Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 108/2009 - 58Rozsudek MSPH ze dne 16.11.2012


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 108/2009 - 58

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: Český rozhlas, se sídlem Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, zastoupeného Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, 111 21 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 21. 5. 2009, č. j. 1264/09-1200-107060,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003, vydaným dne 30. 4. 2008, vyměřil Finanční úřad pro Prahu 2 žalobci daňovou povinnost ve výši 36 031 610 Kč.

K žalobcovu odvolání změnil žalovaný tento dodatečný platební výměr svým rozhodnutím ze dne 21. 5. 2009 tak, že snížil dodatečně vyměřenou daňovou povinnost na částku 25 270 890 Kč. V odůvodnění mj. uvedl, že žalobce neuplatnil snížení základu daně ve svém řádném (dodatečném) daňovém přiznání, jak to požaduje § 38p odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Uplatnění odčitatelné položky je právem, nikoli povinností daňového subjektu; tento úkon nemůže provést správce daně ani tehdy, když má povědomost o existenci neuplatněné odčitatelné položky nebo když jej o uplatnění požádá daňový subjekt (jako v tomto případě).

Žalovaný konstatoval, že žalobce je poplatníkem, který ve smyslu § 18 odst. 3 a 8 zákona o daních z příjmů nebyl založen za účelem podnikání (srov. zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu). U těchto poplatníků nejsou předmětem daně mj. [§ 18 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů] příjmy z činností vyplývajících z jejich poslání za podmínky, že náklady (výdaje) vynaložené podle tohoto zákona v souvislosti s prováděním těchto činností jsou vyšší. Žalobce je ve smyslu § 18 odst. 7 zákona o daních z příjmů povinen účtovat odděleně o příjmech, které nejsou předmětem daně (případně jsou od daně osvobozeny), stejně tak o nákladech. Žalovaný akceptuje způsob rozdělení nákladů, u kterých nelze určit přímou souvislost s jednotlivými dosahovanými druhy příjmů, pomocí koeficientu stanoveného výpočtem podle stanoviska Ministerstva financí ze dne 18. 4. 1996, č. j. 155/20914/1996; takto však lze rozdělit jen náklady, které nelze jednoznačně přiřadit k činnosti představující žalobcovo poslání, nebo naopak k činnosti, kterou žalobce provozuje jako doplňkovou. Podle stanoviska MF se základ daně určí jako rozdíl příjmů zahrnovaných do základu daně a poměrné části upravených nákladů. Takto upravený základ daně bude dále upraven v souladu se zákonem o daních z příjmů. Žalobce vycházel z předpokladu, že činnost, ke které byl zřízen, je vždy ztrátová, a nezahrnul proto do základu daně příjmy z této činnosti; podle způsobu přiřazení nákladů ovšem tato činnost ztrátová nebyla. Žalobce v účetnictví nerozděloval náklady na hlavní a podnikatelskou (doplňkovou) činnost; z celkových nákladů přiřadil ke zdanitelným příjmům tu část nákladů, která odpovídala stanovenému koeficientu (ten byl stanoven jako podíl příjmů, které jsou předmětem daně, na celkových příjmech); nebyl tak schopen prokázat, že příjmy z rozhlasových poplatků (hlavní činnost) byly nižší než náklady na ně vynaložené.

Podle žalovaného nebylo možno tvrdit, že žalobcova dohoda s Ministerstvem financí je dohodou o sjednané dani ve smyslu § 31 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Správní spis neobsahuje žádný protokol ani jiný doklad o takové dohodě, a odpověď MF nemůže nahradit zákonný postup správce daně při dohodnutí daňové povinnosti. K otázce ustálené správní praxe, od níž by se správní orgán neměl odchylovat, žalovaný konstatoval, že předmětem kontroly za zdaňovací období roku 1994 nebyla konstrukce základu daně ani ustanovení § 18 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů; ve zprávě o daňové kontrole nebylo uvedeno, zda náklady vynaložené na příjmy plynoucí z žalobcova poslání jsou nižší, nebo vyšší než tyto dosažené příjmy. Krom toho závěry daňové kontroly roku 1994 nezavazují správce daně, jak postupovat v roce 2003: z předložených dokladů není patrno, že v roce 1994 správce daně provedl kontrolu žalobcova postupu při stanovení základu daně podle metodického stanoviska MF, a nelze tedy objektivně potvrdit, že postup, který žalobce uplatnil při stanovení základu daně za rok 1994, byl správný. Je pravda, že po dobu deseti let správce daně vyměřoval daň na základě daňových přiznání podaných žalobcem a jejich příloh; nejde o náhodný postup v rozporu s daňovým řádem, naopak je to v souladu s § 46 odst. 5 daňového řádu. Žalovaný zdůraznil, že pokud žalobce neoddělil jakékoliv náklady vynaložené na jednotlivé druhy činností nebo související s příjmy, které se nezahrnují do základu daně, a přistoupil přímo k dělení celkových nákladů pomocí koeficientu, byl podle § 18 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů povinen porovnávat příjmy související s posláním s takto stanoveným podílem na celkových nákladech. Vyloučení příjmů z hlavní činnosti bez jejich porovnání s odpovídajícími náklady nemá pro účely stanovení základu daně zákonnou oporu.

Žalobce v žalobě namítl, že správce daně pochybil, když odmítl snížit základ daně o částku 1 000 000 Kč podle § 20 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Zákon zde stanoví pouze tolik, že daňový subjekt je oprávněn uplatnit snížení daňového základu – nikoli že je povinen tak učinit v daňovém přiznání. Žalobce uplatnil snížení daňového základu písemným úkonem ze dne 10. 1. 2008 bezprostředně poté, co zjistil, že správce daně se chystá doměřit daň za zdaňovací období roku 2003. Žalobce nemohl uplatnit snížení daňového základu již v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2003, protože podle jím zastávané metodiky výpočtu základu daně (potvrzené Ministerstvem financí a dosavadní správní praxí správce daně) vykázal daňovou ztrátu, resp. základ daně nula. Správce daně však tuto daňovou ztrátu neuznal, což vyšlo najevo až 4. 1. 2008, kdy byl žalobci předán text zprávy o daňové kontrole; tím porušil zásady stanovené v § 1 odst. 2 a § 2 odst. 1 daňového řádu.

Dále žalobce považuje za nesprávné, že mu byl dodatečně zvýšen základ daně na částku 78 724 693 Kč, a to bez ohledu na předchozí ustálenou správní praxi (žalobce postupoval způsobem, který byl od roku 1993 konzultován s Ministerstvem financí – viz jeho stanovisko ze dne 18. 4. 1996 – a který správce daně od té doby akceptoval). S ohledem na specifika žalobcovy činnosti vymezená zákonem o Českém rozhlasu prakticky nelze oddělit náklady na hlavní činnost (plynoucí z plnění žalobcova veřejnoprávního poslání) od nákladů na podnikatelskou (vedlejší) činnost. Tento stav vyvolával podle úpravy zákona o daních z příjmů účinné do 31. 1. 2003 značné výkladové problémy při určování základu daně (od 1. 1. 2004 je pro žalobce jako neziskový subjekt upraven zvláštní režim, viz § 18 odst. 14 zákona o daních z příjmů); žalobce proto při určování daně postupoval v dohodě s Ministerstvem financí (obdoba postupu podle § 31 odst. 7 daňového řádu). Až do daňové kontroly zdaňovacího období roku 2003 nebylo žalobci ze strany správce daně nic vytknuto a daň byla vždy vyměřena ve stejné výši, v jaké ji žalobce uvedl v daňovém přiznání. Při daňové kontrole roku 1994 správce daně dodatečně stanovil daňovou povinnost poté, co v rámci kontroly vyloučil některé položky uplatněné jako náklad; i tehdy však zachoval postup stanovení základu daně podle stanoviska Ministerstva financí. Žalobce tedy i při podávání daňového přiznání za zdaňovací období roku 2003 postupoval v dobré víře s ustálenou správní praxí; správce daně však tuto svou praxi zcela popřel, a porušil tak zásadu právní jistoty a legitimního očekávání, jak ji vyložil Ústavní soud např. ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 705/06 či Nejvyšší správní soud v rozsudcích ve věcech sp. zn. 2 Ans 1/2005 a 2 As 7/2005. Správce daně přitom neuvedl závažné a racionální důvody, pro které by bylo třeba se od takto zavedené praxe odchýlit. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí i dodatečný platební výměr byly zrušeny a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na závěrech přijatých v napadeném rozhodnutí a navrhl žalobu zamítnout.

Žalobce v replice označil argumenty žalovaného k položce snižující základ daně za formalistické a nepřípustně restriktivní; setrval na tom, že daňový subjekt může uplatnit snižující položku v průběhu celého daňového řízení, a ne jen v jeho určité fázi. K otázce konstrukce daňového základu žalobce uvedl, že předmětem stanoviska MF ze dne 18. 4. 1996 nebyl pouze způsob alokace nákladů mezi hlavní a vedlejší činnost, nýbrž pravidla pro stanovení základu daně z vedlejší (podnikatelské) činnosti, která slouží k dofinancování ztrátové hlavní činnosti. Vydání stanoviska tedy bylo určitou analogií postupu podle § 31 odst. 7 daňového řádu. Nelze tvrdit, že kontrola roku 1994 se spornou otázkou nezabývala: již sama podstata daňové kontroly vylučuje, aby se správce daně zabýval pouze základem daně a z něj vypočtené daně, aniž by zkoumal správnost postupu daňového subjektu při stanovení základu daně (resp. správnost konstrukce základu daně). V opačném případě by se jednalo o pochybení na straně správce daně, které by následně nemohlo být přičítáno žalobci.

Ze správního spisu soud zjistil, že ve dnech 1. 4. – 6. 5. 1996 proběhla u žalobce kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 1993 a 1994. Ze zprávy o kontrole je zřejmé, že ve vztahu k roku 1994 proběhla namátková kontrola předložených dokladů a žalobci byly vytknuty některé dílčí nedostatky (žalobce v některých případech zahrnul do daňově uznatelných nákladů zůstatkové ceny převyšující tržby z prodeje; do nákladů roku 1994 zaúčtoval náklady roku 1993 a 1992; apod.). Celkové výnosy činily podle zprávy o kontrole 882 951,062 Kč, výnosy z koncesí pak 668 138,709 Kč; výnosy z podnikatelské činnosti tedy představovaly 24,33 % celkových výnosů, a poměrná část nákladů činila (903 954 Kč x 24,33 % =) 219 932 Kč. O tuto posledně uvedenou částku pak správce daně zvýšil základ daně.

Poté, co správce daně předal žalobcovu zástupci dne 4. 1. 2008 text zprávy o daňové kontrole, požádal žalobce podáním doručeným dne 21. 1. 2008, aby správce daně při doměření daně uplatnil snížení základu daně podle § 20 odst. 7 zákona o daních z příjmů, a to v maximální možné částce 1 000 000 Kč. Této žádosti nebylo vyhověno.

Žaloba není důvodná.

Mezi stranami je spor o okamžik a formu, v níž lze uplatnit položku snižující základ daně podle § 20 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Žalobce si v daňovém přiznání za rok 2003 spočetl daň ve výši 0 Kč; když zjistil, že správce daně mu na základě kontrolních zjištění hodlá doměřit daň ve výši 36 031 610 Kč, požádal správce daně ještě v průběhu daňové kontroly o snížení základu daně, jak je popsáno shora. Správce daně je toho názoru, že uplatnit snižující položku podle § 20 odst. 7 zákona o daních z příjmů je možné jen v daňovém přiznání; žalobce – s ohledem na to, že cílem správy daní je správné zjištění daňových povinností a v řízení mají být zachována práva daňových subjektů – namítá, že by správce daně měl přihlédnout i ke snižující položce uplatněné v průběhu daňové kontroly, pokud teprve při ní vyšlo najevo, že žalobce bude povinen platit daň.

Podle § 20 odst. 7 zákona o daních z příjmů (toto i další citovaná ustanovení ve znění do 31. 12. 2003) mohou poplatníci vymezení v § 18 odst. 3 tohoto zákona, kteří nejsou založeni nebo zřízeni za účelem podnikání, základ daně zjištěný podle odstavce 1 a snížený podle § 34 dále snížit až o 30 %, maximálně však o 1 000 000 Kč, použijí-li takto získané prostředky ke krytí nákladů (výdajů) souvisejících s činnostmi, z nichž získané příjmy nejsou předmětem daně, a to ve třech bezprostředně následujících zdaňovacích obdobích. Podle § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů může poplatník nebo jeho právní nástupce uplatnit vyšší částky odčitatelných položek podle § 34 a položek snižujících základ daně podle § 20 odst. 7 a 8 pouze v dodatečném přiznání k dani z příjmů právnických osob na vyšší daňovou povinnost (…).

V této věci je zapotřebí vzít v úvahu nejen neformálnost úkonu, kterým žalobce projevil vůli uplatnit položku snižující základ daně, ale také okolnost, že úkon byl učiněn v průběhu daňové kontroly. Judikatura Nejvyššího správního soudu se již vyjádřila k oběma těmto aspektům. V zásadě v daňovém řízení platí, že daňový subjekt může korigovat svá původní tvrzení, uplatněná v řádném daňovém přiznání, a to pochopitelně i ve svůj prospěch; standardní formou pro tento úkon je dodatečné daňové přiznání (§ 41 odst. 1 věta třetí daňového řádu). Není však přípustné podat dodatečné daňové přiznání v průběhu daňové kontroly (§ 41 odst. 2 daňového řádu: Dodatečné přiznání nebo hlášení není přípustné, byl-li před jeho podáním učiněn správcem daně úkon směřující k přezkoušení správnosti daňové povinnosti za období, kterého by se dodatečné přiznání nebo hlášení týkalo, a to až do doby ukončení tohoto úkonu), a tím méně pak „obcházet“ tento zákaz bezformálním úkonem, jímž by daňový subjekt v průběhu kontroly vyjádřil totožnou vůli ke snížení daňového základu.

NSS se takto vyslovil ohledně daňové ztráty: tu nelze během daňové kontroly uplatnit do protokolu o ústním jednání, neboť právní předpisy (§ 41 daňového řádu a § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů) vyžadují pro uplatnění daňové ztráty formu dodatečného daňového přiznání (srov. č. 645/2005 Sb. NSS). Stejný závěr přijal i rozšířený senát NSS ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2007, podle nějž daňový subjekt nemůže účinně podat dodatečné daňové přiznání od zahájení daňové kontroly až do jejího ukončení. Zjištěnou okolností, k níž musí správce daně při daňové kontrole ve smyslu § 16 odst. 8 téhož zákona přihlížet, proto není podle rozšířeného senátu NSS ani právní úkon, jímž daňový subjekt vůči správci daně projeví vůli uplatnit daňovou ztrátu z předchozích let v jiném rozsahu než v daňovém přiznání za kontrolované zdaňovací období (srov. č. 1264/2007 Sb. NSS).

Ve své novější judikatuře zaujal NSS vstřícnější postoj a zdůraznil, že ve smyslu § 16 odst. 8 daňového řádu musí správce daně při daňové kontrole přihlížet ke všem okolnostem, které byly v jejím průběhu zjištěny, přičemž je nerozhodné, zda jde o okolnosti mající za následek zvýšení, či naopak snížení daňové povinnosti a zda jsou tyto okolnosti zjištěny z podání, která vůči správci daně učiní daňový subjekt (srov. č. 2506/2012 Sb. NSS). NSS tedy obecně připustil, že svou vůli upravit (snížit) základ daně může daňový subjekt vyjádřit i jinak než formou (dodatečného) daňového přiznání. V této konkrétní věci NSS vyložil znění § 38p odst. 1 účinné do 31. 12. 2000 (Zjistí-li daňový subjekt, že částka daně z příjmů má být nižší nebo daňová ztráta vyšší než jeho poslední známá daňová povinnost příslušného zdaňovacího období anebo mu vznikla daňová ztráta, může podat dodatečné daňové přiznání) a dospěl k závěru, že podání dodatečného daňového přiznání upravuje zákon jako jednu z možností, jakým může dojít ke změně daňového základu ve prospěch daňového subjektu – zároveň však nestanoví, že by šlo o jediný způsob. Pokud proto podle NSS vyjde najevo (jakýmkoli způsobem) právě při daňové kontrole, že základ daně by měl být nižší, je správce daně povinen k tomu přihlédnout. I zde však NSS upozornil na to, že tuto povinnost má správce daně jen tehdy, pokud zákon přímo nepožaduje, aby určité okolnosti prospívající daňovému subjektu byly uplatněny výlučně formou dodatečného daňového přiznání.

Právě tuto posledně zmíněnou situaci upravuje § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů ve znění rozhodném pro projednávanou věc a citovaném shora. Striktně se tu stanoví, že položky snižující základ daně podle § 20 odst. 7 zákona o daních z příjmů lze uplatnit pouze v dodatečném daňovém přiznání; zákon přitom nerozlišuje, zda daňový subjekt „mohl a měl“ vědět o možnosti uplatnit snižující položku již před zahájením daňové kontroly, nebo zda naopak s ohledem na výsledek daňového řízení v předešlých zdaňovacích obdobích (daň ve výši nula) předpokládal, že mu této snižující položky nebude zapotřebí. Žalobce se dovolává základních zásad daňového řízení; je však nutno uvést, že základní zásady slouží jako materiální korektiv tam, kde zákonné ustanovení umožňuje dvojí výklad, případně tam, kde zákon mlčí. Ani apel na základní zásady však nemůže převážit nad kogentním zákonným pravidlem, které jednoznačně omezuje dispozici daňového subjektu – tak to ostatně hodnotí i současná judikatura NSS citovaná výše.

Druhou žalobní námitkou zpochybňuje žalobce postup správce daně, který mu doměřil daň s poukazem na to, že žalobce v účetnictví nerozlišoval mezi náklady na hlavní a doplňkovou činnost, a neprokázal tak, že příjmy z hlavní činnosti byly nižší než náklady na ně vynaložené. Žalobce v žalobě vysvětluje konstrukci daňového základu, jak ji pro jeho potřeby stanovilo Ministerstvo financí, ale především tvrdí, že stejným způsobem postupoval při výpočtu daně již od roku 1994 a správce daně mu nikdy tento postup nevytkl; je proto porušením principu právní jistoty, pokud správce daně po tolika letech najednou označil žalobcův postup za nesprávný.

Žalobcovo specifické daňové postavení se odvíjí od jeho veřejnoprávního poslání, upraveného v § 2 zákona o Českém rozhlasu (poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením rozhlasových programů na celém území České republiky a do zahraničí). Vztahuje se na něj § 18 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů, podle nějž nejsou u poplatníků uvedených v odstavci 3 (tj. poplatníků, kteří nejsou založeni nebo zřízeni za účelem podnikání) předmětem daně příjmy z činností vyplývajících z jejich poslání za podmínky, že náklady (výdaje) vynaložené podle tohoto zákona v souvislosti s prováděním těchto činností jsou vyšší. Dopadá na něj rovněž (§ 18 odst. 7 zákona o daních z příjmů) povinnost vést účetnictví tak, aby nejpozději ke dni účetní závěrky byly vedeny odděleně příjmy, které jsou předmětem daně, od příjmů, které předmětem daně nejsou nebo předmětem daně jsou, ale jsou od daně osvobozeny; obdobně to platí i pro vykazování nákladů (výdajů).

Pravidla pro stanovení základu daně u žalobce popsalo Ministerstvo financí ve svém „stanovisku“ (přípisu) ze dne 18. 4. 1996. Podle tohoto stanoviska se nejprve rozčlení příjmy, které jsou předmětem daně, a příjmy ostatní, a stanoví se jejich poměr. Z výdajů se vyloučí výdaje vynaložené na příjmy „ostatní“ (tj. nezdaňované); ze zbývajících výdajů se pak uplatní pouze jejich poměrná část – v takovém poměru, v jakém jsou příjmy, které se zahrnují do základu daně, k příjmům „ostatním“.

Žalobce v žalobě zdůrazňuje, že je pro něj prakticky nemožné oddělit náklady na hlavní činnost (služba veřejnosti) od nákladů na vedlejší (podnikatelskou) činnost, a právě v tom spatřuje důvod, pro který bylo vydáno stanovisko Ministerstva financí. Podle soudu ale toto stanovisko nevyjímá žalobce z působnosti § 18 odst. 7 zákona o daních z příjmů: ministerstvo tu stanoví, že proti „zdaňovaným“ příjmům se uplatní pouze poměrná část nákladů, ovšem až poté, co budou z celkových výdajů vyloučeny výdaje související s nezdaňovanými příjmy.

Při kontrole zdaňovacího období roku 2003 bylo zjištěno, že celkové žalobcovy příjmy byly vyšší než celkové výdaje. Výnosy z rozhlasových poplatků (viz zákon č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích) činily 183 788 872,12 Kč od právnických osob a 1 141 446 927,80 Kč od fyzických osob; „inkasné rozhlasových poplatků“, které souvisí s těmito nedaňovými výnosy, přitom činilo jen 104 502 266,05 Kč. Podle § 25 odst. 1 písm. i) zákona o daních z příjmů přitom za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména výdaje (náklady) vynaložené na příjmy od daně osvobozené nebo nezahrnované do základu daně. Správce daně proto zahrnul do základu daně i příjmy z rozhlasových poplatků, neboť žalobce podle něj neprokázal, že související výdaje jsou vyšší než tyto příjmy [jen v takovém případě by příjmy nebyly předmětem daně, viz § 18 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů].

Tento postup je podle soudu v souladu se zákonem, a nelze říci, že „popírá“ stanovisko Ministerstva financí ze dne 18. 4. 1996. Stanovisko ministerstva je skutečně postaveno na předpokladu, že žalobcova hlavní činnost je ztrátová: počítá totiž s tím, že již v prvním kroku se celkové příjmy rozdělí na příjmy zdaňované a příjmy ostatní; „ostatními příjmy“ jsou (především) příjmy z hlavní činnosti, ty však nejsou předmětem daně jen při splnění podmínky stanovené v § 18 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů – a k tomu, zda tato podmínka bude či nebude v konkrétním zdaňovacím období v budoucnu splněna, se stanovisko v roce 1996 nevyjádřilo ani vyjádřit nemohlo, a už vůbec z něj nelze dovozovat, že by s obecnou platností do budoucna vyloučilo žalobce z působnosti některých výše citovaných ustanovení zákona o daních z příjmů. (Ostatně není zřejmé, jak zněl konkrétní dotaz, na nějž je toto stanovisko konkrétní odpovědí – zda např. již samotný dotaz nestanovil jako premisu, že hlavní činnost je vždy ztrátová, a v návaznosti na to je určitým způsobem formulována i odpověď).

Ve zdaňovacím období roku 2003 ale žalobcova hlavní činnost ztrátová nebyla; soud nepochybuje o tom, že je-li žalobcovou hlavní činností poskytování služby veřejnosti v podobě rozhlasových programů, jsou příjmem z této činnosti rozhlasové (tzv. „koncesionářské“) poplatky [srov. § 10 odst. 1 zákona o Českém rozhlasu, který člení finanční zdroje Českého rozhlasu na a) rozhlasové poplatky vybírané podle zvláštního právního předpisu, a b) příjem z vlastní podnikatelské činnosti]. Výdaje spojené s vybíráním těchto poplatků („inkasné“) jsou pak výdaji souvisejícími s těmito příjmy, a prvním krokem při stanovení základu daně tedy musí být porovnání příjmů z poplatků a výdajů na výběr poplatků, aby bylo zřejmé, zda je podmínka § 18 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů splněna, či nikoli. Žalobce toto porovnání neprovedl a bez dalšího označil příjmy z rozhlasových poplatků za příjmy nepodléhající dani; to ale není možné, a proto mu byla doměřena daň.

Doměření daně za zdaňovací období roku 2003 přitom nelze považovat za odklon od setrvalé správní praxe, která žalobci založila oprávněné očekávání. Součástí správního spisu je i zpráva o daňové kontrole zdaňovacího období roku 1994, nejsou z ní však zřejmé podrobnější vstupní údaje z účetnictví (struktura příjmů a výdajů), které by nasvědčovaly tomu, že i tehdy byla situace obdobná jako v roce 2003. To, že se v roce 1994 stanovisko Ministerstva financí uplatnilo, neznamená, že se podle něj bude mechanicky postupovat i v dalších letech, bez ohledu na strukturu příjmů a výdajů a především bez ohledu na pravidla stanovená zákonem. To, jestli se použije konstrukce základu daně popsaná ve stanovisku, totiž není dáno již samotným postavením žalobce a povahou jeho činnosti (tím, že žalobce poskytuje službu veřejnosti), ale konkrétními účetními výsledky v daném roce. Nelze tedy srovnávat nesrovnatelné.

Krom toho ani případná (v této věci ovšem nepotvrzená) skutečnost, že správce daně v minulosti při daňové kontrole akceptoval určitý způsob konstrukce základu daně, a v současnosti (po devíti letech) jej považuje za nesprávný, ještě sama o sobě nesvědčí o svévolném porušení ustálené správní praxe (ale třeba o tom, že správce daně v minulosti nevěnoval danému postupu dostatečnou pozornost a kontrolu zaměřil na jiné aspekty). Stejně tak nelze fakt, že v letech 1995 – 2002 byla daň žalobci vyměřena konkludentně, považovat za potvrzení správnosti postupu použitého v roce 1994, protože jednak struktura příjmů a výdajů v každém z těchto zdaňovacích období mohla být jiná, jednak správce daně není „povinen“ odhalit případný rozpor se zákonem hned při jeho prvním výskytu a pouze na základě daňového přiznání. (Jinými slovy: to, že daňový subjekt po několik let nebyl podroben daňové kontrole, mu nedává v jistotu v tom, že „vše dělá správně“.)

Konečně soud nesouhlasí se žalobcem ani v tom, že stanovisko Ministerstva financí ze dne 18. 4. 1996 představovalo sjednání daně ve smyslu § 31 odst. 7 daňového řádu nebo jeho jakousi obdobu. Podle tohoto ustanovení platí, že [dojde-li za daňového řízení k situaci, že daňový subjekt neprokázal své údaje ohledně daňového základu a výše daně podle odstavců 1 až 4 a daňový základ a výši daně nelze dostatečně spolehlivě stanovit ani podle pomůcek, které má k dispozici správce daně, může správce daně v dohodě s daňovým subjektem základ daně a daň sjednat. Tato dohoda o sjednané dani musí být zachycena vždy protokolárně. Z citovaného ustanovení je zřejmá posloupnost jednotlivých způsobů stanovení daně. Prvotním způsobem je dokazování, pak stanovení daně podle pomůcek, a teprve poté – jako nejzazší (a v praxi ojedinělá) možnost – sjednání daně. Ten který způsob stanovení daně se přitom vždy vztahuje ke konkrétní dani a konkrétnímu zdaňovacímu období; z povahy věci je vyloučeno to, co naznačuje žalobce – tedy že by pro jeden druh daně byl v minulosti zvolen způsob jejího stanovení, a do budoucna by se tento způsob (zde sjednání daně) automaticky uplatňoval. Aby totiž mohla být daň bude v určitém zdaňovacím období sjednána, musí správce daně dospět k závěru, že na základě konkrétních předložených dokladů vztahujících se k tomuto období nebude možno ji stanovit dokazováním, a ani podle pomůcek. To však není možno paušálně předpokládat pro všechna následující zdaňovací období. Stanovisko Ministerstva financí ze dne 18. 4. 1996 je pouze jednostranným metodickým návodem k výpočtu základu daně pro situace, kdy žalobce bude vykazovat příjmy, které nejsou předmětem daně ve smyslu § 18 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů – nikoli „dohodou“, a už vůbec ne dohodou o sjednání daně, která se musí vztahovat ke konkrétnímu zdaňovacímu období.

Žalobce tedy se svými žalobními námitkami neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 a odst. 3 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neměl ve věci úspěch; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.; kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 16. listopadu 2012

JUDr. Eva Pechová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Jana Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru