Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 33/2011 - 18Rozsudek MSPH ze dne 28.02.2011

Prejudikatura

11 Ca 309/2008 - 29

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 76/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 33/2011 - 18-20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: T. G., proti žalované Policii České republiky, Službě cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie letiště Praha-Ruzyně, se sídlem Aviatická 1050/16 – P. O. Box 30, 160 08 Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12. 1. 2011, č. j. CPR-111-11/PŘ-2011-004112,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze 12. 1. 2011 zajistila žalovaná žalobce za účelem správního vyhoštění; postupovala přitom podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“); dobu trvání zajištění stanovila na 180 dnů. V odůvodnění policie dospěla k závěru, že u žalobce je s ohledem na jeho dosavadní chování dána důvodná obava, že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

V žalobě proti rozhodnutí žalobce namítl, že pro zajištění za účelem správního vyhoštění zákon stanoví několik podmínek, které musejí být splněny kumulativně. Žalovaná sice doložila, že žalobci bylo pravomocně uděleno správní vyhoštění; další podmínky však naplněny nebyly. Žalobce dále poukázal na institut zvláštního opatření podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb. Podle něj nepostačí zdůvodnit, že v daném případě není na místě opatření uložit, nýbrž tato opatření musí být uplatněna před zajištěním cizince; až pokud cizinec případně poruší povinnost uloženou mu opatřením nebo nevycestuje ve stanovené době, může ho Policie zajistit. Ohledně zvláštního opatření je nutno vydat rozhodnutí; to však nebylo vydáno. Policie tak v rozporu s novým zněním zákona č. 326/1999 Sb. po 1. 1. 2011 porušila svou povinnost upřednostnit veškeré alternativy předtím, než bude cizinec zbaven svobody.

Dále žalobce upozornil na to, že ačkoli mu v roce 2008 bylo uděleno správní vyhoštění, byla mu taktéž udělena doplňková ochrana. I když průkaz o povolení k pobytu osoby požívající doplňkové ochrany nebyl prodloužen, důvody pro udělení doplňkové ochrany nutně nepřestaly existovat. Doplňková ochrana nebyla nikdy žalobci odňata podle § 17 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a pokud orgány ČR chtějí žalobce navrátit zpět, hrozí porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě setrvala na tom, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalobci nikdy nebylo uděleno pobytové povolení, opakovaně nelegálně vstoupil na území států schengenského prostoru, mj. i do Norska, kde má sestru; lze se tedy domnívat, že se i nadále bude snažit vyhnout se návratu do země původu, opětovně nelegálně opustí ČR a vstoupí na území smluvních států bez platného oprávnění. Je tedy u něj dáno důvodné nebezpečí, že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce nemá stálý pobyt na území ČR, nedisponuje ani dostatkem peněz pro vycestování; žalobce tedy nemůže uspět s tvrzením, že nebylo užito zvláštní opatření podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb.

Podle obsahu napadeného rozhodnutí přicestoval žalobce do ČR poprvé dne 20. 2. 2008 s padělaným cestovním dokladem; následujícího dne mu bylo uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na čtyři léta. Téhož dne žalobce projevil úmysl požádat v ČR o azyl; rozhodnutím ze dne 22. 4. 2008 mu nebyl udělen azyl, dne 13. 5. 2008 mu však byla udělena doplňková ochrana platná do 13. 8. 2009. Žalobce byl v mezidobí přemístěn z přijímacího střediska do pobytového střediska, které svévolně opustil dne 7. 5. 2008; až dne 12. 1. 2011 pak byl vrácen na území ČR z Norska, kam se dostal přes Německo, Dánsko a Švédsko a kde pobýval dva roky (má tam sestru). Žalobce je evidován v evidenci nežádoucích osob, a to od 13. 8. 2009 do 13. 8. 2013. Z popisu žalobcova jednání je zřejmé, že žalobce činil a nadále hodlá činit úkony, které by zabránily jeho návratu do vlasti, tedy že bude ztěžovat a mařit výkon správního vyhoštění. Pokud žalobce již v minulosti zabránil svému návratu do vlasti, který nikdy nebyl jeho cílem, lze důvodně očekávat, že učiní totéž, budou-li mu poskytnuty stejné podmínky. Zajištění žalobce je tedy přiměřeným opatřením. Krom toho žalobce vypověděl, že nemá dostatek peněz ani stálý pobyt na území ČR, a nesplňuje tedy podmínky pro zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.

Žaloba není důvodná.

Žalobce upozornil na to, že – kromě existence pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění – nebyly doloženy další podmínky pro vyhoštění. V této námitce nelze se žalobcem souhlasit. Podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. platí, že Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud

a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek,

b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,

c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění,

d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo

e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

Ustanovení tedy upravuje tři okruhy podmínek: 1) cizinci bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, případně o správním vyhoštění cizince již bylo pravomocně rozhodnuto, případně byl cizinci uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, 2) nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, 3) pět různých skutkových okolností uvedených pod písmeny a) – e). U každého cizince, který je zajišťován za účelem správního vyhoštění, musí být splněna vždy jedna z podmínek pod bodem 1 a 3, a podmínka pod bodem 2.

Jak žalobce sám uvádí, jedna z podmínek pod bodem 1 (existence pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění) u něj splněna byla. Co se týče podmínky pod bodem 2, nemůže soud souhlasit s výkladem zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území, jak jej zastává žalobce. V novém ustanovení § 123b skutečně zákon upravuje alternativy, které dříve nebyly možné a jejichž smyslem je dosáhnout správního vyhoštění bez toho, že by cizinec musel být omezen na svobodě. Žalobce ale přehlíží, že tyto alternativy nejsou dostupné komukoli, nýbrž jen cizinci, který splňuje určité podmínky. Zvláštní opatření spočívá buď v povinnosti cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií [§ 123b odst. 1 písm. a)], nebo v tom, že cizinec složí peněžní prostředky ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním [§ 123b odst. 1 písm. b)]. Jak však Policie zjistila ve správním řízení a jak to uvedla i v napadeném rozhodnutí, žalobce nemá v České republice žádné místo pobytu a nemá ani dostatek peněz, aby mohl složit částku na náklady správního vyhoštění. Závěr Policie o tom, že u žalobce nebylo možno použít zvláštní opatření, je tedy plně na místě.

Žalobce se mýlí, domnívá-li se, že Policie musí vydat zvláštní rozhodnutí o tom, že není možno použít zvláštní opatření podle § 123b odst. 1; takový závěr ze zákona neplyne. Cílem nového ustanovení § 123b bylo dát Policii nové možnosti práce s cizinci, jimž bylo uloženo správní vyhoštění, nikoli založit novou povinnost vytvářet další formální akty o skutečnostech, o nichž lze stejně tak dobře učinit úvahu v rámci rozhodnutí o zajištění. Policie musí tuto úvahu provést a v rozhodnutí o zajištění odůvodnit, proč zvláštní opatření v daném případě nepoužila; povinnost vydávat speciální rozhodnutí však nemá.

Stejně tak si žalobce nesprávně vykládá důvodovou zprávu k zákonu č. 427/2010 Sb., když tvrdí, že zvláštní opatření musí být uplatněno před zajištěním cizince. To je sice pravda, ale jen za situace, kdy pro to cizinec splňuje podmínky. U cizince, který nemá na území ČR stálý pobyt ani nemá dostatek peněz, takové opatření použít nelze. Kromě toho je podmínkou pro uložení zvláštního opatření i to, aby uložení takového opatření neohrozilo správní vyhoštění; typicky u určitou důvěru. Taková důvěra bude pochopitelně oslabená vůči cizinci, který již v minulosti nerespektoval své povinnosti a svévolně opustil území.

Co se pak týče splnění podmínky pod bodem 3, tedy naplnění některé ze skutkových okolností, pro kterou je na místě žalobce zajistit, žalovaná sice ve výroku neuvedla – což by bylo vhodnější – podle kterého konkrétního písmena ustanovení § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. kvalifikovala žalobcovo jednání; z odůvodnění, v němž žalovaná cituje obsah ustanovení, je však jasné, že jde o důvod podle § 124 odst. 1 písm. b) – tedy že u je žalobce dáno nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Tento svůj závěr žalovaná zdůvodnila tím, že žalobce přicestoval do ČR již v roce 2008 s falešným pasem a bez řádného povolení k pobytu; proto mu bylo uděleno správní vyhoštění. Aniž žalobce vyčkal vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, opustil pak ČR a po nelegálních vstupech na území několika států dorazil do Norska, kde po dobu více než dvou let rovněž nezákonně pobýval. V Norsku má sestru, v ČR nikoho nemá a vrátil se sem jen proto, že jej norští policisté ujistili, že při dobrovolném návratu do ČR nebude mít žádné problémy; do Srí Lanky se žalobce rovněž vráti tnechce, protože je tam podle něj stále nebezpečno, i když válka již skončila. I podle soudu je z těchto zjištění zřejmé, že žalobce již v minulosti porušil své povinnosti plynoucí mu ze zákona č. 326/1999 Sb. a ze zákona o azylu, že návratu do země původu by se snažil vyhnout, kdyby k tomu dostal příležitost, a že je tedy u něj dána důvodná obava, že by se dobrovolně nepodrobil rozhodnutí o správním vyhoštění.

Neobstojí ani námitka, podle níž žalovaná měla vzít v potaz doplňkovou ochranu, která byla žalobci udělena v roce 2008, protože není vyloučeno, že důvody pro ni stále trvají. Doplňková ochrana byla žalobci udělena v květnu 2008 s platností do srpna 2009 a podle všeho se žalobce o jejím udělení ani nedozvěděl, neboť několik dnů před jejím udělením svévolně opustil pobytové středisko, kde jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany pobýval, a do České republiky opětovně přicestoval až dne 12. 1. 2011. I pokud rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany nabylo právní moci, platnost doplňkové ochrany zanikla plynutím času; podle § 18 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, se tak stalo uplynutím doby oprávnění k pobytu na území uděleného osobě požívající doplňkové ochrany (je přitom zřejmé, že žalobce – poté, co se svým odchodem z pobytového střediska a z České republiky vzdal možnosti legálně pobývat na území jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany – není oprávněn k pobytu na území). Z konstrukce doplňkové ochrany, jak ji upravuje § 53a zákona o azylu, je zřejmé, že doplňková ochrana se uděluje na dobu určitou, a pokud trvají důvody, pro které byla udělena, může být (i opakovaně) prodloužena, pokud o to cizinec požádá nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na niž byla doplňková ochrana udělena. Krom toho i cizinec, jemuž byla doplňková ochrana udělena, má své povinnosti, například oznamovat pobyt mimo území ČR delší než 365 dnů. Závažnost důvodů, pro které bývá doplňková ochrana udělována, ještě neznamená, že by právo cizince, jemuž byla již jednou v minulosti doplňková ochrana udělena, nadále přetrvávalo v jakési latentní podobě a že by se orgány veřejné moci musely při zajištění cizince z úřední povinnosti zabývat tím, zda cizinec i v současnosti nepatří mezi osoby ohrožené ve státě původu vážnou újmou ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Naopak – ten, komu byla doplňková ochrana udělena, musí sám dbát o svá práva, a spatřuje-li i nadále ve své zemi původu nebezpečí vážné újmy, musí požádat o prodloužení doplňkové ochrany, resp. požádat znovu o mezinárodní ochranu (což žalobce podle vlastního sdělení učinil).

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 28. února 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru