Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 69/2011 - 11Rozsudek MSPH ze dne 15.04.2011

Prejudikatura

2 As 78/2006 - 64


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 69/2011 - 11

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: V. P., státního příslušníka Ruské federace, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. př. 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 7. 3. 2011, č. j. OAM-54/LE-LE05-NV-2011,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 7. 3. 2011 nepovolil žalovaný žalobci vstup na území České republiky podle § 73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; rozhodl tak poté, co žalobce dne 3. 3. 2011 učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. Žalobce původně přicestoval do ČR již dne 27. 11. 2010, s vízem, jehož platnost vypršela dne 10. 12. 2010. Po příletu do ČR pokračoval žalobce do Švédska, odkud byl předán zpět do ČR na základě Nařízení Rady (ES) č. 343/2003. Žalobcova žádost o vízum do ČR byla tedy účelová s cílem využít toto vízum k cestě do jiného státu schengenského prostoru; podle judikatury svědčí takové jednání o tom, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalovaný proto dospěl k přesvědčení, že žalobce se podáním žádosti o mezinárodní ochranu pouze pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby mohl vstoupit na území ČR a odtud neoprávněně pokračovat do jiné země schengenského prostoru. Žalobce zároveň není zranitelnou osobou ve smyslu § 73 odst. 7 zákona o azylu.

Žalobce v žalobě proti tomuto rozhodnutí namítl, že není vůbec podložen závěr o tom, že žalobce není zranitelnou osobou. Žalovaný spatřuje nebezpečnost žalobce pro veřejný pořádek v tom, že údajně pro vstup do ČR nedisponuje příslušným oprávněním; žalobce však byl do ČR předán na základě dublinského nařízení a ČR byla povinna jej převzít. Omezení své osobní svobody nepovažuje žalobce za opatření, které by bylo nezbytné. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobu považuje za bezpředmětnou, neboť žalobce se od 31. 3. 2011 nachází na území ČR v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Žaloba není důvodná.

Podle § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu nepovolí Ministerstvo vnitra vstup na území cizinci, u něhož se lze důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek.

Námitka, podle níž žalovaný nezjišťoval, zda žalobce není zranitelnou osobou ve smyslu § 73 odst. 7 zákona o azylu, není důvodná. Podle tohoto ustanovení Ministerstvo rozhodne o povolení vstupu na území cizinci, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, a dopraví jej do přijímacího střediska na území, jedná-li se o nezletilou osobu bez doprovodu, o rodiče nebo rodinu s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi nebo o cizince s vážným zdravotním postižením, o těhotnou ženu, o osobu, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí. Z toho je jednak zřejmé, že některé kategorie zranitelnosti jsou seznatelné na první pohled či z povahy věci: u žalobce tak bylo nasnadě, že není nezletilou osobou bez doprovodu, rodičem nebo rodinou s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi ani těhotnou ženou. U dalších kategorií zranitelnosti pak platí, že je především na cizinci, aby správnímu orgánu označil skutečnosti, které by mohly zakládat jeho zranitelnost (tj. že je osobou s vážným zdravotním postižením, že byl mučen, znásilněn nebo podroben jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí). U žalobce však není zřejmé, že by ve správním řízení něco takového uvedl; dokonce ani v žalobě žalobce nenaznačil, jaké konkrétní okolnosti by u něj měly zakládat zranitelnost. Za takové situace nelze tvrdit, že by žalovaný nesplnil nějakou svou povinnost při vedení řízení. (Ve věci sp. zn. 6 A 11/2011, na niž žalobce odkazuje, šlo o jinou skutkovou situaci: tam cizinka před zahájením řízení o povolení vstupu, v rámci řízení o správním vyhoštění, tvrdila, že byla v zemi původu znásilněna, ovšem žalovaný v řízení o povolení vstupu tuto skutečnost vůbec nevzal na vědomí.)

Stejně tak neobstojí námitka, podle níž byla Česká republika povinna převzít žalobce poté, co byl vrácen ze Švédska na základě tzv. Dublinského nařízení [Nařízení Rady (ES) č. 343/2003]. Žalobce chtěl námitkou zřejmě říci, že Česká republika byla povinna mu povolit vstup na území, protože o tom, že jej převzala (tj. byla povinna vést a dokončit řízení o jeho

žádosti o azyl podané v jiném státě Evropské unie), nemá soud důvod pochybovat. Povinnost převzetí má ovšem právě takovýto význam – tj. dokončit řízení o žádosti ve věci mezinárodní ochrany; nelze ji spojovat s „povinným“ povolením vstupu cizince na území. Dublinské nařízení na základě kritérií příslušnosti stanovených v kapitole III určuje, který členský stát EU je příslušný k rozhodování o žádosti ve věci mezinárodní ochrany; v kapitole V rozlišuje nařízení „převzetí“a „přijetí zpět“. V případě žadatelů, kteří podají žádost v jiném členském státě než tom, který je příslušný k posouzení žádosti (což je případ žalobce), je příslušný členský stát povinen převzít žadatele (a dokončit posouzení žádosti o azyl). V případech, kdy žadatel, jehož žádost se posuzuje, bez povolení přebývá na území jiného členského státu či žadatel vzal svou posuzovanou žádost zpět a podal ji v jiném členském státu či žadatel, jehož žádost byla zamítnuta, pobývá bez povolení na území jiného členského státu, je dána povinnost žadatele přijmout zpět; pro tyto případy nařízení stanoví v čl. 20 odst. 1 písm. d) povinnost přijmout žadatele zpět na území.

V případě převzetí ovšem taková povinnost dána není. Z rozhodnutí ani z obsahu správního spisu nevyplývá, že by na žalobce dopadala ustanovení § 16 odst. 1 písm. c), d) nebo e) Dublinského nařízení a netvrdí to ani podaná žaloba. Česká republika tedy byla povinna převzít žalobce podle čl. 16 odst. 1 písm. a), b) nařízení, nikoli však přijmout jej zpět na území podle čl. 20 odst. 1 písm. d) nařízení. Na povolení vstupu žalobce na území tak dopadalo ustanovení § 73 odst. 4 zákona o azylu stejně jako na ostatní žadatele, kteří učinili prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. Žalobce se dovolává rozsudku zdejšího soudu ve věci sp. zn. 9 A 25/2010; je však třeba mít na paměti, že každé rozhodnutí soudu bere v úvahu i zvláštní skutkové okolnosti každého případu, takže nemůže být automaticky považováno za směrodatné v jiném konkrétním případě. Navíc zmíněné rozhodnutí nepředstavuje ustálenou judikaturu o otázkách výkladu čl. 16 – čl. 20 Dublinského nařízení – srov. např. rozhodnutí zdejšího soudu ve věci sp. zn. 5 A 64/2011 ze dne 7. 4. 2011, v němž soud právě rozlišil mezi postavením cizinců převzatých a přijatých zpět.

Co se pak týče samotné námitky, podle níž cizinec představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, pokud nedisponuje oprávněním ke vstupu na území, odkazuje městský soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Při výkladu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu je podle Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009-50, a ze dne 25. 5. 2009, č. j. 8 As 14/2009-75, www.nssoud.cz) nutné zvažovat, zda je cizinec, resp. jeho jednání, obecně nebezpečné pro společnost, a dále zda narušuje zájmy chráněné zákonem o azylu. Nevyžaduje se konkrétní stupeň nebezpečnosti, pro uvážení o naplnění nebezpečnosti tedy není třeba přísnějších měřítek. Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru, že neexistence právního titulu, na základě něhož je cizinec oprávněn ke vstupu na území ČR (platné povolení či vízum), může být důvodem k rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ČR. Pokud správní orgán dospěl k závěru, že v případě cizince existuje možnost, že by po rozhodnutí, kterým by mu byl povolen vstup na území, postupoval do dalších zemí schengenského prostoru, jedná se o rozhodnutí v mezích správního uvážení ve smyslu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu.

Soudní přezkum rozhodnutí vydaného na základě správního uvážení je omezen pouze na posouzení, zda volná úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem a zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Smyslem a účelem ustanovení § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu je zabránit cizincům v jejich nezákonném vstupu na území České republiky, pokud se tyto osoby pokouší bezdůvodně dovolávat udělení mezinárodní ochrany, i když je zřejmé, že žádné azylově relevantní důvody nemají, přičemž se tímto způsobem snaží obejít zákon o pobytu cizinců. Žalovaný v posuzovaném případě shledal, že žalobce nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu, které by jej opravňovaly ke vstupu na území ČR, resp. do schengenského prostoru. Platnost víza typu C, které bylo žalobci udělena pro vstup do ČR, vypršela již několik dnů poté, co se žalobce přemístil do Švédska. Na základě těchto skutečností dospěl žalovaný k závěru, že se žalobce podáním žádosti o mezinárodní ochranu pouze pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby mohl vstoupit na území ČR a následně neoprávněně pokračovat do jiných zemí schengenského prostoru. Tyto úvahy žalovaného tedy odpovídají závěrům zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu a podaná žaloba proti těmto závěrům žalovaného ani nevznáší žádné konkrétní námitky.

Důvodná není ani poslední námitka, v níž žalobce poukazoval na porušení čl. 31 odst. 1, 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Podle tohoto ustanovení nebudou smluvní státy stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží

dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost. Smluvní státy nebudou na pohyb takových uprchlíků uplatňovat jiná omezení, než jaká jsou nezbytná, a taková omezení budou uplatněna pouze do té doby, než jejich postavení v zemi bude upraveno, nebo než obdrží povolení vstupu do jiné země. Není zřejmé, v čem konkrétně žalobce spatřuje porušení této úpravy i pro případ, kdyby uprchlíkem skutečně byl (což ze správního spisu ani ze žaloby není patrné ani v náznaku). Žalobce nebyl stíhán pro nezákonný vstup, úřadům se nepřihlásil – naopak po příletu do ČR hned pokračoval do jiného státu a v ČR a v kontaktu s jejími úřady se následně ocitl nedobrovolně, po předání. Jelikož nebyl oprávněn pobývat na území ČR, bylo vůči němu uplatněno jen takové omezení, které bylo nezbytné, a to jen po omezenou dobu (žalobce byl umístěn do zařízení v tranzitním prostoru letiště jen do 31. 3. 2011; protože do té doby nebylo o jeho žádosti ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto, byl propuštěn na území do Pobytového střediska Kostelec nad Orlicí). Rovněž čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na nějž žalobce poukazuje, výslovně umožňuje zbavit osobu svobody, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 15. dubna 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru