Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 287/2011 - 12Rozsudek MSPH ze dne 12.10.2011

Prejudikatura

11 Ca 309/2008 - 29

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 41/2012 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 287/2011 - 12-13

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně: E. G., státní příslušnice Mongolska, proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 8, 180 00 Praha – Karlín, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 26. 8. 2011, č. j. KRPA-53956/ČJ-2011-000022,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2011 zajistila žalovaná žalobkyni za účelem správního vyhoštění; postupovala přitom podle § 124 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“); dobu trvání zajištění stanovila na 90 dnů. V odůvodnění Policie dospěla k závěru, že u žalobkyně je s ohledem na její dosavadní chování dána důvodná obava, že by mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění; žalobkyně krom toho nevycestovala z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, takže na území pobývá nelegálně již od 8. 7. 2011 (od tohoto data je žalobkyně také evidována jako nežádoucí osoba). S ohledem na prokázané jednání žalobkyně by mírnější donucovaní opatření nebyla účinná, uložení zvláštních opatření je nedostačující a není tu záruka, že by žalobkyně vycestovala: mohla by se skrývat, její adresa pobytu na území ČR není známa, nejeví zájem vycestovat, nemá dost peněz a nemůže si je legálně obstarat, protože nemá platné oprávnění k výdělečné činnosti. Ostatně obavu z neúčelnosti zvláštních opatření lze doložit i dlouhodobým pobytem žalobkyně na území ČR i přes opakovaně uložené správní vyhoštění.

V žalobě proti rozhodnutí žalobkyně namítla, že předpokladem pro zajištění je především to, že cizinec v minulosti hrubě porušil zákon č. 326/1999 Sb., a dále případy, kdy je cizinec evidován jako nežádoucí osoba (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané pod č. j. 1 As 12/2009-61). Žalobkyně má však platný mongolský cestovní pas, a domnívá se proto, že se Policie měla důsledněji zabývat možnostmi uložení zvláštního opatření. Domnělé nebezpečí skrývání a nedostatek peněz neznamenají, že žalobkyně nemůže opustit území ČR prostřednictvím programu organizace IOM. V tomto případě není zajištění nutné. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné; důvody pro zajištění z něj nejsou zcela patrné, ačkoli zajištění představuje výrazný zásah do osobní svobody žalobkyně v podmínkách srovnatelných s vězněním. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě setrvala na tom, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. To, že u žalobkyně nebylo užito zvláštních opatření, je ostatně v souladu i s čl. 15 bodem 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (ten dopadá na cizince, u nichž hrozí nebezpečí skrývání, kteří se vyhýbají přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžují), jehož obsah byl inkorporován do § 124 zákona č. 326/1999 Sb. Žalobkyně vědomě pobývala na území v rozporu s uloženým správním vyhoštěním; z toho je zřejmé, co si myslí o právním pořádku České republiky. Zvláštní opatření stejně nebylo možno uložit i proto, že žalobkyně neuvedla svou adresu, a peníze podle vlastního vyjádření nemá. Zmínku žalobkyně o vycestování prostřednictvím organizace IOM nepovažuje žalovaná za relevantní. Žalobkyně byla zajištěna hlídkou Policie, nedostavila se tedy dobrovolně. Před zadržením měla dost času využít možnosti dobrovolného návratu, neučinila to však. Správní orgán nemůže předjímat jednotlivé úkony účastníka, a to zvláště v případě, kdy se tento účastník vyhýbá možnosti navrácení. Konečně podaná žádost o azyl nevyvolává dojem, že by žalobkyně uvažovala o dobrovolném vycestování z ČR.

Podle obsahu správního spisu vstoupila žalobkyně na území ČR v září 2008 na pracovní vízum a s platným cestovním dokladem. Dne 1. 12. 2010 jí vypršela platnost víza, žalobkyně však území neopustila a nadále zde pracovala. Prodloužení víza si nezajistila, neboť neměla dost peněz. V lednu 2011 ztratila žalobkyně podle vlastního vyjádření cestovní doklad; věc však úřadům nehlásila, neboť si byla vědoma, že v ČR pobývá nelegálně. Dne 13. 5. 2011 bylo žalobkyni uděleno správní vyhoštění. Žádost o mezinárodní ochranu byla žalobkyni zamítnuta dne 1. 6. 2011 (právní moc dne 8. 6. 2011). Žalobkyni byl vystaven výjezdní příkaz s platností od 8. 6. 2011 do 7. 7. 2011; z území však nevycestovala, od 8. 7. 2011 je rovněž vedena v evidenci nežádoucích osob. Dne 26. 8. 2011 bylo žalobkyni oznámeno zahájení řízení ve věci správního vyhoštění, téhož dne byla zajištěna. Dne 7. 9. 2011 bylo žalobkyni uděleno správní vyhoštění

Žaloba není důvodná.

Podle § 124 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona č. 326/1999 Sb. platí, že Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud

b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,

c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění,

e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

Není důvodná námitka, podle níž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Soudu je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřejmé, proč se Policie v případě žalobkyně rozhodla pro tak závažný zásah do její svobody, jakým je zajištění. Žalobkyně ani neupřesnila, co konkrétně v napadeném rozhodnutí postrádá. Žalovaná tu popsala veškeré podstatné události od vstupu žalobkyně na území od září 2008 až do jejího opětovného zadržení dne 25. 8. 2011; vysvětlila, že když byla žalobkyně poprvé od uplynutí platnosti víza kontrolována (dne 4. 5. 2011, když se dostavila do přijímacího střediska, aby požádala o mezinárodní ochranu), bylo jí „pouze“ uděleno správní vyhoštění (nebyla tedy nijak omezena na svobodě, protože se z její strany jednalo o první porušení zákona č. 326/1999 Sb.). Zajištěna byla žalobkyně až poté, co ani po pravomocném skončení řízení ve věci mezinárodní ochrany nevycestovala během platnosti výjezdního příkazu, naopak na území setrvala a nadále zde nelegálně pracovala. V takto odůvodněném rozhodnutí o zajištění žalobkyně neshledává soud žádné nedostatky.

V případě žalobkyně je ze správního spisu zřejmé, že bylo splněno hned několik z podmínek zajištění současně. Žalobkyně byla zajištěna poté, co s ní bylo zahájeno (v pořadí již druhé) řízení ve věci správního vyhoštění; zároveň přitom Policie usoudila – s ohledem na právě provedenou rekapitulaci pobytu žalobkyně na území ČR – že

1. u žalobkyně je dáno důvodné nebezpečí, že by mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Tento závěr byl zcela na místě s ohledem na to, že žalobkyně v minulosti nevycestovala z území poté, co jí vypršela platnost víza, a místo toho požádala o udělení mezinárodní ochrany. Nevycestovala dokonce ani poté, co její žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta a na základě uděleného správního vyhoštění byla žalobkyni uložena povinnost vycestovat;

2. žalobkyně nevycestovala z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Ani o to není ve věci žádný spor. Poté, co bylo pravomocně skončeno řízení ve věci žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, byla žalobkyni stanovena lhůta 30 dnů, ve které měla opustit území; to však neudělala;

3. žalobkyně je evidována v informačním systému smluvních států. I tuto podmínku žalobkyně splnila. Podle § 154 odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. označí Policie cizince za nežádoucí osobu na základě pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodnutí o správním vyhoštění (první v pořadí) bylo ohledně žalobkyně vydáno dne 13. 5. 2011, právní moci nabylo dne 19. 5. 2011, v evidenci nežádoucích osob však byla žalobkyně vedena až ode dne vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy ode dne 8. 7. 2011. Ani po tomto dni však žalobkyně neučinila nic, co by svědčilo o její dobrovolné snaze opustit území ČR.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož se žalobkyně dovolává a které bylo publikováno pod č. 1850/2009 Sb. NSS, se skutkově týkalo odlišné situace; soud tu vyslovil právní názor, podle nějž samotná skutečnost, že cizinec vstoupil na území České republiky mimo hraniční přechod a pobýval zde bez cestovního dokladu a platného víza a nemá dostatečné finanční prostředky ani zdravotní pojištění, nepostačuje k jeho zajištění. Pokud tedy podle Nejvyššího správního soudu přicestoval cizinec do České republiky poprvé, nemohl se v minulosti dopouštět porušování cizineckého práva. To však není případ žalobkyně. Ta přicestovala na území legálně, a legálně tu i pobývala; když jí však skončila platnost víza, svůj pobyt si dále nelegalizovala, a za to jí také bylo uloženo správní vyhoštění. Povinnost vycestovat, kterou jí toto rozhodnutí uložilo, žalobkyně nerespektovala a nadále na území ČR několik měsíců pobývala. Nové řízení ve věci správního vyhoštění s ní tedy bylo zahájeno a žalobkyně byla zajištěna až v situaci, kdy již v minulosti prokazatelně neodcestovala ani dobrovolně – nebylo-li pro ni možné legalizovat si pobyt – ani poté, co jí takovou povinnost uložilo policejní rozhodnutí. Žalobkyně tedy není cizincem, který se poprvé provinil vůči pravidlům cizineckého práva; naopak tato pravidla porušuje opakovaně a snaží se všemožně zabránit tomu, aby musela z ČR vycestovat. Při pohovoru konaném dne 26. 8. 2011 sama uvedla, že ani po uděleném správním vyhoštění nehodlá ČR opustit, nýbrž má v úmyslu opět požádat o azyl.

Žalobkyně dále tvrdila, že u ní mělo být užito zvláštní opatření, protože má platný mongolský cestovní pas. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně podle vlastních slov ztratila svůj cestovní doklad v lednu 2011 a o vydání nového nepožádala, neboť si byla vědoma toho, že na území ČR pobývá nelegálně. V úředním záznamu vedeném pod názvem „Evidence trestního řízení – údaje o deliktu“ ze dne 25. 8. 2011 se naproti tomu uvádí, že žalobkyně dne 25. 8. 20111 již předložila platný mongolský cestovní pas. To, že žalobkyně disponovala platným pasem, však nepředstavuje důvod, pro který by v jejím případě mělo být užito některé ze zvláštních opatření. Zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je podle § 123b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.

a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území.

Žalobkyně přehlíží, že tyto alternativy nejsou dostupné komukoli, nýbrž jen cizinci, který splňuje určité podmínky. Ve správním řízení, žalobkyně nesdělila přesné místo svého pobytu na území ČR (údaj „L., Praha 9“ je nedostatečný) a dále uvedla, že v minulosti se nesnažila o získání nového víza, protože na to neměla peníze; když pracuje, vydělá si na pobyt, ale na vycestování nemá dost peněz. Za takové situace je zřejmé, že ani jedno ze zvláštních opatření nepřipadá u žalobkyně v úvahu. Kromě toho je podmínkou pro uložení zvláštního opatření i to, aby uložení takového opatření neohrozilo správní vyhoštění; je jasné, že k cizinci, u něhož by bylo možné využít zvláštní opatření, musí mít Policie určitou důvěru. Taková důvěra bude pochopitelně oslabená vůči cizinci, který již v minulosti nerespektoval své povinnosti, a dokonce ani uložené správní vyhoštění. Jak správně podotkla žalovaná, zmínka žalobkyně o programu organizace IOM zde vůbec není na místě. Žalobkyně se stěží může dovolávat možnosti dobrovolného návratu, pokud v minulosti nejenže dobrovolně neopustila území, jakmile jí vypršelo oprávnění k pobytu, ale neopustila jej ani poté, co jí tuto povinnost uložilo správní rozhodnutí.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 12. října 2011

JUDr. Eva Pechová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru