Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 116/2007 - 50Rozsudek MSPH ze dne 27.08.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 116/2007 - 50

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: JUDr. V. V., zast.: JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, Praha 4, Urbánkova 3360, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, Na Popelce 2/16, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí Ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 9.3.2007, čj. 112/2007-NBÚ/07-OP

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž Ředitel Národního bezpečnostní úřadu zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 7.12.2006, čj. 100227/2006-NBÚ/P o nevydání osvědčení podle § 121 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen zákon).

V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že na základě žádosti ze dne 6.6.2006 o vydání osvědčení pro stupeň utajení „Důvěrné“ podané podle § 94 zákona, provedl Národní bezpečnostní úřad (dále Úřad) bezpečnostní řízení podle § 89 a násl. zákona. Podklad pro rozhodnutí tvořily údaje uvedené účastníkem v podkladových materiálech a informace vyžádané podle § 107 zákona. Z obsahu listiny „Průběh služby v MV“, vyžádané Úřadem od příslušného pracoviště MV, vyplývá, že účastník působil v letech 1973-1983 u SNB, z toho od roku 1975 jako referent, resp. starší referent u IV. správy SNB (dále IV. S SNB). Od 1.9.1978 do 31.7.1982 absolvoval denní studium na fakultě Státní bezpečnosti VŠ SNB. K 31.7.1983 byl ze služebního poměru příslušníka SNB propuštěn podle § 100 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/1970 Sb.

Z personálního spisu účastníka vyplývá, že v době svého „aktivního“ působení na 3. odboru IV. S SNB plnil své povinnosti dobře. V Komplexním služebním hodnocení ze dne 30.6.1977 schváleném dne 1.7.1977 se konstatuje, že ...vstoupil do služeb MV v roce 1973, a to k PP VB (Pohotovostní pluk VB), po příchodu na IV. Správu byl zařazen na 4. odboru, kde se seznámil s problematikou a získal teoretické a praktické zkušenosti na úseku sledování. Na 3. odboru pracuje od konce roku 1975. Z počátku se u soudruha projevovala malá iniciativa, nesamostatnost a z toho důvodu neměl důvěru svých spolupracovníků.... V roce 1976 byl se s. V. proveden pohovor, kde mu nedostatky byly vytknuty a na závěr mu byla uložena půlroční lhůta k jejich urychlenému odstranění. Služební pohovor splnil svůj účel . Soudruh V. v poměrně krátké době vytýkané nedostatky odstranil. V současné době ve služebně politické oblasti dosahuje dobrých pracovních výsledků. Ve zjišťování styků i adres dle vyjádření starších ref. specialistů má dobré výsledky .... v řízení vozidla se zdokonalil a je možno jej využívat i na náročnější akce...závěrem je možné s. V. hodnotit jako pracovníka, u kterého jsou předpoklady růstu jak po politické, tak i po odborné stránce...

Z „Přehledu o odměnách a trestech“ je patrné, že účastník byl na základě rozkazu náčelníka 3. odboru ze dne 24.1.1977 odměněn částkou 500,- Kč za „iniciativní plnění úkolů spojených s CHARTOU 77“ a dále, že na základě rozkazu ze dne 24.9.1982 obdržel finanční odměnu rovněž ve výši 500,- Kč „za akci BRNO“.

Oproti tomu v Komplexním hodnocení vypracovaným v roce 1983 je účastník hodnocen jako „nevyhovující“ s tím, že jeho ponechání ve službě by bylo na újmu důležitých zájmů. S přihlédnutím k tomuto hodnocení byl účastník ze služebního poměru propuštěn, důvodem propuštění byla skutečnost, že se přes zákaz stýkal s cizím státním příslušníkem. K tomu správní orgán uvedl, že podle jeho názoru nelze dojít k závěru, že v jiném směru účastník neplnil své pracovní povinnosti dobře, odkázal na zmíněné komplexní hodnocení z roku 1977, na finanční odměny i na argumentaci použitou v odvolání proti zápornému hodnocení, kdy účastník poukazoval na své povýšení za úspěšné absolvování VŠ SNB, na peněžitý dar za bezchybný výkon služby a na komplexní hodnocení zroku 1982, kdy byl hodnocen „po všech stránkách velmi dobře“.

V bezpečnostním pohovoru provedeném v průběhu bezpečnostního řízení dne 27.11.2006 účastník vysvětlil důvody svého členství v dozorčí radě spol. EVERWOOD a.s., zodpověděl dotazy ohledně své podnikatelské činnosti a k působení u SNB uvedl, že si je vědom toho, že vystudoval fakultu StB, na kterou se od IV. Správy SNB chodilo. K dotazu, zda byl v době působení u IV. S SNB operativně nasazen a zda se účastnil sledovacích akcí, uvedl, že ....v roce 1978 jsem nastupoval ke studiu na VŠ a ještě před tímto studiem jsem byl na tzv. školském odboru. V rámci přípravy na školském odboru jsem se účastnil cvičných sledovacích akcí jako řidič. Zařazen jsem byl jako referent. Následně jsem přešel na 3. odbor, o lidech, kteří byli předmětem sledování, jsem se nic nedozvěděl... K dotazu jaká byla náplň činnosti 3. odboru IV. S SNB uvedl, že ...jednalo se o sledování lidí podle požadavků nadřízených. Tuto službu jsem vykonával v civilním obleku ... Na dotaz, zda byl za svou činnost u IV. S SNB odměňován, uvedl že si myslí, že odměňován nebyl.

Odvolací orgán dále uvedl, že na základě posouzení zjištěných skutečností z hlediska podmínek § 12 odst. 1 zákona a s přihlédnutím k Nálezu ÚS č. 107/1996 Sb., Úřad konstatoval existenci bezpečnostního rizika podle 14 odst. 2 písm. b) zákona, tedy činnost spočívající v potlačování základních lidských práv a svobod anebo podpora takové činnosti; k tomu konstatoval, že je doloženo, že účastník působil u složky SNB, mezi jejíž úkoly spadaly činnosti spočívající v potlačování základních práv a svobod. Úřad dále konstatoval, že nelze vyloučit ani bezpečnostní riziko dle § 14 odst. 3 písm. d) zákona, tj. chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivňovat její schopnost utajovat informace, neboť podle Úřadu účastník vpr ůběhu bezpečnostního řízení uvedl nepřesné a neúplné informace. Podle § 121 odst. 2 zákona pak Úřad rozhodl, že osvědčení se účastníku nevydává.

Odvolací orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále zmínil důvody rozkladu podaného proti rozhodnutí Úřadu, v němž žalobce namítal účelové zdůraznění pochybných negativ, viz. údajné zatajení členství ve statutárních orgánech spol. IPS, nepřiznání příjmu, zatajení odměny z dřívějšího služebního poměru a vyjádřil se ke členství v dozorčí radě spol. EVERWOOD. Ke své činnosti na IV. S SNB poukázal na to, že pokud předchozí důvody nevydání osvědčení jsou koncipovány účelově, pak zde to tím téměř srší. Údajných 500,-Kč pokud je skutečně dostal, neeviduje, za co je dostal, rovněž ne. Za podstatné považuje to, že složka sledování v rámci PČR existuje dodnes, její pracovníci chodí v civilu a ani oni dnes, stejně jako on sám před lety, nejsou seznamováni stím, koho, proč a jak dlouho budou sledovat a rozhodně to nikdo nepovažuje za omezování práv a svobod. Připomněl, že v letech 1978-1982/3 absolvoval denní studium na VŠ SNB, takže moc nechápe, co má společného s prováděcími plány IV. S SNB a činností zaměřenou proti vnitřnímu nepříteli.

Odvolací orgán dále zmínil stanovisko rozkladové komise, která měla za dostatečně odůvodněný závěr o bezpečnostním riziku podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona, neboť účastník svou činností na 3. odboru IV. S SNB zasahoval do soukromí osob zařazených v kategorii tzv. vnitřní nepřítel, tj. osob komunistickému režimu nepohodlných vzhledem k odlišnému politickému názoru, informace, které účastník o těchto osobách shromažďoval, StB využívala pro jejich další perzekuci. Výskyt bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona komise neshledala stím, že jednak se na popsané jednání vztahuje § 14 odst. 3 písm. g) zákona, jednak riziko není dle § 12 odst. 6 zákona dostatečně odůvodněno.

Odvolací orgán dále uvedl, že je toho názoru, že Úřad si opatřil dostatek podkladů a rozhodl správně o nevydání osvědčení. Účastník v letech 1975-1983 působil jako příslušník 3. odboru IV. S SNB, z toho od 1.9.1978 do 31.7.1982 vystudoval VŠ SNB. Při pohovoru potvrdil, že jeho práce spočívala ve sledování osob na základě požadavků nadřízených. Úřad má k dispozici i prováděcí plány, resp. plány práce i organizační řády IV. S SNB. Pro posuzování daného případu jsou irelevantní tyto dokumenty z doby, kdy účastník studoval VŠ. Nicméně z ostatních dokumentů je zřejmé, jaké bylo poslání, cíle, úkoly a zaměření činnosti této Správy a jejich jednotlivých odborů v době účastníkova „aktivního“ působení v ní. Z Organizačního řádu správy sledování vydaného dne 29.12.1980 pod č. 55 a platného do roku 1989 vyplývá, že posláním správy byla spoluúčast při ochraně ČSSR, což v praxi znamenalo sledování osob důvodně podezřelých z nepřátelské činnosti (čl. 2) a dále, že činnost 3. odboru vždy spočívala zejména v organizování a provádění sledování nepřátelských osob kontrarozvědně rozpracovávaných správou kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli a správou kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky (čl. 16). Na základě této činnosti tedy byli perzekuováni jinak smýšlející občané a oponenti vládnoucího režimu a výsledky činnosti 3. odboru byly podkladem pro činnost dalších složek StB. Obdobný charakter měl i předcházející Organizační řád správy sledování z roku 1978, který platil do roku 1980. Odvolací orgán dále uvedl, že konkrétní činnost 3. odboru IV. S SNB v čase, kdy se účastník vrátil z vysokoškolského studia, vyplývá např. z Ročního prováděcího plánu a kalendářního plánu úkolů Správy SNB na rok 1982 ze dne 17.11.1981 a Hodnocení pracovních výsledků IV. S SNB za rok 1982 ze dne 27.1.1983, hlavními úkoly IV. S SNB v tomto roce bylo....cestou vyšší efektivnosti práce zabezpečit: tajné sledování osob dle požadavků rozvědných a kontrarozvědných útvarů s cílem odhalovat, dokumentovat a ve vybraných případech předcházet a zabraňovat nepřátelské činnosti , ...ve spolupráci s X., XI,. a KS SNB Praha intenzivně pracovat po linii pravicových oportunistů, signatářů Charty 77, členů VONS.....V oblasti řízení a organizace práce pak trvalým úkolem 1., 2. a 3. odboru IV. S SNB bylo .....účinně pomáhat v obraně proti nepřátelské činnosti po linii vnějšího a vnitřního nepřítele .... provádět střežení představitelů vnitřní opozice podle pokynů vedení FMV, odhalovat nepřátelskou činnost tzv. opozičních skupin a být plně nápomocni v paralyzování jejich záměrů..... V „hodnocení“ činnosti IV. S SNB za rok 1982 je pak zdokumentováno plnění stanovených úkolů a hodnocení nejúspěšnějších akcí provedených po linii představitelů vnitřní opozice a paralyzování jejich záměrů.

Odvolací orgán uvedl, že je tedy nepochybné, že působení účastníka na 3. odboru IV. S SNB byť pouze po dobu několika let, představuje podporu činnosti spočívající v potlačování základních lidských práv a svobod občanů tehdejší Československé republiky, kteří představovali opozici vůči nedemokratickému režimu. Účastník řízení sledováním osob v rámci ochrany před tzv. vnitřním nepřítelem poskytoval podkladové informace pro zásahy proti osobám, které byly zařazeny do této kategorie a není při tom rozhodné, zda v konkrétním případě pak skutečně k zásahu (tj. neoprávněnému zadržení, vazbě či odsouzení) došlo. Účastník řízení si musel být vědom povahy jím vykonávané činnosti, i faktu, že na základě informací získaných sledováním přicházelo v úvahu provedení určitých represivních opatření proti těmto osobám, kupř. proti jejich právu na svobodu projevu, náboženského vyznání apod., či namířených k omezení svobody jejich pohybu či pobytu. Jako rizikový faktor tak odvolací orgán vyhodnotil skutečnost, že účastník výkonem svých služebních povinností přímo podporoval systém, který vedl k potlačování základních práv a svobod. Za svou činnost byl finančně odměňován, musel ji tedy vykonávat ke spokojenosti nadřízených. Lze souhlasit s tím, že každý, i demokratický stát, má „složky sledování“, ovšem v demokratickém státě jsou jejich úkoly a zaměření jiné - jsou legitimní a v souladu se zájmy státu a potažmo jeho občanů, a při jejich činnosti nedochází k potlačování základních práv a svobod jednotlivců z důvodu jiného politického smýšlení. K námitce odvolání, že účastník nechápe, co má společného s prováděcími plány IV. S SNB, když od roku 1978-1982/3 studoval na VŠ, odvolací orgán zdůraznil, že bral v úvahu pouze dokumenty z doby, kdy účastník plnil své pracovní povinnosti a konstatoval, že z personálního spisu účastníka – z listiny „Průběh služby“ vyplývá, že účastník studoval do roku 1982, nikoli do roku 1983. Odvolací orgán se tedy ztotožnil se závěrem Úřadu, že činnost účastníka na 3. odboru IV. S SNB představuje bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona. Na rozdíl od Úřadu však neshledal bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona, což vodů vodnění rozhodnutí zdůvodnil.

Protože se odvolací orgán ztotožnil se závěrem Úřadu, že činnost účastníka na 3. odboru IV. S SNB v letech 1975-1983 (vyjma studia na VŠ, kde se však na výkon povolání připravoval), byla činností, která znamenala podporu činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod, a že tato činnost představuje bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona a účastník tak není osobou bezpečnostně spolehlivou; podaný rozklad zamítl.

Žalobce v podané žalobě především namítl, že správním orgánem tvrzená podpora činnosti spočívající v potlačování základních lidských práv a svobod je u žalobce spatřována v pouhém zaměstnaneckém vztahu u 3. odboru IV. S SNB a to bez ohledu na konkrétní náplň činnosti žalobce. Ze spisového materiálu shromážděného správním orgánem pro účely bezpečnostní prověrky nelze dovodit žádná konkrétní jednání žalobce, kterými by sám osobně potlačoval základní lidská práva a svobody, nebo jednání, kterým by takové potlačování základních práv a svobod podporoval . Ze spisového materiálu lze pouze dovodit, že zmíněná součást se zabývala sledováním osob dle požadavků rozvědných a kontrarozvědných útvarů, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů byly takové osoby sledovány. Sledovány byly všechny osoby na podkladě žádosti o jejich sledování z jiných útvarů bezpečnostního aparátu. Pracovníci správy nebyli obvykle ani informováni o účelu a důvodu sledování osob a o charakteru sledovaných osob. Ze znalosti způsobu práce takové součásti bezpečnostního aparátu lze dovodit, že obvykle byli o účelu sledování informováni nanejvýš vedoucí pracovníci správy a to jen v nezbytném rozsahu.

Žalobce tvrdí, že sám nebyl informován o důvodech sledování a o činnosti, která těmto osobám byla přičítána. Nemohl nikterak rozlišit, zda sleduje Československé republice nepřátelskou cizí osobu při podezření z nějaké nepřátelské a případně protiprávní činnosti, nebo zda sleduje (účastní se sledování) osoby podezřelé z „opoziční“ činnosti. Nemohl rozlišit ani to, zda sleduje republice nepřátelského špiona, popř. osobu, která se podílí na závažné kriminální činnosti mezinárodního charakteru.

Tvrdí-li napadené rozhodnutí, že je nepochybné, že působení účastníka na 3. odboru IV. S SNB – byť pouze po dobu několika let – představuje podporu činnosti spočívající v potlačování základních lidských práv a svobod občanů tehdejší Československé republiky, kteří představovali opozici vůči nedemokratickému režimu, jde podle žalobce o závěr neodůvodněný a nesprávný. Žalobce od 1.9. 1978 až do 31.7.1982 studoval vysokou školu a na pracovišti a tedy v činné službě nebyl účasten. Následně v srpnu čerpal dovolenou a již se nevrátil k činnosti sledování osob, ale byl na stáži na I. odboru IV. správy, kde zajišťoval školní dny. Zde působi l cca 3 měsíce, následně čerpal 2 měsíce studijní volno pro přípravu rigorózní zkoušky, kterou skládal 18. ledna 1983. Po složení rigorózní zkoušky se již na pracoviště ke sledování osob nevrátil a ani vrátit nemohl, neboť již byl považován za nespolehlivou osobu pro výkon služby pro styky s cizinci z kapitalistické ciziny. Byl mimo službu využíván k neslužebním činnostem, jako je stěhování ubytovny, práce řidiče pro transport věcí a podobně. Již v této době bylo rozhodnuto, že bude pro morální a politickou nespolehlivost propuštěn, což se stalo koncem června 1983, jak je ostatně uvedeno i vod ůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí.

Dále žalobce uvedl, že již v roce 1977 po svém nástupu k odboru sledování osob oznámil své styky s kapitalistickým cizincem a diplomatem, a proto již od samého počátku nebyl využíván k žádné činnosti, která vyžadovala politickou a ideovou spolehlivost. Proto jej bylo možné uvolnit ke studiu, nebylo počítáno s tím, že by se vrátil zpět a vykonával sledovací činnost. Jako kmenový pracovník se sice vrátil, nebyl však pro službu již využit a následně byl pro nespolehlivos t propuštěn.

Podle žalobce je nesprávné a není nikterak podloženo a ničím prokázáno, že by žalobce sledováním osob v rámci ochrany před vnitřním nepřítelem poskytoval podkladové informace pro zásahy proti těmto osobám, stejně podle žalobce nebylo prokázáno ani prokazováno, že by žalobce na vysoké škole získal patřičné znalosti ke své práci a věděl, jaké je zaměření 3. odboru. Tato tvrzení obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyla doložena a prokázána. Stát i v době od roku 1945 do 1989 měl zájem na své obraně proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli , šlo o zájem oprávněný ale i legitimní. Oprávněným zájmem tehdejší Československé socialistické republiky byla obrana státu před cizí mocí, před šířením psychotropních látek ze zahraničí, obrana proti prodeji a šíření zbraní ze zahraničí, proti terorismu všeho druhu, proti poškozování hospodářského systému státu, i proti ostatním útokům na integritu státu a jeho občanů. K takovým úkolům každý stát bez ohledu na uspořádání politické moci zřizuje své bezpečnostní složky, není podstatné, jak jsou organizované a jak se nazývají. Všechny státy současného tzv. západního demokratického světa měly i v minulé době a mají i nyní bezpečnostní síly, které v rámci svých úkolů provádějí i sledovací činnost osob a jsou úkolovány tak, že sledují i pohyb osob politicky nežádoucích, kterým je přisuzována možnost negativně působit proti základům státu a politickému systému, popř. ohrožovat bezpečnost státu a společnosti. Ve Spolkové republice Německo takto působí tři tajné služby, které provádějí sledování osob, a to i takových osob smýšlejících politicky způsobem, který je považován za nepřátelský existujícímu politickému systému. Jinak politicky (či ideově) smýšlející osoby - například osoby podezřelé z členství v komunistické straně nebo z náklonnosti k extrémní pravici - jsou nejen sledovány, ale i omezovány v jejich případné činnosti. Každý stát se tedy snaží pomocí svých bezpečnostních složek chránit bezpečnost společnosti pro kterou je vytvořen, včetně existujícího politického uspořádání státu proti narušení zvenku i zevnitř. Není rozhodující, jaký společenský či politický systém má ten či onen stát zřízen. Výsledkem sledován í osob prováděného v zájmu bezpečnosti státu je obraz o jejich činnosti, který je vyhodnocován. O tom zda, případně jaká opatření jsou proti sledovaným osobám přijata, zpravidla nerozhoduje nikdo z těch, kdo sledování provádí. Za tato opatření jsou pak odpovědná příslušná exekutivní ministerstva, případně vláda, nikoli osoba provádějící sledování. Nelze dovozovat, že by osoba provádějící sledování přispívala kp řijmutí opatření již pouhou svou sledovací činností. I pokud by ona sledovací činnost byla příspěvkem k chodu státu (byť i státu politicky organizovaného způsobem, který se jeví jako překonaný), jde o příspěvek, jakým přispívá každý příslušník společenství občanů státu, pokud se nejedná o aktivně bojujícího odpůrce státu. Podíl příslušníka bezpečnostních složek provádějícího sledovací činnost na podpoře státu je stejný jako podíl každého úředníka státu (soudce, pracovníka správního orgánu, policisty) i jiných občanů, z jejichž práce stát investuje svou další činnost a na jejichž souhlasu zdůvodňuje svou další existenci. Téměř každý občan bývalého socialistického státu podporoval stát již svou účastí na životě společnosti, pokud by osoby podporující přímo či nepřímo svou prací či společenským zařazením bývalý socialistický stát byly považovány za bezpečnostní riziko, pak by téměř žádný z občanů nebyl osobou bezpečnostně spolehlivou.

Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil kd alšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

K žalobě se vyjádřil žalovaný a zejména uvedl, že z podkladových materiálů, z nichž správní orgán vycházel, je prokázána konkrétní náplň činnosti žalobce u 3.odboru IV. S SNB. Žalobce při pohovoru sám potvrdil, že prováděl sledování lidí podle požadavku nadřízených. Z Organizačních řádů správy sledování, č. 14 a č. 55 vyplývá, že sledování osob 3. odborem IV. S SNB znamenalo sledování tzv. vnitřního nepřítele, tedy např. členů CHARTY 77 a dalších osob z řad oponentů vládnoucího režimu označovaných za antisocialistické živly či elementy, a že výseldky práce 3. odboru byly podkladem pro činnost jiných součástí Státní bezpečnosti zaměřené na udržení totalitní moci. V Plánu práce IV. S SNB na rok 1977 a v Ročním prováděcím plánu IV. S SNB na rok 1978, založených ve správním spise, je zdokumentována činnost této správy, resp. jejího 3. odboru; v plánu na rok 1977 bylo IV. S SNB uloženo, soustředit veškeré síly a prostředky sledování na odhalování nepřátelské činnosti vnějšího a vnitřního nepřítele a tento úkol byl pak zabezpečován vpr oblematikách jednotlivých pracovišť, tedy i odborem 3; podle Ročního prováděcího plánu na r. 1978 (bod I. odst. 4 písm. d/) bylo úkolem 3. odboru napomáhat při odhalování nepřátelské činnosti pravicových antisocialistických živlů, jejich spojení na podvratná emigrantská centra a pracovníky západních sdělovacích prostředků v ČSSR; zabraňovat jim v odesílání protistátních materiálů do kapitalistických států a znemožňovat rozšiřování antisocialistických písemností... To podle přesvědčení žalovaného v kontextu doby znamenalo, že žalobce jako pracovník tohoto odboru plněním svých pracovních povinností podporoval činnost, při níž byla potlačována základní lidská práva a svobody občanů tehdejší ČSSR. Údaje o konkrétní pracovní náplni žalobce pak vyplývají z Komplexního služebního hodnocení z roku 1977 a z Přehledu o odměnách a trestech; žalobce byl odměněn za konkrétní v přehledu uvedené akce. Z podkladových materiálů tedy podle žalovaného vyplývá dostatek informací o tom, že činnost 3. odboru spočívala především ve sledování osob nepřátelských tehdejšímu režimu, i když nelze vyloučit ani sledování osob podezřelých např. z činnosti kriminální. Šlo sice o výkon sledování podle požadavků a kp lnění úkolů rozvědných a kontrarozvědných útvarů, není však pochyb o tom, že činnost těchto složek představovala perzekuci a potlačování práv a svobod reprezentantů tzv. vnitřního nepřítele.

S ohledem na to žalovaný odmítl žalobní námitku, že podpora činnosti spočívající v potlačování práv a svobod je žalovaným spatřována v pouhém zaměstnaneckém vztahu žalobce ke 3. odboru IV. S SNB a odkázal na judikaturu (rozsudky Městského soudu vP raze 8 Ca 290/2005 a 10 Ca 247/2004).

Žalovaný má z Průběhu služby u MV, z Osobní evidenční karty příslušníka Policie ČR (dokument č. 30 neutajované části spisu) a z komplexních hodnocení žalobce z let 1977 a 1983 (dokument č. 50 neutajované části spisu) za prokázané, že žalobce na 3. odboru IV. S SNB působil od roku 1975 do 1983, přičemž v době od 1.9.1978 do 31.7.1982 studoval na VŠ formou denního studia. Lze přisvědčit argumentaci žaloby, že po návratu z VŠ žalobce na 3. odboru působil už jen krátkodobě. Právě proto žalovaný v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že byť žalobce na 3. odboru působil pouze po dobu několika let, přesto považuje jeho působení – vzhledem k zaměření tohoto odboru- za podporu činnosti spočívající v potlačování základních práv a svobod. K tvrzení, že žalobce byl propuštěn ze služebního poměru pro politickou a morální nespolehlivost, žalovaný odkázal na obsah personálního spisu žalobce, z něhož vyplývá, že žalobce byl propuštěn pro hrubé, resp. vědomé porušení nařízení ministerstva vnitra č. 15/75. V závěru Záznamu o rehabilitačním řízení čj. FK-730-72/RH-90 se konstatuje zjištění senátu senátu rehabilitační komise, že skutečným důvodem ukončení služebního poměru bylo hrubé porušení povinností příslušníka SNB, neboť žalobce nedodržel dohodu z 20.1.1978 sepsanou s náč. Inspekce IV. Správy, kde mu byl uložen zákaz styku s cizincem. Nebyl tak shledán důvod pro vydání osvědčení podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, jmenovaný byl po celou službu hodnocen jako politicky způsobilý, důvodem propuštění ze služebního poměru nebyla politická perzekuce.

Žalovaný odkázal na písemnosti založené v příloze č. 6 neutajované části spisu, z nichž vyplývá, že žalobce byl po politické stránce hodnocen vždy kladně. Ze Záznamu o provedeném pohovoru ze dne 2.12.1974 vyplývá, že byl hodnocen po politické stránce jako plně způsobilý a politicky velmi vyspělý, ve Stranickém hodnocení ze dne 6.5.1973 se uvádí, že se projevoval jako mladý soudruh s vyspělým politickým pohledem, po ukončení vysokoškolského studia se ve stranické organizaci projevoval jako soudruh s dobrým politickým přehledem, což bylo zřejmé z jeho aktivity ve služební výchově na seminářích a v poslední době jako lektora stran. výchovy. Tvrzení žalobce o důvodech propuštění ze služebního poměru proto odvolací orgán považuje za nepravdivé. Nemůže obstát ani argumentace žalobce, že z důvodu nedostatku politické spolehlivosti nebyl od samého počátku využíván k žádné činnosti, kde bylo třeba předpokládat politickou a ideovou spolehlivost.

K žalobní námitce, že nebylo prokázáno, že žalobce znalosti ke své práci získal studiem, uvedl žalovaný, že ze samotné podstaty Vysoké školy SNB, fakulty Státní bezpečnosti, kde žalobce studoval, vyplývá, jaké bylo její zaměření a jaké znalosti tam žalobce získal. Odkázal i na Vysvědčení o státní závěrečné zkoušce založené do správního spisu, z něhož je zřejmé, že žalobce vykonal státní závěrečnou zkoušku z teorie StB.

K dalším žalobním námitkám žalovaný uvedl, že každý stát má a musí mít bezpečnostní složky zaměřené na jeho ochranu, tedy i útvary zaměřené na sledování osob či organizací, které by svou činností mohly ohrozit bezpečnost státu. Při činnosti bezpečnostních složek demokratického státu musí být uplatňovány a respektovány demokratické principy, proto jejich činností nedochází k porušování základních práv a svobod tak, jak tomu bylo při činnosti Státní bezpečnosti bývalé Československé socialistické republiky. Zájem na ochraně proti tzv. vnitřnímu nepříteli (opozici z řad vlastních občanů), ale i proti vnějšímu nepříteli, a prostředky, které ke své obraně používá demokratický stát, jsou v souladu se zákonem a jsou legitimní. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že činnost složek bývalé StB byla legitimní a nemůže přijmout ani argumentaci žalobce, že pro samotný fakt ochrany státu není rozhodující, jaký politický režim či společenský systém má ten který stát zřízen.

Žalovaný uzavřel, že při hodnocení bezpečnostní spolehlivosti žalobce na základě konkrétních skutkových zjištěních, tedy nikoli bez dalšího, jak žalobce namítá, nebyla hodnocena osobní odpovědnost žalobce za opatření přijatá po vyhodnocení sledovacích akcí, ale za výkon vlastní sledovací činnosti, který představoval podporu činnosti spočívající v potlačování základních lidských práv a svobod v bývalé ČSSR. Navrhl zamítnutí žaloby.

Při ústním jednání před soudem zástupce žalobce k listinným důkazům, které byly soudem provedeny, uvedl, že se nedotýkají konkrétní činnosti žalobce. Jde o obecné dokumenty, z nichž je patrné, že zahrnují např. i sledování cizích zastupitelských úřadů, které však provádí každý stát. Pokud zahrnují i plány sledování opozice, nelze dovodit, že by to byl žalobce, kdo se takových akcí účastnil. Žalobce prováděl sledování na rozkaz a bylo mu jedno, jaké osoby sleduje či jaký prostor zajišťuje. Ze spisového materiálu je rovněž zřejmé, že žalobce po dokončení studia měl dovolenou a po té byl přeřazen na jiný odbor, v té době se s ním projednávaly jeho styky s cizincem, nebyl již považován za spolehlivého a nemohl být využíván pro žádné extrémní akce. Plány, co má jaká správa konat a jejich hodnocení, nesestavoval žalobce a nebyl s nimi zřejmě ani seznámen. V zájmu vedoucích pracovníků bylo uvedené dokumenty sestavit a hodnocení zpracovat tak, aby to bylo vyhovující, to se týká i hodnocení jednotlivých pracovníků. Sledování osob samo o sobě žalobce nepovažuje za potlačování lidských práv a svobod, bylo-li činěno v souladu s tehdejším právem a nevybočovalo-li z rámce morálních zásad. K uděleným odměnám pak uvedl, že šlo o odměny pravidelné, které dostával každý, kdo na úřadu pracoval. Pokud by skutečnost, že se žalobce jako příslušník StB účastnil sledování, představovala bezpečnostní riziko, pak by stejné riziko přestavovala 50% soudců a vládních úředníků. Podle žalobce je rovněž třeba posuzovat jeho postoj k současnému režimu a i z toho pohledu usuzovat na existenci bezpečnostního rizika.

Žalobce sám při ústním jednání uvedl, že nepožíval žádné velké důvěry, v práci se zabýval např. i tím, že v noci rozvážel lidi, vařil, konal tzv. žurnální služby, přednášel trestní právo. Netvrdí, že se žádných sledovacích akcí neúčastnil, ale i tehdy bylo těžké rozlišit, zda jsou osoby sledovány z polických nebo jiných důvodů. Podstatnou část jeho služby tvořilo i tzv. cvičné sledování, v jeho rámci byly cvičeny osoby, které měly být vyslány do diplomatických služeb, aby se uměly bránit. Vždy se snažil chovat se slušně a není si vědom toho, že by se účastnil potlačování lidských práv a svobod. K odměně za akci Brno uvedl, že šlo o akci v Brně na veletrhu, jednalo se spíše o ochranu ekonomických zájmů, odměna se udělovala proto, že pracovník byl mimo pracoviště týden na akci.

Zástupce žalobce žádal, aby soud žalobě vyhověl, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

Zástupce žalovaného u jednání před soudem odkázal na podkladové materiály, z nichž je zřejmé, v jakém období a kde žalobce působil. Považuje za prokázané, že se žalobce podílel i na sledování osob, což v té době znamenalo i potlačování lidských práv a svobod. Zdůraznil, že žalobce nebyl propuštěn z důvodu politického selhání, ale pro hrubé porušení povinností, v podaném odvolání sám zdůrazňoval své dobré pracovní výsledky. Odkázal na judikaturu existující k otázce působení osob provádějících sledování v době totality. Poukázal na to, že na určitá zaměstnání, pro která je zapotřebí osvědčení, klade zákon vyšší nároky. Bezpečnostní riziko dopadá na ty osoby, které v době totality působily v určitých funkcích, v určitých složkách, právě jako je složka sledování správy SNB. Zákon neumožňuje zhojení případného bezpečnostního rizika, proto je nepodstatné současné chování žalobce a jeho postoj k současnému režimu. Navrhl zamítnutí žaloby a uvedl, že žalovanému nevznikly náklady řízení.

Z podnětu podané žaloby přezkoumal soud napadené rozhodnutí z hlediska žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak soudu ukládá ust. § 75 odst. 1,2 s.ř.s. Soud vycházel z obsahu správního spisu, který byl soudu předložen žalovaným.

Správní spis obsahuje žádost žalobce ze dne 6.6.2006 o vydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Důvěrné“. Na základě podané žádosti bylo Úřadem vedeno bezpečnostní řízení podle § 89 a násl. zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále zákon). V rámci tohoto řízení byly shromážděny podklady pro rozhodnutí o žádosti, které jsou založeny do správního spisu a zmiňovány ve vydaných rozhodnutích.

Rozhodnutím Úřadu ze dne 7.12.2006, Č.j.: 100227/2006-NBÚ/P bylo rozhodnuto podle § 121 odst. 2 zákona, že se žalobci osvědčení pro stupeň utajení „Důvěrné“ nevydává. Úřad vyšel ze zjištění, že žalobce byl přijat do služebního poměru dne 1.9.1973, po přijetí byl zařazen do Pohotovostního pluku. Od 1.3.1975 byl přemístěn a ustanoven do funkce referenta 2. oddělení 6 odboru IV. S SNB. Od 1.1.1997 byl ustanoven do funkce staršího referenta 2. oddělení 3. odboru IV. S SNB. Od 1.9.1978 do 31.7.1982 absolvoval denní studium na fakultě StB. Ke dni 31.7.1983 mu byl ukončen výkon služby, neboť se přes přímý zákaz stýkal s pakistánským diplomatem. Úřad zmínil kladné služební hodnocení z roku 1977, nevyhovující služební hodnocení z roku 1983 a důvody, které v odvolání proti tomuto služebnímu hodnocení žalobce uplatnil. Zmínil i udělení odměny v roce 1977 za iniciativní plnění úkolů spojených s Chartou 77 a udělení odměny v roce 1982 za akci Brno. Uvedl, že z prováděcích plánů IV. S SNB na roky 1978,1979 a 1981 je zřejmé, že činnost 3. odboru (kde byl účastník zařazen od roku 1977) byla zaměřena i proti tzv. vnitřnímu nepříteli. Dále zmínil skutečnosti žalobcem uvedené v rámci s ním vedeného pohovoru, kdy žalobce mimo jiné uvedl, že o lidech, kteří byli předmětem sledování, nic nevěděl, sledoval lidi podle požadavků nadřízených, službu vykonával v civilním obleku, myslí si, že odměňován nebyl, služba u sledovacího odboru ho nebavila a podle toho byl hodnocen, důvodem jeho odchodu byly jeho styky s cizincem přes zákaz nadřízených, na činnostech spočívajících v potlačování práv a svobod se za svého působení u IV. správy nepodílel. Úřad shledal bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona, s odůvodněním, že bylo doloženo, že účastník působil u složky StB, mezi jejíž úkoly spadaly činnosti spočívající v potlačování základních práv a svobod, účastník sám při pohovoru uvedl, že se v době svého působení u 3. odboru IV. správy účastnil sledovacích akcí a z přehledu odměn vyplývá, že v roce 1977 byl odměněn za iniciativní plnění úkolů spojených s Chartou 77. Dále Úřad uvedl skutečnosti, v nichž shledal i možné bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona a konstatoval, že výskyt bezpečnostního rizika představuje překážku vydání požadovaného osvědčení, neboť žalobce nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona.

Rozklad podaný proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut a rozhodnutí potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím.

Soud vycházel z těchto podstatných skutečností:

Podle § 12 odst. l zákona, osvědčení fyzické osoby Úřad vydá fyzické osobě, která a) je státním občanem České republiky nebo státním občanem členského státu Evropské unie nebo Organizace Severoatlantické smlouvy, b) splňuje podmínky uvedené v § 6 odst. 2, c) je osobnostně způsobilá, d) je bezpečnostně spolehlivá.

Podle § 14 odst. 1) zákona, podmínku bezpečnostní spolehlivosti splňuje fyzická osoba, u níž není zjištěno bezpečnostní riziko. Podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona bezpečnostním rizikem je činnost, spočívající v potlačování základních práv a svobod, anebo podpora takové činnosti.

Do správního spisu jsou založeny podkladové materiály, z nichž správní orgán vycházel. V materiálu „Průběh služby v MV“ se uvádí, že žalobce byl přijat do služebního poměru 1.9.1973, 1.3.1975 byl přemístěn na IV. správu SNB a byl zařazen na místo referenta 2. odd. 6. odboru, dne 1.1.1977 byl ustanoven do funkce st. referenta 2. oddělení 3. odboru, od 1.9.1978 do 31.7.1982 absolvoval denní studium na fak. StB, dne 1.8.1982 byl ustanoven do funkce star. ref. 2. odd. 3. odboru IV. Správy SNB, služební poměr skončil dne 31.7.1983.

Podle komplexního služebního hodnocení ze dne 1.7.1977 byl žalobce po příchodu na IV. správu zařazen na 4. odboru, kde získal teoretické i praktické zkušenosti na úseku sledování, na 3. odboru IV. Správy SNB žalobce pracoval od konce roku 1975. Komplexní služební hodnocení ze dne 3.3.1983 pak uvádí, na 3. odbor IV. Správy SNB byl žalobce zařazen v září 1975 a dále uvádí, že žalobce po návratu z VŠ SNB byl opět zařazen na 3. odbor, po dvou měsících, z nichž jeden čerpal dovolenou, byl odvelen na l. odbor IV. Správy SNB a v lednu 1983 složil rigorózní zkoušku.

Žalobce v žalobě proti závěru napadeného rozhodnutí, že působení žalobce na 3. odboru IV. Správy SNB – byť pouze po dobu několika let – představuje podporu činnosti spočívající v potlačování základních práv a svobod občanů tehdejší Československé republiky, kteří představovali opozici vůči nedemokratickému režimu, namítl, že od 1.9.1978 do 31.7.1982 studoval a v činné službě tedy nebyl přítomen, po návratu na pracoviště v srpnu čerpal dovolenou, následně se již na pracoviště ke sledování osob nevrátil, ale byl na stáži na 1. odboru IV. Správy SNB, kde zajišťoval školní dny a kde působil cca 3 měsíce, pak čerpal 2 měsíce studijní volno pro přípravu rigorózní zkoušky, kterou skládal 18. ledna 1983 a na pracoviště ke sledování osob se již nevrátil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě připustil, že žalobce po ukončení vysoké školy působil na 3. odboru IV. Správy SNB již jen krátkodobě.

Je nesporné, že na IV. správu SNB (Správa Sledování) byl žalobce zařazen dne 1.3.1975. Podle zmíněného Komplexního hodnocení z roku 1977 žalobce po příchodu na IV. správu získal teoretické i praktické zkušenosti na úseku sledování. Podle Záznamu datovaného dnem 13.3.1975, který je založen do správního spisu, byl žalobce v souvislosti s funkčním zařazením na IV. správu seznámen s náplní činnosti a s povinnostmi na úseku sledování v rozsahu forem a metod sledovací práce, technických prostředků, poznatků ke sledovaným osobám, rozkazů, předpisů, směrnic a plánů. Údaje zaznamenané v materiálu nazvaném „Průběh služby v MV“ nezmiňují, že by žalobce po návratu ze studia byl přeřazen na 1. odbor IV. správy, jak žalobce namítá a jak i uvedeno v Komplexním hodnocení z roku 1983. Komplexní služební hodnocení jsou tedy zřejmě podrobnější a aktuálnější k době jejich zpracování, nežli zmíněný materiál nazvaný „Průběh služby v MV“. Soud tak má za to, že pokud jde o zařazení žalobce na samotný 3. odbor IV. správy SNB, ale i přeřazení žalobce po návratu ze studia na 1. odbor IV. Správy, je na místě vycházet spíše z údajů Komplexních služebních hodnoceních; soud tak má za to, že na 3. odboru IV. Správy žalobce působil do doby, než dne 1.9.1978 nastoupil na vysokou školu, a po ukončení vysoké školy dne 31.7.1982 ještě po dobu nejméně 1 měsíce, než byl po čerpání dovolené přeřazen na 1. odbor IV. Správy.

Mezi úkoly 3. odboru IV. Správy SNB patřilo podle „Plánu práce IV. správy FMV na rok 1977“ mimo jiné i odhalování a dokumentace nepřátelské činnosti sledovaných osob, zvláště podvratné činnosti rozvědek USA, NSR a rezidentur zemí NATO, odhalování nepřátelské činnosti pracovníků ZÚ ČLR, maření jejich snah o ideologické ovlivňování naších občanů, zajištění konspirativních záchytů objektů z řad diplomatů a zaměstnanců KZÚ a podle „Ročního prováděcího plánu IV. Správy FMV na rok 1978„ napomáhat při odhalování nepřátelské činnosti pravicových antisocialistických živlů, jejich spojení na podvratná emigrantská centra a pracovníky západních sdělovacích prostředků v ČSSR, zabraňovat jim v odesílání protistátních materiálů do kapitalistických států a znemožňovat rozšiřování antisocialistických písemností.

Hlavní úkoly IV. Správy SNB a rovněž i jejího 1.,2. a 3. odboru a hodnocení jejich pracovních výsledků v době, kdy zde žalobce po návratu ze studia působil, jsou popsány v „Ročním prováděcím plánu a kalendářním plánu úkolů Správy SNB za rok 1982“ a v „Hodnocení pracovních výsledků IV. Správy SNB za rok 1982“, které žalovaný soudu předložil u ústního jednání, jsou popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí a zmíněny již shora.

Podle čl. 16 Organizačního řádu správy sledování č. 14 ze dne 21.4.1978, který podle žalovaného platil do roku 1980, bylo úkolem 3. odboru IV. Správy provádět sledování nepřátelských osob kontrarozvědně rozpracovaných X. a XI. správou a realizace požadavků na sledování pro rozvědné a kontrarozvědné útvary StB správy Sboru národní bezpečnosti hl.m. Prahy a Středočeského kraje.. Podle Organizačního řádu správy sledování č. 55 ze dne 29.12.1980, který podle žalovaného platil do roku 1989, tedy i v roce 1982, kdy žalobce ukončil vysokou školu, bylo úkolem 1. odboru organizovat a provádět sledování osob, mimo jiné i návštěvníků vybraných zastupitelských úřadů za účelem zjištění jejich totožnosti (čl. 14), úkolem 3. odboru organizovat sledování nepřátelských osob kontrarozvědně rozpracovaných správou kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli... (čl. 16).

Pokud jde o konkrétní náplň činnosti samotného žalobce, soud poukazuje na jeho vyjádření při pohovoru provedeném dne 27.11.2006, kdy žalobce na otázku, jaká byla náplň činnosti 3. odboru IV. správy SNB odpověděl, že se jednalo o sledování lidí podle požadavku nadřízených a službu vykonával v civilním obleku. Činnost prováděná 3. (ale i 1.), odborem IV. Správy SNB, na které se žalobce podílel, přitom nepochybně spočívala i ve sledování tzv. „vnitřního“ nepřítele, jak vyplývá ze zmíněných organizačních řádů a plánů práce IV. správy SNB, v nichž jsou úkoly odborů této správy popsány.

Že žalobce své povinnosti plnil dobře, tedy že jeho zařazení v rámci Státní bezpečnosti nebylo pouze formální a žalobce jemu uložené úkoly plnil ke spokojenosti svých nadřízených, vyplývá z Komplexního hodnocení žalobce z 1.7. 1977, v němž se mimo jiné uvádí, že ....z počátku se projevovala malá iniciativa .. jeho pracovní výsledky nebyly na žádané úrovni... v roce 1976 byl se s. V. proveden pohovor. ....v poměrně krátké době vytýkané nedostatky odstranil, v současné době dosahuje dobrých pracovních výsledků, ve zjišťování styků i adres dle vyjádření starších ref. specialistů má dobré výsledky, v pořizování fotodokumentace se musí zaměřit na zlepšení kvality snímků-výsledky má průměrné, jako řidič služ. vozu se o toto dobře stará,v řízení vozidla se zdokonalil a je možno jej využívat i na náročnější akce, v oblasti maskování je na stejné úrovni s ostatními pracovníky, k technickým prostředkům má dobrý poměr a při denní práci je plně využívá, administrativu spojenou se sledováním ovládá,....lze jej hodnotit jako pracovníka, u kterého jsou předpoklady růstu jak po politické, tak i odborné stránce...je schopen vykonávat službu na kterémkoli odboru naší součásti. Rovněž po politické stránce byl žalobce hodnocen kladně, jak vyplývá z tohoto Komplexního hodnocení ze dne 1.7.1977, podle kterého po politické stránce lze soudruha V. hodnotit pro jeho iniciativní postoje k plnění politických úkolů i přístupem k politickému sebevzdělávání, jako jednoho z nejlepších mladých soudruhů, který je spolupracovníkům v této oblasti příkladem.. Rovněž v Kádrovém vyhodnocení ze dne 9.8.1983 se uvádí, že žalobce se od nástupu do služeb SNB projevoval jako soudruh s dobrým politickým přehledem, ......... Ve Stranickém hodnocení z 6.5.1983 se uvádí, že ...po ukončení vysokoškolského studia se ve stranické organizaci projevoval jako soudruh s dobrým stranickým rozhledem, což bylo zřejmé z jeho aktivity ve služební i stranické výchově ...... Komplexní hodnocení žalobce z roku 1983, které žalobce hodnotilo jako nevyhovujícího pro službu v MV na kterémkoli úseku, odráželo skutečnost, že, jak se v hodnocení uvádí: porušoval jemu uložený zákaz styku s cizím diplomatem, nadále s ním udržoval osobní styk, seznámil s ním i rodinné příslušníky, vzájemně se navštěvovali ve svých bytech a žalobce od tohoto diplomata kupoval i alkoholické nápoje, které dále rozprodával; negativní hodnocení tedy nemělo původ v samotné pracovní činnosti či politické spolehlivosti žalobce.

Tvrzení žalobce v žalobě, že již od roku 1977, kdy oznámil své styky s kapitalistickým cizincem, nebyl využíván k žádné činnosti, kde by bylo třeba předpokládat politickou a ideovou spolehlivost, odporuje tomu, jak byl žalobce v průběhu doby hodnocen; proto toto tvrzení přijmout nelze. Z obsahu spisového materiálu je dále zřejmé, že žalobce byl propuštěn pro styk s cizím státním příslušníkem, neboť nedodržel dohodu ze dne 20.1.1987, v níž mu byl uložen zákaz styku s cizincem. K propuštění žalobce došlo pro hrubé porušení povinností příslušníka SNB stanovených v § 23 zákona č. 100/70 Sb. a NMV č. 15/75, tedy nikoli pro politickou nespolehlivost žalobce, jak žalobce v žalobě dovozuje. V dopise senátu rehabilitační komise ze dne 30.4.1991 se uvádí, že nelze vyvodit závěr, že motivem ke skončení služebního poměru žalobce byla jeho politická perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Žalobce v žalobě dále namítá, že podpora činnosti spočívající v potlačování základních lidských práv a svobod je u žalobce spatřována v pouhém zaměstnaneckém vztahu u 3. odboru IV. Správy SNB bez ohledu na konkrétní náplň činnosti žalobce, nelze však dovodit žádné konkrétní jednání žalobce, jímž by osobně potlačoval lidská práva či svobody nebo jejich potlačování podporoval, žalobce nebyl informován a nemohl rozlišit, zda sleduje osobu podezřelou z nepřátelské činnosti vůči republice, či podezřelou z kriminální činnosti, či snad osobu podezřelou z „opoziční“ činnosti, tedy není doloženo, že poskytoval podkladové informace právě proti osobám spadajícím do kategorie „vnitřní nepřítel“; proto je podle žalobce nesprávný a nedoložený závěr správního orgánu, že působení žalobce u 3. odboru IV. Správy SNB představuje podporu činností spočívajících v potlačování lidských práv a svobod.

K tomu soud uvádí, že žalobci není třeba prokazovat spáchání konkrétního skutku ve smyslu např. trestněprávním; pro rozhodnutí o nevydání osvědčení je rozhodující, že se žalobce podílel na takové činnosti, kterou správní orgán vyhodnotil jako bezpečnostní riziko. Zákonodárce v tomto ohledu poskytl správnímu orgánu možnost správního uvážení, výsledek správního uvážení soud přezkoumává pouze z toho hlediska, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení, či zda je nezneužil (§ 78 s.ř.s.). Sám pojem bezpečnostní riziko předpokládá pouhou možnost ohrožení chráněného zájmu. Podle mínění soudu bylo dostatečně prokázáno, že žalobce působil ve složce státní bezpečnosti, která se zabývala sledováním osob, a to i odpůrců tehdejšího režimu, přičemž výsledky této činnosti sloužily či mohly sloužit i k represivním opatřením proti těmto osobám. V průběhu správního řízení byla zjištěna náplň činnosti této složky, činnost žalobce byla její součástí. Do správního spisu je ostatně založen přehled o odměnách a trestech, podle kterého byla dne 24.1.1977 žalobci udělena odměna za iniciativní plnění úkolů spojených s Chartou 77 a dne 24.9.1982 odměna za akci Brno. Skutečnost, že žalobce byl odměněn za iniciativní plnění úkolů spojených s Chartou 77 dokládá, že podílel, se ať již jakýkoli konkrétním způsobem, na činnosti zaměřené proti osobám zařazeným do kategorie tzv. „vnitřní nepřítel“, tj. proti osobám, které byly nepohodlné režimu vzhledem ke svým odlišným politickým názorům. Soud nemá pochyb o tom, že žalobce věděl, že sledovací činnost 3. odboru IV. Správy SNB spočívá v získávání informací i o „vnitřním“ nepříteli, a že informace získané o těchto osobách jsou nebo mohou být využity k zásahům, které byly zaměřeny či mohly směřovat k proti jejich právu na svobodu projevu, náboženského vyznání, myšlení, svědomí či mohly vést k omezení jejich svobody či pohybu. Jde o základní lidská práva, jejichž existence nezávisí na právu pozitivním, mají přirozenoprávní základ a proto existují i v režimech, jejichž pozitivní právo je popírá. Žalobce nepochybně věděl a byl srozuměn s tím, že informace, které o sledované osobě získá, mohou být takto použity a v této souvislosti není podstatné, zda v daném konkrétním případě věděl, že určitá osoba spadá do kategorie „vnitřní nepřítel“; tak tomu bylo přinejmenším v případě žalobcovy činnosti, pro kterou byl odměněn za iniciativní plnění úkolů spojených s Chartou 77. V souvislosti s odměnou udělenou žalobci za akci Brno dne 24.9.1982 pak lze konstatovat, že žalobce byl odměněn, tedy pracoval dobře, i po té, co dne 31.7.1982 ukončil studium na vysoké škole, a byl, byť zřejmě již pouze na krátkou dobu, zařazen na původní pracoviště.

K poukazu žalobce na to, že všechny státy mají bezpečnostní síly, které v rámci svých úkolů provádějí i sledovací činnost, soud uvádí, že má za rozhodné, pro koho a především k jakým cílům je tato sledovací činnost vykovávána. Činnost žalobce byla součástí činnosti Státní bezpečnosti, která přispívala k udržení totalitního režimu i za cenu porušování lidských práv a svobod.

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce uplatněné při jednání soudu, že činnost v rámci tehdy platných zákonů, pokud nevybočovala z běžných morálních zásad, nepředstavovala bezpečností riziko. K tomu soud uvádí, že tehdejší právo bylo přizpůsobeno „efektivnímu postupu“ proti projevům občanské společnosti, tedy nerespektovalo základní lidská práva a svobody, která tehdejší režim občanům odpíral. Proto ani postup v mezích tehdy platných zákonů nutně neznamená respektování těchto práv. Důvodná není ani žalobní námitka, že bezpečnostní riziko by mělo být posuzováno i vzhledem k postoji, který žalobce zaujal k dnešnímu režimu. Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že případnou existenci bezpečnostního rizika v běhu času zhojit nelze. Od existence bezpečnostního rizika, které je dáno žalobcovou dřívější činností, proto ani v současné době nelze odhlédnout.

Soud považuje za odůvodněný závěr žalovaného, který v popsaném působení žalobce shledal podporu činnosti spočívající v potlačování základních lidských práv a svobod občanů tehdejší Československé republiky, kteří představovali opozici vůči nedemokratickému režimu, tj. bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona.

Protože soud posoudil žalobu jako nedůvodnou, zamítl ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. za situace, kdy plně úspěšnému žalovanému náklady řízení před soudem nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozsudku, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s., stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 27. srpna 2010.
JUDr. Eva Pechová,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhovení: Krejčová B.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru