se zákonem. To jistě není smyslem zmíněné zásady.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 14. března 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru