Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 A 229/2010 - 91Rozsudek MSPH ze dne 16.02.2011

Prejudikatura

9 Ca 249/2005 - 27

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 As 10/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

5 A 229/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně: CET 21, spol. s r. o., IČ 458 00 456, se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, 152 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem Zavadilova 1925/15, 160 00 Praha 6, proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, 120 21 Praha 2 – Vinohrady, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 2008/275/HOL/CET, č. j. hol/4803/09,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2008 uložila žalovaná žalobkyni pokutu ve výši 200 000 Kč za porušení povinnosti nezařazovat do vysílání v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“). Porušení povinnosti se měla žalobkyně dopustit tím, že dne 23. 1. 2008 od 09:25 hodin na programu Nova odvysílala pořad Hlava v oblacích. Zároveň s uložením pokuty uložila žalovaná žalobkyni povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč.

Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalované svým rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 11 Ca 256/2008-35. Žalovaná podle něj řádně nevymezila skutek, za nějž byla pokuta uložena: jednotlivé scény, které žalovaná považovala za závadné, jsou totiž uvedeny pouze v části odůvodnění vztahující se k zahájení správního řízení, zatímco v části věnované samotným důvodům pro uložení pokuty je zmínka pouze o třech těchto scénách. Výrokem rozhodnutí je přitom uložena pokuta za pořad jako celek; v takovém případě musí být z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně patrné, kterými scénami byl porušen zákon a proč. Městský soud dále upozornil na to, že tvrzená závadnost není vysvětlena u jedné ze tří scén zahrnutých do argumentační části, v níž Němci mučí zajatkyni z francouzského odboje topením ve vaně, a chybí tu posouzení kontextu, do nějž byla scéna zasazena.

Žalovaná v novém řízení vydala rozhodnutí ze dne 15. 7. 2009, jímž opětovně uložila žalobkyni pokutu ve výši 200 000 Kč za porušení § 22 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. V novém rozhodnutí žalovaná popsala osm scén se sexuální tématikou a dvě scény násilné, a podrobněji vysvětlila, proč je považuje za závadné (značně otevřené zobrazení sexuálního chování, věrohodnost projevů vzájemné vášně a chtíče, mravní uvolněnost chování hlavní hrdinky; chladnokrevné vraždění zbité ženy, popisné a naturalistické zobrazování násilí). Film v závěru přináší obecné poselství o bezvýchodnosti zločinu, tento závěr však není v plné míře srozumitelný nezralému jedinci, natožpak dítěti; tyto osoby vnímají spíše jednotlivé scény, které propojují sex s násilím, což může vyvolat psychické trauma nebo vzbudit dojem glorifikace krutosti, a popisují různé typy patologického chování.

I proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 6. 1. 2010.

Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud zrušil uvedený rozsudek městského soudu svým rozsudkem ze dne 1. 9. 2010 a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městskému soudu vytkl, že nově hodnotil skutečnosti již jednou posouzené v předchozím rozsudku, aniž vyslovil jednoznačný závěr, zda napadené rozhodnutí je či není v souladu s jeho závazným právním názorem. Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, protože soud nepovažoval za podstatný kontext pořadu; tím popřel svůj předchozí názor. Především však městský soud pochybil tím, že neprovedl důkaz zvukově-obrazovým záznamem pořadu: jen tak by totiž mohl přesvědčivě posoudit, zda pořad skutečně obsahoval popsané scény.

Soud se proto opětovně zabýval žalobou ze dne 8. 9. 2009. Žalobkyně tu namítla, že pořad Hlava v oblacích je kvalitním dramatickým dílem zabývajícím se postoji tří mladých lidí k okolnímu dění v době před druhou světovou válkou a během ní. Hlavní hrdinka v průběhu filmu prochází proměnou – zatímco zpočátku si chce pouze užívat života, v závěru se zapojí do protifašistického odboje, což se jí stane osudným. Zobrazení milostných scén nepůsobí podle žalobkyně nemravně; scény jsou ztvárněny uměleckým způsobem a jsou integrální součástí umělecké výpovědi autorů pořadu. Nesprávně žalovaná hodnotí „prospěchářský vztah“ hlavní hrdinky a německého okupačního důstojníka, protože tento vztah hrdinka předstírá v zájmu odboje. Co se týče otázky násilí, šlo v tomto případě o válečný film, nikoli o ztvárnění světa zločinu; scény obsahující násilí jsou tak uměleckým prostředkem k vyjádření filmového příběhu. V pořadu nejsou znázorněni „agresoři nízkého věku“, jak uvádí žalovaná, a rozhodně tu není glorifikována krutost.

Rozhodnutí podle žalobkyně postrádá přesnou specifikaci nezákonnosti deliktního jednání – výrok totiž uvádí pouze tolik, že pořad obsahoval scény násilí a sexu způsobilé ohrozit zejménapsychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Konečně má žalobkyně za to, že kritérium povahy vysílaného programu a postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti nemá vyjadřovat pokrytí a sledovanost příslušného programu, ale skutečnost, zda je provozovatel subjektem veřejnoprávním s vyšší mírou odpovědnosti vůči divákům, nebo subjektem komerčním. Taková úvaha tu chybí.

Žalobkyně proto navrhla, aby soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, případně aby snížil nepřiměřeně vysokou pokutu.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě zdůraznila, že násilí určité intenzity působí na psychiku zejména dětského diváka negativně, a to bez ohledu na to, zda se nachází v uměleckém díle, ve zpravodajství nebo v animovaném filmu. Násilné scény jsou natočeny s popisným naturalismem, vraždí se tu se zvrácenou přirozeností; použité filmové prostředky realisticky zprostředkovávají úzkost a utrpení konkrétních osob. Nelze přitom odlišně posuzovat ztvárnění zločinného chování v době míru a v době válečné. Výrok napadeného rozhodnutí je podle žalované dostatečně konkrétní a má všechny zákonné náležitosti. Žalovaná nesouhlasí s rozlišováním míry odpovědnosti v závislosti na veřejnoprávní či soukromoprávní povaze provozovatele vysílání: podstatnější je rozsah pokrytí a míra sledovanosti.

Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 14. 2. 2008 doporučil analytický odbor žalované zahájit se žalobkyní správní řízení pro porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., ke kterému došlo odvysíláním pořadu Hlava v oblacích; ten na pozadí válečných událostí prezentuje milostný příběh s důrazem na sexuální prožívání hrdinů. Sex (včetně sadomasochistických praktik) je zde zobrazován v bezprostřední souvislosti s násilím, které je pojímáno značně popisně. Dne 6. 3. 2008 zahájila žalovaná se žalobkyní správní řízení. Žalobkyně se k věci vyjádřila dne 28. 3. 2008; podle ní nejsou scény vytýkané žalovanou samoúčelné, nýbrž jsou součástí umělecké výpovědi autorů díla. Žalovaná uložila žalobkyni pokutu rozhodnutím ze dne 23. 5. 2008; poté, co toto rozhodnutí bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno výše uvedeným rozsudkem zdejšího soudu, vydala žalovaná nové rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu v této věci.

Při jednání konaném dne 16. 2. 2011, při němž soud provedl důkaz zvukově-obrazovým záznamem pořadu, strany setrvaly na svých stanoviscích.

Žaloba není důvodná.

Poté, co Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze, hodnotil zdejší soud opětovně námitky vznesené v žalobě; bral přitom v úvahu právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2010, jímž je vázán.

Nejprve se městský soud zabýval tím, zda žalovaná v novém rozhodnutí respektovala závazný právní názor Městského soudu v Praze, vyslovený v rozsudku ze dne 30. 10. 2008, č. j. 11 Ca 256/2008-35, a zda v novém rozhodnutí odstranila vady, které jí vytkl městský soud a případně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, č. j. 4 As 13/2009-60, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti uvedenému rozsudku městského soudu.

Žalovaná v původním rozhodnutí (ze dne 22. 4. 2008) shledala žalobkyni vinnou porušením povinnosti nezařazovat do vysílání v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.; toho se žalobkyně měla dopustit „odvysíláním pořadu Hlava v oblacích“ (program a čas vysílání tu byly blíže specifikovány). V části odůvodnění nazvané Zahájení řízení žalovaná popsala deset scén, které označila jako naturalistické a problematické; v hodnotící části odůvodnění (část III) se však žalovaná omezila jen na tři z těchto scén, které zhodnotila dosti obecně.

Naproti tomu v nyní přezkoumávaném rozhodnutí (ze dne 15. 7. 2009) žalovaná již zpřesnila výrok svého rozhodnutí: uvedla zde, že žalobkyně se dopustila porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 321/2001 Sb. odvysíláním pořadu Hlava v oblacích dne 23. ledna 2008 na programu Nova, který obsahoval scény násilí a sexu způsobilé ohrozit zejména psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Těchto deset scén pak jednak popsala v úvodní části odůvodnění, jednak jejich popis zopakovala v části hodnotící, kde je rozřadila do kategorie Scény se sexuální tématikou a Scény násilné; poté zhodnotila obsah scén. Pro oba typy scén bylo podle žalované příznačné expresivní až naturalistické zobrazení; v sexuálních scénách žalovaná poukázala na realistické chování partnerů při sexuálním aktu, otevřené zobrazení sexuálního chování, věrohodné projevy vzájemné vášně a chtíče, mravní uvolněnost chování hlavní hrdinky, její prospěchářský sexuální vztah s německým okupačním důstojníkem, zobrazování sexu v bezprostřední souvislosti s násilím; v násilných scénách žalovaná spatřovala popisný naturalismus, který může vyvolat psychické trauma či naopak bezcitné konání antihrdinů může působit dojmem glorifikace krutosti, je tu zobrazeno chladnokrevné vraždění. Žalovaná v novém rozhodnutí nepominula kontext pořadu, který se odehrává v období před II. světovou válkou a během ní, jeho uměleckou hodnotu a skutečnost, že nakonec ve filmu dochází k vítězství spravedlnosti a k potrestání zla; přesto však nemohla odhlédnout od jednotlivých brutálních a otevřeně sexuálních scén a jejich možný negativní vliv na psychiku dítěte, kde mohou scény působit šokujícím a traumatizujícím dojmem. Dětský divák si nedokáže spojit snímek s obhajobou humanity či s líčením historických událostí: vnímá pouze naturalisticky zachycené násilí a utrpení, které mu může přivodit úzkost a strach. Zároveň skutečnost, že u jakékoli násilně se chovající postavy tu chybí soucit a lítost, může u dětí snížit práh citlivosti při vnímání násilí.

Městský soud tak má za to, že žalovaná v novém rozhodnutí splnila soudem uloženou povinnost řádně formulovat výrok rozhodnutí, označit závadné scény a popsat konkrétní škodlivost jejich působení; její rozhodnutí tak již z tohoto důvodu netrpí nepřezkoumatelností. I ve věcném hodnocení se soud – po shlédnutí problematických scén – se žalovanou ztotožňuje. Násilné scény jsou zpracovány popisně, s veškerými naturalistickými detaily (zmítající se topené tělo, zvuky dušení; tvář hlavní hrdinky potřísněná krví či tkáněmi právě zastřeleného člověka) a se zobrazením utrpení lidí v krajních situacích (mučená žena v přestávce mezi topením prosí o slitování; hlavní hrdinka vidí z bezprostřední vzdálenosti zastřelení svého milence, francouzský voják jí pak násilím přitiskne tvář do čerstvé krve z rány); sexuální scény, jejichž přímočarost by si třeba dospělý divák vysvětlil zjitřenou válečnou dobou, jsou rovněž pro děti a mladistvé nevhodné, zdůrazňují fyzickou stránku sexu a fyzické uspokojení, zejména pak vadí souvislost sexu s násilím.

Pokud se týká formulací o prospěchářském sexuálním vztahu s německým okupačním důstojníkem, o bezcitném konání antihrdinů, které může působit dojmem glorifikace krutosti,ao agresorech nízkého věku, městský soud opakuje – stejně jako ve svém předchozím rozsudku – že tyto formulace jsou nevhodné, resp. v prvém případě nepřesné (jakkoli hrdinka navázala sexuální vztah s německým okupačním důstojníkem, nejde o vztah prospěchářský, nýbrž naopak z pohledu hrdinky jde o „oběť“ ve prospěch odboje) a v dalších dvou případech ne zcela jasné (za neproblémovou formulaci považuje soud bezcitné konání antihrdinů, jímž se míní chladnokrevně zobrazená brutalita zabíjejících vojáků, ať už fašistických, nebo spojeneckých, smysl však nedává formulace glorifikace krutosti – tím, že pořad na několika místech zobrazuje krutost, ji ještě tím samým neoslavuje; stejně tak vraždící vojáci jsou relativně mladí, ovšem není tu nijak nápadný jejich nízký věk, který by je mohl přibližovat mladistvým).

Neobratnost či nemístnost těchto tří formulací však jistě nepůsobí nezákonnost napadeného rozhodnutí. Tento postoj městského soudu neznamená (jak to ve svém rozsudku naznačil Nejvyšší správní soud), že by snad soud opomíjel kontext pořadu a že by jeho hodnocení nepovažoval za důležité. Naopak shodně s Nejvyšším správním soudem má městský soud za to, že kontext by hodnocen být měl, a toto hodnocení podle jeho názoru žalovaná provedla: dospěla však k závěru, že děti a mladiství nebudou vždy schopni obsáhnout celý historický, umělecký a ideový rámec pořadu a že navzdory kontextu jim nejvíce utkví právě ony vytýkané scény, které mohou ohrozit jejich vývoj. S tímto závěrem se soud ztotožňuje. Bez ohledu na několik nevhodných formulací, které se do odůvodnění zřejmě dostaly nedopatřením, je rozhodnutí jinak řádně zdůvodněno a je tu dostatečně vysvětleno, v čem žalovaná spatřuje závadnost jednání žalované. (Soud pro úplnost dodává, že z rozhodnutí podle něj nelze vyčíst, že by žalovaná považovala zkoumaný film za pořad přibližující extrémní svět těžkého zločinu. V článku II odstavci čtvrtém napadeného rozhodnutí je sice této formulace užito poněkud nešikovně, ovšem městský soud si vykládá vyjádření žalované tak, že zkoumaný film zobrazuje i násilí a bezcitné vraždění, což může na agresivní jedince působit až návodně, zejména za situace, kdy se na obrazovkách objevuje i množství pořadů zobrazujících zločince a násilí jimi páchané.)

Ve vztahu k dalším žalobním námitkám, jejichž hodnocení nebylo v řízení o kasační stížnosti nijak zpochybněno, setrval městský soud na svých původních závěrech. Výrok rozhodnutí je dostatečně přesný a určitý, jak to ve svém rozsudku potvrdil i Nejvyšší správní soud. Žalovaná sice v rozhodnutí přímo nevysvětlila, proč ve výroku svého rozhodnutí použila slovo „zejména“ („jsou způsobilé ohrozit zejména psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých“), ovšem tato výtka se soudu jeví jako malicherná; ostatně rozhodnutí by vyznělo stejně a soud by je i stejně hodnotil, kdyby z výroku bylo slovo „zejména“ vypuštěno. Podstatné je, že v rozhodnutí je vysvětleno, v čem

konkrétně spatřuje žalovaná neblahý dopad vytýkaných scén na psychiku a mravní vědomí dětí a mladistvých (násilí – vyvolání úzkosti či traumatu, nebo naopak zlhostejnění k agresi; sex – vytvářena spojitost s násilím, živočišností, brutalitou).

Soud nesouhlasí se žalobkyní ani v jejím výkladu kritéria „postavení provozovatele vysílání“, které má žalovaná mezi jinými vzít v úvahu při stanovení výše pokuty; i v tomto bodu dal Nejvyšší správní soud zdejšímu soudu za pravdu. Rozdíl mezi komerčním subjektem a veřejnoprávním provozovatelem vysílání se projevuje zřetelněji v tom, jaké pozitivně formulované povinnosti by měli plnit [tedy – co by dělat měli, nikoli co dělat nesmějí; srov. např. § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve vztahu k tomuto veřejnoprávnímu subjektu]. Není však žádoucí rozlišovat mezi komerčním a veřejnoprávním subjektem tam, kde jde o zákaz ohrožujícího jednání – tím spíše, je-li sledovanost programů obou provozovatelů srovnatelná nebo dokonce vychýlená ve prospěch provozovatele komerčního.

Žalobkyně konečně nesouhlasila ani s výší pokuty a domáhala se její moderace. Tomuto návrhu soud nevyhověl. Sankční ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. umožňuje uložit za delikt, jejž žalobkyně spáchala, pokutu ve výši od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč; pokuta ve výši 200 000 Kč tak stěží může být hodnocena jako zjevně nepřiměřená.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení o žalobě rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu náklad ůřízení; tento neúspěch dopadá i na řízení o kasační stížnosti (Nejvyšší správní soud sice zrušil napadený rozsudek městského soudu, ale učinil tak z formálních a procesních důvodů, a v konečném důsledku byla žaloba i novém řízení před městským soudem zamítnuta). Žalované pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 16. února 2011

JUDr. Eva Pechová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru