Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 273/2010 - 40Rozsudek MSPH ze dne 23.02.2011

Prejudikatura

2 As 22/2006 - 135


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 273/2010 - 40-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové vprávní věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem Újezd 409/19, 118 00 Praha 1, proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství Policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8 – Karlín, o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, ze dne 26. 10. 2010, č. j. CPPH-22732/ČJ-2010-004003,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Zástupci žalobce Mgr. Ing. Marku Švehlíkovi se přiznává odměna ve výši 5760 Kč, která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze 26. 10. 2010 zajistila Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Praha žalobce za účelem předání podle mezinárodní smlouvy na základě dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob uveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie dne 18. 12. 2007 pod číslem L332; postupovala přitom podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“). V odůvodnění policie konstatovala, že žalobce pobýval na území neoprávněně od 1. 5. 2009; po skončení povolení k pobytu nevycestoval ze země, ač k tomu byl povinen. Krom toho žalobce nemá na území ČR žádné zaměstnání a ani prostředky k živobytí; je proto u něj dáno nebezpečí, že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

V žalobě proti rozhodnutí žalované žalobce poukázal na své právo na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách; žalovaná podle něj pochybila, když k tomuto právu nepřihlédla. Žalobce má na území ČR dvě děti, které jsou sice po rozvodu manželství svěřeny do péče matky, ale žalobce k nim má pevný citový vztah; v rámci možností se chce plnohodnotně podílet na výchově svých dětí. Případné předání žalobce podle readmisní dohody by tak bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Ta má přednost před zákonem; v případě žalobce proto není možné aplikovat uvedenou readmisní dohodu. Pokud se žalovaná vůbec nezabývala existencí soukromého a rodinného života žalobce, nezjistila řádně skutkový stav věci. Odůvodnění rozhodnutí se nevyjadřuje ani tak k zajištění podle § 129 zákona č. 326/1999 Sb., ale spíše podle § 124, neboť se tu uvádí, že žalobce nedisponuje penězi a v jeho jednání je spatřováno nebezpečí, že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Při postupu podle § 129 zákona jsou tyto skutečnosti zcela bez významu; není ani zřejmé, na základě jakých důkazů žalovaná dospěla k těmto tvrzením. Žalobce proto navrhl, aby rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce pobýval na území neoprávněně; tím demonstroval neúctu k veřejnému pořádku České republiky. Zajištění cizince se pak stalo zcela v souladu se zákonem i s mezinárodními závazky ČR. Žalovaná si v řízení vyžádala podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb. od Ministerstva vnitra závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce; které potvrdilo, že vycestování je možné. Ochrana práva na rodinný život je pak dostatečně systémově zaručena v § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., podle nějž nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Správní orgán je však tímto právem limitován jen při vydávání rozhodnutí o správním vyhoštění, kterým by bylo zasahováno do postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalobce poukazuje pouze na vztah se svými dětmi ukrajinské národnosti, navíc v řízení o jeho zajištění (nikoli vyhoštění). Žalovaná tak při posuzování intenzity zásahu do žalobcova rodinného života ve smyslu § 15a zákona č. 326/1999 Sb. shledala, že žalobce nežije ve společné domácnosti s osobami, které mají postavení občana EU; žalobce sám přitom nenavrhoval žádné důkazy, které by toto zjištění mohly vyvrátit. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu soud zjistil, že po zajištění byl se žalobcem sepsán protokol o vyjádření účastníka správního řízení; zde žalobce uvedl, že se na území zdržuje nelegálně, bez zdravotního pojištění, a má zde dvě děti, vůči nimž plní vyživovací povinnost a s nimiž se vídá dvakrát týdně. Ve spisu je založeno závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 26. 10. 2010, podle nějž je vycestování žalobce možné a nebrání mu ani fakt, že žalobcovy děti ve věku 14 a 18 let, které byly po rozvodu svěřeny do péče matky, mají povolen pobyt na území ČR. Odloučení těchto osob nelze považovat za vážný zásah do jejich vztahů, který by mohl být překážkou pro vycestování žalobce. Dohodou obou rodičů lze upravit styk s dětmi i placení výživného.

Rozhodnutím ze dne 26. 10. 2010 udělila žalovaná žalobci správní vyhoštění; do odůvodnění rozhodnutí převzala argumenty Ministerstva vnitra dokládající, že vycestování žalobce nebude nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného života.

Při jednání konaném dne 23. 2. 2011 uvedl žalobce některé další dílčí námitky, které nebyly obsahem žaloby, a k nimž tak soud nemohl přihlížet. K samotnému obsahu žaloby dodal, že k předání nemůže dojít, pokud by nebylo možné vyhoštění; žalovaná tedy pochybila, pokud rozhodla o zajištění za účelem předání, a nevypořádala se přitom s rodinnými vazbami žalobce (nestačí, pokud jsou tyto skutečnosti hodnoceny v jiném rozhodnutí, zde v rozhodnutí o vyhoštění – proti němu se totiž žalobce odvolal – nebo ve vyjádření k žalobě).

Žaloba není důvodná.

Žalobce byl zajištěn podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění do 31. 12. 2010. Podle těchto ustanovení Policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství, a v případech, kdy předání cizince nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, policie vydá rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení.

Soud úvodem upozorňuje na to, že není na Policii, aby si vybírala, zda konkrétního cizince zajistí za účelem předání, nebo za účelem správního vyhoštění. Zjistí-li Policie při zadržení cizince, který neoprávněně vstoupil na území nebo tu neoprávněně pobývá, že se jedná o občana státu, s nímž má Česká republika nebo Evropské společenství uzavřenu smlouvu o předávání (readmisi) osob, zajistí jej za účelem předání. Pouze v případě, že zadržený cizinec nepodléhá žádné takové smlouvě, je na místě zkoumat, zda jsou u cizince podmínky pro zajištění za účelem vyhoštění. Nelze tedy poukazovat na to, že Policie měla zkoumat (přísnější) podmínky pro zajištění žalobce za účelem vyhoštění, pokud na žalobce jako na státního příslušníka Ukrajiny dopadala dohoda mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob.

Zásadní žalobní námitka spočívá v tvrzení, že žalobce nemohl být zajištěn bez toho, že by žalovaná při rozhodování o zajištění hodnotila jeho soukromý a rodinný život; soud však dospěl k závěru, že žalobce se v řízení o této žalobě nemůže domáhat svého práva na soukromý a rodinný život; do tohoto práva ostatně bylo zasaženo v souladu se zákonem až po předchozím zvážení žalobcových rodinných poměrů a zdůvodnění tohoto postupu.

Současně s rozhodnutím o zajištění za účelem předání bylo totiž žalobci (téhož dne) uděleno správní vyhoštění, a bylo také vydáno závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování žalobce, z nějž žalovaná v rozhodnutí o vyhoštění vycházela. Právě v rozhodnutí o správním vyhoštění žalovaná hodnotila žalobcovy rodinné poměry. Uvedla zde, že poté, co se žalobce rozvedl se svou manželkou a matkou jejich společných dětí, byly

děti svěřeny do péče matky; žalobce s rodinou nežije ve společné domácnosti, ačkoli se s dětmi stýká. Žalovaná neshledala důvod, pro který by žalobce nemohl plnit svou vyživovací povinnost k dětem i z území svého domovského státu nebo jiného státu, kde bude legálně pobývat. S ohledem na tyto skutečnosti a také na věk dětí (narozeny v letech 1992 a 1996) nepovažovala žalovaná návrat žalobce do země původu za natolik závažný zásah do jejich vztahu, který by mohl být překážkou pro vycestování. I žalobcovy děti jsou občany Ukrajiny, proto není vyloučeno, aby otce navštěvovaly v jejich společné zemi původu.

Žalobcův soukromý a rodinný život tak hodnocen byl, i když ne přímo v rozhodnutí o zajištění za účelem předání, ale v rozhodnutí o vyhoštění, které bylo vydáno v tentýž den. Žalobce tak nemůže s úspěchem tvrdit, že otázka jeho rodinných poměrů byla v řízení opomenuta, pokud je ze správního spisu zřejmé, že žalovaná se touto otázkou zabývala (nesouhlas žalobce s hodnocením této otázky, jak ji provedla žalovaná, je věc jiná; soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce napadl žalobou i rozhodnutí ve věci správního vyhoštění). Ostatně rušit napadené rozhodnutí jen proto, aby pasáže o rodinném životě zahrnuté do rozhodnutí o vyhoštění byly zopakovány v rozhodnutí o zajištění, by bylo jen formálním úkonem bez skutečného významu

Názor, podle nějž se o zajištění cizince rozhoduje bez ohledu na jeho soukromý a rodinný život, který se zkoumá až v řízení ve věci správního vyhoštění, dosud zastává i Nejvyšší správní soud (srov. jeho rozsudek ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 As 22/2006-135, www.nssoud.cz). V nedávné době byl tento názor předložen k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který však o něm dosud nerozhodl; stále je tedy na místě přidržet se dosavadní judikatury, zejména v případě, jako je žalobcův, v němž žalovaná současně s rozhodováním o zajištění zkoumala – byť formálně v jiném řízení – žalobcovy rodinné poměry a vyslovila o tom svůj závěr.

Citace § 124 zákona č. 326/1999 Sb., kterou žalovaná uvedla na konci odůvodnění napadeného rozhodnutí, sem skutečně nepatří, protože žalobce byl zajištěn za účelem předání, nikoli za účelem vyhoštění (přitom § 124 se týká právě zajištění za účelem vyhoštění). Rozhodnutí bylo zřejmě vydáno ve chvatu (na což ostatně žalobce upozorňoval i při jednání), což však samo o sobě nemůže mít vliv na jeho zákonnost (zákon nedává Policii jinou možnost než rozhodovat bezodkladně); stejně tak závěrečná pasáž napadeného rozhodnutí je zde navíc a omylem, není to ale důvodem pro zrušení rozhodnutí, které se jinak ve výroku i v odůvodnění zabývá zajištěním za účelem předání a hodnotí podmínky právě tohoto typu zajištění.

Soud považuje za nutné zdůraznit, že v tomto řízení přezkoumával zákonnost rozhodnutí vydaného dne 26. 10. 2010 s ohledem na skutkový a právní stav, který tu byl v době jeho vydání. Dospěl k závěru, že žalovaná nepochybila, pokud v rozhodnutí o zajištění nezkoumala žalobcovy rodinné poměry, protože tak učinila v současně vydávaném rozhodnutí o vyhoštění. Soud v tomto řízení nezkoumal, zda trvají podmínky pro zajištění cizince: to může udělat pouze soud v občanském soudním řízení k žalobě podle § 200o občanského soudního řádu, a pouze tento soud může také nařídit propuštění zajišťovaného cizince na svobodu.

Právní režim zajišťování cizinců se však po 1. 1. 2011 změnil. Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 427/2010 Sb. se podmínky trvání zajištění cizince, o kterém bylo rozhodnuto podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. zákona č. 427/2010 Sb.), posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2011). Podle § 129 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2011, zajistí Policie na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství. Je tak zřejmé, že žalobce nemohl být po 1. 1. 2011 nadále zajišťován za účelem předání, neboť zajištění za účelem předání podle mezinárodní smlouvy se po tomto datu týká již jen občanů Evropské unie, mezi něž žalobce nepatří. Napadené rozhodnutí ze dne 26. 10. 2010, žalobu proti němuž soud zamítl tímto rozsudkem, tak již po 1. 1. 2011 nemohlo vyvolávat žádné účinky, a pokud soud nyní zamítl žalobu proti němu, jde o rozsudek pouze akademický, který nemůže nijak ovlivnit žalobcův další osud. Pokud pak žalovaná nadále hodlala žalobce zajišťovat, musela vydat nové rozhodnutí, tentokrát rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění.

Žalovaná vydala hned dvě taková rozhodnutí, a to dne 21. 1. 2011 a dne 28. 1. 2011; tato rozhodnutí však zdejší soud zrušil svým rozsudkem ze dne 21. 2. 2011. Okamžikem právní moci tohoto rozsudku ze dne 21. 2. 2011 mělo být zajištění ukončeno, ledaže by Policie vydala nové rozhodnutí do tří dnů od právní moci rozsudku [srov. § 127 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.].

Výsledek řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí ze dne 26. 10. 2010 tak nemá pro žalobce žádný praktický význam; otázku jeho dalšího zajištění či propuštění ze zajištění by Policie měla řešit v návaznosti na zrušující rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 2. 2011.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Žalobci byl v řízení ustanoven zástupce; tomu náleží odměna za dva úkony právní služby – převzetí zastoupení a účast u soudního jednání (2 x 2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. b) a g), § 7, § 9 odst. 3 písm. f), včetně náhrady hotových výdajů (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 960 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy zástupci náleží 5760 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 23. února 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru