Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 40/2011 - 81Rozsudek MSPH ze dne 08.06.2011

Prejudikatura

31 Ca 53/2005 - 33

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 63/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 40/2011 - 81-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce Ing. M. T., zastoupeného JUDr. Erikou Mačákovou, advokátkou se sídlem U Hadovky 564/3, 160 00 Praha 6, proti žalované České národní bance, se sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 15. 3. 2007, č. j. 2007/981/110,

takto:

I. Rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 15. 3. 2007, č. j. 2007/981/110, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16 520 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou žalobcovy zástupkyně JUDr. Eriky Mačákové, advokátky.

Odůvodnění:

Dne 21. 11. 2006 rozhodla žalovaná k žádosti společnosti MAXIMA pojišťovna, a. s., tak, že udělila souhlas s tím, aby Prof. Ing. M. K., DrSc., Prof. Ing. J. T., CSc., a Ing. M. K. vykonávali funkci člena dozorčí rady ve společnosti, a neudělila souhlas s tím, aby Ing. M. T. (žalobce) vykonával v této společnosti funkci člena představenstva. Žalovaná sice zjistila, že žalobce je bezúhonný, vyhovuje formálnímu požadavku na dosažený stupeň vzdělání a disponuje dostatečně dlouhou praxí v oblasti finančního trhu; není však osobou, která by s ohledem na svou dosavadní praxi dávala jistotu obezřetného řízení pojišťovny, jak to vyžaduje § 7 odst. 4 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví). Žalovaná zkoumala povahu, nutnost a závažnost zásahů regulátora do činnosti MAXIMA pojišťovny, a. s. (dříve Pojišťovna UNIVERSAL, a. s.), v době, kdy zde žalobce zaujímala funkci člena či předsedy představenstva. Regulátor (tehdy Ministerstvo financí) v té době vydal nejméně tři rozhodnutí svědčící o předchozím různě intenzivním nedostatku obezřetnosti v činnosti pojišťovny, zejména rozhodnutí o nucené správě. Podpůrně žalovaná přihlédla též k tomu, že ve dnech 19. 12. 1996 – 22. 8. 1999 byl žalobce členem představenstva společnosti Bankovní penzijní fond, a. s., v likvidaci; na tu byl dne 23. 2. 2000 prohlášen konkurs, který byl posléze zrušen pro nedostatek majetku.

Rozklad podaný společností MAXIMA pojišťovna, a. s., proti tomuto rozhodnutí zamítla bankovní rada České národní banky rozhodnutím ze dne 15. 3. 2007. Nutnost souhlasu s působením osoby v orgánu pojišťovny se podle bankovní rady týká i osob, které již v orgánu působily v předchozím funkčním období. Takzvaným přelicencováním v roce 2002 nevyslovila žalovaná implicitní souhlas s působením Ing. M. T. v představenstvu; zákon tehdy ještě neobsahoval požadavek na zabezpečení obezřetného řízení pojišťovny, nebylo možno ani zkoumat členství Ing. M. T. v orgánech společností, které se dostaly do úpadku. Není též podstatné, že v rozhodnutí o nucené správě není nijak personifikováno porušení povinností a že Ing. T. působil v představenstvu i po zavedení nucené správy. To, že Ing. T. v minulosti působil ve společnostech Bankovní penzijní fond, a. s., v likvidaci, a První slezská banka, a. s., v likvidaci, bylo pro žalovanou pouze podpůrnou informací, nikoli rozhodujícím měřítkem. V období po skončení nucené správy nebyly nedostatky v obezřetném řízení pojišťovny natolik závažné, aby vedly ke změně předsedy představenstva; takové nedostatky u žalobce zjistila až poslední kontrola zaměřená na jeho činnost v období 2005 až 2006.

Žalobce v žalobě proti rozhodnutí o rozkladu nejprve zdůvodnil svou aktivní legitimaci. Žalobci nebylo doručeno napadené rozhodnutí, ačkoli podle svého přesvědčení měl být účastníkem správního řízení [srov. též § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.)]; žalovaná komunikovala pouze s pojišťovnou, která také využila opravných prostředků ve správním řízení. Žalovaná žalobci upřela postavení účastníka řízení, a na tom nic nemění skutečnost, že žalobce byl o probíhajícím správním řízení zpraven z titulu své tehdejší funkce předsedy představenstva pojišťovny. Řízení se týkalo žalobcových předpokladů pro výkon funkce člena představenstva; proto je žalobce legitimován k žalobě podle § 65 odst. 1 a 2 soudního řádu správního. Předchozímu souhlasu žalované podle žalobce podléhají pouze změny v osobách členů orgánů pojišťovny, nikoliv opětovná volba týchž členů pro další funkční období (srov. znění § 10 odst. 4 zákona o pojišťovnictví do 31. 3. 2004 – „změna člena statutárního orgánu“ a rozhodné znění § 10 odst. 9 –„změna v osobě člena představenstva“).

Mezi požadované předpoklady kandidáta na člena představenstva pojišťovny nepatří podle žalobce dobrá pověst ani obezřetné řízení pojišťovny. O schopnosti obezřetného řízení pojišťovny se zákon zmiňuje jen na jednom místě, a sice v § 7 odst. 4 písm. b), který tuto schopnost stanoví jako podmínku pro vydání povolení k pojišťovací činnosti – nikoli jako podmínku pro souhlas s členstvím fyzické osoby v orgánu pojišťovny. Podle žalobce obsahuje § 10 odst. 9 zákona taxativní výčet kritérií pro udělení souhlasu, který není možno svévolně doplňovat. Nedostatek obezřetného řízení má za následek nevydání povolení pojišťovně, případně odnětím takového povolení, ale ve vztahu ke kandidátovi na funkci v představenstvu s sebou žádnou sankci nenese.

Není navíc v pořádku, že žalovaná nehodnotila aktuální žalobcovy schopnosti, nýbrž na ně usuzovala z událostí před několika lety. V době před zavedením nucené správy (2001) nežádal orgán dohledu změnu v osobě předsedy představenstva, i když to zákon o pojišťovnictví tehdy umožňoval [§ 27 odst. 1 písm. d)]. Nečinnost žalované v letech 2002 – 2007 si žalobce vykládá jako potvrzení jeho schopnosti řídit pojišťovnu a mít dobrou pověst. U jiných pojišťoven žalovaná požadovala změnu v osobě člena řídicího orgánu, pokud podle ní nedával záruku obezřetného řízení, a to v době před 31. 3. 2004. Krom toho nucená správa byla ukončena dne 14. 5. 2002 a pojišťovna řádně obnovila svou činnost.

Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že při určování okruhu účastníků řízení podle § 10 odst. 9 zákona o pojišťovnictví vycházela z doposud nezpochybňované praxe Ministerstva financí. Účastníkem tohoto řízení je pouze žadatel, tedy pojišťovna; žalobce nemohl být zkrácen na svých právech, protože podepisoval dokumenty připojované k žádosti (o řízení tedy věděl), a navíc jako tehdejší předseda představenstva za pojišťovnu jednal. Souhlasu podle § 10 odst. 9 zákona o pojišťovnictví je zapotřebí i v případě opětovné volby stávajícího člena představenstva (souhlas je vždy omezen jen na jednotlivé funkční období, srov. též § 194 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku). Bylo by proti smyslu § 10 odst. 9 zákona, pokud by jednou schválená osoba měla být považována za schválenou navždy. Kontrolní mechanismus, který dopadá i na stávající členy orgánů pojišťovny, přitom nelze zaměňovat s možností požadovat změnu člena představenstva podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona o pojišťovnictví, která je vázána pouze na porušení povinnosti stanovené tímto zákonem, a nikoli na důvěryhodnost člena představenstva ve smyslu § 10a zákona o pojišťovnictví. I ve zbytku žalovaná setrvala na důvodech uvedených v napadeném rozhodnutí a navrhla, aby soud žalobu zamítl.

Městský soud v Praze dospěl k názoru, že žalobce je osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby a usnesením ze dne 30. 7. 2010 žalobu odmítl; Nejvyšší správní soud však toto usnesení ke kasační stížnosti žalobce zrušil svým rozsudkem ze dne 22. 2. 2011 a uložil městskému soudu, aby žalobu věcně projednal.

Při jednání konaném dne 8. 6. 2011 žalobce poukázal na § 19 nyní účinného zákona o pojišťovnictví, který výslovně stanoví, že pokračování ve funkci se nepovažuje za změnu, která by podléhala souhlasu ČNB.

Městský soud ze správního spisu zjistil, že společnost MAXIMA pojišťovna, a. s., dne 12. 10. 2006 požádala žalovanou v souvislosti s nadcházejícím dalším funkčním obdobím orgánů pojišťovny mj. o souhlas s kandidaturou žalobce na členství v představenstvu (žádost podepsal žalobce jako předseda představenstva; stejně tak žalobce podepsal plnou moc, z jejíhož titulu se advokátka JUDr. Erika Mačáková dne 14. 11. 2006 seznámila s poklady rozhodnutí). Za žalobce bylo připojeno jeho čestné prohlášení o tom, že nebyl v posledních deseti letech pravomocně odsouzen pro trestný čin proti majetku, trestný čin hospodářský nebo jiný úmyslný trestný čin (ani odsouzení pro tyto trestné činy nebylo zahlazeno ani se na žalobce z jiného důvodu nehledí, jako by nebyl odsouzen), že splňuje podmínky pro výkon funkce statutárního orgánu a že je plně způsobilý k právním úkonům. Dále byl předložen žalobcův životopis vypovídající o jeho vzdělání a praxi. Ve spisu je založeno rozhodnutí právního předchůdce žalované ze dne 12. 4. 2001, kterým byla v Pojišťovně Universal, a. s., zavedena nucená správa (žalobce tam do tohoto okamžiku působil necelých pět let jako generální ředitel), rozhodnutí ze dne 12. 7. 2002 ve spojení s rozhodnutím ze dne 2. 1. 2003, kterými byla Pojišťovně Universal, a. s., uložena povinnost snížit svůj základní kapitál, a rozhodnutí ze dne 18. 5. 2004, kterým bylo pojišťovně uloženo opatření k odstranění zde specifikovaných nedostatků. Dále je součástí spisu listina dokládající, že žalobce byl v letech 1996 – 2004 členem představenstva společnosti Bankovní penzijní fond, a. s., v likvidaci, na kterou byl v r. 2000 prohlášen konkurs.

Žaloba je důvodná, i když z jiných důvodů, než které namítá žaloba.

První otázkou, kterou žalobce v žalobě vznesl, bylo jeho účastenství ve správním řízení. Žalovaná s žalobcem jako s účastníkem řízení nejednala; Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011-62 (tím bylo zrušeno předchozí usnesení Městského soudu v Praze, kterým zdejší soud odmítl žalobu podanou žalobcem, neboť považoval žalobce za osobu zjevně neoprávněnou k podání žaloby), touto otázkou nezabýval, řešil jen otázku aktivní legitimace k podání správní žaloby. Uvedl přitom, že předpokladem aktivní legitimace není nutně předchozí účastenství žalobce ve správním řízení.

Městský soud nevidí rozumný důvod pro to, aby „dotčení“ ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu (Účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech) bylo vykládáno jinak než „dotčení“, resp. „zkrácení“ ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního [zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.], ačkoli Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku užívá pojem „dotčení právní sféry“ právě jen ve vztahu k § 65 odst. 1 s. ř. s. [Pro úplnost soud podotýká, že v úvahu nepřipadá žalobcem označované ustanovení § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu (Účastníky řízení jsou v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu), neboť žádné společenství práv a povinností pojišťovny s kandidátem do některého z jejích orgánů tu neexistuje.] To, zda žalobce měl být účastníkem správního řízení, však není pro rozhodnutí v této věci tak podstatné: podstatné bylo to, zda je žalobce legitimován k podání správní žaloby. Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší správní soud kladně a městský soud, vázán názorem nadřízeného soudu, žalobcovu žalobu věcně projednal v nyní vedeném řízení. Vycházel přitom z předpokladu, že cílem žaloby bylo zjistit, zda byl žalobce jako „staronový kandidát“ vůbec po právu podrobován předběžnému zkoumání ze strany žalované a zda žalovaná nepochybila, pokud odmítla udělit souhlas s jeho členstvím v představenstvu – nikoli případně konstatovat, že žalovaná pochybila, pokud se žalobcem nejednala jako s účastníkem řízení, na tomto závěru přestat a uložit žalované, aby s ním v novém řízení jako s účastníkem jednala.

Nejde zde totiž o klasický případ „opomenutého účastníka“, kdy je takové opomenutí skutečně důvodem pro zrušení rozhodnutí: v takovém případě nejde o zrušení formální, samoúčelné a zbytečné, protože opomenutý účastník tak vůbec poprvé dostane možnost se k věci vyjádřit a tvrzení, která do řízení vnese, mohou mít vliv i na podobu nového rozhodnutí správního orgánu. Situace v této věci je ale odlišná. Ačkoli žalobce formálně účastníkem řízení nebyl, jednal jakožto tehdejší člen představenstva za pojišťovnu ve správním řízení, z tohoto titulu byl informován nejen o průběhu správního řízení, ale i o obsahu rozhodnutí vydaného v I. stupni. Svého účastenství se během celého průběhu správního řízení nedomáhal, ani nepodal rozklad proti rozhodnutí v I. stupni – ten podala pouze pojišťovna. Přitom obsah žaloby podané žalobcem se prakticky shoduje s obsahem rozkladu podaného pojišťovnou; je tedy zřejmé (pro případ, že by soud zrušil napadené rozhodnutí jen z důvodu vady spočívající v opomenutí účastníka – žalobce), jaký postoj by žalovaná zaujala k námitkám, k nimž se již jednou vyslovila, kdyby o nich měla rozhodovat znovu – tentokrát jen za účastenství dalšího účastníka – žalobce. Proto se soud dále nezabýval účastenstvím žalobce ve správním řízení a věnoval se dalším, hmotněprávním námitkám.

Soud nesouhlasí se žalobcem v tom, že není třeba souhlasu České národní banky, je-li kandidátem na funkci člena představenstva osoba, která již byla členem v minulém funkčním období. Podle § 10 odst. 9 zákona č. 363/1999 Sb., ve znění účinném v době rozhodování žalované (tedy před novelizací provedenou zákonem č. 278/2009 Sb.), podléhá změna v osobě člena statutárního nebo dozorčího orgánu, osobě, která má vykonávat funkci prokuristy tuzemské pojišťovny nebo zajišťovny, nebo změna v osobě pověřeného zástupce pobočky pojišťovny z třetího státu předchozímu souhlasu České národní banky. Součástí žádosti o udělení tohoto souhlasu je doklad o důvěryhodnosti dotčené fyzické osoby (§ 10a), včetně údajů o dosaženém druhu vzdělání a praxi. Žalobce poukazuje na předchozí znění tohoto ustanovení, účinné do 31. 3. 2004, které hovořilo o změně člena statutárního nebo dozorčího orgánu; soud však nespatřuje mezi těmito dvěma formulacemi podstatný rozdíl. Za předpokladu, že orgánu pojišťovny skončilo funkční období, nastupuje do řízení společnosti orgán nový, a za nové je třeba považovat i jeho členy, bez ohledu na to, zda již v orgánu pojišťovny působili dříve. Ostatně i pokud osoba splňovala předpoklady pro výkon funkce při vstupu do ní, může se to v průběhu času změnit, a jisté pravidelné ověřování těchto předpokladů je tedy na místě.

Je pravda, že úkolem České národní banky je dohlížet průběžně na to, zda pojišťovna plní své povinnosti a zda při své činnosti splňuje všechny zákonné podmínky, včetně toho, zda členové jejích orgánů nepřestali splňovat zákonné podmínky pro výkon svých funkcí. To však zároveň nezbavuje Českou národní banku možnosti vyjádřit svůj nesouhlas s osobou člena orgánu – kromě postupu podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 363/1999 Sb., který jí umožňuje v rámci uloženého opatření k odstranění nedostatků požadovat též provedení změny člena představenstva, dozorčí rady nebo kontrolní komise – také tím, že nevyhoví žádosti pojišťovny o souhlas s členstvím právě této osoby v jejím orgánu. Jde tedy o dva nástroje, které může Česká národní banka využívat podle svého uvážení; nelze říci – jak to žaloba naznačuje – že pokud Česká národní banka již dříve formou opatření k odstranění nedostatků nežádala od pojišťovny výměnu osoby, která nesplňuje zákonné požadavky, nemůže této osobě znemožnit další pokračování ve výkonu funkce v souvislosti s žádostí pojišťovny týkající se nového funkčního období jejích orgánů.

Žalobce též poukázal na nový zákon o pojišťovnictví (zákon č. 277/2009 Sb.) a jeho § 19 odst. 3, který stanoví, že za změnu podle odstavce 2 (tj. za změnu v osobě člena statutárního nebo dozorčího orgánu tuzemské pojišťovny) se nepovažuje, jestliže osoba, které Česká národní banka udělila souhlas, má v bezprostředně následujícím funkčním období pokračovat ve výkonu stejné funkce; o svém pokračování ve výkonu stejné funkce tato osoba zašle České národní bance nejpozději 30 dnů přede dnem, ke kterému má být opětovně zvolena, čestné prohlášení o tom, že i nadále splňuje podmínky, za kterých jí byl Českou národní bankou dříve udělen souhlas s výkonem funkce. Jak to žalobce sám zdůrazňuje, podstatné je, co zákonodárce vyjádřil, nikoli to, co možná vyjádřit chtěl; znění § 10 odst. 9 zákona č. 363/1999 Sb., které v této věci aplikovala žalovaná, takovouto výjimku neobsahovalo, a žalované tedy nelze vytýkat, že postupovala nezákonně, pokud trvala na svém předchozím souhlasu i ohledně působení žalobce coby stávajícího člena představenstva. Soud k tomu dodává, že z důvodových zpráv k zákonu č. 377/2005 Sb. (kterým byla formulace „změna člena“ v § 10 odst. 9 zákona č. 363/1999 Sb. změněna na „změna v osobě člena“) a k novému zákonu o pojišťovnictví č. 277/2009 Sb. (kterým byli z nutnosti předchozího souhlasu orgánu dohledu výslovně vyňati stávající členové orgánů, kteří se ucházejí o stejnou funkci) nelze vyčíst (kromě obecných formulací o potřebě sjednotit terminologii a promítnout do znění zákona praktické poznatky z jeho dosavadní aplikace) nic o tom, jak široce zákonodárce mínil pojmout onen předchozí souhlas v letech 1999 – 2009. Nelze tedy spolehlivě usoudit na to, že by nové znění § 19 odst. 3 zákona č. 277/2009 Sb. bylo jen výslovnou „opravou“ dosavadního § 10 odst. 9 zákona č. 363/199 Sb., který měl být v tomto duchu vykládán již dříve.

Žalobce dále namítal, že podmínky pro působení v orgánu pojišťovny jsou taxativně stanoveny v § 10 odst. 9 zákona č. 363/1999 Sb. a že do rozhodování nelze vnášet koncept obezřetného řízení pojišťovny, který se uplatní jen při rozhodování ve věci žádosti pojišťovny o povolení k provozování pojišťovací činnosti. Žalobci je nutno přisvědčit v tom, že podle zákona č. 363/1999 Sb. se schopnost obezřetného řízení pojišťovny u proponovaných členů statutárních nebo dozorčích orgánů pojišťovny posuzuje ještě předtím, než pojišťovna vůbec vstoupí na trh a začne provozovat svou činnost. Neznamená to však, že by Česká národní banka při postupu podle § 10 odst. 9 zákona č. 363/1999 Sb. nemohla hodnotit profesní minulost kandidáta a jeho dosavadní úspěchy či neúspěchy – což podle soudu ale mohla dělat i v době před 30. 4. 2004, kdy byl do zákona vnesen pojem „obezřetného řízení pojišťovny“. Nejde tu tedy o přímou aplikaci § 7 odst. 4 písm. b) zákona: podle § 10 odst. 9 je totiž součástí žádosti o udělení souhlasu se změnou v osobě člena orgánu doklad o důvěryhodnosti dotčené fyzické osoby (§ 10a), včetně údajů o dosaženém druhu vzdělání a praxi. O splnění podmínky důvěryhodnosti není v této věci spor; nelze však přehlížet to, že Česká národní banka hodnotí postupem podle § 10 odst. 9 i vzdělání a praxi kandidáta. Právě za tím účelem se předkládá životopis kandidáta – nejde jen o formální splnění zákonného požadavku, ale o to, aby si orgán dohledu učinil představu o kandidátově profesní minulosti; je přitom na místě, aby do řízení případně vnesl i jiné či podrobnější poznatky, které o kandidátově působení v oblasti pojišťovnictví má.

Nezákonnost pak nelze spatřovat v tom, že žalovaná pro hodnocení žalobcových profesních předpokladů použila pojem, který se sice přímo nevyskytuje v § 10 odst. 9, ale obsahově jej lze podřadit pod požadavky na praxi kandidáta (jak už bylo řečeno, životopis nemá sloužit k prostému nahlédnutí a formálnímu konstatování, že kandidát nějakou nebo i dlouholetou praxi má, ale k prvotní orientaci a k dalšímu zjišťování, jaká je tato praxe a do jaké míry vypovídá o profesní způsobilosti kandidáta).

Žalovaná tedy nepochybila, pokud posuzovala žalobcovu profesní minulost, a podle názoru soudu tak mohla učinit i jen na základě § 10 odst. 9 (jak žalovaná uvedla, žalobce takto nikdy dříve posuzován nebyl, zejména ne v roce 2002, kdy po zrušení nucené správy opět nastoupil do řízení pojišťovny).

Soud však nemohl hodnotit, zda okolnosti, které byly žalobci vytýkány v souvislosti s řízením pojišťovny v minulosti, odůvodňují výsledek, ke kterému žalovaná dospěla (tedy neudělit souhlas s dalším působením žalobce v představenstvu pojišťovny); v této části je totiž napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a není z něj jasné, v čem konkrétně spatřovala žalovaná nedostatky na straně žalobce.

V odůvodnění rozhodnutí vydaného v I. stupni žalovaná uvedla, že hodnotila povahu, nutnost a závažnost zásahů regulátora do činnosti MAXIMA pojišťovny, a. s. (dříve Pojišťovny UNIVERSAL, a. s.), v době, kdy zde žalobce zaujímal funkci člena či předsedy představenstva. Konstatovala přitom tři rozhodnutí z let 2001 – 2004 svědčící o různě intenzivním nedostatku obezřetnosti při řízení pojišťovny: rozhodnutí o nucené správě, rozhodnutí o snížení základního kapitálu o neuhrazenou ztrátu minulých let a rozhodnutí o opatření k nápravě zjištěných nedostatků. (Dále se žalovaná zmínila o působení žalobce ve společnosti, na niž byl prohlášen konkurs; jak však sama uvedla a jak potvrdila i bankovní rada v rozhodnutí o rozkladu, nešlo o nosný důvod rozhodnutí; soud jej proto nebral v potaz.) Pojišťovna k tomu v rozkladu namítla, že není správné posuzovat žalobcovu schopnost k řízení pojišťovny podle událostí dávno minulých; žalovaná by jej měla hodnotit podle jeho činnosti v letech předcházejících žádosti (2005 – 2006). Na to reagovalo rozhodnutí o rozkladu tak, že opětovně připomnělo právě zmíněné nedostatky z let 2001 – 2004. Tyto nedostatky však podle odůvodnění nebyly natolik závažné, aby vedly ke změně předsedy představenstva podle § 27 odst. 1 zákona č. 363/1999 Sb. Nedostatky v obezřetném řízení u žalobce zjistila až poslední kontrola zaměřená na jeho činnost v období 2005 – 2006.

Vůbec poprvé se tak v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu objevuje zmínka o kontrole, která údajně hodnotila žalobcovu činnost v době bezprostředně předcházející podání žádosti o souhlas podle § 10 odst. 9. Jinak však správní spis neobsahuje žádnou zmínku o tom, že u pojišťovny byly za období 2005 – 2006 shledány nedostatky a o jaké nedostatky šlo, tím méně o tom, že tyto nedostatky lze přičítat žalobci. (O kontrole se zmiňuje rozhodnutí vydané v I. stupni pouze ve vztahu ke schvalovaným kandidátům na členství v dozorčí radě: kontrola, která byla zahájena dne 21. 9. 2006, prý prokázala, že se dozorčí rada nescházela tak, jak jí to ukládaly stanovy, nicméně prý nejde o pochybení natolik závažné, aby diskvalifikovalo předložené kandidáty pro jejich další působení v dozorčí radě.)

V takové situaci ale není zřejmé, proč vlastně žalobci nebyl udělen souhlas s dalším působením v představenstvu. Rozhodnutí I. stupně tvrdí, že se tak stalo pro události z let 2001 – 2004, rozhodnutí v II. stupni naopak prohlásilo, že o tyto starší nedostatky nešlo a že ostatně nebyly tak závažné, nicméně žalobce nelze ponechat ve vedení pojišťovny kvůli nedostatkům z let 2005 – 2006. O povaze těchto novějších nedostatků však rozhodnutí nic neříká; i sama jejich existence překvapivě vychází najevo právě až v odůvodnění rozhodnutí vydaného v II. stupni.

Takto zdůvodněný nesouhlas nemůže obstát: nejsou tu vůbec patrné podklady, které žalovaná hodnotila, obsah zmíněných novějších nedostatků, ani úvahy, které žalovanou vedly k rozhodnutí neudělit souhlas.

Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné v části, v níž se žalovaná měla vypořádat – zejména s ohledem na námitku vznesenou v rozkladu, podle níž starší události z let 2001 – 2004 nelze přičítat žalobci, a v letech 2005 – 2006 se žalobci naopak při řízení pojišťovny dařilo – s povahou a závažností okolností svědčících o nedostatku obezřetného řízení pojišťovny; proto je soud zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaná vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.); bude se tedy muset znovu zabývat námitkou právě uvedenou. Setrvá-li na svém závěru, musí učinit součástí správního spisu podklady, o něž takový závěr opírá, a žalobce s takovými podklady seznámit a dát mu možnost se k nim vyjádřit (neboť součástí řízení na I. stupni, v němž pojišťovna jako původní účastník tohoto práva využila, tyto podklady nebyly).

Jak soud výše uvedl, nepovažoval s ohledem na specifické okolnosti tohoto případu za nutné ani rozumné, aby rušil rozhodnutí žalované jen z toho důvodu, že nejednala se žalobcem jako s účastníkem řízení (jinými slovy: kdyby soud neshledal v rozhodnutí jinou vadu, nerušil by rozhodnutí jen proto, že žalobce jako fyzická osoba nemohl v řízení požívat účastenských práv). Zároveň však s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu platí, že žalobce byl rozhodnutím dotčen či zkrácen – jednoduše řečeno, že se jej rozhodnutí týká; proto by s ním žalovaná v novém řízení měla jednat jako s účastníkem. Přitom ale není třeba žalobci doručovat rozhodnutí vydané v I. stupni, neboť žalobce se ním prokazatelně seznámil.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a žalovaná je tak povinna zaplatit mu náklady řízení o žalobě, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (2000 Kč), z odměny zástupce za tři úkony právní služby – převzetí zastoupení, podání žaloby a účast při jednání soudu (3 x 2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) včetně náhrady hotových výdajů (3 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Náklady řízení o kasační stížnosti, v němž byl žalobce úspěšný, pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (3000 Kč), z odměny zástupce za jeden úkon právní služby – podání kasační stížnosti (2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. d), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu včetně náhrady hotových výdajů (300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.

Zástupkyně žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 1920 Kč odpovídající dani, kterou je zástupkyně povinna odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy žalobci náleží 16 520 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 8. června 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru