Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 249/2010 - 45Rozsudek MSPH ze dne 02.03.2011

Prejudikatura

9 As 6/2010 - 73

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 81/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 5A 249/2010 - 45-48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce S. G., proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství Policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 8, 180 00 Praha – Karlín, o žalobě proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Odboru specializovaných činností, oddělení pátrání ze dne 5. 10. 2010, č. j. CPPH-21063/ČJ-2010-004003,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce u Městského soudu v Praze podal žalobu proti shora označenému rozhodnutí ze dne 5. 10. 2010, kterým byl zajištěn podle § 129 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, za účelem předání podle dohody o readmisi uzavřené mezi Evropským společenstvím a Ruskou federací a publikované v Úředním věstníku Evropské unie dne 17. 5. 2007 pod číslem L 129. Jak soud zjistil z napadeného rozhodnutí, Policie při zajištění postupovala podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“); v odůvodnění konstatovala, že žalobci byl v minulosti uložen trest vyhoštění a soud jej vyzval k vycestování do 3. 7. 2004. Žalobce z území nevycestoval; dne 26. 8. 2004 mu proto bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb. Žalobce rovněž podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, která mu byla zamítnuta dne 13. 5. 2005. Žalobce byl zařazen do evidence nežádoucích osob od 26. 8. 2004 do 26. 8. 2010; při zadržení dne 5. 10. 2010 vyšlo najevo, že žalobce nedisponuje vízem opravňujícím jej k pobytu na území ČR. Žalobce tak porušil povinnost pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a vízem a povinnost vycestovat z území v době povoleného pobytu na území a s cestovním dokladem opatřeným vízem. S ohledem na to, že žalobce dosud pobýval na území bez víza a bez dostatečných finančních prostředků, a že zde nemá ani žádné zaměstnání, rozhodla Policie o zajištění cizince, neboť u žalobce spatřuje nebezpečí, že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním zajištění.

Žalobce v žalobě namítl, že již pět let žije na území ČR rodinným a soukromým životem se svou družkou M. P.; je tedy rodinným příslušníkem občanky EU. Titulem k setrvání na území tak u něj není jen samotný průkaz o povolení k pobytu, ale právě jeho existence rodinného života s občanem EU. Vyhoštění podle § 119 odst. 2, resp. předání žalobce, není možné vykonat; k tomu žalobce upozornil na čl. 27 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a na to, že podle kritérií zde stanovených nepředstavuje pobyt žalobce na území ČR závažné narušení veřejného pořádku. Nelze-li žalobce vyhostit ani předat, postrádá účelu i jeho zajištění. Krom toho žalovaná nezdůvodnila, proč v případě předání žalobce do země původu nedojde k porušení mezinárodních závazků ČR a ústavního pořádku ČR. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

K žalobě žalobce připojil „vyjádření o společném soužití“ ze dne 19. 10. 2010 podepsané žalobcovou družkou M. P. Ta potvrdila, že se žalobcem v současné době nesdílí společnou domácnost, nicméně pojí je velmi silné citové vazby, většinu času tráví spolu a plánují společnou budoucnost. Žalobce rovněž připojil prohlášení členů kapely (datované dnem 12. 10. 2010), ve které působil jako kytarista; členové kapely mu zde vyjádřili své sympatie a podporu.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce pobýval na území neoprávněně, dokonce v rozporu s dříve uloženým trestem vyhoštění, a opakovaně porušil zákon č. 326/1999 Sb.; tím demonstroval neúctu k veřejnému pořádku České republiky. Žalovaná si v řízení vyžádala podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb. od Ministerstva vnitra závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce; které potvrdilo, že vycestování je možné. Ochrana práva na rodinný život je pak dostatečně systémově zaručena v § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., podle nějž nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Ze spisu je zřejmé, že žalobce nežije ve společné domácnosti s M. P.; jeho partnerský vztah tedy nemohl být kvalifikován podle § 15a odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.; žalobce sám přitom nenavrhoval žádné důkazy, které by toto zjištění mohly vyvrátit. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 5. 10. 2010 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění; do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení žalobce uvedl, že již pět let má známost se slečnou M. P., ale nežijí spolu ve společné domácnosti, protože žalobce bydlí na ubytovně. Do Ruska je ochoten vycestovat dobrovolně, ale raději by zůstal zde se svou přítelkyní. Ve spisu je založeno závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2010, podle nějž je vycestování žalobce možné, dále pak rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8. 1. 2003 a ze dne 26. 8. 2004 i trestní příkaz ze dne 29. 4. 2004. Nově bylo žalobci uloženo správní vyhoštění též rozhodnutím ze dne 6. 10. 2010; zde správní orgán uvedl, že důsledek tohoto rozhodnutí je přiměřený z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života, neboť na území ČR se nenachází žádná osoba v příbuzenském poměru k žalobci, ani osoba, vůči níž by žalobce měl vyživovací povinnost nebo ji měl v péči.

Žaloba není důvodná.

Žalobce byl zajištěn podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění do 31. 12. 2010. Podle těchto ustanovení Policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství, a v případech, kdy předání cizince nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, policie vydá rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení.

Soud úvodem upozorňuje na to, že není na Policii, aby si vybírala, zda konkrétního cizince zajistí za účelem předání, nebo za účelem správního vyhoštění. Zjistí-li Policie při zadržení cizince, který neoprávněně vstoupil na území nebo tu neoprávněně pobývá, že se jedná o občana státu, s nímž má Česká republika nebo Evropské společenství uzavřenu smlouvu o předávání (readmisi) osob, zajistí jej za účelem předání. Pouze v případě, že zadržený cizinec nepodléhá žádné takové smlouvě, je na místě zkoumat, zda jsou u cizince podmínky pro zajištění za účelem vyhoštění.

Žalobce proto nemůže s úspěchem namítat, že pokud by měl být jako rodinný příslušník občanky České republiky vyhoštěn, muselo by jeho jednání naplňovat pojem závažné narušení veřejného pořádku. Tento pojem se objevuje v § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.: podle něj lze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, který na území pobývá přechodně (podle § 15a odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. se přitom ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky), pouze v případě, že občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník závažným způsobem narušuje veřejný pořádek; to neplatí, jde-li o občana Evropské unie, který pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 10 let. Žalobce však nebyl zajištěn za účelem vyhoštění, nýbrž za účelem předání; touto žalobou pak nenapadl rozhodnutí o vyhoštění ze dne 6. 10. 2010, nýbrž rozhodnutí o zajištění za účelem předání ze dne 5. 10. 2010. Při přezkoumávání, zda byl žalobce v souladu se zákonem zajištěn za účelem předání, tedy soudu nepřísluší zabývat se důvody, pro které Policie rozhodla o vyhoštění žalobce.

Ostatně Policie tak učinila podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., tedy z důvodu, že žalobce pobýval na území bez cestovního dokladu a bez víza, resp. bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, nikoli podle výše citovaného § 119 odst. 2, které se právě týkají vyhošťování občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka a také rodinného příslušníka občana České republiky. Žalobce se dovolává závažnějších důvodů pro vyhoštění, které musí naplnit tato kategorie osob podle § 119 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.; soud však souhlasí se žalovanou v tom, že žalobce do této kategorie nespadá.

Jak žalobce uvedl ve správním řízení a jak to uvádí i v žalobě, má na území partnerku, občanku České republiky, se kterou plánuje budoucí společný život. Ani tyto skutečnosti však ještě nečiní z žalobce rodinného příslušníka občanky České republiky; takovým příslušníkem zákon rozumí (§ 15a odst. 1 a 4 zákona č. 326/1999 Sb.) a) manžela, b) rodiče, jde-li o občana České republiky mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana České republiky a d) nezaopatřeného přímého příbuzného ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takového příbuzného manžela občana České republiky. Sem zjevně žalobcův případ nespadá. Na žalobce by se ve smyslu § 15a odst. 4 mohla použít ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. týkající se rodinného příslušníka občana České republiky, pokud by hodnověrným způsobem doložil, že je příbuzným občana ČR (za splnění dalších podmínek, ovšem žalobce zjevně takovým příbuzným není), anebo že má s občanem ČR trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Žalobce přitom sám uvedl, a jeho partnerka to potvrdila, že ve společné domácnosti nežijí; žalobce proto nemůže být posuzován jako rodinný příslušník občanky ČR.

Soud k tomu dodává, že pro existenci soukromého a rodinného života na území ČR není ještě nutné dokládat, že cizinec je rodinným příslušníkem občana ČR (ostatně soukromý život mohou cizinci na území ČR pěstovat i s osobami jiných státních příslušností). Žalobce se však ve své žalobní argumentaci omezil pouze na tvrzení, že je rodinným příslušníkem občanky ČR a že to správní orgán měl vzít v potaz, a dále že nenarušil zájem společnosti natolik, aby mohl být vyhoštěn. Žalobce svou zmínkou o závažném narušení veřejného pořádku podle všeho poukazuje i na nesprávnou aplikaci ustanovení § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., které upravuje zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Podle tohoto ustanovení je Policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění nebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto, je-li nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění (následuje několik demonstrativních skutkových podstat vypočítávajících různé způsoby závadného jednání spadajícího pod toto ustanovení). I zde nezbývá než zopakovat, že žalobce nebyl zajištěn za účelem správního vyhoštění, nýbrž za účelem předání; žalovaná tedy nezkoumala, a ani zkoumat nemohla, zda u žalobce existuje nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

Soud považuje za nutné zdůraznit, že v tomto řízení přezkoumával zákonnost rozhodnutí vydaného dne 5. 10. 2010 s ohledem na skutkový a právní stav, který tu byl v době jeho vydání. Naopak v tomto řízení nezkoumal, zda trvají podmínky pro zajištění cizince: to může udělat pouze soud v občanském soudním řízení k žalobě podle § 200o občanského soudního řádu, a pouze tento soud může také nařídit propuštění zajišťovaného cizince na svobodu.

Právní režim zajišťování cizinců se však po 1. 1. 2011 změnil. Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 427/2010 Sb. se podmínky trvání zajištění cizince, o kterém bylo rozhodnuto podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. zákona č. 427/2010 Sb.), posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2011). Podle § 129 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2011, zajistí Policie na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství. Je tak zřejmé, že žalobce nemohl být po 1. 1. 2011 nadále zajišťován za účelem předání, neboť zajištění za účelem předání podle mezinárodní smlouvy se po tomto datu týká již jen občanů Evropské unie, mezi něž žalobce nepatří. Napadené rozhodnutí ze dne 5. 10. 2010, žalobu proti němuž soud zamítl tímto rozsudkem, tak již po 1. 1. 2011 nemohlo vyvolávat žádné účinky, a pokud soud nyní zamítl žalobu proti němu, jde o rozsudek pouze akademický, který nemůže nijak ovlivnit žalobcův další osud. Pokud pak žalovaná nadále hodlala žalobce zajišťovat, musela vydat nové rozhodnutí, tentokrát rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění.

Žalovaná vydala hned dvě taková rozhodnutí, a to dne 20. 1. 2011 a dne 27. 1. 2011; tato rozhodnutí však zdejší soud zrušil svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2011. Okamžikem právní moci tohoto rozsudku ze dne 25. 2. 2011 mělo být zajištění ukončeno, ledaže by Policie vydala nové rozhodnutí do tří dnů od právní moci rozsudku [srov. § 127 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.].

Výsledek řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí ze dne 5. 10. 2010 tak nemá pro žalobce žádný praktický význam; otázku jeho dalšího zajištění či propuštění ze zajištění by Policie měla řešit v návaznosti na zrušující rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2011.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 2. března 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru