Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 30/2011 - 17Rozsudek MSPH ze dne 21.02.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 30/2011 - 17-20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: M. H., státního příslušníka Ukrajiny, proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství Policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8 – Karlín, o žalobě proti rozhodnutím ze dne 21. 1. 2011, č. j. CPPH-22732/ČJ-2010-004003, a ze dne 28. 1. 2011, č. j. CPPH-22732/ČJ-2010-004003,

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2011, č. j. CPPH-22732/ČJ-2010-004003, a ze dne 28. 1. 2011, č. j. CPPH-22732/ČJ-2010-004003, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze 21. 1. 2011 zajistila Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, žalobce za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“); dobu zajištění Policie stanovila na 180 dnů ode dne omezení osobní svobody. V odůvodnění policie konstatovala, že žalobce byl dne 26. 10. 2010 zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy v souladu s § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb.; s ohledem na novelizaci zákona č. 326/1999 Sb. účinnou od 1. 1. 2011 však Policie byla nucena překvalifikovat zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.

Rozhodnutím ze 28. 1. 2011 pak Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, opětovně zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění, tentokrát podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., opět s dobou zajištění 180 dnů ode dne omezení osobní svobody. V odůvodnění policie uvedla, že žalobci bylo již dne 21. 1. 2011 vydáno rozhodnutí o zajištění za účelem vyhoštění, které však trpělo vadami, neboť bylo vydáno policejním orgánem podle § 164 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., tedy nepříslušným orgánem; proto Policie vydala žalobci nové rozhodnutí o zajištění.

Žalobce napadl obě rozhodnutí žalobou; v ní poukázal na novelizované znění § 129 zákona č. 326/1999 Sb. i na přechodné ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 427/2010 Sb., jímž byl zákon č. 326/1999 Sb. novelizován, a dovodil, že Policie byla povinna jej propustit s účinností k 1. 1. 2011, neboť zákon již neumožňoval zajišťovat žalobce na základě mezinárodní smlouvy. To však neučinila a až dne 21. 1. 2011 „překvalifikovala“ zajištění. Týden nato, dne 28. 1. 2011, pak žalovaná potřetí zajistila žalobce v zařízení, s totožným odůvodněním jako v předešlém rozhodnutí.

Podle žalobce nebyla žalovaná z procesního hlediska oprávněna vydat ani jedno z těchto rozhodnutí. Zákon č. 326/1999 Sb. po novele vylučuje možnost přezkumného řízení a obnovy řízení; stejně tak Policie nemohla vydat nové rozhodnutí (§ 101 správního řádu) ani opravné rozhodnutí, neboť zde zjevně nešlo o opravu zřejmých nesprávností. Žalovaná porušila zásadu ne bis in idem, neboť zajištění bránila překážka rei administratae podle § 48 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. Žalovaná rovněž nedostatečně odůvodnila, proč dospěla k potřebě vydat v pořadí třetí rozhodnutí o zajištění žalobce.

Kromě toho v obou rozhodnutích chybí zhodnocení otázky, zda u žalobce nepostačuje uložení zvláštního opatření, jak to žádá § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. (toto opatření musí být uplatněno před zajištěním cizince), jakož i konkrétní zdůvodnění zajištění žalobce. Konečně žalovaná při vydávání rozhodnutí zcela ignorovala existující rodinné vazby, které má žalobce na území ČR. Žalobce proto navrhl, aby obě rozhodnutí byla zrušena a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce pobýval na území neoprávněně; tím demonstroval neúctu k veřejnému pořádku České republiky. Z jeho prokázaného jednání je zřejmé, že uložení mírnějšího opatření by nesplnilo účel, zejména s ohledem na žalobcovo opakované protiprávní jednání na území ČR: žalobce pobýval na území bez oprávnění k pobytu, nedisponuje žádným dokladem prokazujícím jeho totožnost, nesplnil povinnost vycestovat z území ČR v době povoleného pobytu, předložit doklad o zdravotním pojištění, hlásit změnu svého pobytu a plnit daňovou povinnost. Je tu tak dána důvodná obava, že žalobce by nadále pokračoval v protiprávním jednání, závažným způsobem narušoval veřejný pořádek nebo mařil a ztěžoval výkon správního rozhodnutí, neboť již dříve nerespektoval správní vyhoštění mu uložené. Žalovaná nepominula ani otázku soukromého a rodinného života; tu však řešila v rozhodnutí ve věci vyhoštění, nikoli v rozhodnutí o zajištění.

Žaloba je důvodná.

Již prvé z obou napadených rozhodnutí nemůže obstát. Soud nesouhlasí s tím, že žalovaná byla povinna propustit žalobce ze zajištění dne 1. 1. 2011. Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 427/2010 Sb. se podmínky trvání zajištění cizince, o kterém bylo rozhodnuto podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. zákona č. 427/2010 Sb.), posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2011). Žalobce přitom poukázal na § 129 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2011, podle nějž Policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství – s tím, že na jeho případ toto ustanovení nedopadá.

Žalobce má pravdu v tom, že po 1. 1. 2011 již není možné zajistit cizince za účelem předání podle dvoustranné smlouvy, jejíž jednou stranou je stát, který není členem Evropské unie (v žalobcově případě Ukrajina); pokud pak u cizince zajištěného před 1. 1. 2011 je třeba posuzovat podmínky zajištění podle nové úpravy, je zřejmé, že žalobce skutečně nemůže být nadále zajišťován za účelem předání. Citované přechodné ustanovení však nelze vyložit tak, že by Policie byla dnem 1. 1. 2011 povinna propustit všechny cizince, kteří byli zajištěni za účelem předání podle dvoustranných smluv s nečlenskými státy Evropské unie; ostatně by to bylo i prakticky nemožné, protože zákon č. 427/2010 Sb. byl rozeslán, a tedy vstoupil v platnost, až dne 30. 12. 2010; již dne 1. 1. 2011 pak nabyl účinnosti. Je tu zřejmé, že nebyla dodržena rozumná legisvakanční doba, v níž by se subjekty, kterým nový zákon ukládá povinnosti, mohly seznámit s jeho obsahem. Není možné od Policie žádat, aby ze dne na den nárazově vyhodnotila, zda trvají podmínky pro zajištění; ostatně – bez ohledu na novelizaci – je pravidlem, že Policie v pravidelných lhůtách sleduje, zda u jednotlivých cizinců trvají podmínky pro zajištění, ovšem nečiní tak každý den. Bylo by vhodné, kdyby zákonodárce při formulaci přechodných ustanovení k zákonu, který zásadně mění podmínky pro zajišťování cizinců, upravil i lhůtu, v níž je Policie povinna uvést právní režim zajištěných cizinců do souladu s novou právní úpravou; to se nestalo, takže nelze Policii vinit z porušení povinnosti, pokud podmínky pro zajištění u žalobce přezkoumala až po 1. 1. 2011.

Prvým z obou napadených rozhodnutí žalovaná vyslovila, že se žalobce zajišťuje za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná citovala znění tohoto ustanovení [to pod písmeny a) – e) obsahuje pět různých skutkových okolností, které jsou podmínkou pro zajištění za účelem vyhoštění], poté popsala skutková zjištění v žalobcově věci (žalobce přicestoval v roce 2006 na dlouhodobé vízum za účelem sloučení s rodinou; vízum si prodloužil, poté se rozvedl s manželkou; další prodloužení víza mu již nebylo povoleno, protože nepředložil doklady k hmotnému zabezpečení, doklady o pobytu a sjednané zdravotní pojištění; pobyt na území mu poté byl ukončen ke dni 30. 4. 2009 a od 1. 5. 2009 pobývá žalobce na území neoprávněně) a konstatovala, že žalobce porušil povinnost pobývat na území pouze s platným dokladem a vízem [§ 103 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb.] i povinnost vycestovat z území v době povoleného pobytu na území ČR a s cestovním dokladem opatřeným vízem [§ 91 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.].

Zde odůvodnění končí; není z něj tak vůbec patrné, pro který z pěti možných zákonných důvodů žalovaná zajistila žalobce. Citace ustanovení § 124 odst. 1 včetně jeho pěti možných skutkových podstat je zbytečná, pokud si žalovaná jednu z těchto skutkových podstat nevybrala a nepodřadila pod ni žalobcovo jednání (a to ani ve výroku, ani v odůvodnění). Z rozhodnutí není vůbec patrné, zda se žalovaná domnívá, že je tu nebezpečí, že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek [písm. a)], případně nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění [písm. b)], zda má žalovaná za to, že žalobce nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění [písm. c)], že závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování [písm. d)] nebo že je evidován v informačním systému smluvních států [písm. e)]. Je přitom nezbytné, aby jeden z těchto důvodů byl v rozhodnutí označen a aby k této právní kvalifikaci byla přiřazena konkrétní skutková zjištění. Žalovaná sice popsala, co vše se z hlediska pobytového režimu žalobce odehrálo od jeho příchodu do ČR v roce 2006, ale tyto skutečnosti nijak právně nekvalifikovala; její rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Stejně tak je třeba přisvědčit žalobci v tom, že s účinností od 1. 1. 2011 musí Policie při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění vždy zvažovat, zda by nebylo na místě užít mírnějšího prostředku – zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb. – a dospěje-li k názoru, že toto opatření by v daném případě nepostačovalo, musí své důvody vyjádřit v rozhodnutí, jímž zajišťuje cizince za účelem vyhoštění. Ani to Policie v této věci neudělala.

Nezákonné je i v pořadí druhé rozhodnutí (ze dne 28. 1. 2011), jímž byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění, a to z několika důvodů. Jak na to žalobce správně poukázal, podle § 48 odst. 2 správního řádu lze přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost z téhož důvodu téže osobě pouze jednou; žalovaná toto pravidlo porušila, a dala vzniknout dvěma prakticky totožným rozhodnutím, které v totožné věci zakládají žalobci totožnou povinnost.

V pořadí druhé rozhodnutí tak nemůže obstát již jen proto, že je druhé, a pro překážku věci rozhodnuté vůbec vydáno být nemohlo; krom toho ale trpí i jinými vadami. Žalovaná v druhém rozhodnutí označila jako důvod jeho vydání skutečnost, že prvé rozhodnutí (ze dne 21. 1. 2011) bylo vydáno nepříslušným orgánem. Tak tomu ale ve skutečnosti není: obě rozhodnutí vydala Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že zatímco v záhlaví výroku prvého rozhodnutí je uvedeno „Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, jako orgán příslušný podle ustanovení § 164 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.“, v záhlaví druhého rozhodnutí stojí „Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, jako orgán příslušný podle ustanovení § 164 odst. 1 písm. v) zákona č. 326/1999 Sb.“ V době rozhodování žalované byl již odst. 3 ustanovení § 164 zrušen (před 1. 1. 2011 upravoval příslušnost Inspektorátů cizinecké policie, jimž mj. náleželo i rozhodování o zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění), a příslušnost odborů cizinecké policie k rozhodování o zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění upravoval právě nově formulovaný § 164 odst. 1 písm. v). Žalovaná se tedy v prvém rozhodnutí dopustila zřejmé nesprávnosti; tu však bylo na místě napravit pomocí opravného usnesení, nikoli vydáním nového rozhodnutí s opravou této chyby.

Dále zde stejně jako v prvém rozhodnutí chybí úvaha o tom, proč v této věci nedostačovalo, resp. nebylo možné, uložení zvláštního opatření. Konečně žalovaná oproti prvému rozhodnutí upřesnila skutkovou podstatu, pod niž je možno podřadit žalobcovo jednání: zatímco v prvém rozhodnutí odkázala neurčitě pouze na § 124 odst. 1, ve druhém rozhodnutí uvedla do výroku odkaz na § 124 odst. 1 písm. b) (je nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění) a v odůvodnění rozhodnutí – za pasáží popisující okolnosti žalobcova pobytu na území ČR od roku 2006 – uvedla: „Je dáno nebezpečí, že by jste (sic) mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, čímž zcela naplňujete zákonné podmínky pro rozhodnutí o Vašem zajištění dle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.“ Jak je ovšem toto nebezpečí dáno, není z rozhodnutí patrné. Nelze se přitom spokojit s tím, že správní orgán vedle sebe položí popis skutkových okolností a citaci právní normy, a tím považuje subsumpci skutkového stavu pod právní normu za provedenou. Aby taková subsumpce byla přezkoumatelná, musí správní orgán konkrétně vysvětlit, proč a která konkrétní okolnost naplňuje danou právní kvalifikaci skutku – tedy co konkrétně z dosavadního žalobcova pobytu na území ČR svědčí o nebezpečí, že žalobce bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žádnou takovou konkrétní úvahu žalovaná neprovedla; i druhé rozhodnutí je tedy ze všech uvedených důvodů nepřezkoumatelné.

Jen na okraj soud podotýká, že podle popisu skutkového stavu ve správním spisu i v obou napadených rozhodnutích je zřejmé, že žalobce „pouze“ v rozporu se zákonem pobýval na území České republiky (bez cestovního dokladu a bez víza); jiného protiprávního jednání, nerespektování dosud vydaných rozhodnutí, případně maření účelu zákona č. 326/1999 Sb., se zatím nedopustil. Vyjádření žalované v žalobě, podle nějž žalobce již dříve nerespektoval správní vyhoštění mu uložené, je tedy nesprávné: žalobci totiž bylo vůbec poprvé uděleno správní vyhoštění až dne 26. 10. 2010 (rozhodnutí o odvolání ve věci správního vyhoštění pak bylo vydáno dne 6. 12. 2010), a od tohoto dne je žalobce také zajišťován. Stěží tedy za takové situace mohl respektovat správní vyhoštění.

Městský soud tak zjistil, že obě napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, pozdější z nich je navíc vydáno navzdory překážce věci rozhodnuté; proto zrušil napadená rozhodnutí a vrátil věc žalované k dalšímu řízení [§ 78 odst. 1 a 4 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“)]. V něm bude žalovaná vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl v řízení úspěch, ovšem žádné náklady mu zde nevznikly; proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 21. února 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru