Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 63/2019 - 79Rozsudek MSPH ze dne 04.05.2021

Prejudikatura

7 As 110/2014 - 52

4 As 96/2018 - 45

4 As 114/2018 - 49

8 As 43/2019 - 40

51 A 2/2020 - 85

9 As 72/2008 -...

více

přidejte vlastní popisek

5 A 63/2019 - 79

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci

žalobce: BEAUTY LINE s.r.o., IČO: 285 69 733,

sídlem Na okruhu 488/27, Praha 4

zastoupen Mgr. René Aujeským, advokátem, sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava

proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce sídlem Květná 15, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2019, čj. SZPI/AO189-44/2018,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se žalobou podanou dne 18. 4. 2019 a doplněnou dne 19. 4. 2019 domáhal zrušení rozhodnutí ústředního inspektorátu žalované ze dne 18. 2. 2019, čj. SZPI/AO189-44/2018 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná k odvolání žalobce v části změnila a ve zbytku potvrdila rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Praze (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 16. 8. 2018, čj. SZPI/AO189-32/2018 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Žalovaná v Napadeném rozhodnutí oproti Prvostupňovému rozhodnutí částečně zúžila rozsah protiprávního jednání u přestupků, jichž se žalobce dopustil vůči spotřebitelům J.W. a M.T. a snížila žalobci uloženou úhrnnou pokutu z 1 600 000 Kč na 1 500 000 Kč. Žalobci byla pokuta uložena Prvostupňovým rozhodnutím ve znění Napadeného rozhodnutí podle § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) a podle § 24 odst. 14 písm. d) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a to za spáchání několika přestupků vůči čtyřem spotřebitelům podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele a dále dvou přestupků podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění účinném ke dni vydání Prvostupňového rozhodnutí (dále jen „kontrolní řád“).

3. Žalobce v podané žalobě požadoval pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení Napadeného rozhodnutí, aby soud od uložené pokuty upustil.

4. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 19. 2. 2019.

II. Rozhodnutí žalované (Napadené rozhodnutí)

5. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve uvedla, že podkladem pro vydání rozhodnutí byly tři protokoly o kontrole (Protokol o kontrole č. P056–11355/17 ze dne 24. 10. 2017, Protokol o kontrole č. P908–11355/18 ze dne 12. 2. 2018 a Protokol o kontrole č. P909–11355/18 ze dne 12. 2. 2018), s nimiž byl žalobce správním orgánem prvního stupně seznámen. Dále rekapitulovala další podklady, z nichž správní orgán prvního stupně vycházel, průběh přestupkového řízení v prvním stupni, zahájeného dne 18. 7. 2018, a obsah Prvostupňového rozhodnutí. Uvedla, že žalobce v rámci řízení před správním orgánem prvního stupně nenavrhl žádné důkazy, ani se nevyjádřil k okolnostem, které mu byly kladeny za vinu.

6. Prvostupňové rozhodnutí ve znění Napadeného rozhodnutí shledalo v deseti případech žalobce vinným ze spáchání několika druhů přestupků, které soud stručně shrnuje následovně:

A) Žalobce použil agresivní obchodní praktiku zakázanou zákonem o ochraně spotřebitele, když vytvořil u spotřebitelů J.U., J.W. a M.T. klamný dojem, že vyhrají cenu ve výši 300 000 Kč, resp. 315 000 Kč, pokud si objednají zboží na 30-denní zkoušku zdarma, ačkoliv ve skutečnosti pro získání výhry museli spotřebitelé vynaložit finanční prostředky související s objednáním a zaplacením výrobku z katalogu žalobce a zaplacením poplatku za vyexpedování (poštovné a balné) ve výši 149 Kč, resp. 179 Kč. Tímto jednáním žalobce porušil § 4 odst. 4 v návaznosti na § 4 odst. 3, Přílohu 2 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele.

B) Žalobce použil agresivní obchodní praktiku zakázanou zákonem o ochraně spotřebitele, když vytvořil u spotřebitele J.S. klamný dojem, že vyhraje cenu ve výši 1 553 690 Kč, pokud splní podmínky soutěže, přičemž spotřebitel reagoval na nabídku žalobce a splnil podmínky soutěže, avšak výhra mu nebyla vyplacena. Tímto jednáním žalobce porušil § 4 odst. 4 v návaznosti na § 4 odst. 3, Přílohu 2 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele.

C) Žalobce použil klamavou obchodní praktiku zakázanou zákonem o ochraně spotřebitele vůči spotřebitelům J.U. a M.T., která spočívala v nabízení výrobků prostřednictvím soutěže o cenu ve výši 300 000 Kč, resp. 315 000 Kč, aniž by ceny byly spotřebitelům poskytnuty, i když si spotřebitelé od žalobce objednali a zaplatili jím nabízené produkty. Tímto jednáním žalobce porušil § 4 odst. 4 v návaznosti na § 4 odst. 3, Přílohu 1 písm. r) zákona o ochraně spotřebitele.

D) Žalobce použil klamavou obchodní praktiku zakázanou zákonem o ochraně spotřebitele, když uvedl u nabídky výrobků spotřebitelům J.W. a M.T. slovo „zdarma“, ačkoliv ve skutečnosti pro získání zboží na zkoušku zdarma bez rizika po dobu 30 dnů museli spotřebitelé vynaložit náklady za přepravu a balení ve výši 149 Kč, resp. 179 Kč. Tímto jednáním žalobce porušil § 4 odst. 4 v návaznosti na § 4 odst. 3, Přílohu 1 písm. s) zákona o ochraně spotřebitele.

E) Žalobce při kontrolách ve věci spotřebitelů J.U. a J.S. neposkytl kontrolujícímu potřebnou součinnost, resp. konkrétní požadované informace. Tímto jednáním žalobce porušil § 10 odst. 2 kontrolního řádu.

7. Žalovaná aprobovala závěr správního orgánu prvního stupně, který „po porovnání staré a nové právní úpravy uzavřel, že trestnost jednání účastníka řízení byla zachována a že nová právní úprava pro účastníka řízení není výhodnější“, přičemž „právní úprava určení druhu a výměry trestu podle § 37 a násl. zákona č. 250/2016 Sb. je pro účastníka řízení výhodnější než úprava ukládání sankce podle § 24b odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 30.6.2017, neboť je podrobnější“.

8. V další části Napadeného rozhodnutí žalovaná shrnula a následně se vyjádřila k jednotlivým odvolacím námitkám žalobce.

9. K námitce nesprávného užití zákona žalovaná zopakovala, že úprava určení druhu a výměry trestu podle § 37 a násl. přestupkového zákona je pro žalobce výhodnější, když správní orgán má nově hodnotit více kritérií než dle § 24b odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele ve znění do 30. 6. 2017. Může tak přihlédnout k demonstrativně uvedeným kritériím, zejména pak k povaze a závažnosti přestupku, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a dalším relevantním kritériím. Pozdější právní úprava dle jejího názoru předpokládá širší spektrum skutečností, které mohou být hodnoceny ve prospěch žalobce, a tudíž je jako celek pro žalobce výhodnější. K tvrzení žalobce, že správní orgán měl aplikovat zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, žalovaná připomněla, že před účinností přestupkového zákona představovalo protiprávní jednání žalobce tzv. jiné správní delikty, na které se zákon č. 200/1990 Sb. vůbec nevztahoval.

10. K odvolací námitce prekluze přestupku žalovaná jednak uvedla, že žalobcem odkazovaný zákon č. 200/1990 Sb. se na posuzované jednání nepoužije. Dále dospěla k závěru, že ve vztahu ke všem skutkům správní orgán prvního stupně zahájil správní řízení ve stanovených lhůtách, přičemž odpovědnost žalobce za přestupek nemohla v žádném případě zaniknout ani podle původní (zákon o ochraně spotřebitele), ani podle nové právní úpravy (přestupkový zákon).

11. K namítané místní nepříslušnosti správního orgánu prvního stupně (tj. inspektorátu žalované v Praze) žalovaná nejprve uvedla, že zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni vydání Napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o SZPI") je ve vztahu speciality k zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) i přestupkovému zákonu. Podle zákona o SZPI byl správním orgánem příslušným pro vedení řízení o přestupku ten inspektorát žalované, který byl příslušný k vedení kontroly u žalobce. Jelikož místní příslušnost ke kontrole neupravuje kontrolní řád, subsidiárně bylo v této otázce třeba postupovat podle správního řádu. Dle § 11 správního řádu je místní příslušnost správního orgánu určena v řízeních týkajících se činnosti účastníka řízení místem jeho činnosti, což dle žalované může být například místo spáchání přestupku nebo jiného správního deliktu účastníkem řízení. Jelikož žalobce dle žalované zaslal z adresy svého sídla zásilky určené dotčeným spotřebitelům, považovala žalovaná za místo spáchání protiprávního jednání právě jeho sídlo [odkázala též podpůrně na § 11 odst. 1 písm. e) správního řádu]. Uzavřela, že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, když kontrolu provedl a správní řízení vedl inspektorát žalované v Praze, v jehož územní působnosti se nachází sídlo žalobce, ze kterého bylo uskutečňováno protiprávní jednání.

12. Ohledně odvolacích námitek k provedeným kontrolám žalovaná předně uvedla, že kontrolní řád nepožaduje opakování pokusu o provedení kontroly na místě. Vzhledem k tomu, že v důsledku neúspěšného pokusu o zahájení kontroly v místě v sídle žalobce žádná kontrola neproběhla, nemohl tudíž kontrolní orgán ve smyslu § 9 písm. e) kontrolního řádu umožnit kontrolované osobě účastnit se kontrolních úkonů, a žalobce tudíž nemohl být zkrácen na svých právech. Možnost účastnit se kontrolních úkonů podle uvedeného ustanovení kontrolního řádu se týká kontrol na místě a nedopadá dle žalované na úkony prováděné v budově kontrolního orgánu. Vzhledem k tomu, že správní orgán prvního stupně neprováděl kontrolní zjištění v provozovně, resp. sídle žalobce, nýbrž v budově inspektorátu posuzoval získané podklady, nebyl dle žalované povinen umožnit žalobci účastnit se kontrolních úkonů při výkonu této činnosti. Správní orgán prvního stupně doručil žalobci protokoly o kontrole, čímž bylo zajištěno právo kontrolované osoby (resp. jejího právního zástupce) seznámit se s průběhem kontroly a jejími výsledky. Žalovaná připomněla jednak, že žalobce podal proti dvěma protokolům námitky, o nichž bylo ředitelem inspektorátu žalované v Praze rozhodnuto, a dále skutečnost, že se žalobce (jeho zástupce) nezúčastnil ve správním řízení provádění důkazů mimo ústní jednání dne 30. 7. 2018, ani nenavrhl provedení dalších důkazů.

13. V další námitce se žalobce hájil tím, že spotřebitel J.U. nedodržel závazná pravidla soutěže, a proto z ní byl vyloučen, a to společností SAS Global Mail Concept, nikoli žalobcem. Žalovaná došla k závěru o nedůvodnosti námitky, když po přezkoumání správního spisu neměla pochyb o tom, že se skutek stal, jak jej popsal správní orgán prvního stupně. Vzala za „prokázané, že podle Oficiálního výherního certifikátu pan J.U. pro to, aby získal svou výhru, musel označit na zadní straně tohoto výherního certifikátu druhy zboží, které si přeje získat k nezávaznému otestování na 30 dnů. Pan J.U. si proto objednal u společnosti BEAUTY LINE s. r. o. 2 doplňky stravy (MinciBall a Neutra slim). Tyto přípravky byly spotřebiteli J.U. dodány společně s fakturou - daňovým dokladem č. 160163940, vystavenou dne 2.9.2016, kde mu byl naúčtován kromě přípravků také manipulační poplatek ve výši 149,- Kč. Tuto fakturu pan J.U. uhradil na dobírku. Pan J.U. vyplacení výhry urgoval doporučenými dopisy zaslanými účastníku řízení dne 3.10.2016, 9.11.2016 a 2.1.2017“. Dle žalované tak spotřebitel J.U. splnil podmínky pro získání výhry. Jestliže žalobce argumentoval, že spotřebitel nedodržel pravidla soutěže, když neodeslal dokument Okamžitá žádost o výhru, je toto tvrzení žalobce dle žalované vnitřně rozporné. Sám žalobce totiž uvedl, že pro účast v soutěži měl spotřebitel buď odeslat objednávkový kupón, nebo Okamžitou žádost o výhru. Spotřebitel J.U. přitom odeslal svou objednávku, tudíž žalovaná měla za to, že podmínky pro získání výhry splnil a dodržel pravidla soutěže.

14. Pokud jde o neposkytnutí součinnosti ve věci kontroly případu spotřebitele J.U., žalovaná k odvolací námitce uvedla, že žalobce byl dne 24. 8. 2017 požádán o poskytnutí součinnosti ve smyslu § 8 písm. c) kontrolního řádu, když správní orgán prvního stupně požadoval „zaslání konkrétní informace a zdůvodnění“, proč nebyla tomuto spotřebiteli vyplacena avizovaná výhra, když splnil podmínky stanovené pro její udělení. Jestliže žalobce v reakci na to pouze odkázal bez bližšího na nedodržení závazných pravidel soutěže, nebylo dle žalované možno toto považovat za splnění požadované součinnosti, neboť žalobce neodůvodnil, v čem spočívalo nedodržení pravidel soutěže.

15. Žalobce v odvolání oponoval též závěru o neposkytnutí součinnosti během kontroly v případu spotřebitele J.S., když dle jeho tvrzení opakovaně kontrolnímu orgánu sdělil, že nedodržení pravidel soutěže ze strany tohoto spotřebitele spočívalo v nevyplnění formuláře Okamžitá žádost o výhru. Žalovaná připomněla skutková zjištění ve věci této kontroly a vyvodila z nich, že žalobce na první žádost o součinnost ze strany kontrolního orgánu, která směřovala k ozřejmění, z jakých důvodů spotřebitel J.S. dle žalobce nesplnil podmínky soutěže a ztratil tak šanci vyhrát, odpověděl tak, že uvedený spotřebitel „nevyplnil řádně formulář nazvaný okamžitá žádost o výhru“. Z toho dle žalované kontrolní orgán správně dovodil, že žalobce od uvedeného spotřebitele obdržel formulář Okamžitá žádost o výhru (kterou dle zjištění kontrolního orgánu, resp. podacího lístku poskytnutého spotřebitelem, tento spotřebitel odeslal žalobci dne 15. 6. 2016), který nebyl řádně vyplněn. Proto kontrolní orgán opětovně vyzval žalobce o „doložení, v čem konkrétně žádost o výhru nesplňovala pravidla soutěže“, tedy dle žalované očekával sdělení, z jakých důvodů má žalobce za to, že formulář Okamžitá žádost o výhru nebyl spotřebitelem řádně vyplněn. Místo toho však žalobce zaslal kontrolnímu orgánu zcela jiný dokument, a to přípis ze dne 26. 10. 2016, kterým spotřebitel J.S. urgoval výhru. Žalovaná se domnívala, že tento dokument žalobce získal z kontrolního spisu vedeného pod sp. zn. SZPI/AB132/2017, neboť byl již opatřen čárovým kódem, který správní orgán prvního stupně používá pro identifikaci přijatých dokumentů. Žalobce tak dle žalované „musel být srozuměn s tím, že nemůže jít o poskytnutí požadované součinnosti“. Žádost kontrolního orgánu totiž nesměřovala vůči přípisu spotřebitele J.S. ze dne 26. 10. 2016, ale vůči formuláři Okamžitá žádost o výhru, o němž žalobce v předchozí odpovědi prohlásil, že nebyl spotřebitelem vyplněn řádně. Obdobně pak k další žádosti o součinnost, kdy kontrolní orgán výslovně požadoval kopii Okamžité žádosti o výhru, žalobce znovu zaslal pouze stejný přípis spotřebitele J.S. ze dne 26. 10. 2016. Proto žalovaná uzavřela, že žalobce nesplnil svou povinnost podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu, a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) tohoto zákona.

16. K námitce o nevyrozumění kontrolované osoby (žalobce) o provedení kontrolního úkonu ve věci spotřebitele J.S. použila žalovaná obdobnou argumentaci jako u shora uvedené námitky vztahující se ke kontrolám a právům kontrolované osoby (bod 12 tohoto rozsudku). Konkretizovala, že ze strany kontrolního orgánu byl dne 13. 6. 2017 proveden opakovaný pokus o zahájení kontroly podle § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu v místě sídla žalobce zapsaném v obchodním rejstříku, avšak na uvedené adrese nebyla tato obchodní společnost (žalobce) dohledána. Proto kontrolní orgán přistoupil k zahájení kontroly postupem podle § 5 odst. 2 písm. b) kontrolního řádu, a to doručením oznámení o zahájení kontroly do datové schránky žalobce a jeho právního zástupce. Součástí tohoto oznámení byl také doklad o provedených kontrolních úkonech k seznámení. Tím dle názoru žalované kontrolní orgán postupoval v souladu s § 5 odst. 3 kontrolního řádu.

17. Ohledně námitek žalobce vůči vlastnímu skutku týkajícímu se spotřebitele J.S. žalovaná vyložila, proč měla stejně jako správní orgán prvního stupně za to, že tento spotřebitel splnil podmínky soutěže. Spotřebitel dle žalované obdržel od žalobce „zásilku, která avizovala, že J.S. vyhrál peněžitou částku 1 553 690,- Kč. Výhru měl spotřebitel obdržet po zaslání požadovaných dokumentů (objednávkový kupón nebo okamžitá žádost o výhru) v termínu do 30.6.2016. Spotřebitel J.S. reagoval na nabídku účastníka řízení tím, že dne 15.6.2016 odeslal doporučeně dokument „Okamžitá žádost o výhru“ (viz podací lístek ze dne 15.6.2016), splnil tedy podmínky „soutěže“, výhra ve výši 1 553 690 Kč mu však nebyla vyplacena. Dne 26.10.2016 proto vyzval spotřebitel doporučeným dopisem účastníka řízení k zaslání výhry, účastník řízení však na tento dopis nereagoval a žádný finanční obnos spotřebiteli nezaslal.“ Žalovaná následně znovu vyzvala žalobce dle § 5c odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v době vydání Napadeného rozhodnutí, aby prokázal, že spotřebitel J.S. přípisem prokazatelně odeslaným dne 15. 6. 2016 nedodržel závazná pravidla soutěže tím, že nevyplnil řádně formulář Okamžitá žádost o výhru. Přesto žalobce opět pouze zopakoval, že za řádně vyplněný formulář nepovažuje přípis téhož spotřebitele ze dne 26. 10. 2016. Žalovaná tak uzavřela, že žalobce tímto nepředložil požadované důkazy prokazující nesplnění požadavků spotřebitelské soutěže spotřebitelem J.S. Žalobce tudíž dle žalované vytvořil klamný dojem, že spotřebitel vyhrál první cenu ve výši 1 553 690 Kč, pokud bude jednat určitým způsobem, ačkoli ve skutečnosti žádná taková cena ani obdobná výhra neexistovaly. Pokud žalobce tvrdil opak, bylo podle názoru žalované, s odkazem na § 52 správního řádu, jeho povinností svá tvrzení o existenci ceny doložit. Žalobce by dle žalované měl být schopen prokázat, že cenu udělil, případně prokázat, že nebyly splněny podmínky pro výhru, a to přesně podle podmínek uvedených v oznámení spotřebiteli. Pokud tomu tak nebylo, neunesl důkazní břemeno a dopustil se zakázané agresivní obchodní praktiky.

18. Ohledně použití slova „zdarma“ v případě skutků ve vztahu ke spotřebitelům J.W. a M.T. žalovaná k námitce žalobce s odkazem na Pokyny Komise EU k provedení/uplatňování směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách dospěla k závěru, že žalobce „použil slovo „zdarma“ v souvislosti s objednaným výrobkem klamavým způsobem, neboť spotřebitel musel za objednaný výrobek zaplatit“. Oba zmiňovaní spotřebitelé totiž krom nákladů na přepravu a balné museli ve skutečnosti za objednané výrobky, které žalobce nabízel na zkoušku zdarma bez rizika na 30 dní, zaplatit. Žalovaná však upravila výrok zúžením postihovaného skutku a snížením uložené pokuty, když na rozdíl od správního orgánu prvního stupně neshledala, že by nabízený dárek zdarma (jakožto oddělitelný předmět od objednaného výrobku) zaslaný těmto spotřebitelům představoval nekalou obchodní praktiku. Tato změna není dle žalované v neprospěch žalobce.

19. K odvolací námitce, že spotřebitelé J.W. a M.T. se mohli soutěže zúčastnit i bez objednání výrobku, přičemž objednávka šanci na výhru nezvyšovala, žalovaná naopak shledala, že „povinnou podmínkou účasti v soutěži bylo objednání zboží z katalogu „na 30-denní nezávaznou zkoušku bez rizika“, když je v dokumentech uvedeno „Pozor, tato podmínka se zbožím na zkoušku je povinná pro získání vaší ceny““. I z dalších dokumentů majících původ u žalobce žalovaná dovodila, že vyplacení výhry v hotovosti spotřebitelům bylo podmíněno objednáním určitého žalobcem nabízeného výrobku k bezplatnému testování bez jakýchkoli rizik po dobu 30 dní. Oba spotřebitelé přitom podmínku objednání výrobků z katalogu žalobce splnili. Žalovaná však dospěla k závěru, že ve skutečnosti spotřebitel pro získání výhry musel vynaložit finanční prostředky, neboť účast ve hře a obdržení ceny byly podmíněny objednáním a zaplacením alespoň jednoho výrobku a zaplacením poplatku za vyexpedování (poštovné a balné) ve výši 179 Kč v případě spotřebitelky M.T. nebo ve výši 149 Kč v případě spotřebitele J.W. (skutečnost, že spotřebitel mohl předmětný výrobek vrátit, byla dle žalované v tomto směru irelevantní).

20. Závěrem Napadeného rozhodnutí žalovaná přezkoumala i bez odpovídající odvolací námitky argumentaci správního orgánu prvního stupně při stanovení druhu a výše sankce, zejména s ohledem na pravidla uvedená v přestupkovém zákoně a ve vztahu k jiným přestupkovým řízením vedeným se žalobcem. Znovu zdůvodnila snížení pokuty o 100 000 Kč oproti Prvostupňovému rozhodnutí s ohledem na vypuštění části protiprávního jednání vůči spotřebitelům J.W. a M.T.

III. Žaloba

21. Žalobce v úvodu podané žaloby předeslal, že považuje Napadené rozhodnutí za nezákonné ve všech jeho výrocích.

22. Pod prvním žalobním bodem namítl nesprávně užitou právní normu při určení sankce. Žalobce nesouhlasil s tím, že by užití přestupkového zákona pro něj bylo příznivější z důvodu podrobnější právní úpravy. Měl ji naopak za nevýhodnou, když správní orgán musí přihlédnout (dle tvrzení žalobce nad rámec předchozí právní úpravy) k povaze a závažnosti přestupku, přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a u právnické osoby k povaze její činnosti. Připomněl, že jako přitěžující okolnost správní orgány hodnotily spáchání deseti přestupků žalobcem. Naopak, pokud jde o okolnosti svědčící dle nové právní úpravy ve prospěch žalobce, podle žalobního tvrzení správní orgány žádné takové nehodnotily, pouze uvedly, že „nová právní úprava předpokládá širší spektrum hodnocených skutečností, které mohou být hodnoceny ve prospěch žalobce“ (pozn. zvýrazněno žalobcem). Žalovaná tak dle závěrů žalobce porušila zákonnou povinnost zkoumat, zda nová právní úprava je pro něj výhodná, či nikoliv. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že určení druhu a výměry správního trestu měly být posouzeny podle § 24b zákona o ochraně spotřebitele ve znění účinném do 30. 6. 2017.

23. Dále žalobce jako druhý žalobní bod namítl místní nepříslušnost správního orgánu prvního stupně (inspektorátu žalované v Praze), neboť správní orgány neprovedly žádné dokazování ohledně svého závěru, že příslušné zásilky odesílal žalobce dotčeným spotřebitelům ze svého pražského sídla. Žalobce uvedl, že tyto byly odesílány „z DEPA ve Vsetíně, kde má zřízenou zamykatelnou poštovní přihrádku (tzv. P.O. BOX)“, když k důkazu odkázal na obálky adresované spotřebitelům a přípis spotřebitele J.S. ze dne 26. 10. 2016, kterým urgoval na žalobci výhru, přičemž jako adresu uvedl právě P. O. Box v Depu Vsetín. Žalobce vyjádřil, s odkazem na příslušná ustanovení zákona o SZPI a správního řádu, včetně odborné literatury, názor, že ve věci nezákonně rozhodl místně nepříslušný správní orgán prvního stupně, když místně příslušným správním orgánem prvního stupně měl být inspektorát žalované (i) v Brně, pokud jde o jednání vůči spotřebiteli J.U., (ii) v Olomouci, pokud jde o jednání vůči spotřebiteli J.S., a (iii) v Ústí nad Labem, pokud jde o jednání vůči spotřebitelce M.T.

24. Žalobce pod třetím žalobním bodem uvedl, že kontrolám provedeným správním orgánem prvního stupně předcházel opakovaný (marný) pokus o provedení kontroly v místě sídla žalobce. Namítl v této souvislosti, že ze spisu není patrné datum a čas takového pokusu o provedení kontroly v místě jeho sídla, resp. ve spise absentuje jakýkoli záznam o provedení takového úkonu. Z toho dovodil porušení povinnosti kontrolního orgánu (správního orgánu prvního stupně) dle § 9 písm. e) zákona o SZPI umožnit žalobci účast u kontrolních úkonů při kontrole na místě a znemožnění žalobci „uplatnit bezprostředně argumenty, vysvětlení či doplňující informace tak, aby byl žalovaným zjištěn stav věci, o kterém nebude důvodných pochyb“. Podpořil to odkazem na podání předchozího právního zástupce žalobce, který výslovně po správním orgánu prvního stupně požadoval, aby byl vyrozuměn o všech prováděných úkonech za účelem osobní účasti na nich.

25. Další, čtvrtý žalobní bod směřuje k části výroku Napadeného rozhodnutí ohledně přestupku, v němž žalovaná spatřuje agresivní obchodní praktiku vůči spotřebiteli J.S. [bod 6 B) tohoto rozsudku]. Žalobce uvedl, že „z procesní opatrnosti namítá, že nelze určit datum spáchání skutku pouze z reakce spotřebitele J.S.“ na zásilku, kterou mu žalobce zaslal. Datum reakce spotřebitele nelze dle žalobcova názoru ztotožnit s datem spáchání skutku žalobcem; odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu stran řádného popisu skutku s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání. Žalobce z toho dovodil, že neuvedení času spáchání skutku ve výroku správního rozhodnutí představuje podstatné porušení ustanovení o řízení, které musí vést k zrušení Napadeného rozhodnutí.

1 Dle názoru soudu však měl žalobce na mysli § 9 písm. e) kontrolního řádu.

26. Pátý žalobní bod brojil proti věcnému posouzení obou přestupků spáchaných vůči spotřebiteli J.U. [bod 6 A) a C) tohoto rozsudku]. Předně uvedl, že tento spotřebitel v zákonné lhůtě odstoupil od smlouvy ohledně obou produktů zakoupených od žalobce a žalobce mu vrátil zpět kupní cenu. V rámci upozornění na zahájení spotřebitelské soutěže při objednávce produktů byl dle žalobce spotřebitel J.U. odkázán na všeobecné podmínky, které upravovaly závazná pravidla soutěže. Účast v soutěži dle žalobce podléhala souhlasu s těmito podmínkami „a dále včasnému odeslání buď objednávkového kupónu, nebo Okamžité žádosti o výhru (bez nutnosti objednávky produktů)“ (pozn. zvýrazněno žalobcem). Dodal, že podle čl. 10 podmínek bude spotřebitel o výhře vyrozuměn doporučeným dopisem s doručenkou ve lhůtě 90 dní po ukončení soutěže. Při následné kontrole bylo společností SAS Global Mail Concept (majitelem značky Labužnický koutek), nikoli žalobcem, zjištěno, že spotřebitel J.U. nedodržel závazná pravidla soutěže, když neodeslal dokument Okamžitá žádost o výhru, což mělo za následek jeho vyloučení ze soutěže. Z uvedeného žalobce dospěl k závěru, že se ani jednoho z přestupků, které jsou mu v této souvislosti kladeny za vinu ve vztahu ke spotřebiteli J.U., nemohl dopustit.

27. Pod šestým žalobním bodem napadl závěry správních orgánů stran neposkytnutí součinnosti při kontrole případu spotřebitele J.U. [bod 6 E) tohoto rozsudku]. Žalobce uvedl, že posouzení, zda spotřebitel splnil veškeré náležitosti, či nikoliv pro získání výhry, „je pouze v jeho plné kompetenci, a nikoliv v kompetenci žalovaného“. Doplnil, že dle jeho názoru dne 25. 9. 2017 splnil uloženou součinnost, když sdělil kontrolujícímu, že byla porušena závazná pravidla soutěže, a proto uvedený spotřebitel pozbyl možnost vyhrát hlavní cenu.

28. Pod následujícím, sedmým žalobním bodem nesouhlasil se závěry správních orgánů ohledně neposkytnutí součinnosti při kontrole případu spotřebitele J.S. [bod 6 E) tohoto rozsudku]. Žalobce uvedl, že na první výzvu kontrolujícího reagoval zasláním písemného souhlasu spotřebitele J.S. s použitím jeho adresy ke sdílení i pro nabídky od jiných společností a sdělením, že spotřebitel nedodržel závazná pravidla soutěže, když nevyplnil řádně formulář Okamžitá žádost o výhru. Na následující výzvu odpověděl, že „spotřebitel v rozporu s čl. 6.1 závazných pravidel soutěže nezaslal řádně vyplněný a podepsaný dokument o účasti s názvem „Okamžitá žádost o výhru“ v neoznačené obálce na požadovanou adresu – Labužnický koutek, P.O.Box 5, 755 08 Depo Vsetín 70, přičemž nedodržení uvedeného pokynu ruší účast ve hře“. Na další výzvu žalobce opět reagoval a, dle svých slov, sdělil důvod vyloučení spotřebitele J.S. ze soutěže a doložil toto tvrzení závaznými pravidly soutěže a dokumentem Okamžitá žádost o výhru. Správní orgány přitom podle něj „zcela v rozporu s obecnými správními zásadami (např. zásadou přiměřenosti)“ opakovaně požadovaly sdělení identické skutečnosti, na níž již žalobce několikrát řádně odpověděl, aniž by jakkoli změnily formulaci žádosti o součinnost. Podle žalobce měly správní orgány, pokud od něj chtěly získat jakékoliv jiné (další) informace, změnit formulaci otázek, případně si vyžádat další dokumenty. Připomněl, že součinnost mohl splnit při osobní účasti během kontrolního úkonu, kdyby byl o provedení úkonu předem vyrozuměn.

29. V osmém žalobním bodu se zaměřil na samou podstatu přestupku vůči spotřebiteli J.S. [bod 6 B) tohoto rozsudku]. Uvedl, že hlavní cena, kterou byla peněžitá výhra ve výši 1 553 690 Kč, v době účinnosti pravidel soutěže existovala. Žalovaná podle jeho názoru neunesla důkazní břemeno a porušila § 3 správního řádu, když došla k závěru o opaku. Spotřebitel J.S. byl nadto podle žalobce oprávněně ze soutěže vyloučen, když nesplnil čl. 5 závazných pravidel soutěže – Účast ve hře, z něhož se dle žalobce podává, že „aby byla účast v soutěži platná, je nezbytné zaslat dokumenty o účasti VE HŘE, a to Okamžitou žádost o výhru (pokud si zákazník přeje pouze soutěžit bez objednávky zboží z katalogu, ještě před datem ukončení soutěže), přičemž za včasné zaslání dokumentů se považuje jejich zaslání do 30.6.2016 (včetně)“. Žalobce dodal, že spotřebitel J.S. nezaslal formulář Okamžitá žádost o výhru, ale požádal o ni až v rámci strojově sepsaného přípisu dne 26. 10. 2016, tedy téměř 4 měsíce po skončení soutěže.

30. Jako devátý žalobní bod uvedl žalobce výhrady vůči závěrům správních orgánů ohledně skutků týkajících se spotřebitelů J.W. a M.T. [bod 6 D) tohoto rozsudku], když na základě zákona o spotřebitelském úvěru a výkladu směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách dovodil, že se nemohl dopustit porušení vytýkaných povinností, když těmto spotřebitelům nabídl dva oddělitelné předměty (ušlechtilé perly a dámskou šálu) zdarma za předpokladu, že si objednají jednu kupovanou věc z katalogu a vynaloží za takto objednaný produkt poštovné. Dodal, že žalovaná neprokázala, že by objednaný a zaplacený produkt z katalogu byl uměle cenově navýšen, nebo že by došlo ke zhoršení složení tohoto produktu.

31. Poslední, desátý žalobní bod se rovněž týkal jednání žalobce vůči spotřebitelům J.W. a M.T. [bod 6 A) tohoto rozsudku]. Žalobce zdůraznil, že „dle závazných pravidel spotřebitelské soutěže se spotřebitel může účastnit soutěže i bez objednávky, přičemž je v čl. 6.2 pravidel výslovně uvedeno, že objednávka nijak nezvyšuje šance na výhru“. Proto nemohl podle jeho názoru vytvořit klamný dojem na uvedené spotřebitele, že vyhrají cenu, pokud si objednají zboží k bezplatnému testování.

IV. Vyjádření žalované

32. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 27. 5. 2019 setrvala na svém názoru vyjádřeném v Napadeném rozhodnutí a v podrobnostech na něj odkázala. Poznamenala, že obsahově jsou žalobní námitky obdobné námitkám, které žalobce vznesl již v průběhu správního řízení, a které byly žalovanou vypořádány v Napadeném rozhodnutí.

33. Pokud jde o první žalobní bod, žalovaná setrvala na názoru, že úprava v přestupkovém zákoně (§ 37 a násl.) je s ohledem na větší množství kritérií hodnocených při stanovení druhu a výše správního trestu pro pachatele příznivější, a proto bylo na místě ji použít, a to i v souladu s přechodnými ustanoveními tohoto zákona a metodickým stanoviskem Ministerstva vnitra. K námitce, že toliko spáchání deseti přestupků žalobcem bylo správními orgány hodnoceno jako přitěžující okolnost (což je dle žalované v souladu s judikaturou), žalovaná doplnila, že v řízení neposuzovala pouze přitěžující okolnosti, jak namítá žalobce, nýbrž hodnotila také existenci polehčujících okolností. Pokud neshledala žádnou polehčující okolnost jako relevantní, nýbrž shledal pouze namítanou přitěžující okolnost, neznamená to však, že nesprávně použila přestupkový zákon v žalobcův neprospěch. Dodala, že všechna kritéria, která byla v řízení správními orgány hodnocena při určení výše pokuty, bylo možné hodnotit i v rámci předchozí právní úpravy dle § 24b odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, který stanovoval, že při určení výměry pokuty se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Skutečnost, že žalobce spáchal deset přestupků v souběhu, tak dle žalované bylo možné hodnotit v neprospěch pachatele již za předchozí právní úpravy. Shrnula, že v otázce druhu a výměry trestu byl „postup správních orgánů dostatečně odůvodněn a nedošlo v jeho důsledku k žádnému poškození práv žalobce, naopak došlo k zohlednění nových kritérií předpokládaných až přestupkovým zákonem v jeho prospěch“.

34. Stran námitky místní nepříslušnosti správního orgánu prvního stupně (druhý žalobní bod) žalovaná zopakovala svoji argumentaci uvedenou v Napadeném rozhodnutí. Jestliže za místo spáchání distančního přestupku je považováno i místo, kde se pachatel dopustil jednání naplňujícího objektivní stránku přestupku, pak žalovaná vyšla z toho, že jde o činnost širší, než jen pouhé odesílání zásilek, tedy o souhrn všech činností, které souvisí s páchaným přestupkem. Podotkla, že na fakturách za objednané zboží vystavených dotčeným spotřebitelům je jako dodavatel uveden žalobce s adresou svého sídla a dále je zde uvedena adresa provozovny Beauty Line s.r.o., totožná s adresou sídla žalobce. Ohledně námitky poukazující na odeslání zásilek z P. O. Boxu v Depu Vsetín žalovaná uvedla, že jde o nově tvrzenou skutečnost, kterou se správní orgány nemohly zabývat. Namítaný P. O. Box pak dle žalované představuje pouze zamykatelnou poštovní přihrádku umístěnou na poště, která slouží k osobnímu vyzvedávání zásilek, pročež ji nelze považovat za místo spáchání přestupku, zejména ji nelze považovat za místo, ze kterého jakákoliv zásilka odchází, a tím méně za místo činnosti jejího zřizovatele. Žalovaná naopak setrvala na názoru, že tím, že žalobce zaslal prostřednictvím poštovní doručovací služby zásilky dotčeným spotřebitelům, je za místo spáchání protiprávního jednání možno považovat místo jeho činnosti. Jelikož žalobce nemá zřízené pro své podnikání provozovny, za místo jeho činnosti je dle žalované nutno považovat jeho sídlo. Žalovaná doplnila, že takto vykládá místní příslušnost svých inspektorátů ustáleně, což se projevilo i v několika dalších správních řízeních vedených se žalobcem. Závěrem odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, čj. 2 Afs 159/2006 - 138, podle nějž ani případné rozhodnutí místně nepříslušného (avšak věcně příslušného) správního orgánu prvního stupně nepředstavuje vadu způsobující nezákonnost daného správního rozhodnutí.

35. V návaznosti na námitky k provedeným kontrolám (třetí žalobní bod) žalovaná zopakovala svoji argumentaci z Napadeného rozhodnutí. Dle jejího názoru kontrolní řád nestanoví žádnou povinnost, aby protokol o kontrole obsahoval záznam o opakovaném pokusu o provedení kontroly. Podle Oznámení o zahájení kontroly ze dne 13. 6. 2017 byl ze strany kontrolního orgánu proveden opakovaný pokus o provedení kontroly dle § 5 odst. 2 písm. a) kontrolního řádu na adrese sídla žalobce, avšak na uvedené adrese zapsané v obchodním rejstříku nebyla společnost (žalobce) dohledána.

36. Pokud jde o časové vymezení skutku ve výroku týkajícím se agresivní obchodní praktiky vůči spotřebiteli J.S. namítané pod čtvrtým žalobním bodem, žalovaná připustila, že se správním orgánům nepodařilo zjistit, kdy žalobce nabídku spotřebiteli J.S. odeslal. Za těchto okolností bylo dle přesvědčení žalované přípustné použít neurčitý pojem „v blíže nezjištěné době“ a ztotožnit datum spáchání přestupku (časově ukotvit skutek) s datem odeslání žádosti spotřebitele J.S. o okamžitou výhru. Odkázala v této souvislosti na judikatorní závěry (nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 ke sp. zn. III. ÚS 2886/12, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2005, čj. 6 As 8/2005 - 66, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2009, čj. 30 Ca 17/2008 - 37). Shrnula k tomu, že za situace, kdy „je tedy v žalobou napadeném rozhodnutí vymezena doba a místo spáchání přestupků a je zde rovněž uvedeno, v čem delikt spočívá, tj. popis vlastního skutku, popis porušené povinnosti včetně odkazu na příslušné ustanovení právního předpisu, tak je podle názoru žalovaného dostatečně zřejmé vymezení skutku, aby tento nemohl být zaměněn s jiným. Byla tak naplněna dikce ustanovení § 93 odst. 1 přestupkového zákona ve smyslu závěru Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15.1.2008, č.j. 2 Ax 34/2006-73 (pozn. správně č.j. 2 As 34/2006-73), publikovaného pod č. 1546/2008 Sb.“.

37. K pátému žalobnímu bodu žalovaná uvedla, že má za prokázané, že si spotřebitel J.U. objednal dva výrobky prostřednictvím Oficiálního výherního certifikátu, na kterém bylo uvedeno, že proto, aby získal svou výhru, musí označit na zadní straně certifikátu zboží k nezávaznému otestování na 30 dnů. Tím dle žalované došlo ke splnění podmínek pro získání výhry tímto spotřebitelem. Sám žalobce uvedl, že pro účast v soutěži měl spotřebitel buď odeslat objednávkový kupón, nebo Okamžitou žádost o výhru. Ani podle žalobcem interpretovaných pravidel tak nemusel spotřebitel J.U. zaslat Okamžitou žádost o výhru, postačovalo jím provedené odeslání objednávkového kupónu.

38. V otázce neposkytnutí součinnosti ve věci spotřebitele J.U. (šestý žalobní bod) žalovaná setrvala na argumentaci ve správních rozhodnutích. Specifikovala, že pokud žalobce pouze uvedl, že spotřebitel nesplnil závazná pravidla soutěže, nepředstavuje takovéto obecné a nekonkrétní vyjádření splnění požadované součinnosti, neboť tím žalobce neposkytl konkrétní informaci či zdůvodnění, v čem spočívalo nedodržení pravidel soutěže.

39. Ohledně obdobné námitky ve věci nesoučinnosti žalobce při kontrole případu spotřebitele J.S. (sedmý žalobní bod) opět žalovaná rozvedla své závěry z Napadeného rozhodnutí. Zdůraznila, že žalobce nesplnil součinnost, neboť nezaslal konkrétní informaci, v čem spočívalo nedodržení pravidel soutěže spotřebitelem, resp. řádné nevyplnění formuláře Okamžitá žádost o výhru (odeslané spotřebitelem J.S. dne 15. 6. 2016), když dodal kontrolnímu orgánu pouze kopii přípisu tohoto spotřebitele ze dne 26. 10. 2016, který však měla žalovaná k dispozici již na začátku kontroly a evidentně tak nemohl být tím dokumentem, o jehož předložení byl žalobce správním orgánem prvního stupně požádán. Jinými slovy se dle žalované kontrolující dožadoval upřesnění, z jakých důvodů nebyl formulář Okamžitá žádost o výhru řádně vyplněn. Místo očekávaného zdůvodnění však žalobce zaslal zcela jiný dokument, a to přípis spotřebitele J.S. ze dne 26. 10. 2016, kterým urgoval výhru. K nevyrozumění žalobce (jeho právního zástupce) o provedení kontrolního úkonu pak žalovaná odkázala na vyjádření ke třetímu žalobnímu bodu.

40. V otázce samotné agresivní obchodní praktiky vůči spotřebiteli J.S., proti níž žalobce brojil pod osmým žalobním bodem, žalovaná připomněla, že správní orgán prvního stupně na základě skutkových zjištění při kontrole vyvodil, že uvedený spotřebitel požádal o zaslání výhry svým přípisem ze dne 15. 6. 2016, který obsahoval dokument Okamžitá žádost o výhru, a to v termínu v souladu s pravidly soutěže (do 30. 6. 2016). Následně vyzval žalobce, aby prokázal, že přípisem prokazatelně odeslaným dne 15. 6. 2016 spotřebitel J.S. nedodržel závazná pravidla soutěže tím, že nevyplnil řádně formulář Okamžitá žádost o výhru. Přestože žádost o součinnost dle žalované jednoznačně směřovala k žádosti spotřebitele o výhru ze dne 15. 6. 2016, žalobce opakovaně reagoval informací, že přípis spotřebitele ze dne 26. 10. 2016 nepovažoval za řádně vyplněný formulář žádosti o výhru. Vzhledem k tomu, že žalobce k opakovaným výzvám, a to i žalované učiněné dle § 5c odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, nijak nedoložil, v čem formulář Okamžitá žádost o výhru odeslaný spotřebitelem J.S. dne 15. 6. 2016 nesplňoval pravidla soutěže, a tedy nepředložil důkazy dokládající, že tento spotřebitel nesplnil pravidla soutěže, považovala žalovaná v souladu s § 5c odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele za prokázané, že spotřebitel J.S. splnil podmínky soutěže, a přesto mu ani po urgenci ze dne 26. 10. 2016 nebyla žalobcem cena vyplacena. Žalobce tím dle žalované vytvořil klamný dojem, že spotřebitel vyhraje první cenu ve výši 1 553 690 Kč, pokud bude jednat určitým způsobem, ačkoli ve skutečnosti žádná taková cena ani obdobná výhra neexistovala.

41. Pokud jde o námitky soustředěné pod devátým žalobním bodem, žalovaná předeslala, že ohledně obdobně formulovaných odvolacích námitek týkajících se dárků ušlechtilé perly a dámská šála dala žalobci zapravdu, Prvostupňové rozhodnutí změnila tak, že nebylo jednání související s těmito předměty považováno za protiprávní a pokuta byla přiměřeně tomu snížena. Tyto žalobní námitky tak nejsou vůbec namístě. Ke skutku týkajícímu se spotřebitelů J.W. a M.T. pak obecně v návaznosti na Napadené rozhodnutí doplnila, že podmínkou udělení výhry v jejich případě bylo objednání alespoň jednoho výrobku na zkoušku zdarma bez rizika na dobu 30 dnů. Bylo však prokázáno, že ačkoli žalobce uvedl, že objednané zboží je „na zkoušku zdarma“, spotřebitelé museli za objednaný produkt zaplatit, včetně nákladů na poštovné a balné ve výši 149 Kč, resp. 179 Kč.

42. K žalobním námitkám, soustředěným pod desátým žalobním bodem, žalovaná zopakovala v návaznosti na závěry uvedené v Napadeném rozhodnutí, že má na základě dokumentů založených ve spise k případům spotřebitelů J.W. a M.T. za prokázané, že povinnou podmínkou jejich účasti v soutěži bylo objednání zboží z katalogu „na 30-denní nezávaznou zkoušku bez rizika“, a převzetí výhry tedy bylo podmíněno objednáním alespoň jednoho výrobku z katalogu. Z protokolu č. P909-11355/18 ze dne 15. 2. 2018 dle žalované plyne, že tuto podmínku uvedení spotřebitelé splnili (pan J.W. si prostřednictvím oficiálního kuponu objednal produkt pod objednacím kódem VITMI1-E2 Vitaminy a minerály v ceně 640 Kč a paní M.T. si objednala produkt Krém šafránový med 2 tuby v hodnotě 970 Kč). Žalobce tedy vytvořil klamný dojem, že spotřebitel vyhraje cenu v určité hotovosti, pokud zašle speciální kupón nebo pokud si objedná zboží k bezplatnému testování bez jakýchkoli rizik po dobu 30 dní, ačkoliv ve skutečnosti pro získání výhry musel spotřebitel vynaložit finanční prostředky objednáním a zaplacením alespoň jednoho výrobku z katalogu žalobce a zaplacením poplatku za jeho vyexpedování (poštovné a balné).

43. Žalovaná proto navrhla žalobu zamítnout.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

44. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Nezjistil přitom vady, k nimž byl povinen přihlédnout z moci úřední. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení s takovým postupem souhlasili, resp. souhlas žalobce byl v souladu s větou druhou téhož ustanovení presumován. Jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem provedení dokazování, neboť všechny dokumenty, jichž se žalobce k důkazu dovolává (zejména obálky adresované žalobcem spotřebitelům a přípis spotřebitele J.S. ze dne 26. 10. 2016), jsou součástí správního spisu, kterým se podle ustálené praxe správních soudů dokazování v řízení před soudem neprovádí.

45. Pokud jde o právní rámec posuzované věci, soud předesílá, že podstatou sporu jsou dva okruhy jednání žalobce, a to (i) vůči spotřebitelům jmenovaným v Napadeném rozhodnutí, vůči nimž se měl žalobce dopustit klamavé nebo agresivní obchodní praktiky, a (ii) vůči kontrolujícímu, resp. správnímu orgánu prvního stupně při kontrole spočívající v neposkytnutí potřebné součinnosti.

46. Soud připomíná, že žalobce ve správním řízení před správním orgánem prvního stupně zůstal zcela pasivní, nenavrhl žádné důkazy ani se nevyjádřil k podkladům rozhodnutí.

47. Dále soud předesílá, že řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel.

48. Soud v této souvislosti nemohl pominout, že žalobce v podané žalobě v rozhodující míře zopakoval námitky, které již v průběhu správního řízení uplatnil v podaném odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí. V této souvislosti je třeba podotknout, že jakkoli žalobci v obecné rovině nic nebrání v tom, aby v rámci žalobních bodů zopakoval své argumenty vyjádřené v průběhu řízení před správními orgány, musí vzít v úvahu, že žalobou napadá právě rozhodnutí o odvolání, které jeho ve správním řízení uplatněné argumenty vypořádává a žalobní body se musí vztahovat právě k obsahu napadeného rozhodnutí, případně k postupu žalovaného správního orgánu při vydání napadeného rozhodnutí (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013, čj. 4 As 78/2012 - 125).

49. Jakkoli je přitom z předmětné žalobní argumentace zřejmé, z jakých důvodů žalobce považuje Napadené rozhodnutí a Prvostupňové rozhodnutí v tomto ohledu za nezákonná, a včas uplatněné žalobní námitky tedy je nutno považovat za řádně uplatněné žalobní body, omezuje zvolený způsob konstrukce žalobních námitek s ohledem na pravidla vyplývající z dispoziční zásady do značné míry prostor soudu při posuzování jejich důvodnosti. Žalobce přitom v podané žalobě, až na dílčí výjimky, nijak konkrétně nereagoval na závěry, které žalovaná k předmětným námitkám v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vyslovila.

50. Tím, že žalobce v žalobě v zásadě zopakoval námitky vznesené v podaném odvolání, aniž by reagoval na odůvodnění Napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaná s předmětným okruhem námitek vypořádala a přezkoumatelným způsobem popsala a vysvětlila, na základě jakých konkrétních úvah vycházejících ze zjištění plynoucích z důkazních prostředků provedených v řízení uzavřela o nedůvodnosti námitek, značně snížil svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za něj nemohl domýšlet další argumenty. Soud se tak mohl věnovat žalobcem uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je sám žalobce vznesl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015 - 31). Současně vyšel z toho, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentoval dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusel pak ani soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 - 128).

51. K právnímu rámci případu [jednání žalobce vůči spotřebitelům ad (i) výše] soud uvádí, že podle § 4 zákona o ochraně spotřebitele platilo následující základní vymezení nekalých obchodních praktik (pozn. zvýrazněno soudem):

„(1) Obchodní praktika je nekalá, je-li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. Je-li obchodní praktika zaměřena na určitou skupinu spotřebitelů, posuzuje se podle průměrného člena této skupiny.

(2) Obchodní praktika, která může podstatně narušit ekonomické chování určité jednoznačně vymezitelné skupiny spotřebitelů, kteří jsou z důvodu duševní nebo fyzické slabosti, věku nebo důvěřivosti zvlášť zranitelní takovou praktikou nebo výrobkem nebo službou, a to způsobem, který prodávající může rozumně očekávat, se hodnotí z hlediska průměrného člena této skupiny; tím nejsou dotčeny běžné a oprávněné reklamní praktiky zveličených prohlášení nebo prohlášení, která nejsou míněna doslovně.

(3) Nekalou obchodní praktikou se rozumí zejména klamavé konání podle § 5 nebo klamavé opomenutí podle § 5a a agresivní obchodní praktika podle § 5b. Obchodní praktiky, které se považují za nekalé za všech okolností, jsou uvedeny v příloze č. 1 a 2 tohoto zákona.

(4) Užívání nekalé obchodní praktiky před rozhodnutím ohledně koupě, v průběhu rozhodování a po učinění rozhodnutí se zakazuje.

51. V příloze č. 1 zákona o ochraně spotřebitele jsou uvedeny obchodní praktiky, které se vždy, tj. ex lege považují za klamavé, mezi nimiž jsou pod písmeny r) a s) uvedeny situace, kdy prodávající „nabízí výrobky nebo služby prostřednictvím soutěže o ceny, aniž by byly ceny uděleny nebo aniž by ceny odpovídaly původní nabídce nebo byla udělena odpovídající náhrada,“ nebo „uvádí u výrobku nebo služby slova „gratis", „zdarma", „bezplatně" nebo slova podobného významu, pokud spotřebitel musí za výrobek nebo službu vynaložit jakékoli náklady, s výjimkou nezbytných nákladů spojených s reakcí na obchodní praktiku, s převzetím nebo doručením věci“.

52. V příloze č. 2 téhož zákona jsou dále uvedeny obchodní praktiky, které se vždy, tj. ex lege považují za agresivní, mezi nimiž je pod písmenem h) uvedena situace, kdy prodávající „vytváří klamný dojem, že spotřebitel vyhrál nebo vyhraje, popřípadě že vyhraje cenu nebo jinou výhru, pokud bude jednat určitým způsobem, ačkoli ve skutečnosti žádná taková cena ani obdobná výhra neexistuje nebo pro získání ceny nebo jiné obdobné výhry musí spotřebitel vynaložit finanční prostředky nebo mu vznikají výdaje“.

53. Soud k tomuto legislativnímu rámci a „hierarchii jednotlivých skutkových podstat“ nekalých obchodních praktik doplňuje, že i podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, čj. 7 As 110/2014 - 52, na nějž navazuje bohatá judikatura kasačního soudu, platí: „Správní orgán při určení, zda obchodní praktika představuje nekalou obchodní praktiku (ve smyslu zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu), nejprve zjišťuje, zda dotčená obchodní praktika naplňuje znaky některé z nekalých obchodních praktik uvedených v příloze č. 1 a č. 2 citovaného zákona, resp. v příloze I uvedené směrnice. Pokud obchodní praktika nespadá do výčtu nekalých obchodních praktik uvedených v příloze č. 1 a č. 2 citovaného zákona, posuzuje správní orgán, zda obchodní praktika představuje klamavou či agresivní obchodní praktiku dle § 5 a § 5a zákona o ochraně spotřebitele (články 6 až 9 uvedené směrnice). Konečně až poté, co správní orgán dospěje k závěru, že se nejedná o klamavou či agresivní obchodní praktiku, přistoupí k vyhodnocení otázky, zda dotčená obchodní praktika naplňuje znaky nekalé obchodní praktiky dle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (čl. 5 odst. 2 uvedené směrnice).“ (pozn. zvýrazněno soudem).

54. Co se týká neposkytnutí součinnosti při kontrole [jednání žalobce vůči kontrolnímu orgánu ad (ii) výše], soud připomíná, že podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu je kontrolovaná osoba „povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost a podat ve lhůtě určené kontrolujícím písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, pokud o to kontrolující požádá“ (pozn. zvýrazněno soudem).

55. K prvnímu žalobnímu bodu, v němž žalobce oponuje žalované v jejím závěru, že postup podle přestupkového zákona byl pro něj z hlediska volby druhu a výše sankce příznivější než postup podle zákona o ochraně spotřebitele ve znění účinném do 30. 6. 2017, soud nejprve předesílá, že „[z]ásada použití pozdější příznivější právní úpravy zakotvená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a provedená § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, je konkretizována v § 112 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky tak, že na určení druhu a výměry sankce za dosavadní přestupky a jiné správní delikty se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ustanovení o určení druhu a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele výhodnější. Při rozhodování o tom, které posuzování je pro pachatele příznivější, se nelze omezovat na srovnávání trestních sazeb, ale je třeba konkrétní případ předběžně posoudit podle všech ustanovení starého a nového práva a pak se zřetelem ke všem ustanovením o podmínkách trestní (zde přestupkové) odpovědnosti (též k důvodům jejího zániku) a trestu (též k možnosti podmíněného odsouzení, upuštění od potrestání atd.) uvážit, co je příznivější.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, čj. 4 As 96/2018 - 45, obdobně též rozsudek ze dne 23. 5. 2019, čj. 7 As 158/2018 - 37). Uvedené závěry doplnil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, čj. 4 As 114/2018 - 49, v němž konstatoval: „Výhodnost právní úpravy pro pachatele je sice třeba posoudit komplexně, avšak zároveň s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a námitkám pachatele, tedy nikoli hypoteticky a teoreticky s ohledem na všechny možné i nemožné okolnosti.“. Městský soud v Praze se s těmito judikatorními východisky bez výhrad ztotožňuje a v dalším hodnocení posuzované věci z nich vychází. Zdůrazňuje přitom, že pozdější zákon se má použít jen tehdy, pokud je to pro pachatele příznivější, tudíž v situaci, kdy by aplikace pozdějšího zákona vedla ke stejnému výsledku, má být použit zákon účinný v době, kdy byl skutek spáchán.

56. Pokud jde o vlastní poměřování (ne)příznivosti právních úprav přicházejících v úvahu, v souladu s výše uvedeným platí, že „orgán, který posuzuje, zda se použije zásada příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele, musí podřadit konkrétní čin konkrétního pachatele pod všechna relevantní ustanovení řešící přestupek, celkový výsledek posoudit a podle toho rozhodnout, zda je pozdější právní úprava pro pachatele výhodnější“ (srov. recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2021, čj. 8 As 43/2019 - 40, pozn. zvýrazněno soudem). Z ustálené rozhodovací praxe správních soudů k této otázce vyplývá, že nemá tudíž být poměřována jedna právní úprava s druhou v rovině abstraktní a komplexní, nýbrž je třeba brát v úvahu pouze výsledek založený na konkrétních skutkových a právních okolnostech posuzovaného případu, včetně osoby pachatele.

57. Po přezkoumání žalobou napadených správních rozhodnutí soud dospěl k závěru, že přestože jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaná se poměrně zevrubně zabývaly porovnáním právní úpravy určení druhu a výměry trestu podle pozdější právní úpravy, tj. § 37 a násl. přestupkového zákona, a právní úpravy obsažené v § 24b zákona o ochraně spotřebitele ve znění do 30. 6. 2017, setrvaly při této komparaci toliko v rovině abstraktní (teoretické), když dospěly k závěru, že přestupkový zákon je pro žalobce příznivější, neboť správní orgán může nově přihlédnout k více kritériím, včetně zákonodárcem výslovně popsaných polehčujících okolností. Správní orgány nicméně ve svých úvahách, v rozporu s popsanými judikatorními východisky, nepoukázaly nad rámec srovnání v abstraktní rovině na jedinou konkrétní skutkovou nebo právní okolnost, která svědčila žalobci podle přestupkového zákona a nemohla být vzata v potaz podle předchozí právní úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele ve znění do 30. 6. 2017, resp. tehdy aplikovaných ustálených judiaktorních závěrů v oblasti správního trestání. Správní orgány se tak omezily na obecné porovnání příznivosti pozdější právní úpravy, aniž by, v souladu s připomenutými mantinely, svůj závěr v tomto směru založily na konkrétních skutkových a právních okolnostech posuzovaného případu. Soud přitom sám při provedení posouzení optikou závěrů sumarizovaných v připomínané rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu nezjistil žádnou okolnost, která by při podřazení skutků žalobce pod všechna relevantní ustanovení dopadající na skutky zakládající porušení zákona o ochraně spotřebitele svědčila o tom, že by aplikace pozdější právní úpravy byla v daném směru příznivější (v případě přestupků podle kontrolního řádu není o aplikaci přestupkového zákona s ohledem na okamžik jejich spáchání sporu, avšak správní trest byl v daném případě správně ukládán po vyhodnocení závažnosti jednotlivých přestupků za přestupky podle zákona o ochraně spotřebitele). Soud má naopak za to, že nepominutelným, pro žalobce méně příznivým aspektem aplikace nové právní úpravy by byla možnost zvýšit horní hranici ukládaného správního trestu předpokládaná v § 41 odst. 2 přestupkového zákona. K využití této pravomoci (asperační zásady) se ovšem žalovaná rozhodla i přes posouzení případu podle přestupkového zákona nepřistoupit. Soud pro úplnost připomíná, že k zániku deliktní odpovědnosti nedošlo podle žádné z právních úprav a zákonná sazba pokuty se nezměnila.

58. Soud nicméně po seznámení se s konkrétními okolnostmi projednávané věci zdůrazňuje, že otázka příznivosti té které právní úpravy pro žalobce je v hodnocené věci pohříchu akademická. Soud se beze zbytku ztotožňuje s vyjádřením žalované k žalobě, že všechna konkrétní kritéria, která byla v řízení správními orgány hodnocena při určení výše pokuty podle přestupkového zákona (zejména souběh spáchání deseti přestupků), mohly a měly správní orgány brát v potaz i při ukládání sankce podle předchozí právní úpravy, tj. § 24b odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele ve znění do 30. 6. 2017 („Při určení výměry pokuty se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“). To, že žalovaná v posuzovaném případě neshledala žádnou konkrétní polehčující okolnost (a soud s ní v tomto závěru souzní), neznamená, že úvahu nad těmito okolnostmi neprovedla. Dle přesvědčení soudu se tak podle obou právních úprav dojde k obdobnému výsledku stran uložené sankce, tudíž bylo potřeba použít právní úpravu účinnou v době spáchání skutků.

59. Soud však zdůrazňuje, že chybný závěr žalované ohledně aplikovatelné právní úpravy neměl žádný vliv na zákonnost Napadeného rozhodnutí. Soud se totiž v daném směru shoduje s názorem vyjádřeným Krajským soudem v Praze v rozsudku ze dne 24. 9. 2020, čj. 51 A 2/2020 - 85, podle nějž „je však s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS, podle kterého je použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, důvodem zrušení rozhodnutí správního orgánu, jen mohlo-li mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách, zřejmé, že uvedené pochybení žalované nemělo žádný vliv na uloženou sankci. Je tomu tak z důvodu, že užitím příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky namísto předchozí právní úpravy správní orgány zjevně dospěly ke shodným závěrům, ke kterým by dospěly i v případě, pokud by postupovaly podle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku. Popsané dílčí pochybení tak na posouzení věci nemohlo ničeho změnit.“ (pozn. zvýrazněno soudem). Námitky uvedené pod prvním žalobním bodem proto soud shledává nedůvodnými.

60. Stejný závěr spočívající v absenci vlivu na zákonnost Napadeného rozhodnutí by mělo i případné nesprávné posouzení otázky místní příslušnosti správního orgánu prvního stupně žalovanou, které žalobce namítá v rámci druhého žalobního bodu. Z ustálené judikatury správních soudů, kupříkladu žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, čj. 2 Afs 159/2006 - 138, totiž plyne, že takovéto pochybení nijak nezasáhne do veřejných subjektivních práv adresáta rozhodnutí místně nepříslušného, ale věcně kompetentního orgánu, neboť pro jeho právní sféru není vůbec podstatné, zda bylo rozhodnutí vydáno místně příslušným orgánem či nikoli. Rozdělení věcně příslušných správních orgánů k rozhodování podle místní příslušnosti má totiž za cíl jediné, a to přiměřeně rozložit určitou agendu mezi více správních orgánů podle určitého územního klíče a zejména zpřístupnit správní orgán účastníkům příslušných správních řízení, tedy zajistit rychlost a hospodárnost řízení.

61. Stejně tak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2009, čj. 9 As 72/2008 - 69, podle nějž sice je „pochybení prvostupňového správního orgánu spočívající v tom, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný správní orgán, vadou, resp. podstatným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem. To však ještě bez dalšího neznamená, že se jedná o takovou procesní vadu, která mohla mít ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a pro niž měl tedy krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Tomuto závěru totiž musí vždy předcházet úvaha krajského soudu ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. zda takové podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.“ (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014, čj. 6 As 73/2013 - 35).

62. Městský soud v Praze přitom dospěl k závěru, že ve věci rozhodoval věcně příslušný správní orgán, tedy žalovaná Státní zemědělská a potravinářská inspekce, a to na základě § 23 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o SZPI. O odvolání žalobce rozhodl bezpochyby příslušný ústřední inspektorát žalované se sídlem v Brně. Kontrolu potom provádějí a v prvním stupni správního řízení rozhodují jednotlivé (územní) inspektoráty téhož správního orgánu – žalované (srov. § 1 odst. 2 zákona o SZPI). Zákon neupravuje pravomoci jednotlivých (územních) inspektorátů odlišně. Již z toho plyne, že jde - bez ohledu na místní příslušnost - o správní orgán s týmiž pravomocemi a shodnou věcnou působností. Tudíž, ikdyby v prvním stupni správního řízení rozhodl místně nepříslušný správní orgán (tj. nepříslušný územní inspektorát žalované), nemohlo se tím právní postavení žalobce nikterak změnit. Žalobce sám přitom v žalobě na žádný praktický dopad tvrzené místní nepříslušnosti prvostupňového orgánu do jeho práv a povinností nepoukazuje.

63. Především ale soud přisvědčuje žalované, že místní příslušnost správního orgánu prvního stupně – inspektorátu žalované v Praze – byla v posuzované věci stanovena správně podle sídla žalobce. Zákon o SZPI obsahuje zvláštní právní úpravu místní příslušnosti inspektorátů žalované, když z § 1 odst. 7 plyne, že v řízení o přestupku zjištěném při kontrole, při níž inspektor postupoval podle § 4 odst. 2 tohoto zákona, rozhoduje jako orgán prvního stupně inspektorát, jehož inspektor postupoval podle § 4 odst. 2 zákona o SZPI. Z posledně odkazovaného ustanovení se přitom podává: „Oprávnění podle tohoto zákona a kontrolního řádu mohou inspektoři vykonávat i mimo územní působnost inspektorátu, jehož jsou inspektory, pokud to vyžaduje účelné provedení kontroly zahájené tímto inspektorátem.“. Právní úprava tak dává přednost účelnému provedení kontroly (a na to navazujícího přestupkového řízení) před striktně územním hlediskem.

64. Samotnou místní příslušnost ke kontrole, od níž se tedy odvíjí i příslušnost k vedení přestupkového řízení, neupravuje výslovně ani zákon o SZPI ani kontrolní řád. Ze subsidiárně použitelného § 11 odst. 1 písm. a) správního řádu vyplývá, že místní příslušnost správního orgánu je v řízeních týkajících se činnosti účastníka řízení určena místem jeho činnosti; podpůrně pak podle písmene e) téhož ustanovení sídlem právnické osoby, které se řízení týká (žalobce je právnickou osobou). Místem činnosti je pak místo, kde k šetřenému protiprávnímu jednání došlo. Pokud jde o přestupky na poli ochrany spotřebitele, žalobce provozoval zásilkový obchod, jeho jednání mělo distanční charakter. Co do následku, k němu nepochybně docházelo ve vztahu k osloveným čtyřem spotřebitelům s rozličnými místy bydliště. Avšak vlastní klamavé jednání žalobce mělo mnohem širší objektivní stránku spočívající v šíření nepravdivých informací o podmínkách prodeje výrobků, resp. podmínkách soutěže o ceny. Jelikož žalovaná zjistila, že žalobce nemá jinou provozovnu, správně považovala za místo výkonu jeho činnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) správního řádu jeho sídlo. Adresa jeho sídla se pak objevuje i na zásilkách a v dokumentech odeslaných spotřebitelům, včetně faktur, kam spotřebitelé měli směrovat své platby za zboží objednané na základě klamavého jednání žalobce.

65. Dovolává-li se žalobce svého P. O. Boxu ve Vsetíně, soud přitakává vyjádření žalované, že P. O. Box představuje pouze zamykatelnou poštovní přihrádku umístěnou na poště, která může sloužit k osobnímu vyzvedávání zásilek žalobcem (resp. osobou jím pověřenou). Avšak P. O. Box, resp. adresu jeho umístění, nelze považovat za místo, kde k jednání spočívajícímu v přípravě obsahu a odesílání inkriminovaných zásilek spotřebitelům dochází. Takové zásilky vznikají nade vši pochybnost mimo poštovní schránku. Při absenci jiných indicií stran místa činnosti žalobce pak žalovaná logicky v souladu se shora uvedenými principy hospodárnosti a účelnosti uzavřela, a to i s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. e) správního řádu, že místem spáchání protiprávního jednání, společným všem šetřeným přestupkům a spotřebitelům, je sídlo žalobce.

66. Soud pro úplnost dodává, že pokud jde o dva přestupky ve věci neposkytnutí součinnosti při kontrole, nebylo o tom, že místní příslušnost správního orgánu se řídí sídlem žalobce, ani mezi stranami sporu. Námitky pod druhým žalobním bodem tak soud považoval za nedůvodné.

67. Pod třetím žalobním bodem žalobce namítl, že ze správního, resp. kontrolního spisu není patrné, kdy se správní orgán prvního stupně (údajně marně) pokusil provést kontrolu v místě sídla žalobce. Ve spisu podle něj absentuje jakýkoli záznam o provedení takového úkonu. Tím mělo být porušeno jeho právo (akcentované žádostí předchozího právního zástupce žalobce) být účasten kontrolních úkonů a poskytnout tomu odpovídající součinnost při kontrole na místě.

68. Soud na jednu stranu přisvědčuje žalované v dílčím závěru, že kontrolní řád nestanoví povinnost, aby protokol o kontrole obsahoval záznam o opakovaném pokusu o provedení kontroly. Na druhou stranu, v otázkách neupravených kontrolním řádem se dle jeho § 28 podpůrně použije správní řád. Z § 17 odst. 1 ve spojení s § 15 odst. 1 správního řádu plyne, že jednotlivé úkony v řízení se činí písemně a obsah jiných než písemných úkonů se poznamenává do spisu, přičemž všechny písemnosti musí být součástí spisu i s uvedením data, kdy byly do spisu vloženy. Soud tedy dává za pravdu žalobci, že v situaci, kdy správní orgán prvního stupně tvrdil, že se neúspěšně pokusil o zahájení kontroly na místě v sídle žalobce, měl o tomto úkonu provést záznam v kontrolním spisu, včetně času takového úkonu.

69. V tomto ohledu shledal soud v postupu správního orgánu prvního stupně vadu řízení, nicméně tato vada podle názoru soudu nepředstavovala ani podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, ani nemohla způsobit nezákonnost Napadeného rozhodnutí. Soud totiž dospěl k závěru, že z § 5 kontrolního řádu neplyne kontrolované osobě žádné veřejné subjektivní právo na provedení kontroly určitým způsobem. Kontrola je zahajována z moci úřední a je zcela na rozhodnutí kontrolního orgánu, kterým ze způsobů předvídaných v § 5 odst. 2 písm. a) až c) kontrolního řádu kontrolu zahájí, a jak ji následně provede. Žalobce se tak nemohl a nemůže dovolávat (přednostního) provedení kontroly formou kontroly na místě v jeho sídle. Správní orgán prvního stupně mohl provést kontrolu tzv. od stolu (na dálku z budovy inspektorátu) i bez předchozího marného pokusu o provedení kontroly na místě. Mezi stranami pak není sporu a soud rovněž nepochybuje o tom, že povinnost kontrolního orgánu podle § 9 písm. e) kontrolního řádu umožnit kontrolované osobě účastnit se kontrolních úkonů platí jen při výkonu kontroly na místě, jak ostatně plyne již ze samotného gramatického výkladu daného ustanovení. Zvolil-li tedy správní orgán prvního stupně pro kontrolu činnosti žalobce formu kontroly tzv. od stolu, resp. na dálku, nemohl založit legitimní očekávání žalobce se jednotlivých úkonů v rámci kontroly kontrolujícím prováděných účastnit, ani tomu odpovídající povinnost žalované takovou účast umožnit.

70. Soud proto ve výsledku neshledal ani námitky uplatněné pod třetím žalobním bodem důvodnými.

71. Čtvrtý žalobní bod směřuje – byť dle slov žalobce toliko „z procesní opatrnosti“ - k časovému vymezení skutku v části výroku Napadeného rozhodnutí ohledně skutku, v němž žalovaná spatřuje agresivní obchodní praktiku vůči spotřebiteli J.S. [bod 6 B) tohoto rozsudku]. Žalobce namítal, že žalovaná nezjistila a neidentifikovala datum spáchání předmětného skutku a jeho vymezení ve výroku Prvostupňového rozhodnutí slovy „blíže neurčeného dne, nejpozději dne 15. 6. 2016 (kdy tento spotřebitel odeslal účastníku řízení [tj. žalobci, pozn. soudu] doporučeně štítek „Okamžitá žádost o výhru“)“ odporuje požadavkům ustálené judikatury na konkretizaci skutku ve výroku sankčního rozhodnutí.

72. Soud sice obecně přisvědčuje žalobci, že předmětný skutek, v němž správní orgány spatřovaly přestupek užití agresivní obchodní praktiky, byl stricto sensu dokonán již doručením předmětné zásilky od žalobce spotřebiteli J.S., resp. seznámením se spotřebitele s jejím klamným obsahem ohledně jeho údajné výhry první ceny při splnění stanovených podmínek. Jedním dechem ovšem dodává, že výše uvedenou formulací časového ukotvení skutku se správní orgány nedopustily nijaké nezákonnosti, jak se žalobce mylně domnívá. Soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl – ve shodě se správními orgány – k závěru, že spotřebitel J.S. inkriminované dokumenty avizující výhru první ceny od žalobce obdržel a nejpozději dne 15. 6. 2016 na ně reagoval (jak plyne z poštovního podacího lístku). Touto reakcí dal zjevně najevo, že informace sdělené žalobcem o výhře ceny na něj zapůsobily. Správní orgány postupovaly správně, pokud i objektivní jednání spotřebitele zahrnuly do vymezení skutku, neboť tím postavily klamný účinek informací podaných žalobcem najisto.

73. Pro stíhání přestupku nebylo nezbytné, aby správní orgány prokázaly zcela konkrétní datum doručení zásilky žalobce spotřebiteli J.S. Soudu nepřísluší spekulovat o případných motivech žalobce neuvádět data na dopisech, obálkách a dalších listinách, jejichž je původcem. Z dokumentů majících původ u žalobce a založených ve spise k případu spotřebitele J.S. je zároveň zřejmé, že k jednání žalobce muselo dojít až po 1. 2. 2016. Dokument „Oficiální a úplné všeobecné podmínky pro soutěž č. CZCM016, které jsou součástí soutěže s názvem „Vyhrajte 1 553 690 Kč““ totiž nejenže na dvou místech (v bodech 2. a 5.) uvádí, že soutěž končí k 30. 6. 2016, ale v bodu 8. stanoví rovněž pro určení stanovení výhry kurs koruny české k euru k 1. 2. 2016. Tedy, teprve po vypracování podmínek, včetně uvedeného směnného kursu, mohl být spotřebitel žalobcem osloven. Zároveň ve formuláři Okamžitá žádost o výhru, v rámečku v levém horním rohu je částečně předvyplněné datum souhlasu spotřebitele ve formátu „___/___/2016“.

74. Soud v této souvislosti připomíná, že smyslem judikatorních požadavků na časové vymezení (a obecně totožnost) skutku je zajištění možnosti posoudit ze strany soudní moci, zda stíhané jednání není prekludováno, resp. promlčeno a zda nedošlo k porušení zásady ne bis in idem. I kdyby se žalobce dopustil vytýkaného jednání již ke dni 1. 2. 2016, nemohlo dojít k zániku jeho odpovědnosti za přestupek ani podle § 25b odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele ve znění účinném do 30. 6. 2017 („Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán“), ani podle § 30 písm. b) ve spojení s § 32 odst. 2 písm. a) přestupkového zákona, podle kterých se 3 letá promlčecí doba počínající běžet dnem po spáchání přestupku přerušuje oznámením o zahájení řízení. Správní orgán prvního stupně se o inkriminovaném jednání žalobce dozvěděl nejdříve na základě ústního podání spotřebitele J.S. učiněného před Českou obchodní inspekcí, pracovištěm Olomouc, ústně do protokolu dne 5. 12. 2016, přičemž správní řízení s žalobcem bylo po provedení kontroly zahájeno dne 18. 7. 2018. Pokud jde o otázku ne bis in idem, žalobce nevznáší žádnou námitku, a soud nemá k dispozici ani jiné indicie, z nichž by bylo lze dovozovat, že byl žalobce již za předmětné jednání vůči spotřebiteli J.S. postižen.

75. Soud proto uzavírá, že Napadené rozhodnutí vymezuje skutek spáchaný vůči spotřebiteli J.S. dostatečně určitým způsobem, u nějž nevznikají pochybnosti ohledně jeho záměny s jiným jednáním. Proto ani námitky uvedené pod čtvrtým žalobním bodem nemá soud za důvodné.

76. Soud se neztotožnil ani s žalobcovou argumentací, na jejímž základě v rámci pátého žalobního bodu popíral, že by se dopustil obou přestupků spáchaných vůči spotřebiteli J.U. [bod 6 A) a C) tohoto rozsudku]. Předně je z hlediska deliktní odpovědnosti irelevantní skutečnost akcentovaná žalobcem, že spotřebitel od smlouvy na koupi předmětných produktů následně odstoupil, a to jak (i) ve vztahu ke klamavé obchodní praktice uvedené v Příloze č. 1 zákona o ochraně spotřebitele pod písmenem r) spočívající v nabídce výrobků prostřednictvím soutěže o ceny, aniž by byla cena spotřebiteli i přes zakoupení výrobků udělena, tak (ii) ve vztahu k agresivní obchodní praktice uvedené v Příloze č. 2 zákona o ochraně spotřebitele pod písmenem h) spočívající ve vytvoření klamného dojmu, že spotřebitel vyhraje cenu, pokud si objedná zboží k bezplatnému testování, ačkoli ve skutečnosti pro získání ceny musel spotřebitel finanční prostředky vynaložit. Následné odstoupení od smlouvy (oklamaným a zklamaným) spotřebitelem již na žalobcem dokonaných přestupcích ničeho nemění. Soud nemá pochybnosti o tom, že spotřebitel J.U. od smlouvy odstoupil právě proto, že mu došlo, že jednání žalobce bylo klamavé a žádnou cenu nezíská.

77. Co se týká žalobcovy argumentace všeobecnými podmínkami upravujícími závazná pravidla soutěže, podle nichž účast v soutěži byla podmíněna tím, že dojde k včasnému odeslání „buď objednávkového kupónu, nebo Okamžité žádosti o výhru (bez nutnosti objednávky produktů)“ (pozn. zvýrazněno žalobcem), soud se bezvýhradně ztotožňuje s žalovanou v závěru, že spotřebitel J.U. tuto podmínku splnil. Ani žalobce nezpochybňuje, že tento spotřebitel si u něj objednal dva doplňky stravy (MinciBall à 1 290 Kč a Neutra slim à 690 Kč), jejichž cenu na dobírku i s manipulačním poplatkem ve výši 149 Kč uhradil. Z citované argumentace žalobce ohledně podmínek soutěže ani ničeho jiného neplyne, že by musel spotřebitel k získání ceny odeslat pouze a jedině dokument Okamžitá žádost o výhru.

78. Pokud žalobce naznačuje, že spotřebitele J.U. vyloučila ze soutěže o ceny jiná osoba - společnost SAS Global Mail Concept, nikoli žalobce, jde opět o lichou námitku, neboť dle dokumentů zaslaných spotřebiteli a obsažených ve spisu je jako organizátor soutěže a prodejce dotčených produktů jednoznačně identifikován žalobce. Jestli byla zmíněná společnost zaangažována v procesu selekce účastníků soutěže, nic to podle soudu nemění na tom, že shora popsaných nekalých obchodních praktik se dopustil žalobce. Nadto platí, že u následujícího žalobního bodu žalobce sám uvedl, že posouzení, zda spotřebitel splnil veškeré náležitosti, či nikoliv pro získání výhry, „je pouze v jeho plné kompetenci“. Tím tak do značné míry svou žalobní argumentaci v této souvislosti oslabil a popřel.

79. Ohledně přestupku spočívajícího v porušení povinnosti součinnosti při kontrole případu spotřebitele J.U. [bod 6 E) tohoto rozsudku], spočívala fakticky jediná námitka vznesená pod šestým žalobním bodem v tom, že žalobce se domníval, že tuto povinnost splnil, když kontrolnímu orgánu dne 2. 10. 2017 sdělil, že dotčeným spotřebitelem byla porušena závazná pravidla soutěže, a proto tento pozbyl možnost vyhrát hlavní cenu. Soud nemůže této námitce přisvědčit, když kontrolní orgán v žádosti o poskytnutí součinnosti ze dne 23. 8. 2017 uložil žalobci sdělit „konkrétní informace a zdůvodnění, z jakého důvodu nebyla panu J.U. vyplacena avizovaná výhra, když splnil podmínky stanovené pro její udělení“ (zvýrazněno správním orgánem prvního stupně). Nahlíženo na tuto komunikaci s vědomím, že kontrolní orgán předem žalobci vyjevil svůj předběžný názor na věc v tom, že spotřebitel splnil podmínky pro udělení výhry, považuje soud žalobcovu strohou odpověď neobsahující žádné zdůvodnění jeho závěru, proč naopak spotřebitel měl porušit pravidla soutěže, jednoznačně za nesplnění povinnosti vyžádané součinnosti. Soud by očekával, že řádné splnění této povinnosti žalobcem by zahrnovalo popsání relevantních skutkových okolností (jednání spotřebitele vůči žalobci) a jejich posouzení z hlediska konkrétních pravidel soutěže. K ničemu takovému ovšem nedošlo a žalobce se v podstatě omezil na odpověď sdělující závěr, že s posouzením kontrolního orgánu nesouhlasí.

80. Ani pokud jde o přestupek spočívající v neposkytnutí součinnosti při kontrole případu spotřebitele J.S. [bod 6 E) tohoto rozsudku], proti němuž žalobce brojí pod sedmým žalobním bodem, soud nemá pochybnosti o závěrech správních orgánů. Žalovaná v Napadeném rozhodnutí velmi podrobně popsala a logicky vysvětlila genezi komunikace mezi správním orgánem prvního stupně a žalobcem, jejímž předmětem bylo poskytnutí součinnosti ohledně šetření otázky, zda spotřebitel J.S. (ne)dodržel pravidla soutěže o výhru 1 553 690 Kč. Podle názoru soudu muselo být žalobci jak z žádosti kontrolního orgánu ze dne 31. 7. 2017, tak ze dne 18. 9. 2017 zřejmé, že správní orgán nežádá po žalobci opětovné předložení přípisu (urgence) spotřebitele ze dne 26. 10. 2016, která již byla součástí podkladů ve spise, případně posouzení tohoto přípisu z hlediska pravidel soutěže, nýbrž požaduje kopii dokumentu Okamžitá žádost o výhru zaslaného žalobci spotřebitelem J.S. (dle podacího lístku dne 15. 6. 2016), který neměl podle původního vyjádření žalobce být řádně vyplněn, a zejména potom žádal „konkrétní informace v čem spočívalo nedodržení pravidel soutěže respektive nevyplnění formuláře pana J.S.“. Kontrolní orgán tak po žalobci žádal konkrétní odůvodnění, v jakém ohledu dle jeho dřívějších slov (vyjádření ze dne 19. 6. 2017) nebyl formulář Okamžitá žádost o výhru vyplněn spotřebitelem správně, tudíž tento ztratil šanci na výhru.

81. Z úvodních odstavců žádostí kontrolního orgánu je přitom patrné, že nemohlo jít o případné zasílání totožné výzvy, protože v těchto pasážích správní orgán prvního stupně popsal, na jaké jednání žalobce žádostí o poskytnutí součinnosti právě reaguje. Pakliže žalobce součinnost nesplnil, neshledává soud na rozdíl od žalobce ničeho nesprávného (či rozporného s obecnými správními zásadami) na tom, že správní orgán trval na sdělení identické skutečnosti, aniž by žádost přeformuloval nebo požadoval předložení jiných dokumentů. Reakce žalobce na žádosti o součinnost totiž na soud nepůsobí v tom směru, že by žalobce (zastoupený advokátem, který nahlížel i do kontrolního spisu) požadavkům správního orgánu nevyhověl pro nesrozumitelnost, nýbrž správnímu orgánu záměrně poskytl toliko vyjádření a podklady, které nebudou hovořit v jeho neprospěch, přičemž v rámci své procesní obrany ani případnou námitku zákazu sebeobviňování nevznesl.

82. S uvedeným úzce souvisí osmý žalobní bod, pod kterým žalobce namítal, že se nemohl dopustit agresivní obchodní praktiky vůči spotřebiteli J.S. [bod 6 B) tohoto rozsudku], když spotřebitel neměl splnit čl. 5 závazných pravidel soutěže, konkrétně nezaslat Okamžitou žádost o výhru v termínu do 30. 6. 2016. Podle žalobce spotřebitel J.S. požádal o výhru až v rámci přípisu ze dne 26. 10. 2016, tedy téměř 4 měsíce po skončení soutěže.

83. Městský soud v Praze předem posouzení této námitky připomíná, že pokud jde o důkazní břemeno stran nekalých obchodních praktik ve správním řízení, přestupkové řízení nevyjímaje, podle § 5c zákona o ochraně spotřebitele platí následující zvláštní právní úprava:

(1) Dozorový orgán je oprávněn požadovat po prodávajícím, aby ve správním řízení prokázal správnost skutkových tvrzení v souvislosti s obchodní praktikou, jestliže se takový požadavek s ohledem na oprávněné zájmy prodávajícího a kteréhokoliv účastníka řízení jeví vzhledem k okolnostem daného případu jako přiměřený.

(2) Pokud prodávající nepředloží požadované důkazy podle odstavce 1 nebo pokud dozorový orgán považuje důkazy předložené podle odstavce 1 za nedostatečné, považují se skutková tvrzení za nesprávná.“

84. Jelikož zůstal žalobce v rámci přestupkového řízení na prvním stupni pasivní a svá tvrzení učiněná v rámci kontroly, podle nichž jej spotřebitel J.S. oslovil ve věci žádosti o výhru až dne 26. 10. 2016, zopakoval až v odvolání, žalovaná jej v odvolacím řízení s využitím shora citovaného ustanovení § 5c odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele dne 18. 12. 2018 vyzvala k tomu, aby prokázal, že „přípisem prokazatelně odeslaným dne 15. 6. 2016 pan J.S. nedodržel závazná pravidla soutěže tím, že nevyplnil řádně formulář nazvaný „okamžitá žádost o výhru““, jak žalobce uvedl ve své prvotní reakci na žádost o součinnost ze dne 19. 6. 2017. Soud považuje tento krok žalované za zcela důvodný a vzhledem k okolnostem případu přiměřený, neb spotřebitel J.S. předložil správním orgánům podací lístek z pošty ze dne 15. 6. 2016, z nějž plyne, že žalobci adresoval určité psaní; spotřebitel však zjevně nedisponoval kopií tohoto psaní. Z přípisu žalobce ze dne 19. 6. 2017 pak dle přesvědčení soudu lze vyvodit, že žalobce disponoval formulářem Okamžitá žádost o výhru zaslaným spotřebitelem J.S., který ovšem – dle tvrzení žalobce – nebyl řádně vyplněn.

85. Protože ovšem žalobce ani k výzvě žalované nedoložil, v čem formulář Okamžitá žádost o výhru zaslaný spotřebitelem J.S. nesplňoval pravidla soutěže (toliko zopakoval nespornou skutečnost, že za řádně vyplněný formulář nelze považovat přípis téhož spotřebitele ze dne 26. 10. 2016), a tedy nepředložil důkazy na podporu svých tvrzení, žalovaná dle názoru soudu správně uzavřela s přihlédnutím k § 5c odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, že tvrzení žalobce v této věci nejsou správná, resp. že žalobce nepředložil požadované důkazy prokazující nesplnění pravidel soutěže spotřebitelem J.S. Soud se zcela ztotožňuje rovněž s vyjádřením žalované, že za daného důkazního stavu bylo případně na žalobci, aby prokázal, že cenu, resp. výhru ve výši 1 553 690 Kč udělil, případně že podmínky pro její udělení nebyly splněny. Jelikož tak neučinil, má soud agresivní obchodní praktiku žalobce vůči spotřebiteli J.S. dle Přílohy 2 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele za prokázanou. Námitky uvedené pod osmým žalobním bodem tedy soud odmítl jako nedůvodné.

86. Ve vztahu k námitkám označeným jako devátý žalobní bod soud lakonicky sděluje, že jde o bod neprojednatelný a míjící se zcela se závěry vyslovenými v Napadeném rozhodnutí, neboť k obdobně formulovaným odvolacím námitkám žalovaná rozhodnutí změnila a část skutku pojednávající o oddělitelných dárcích zaslaných spotřebitelům J.W. a M.T. z výroku Napadeného rozhodnutí vypustila a uloženou pokutu snížila.

87. Konečně, v rámci desátého žalobního bodu brojil žalobce proti závěrům správních orgánů, pokud jde o podřazení jeho jednání vůči spotřebitelům J.W. a M.T. agresivní obchodní praktice dle Přílohy písm. h) zákona o ochraně spotřebitele [bod 6 A) tohoto rozsudku]. Soud konstatuje, že žalobcova argumentace poukazující na to, že ze závazných pravidel soutěže údajně plynula možnost účasti spotřebitele v soutěži rovněž bez objednávky s tím, že objednávka nijak nezvyšovala šanci na výhru, se míjí s podstatou vytýkaného jednání (přestupku). Z dokumentů založených ve správním spisu je zřejmé, že jedním ze způsobů, jakým uvedení spotřebitelé mohli dosáhnout výhry 300 000 Kč, resp. 315 000 Kč, bylo objednání výrobku nabízeného žalobcem k bezplatnému 30-dennímu testování. Jestliže spotřebitelé takto dle dispozice žalobce konali (lhostejno, zda mohli za účelem získání výhry jednat i jinak), deklarované podmínky pro získání výhry splnili, avšak následně se ani nedočkali výhry a navíc museli v rámci této „nezávazné zkoušky zdarma bez rizika“ zaplatit cenu objednaného výrobku a poplatek za vyexpedování objednaného výrobku ve výši 149 Kč, resp. 179 Kč. Proto soud přisvědčuje správním orgánům v závěru, že žalobce u dotčených spotřebitelů vytvořil klamný dojem, že spotřebitel vyhraje cenu nebo jinou výhru, pokud bude jednat určitým způsobem, ačkoli ve skutečnosti pro získání ceny nebo jiné obdobné výhry musel spotřebitel vynaložit finanční prostředky.

88. Žalobce závěrem navrhl, aby v případě, pokud soud neshledá důvody pro zrušení Napadeného rozhodnutí, bylo využito soudní moderační právo dle § 78 odst. 2 s. ř. s. a od uložení pokuty bylo upuštěno.

89. V této souvislosti soud podotýká, že stanovení výše pokuty je věcí správního uvážení žalované, které podléhá přezkumu ze strany správních soudů pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či zda je nepřekročil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS). Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Tento závěr samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž správní orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 8 Afs 85/2007 - 54). Soud tedy při přezkoumávání správního rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta, nehodnotí spravedlivost pokuty, nýbrž v souladu s pravidly přezkumu správního uvážení zkoumá toliko, zda byly splněny podmínky pro její uložení, zda správní orgán srozumitelně odůvodnil její výši zvolenou ze zákonného rozmezí a zda celkově dbal mezí správního uvážení stanovených mu zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, čj. 4 As 47/2004 - 87).

90. Soudní řád správní ovšem i za situace, kdy správní orgán zákonné meze nepřekročil a výši pokuty řádně zdůvodnil, dává soudu zvláštní oprávnění moderovat výši pokuty (§ 78 odst. 2 s. ř. s.). V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení či ohrožení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010 - 97, č. 2209/2011 Sb. NSS). Soudní řád správní tedy umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti jen v rámci posuzování individualizace trestu, tj. v situaci, kdy je správní soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Ani v takovém případě však pro zásah do správního uvážení soudem nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012 - 36).

91. Městský soud v Praze nejprve zdůrazňuje, že žalobce nikterak nerozporoval konkrétní výši uložené pokuty, resp. porušení zákonných hledisek při jejím stanovení (s výjimkou obecněji formulovaného prvního žalobního bodu, pokud jde o aplikovatelnou právní úpravu). Soud shledal, že okolnostmi stanovení druhu a výše sankce žalobci se v souladu s kritérii stanovenými přestupkovým zákonem podrobně a komplexně zabývalo jak Prvostupňové rozhodnutí na str. 24 až 27, tak jej doplňuje žalovaná v Napadeném rozhodnutí na str. 23 až 26. Soud nemá těmto úvahám co zásadního vytknout.

92. Pokuta ve výši 1 500 000 Kč se soudu s ohledem na rozsah a povahu protiprávního jednání, kterého se žalobce dopustil a které spočívá v úmyslném klamání spotřebitelů a nesoučinnosti s dozorovým orgánem mařící řádné objasnění šetřených obchodů se zákazníky žalobce, nejeví v žádném případě jako zjevně nepřiměřená.

93. Pouze do kontextu potom soud uvádí, že je mu z úřední činnosti známo, že právě projednávaná věc není jedinou pokutou, kterou žalovaná žalobci uložila za porušování zákazu nekalých obchodních praktik (Městský soud v Praze již pravomocně zamítl žalobu ve věci sp. zn. 9 A 111/2017 proti pokutě ve výši 95 000 Kč, ve věci sp. zn. 10 A 96/2018 proti pokutě ve výši 750 000 Kč a projednává žalobu ve věci sp. zn. 3 A 4/2020 proti pokutě ve výši 5 700 000 Kč). Z uvedeného je tedy patrné, že žalobce se dopouští přestupků na úseku ochrany spotřebitele opakovaně a výše sankcí ukládaných příslušnými správními orgány proto logicky graduje.

94. Se zřetelem k výše uvedenému pak soud návrhu žalobce na moderaci uložené pokuty nevyhověl, neboť nebyla naplněna podmínka zjevné nepřiměřenosti uložené pokuty.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

95. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

96. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalované pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 4. května 2021

Mgr. Martin Lachmann

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru