Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Ca 10/2008 - 45Rozsudek MSPH ze dne 18.02.2011

Prejudikatura

4 Ads 75/2011 - 73

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Ads 75/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Ca 10/2008 - 45-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce J. V., bytem Palackého 59, 664 61 Holasice, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 19, 602 00 Brno, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29. 10 2007, č. j. 2007/52037,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10 2007, č. j. 2007/52037-442, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

I. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7760 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce JUDr. Borise Vágnera, advokáta.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 19. 6. 2007 vyslovil Úřad práce Brno – venkov, že žalobce se dopustil správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jelikož neplnil běžné úkoly vyplývající z předmětu své činnosti pouze svými zaměstnanci, ale minimálně dne 7. 11. 2006 ve své provozovně v Ž. umožnil výkon nelegální práce osobě jiné; za to úřad uložil žalobci pokutu ve výši 11 000 Kč.

Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 29. 10 2007 a napadené rozhodnutí potvrdil, neboť se ve všem ztotožnil se správním orgánem I. stupně.

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že jeho družka, paní Z. S., kterou kontroloři v okamžiku kontroly zastihli v žalobcově provozovně – masně, neobsluhovala žádné zákazníky ani nevykonávala jinou činnost související s předmětem žalobcovy činnosti. Kontrola probíhala v poledních hodinách, kdy byla v provozovně polední přestávka (v protokolu z kontroly není v rozporu se zákonem údaj o čase provedeného kontrolního úkonu); paní S. tu na žalobce jen čekala po dobu jeho krátkodobé nepřítomnosti. Samotnou přítomnost osoby blízké v provozovně nelze podle žalobce považovat za výkon práce. Paní S. sice podepsala protokol o kontrole vedle kolonky s údajem „prodavačka“; není si však vědoma toho, že by tato kolonka byla vyplněna již v okamžiku podpisu. Výslovně přitom uvedla, že nepracuje pro kontrolovanou osobu na základě žádného pracovněprávního ani jiného vztahu, neboť je na mateřské dovolené a celodenně pečuje o své dvě děti. Žalobce v odvolání vytkl správnímu orgánu nedostatečné zjištění skutkového stavu a neurčité vymezení porušení povinností kontrolované osoby; žalovaný se však s těmito námitkami nevypořádal. Naopak dodal, že výkon práce paní S. byl prokázán tím, že „hovořila se zákazníky“; toto tvrzení však nemá oporu ve spisu, protože během celé kontroly nebyl v provozovně jediný nakupující a stěží lze za zákazníky považovat kontrolory, kteří se hned po příchodu legitimovali služebními průkazy. Nesprávný je i postoj žalovaného k § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, kterým je definována nelegální práce, a nepřípustné rozšiřování jeho působnosti na výkon „nelegální drobné výpomoci“. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí a rozhodnutí vydané v I. stupni bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na tom, co uvedl v napadeném rozhodnutí. Podle něj není pro věc podstatné, že v protokolu chybí údaj o přesném čase kontroly: orgány obou stupňů nezpochybnily, že kontrola byla provedena kolem poledne. Nelze souhlasit s tím, že se paní S., pokud stála za pultem v otevřené prodejně a komunikovala se zákazníky (kontrolory), nacházela v prodejně z rodinných důvodů. To, že zákon o zaměstnanosti nenakládá se vztahem druha a družky stejně jako se vztahem manželským, není podle žalovaného projevem diskriminace. Žalovaný má za to, že ve věci byl řádně zjištěn skutkový stav, všechny odvolací námitky byly vypořádány, závěry správních orgánů mají oporu ve spisu. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Ve správním spisu je založen záznam o kontrole ze dne 7. 11. 2006; z něj plyne – podle předtištěného textu, že „v době provedení kontroly (…) vykonávaly práci pro kontrolovanou osobu (tj. žalobce) na jejím pracovišti v Ž. níže uvedené fyzické osoby“; pod tím je v tabulce označena Z. S., u níž je jako druh práce uvedeno prodavačka; následuje podpis paní S. Dále do záznamu uvedl sám žalobce, který se v průběhu kontroly dostavil do provozovny, že paní S. v provozovně nepracuje, je tu pouze jako záskok bez nároku na finanční odměnu.

Žaloba je důvodná.

Žalobci byla uložena pokuta za porušení § 13 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 264/2006 Sb. k 1. 1. 2007 (ustanovení bylo tímto zákonem zrušeno); podle tohoto ustanovení je právnická nebo fyzická osoba povinna zajišťovat plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovněprávních vztazích podle zákoníku práce. Podle § 13 odst. 3 písm. a) neplatí povinnost stanovená v odstavci 1 v případech, kdy plnění běžných úkolů zajišťuje fyzická osoba sama nebo s pomocí svého manžela nebo dětí, nebo právnická osoba prostřednictvím svých společníků nebo členů. Pojem nelegální práce, na který odkazuje žaloba, je vymezen v § 5 písm. e) zákona (v rozhodném znění) tak, že nelegální prací se rozumí, pokud fyzická osoba nevykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu na základě pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy, nejde-li o osobu uvedenou v § 13 odst. 3 písm. a).

Žalobce v žalobě především tvrdí, že paní S. nevykonávala pro žalobce práci, jak to má na mysli § 13 odst. 1 a § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti, a že z její fyzické přítomnosti v provozovně nebylo možno tuto skutečnost dovodit. Této žalobní námitce dává soud za pravdu. Při posuzování, zda subjekt skutečně porušil zákaz nelegální práce, je totiž třeba brát v úvahu smysl právní úpravy. Jak sám žalovaný uvedl ve vyjádření k žalobě, nelegální práce je zakázána proto, aby zaměstnavatelé plnili své běžné úkoly pomocí svých zaměstnanců, a nikoli jiných osob, za něž nejsou povinni plnit odvody vůči státu; tím by totiž poškozovali jiné podnikatelské subjekty, které k práci využívají zaměstnance a své povinnosti vůči státu si plní. Ze skutkového stavu v této věci – tak, jak byl zjištěn při kontrole dne 7. 11. 2006 – však není možné usoudit na to, že by se žalobce takovým jednáním provinil.

Žalobce sám do záznamu o kontrole uvedl, že se v případě paní S. jedná jen o „záskok“, a soud nemá důvod toto tvrzení zpochybňovat. Správní orgány nijak nevyvracely žalobcovo tvrzení, podle nějž je paní S. jeho družkou a není u něj ani nikde jinde zaměstnána, protože je na mateřské dovolené se dvěma dětmi. To, že paní S. byla v žalobcově provozovně přítomna a na vstup kontrolorů podle jejich tvrzení reagovala slovem „prosím“, z ní ještě nedělá „prodavačku“ (rubrice v záznamu o protokolu, kterou kontroloři takto vyplnili a vedle níž se paní S. podepsala, nepřikládá soud přílišný význam; nejde zde o právní kvalifikaci). Kontrola ostatně nezjistila, že by paní S. obsluhovala zákazníky a prodávala jim zboží: v provozovně nebyl při kontrole přítomen nikdo další kromě ní a kontrolorů.

Smyslem právní úpravy zákazu nelegální práce je odradit subjekty od toho, aby své běžné úkoly plnili buď prostřednictvím osob, které nemají povolení k zaměstnání (tj. cizinců)– tedy zcela mimo formální právní vztah – nebo prostřednictvím osob, které by sice zaměstnány být mohly, ale zaměstnavatel s nimi pracovněprávní vztah nenaváže, protože je to pro něj (s ohledem na povinné odvody u zaměstnanců, nemocenské či náhrady mzdy apod.) méně výhodné; v tomto druhém případě se jedná o tzv. švarcsystém (subjekt zde vykonává své běžné úkoly s pomocí osob, které pro něj fakticky pracují v podřízeném postavení, ale formálně tak činí jako nezávislé osoby v rámci svého živnostenského oprávnění). Paní Z. S. však nespadá ani do jedné z těchto kategorií. Jak vypověděl žalobce, jeho družka od něj žádnou odměnu za práci nedostává; její přítomnost v provozovně lze daleko spíše vysvětlit jako úsluhu blízkému člověku po dobu jeho nepřítomnosti než jako projev zastřeného pracovněprávního vztahu.

K tomuto hodnocení se soud přiklání i s ohledem na to, že paní S. byla v době kontroly družkou žalobce a matkou jeho dvou dětí. Výjimka z povinnosti plnit běžné pracovní úkoly jen prostřednictvím zaměstnanců podle § 13 odst. 3 písm. a) zákona o zaměstnanosti se sice vztahuje jen na fyzickou osobu, která k plnění běžných úkolů využívá manžela nebo děti, ale to, v jakém vztahu k majiteli provozovny byla ona domněle pracující (při kontrole zastižená) osoba, je podstatné pro úvahu, zda tu skutečně byla naplněna skutková podstata § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti (…umožní výkon nelegální práce). Podle soudu nebyla úvaha správního orgánu správná; kdyby správní orgán vzal v potaz všechny okolnosti kontroly včetně rodinných (paní S. byla v provozovně, žádné zboží ale neprodávala; byla družkou žalobce a žádné pracovní úkoly by ani soustavněji plnit nemohla, protože celodenně pečovala o své dvě děti), musel by dospět k názoru, že jednání žalobce, který umožnil své družce zdržovat se v provozovně, postrádalo jakoukoli společenskou nebezpečnost, a nemohlo být tedy hodnoceno jako správní delikt.

Městský soud proto zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.); v něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce byl v tomto řízení úspěšný, a podle § 60 odst. 1 s. ř. s. mu proto náleží náhrada nákladů řízení. Ty jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2000 Kč a odměnou advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve výši 2 x 2100 Kč, včetně paušálních výdajů spojených s těmito úkony ve výši 2 x 300 Kč (odměna advokáta tedy činí 4800 Kč). Jelikož je žalobcův zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku, kterou je povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů (tato částka činí 960 Kč). Celkem tedy žalobci na nákladech řízení náleží 7760 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 18. února 2011

JUDr. Eva Pechová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru