Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 35/2011 - 22Rozsudek MSPH ze dne 25.02.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 35/2011 - 22-25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce S. G., státního příslušníka Ruské federace, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 8, 180 00 Praha – Karlín, o žalobě proti rozhodnutím ze dne 20. 1. 2011, č. j. CPPH-18004/ČJ-2010-004003, a ze dne 27. 1. 2011, č. j. CPPH-21063/ČJ-2010-004003,

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2011, č. j. CPPH-18004/ČJ-2010-004003, a ze dne 27. 1. 2011, č. j. CPPH-21063/ČJ-2010-004003, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze 20. 1. 2011 zajistila žalovaná žalobce za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“); dobu zajištění Policie stanovila na 180 dnů ode dne omezení osobní svobody. V odůvodnění policie konstatovala, že žalobce byl dne 5. 10. 2010 zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy v souladu s § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb.; s ohledem na novelizaci zákona č. 326/1999 Sb. účinnou od 1. 1. 2011 však Policie byla nucena překvalifikovat zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.

Rozhodnutím ze 27. 1. 2011 pak žalovaná opětovně zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění, tentokrát podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., opět s dobou zajištění 180 dnů ode dne omezení osobní svobody. V odůvodnění policie uvedla, že žalobci bylo již dne 20. 1. 2011 vydáno rozhodnutí o zajištění za účelem vyhoštění, které však trpělo vadami, neboť bylo vydáno policejním orgánem podle § 164 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., tedy nepříslušným orgánem; proto Policie vydala žalobci nové rozhodnutí o zajištění.

Žalobce napadl obě rozhodnutí žalobou; v ní poukázal na novelizované znění § 129 zákona č. 326/1999 Sb. i na přechodné ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 427/2010 Sb., jímž byl zákon č. 326/1999 Sb. novelizován, a dovodil, že Policie byla povinna jej propustit s účinností k 1. 1. 2011, neboť zákon již neumožňoval zajišťovat žalobce na základě mezinárodní smlouvy. To však neučinila a až dne 20. 1. 2011 „překvalifikovala“ zajištění. Týden nato, dne 27. 1. 2011, pak žalovaná potřetí zajistila žalobce v zařízení, s totožným odůvodněním jako v předešlém rozhodnutí.

Podle žalobce nebyla žalovaná z procesního hlediska oprávněna vydat ani jedno z těchto rozhodnutí. Zákon č. 326/1999 Sb. po novele vylučuje možnost přezkumného řízení a obnovy řízení; stejně tak Policie nemohla vydat nové rozhodnutí (§ 101 správního řádu) ani opravné rozhodnutí, neboť zde zjevně nešlo o opravu zřejmých nesprávností. Žalovaná porušila zásadu ne bis in idem, neboť zajištění bránila překážka rei administratae podle § 48 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. Žalovaná rovněž nedostatečně odůvodnila, proč dospěla k potřebě vydat v pořadí třetí rozhodnutí o zajištění žalobce.

Kromě toho v obou rozhodnutích chybí zhodnocení otázky, zda u žalobce nepostačuje uložení zvláštního opatření, jak to žádá § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. (toto opatření musí být uplatněno před zajištěním cizince), jakož i konkrétní zdůvodnění zajištění žalobce. Konečně žalovaná při vydávání rozhodnutí zcela ignorovala existující rodinné vazby, které má žalobce na území ČR se svou družkou M. P. Žalobce proto navrhl, aby obě rozhodnutí byla zrušena a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce pobýval na území neoprávněně, dokonce v rozporu s dříve uloženým trestem vyhoštění, a opakovaně porušil zákon č. 326/1999 Sb.; tím demonstroval neúctu k veřejnému pořádku České republiky. Dne 5. 10. 2010 bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění; vedle neoprávněného pobytu tak byla splněna i druhá podmínka zajištění cizince. Je rovněž zřejmé, že mírnější donucovací opatření (§ 123b) by nebyla účinná. Ochrana práva na rodinný život je podle žalované dostatečně systémově zaručena v § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., podle nějž nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Ze spisu je zřejmé, že žalobce nežije ve společné domácnosti s M. P.; jeho partnerský vztah tedy nemohl být kvalifikován podle § 15a odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.; žalobce sám přitom nenavrhoval žádné důkazy, které by toto zjištění mohly vyvrátit. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 5. 10. 2010 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění; do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení žalobce uvedl, že již pět let má známost se slečnou M. P., ale nežijí spolu ve společné domácnosti, protože žalobce bydlí na ubytovně. Do Ruska je ochoten vycestovat dobrovolně, ale raději by zůstal zde se svou přítelkyní. Ve spisu je založeno závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2010, podle nějž je vycestování žalobce možné, dále pak rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8. 1. 2003 a ze dne 26. 8. 2004 i trestní příkaz ze dne 29. 4. 2004. Nově bylo žalobci uloženo správní vyhoštění též rozhodnutím ze dne 6. 10. 2010; zde správní orgán uvedl, že důsledek tohoto rozhodnutí je přiměřený z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života, neboť na území ČR se nenachází žádná osoba v příbuzenském poměru k žalobci, ani osoba, vůči níž by žalobce měl vyživovací povinnost nebo ji měl v péči.

Žaloba je důvodná.

Již prvé z obou napadených rozhodnutí nemůže obstát. Soud nesouhlasí s tím, že žalovaná byla povinna propustit žalobce ze zajištění dne 1. 1. 2011. Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 427/2010 Sb. se podmínky trvání zajištění cizince, o kterém bylo rozhodnuto podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. zákona č. 427/2010 Sb.), posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2011). Žalobce přitom poukázal na § 129 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2011, podle nějž Policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství – s tím, že na jeho případ toto ustanovení nedopadá.

Žalobce má pravdu v tom, že po 1. 1. 2011 již není možné zajistit cizince za účelem předání podle dvoustranné smlouvy, jejíž jednou stranou je stát, který není členem Evropské unie (v žalobcově případě Ruská federace); pokud pak u cizince zajištěného před 1. 1. 2011 je třeba posuzovat podmínky zajištění podle nové úpravy, je zřejmé, že žalobce skutečně nemůže být nadále zajišťován za účelem předání. Citované přechodné ustanovení však nelze vyložit tak, že by Policie byla dnem 1. 1. 2011 povinna propustit všechny cizince, kteří byli zajištěni za účelem předání podle dvoustranných smluv s nečlenskými státy Evropské unie; ostatně by to bylo i prakticky nemožné, protože zákon č. 427/2010 Sb. byl rozeslán, a tedy vstoupil v platnost, až dne 30. 12. 2010; již dne 1. 1. 2011 pak nabyl účinnosti. Je tu zřejmé, že nebyla dodržena rozumná legisvakanční doba, v níž by se subjekty, kterým nový zákon ukládá povinnosti, mohly seznámit s jeho obsahem. Není možné od Policie žádat, aby ze dne na den nárazově vyhodnotila, zda trvají podmínky pro zajištění; ostatně – bez ohledu na novelizaci – je pravidlem, že Policie v pravidelných lhůtách sleduje, zda u jednotlivých cizinců trvají podmínky pro zajištění, ovšem nečiní tak každý den. Bylo by vhodné, kdyby zákonodárce při formulaci přechodných ustanovení k zákonu, který zásadně mění podmínky pro zajišťování cizinců, upravil i lhůtu, v níž je Policie povinna uvést právní režim zajištěných cizinců do souladu s novou právní úpravou; to se nestalo, takže nelze Policii vinit z porušení povinnosti, pokud podmínky pro zajištění u žalobce přezkoumala až po 1. 1. 2011.

Prvým z obou napadených rozhodnutí žalovaná vyslovila, že se žalobce zajišťuje za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná nejprve uvedla, že žalobce byl již jednou zajištěn, a to dne 1. 9. 2010 (správně: 5. 10. 2010) podle § 129 odst. 1 a 3 za účelem předání. Policie podle vlastního vyjádření zajistila žalobce proto, že v jeho (zde popsaném) protiprávním jednání spatřovala nebezpečí, že bude mařit nebo ztěžovat výkon úředního rozhodnutí o správním vyhoštění. Po 1. 1. 2011 byla Policie, jak v odůvodnění uvedla, nucena žalobcovo zajištění překvalifikovat, a to podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., který upravuje zajištění za účelem správního vyhoštění; toto ustanovení [písmena a) – e) ] zde žalovaná citovala. Dále popsala, co předcházelo žalobcovu zajištění, a konstatovala, že žalobce pobýval na území neoprávněně; proto žalobce zajistila podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., neboť u něj spatřovala nebezpečí, že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním zajištění.

Takto odůvodněné rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Výrok rozhodnutí je formulován neurčitě: žalobce se tu zajišťuje podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., toto ustanovení samo však obsahuje pět různých skutkových okolností, které musejí být pro zajištění cizince naplněny, a z výroku by mělo být zřejmé, o kterou z těchto okolností jde. Pokud by přece jen žalovaná opomněla uvést do výroku dostatečně přesný odkaz na ustanovení právního předpisu, bylo by to možno napravit v odůvodnění; ani to se však v tomto rozhodnutí nestalo. Žalovaná zde totiž směšuje odkazy na ustanovení upravující zajištění za účelem předání a zajištění za účelem správního vyhoštění a nikde jednoznačně neuvádí, podle jakého písmena ustanovení § 124 odst. 1 byl žalobce zajištěn. Snad mělo jít o písmeno b) (Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění), protože žalovaná v závěru rozhodnutí dospěla k tomu, že u žalobce je dáno nebezpečí, že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění; tímto zjištěním však žalovaná zdůvodnila – jak je z posledního odstavce odůvodnění zřejmé – zajištění žalobce podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., tedy zajištění za účelem předání. Rozhodnutí bylo podle všeho – v důsledku novelizace a zmíněného přechodného ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 427/2010 Sb. – vydáno ve chvatu a při jeho koncipování byly použity pasáže z předchozího rozhodnutí o zajištění za účelem předání. Lze z něj vytušit, co asi chtěla žalovaná říct; takové tušení však u rozhodnutí správního orgánu nepostačuje, zejména jde-li o rozhodnutí, jímž Policie zbavuje cizince osobní svobody. Rozhodnutí musí být jasné a jednoznačné, a to i po formální stránce.

Stejně tak je třeba přisvědčit žalobci v tom, že s účinností od 1. 1. 2011 musí Policie při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění vždy zvažovat, zda by nebylo na místě užít mírnějšího prostředku – zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb. – a dospěje-li k názoru, že toto opatření by v daném případě nepostačovalo, musí své důvody vyjádřit v rozhodnutí, jímž zajišťuje cizince za účelem vyhoštění. Ani to Policie v této věci neudělala.

Nezákonné je i v pořadí druhé rozhodnutí (ze dne 27. 1. 2011), jímž byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění, a to z několika důvodů. Jak na to žalobce správně poukázal, podle § 48 odst. 2 správního řádu lze přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost z téhož důvodu téže osobě pouze jednou; žalovaná toto pravidlo porušila, a dala vzniknout dvěma prakticky totožným rozhodnutím, které v totožné věci zakládají žalobci totožnou povinnost.

V pořadí druhé rozhodnutí tak nemůže obstát již jen proto, že je druhé, a pro překážku věci rozhodnuté vůbec vydáno být nemohlo; krom toho ale trpí i jinými vadami. Žalovaná v druhém rozhodnutí označila jako důvod jeho vydání skutečnost, že prvé rozhodnutí (ze dne 20. 1. 2011) bylo vydáno nepříslušným orgánem. Tak tomu ale ve skutečnosti není: obě rozhodnutí vydala Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že zatímco v záhlaví výroku prvého rozhodnutí je uvedeno „Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, jako orgán příslušný podle ustanovení § 164 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.“, v záhlaví druhého rozhodnutí stojí „Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, jako orgán příslušný podle ustanovení § 164 odst. 1 písm. v) zákona č. 326/1999 Sb.“ V době rozhodování žalované byl již odst. 3 ustanovení § 164 zrušen (před 1. 1. 2011 upravoval příslušnost Inspektorátů cizinecké policie, jimž mj. náleželo i rozhodování o zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění), a příslušnost odborů cizinecké policie k rozhodování o zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění upravoval právě nově formulovaný § 164 odst. 1 písm. v). Žalovaná se tedy v prvém rozhodnutí dopustila zřejmé nesprávnosti; tu však bylo na místě napravit pomocí opravného usnesení, nikoli vydáním nového rozhodnutí s opravou této chyby. Dále zde stejně jako v prvém rozhodnutí chybí úvaha o tom, proč v této věci nedostačovalo, resp. nebylo možné, uložení zvláštního opatření.

Konečně žalovaná pochybila tím, že se ani v jednom z obou napadených rozhodnutí nezabývala tím, zda je vyhoštění žalobce vůbec možné s ohledem na jeho soukromý a rodinný život, ačkoli žalobce při pohovoru po zahájení řízení uvedl, že má již pět let v České republice přítelkyni, občanku České republiky, se kterou ale nesdílí společnou domácnost. Žalovaná se touto otázkou řádně nezabývala ani v samotném rozhodnutí o správním vyhoštění: tam uvedla pouze to, že na území ČR se nenachází žádný žalobcův příbuzný, ani osoba, vůči níž by měl žalobce vyživovací povinnost nebo kterou by měl v péči. Žalobce se tak nedozvěděl ani dne 6. 10. 2010 z rozhodnutí o vyhoštění, ani dne 20. 1. 2011 a 27. 1. 2011 ze dvou rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění, zda žalovaná věnovala při svém rozhodování pozornost jeho vztahu s občankou České republiky a zda tuto okolnost nějak hodnotila. Žalovaná o této otázce pojednala ve svém vyjádření k žalobě; tím však nelze zhojit skutečnost, že ve správním řízení vedeném ve věci žalobcova vyhoštění a jeho zajištění za účelem vyhoštění se nijak nezabývala konkrétním žalobcovým tvrzením o jeho soukromém životě na území České republiky.

Městský soud tak zjistil, že prvé z napadených rozhodnutí je nepřezkoumatelné, druhé pak bylo vydáno navzdory překážce věci rozhodnuté; dále v řízení žalovaná nezkoumala, zda by vyhoštění nezasáhlo nepřiměřeným způsobem do žalobcova soukromého života; proto soud zrušil napadená rozhodnutí a vrátil věc žalované k dalšímu řízení [§ 78 odst. 1 a 4 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“)]. V něm bude žalovaná vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl v řízení úspěch, ovšem žádné náklady mu zde nevznikly; proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 25.2.2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru