Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Af 19/2011 - 80Rozsudek MSPH ze dne 10.08.2011

Prejudikatura

15 Ca 127/2008 - 29

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 68/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5Af 19/2011 - 80-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně STAOPRA a. s., v likvidaci, se sídlem Ocelářská 35/1354, 190 00 Praha 9, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem Poštovní 2, 702 00 Ostrava 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, 120 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutím ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2016/07 – 1500-200379 a č. j. 2018/07 – 1500-200379,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2018/07 – 1500-200379, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žaloba se zamítá v části směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2016/07 – 1500-200379.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8500 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jejího zástupce JUDr. Michala Kačmaříka, advokáta.

Odůvodnění:

Rozhodnutími ze dne 27. 11. 2006 zastavil Finanční úřad v Benešově řízení o odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty a na silniční daň. Odvolání podle správce daně nesplňovala náležitosti stanovené zákonem. Dne 27. 7. 2006 byla sice žalobkyni prodloužena lhůta k doplnění odvolání do 15. 8. 2006, žalobkyně však dne 14. 8. 2006 požádala o nové prodloužení lhůty, a této žádosti již správce daně nevyhověl. Dne 4. 9. 2006 (v rozhodnutích je omylem uvedeno datum 5. 9. 2006) žalobkyně do třetice požádala o prodloužení lhůty; ani této žádosti správce daně nevyhověl rozhodnutím ze dne 8. 11. 2006. Lhůta pro doplnění odvolání uplynula podle správce daně dne 15. 8. 2006, a do konce této lhůty nebyla odvolání doplněna.

Odvolání žalobkyně proti těmto rozhodnutím zamítl žalovaný svými rozhodnutími ze dne 14. 3. 2007. Dospěl k názoru, že plná moc udělená pro zastupování v daňovém řízení o dani silniční a dani z přidané hodnoty byla neomezená, a správce daně proto správně doručoval pouze zástupci žalobkyně. K otázce prodloužení lhůty pro doplnění odvolání žalovaný uvedl, že skončila dnem 5. 9. 2006 (v okamžiku podání žádosti dne 14. 8. 2006 totiž zbýval do konce původně prodloužené lhůty jeden den; žalobkyně tak mohla doplnit odvolání ještě jeden den poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí o nevyhovění žádosti). I když byla nová žádost podána dnem 4. 9. 2006, nemohla již obnovit běh lhůty. Doplnění odvolání byla dána k poštovní přepravě dne 8. 9. 2006, tedy opožděně.

V žalobě proti těmto rozhodnutím žalobkyně namítla, že plná moc, kterou předložila v průběhu daňové kontroly, byla plnou mocí omezenou: jasně v ní totiž bylo řečeno, že „se výslovně nevztahuje pouze na úkony směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle § 51 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků“. Dále žalobkyně zpochybnila způsob, jakým finanční orgány posoudily prodloužení lhůty. Žalobkyně ještě před doručením zamítavých rozhodnutí (tedy přede dnem 20. 11. 2006) doplnila odvolání; vyhověla tak výzvě, neboť termín pro doplnění náležitostí odvolání uplynul jeden den po doručení rozhodnutí, tedy dne 21. 11. 2006. Konečně žalobkyně namítla, že platební výměr je třeba doručovat přímo daňovému subjektu, neboť se jím ukládá povinnost něco osobně vykonat. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadená rozhodnutí zrušil.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na tom, že udělená plná moc byla plnou mocí neomezenou, že platební výměr byl po právu doručen přímo zástupci žalobkyně (neukládá se jím osobní povinnost) a že poslední žádost žalobkyně ze dne 4. 9. 2006 již nemohla prodloužit běh lhůty pro doplnění odvolání. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu soud zjistil, že podle plné moci doručené Finančnímu úřadu v Benešově dne 3. 2. 2004 zmocnila žalobkyně daňového poradce Ing. Tomáše Gruně mj. k tomu, aby ji zastupoval ve všech věcech daní, odvodů, poplatků a jiných podobných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí. Plná moc se výslovně nevztahuje pouze na úkony směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle § 51 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“).

Dne 25. 8. 2005 vydal Finanční úřad v Benešově tři dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za červenec – září 2001 a dva dodatečné platební výměry na daň silniční za roky 1999 a 2001, dne 26. 8. 2005 pak čtyři dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za březen – červen 2002. Dvěma podáními doručenými finančnímu úřadu dne 26. 9. 2005 požádala žalobkyně o sdělení důvodů rozdílu podle § 32 odst. 9 daňového řádu a odvolala se jednak proti výměrům na DPH, jednak proti výměrům na daň silniční. Dne 20. 10. 2005 správce daně vyzval žalobkyni k doplnění náležitostí odvolání. Žalobkyně nato dne 8. 11. 2005 požádala o prodloužení lhůty o třicet dnů ode dne, kdy obdrží všechny materiály uvedené v protokolu o ústním jednání ze dne 3. 11. 2005. Správce daně rozhodnutími ze dne 27. 7. 2006 prodloužil žalobkyni lhůtu pro doplnění odvolání do 15. 8. 2006.

Dne 14. 8. 2006 žalobkyně opětovně požádala o prodloužení lhůty k doplnění odvolání o třicet dnů od předložení zmíněných materiálů, s nimiž ji správce daně dosud neseznámil. Rozhodnutími ze dne 29. 8. 2006 správce daně neprodloužil žalobkyni lhůtu pro doplnění odvolání; tato rozhodnutí bylo doručena zástupci žalobkyně dne 4. 9. 2006.

Dne 4. 9. 2006 podala žalobkyně další žádosti o prodloužení lhůty k doplnění odvolání do 30. 9. 2006. Podáními ze dne 7. 9. 2006, doručenými správci daně dne 11. 9. 2006, doplnila žalobkyně odvolání proti všem dodatečným platebním výměrům. Dne 2. 10. 2006 vyzval správce daně žalobkyni prostřednictvím zástupce k zaplacení správního poplatku za podání žádostí; výzvy byly zástupci doručeny dne 16. 10. 2006. Dne 8. 11. 2006 nevyhověl správce daně žádostem žalobkyně o prodloužení lhůty ze dne 4. 9. 2006.

Řízení o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům na DPH za červenec – září 2001 a červen 2002 nato byla zastavena rozhodnutími správce daně ze dne 27. 11. 2006 s tím, že žalobkyně řádně nevyhověla výzvám správce daně a doplnila odvolání až po lhůtě k tomu stanovené. Žalobkyně se proti rozhodnutím odvolala; obě odvolání žalovaný zamítl.

Městský soud zamítl žalobu proti oběma napadeným rozhodnutím rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 5 Ca 155/2007-28, poté, co všechny žalobní námitky shledal nedůvodnými. Nejvyšší správní soud zrušil tento rozsudek svým rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 71/2010-56. Ztotožnil se sice s hodnocením všech tří žalobních námitek, jak je provedl městský soud; vytkl mu však, že opomněl přihlédnout z úřední povinnosti k zániku práva vyměřit daň silniční za roky 1999 a 2001.

Městský soud se proto žalobou zabýval znovu; bral přitom v úvahu závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Zmíněné tři žalobní námitky opětovně posoudil jako nedůvodné (v tomto novém rozsudku je zopakována argumentace z rozsudku předchozího, na nějž coby na zrušený nelze odkázat); rozhodnutí týkající se daně silniční za roky 1999 a 2001, stejně jako rozhodnutí I. stupně jemu předcházející, však zrušil s ohledem na zánik práva vyměřit daň podle § 47 odst. 1 daňového řádu

Žalobkyně nejprve namítala, že v daném daňovém řízení byla udělena omezená plná moc.

Podle § 10 odst. 3 daňového řádu se daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.

Podle § 17 odst. 7 daňového řádu platí, že má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.

Soud nesouhlasí se žalobkyní v tom, že plná moc udělená v tomto řízení byla plnou mocí omezenou a že písemnosti správce daně měly být doručovány nejen daňovému poradci, ale též žalobkyni samotné. Je pravda, že v obecném slova smyslu obsahovala plná moc jistá omezení; soud ovšem zastává rozumný výklad, podle nějž je omezenou plnou mocí jen ta, která neumožňuje činit zástupci určité úkony v konkrétním daňovém řízení. Judikatura týkající se pojmů omezené a neomezené plné moci je velmi pestrá a také velmi nesourodá; alespoň o určité sjednocení se pokusil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 1353/2007 Sb. NSS. Podle tohoto rozhodnutí je plná moc udělená pro zastupování ve věci platebního výměru na daň z přidané hodnoty označeného dále konkrétními údaji o názvu správce daně, datu vydání platebního výměru, číslu jednacím a demonstrativním výčtem předpokládaných úkonů plnou mocí neomezenou. Rozšířený senát tu tedy zaujal stanovisko, že neomezenou plnou mocí je taková plná moc, která umožňuje zástupci ve vztahu ke konkrétní dani (a zpravidla i ve vztahu ke konkrétnímu zdaňovacímu období, protože řízení se nevede o daních „jako takových“, nýbrž o daních určitého typu za určité zdaňovací období) činit veškeré úkony, které by jinak daňový subjekt mohl činit sám.

Z tohoto pohledu hodnotí zdejší soud i plnou moc vystavenou žalobkyní. Jak už bylo uvedeno, plná moc obsahovala tradiční generální klauzuli, zmocňující daňového poradce ke všem úkonům ve věcech daní; omezení dopadalo jednak na úkony ve vyměřovacím řízení o spotřebních daních a o dani „k ochraně životního prostředí“, jednak na úkony podle § 51 daňového řádu, tedy úkony vyvolané pochybnostmi poplatníka o správnosti sražené daně (žádost poplatníka k plátci daně o vysvětlení, stížnost poplatníka na plátce daně, odvolání poplatníka i plátce daně). V projednávané věci šlo o daň z přidané hodnoty a daň silniční, a již tím bylo dáno, že daňový poradce bude moci provádět všechny úkony jménem žalobkyně bez omezení – protože bezpochyby se omezení obsažené v plné moci vztahovalo na řízení o jiných druzích daní, než které byly předmětem řízení v daných věcech, a ani daň z přidané hodnoty ani daň silniční není odváděna na účet správce daně formou srážek prováděných z poplatníkova majetku plátcem. Již z povahy věci tak bylo zřejmé, že se v řízení o dani z přidané hodnoty a o dani silniční nevyskytne žádný úkon, který by daňový poradce nemohl vykonat. To neznamená, že není možno omezovat udělenou plnou moc pomocí negativního výčtu (tedy ke kterým úkonům není zástupce oprávněn); plná moc však není ve vztahu ke konkrétnímu daňovému řízení plnou mocí omezenou, pokud se zde vyslovená omezení vztahují výlučně k jiným druhům daní. Ostatně v souladu s tímto názorem žalovaný vyhověl odvoláním žalobkyně ve věcech daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby: u těchto daní totiž přicházejí v úvahu úkony podle § 51 daňového řádu, a ve vztahu k nim plná moc omezena byla.

Žalobkyně na podporu svého názoru uváděla rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci 7 Afs 85/2005: tam ovšem bylo ono omezení formulováno slovy „s výjimkou podání reklamace dle § 53 daňového řádu“. Reklamace je speciální řádný opravný prostředek, kterým se daňový subjekt může obracet proti postupu správce daně při placení a evidenci daně (srov. § 53 daňového řádu); může tak přitom činit bez ohledu na to, o jaký druh daně se jedná, a takové omezení tedy dopadá na všechny druhy daní. Krom toho Nejvyšší správní soud v tomto případě řešil námitku, podle níž samotnému daňovému subjektu nebylo v daňovém řízení řádně doručeno; k tomu uvedl, že doručení lze prokázat i jiným vhodným způsobem (§ 17 odst. 12 daňového řádu). V dané věci se tak stalo a nebyl tu důvod pro rušení napadeného rozhodnutí. Stejně tak i ve věci zdejšího soudu vedené pod sp. zn. 8 Ca 19/2007 bylo namítáno, že žalobkyni jako daňovému subjektu nebylo řádně doručeno; soud se s námitkou vypořádal stejně jako Nejvyšší správní soud v prve citovaném rozhodnutí, a ačkoli napadené rozhodnutí zrušil, neučinil tak z důvodu, který by se jakkoli dotýkal plné moci. Je pravda, že v tomto rozsudku zaujal zdejší soud jiný názor na povahu totožné plné moci než nyní rozhodující senát; názorem zde vysloveným však není senát rozhodující v této věci vázán, a ostatně na procesním výsledku by to ani tak nic nezměnilo.

Žalobkyně se dále mýlí v tom, že platební výměr zakládá daňovému subjektu povinnost něco osobně vykonat. Jak na to správně upozorňuje žalovaný, podle § 59 odst. 6 daňového řádu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, je správce daně povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem, a zachází s ní stejným způsobem, jako by ji vykonal daňový subjekt. Není tedy vůbec nutné, aby platbu daně vykonal daňový subjekt sám. (Určitou paralelou v soudním řízení tu může být výzva k zaplacení soudního poplatku; názory soudů se v této otázce postupně vyvíjely, nicméně v současnosti je všeobecně přijímán závěr, podle nějž není zaplacení soudního poplatku – a obecněji tedy zaplacení jakékoli peněžité částky – úkonem, který by účastník řízení musel vykonat osobně. K tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 726/2005 Sb. NSS.) Za osobní úkon je považován takový, při němž je osobní účast účastníka řízení nutná pro dosažení cíle řízení: typicky tak půjde o svědeckou výpověď, při níž bude daňový subjekt (či osoba jednající jeho jménem) nezastupitelný. Platební povinnost však není osobním úkonem, a správce daně tedy není povinen doručovat platební výměr jak zástupci s neomezenou plnou mocí pro určité řízení, tak navíc i samotnému daňovému subjektu.

Dále žalobkyně zpochybňovala to, jak správce daně rozhodl o jejích žádostech o prodloužení lhůty.

Podle § 14 odst. 2, 3 a 4 daňového řádu mohou osoby zúčastněné na řízení před uplynutím stanovené lhůty z důležitých důvodů požádat správce daně o její prodloužení k úkonům, jichž se lhůta týká. Na první žádost o prodloužení lhůty, pokud se nejedná o zákonnou lhůtu, povolí správce daně vždy prodloužení lhůty alespoň o dobu, která v den podání žádosti ještě zbývala ze lhůty, o jejíž prodloužení je žádáno. Správce daně však nemůže povolit delší prodloužení lhůty, než o jaké je žádáno. Nerozhodne-li správce daně o žádosti o prodloužení lhůty před uplynutím žádané lhůty, považuje se žádané prodloužení lhůty za povolené. Je-li zamítavé rozhodnutí o včas podané žádosti podle odstavce 2 doručeno po uplynutí stanovené lhůty, jejíž prodloužení je žádáno, končí běh žádané lhůty uplynutím tolika dnů po doručení zamítavého rozhodnutí, kolik dnů zbývalo v době podání žádosti do uplynutí stanovené lhůty.

V projednávané věci vypadal postup žalobkyně a správce daně při podávání žádostí o prodloužení lhůty pro podání odvolání a při rozhodování o nich takto:

rozhodnutí správce daně žádost o prodloužení lhůty (uváděn den doručení lhůta pro podání odvolání
žalobkyni)

8. 11. 2005 lhůta prodloužena 27. 7. 2006 do 15. 8. 2006 včetně

14. 8. 2006 žádosti nevyhověno 4. 9. 2006 do 5. 9. 2006 včetně

4. 9. 2006 žádosti nevyhověno 8. 11. 2006

K tomu je ještě vhodné dodat, že žalobkyně nakonec doplnila odvolání dne 8. 9. 2006.

V souladu s pravidly stanovenými v § 14 daňového řádu tedy správce daně vyhověl první žádosti žalobkyně a lhůtu prodloužil do 15. 8. 2006. Pokud žalobkyně den před uplynutím této lhůty podala novou žádost, zůstával jí tento den k dobru i pro případ, že by správce daně její druhou žádost zamítl. Tak se i stalo, a žalobkyně tedy ještě mohla využít den 5. 9. 2006 k doplnění odvolání. Místo toho žalobkyně opět den před uplynutím lhůty podala třetí žádost o prodloužení lhůty a teprve dne 8. 9. 2006 doplnila odvolání.

Žalobkyně má pravdu v tom, že o prodloužení lhůty lze žádat opakovaně (jelikož § 14 odst. 3 daňového řádu hovoří o první žádosti, je zřejmé, že počítá i s případnými dalšími); to však neznamená, že správce daně každé další žádosti vyhoví ani že s každou další žádostí budou spojeny účinky popsané v odst. 4 zmíněného ustanovení, tedy že daňový subjekt vždy bude mít pro svůj úkon k dispozici ještě aspoň tolik dnů, kolik v době podání žádosti zbývalo do uplynutí stanovené lhůty, pokud nebude žádosti vyhověno. Toto pravidlo počítá s dobrou vírou či oprávněným očekáváním daňového subjektu, že mu bude lhůta prodloužena; pokud mu tedy lhůta prodloužena byla (jako se v této věci stalo prvým rozhodnutím správce daně doručeným žalobkyni dne 27. 7. 2006), nemá daňový subjekt důvod se domnívat, že další jeho žádosti již vyhověno nebude. Podá tedy další žádost (jako to žalobkyně učinila dne 14. 8. 2006), a bude-li tato žádost zamítnuta, zbývá přesto ještě daňovému subjektu pro jeho úkon tolik dnů, kolik zbývalo z původně prodloužené lhůty v den podání žádosti (zde měla lhůta uplynout 15. 8. 2006, žádost byla podána 14. 8. 2006, takže žalobkyni zbýval ještě jeden den; pokud jí bylo rozhodnutí o nevyhovění žádosti doručeno dne 4. 9. 2006, mohla odvolání podat ještě 5. 9. 2006). Jestliže ale už žádosti daňového subjektu jednou nebylo vyhověno, stěží se daňový subjekt může domnívat, že jeho další žádost uspěje; zákon tedy nepočítá s tím, že v takovém případě bude podávána další žádost, a popsané pravidlo o zbývajících dnech, v nichž lze učinit procesní úkon, i když žádost byla zamítnuta, se tu neuplatní. Takového dobrodiní se totiž dostává jen žadateli, který svou novou žádostí reaguje na úspěšné vyřízení své předchozí žádosti, nikoli na rozhodnutí, jímž jeho předchozí žádosti nebylo vyhověno. Opačný výklad, který prosazuje žalobkyně, by znamenal, že daňový subjekt by svými opakovanými žádostmi mohl donekonečna oddalovat svůj procesní úkon; to je ale absurdní, jestliže mu již správce daně dal najevo, že další oddálení úkonu nepovolí. Krom toho žalobkyně žádala o prodloužení lhůty proto, že své odvolání hodlala vypracovat až po seznámení s určitou částí spisu, která jí podle jejího názoru byla upírána. Žalobkyně nicméně nedoplnila svá odvolání dne 5. 9. 2006, tedy v poslední den, kdy k tomu byla oprávněna, ale až o několik dní později, dne 8. 9. 2006, aniž je ze spisu patrné, že v průběhu oněch několika dnů se seznámila s jí dosud neznámou částí spisu.

Co se však týče daně silniční za roky 1999 a 2001, právo vyměřit tuto daň zaniklo; ve vztahu k silniční dani za zdaňovací období roku 1999 se tak stalo dnem 31. 12. 2002. V souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vyšel městský soud při hodnocení počátku běhu prekluzivní lhůty z výkladu 47 odst. 1 daňového řádu, k němuž dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, a rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 1. 2011, č. j. 5 Afs 15/2009 – 122. Za počátek běhu promlčecí lhůty proto městský soud považoval den 1. 1. 2000, aby s ohledem na výklad zastávaný Ústavním soudem nebyla výslovná tříletá promlčecí lhůta prodloužena na čtyřletou. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud, daňová kontrola u žalobkyně týkající se silniční daně za zdaňovací období roku 1999 byla zahájena dne 20. 10. 2003, tedy po prekluzi práva doměřit silniční daň za toto zdaňovací období; daňová kontrola tak nemohla přerušit běh prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně, jelikož již k prekluzi došlo. Dodatečný platební výměr ze dne 25. 8. 2005, jímž byla doměřena silniční daň za zdaňovací období roku 1999, byl vydán po uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně. Nezákonnost spočívající v doměření daně po prekluzivní lhůtě se přenášela do každého dalšího rozhodnutí Finančního úřadu v Benešově v dané věci a posléze i do rozhodnutí žalovaného.

Jak dále uvedl Nejvyšší správní soud, daňová kontrola ve vztahu k silniční dani za rok 2001 byla zahájena v prekluzivní lhůtě pro vyměření či doměření této daně, která by jinak skončila dnem 31. 12. 2004. Zahájením daňové kontroly dne 20. 10. 2003 byl přerušen běh prekluzivní lhůty a začala běžet lhůta nová, která by skončila dnem 31. 12. 2006. Platební výměr, jímž byla doměřena silniční daň za zdaňovací období roku 2001, však nabyl právní moci až 22. 3. 2007, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně. Právní moc dodatečného platebního výměru na silniční daň za zdaňovací období roku 2001 byla vázána na právní moc rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru. Řízení o odvolání proti platebnímu výměru bylo rozhodnutím Finančního úřadu v Benešově ze dne 27. 11. 2006 zastaveno, ale žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala; zamítavé rozhodnutí žalovaného bylo zástupci žalobkyně doručeno až dne 22. 3. 2007, kdy se stalo pravomocným.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci částečný úspěch, a má proto zčásti právo na náhradu nákladů řízení. Ty jsou tvořeny jednak soudním poplatkem za žalobu a za kasační stížnost (2000 + 3000 = 5000 Kč), jednak odměnou daňového poradce zastupujícího v řízení o žalobě (viz § 35 odst. 2 s. ř. s.) a odměnou advokáta zastupujícího v řízení o kasační stížnosti. V řízení o žalobě byly poskytnuty tři úkony právní služby: převzetí zastoupení, podání žaloby a účast při jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v řízení o kasační stížnosti pak zástupci náleží odměna za dva úkony právní služby – převzetí věci a podání kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu. Celkem by odměna za těchto pět úkonů – včetně náhrady hotových výdajů souvisejících s každým úkonem ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) – činila 12 000 Kč; žalobkyni však náleží jen polovina z této částky, protože byla úspěšná právě jen z poloviny (jedno z napadených rozhodnutí obstálo, druhé bylo zrušeno); podobně se krátí i částka vynaložená na soudní poplatky. Celkem tedy žalobkyni náleží 6000+2500 = 8500 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 10. srpna 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru